Príspevky užívateľa

„Ahoj,“ Otočila se směrem, odkud vycházel ten veselý tón, a tam ho uviděla. Z jeho těla vyšlehovaly fialové plameny, které osvětlovaly jeho okolí jako malé pochodně. Na chvíli zůstala stát na místě. Nebyl to obyčejný vlk, to bylo jasné hned na první pohled. Byl menší, ale zároveň působil zvláštně majestátně, hlavně díky těm plamenům, co vypadaly tak magicky. „Jo, přišla jsem s Rufusem,“ odpověděla mu klidně a postoupila kousek blíž. S každým krokem si víc uvědomovala, že i když vypadal trochu děsivě – fialové plameny a zvláštní stavba těla – rozhodně z něj nevyzařovalo nic nebezpečného. Byl přátelský. Dokonce až takovým způsobem, který jsem u ostatních vlků jen tak neviděla. „Dík,“ odpověděla jsem a trochu uvolněněji se posadila kousek od něj. „Tady je vcelku teplo, to je fajn.“ Neměla ve zvyku moc mluvit, ale jeho energie byla nakažlivá. Rozhlédla se po jeskyni, osvětlené jeho plameny, a byla zvědavá, co je vlastně zač.

Valencia poslouchala, jak Pstroužek vypráví o pomněnkách a o tom, jak jim říká nezapomněnky. Pobavilo ji to a zasmála se. V tváři jí panoval spokojený výraz. Očividně byla také ráda za nového kamaráda. Navíc, cítila se možná i trochu sebejistější, když byl o něco málo mladší. I když většinou preferovala starší společnost. „Nezapomněnky, to se mi líbí,“ přikývla a bylo vidět, že to myslí vážně. „To je dobrý! Až je jednou potkám, tak si na tebe určitě vzpomenu.“ Bavila se jeho nadšením a tím, jak mluvil. Bylo v něm něco tak upřímného a nevinného, co ji vlastně osvěžovalo. Nevěděla, kdy naposledy potkala někoho, kdo na svět pohlížel s takovou důvěrou a nadšením. „Jo, někteří vlci nejsou zrovna mistři pohybu,“ přiznala se a trochu se zasmála. „Já jsem taky dřív zakopávala o kořeny, než jsem si na to zvykla!“ Zastavila se na menší mýtině, kde kolem nich prosvítaly paprsky slunce mezi stromy. Bylo to opravdu nádherné, les měl zvláštní kouzlo „Les má něco do sebe. Občas je klidnej, občas plnej života. Záleží, kdy se sem vydáš.“ Zamyšleně špitla. Jakoby její hlas zase skoro odvál podzimní vánek, který byl v lese sice utlumenější, ale stále je pronásledoval. „To zní jako plán,“ přikývla na jeho nabídku, že ji naučí poznávat bylinky, a ona ho na oplátku něco naučí. „Mhmm“ koukla zpátky na Pstroužka, když pokračovali dál lesem. „Myslím, že spolu objevíme ještě spoustu zajímavých míst. A třeba i nějaký kytky, který ani tvůj táta nezná!“ Ladně se rozklusala a udělala kolem dokola kolečko, které zakončila tím že hravě odskočila k němu a zařadila po tom boku. Mrskla ocáskem a mihla ním i letmo po pstroužkovi, jemně ho pohladil po hřbetu.

→ Pramen řeky

Valencia se zastavila na okraji lesa a čekala, až se Pstroužek připojí. Jeho nadšení bylo nakažlivé. Usmívala se, když se k ní přiblížil, a když začal mluvit o zapomněnkách, její oči zajiskřily. „Jo, modrá! Ty kytky jsou nádherný, a jejich jméno… no, myslím, že je úplně trefný,“ přikývla. Měla ráda květiny, ale neznala je zdaleka tak dobře, jako jeho táta. „Je fajn, že tě to baví. Takových vlků moc není.“ Zauvažovala, že když už to jeho rodinu provází, měl v sobě možná něco výjimečného. „A hele, to je super, že to chceš jednou umět! Já se v bylinkách skoro nevyznám, zatím,“ přiznala se a zavrtěla ocasem. „Možná mi jednou nějakou naučíš poznat.“ Potřebovala si ho trochu získat a povzbuzovat ho k tomu, co ho bavilo. A viděla na něm, jak se mu rozsvítila očička, když mluvil o tom, co jeho táta sbírá a zná. Když se vydali dál, Valencia si všimla, jak se Pstroužek drží těsně za ní, a zlehka se ušklíbla. Už to nebylo to malý, neohrabaný vlče. Dokázal držet krok a pohyboval se lehce a obratně, i když to občas vypadalo, že je ještě trochu nejistý. „Jsi šikovnej,“ prohodila, aby ho povzbudila. „Vypadá to, že ti to tady docela jde. Les není pro každýho, ale ty se v něm pohybuješ fakt dobře!“ Zachichotala se a prohodila. Zaslechla, jak praskla větvička někde v dálce, a trochu zvedla hlavu, aby zkontrolovala okolí. Les měl svoje zvuky, své pachy. Voněl po jehličí a zemi, a jeho tlumené světlo jí vždycky připadalo magické. „Tady je to krásný, co?“ otočila se na Pstroužka, aby se ujistila, že je pořád v pohodě. Vypadalo to, že si to užívá. „Víš co? Až se naučíš všechny ty bylinky, můžeš mě vzít na procházku a ukázat mi je všechny!“ navrhla, aby měla jistotu, že má něco, na co se těšit.

Když jí na tváři zahřála jemná záře fialových plamenů, které se objevily kolem vlka, a pozorněji si ho prohlédla, opatrně vstala a udělala krůček zpět. Nevypadalo to, že by jí měl nějak ublížit. Jeho plameny sice nepůsobily příliš přívětivě, ale vlk samotný se usmíval. „Jo, Rufus mě přivedl,“ přikývla a zastříhala oušky. Ozvěna v jeskyni ji neskutečně fascinovala. Bylo to zvláštní. Pozorně si ho prohlížela, zkoumala jeho fialové plameny, které se jemně třepotaly ve vzduchu kolem jeho tlap a ostnů na zádech. „Nikdy jsem neviděla někoho s takovou mocí,“ přiznala. „To je nějaké kouzlo, co jsi se naučil, nebo se s tím už rodíš?“ zeptala se zvědavě. Její hlas znatelně zeslábl od jejích prvních slov k neznámému před ní. Když mluvil, jeho hlas byl úplně jiný, než čekala, energický a vysoký, vůbec neodpovídal jeho děsivému vzhledu. Valencia se při jeho slovech pousmála. „Já jsem ráda, že tě poznávám,“ řekla upřímně. „Teda… viděla jsem už pár neobvyklých vlků, ale ty jsi fakt zajímavej.“ Špitla a pohodila hlavou, aby dala najevo, že to myslí nejspíš jako kompliment.

Valencia se zasmála, když viděla, jak se Pstroužkovy oči rozzářily. „Tak to jsem ráda!“ odpověděla vesele a zavrtěla ocáskem na oplátku. Měla radost, že se Pstroužek uvolnil a trochu se rozveselil. Možná byl nejistý a koktavý, ale byl milý a zvídavý. Připomínalo jí to, jak se sama cítila, když byla o něco mladší – nebo vlastně, jak se stále občas cítila. Byla ráda, že ho může povzbudit a pomoci mu cítit se jistěji. Tiše se pousmála, a v duchu se upřímně radovala, když vlčka uslyšela poskládat dvě věty bez zakoktání. Třeba by mu vážně mohla pomoct, být k něčemu užitečná! „A víš co?“ začala a přišla kousek blíž. Hravě do něj trochu ťukla ramenem a zastříhala oušky, „jestli máš rád kytičky, tak ti ukážu jednu, co jsem našla nedávno. Není to nic moc zvláštního, ale mám ji ráda. Roste blízko řeky, kde je pořád hodně vody, i když jinde už není.“ Valencia přivřela oči a na okamžik se zasnila, jak si představovala ty křehké květy třepotající se ve větru. „Jsou to takový malý světlý kvítky. Nevím, jak se jmenujou, ani jestli je najdem, ale vždycky mi připomínají oblohu. A jsou fakt krásný!“ Přesunula svou pozornost zpět na Pstroužka, který ji sledoval s nadšením v očích. „A jestli to máš po tatínkovi, tak možná víš víc než já. Třeba mi řekneš, jak se ty kytky jmenujou,“ mrkla na něj a pobídla ho, aby ji následoval. Vyrazila pomalu podél břehu řeky, občas se otočila, aby se ujistila, že ji Pstroužek následuje. Bylo to zvláštní, ale cítila se, jako kdyby vedla nějakou malou výpravu. Bavilo ji být takhle venku, objevovat malé zázraky přírody a sdílet je s někým, kdo to dokázal ocenit. Když šla sama, měla spoustu času na přemýšlení, ale s Pstroužkem se cítila jinak. Uvolněněji. A možná i šťastněji.

→ Jehličnatý les

Valencia se podívala na Pstroužka a chvíli mlčela, přemýšlela o tom, co řekl. Bylo zvláštní mluvit o jaru jako o něčem, co je předtím vykoupeno zánikem. Ale měla dojem, že to tak nějak dává smysl. Příroda se přece vždycky mění. „Jo, je to tak,“ přikývla. „Ale... není to tak strašný, jak to zní.“ Snažila se ho uklidnit, když viděla, jak se jeho tvář zachmuřila. „Když všechno umře, je to jen proto, aby se mohlo znovu narodit. A to je přece hezký, ne?“ Cítila se teď trochu jako učitelka, která vysvětluje základní principy světa, a bylo to zvláštně příjemné. Pstroužek vypadal tak zvědavě a s upřímným zájmem poslouchal. „Víš, jako třeba když stromy ztratí listí a potom na jaře zase vyraší nové. Nebo když zmizí květiny, aby mohly vykvést ještě hezčí.“ Na chvíli se odmlčela, a naslouchala jeho vyprávění. „Vylíhnul?“ zopakovala, když slyšela jeho přiznání. „To je... vážně zajímavý!“ Nadzvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. „To já jsem se normálně narodila. Ale vylíhnutí... To zní skoro jako... Jako že jsi tak trochu magickej, ne?“ Hravě se ušklíbla. "Já ještě teda nepoznala žádnýho vlka co by se vylíhl!" Zvedla se a párkrát přešlápla. Byla z toho sama dost zmatená. Bylo to divné, neobvyklé, zmatené, možná si to vlček dokonce i jen namluvil, nebo mu někdo něco řekl, co to v něm evokovalo. No v ní to každopádně opět spustilo vodopád myšlenek. Nakonec si ho zase zamyšleně projela od hlavy až k patě. „Mhmm...“ „Můžeme jít třeba prozkoumat břeh řeky nebo se podívat, jestli někde nevyraší nějaká květina, i když už není léto. Spolu?“ Mrkla na něj a v očích jí zajiskřilo.

Valencia se plížila po kamenné stezce vedoucí do jeskyně. Vzduch byl chladný a cítila, jak jí podzimní vánek čechrá srst. Teplo léta jí už také chybělo a věděla, že si na něj ještě bude muset dlouho počkat. Když však uviděla vchod do jeskyně, její krok zrychlil. Ladně se rozklusala směrem dovnitř. Blížila se k jeskyni a její tlapky se opatrně dotýkaly chladné země. Zvědavost jí poháněla vpřed, ale jak se blížila, začínala být i trochu nervózní. Trochu tedy spomalila. „Ahoj?“ zavolala jemně, když uviděla vlčka rozvaleného na kameni. Chvilku ho rozpačitě sledovala, než se odhodlala k další větě. „Omlouvám se, pokud jsem tě vyrušila,“ dodala a ušima kmitala, naslouchala, jak se zvuk jejího hlasu rozléhá po kamenných stěnách. „Myslela jsem, že bych se mohla schovat před větrem,“ pokračovala. Vzpomněla si na teplé dny, kdy proháněla motýly po loukách a mohla se válet v měkké trávě. Ty chvíle jí teď připadaly vzdálené a trochu neskutečné. Zvedla pohled zpátky na vlčka. Trochu zvědavě naklonila hlavičku na stranu a koukala na něj. Teď už beze slov. Avšak hlavou se jí honila spousta myšlenek. Bydlí tady? To by bylo hustý ne? Vlastní tajná jeskyně? Nakonec se usadila. Zůstávala stále na kraji jeskyně. Kolem sebe si omotala ocásek, jak to vždy dělávala a pokračovala v prohlížení si toho neznámého vlka.

Valencia se na Pstroužka usmála a zakroutila hlavou. Když se jí zeptal na jaro, na chvíli se zamyslela. Jak by vlastně popsala jaro někomu, kdo ho nikdy neviděl? „Jaro je… svěží,“ začala, hledajíc správná slova. „Všechno se zelená, květiny začínají růst, stromy se probouzejí, a vzduch je takovej… plnej novejch pachů!“ Oči jí zazářily, když o tom mluvila. Milovala jaro, bylo to období naděje a nových začátků. „Je to jako kdyby se všechno okolo najednou probudilo a začalo znovu žít,“ pokračovala. „A když fouká vítr, cítíš vůni čerstvých květin a trávy. Je to krásný. Jaro je voňavý!“ Otočila se zpět k Pstroužkovi a doufala, že se jí povedlo alespoň trochu mu ten pocit přiblížit. Když pak Pstroužek nadšeně přikyvoval a mluvil o svých bratrech, Valencia se upřímně usmála. Viděla, jak moc k nim vzhlíží, a bylo jí to sympatické. „Jo, Plamen vypadá, že má pro všechno spoustu energie,“ zasmála se. „Tuhle na mě vyskočil zpoza roha v noře! Hrozně jsem se lekla! A ty jeho plameny... Myslela jsem že mě normálně upálí zaživa,“ pokusila se o trochu humorný tón. „A ty jsi nejmladší?“ zeptala se ho nakonec. „Nebo jsou vaši bratři taky stejně staří jako ty?“ Pořád se dozvídala nové věci a zdálo se, že Pstroužek má rodinu, která byla plná zajímavých příběhů. Bavilo ji s ním mluvit. „Taky se vydáváš na dobrodružství jako oni?“ zeptala se s jiskřičkou zvědavosti v očích, protože si dokázala představit, jak se i on jednoho dne rozběhne po loukách a lesích, když se přestane bát mluvit a objeví tu sebejistotu, co v sobě určitě má. Tvrdohlavá Valencia si tím byla jistá a teď si tak nějak neoficiálně dala za úkol mu s tím pomoct.

Valencia si Sassafras pečlivě prohlédla, když se její tón zjemnil. Byla ráda, že vlčice změnila přístup, protože z předchozího výpadu měla opravdu smíšené pocity. Cítila se nesvá, ale věděla, že bude muset být trpělivá a ukázat, že není hrozba. „Jo, jsem tu nová,“ přikývla a pokusila se o malý úsměv, aby ukázala, že chápe její obavy. „Rufus mě sem přivedl teprve nedávno. Jsem z... jiného místa,“ dodala trochu opatrně. Její hlas opět zjemnil, a jakoby se snad ztratil, sotva po dokončení posledního slova. Nechtěla zabíhat do podrobností hned na začátku, ale cítila, že se tím alespoň částečně vysvětlí, proč její pach není úplně smečkový. „Sassafras je nádherné jméno! Ale dobře,“ odvětila přátelsky a dokonce se při tom trochu zasmála, když jí Saffron vysvětlovala, jak na její jméno v podstatě neslyší. Byla jí sympatická její otevřenost a upřímnost. Pak na chvíli zaváhala, když padla otázka na prohlídku území. Bylo to pro ni zvláštní. Ještě před pár dny byla sama a teď měla možnost poznávat nové místo s někým, kdo se zdál být ochotný ji provést. „To by bylo fajn,“ souhlasila nakonec, oči jí zazářily zájmem.
„Zatím jsem toho moc neviděla. Rufus mi ukázal jen pár míst, ale většinou tolik nemluvíme hlavně o smečce. Přece jen... ráda bych to tu poznala víc, než jen kudy se chodí k noře a kudy k řece. Sama jsem toho už taky prozkoumala dost, ale znáš to,“ Valencia upřela pohled na Saffron a znovu se usmála, tentokrát upřímněji. Bylo zvláštní najít někoho, kdo byl stejně jako ona novější ve smečce, ale zároveň už měl nějaké zkušenosti. Možná by se s ní mohla cítit o něco klidněji a najít v ní podporu.
„Co třeba začít tamhle?“ Navrhla a mihnula čumákem na okraj lesa, který obklopoval pláň. Byla zvědavá, kam všechny ty stezky vedou a co se za nimi skrývá. „Slyšela jsem, že tam prý žijí zajíci!“ dodala s hravou jiskrou v očích. Kdyby měla šanci si trochu zaběhat a možná i něco ulovit, možná by to mohla být zábava. A třeba by mohla udělat radosti i tatínkovi, když zlepší své lovecké dovednosti! „Teda, pokud se ti chce,“ dodala rychle, aby nevyzněla příliš dotěrně. Stále si nebyla jistá, jak balancovat její nadšení, aby nezněla až moc zapáleně nebo třeba vůbec, když poznávala nové vlky. Opatrně se na Saff podívala.

Valencia se usmála a tiše poslouchala, jak se vlček představuje. Připadal jí roztomilý, jak bojoval se svým koktáním. Viděla, že se snaží a vnímala jeho odhodlání mluvit i přes to, že mu to zjevně nešlo snadno. Ta snaha jí přišla upřímná a tak trochu ji obměkčila. Když vyslovil své jméno, upřímně se zasmála – ne výsměšně, ale spíš pobaveně a mile. „Pstroužek, jo? To je pěkný jméno,“ řekla a tentokrát zkusila, aby její hlas zněl co nejvíc přátelsky a povzbudivě. „Já se narodila na jaře! Asi? Teda zhruba, co já vím,“ přiznala se, aby mu ukázala, že mají něco trochu společného. Možná mu to dodá trochu jistoty. „Ale v noře jsem nebyla skoro vůbec. Vždycky jsem radši běhala venku.“ Zamyšleně se podívala na tok řeky, který se klidně vinul podél jejich smečky, a na chvilku se zdálo, jako by se zamyslela nad svým vlastním dětstvím. Nad tím jak tyhle beztarostné časy kdy sotva poskládala větu rychle utekly.
„Bratři?“ zopakovala otázku, když zmínil sourozence. „Nevím...Z místních vlčat znám zatím jen plamínka!“ Valencia se upřímně snažila vzpomenout si, jestli poznala jeho bratry.
Všimla si, že Pstroužek vypadal trochu nervózně, ale také nadšeně. Bylo jí jasné, že mluvit s někým, kdo je pro něj nový, je pro něj výzva. Koneckonců na tomhle byli stejně. Ale na druhou stranu, viděla v jeho očích zvědavost a radost z toho, že má příležitost sdílet s ní něco o sobě. Přistoupila k němu blíž a lehce mu čichla k čumáku, takovým tím přátelským gestem. Poté zase odstoupila a posadila se kousek od něj. Ocásek si obmotala okolo těla. „Povídej mi o nich,“ vybídla ho jemně. „Jsem zvědavá, jací jsou!“

Valencia cítila, jak jí srdce trochu zrychlilo, když spatřila vlčici. Zastavila se a otočila, přitom našpicovala uši. Možná nebyla ve smečce nijak důležitá, ale přesto se jí svíral žaludek nervozitou. Nová setkání pro ni byla stále neznámá a nikdy nevěděla, co očekávat. Vlastně si ještě úplně ani nezvykla na to, že na území není sama, a kdykoliv na ní může někdo odkudkoliv vybafnout! Není to tak, že by se nerada seznamovala. To určitě ne- přesto několik dlouhých měsíců strávila o samotě putováním místními lesy a tak si sama sebou nebyla úplně jistá. Nikdy nebyla úplně extrovertní. „Ahoj.“ Pípla nakonec. Na tváři dokonce vydolovala i letmý úsměv. Byla to zvláštní situace. Valencia se snažila působit přátelsky, ale uvnitř se necítila tak jistě. Co když se chová divně? Přistihla se, že na vlčku hledí možná až moc zkoumavě, a tak raději sklopila pohled k zemi a lehce si olízla čumák, jak se snažila potlačit nervozitu. „Uhmm,“ Zamyšleně ze sebe vytlačila. Opět vztyčila hlavu a zahleděla se jejím směrem. „Ne, nenarodila jsem se tady. Nedávno mě přivedl Rufus,“ Polkla a přiznala. Pokusila se situaci odlehčit a udržet ten lehký úsměv na tváři, který si pečlivě vydobila. „Co tady vlastně děláš ty? Potřebuješ s něčím pomoct, nebo jsi se jen tak vydala na průzkum?“ Ptala se, snažíc se znít co nejpřátelštěji. Možná by mohla vlčici nabídnout, že s ní bude chvíli chodit a prozkoumávat okolí. Alespoň by tak nebyla sama. „Jsem Valencia, a ty?“ Posadila se a propichovala ji očima.

Valencia na okamžik strnula, když viděla, jak Plaménkův oheň zesílil, ale rychle se uvolnila, když jí ujistil, že od něj skutečně nechytne. „Hah! Už jsem myslela, že fakt hořím,“ vydechla se smíchem a trochu si odfrkla, když si třásla srst. Jeho smích a roztomilé vrtění ocáskem ji uklidňovaly, i když stále byla fascinovaná jeho ohnivou srstí. Něco takového ještě nikdy neviděla a nedokázala si představit, jaké to je, být neustále v plamenech. Ten se v zimě asi o nic starat nemusí! Narozdíl od ní. Ona sama měla spíš sametovou jemnou srst, která jí nejspíš moc na teple nepřidávala. Když jí Plamen chňapl po ocásku, na okamžik se stáhla, ale nakonec mu ho znovu drze nastavila. Bylo zábavné s ním dovádět, i když cítila, že v tom všem byla určitá hranice, kterou ještě zcela nechápala. Když se pak Plamének začal pyšně chlubit svým ohněm, Valencia se jen usmála a překvapeně zamrkala. „Odjakživa hoříš? To je fakt hustý,“ řekla s obdivem v hlase. Bylo pro ni těžké si představit, jak někdo může být s plameny tak spojený. Udivovalo ji, jak je to pro něj úplně přirozené. „Popílek?“ zopakovala a zasmála se jeho rošťáckému výrazu. „To zní jako docela vtipná přezdívka. Jako když najednou přestaneš hořet a všichni jsou zmatení, co se děje!“ Její smích byl teď uvolněný, přirozený. Pomalu začínala cítit, že se vedle něj může chovat tak, jak chce. Bylo to osvěžující. Pak se ale Plamén zeptal na něco, co jí připomnělo její nejistotu. Její úsměv trochu pohasl, i když zůstala klidná. „Jo... jsem tu nová,“ přiznala a zadívala se na své tlapky, které trochu zaškrábaly po zemi. „Dovedl mě Rufus,“ Její hlas byl o něco tišší. Věděla, že se pořád ještě učí, jak se ve smečce orientovat, a občas se cítila, jako by sem ani tak docela nepatřila. „Jsem tu jen pár dní, zatím.“ dodala, zatímco si jazykem olízla čenich a nervózně přešlápla.

Val na okamžik zvedla pohled a setkala se s jeho očima. Cítila, jak se v ní mísí různé emoce. Vina, zmatek, ale i vděčnost za jeho starostlivost. Nechtěla ho zklamat, ani si nechtěla připadat, že něco pokazila. Očividně se snažil být tu pro ni, ale ona nevěděla, jak na to správně reagovat. „Nemusíš... to nic, zvládnu to,“ zamumlala tiše, sotva slyšitelně, když zmínil plášť. Cítila se trochu provinile, že si vůbec všiml jejího chladu. Ale jeho nabídka, ta jemnost v jeho hlase, ji zasáhla. Možná nechtěl, aby to vypadalo, že je na ni naštvaný. Na tohle nebyla zvyklá, ani nevěděla, jak to zvládnout. Když se pomalu zvedl, zaváhala, jestli má zůstat, nebo ho následovat. Nechtěla ho přivést do rozpaků, ale ani nechtěla, aby mezi nimi zůstalo tohle zvláštní ticho. Nakonec pomalu vstala a přešlápla na místě, než udělala krok směrem k němu. Přiblížila se k němu blíž a přitiskla se k jeho boku. Takhle ho následovala, ať už stál na místě či se už rozešel dál.

Vali se trošku zamračila, když vlček při každém slově koktal. Při pozdravu to chápala. Přece na něj doslova vybafla. Ale teď vlastně nevěděla, jestli je to její chyba a řekla něco špatně, nebo jestli vlček koktá prostě z principu. Ustoupila tedy o pár krůčků zpět a stáhla ouška k hlavě, směrem dolů. Olízla si čumáček a začala. " No já bych úplně neřekla... Vždyť furt fouká... Začíná být příšerná zima!" Postěžovala si a mrskla ocáskem který si následně omotala kolem těla."Já radši léto," Špitla tiše pričemž s hlavou otočenou od něj probodávala očima okolí. Všechno bylo nové a ona to tu měla nutkání prolézt zkrs na zkrs. Všechno prozkoumat! "Mimochodem, já jsem Valencia." Věnovala mu letmý, i když trochu nejistý úsměv.

Valencia se napjala, když plamének z ničeho nic začal řvát „Hoříš, hoříš!“ a schválně se jí dotkl svými planoucími křídly a ocasem. Na vteřinu ztuhla, vyděšená představou, že by skutečně mohla vzplanout, i když jen na okamžik. Rychle sebou cukla a trochu zavrávorala na tlapičkách. Svižně se překulila a lehnula si čímž zachránila pomyslný pád. Její srdce se rozbušilo rychleji, ale když pocítila pouze jemné teplo, které bylo spíš hřejivé než pálivé, okamžitě si uvědomila, že to byl jen trik. Plamének jen prováděl svou zlomyslnou hru.
Valencia na něj zamžourala, oči mírně přimhouřené, ale už v nich nebyl strach. Místo toho se jí po tváři rozlil úlevný úsměv. Lehce se otřásla, jako by se chtěla zbavit zbytku tepla, které na ní zůstalo z jeho ohnivého dotyku, a pak se podívala přímo na něj. Přestože byla na chvíli vystrašená, věděla, že mu to nemůže mít za zlé. Očividně to byla jen součást jeho hravosti. Sklonila hlavu k zemi a ještě jednou si pořádně prohlédla jeho planoucí křídla. Fascinovalo ji, jak zvláštní ten plamen byl, nepálil, a přesto byl skutečný. Pak se k němu opět otočila a zhluboka se nadechla, jako by si chtěla dodat odvahy. „No, teď když jsem ‚hořela‘, můžu říct, že je to celkem příjemné.“ Zazubila se na něj a jemně ho postrčila čumákem do boku, trochu se mu tak pomstila za jeho vtip. Valencia se stále ještě otřásala tím podivným, ale nečekaně příjemným zážitkem z „hoření“. Ten zvláštní plamínek v ní vyvolával směs zvědavosti, respektu, a snad i trošku závisti. Vstala a ustoupila o krok zpět, ještě jednou přejela pohledem jeho planoucí křídla, fascinovaná tím, jak se světlo jemně mihotalo a hrálo v jeho srsti, aniž by mu ublížilo. „Jak dlouho už tohle dokážeš?“ zeptala se nakonec, tentokrát vážněji, s jistým respektem v hlase. Stále k němu cítila tu zvědavost, která ji nutila dozvědět se o jeho schopnostech víc, ale snažila se najít rovnováhu mezi otázkami a respektem k jeho prostoru. Nechtěla ho zastrašit nebo přemoci svými dotazy. Mlčky ho sledovala. Soustředila se hlavně na plamínky které z něj sršily.