Príspevky užívateľa

Valencia na něj chvíli překvapeně hleděla, lehce naklonila hlavu na stranu, jak si ho prohlížela. Viděla, jak je nervózní, a to jí na okamžik přimělo zaváhat. Sama věděla, jaké to je, cítit se tak nejistě, obzvlášť když jde o cizí vlky. Ale pak, když se mu konečně podařilo vyhrknout to nejisté „Hoj!“, lehce se pousmála. „Ahoj,“ odpověděla měkce, aniž by se přestala dívat na jeho drobnou postavu na druhé straně břehu. Zůstala klidná, nechtěla ho vyděsit víc, než už byl. Přemýšlela, co dál říct, aby ho uklidnila, ale nechtěla ho tlačit do rozhovoru, pokud se na něj necítil. „Jsi tady sám?“ zeptala se nakonec opatrně, hlasem jemným a nenuceným, jako by mu chtěla dát prostor na odpověď, nebo aby se mohl úplně rozhodnout, jestli vůbec odpoví. Cítila, že není potřeba na něj spěchat. Usmívala se, a stála klidně. Byla celkem překvapená ale zároveň i spokojená, ještě se jí zatím nepovedlo potkat někoho slabšího a asi nervóznějšího, než je ona. Podivně ji to uklidňovalo.

Valencia pokračovala v chůzi podél řeky, její tlapky tiše šlapaly po měkké půdě, zatímco zvuk bublající vody ji provázel. Na chvíli se zastavila, aby se zhluboka nadechla, a nasála vůni vlhké trávy a mechu. Voda zde byla průzračná, klidná, odrážela oblohu i koruny stromů. To místo mělo pro ni zvláštní kouzlo. Bylo klidné, uklidňující, jako by tu mohla nechat všechny své starosti a jen se soustředit na přítomný okamžik. Sklonila hlavu k hladině a zlehka se napila. Chladná voda ji osvěžila a zahnala nervozitu, kterou stále trochu cítila. Najednou ji něco vyrušilo z myšlenek. Oči jí přelétly přes řeku k protějšímu břehu. Mezi stromy, ve stínech větví, spatřila něco malého. Zaostřila a srdce jí poskočilo, když si uvědomila, že to byla malá vlčí postava. Vlček, který se pomalu pohyboval podél břehu. Vypadal tak malý a křehký, snad ještě mladší než ona sama, a zjevně byl sám. Valencia udělala několik kroků vpřed, opatrně, aby neudělala příliš velký hluk.

Valencia lehce zatřepala hlavou a opatrně se přitiskla k němu, hledala v jeho přítomnosti jistotu a bezpečí. Její malé srdce jí bušilo v hrudi tak silně, až se jí zdálo, že to musí být slyšet. Nepříjemné horko jí zalilo celé tělo, což jen umocňovalo její pocit provinění. Najednou měla pocit, že zkazila tu poklidnou chvilku mezi nimi. Její nadšení a otázky, které tak spontánně vychrlila, se jí teď zdály jako chyba. „Omlouvám se,“ zašeptala tiše a sklopila hlavu, její hlas zněl skoro jako chvějící se vítr. Pokývla lehce hlavou, jakoby se chtěla omluvit ještě více, než jen slovy. Vždyť on se jí snažil ukázat část sebe, něco důležitého, a ona to, podle jejího pocitu, úplně zkazila svou nerozvážností. Její tlapky se teď neklidně pohupovaly na místě, jak přemítala, jestli řekla příliš mnoho nebo jestli neměla vůbec mluvit. Ale jeho přítomnost, a jak se k němu tiskla, jí přinášela alespoň trochu klidu. Tajně doufala, že jí odpustí, a že ta hezká chvilka mezi nimi nezmizela nadobro.

Valencia chvíli váhala, zvažovala každé slovo, které měla na jazyku. Ten vlk před ní působil klidně, ale přece jen byla v jeho přítomnosti trochu nesvá. Očividně se snažil najít správná slova a téma, aby neporušil tu jemnou rovnováhu, která mezi nimi panovala. Když se rozpovídal o horách, jeho nervozita na chvíli zmizela a ji ohromně zaujalo jeho nadšení. Očima se jí na moment mihla zvědavost, když si představila ta místa, která popisoval. Rokliny, skály, úzké stezky, a někde daleko vysoko život, který čekal na objevení. „To zní krásně,“ odpověděla tiše a trochu se usmála. „Ale vždyť jsou to jen hory, ne? Co by se mohlo stát?“ Dodala, její hlas byl klidný, ale byla v něm cítit nejistota. Podívala se k němu s mírným náznakem zvědavosti v očích.Pak ale znovu sklopila pohled k zemi, její tlapky se lehce pohupovaly v trávě.

Po očku ještě jednou sjela rufuse a zvědavě ho poslouchala. Opravdu ji to zajímalo, a byla moc ráda že se s ní o to rozhodl podělit, ačkoliv věděla že je to náročné a ona sama by o své rodině mluvit moc asi nedokázala. Láskyplně a s nějakou špetkou povzbuzení se o jeho bok otřela hlavičkou. Beze slov, ale oba s jistotou věděli co se snaží říct. Bylo jí to líto. Cítila že je to asi bolestivé téma, ale zároveň měla chuť mu tehle závoj tajemna sejmout a zjistit co její tatínek ukrývá. No prozatím se k němu jen tiše tiskla. Sice toho ještě tolik nezažila ale moc dobře věděla jak potřebný je čas. „Proč tu nejsou s tebou?“ Pípla nesměle, jakoby snad vyřkla tu nejhorší nadávku a teď se snaží z toho vykroutit. Zalezla si trochu víc dozadu, pod jeho křídlo. Občas trochu spokojeně zavrněla a odpočívala po jeho boku, přičemž čekala na jeho odpověď. Na poznámku o závisti radši nic neřekla.

Valencia pomalu stoupala na místní kopec, její tlapky jemně šustily v trávě, která se tu a tam vlnila pod silným větrem. Nebylo to nijak strmé, přesto se vzduch změnil, jakmile dosáhla vrcholu. Vítr tu byl chladnější, svištěl kolem ní a cuchal jí srst, jako by se snažil upoutat její pozornost. Stála teď na jednom z vyšších míst, odkud mohla vidět téměř celé území smečky, a přestože nebyla vysoko, krajina se před ní rozprostírala do dálky. Valencia si všimla pohybu na úpatí kopce. V trávě zahlédla záblesk šedo-bílého kožichu, okřídlené vlčice, která mířila pryč. Instinkt jí velel jednat. Valencia se rozběhla dolů, rychlými a ladnými kroky se blížila k vlčici.

„Já tebe taky,“ Spíš ze slušnosti mu přitakala. Stále byla ostražitá, ale pomaličku povolovala. Pár pomalými krůčky se mu přiblížila aby si ho lépe prohlédla, a s tím hned začla. Opatrně ale zvědavě sledovala každý záhyb jeho tváře, jeho těla, barev které se na něm vyjímají, prostě všechno. „Je tu fajn, lepší než venku určitě“ Tiše se uchechtla. Trošku se asi snažila prolomit to příšerné ticho, které mezi nimi zůstávalo až moc dlouho. Každopádně tomu sama moc nepomohla. Sama vlastně netušila, na co se smí a nesmí zeptat, a jak by vlastně mohla směřovat dál jejich konverzaci. Konverzaci s někým kdo ji sám nijak extrémně nevede. Posadila se kousek od něj a tiše pokračovala ve sledování.

Val se na tváři nestrácel úsměv. Dokud se neproměnil zpět, uši držela natažené vysoko do oblak a bedlivě ho sledovala. Vlastně vůbec nechápala co se to právě děje. Možná mu to i trošku záviděla, ale nedala to znát. Na tu její drobnou hlavičku to bylo asi ještě moc na zpracování. Ale cítila se dobře, to je hlavní. Konečně přemýšlela nad jinými záležitostmi než její novou smečkou, a to bylo hlavní. Klidnými krůčky se k němu po jeho proměně přiblížila o trochu víc. Vklouzla mu pod křídlo a tam se k němu opět přitulila a užívala si teplíčka. Tu a tam mu olízla kousek srsti, cítila se s ním, tam pod jeho křídlem, opravdu dobře a bylo to vidět. „To bylo dobrý!,“ Poznamenala. Projela ho pohledem a zamyšleně pokračovala. „Vidět tě tak drobnoučkýho, to je divný,“ Tiše se zasmála a pohodila po něm letmý, spokojený úsměv, snad aby to nevypadalo, že to myslí špatně, protože tak to skutečně nebylo.

Chvilku tam tak mlčky postávala, a v hlavě si skládala odpověď. Ocásek si mrštně obtočila kolem těla a prohlížela si vlčka. Nejvíc ji na něm zaujaly jeho modré oči, které vám doslova propichovaly duši zkrs na zkrs, tak pěkné byli. To možná byl taky jeden z důvodu proč se zdržovala očního kontaktu, i když by to spíš byla jen výmluva. Očima Na jednom místě nezůstávala dlouho, snad aby si dotyčný vlk nepomyslel že na něj přímo zírá. No nakonec se odhodlala a znovu začala. „Já jsem Valencia,“ Pokývla hlavou, jako nějaké gesto k jejímu představení. Můžeme si to vykládat tak, jako když si lidé například podají ruku. Na žádnou další otázku se zatím neodhodlala a tak tam jednoduše jen stála, užívajíc si chvilku klidu v háji, který decentně tlumil podzimní větříky a celkově se v něm cítila dobře. Nepatrně jí připomínal lesíky, jejichž vyšlapanými cestičkami ještě nedávno putovala, než přišla sem, do smečky.

Val párkrát přešlápla, ještě jednou zavrtěla ocáskem a zvědavě ho sledovala, nejspíš čekala co se vlastně tedy bude dít. Jakmile se jí tatínek začal měnit před očima, kousek ustoupila ale když už před ní stál jen drobný ptáček, nabrala zase odvahy a přistoupila opatrně blíž. Přikrčila se, jako to dělá například třeba kočka, když číhá na svoji kořist, ačkoliv ona opravdu nevypadala že by měla v plánu něco lovit. Její lovecké schopnosti vlastně nebyli ani tak dobré, a takového ptáka se jí nikdy předtím ulovit nepovedlo. Byli na ni moc mrštní, vždycky jí uletěli nebo něco podobného. Zaujatě sledovala rufuse s jiskřičkami v očích. Tohle jí teda opravdu nadchlo. „To je hustý,“ Vypípla jemným hláskem, jako by se bála že se ji teď ruf lekne nebo co, pokud promluví hlasitěji. „Takovej malinkej a roztomiloučkej...“ Zasmála se a olízla si čenich. Cítila se divně, ale zároveň krásně. Jen měla takový až nereálný pocit. V životě ji nenapadlo že by něco takového mohl vlk dokázat. Věděla o magiích, a věděla že mohou být různé, zajímavé i úplně obyčejné, ale tohle vážně nečekala. Pečlivě studovala jeho vzhled a nespouštěla z něj oči. Takhle tam hajala, úplně bez starostí, soustředěná jen na ptáčka který stál před ní.

Valencia na něj překvapeně vzhlédla, když jí olízl mezi ušima a rozcuchal srst. Lehce zamrkala a trochu se ušklíbla, ale v jejích očích bylo vidět, že jí to bylo příjemné. Jeho ujištění jí dodávalo odvahu, i když se jí v hlavě stále míhaly pochybnosti o novém životě ve smečce. Na Rufusovi bylo něco uklidňujícího, jeho přítomnost jí dávala pocit bezpečí, i když všechno kolem bylo tak nové a neznámé.
Z jeho slov cítila hlubokou oddanost. Přestože jí bylo ještě tolik věcí nejasných, věděla, že jí Rufus nikdy nenechá samotnou. Jeho nabídka, že jí ukáže vše o své minulosti, v ní probudila zvídavost, ale nechtěla ho do ničeho tlačit. Rozuměla, že otevřít se může být těžké, a i když byla mladá a občas nerozvážná, cítila, že některé věci si žádají čas.
Když se zmínil o tom, že je ptakovlk, Valencia na něj zůstala zírat s rozšířenýma očima. "Ptakovlk?" Pomyslela si, aniž by dokázala hned zformulovat odpověď. Bylo to něco, co si neuměla ani představit. Představa, že by se mohl proměnit v ptáka, ji fascinovala.
„Vážně?“ zeptala se šeptem, jakoby pochybovala, jestli dobře slyšela. Její ocas se lehce pohnul, což prozrazovalo její nadšení. „Jo, chci to vidět!“ dodala pak energicky a nadšeně se postavila. Všechny obavy a nejistoty na chvíli ustoupily stranou. Zvědavost teď měla nadvládu.
Valencia se na něj upřeně dívala, její oči zářily očekáváním. Byla připravená na cokoli, co přijde, i když netušila, jak to bude vypadat. Ale věděla jedno: s Rufusem se cítila bezpečně. A ať už měl v úmyslu ukázat jí cokoliv, byla si jistá, že to bude něco úžasného.

Val mu jemně čumáčkem čechrala srst čechrala. Následně pčikla a trochu sebou cukla, asi se jí tam dostal nějaký chlup. Nicméně zatřepala hlavou a za chvilku se zase tiskla k Rufovi. „Ale když nemá, máš útěk vyhraný,“ Pískla jemně a stále si prohlížely ty, které ji momentálně svíraly. Cítila se dobře. Bylo to jako mít takovou svojí vlastní tajnou noru. „Promiň“ Pípla a s provinilým ksichtíkem na něj mrkla. Sama tušila, že pro něj asi není jednoduché o jeho minulosti mluvit. No stejně, toužila toho o svém novém tatínkovi vědět víc. Nakonec tuhle konverzaci nechala ale odplout s tím podzimním vetříkem, před kterým se u něj schovávala. Bedlivě pozorovala každý záhyb jeho tváře a nasávala jeho pach. „Je tu fajn,“ Pokývla. „ale je to úplně něco jinýho!... je tu hrozně moc vlků,“ Na chvilku se odmlčela a zamyšleně se zahleděla do krajiny kolem nich. Konečně se odhodlala pokračovat. „Já nevím, není to špatný, ale prostě jiný“ Na chvilku mu pohlédla do očí. Doufala, že pochopí jak to myslí. Nechtělo se jí to úplně vysvětlovat. „Ale jsem ráda že jsi mě sem vzal... že tě mám,“ Trochu ztlumila svůj hlásek, a stočila se do klubíčka.

Valencia se posadila a očima bloudila po okolí. Ani jednou se snad ani nepokusila na oční kontakt. Byla však příjemně překvapená vlkovo reakcí a tak mu dokonce věnovala i malý, letmý úsměv. „Totiž-... Já ani nevím.“ Zastříhala oušky a natáhla je vysoko do vzduchu. Teda né až tak moc, stále byla přece jen drobná. Pevně doufala, že to se brzo změní, a tak nějak to i tušila, protože své rodiče si sice mlhavě, ale pamatovala. Aspoň trochu. A tak věděla, že snad nebude úplný prcek. „Prozkoumávám, co zajímavýho tu máte,“ Dodala a zazubila se na něj. Stále však kmitala ušima za každým zvukem, pečlivě sledovala okolí a nenechala si ujít jediný detail tohoto místa. „Mohla bych se zeptat na to samé.“

„Možná umíš, ale aby sis u těch kotoulů nespálil čumák,” Pousmála se. Začínala se pomalu ale jistě otrkávat. Tenhle způsob škádlení, či jakési hry, ji přiváděl na jiné myšlenky a tak pro ni nebylo zas tak těžké se vlčkovi otevřít. S jiným přístupem by to však asi mohlo být dost zdlouhavé. Neměla ráda když kolem ní chodil po špičkách, většinou ji to bylo vcelku nepříjemné, a akorát jí to nutilo přemýšlet. No kdyby jste na ní šli zase úplně negativně, agresivně, buď by stáhla ocas a utekla hned, nebo by se v ní objevil její soutěživý vlk a možná by se o něco i pokusila, ale brzo by zase zmizela, a vzhledem k jejím schopnostem v boji by jí ten ocas mezi nohama stejně skončil, protože porážku by nejspíš nesla špatně. Na tváři se jí rýsoval hravý úsměv, a taky takový pobízející úšklebek. Bylo vidět že jí to taky dost baví a začínala mít pocit, že vlček bude jeden z jejích nejlepších společníků v této smečce. Ačkoliv byla stále odhodlaná mu vrátit ten přepad co jí provedl, na to pozor. „Tyjoo! Ty máš ale dobrý křídla,“ Upřímně a zasněně se na něj zahleděla, tvář se jí teď zalila čistým a jasným úsměvem bez jakéhokoliv jiného úmyslu. „Taky bych chtěla mít křídla! Můj-“ Na chvilku se zarazila, nebyla si jistá jestli před ním chce vysvětlovat jak se jí Ruf láskyplně ujal, když bloudila okolím smečky. Asi se bála že by vypadala hloupě. Že se o sebe ani sama nepostará, v jejím věku už by přece něco málo umět měla, no ne? „Rufus je má taky! A hrozně veliký!“ Hrdě poznamenala a pak tiše koukla k zemi. Cítila se trochu nesvá z množství okřídlených vlků které tu zatím poznala. Na jednu stranu to bylo fakt zajímavý, minimálně pro vlčku jejího typu, která na tohle zvyklá vůbec nebyla. Na druhou, měla by se cítit divně? V kebulce jí lítalo zas milion myšlenek, ale brzy ji zase Plamínek upoutal jeho hlasem. „Ty máš dva táty? To je hustý!“ Za normálních okolností by se taky asi přitakala a sdělila mu něco o sobě, něco víc, třeba i o té rodině. No momentálně na to opravdu náladu neměla. Vše bylo ještě moc čerstvé. Na jeho poznámku nic neodpověděla. Jen tiše pokývla hlavou a zastříhala oušky. Když se však zprvu přiblížil, ucukla a instinktivně ukročila. No poté co vzpamatovala udělala zvědavý krůček zpátky k němu a taktéž jemně načechrala jeho srst čumáčkem, když nasávala jeho pach.

Val se spokojeně povalovala pod jeho křídlem. Pozorně Rufuse poslouchala a přitom hleděla do dále, do krajiny kolem nich, která pro ni byla tak nová a naplňovala jí zvědavostí ale i z části strachem. „Máš fakt hezký křídla, taky bych takový chtěla, bych pak mohla kdykoliv a komukoliv uletět.“ Uchechtla se a zamyšleně zabrebentila. „To by bylo fajn,“ Pousmála se nad představou sledovat rufe létat, nebo bůh ví, třeba si to i někdy vyzkoušet a souhlasně kývla hlavou. Spokojeně zavrněla. Až by nečekala, že život s Rufem, a její smečkou se jí bude tak líbit. Pak ale zase zvážněla a důležitě po něm mrkla. „Cokoliv...“ pronesla tichým hláskem, který připomínal ten moment, kdy se potkali. Kdy si jím nebyla vůbec jistá. Teď ta nervozita v hlase měla ale jiný důvod. Měla neskutečný strach že se snad ptá na něco, co by neměla. „Všechno,“ Špitla a zachumlala se ještě víc pod křídlo.