Príspevky užívateľa

Valencia si uraženě odfrkla. „Jen počkej, já ti to vrátím!” Pohrozila mu a stále opatrně, přesto už jistěji kolem něj pomalými ale vypočítanými krůčky kroužila. Každý její krok byl ve stejném, udržovaném rytmu a popravdě to vypadalo i dost zajímavě, elegantně, jestli chcete. Na malý okamžik se přiblížila a ocáskem po něm hravě hrábla. Na obličeji se jí mísilo cosi mezi úšklebkem a úsměvem. Po téhle odvážné akci zase uskočila pro jistotu kousek bokem. „Had?” Přemítala jak by na to měla asi reagovat a zaskočeně po něm opakovala. „To bys mi mohl závidět, co?” Uchechtla se. Očividně byla na své drobné bezvýznamné rýpnutí do vlčka pyšná, i když k tomu asi neměla zrovna důvod. Prostě mu potřebovala ukázat, že není radno vlčici rušit při odpočinku, jinak to může dopadnout špatně. „Valencia,” Pochlubila se hrdě a mrskla ocasem o zem. Sice stále mluvila tiše, ale už z ní sršila větší sebejistota, přece jen, vlček nevypadal až tak děsivě, byl možná dokonce mladší a navíc ona přece měla svého milého tatínka Rufuse, kterej by jí určitě přišel zachránit zadek, kdyby něco. „Plamének, to kvůli tomu požáru co ti srší z uší?” Pousmála se. Někde vzadu v hlavě byla stále ta nervozita, ale momentálně se soustředila na to, jak nejlíp by to mohla tomu žháři vrátit. Stále si ho zaujatě prohlížela. Nakonec byla asi ráda že na ni vybafnul on, a né některý ze starších členů smečky. To by asi tak klidná nebyla. Jakože asi určitě ne. Pořád stála opodál, v bezpečné vzdálenosti.

Valencia pohodila hlavou a odfrkla. "Divíš se mi? Když tu na mě takhle jen tak vybafneš?" Postěžovala si vlčka tiše. Valencia se stále snažila uklidnit, i když její srdce bilo jako o závod. Párkrát ještě zastříhala ušima a teď už klidněji promluvila. "Přivedl mě Rufus... S alfou by mělo být vše vyřízené." Vysvětlila v rychlosti a nakonec si dovolila udělat pár nesmělých kroků blíž. Snad aby jí předvedla její sice možná falešné - ale seběvědomí. Nelíbilo se jí jakou radost jí působilo to jak jí zaskočila. "Valencia," Vypískla věcně. Valencia se snažila působit co nejvíce upřímně a otevřeně, doufajíc, že tím získá alespoň trochu klidu, pokud ne přímo porozumění. Saffron se zdála být v klidněji, což Valencia považovala za dobré znamení. Doufala, že to povede k dalším krokům, které by jí umožnily najít své místo a vyřešit situaci s co nejmenšími problémy.

Val hlasitě vypískla. "Sakra!" Zafuněla a než to vůbec dořekla, hbitě po vlčkovi skočila, jakoby zapomněla na všechny obavy co jí doposud tížíly. Tohle ji pořádně vylekalo. Skočila po něm spíš z reflexu, než z nějakého agresivního podmětu. Ihned co se ale vzpamatovala, a zároveň zaregistrovala ohnivé křídla, ouška a i ocásek, rychle se od něj odmrštila dál a čumák si jen tak tak zachránila divokým kotoulem vzad. Ihned se postavila na všechny čtyři, jeho směrem, ocásek si přišoupla jemně k sobě. Zastříhala ušima a nechápavě naklonila hlavu. "Co to děláš?" Sykla, ale přesto si udržela svůj typický tichý hlásek. Lehce se na něj zašklebila.

Val sebou silně cukla. Vlčice si nevšimla, vytrhla jí totiž z jejího snění. Teda Valencia aspoň doufala, že to bylo tím a ne že jejího reflexy prostě selhaly. V mžiku vstala a udělala pár opatrných kroků vzad. "Z-zdravím" Tiše pronesla a nervozně párkrát přešlápla. Ten úsměv který se jí ještě před chvílí rozléval po tváři velmi rychle zmizel. Ocas si přitiskla k tělu, zvedla hlavu a pokusila se postavit o něco statněji. Také nespokojeně tiskla ouška k hlavě. Valencia cítila, jak se jí zrychluje dech. "To ne...To bude nedorozumění." Špitla sotva slyšitelně, čemuž nepomáhal ani podzimní vítr, který se proháněl otevřenou plání.

Valencia pomalu vklouzla do nory, její tělo se téměř dotýkalo země, když se opatrně plížila tmavým prostorem. Uvnitř byla cítit vlhkost a chlad, vzduch byl těžký a nasycený vůněmi, které venku nenajdete. Každý její pohyb byl pomalý a promyšlený. Chvílemi zůstávala nehybně ležet, naslouchala a snažila se rozpoznat každý zvuk v této stísněné tmě. Bylo až komické, jak tam chvilkami ležela. Postupovala dál a dál, nos těsně u země, vnímala staré pachy zvířat, která tudy kdysi procházela. Některé vůně byly slabé a vybledlé, ale jiné byly čerstvější, jako by tu někdo byl nedávno. Vali napínala uši a cítila, jak se jí tělem šíří směsice vzrušení a ostražitosti. Myšlenky na novou smečku a její obavy zůstaly venku, teď byla plně soustředěná na toto malé dobrodružství. Zůstala stát a chvíli jen naslouchala. Po chvíli opatrně sklonila hlavu a otřela si čumák o vlhkou zem. Znova si lehla, teď už pohodlněji a užívala si jen tichou chvilku odpočinku. Uši se jí avšak stále tyčily do vzduchu.

Neustále měla uši nastražené, každý nový zvuk ji donutil zpozornět. Přestože chtěla poznat nová místa, pocit nervozity ji neopouštěl. Zvláštní pachy a stopy ostatních vlků jí připomínaly, že je tu cizinkou. Zatím se jen dívala, tiše a nenápadně, připravená se kdykoli stáhnout, kdyby se cítila ohrožená. Valencia se zhluboka nadechla, naplňovala se vůní planiny. Pachy zajíců byly intenzivní a naléhavě volaly její zvídavou stránku. Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Postupně se pomalinku vydala do středu planiny. nedaleko se posadila a tlapkou několikrát drápla po trávě a některých broučcích v ní. Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Mlčky tak seděla a zasněně koukala okolo, po planině.

Tiše ťapkala lesy, nasávajíc všemožné nové pachy. Popravdě, a bylo to na ní i dost vidět, se cítila poměrně nesvá. Bylo to poprvé co se takhle toulala územím bez Rufuse. Párkrát zastříhala oušky, a udělala pár kroků, než si všimla siluety vlka. Na chvilinku zaváhala a zastavila se. Hlavou jí létalo mnoho myšlenek. Ale přeci je na území smečky! Kdyby snad sám její rádoby tatínek neuznal, že je to v pořádku, přece by jí sem vůbec nevodil. Vztyčila hlavu, olízla si čumáček a trochu se 'posbírala'. Zase dala do kroku a blížila se k teď už viditelně šedobílému vlku. Za chvíli stála nedaleko od něj, ale stále si udržovala odstup. "Ahoj?" Pronesla tiše, tázavým hlasem. Mlčky se posadila a vlčka si projela očima od hlavy k patě.

Valencia s úsměvem přykývla. "Děkuji." Po jeho gestu svolila, a sama se k němu ještě trošku přitiskla. Schoulila se pod jedno z jeho křídel, lehla si a zasněně si je prohlížela. "Jaké to je... létat?" Špitla tiše. "Je to... strašidelné? Nebo... osvobozující?" dodala rychle, jako by se bála, že svou otázkou překročila nějakou neviditelnou hranici. Jakmile otázku vyslovila, na okamžik se zarazila. Nebyla jistá, jestli by vůbec měla takové otázky klást. Možná to bylo příliš osobní nebo hloupé. Vždy ho sledovala s obdivem, když protahoval svá mohutná křídla nebo je jen tak na okamžik roztáhl, když se protahoval. „Ty…“ začala nejistě a na chvíli zaváhala. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala. „Ty jsi byl taky někdy sám, že?“ Její hlas byl téměř neslyšný, jako by se bála, že pokud bude příliš hlasitý, zničí ten křehký okamžik mezi nimi. Její oči teď zkoumaly každý rys jeho tváře, hledajíc v ní odpověď ještě před tím, než by ji mohl vyslovit. Čekala, ale v hlavě se jí honily další otázky. Jaký vlastně byl Rufus, než se potkali? Měl někdy pocit, že někam nepatří, tak jako ona? Možná si nebyli tolik podobní, možná ano, ale chtěla znát jeho příběh. Ne proto, aby si ho idealizovala, ale proto, že věřila, že by jí mohl dát odpovědi na otázky, které si sama kladla.

Valencia ťapkala opodál, stále letmo sledujíc Rufuse, který se usadil pod stromem. Fascinovaně vše sledovala. Pro ni bylo všechno nové. Hlavně ten pocit, že má po boku někoho, kdo o ni opravdu stojí. Bylo zvláštní mít najednou někoho, kdo byl ochoten se o ni starat, a ona ještě stále hledala způsob, jak se s tím vyrovnat. Když na ni zafoukal chladný podzimní vítr, zatřásla se a přitáhla si ocas blíže k tělu. Rufus sice nebyl její skutečný otec, ale začínala si uvědomovat, že jí nabízí něco mnohem cennějšího, pocit, že má rodinu, ať už ta slova znamenala cokoli. Valencia otočila hlavu a svižným krokem přiběhla k Rufovi. Posadila se vedle něj, dost blízko, ale zárověň pořád tak aby mu ponechala jeho osobní prostor. Olízla si čumák, střihla oušky a mlčky ho sledovala. Stále si nebyla úplně jistá, jestli je tohle všechno správně, ale jeho přítomnost ji jistým způsobem uklidňovala. Když se k němu takhle přiblížila, neřekla nic. Byla to její forma poděkování a ujištění. Nemusela mluvit, aby mu dala najevo, že i ona je šťastná, že ho má.

Valencia zůstala chvíli stát na místě, jakoby zvažovala každý jeho krok a přemýšlela, co její rozhodnutí přinese. Bylo na ní vidět, jak se snaží potlačit vnitřní obavy. Její oči těkaly mezi Rufusem a okolím, jako by hledala nějaký únikový plán, kdyby se věci vyvíjely jinak, než si představovala. Pomalu si přejela jazykem po čumáku, reflexivní gesto, které prozrazovalo její nervozitu. Přesto však nakonec Rufusovo pobídnutí následovala. Její pohyby byly pomalé a opatrné. Její uši se neustále otáčely, zachycovaly všechny zvuky kolem.

Valencia si Rufuse zkoumavě prohlížela, jak se ocásek s nadšením rozkmital, a jeho oči se rozzářily jako dvě jasné hvězdy. Také opatrně vrtěla ocáskem. Při Rufusově otázce o lovu jí oči na okamžik ztvrdly. Vzpomínky na neúspěšné pokusy ulovit i ty nejmenší tvory ji přemohly jako studený závan větru. Lov byl něco, co se ještě pořád učila, ale na každém kroku jí selhání připomínalo, jak moc je ještě zranitelná. Přikývla, ale jen nepatrně, skoro jako by se bála přiznat pravdu. Její pohled se vrátil k Rufusovi. Jeho radost byla nakažlivá, a přestože se snažila udržet svůj obvyklý obranný výraz, koutky tlamy jí cukly v pokusu o úsměv. Nakrčila čumák a naklonila hlavu na stranu, jak přemýšlela o tom, co Rufus řekl. Myšlenka na smečku, na to, že by měla zázemí a ochranu, ji zasáhla přímo do srdce. Její pohled změkl, když si představila, jaké by to mohlo být. Valencia si nervózně olízla čumák a její oči se na Rufusovi zastavily, plné otázek a naděje, kterou se snažila skrývat. Pomalu přikývla, ale ten souhlas nebyl jen formální. Bylo to malé, opatrné přijetí Rufusovy nabídky, gestem malého vlka, který se snaží odvážit vykročit vpřed, i když ho táhnou zpátky všechny strachy a nejistoty. Její výraz byl teď měkčí, více otevřený, i když stále chráněný. "Asi bych to mohla zkusit," špitla nakonec.

Valencia sklonila hlavu, jako by ji tíha myšlenek táhla k zemi. Její oči se upřely do vody, ve které se odrážela její rozrušená tvář. Hrála si s tlapkou na břehu, hrabala do měkké země, jako by se snažila vykopat odpověď, kterou tak dlouho hledala. Rufusova slova o bezpečí a domově jí rezonovala v mysli a probouzela vzpomínky, které se snažila potlačit. Bylo zvláštní, jak moc ji zasáhla nabídka někoho, koho sotva znala. Ale zároveň to bylo přesně to, co celou dobu potřebovala slyšet.
Povzdechla si a vzhlédla k němu, její oči plné neurčitosti a obav. Připadala si jako někdo, kdo stojí na okraji propasti a rozhoduje se, jestli skočí. Když si uvědomila, že Rufus čeká na její odpověď, nervózně si olízla čumáček a její pohled se znovu stočil k zemi. Byla viditelně rozpolcená mezi touhou po bezpečí a strachem ze zklamání. "Je mi skoro rok, bez pár měsíců," odpověděla tiše a přitom se snažila nevypadat zranitelně. Zhluboka se nadechla, když uslyšela jeho nabídku. Těšilo ji to, ale zárověň k ní připlouvala silná vlna neklidu. Co když to nevyjde? Měla by mu vůbec věřit? Znovu koukla vzhůru, směrem k Rufusovi. Pohled na něj ji trochu uklidnil. Nevypadal nijak děsivě, tvářil se mile a zárověn ji něco podvědomě lákalo, aby o něm zjistila víc. "Domů..?" Zopakovala rozpačitě. Nebyla si tím slovem úplně jistá. Domov? Nebo smečka? Nebo co přesně je vlastně ten jeho domov? Pomalinku vstala a popošla pár opatrnými krůčky blíž k němu. Před ním se posadila a ještě chvilku tam mlčky seděla, nejspíš stále přemýšlela nad tím co ji právě nabídnul. "No, asi-... asi bych chtěla."

Valencia si skousla spodní ret a na okamžik zavřela oči. Rufusova starostlivost jí připadala milá, ale zároveň ji to trochu svíralo u srdce. Tolikrát se už musela spoléhat jen sama na sebe, že si zvykla myslet, že to tak má být napořád. Ale teď, když slyšela Rufuse mluvit o bezpečí smečky, o někom, kdo by se o ni mohl postarat, cítila, jak v ní narůstá tichá touha, kterou dlouho potlačovala. Možná ani sama netušila, jak moc by si přála, aby měla někoho, komu by mohla důvěřovat, na koho by se mohla spolehnout. „Já...“ začala tiše, tentokrát se konečně odvážila zvednout oči a podívat se Rufusovi přímo do tváře. „Víš, není to tak, že bych nechtěla, aby se o mě někdo staral. Možná... možná chci, ale já ani nevím, jaké to je. Už dlouho nikdo nebyl kolem, a když už někdo byl, nikdy to nevydrželo. Tak nějak jsem se smířila s tím, že musím zvládnout všechno sama. A navíc, pokud se ani o samu sebe nedokážu postarat, k čemu pak jsem?.. Ale někdy…“ Hlas jí trochu zadrhl a musela se zhluboka nadechnout, aby si udržela klidný tón. „Někdy si přeju, aby tu někdo byl. Aby se prostě někdo staral. Neříkám, že to neumím, nebo že to nezvládnu. Ale...“ Koukla zpátky k řece a zopakovala proces jako s prvním kamínkem. Už se s Rufusem cítíla o něco bezpečněji, a tak si dovolila si lehnout zpátky k okraji řeky. Mlčky pozorovala vodní hladinu a občas trochu zavrtěla ocáskem, přičemž ho stále pozorně poslouchala.

Valencia Rufuse bedlivě poslouchala. Něco ji na něm zaujalo. Nebo aspoň to naznačovali její ouška, kteeré byli stále ostražitě nahoru, a lehce otočené jeho směrem. Každopádně stejně pořád zírala směrem dolů, k zemi, k vodě. Zahleděla se na něj krátce, jen aby si ho znova letmo zkontrolovala. "Já, No vlastně jsem toho o Azarynu neslyšela zas tak moc," Zarazila se, když je hned začal obhajovat. "vlastně se tu ještě moc nevyznám, vím hlavně o kultu," Tlapkou jemně ťukla do jednoho z kamínků a zaujatě pozorovala jak padá do vody a vytvářejí se kolem něj malé vlnky, které ale brzo zmizí. Pak se otočí, a pískne tiše. "Omlouvám se, nevěděla jsem že tohle je už území vaší smečky. Pro mě to jsou jen čáry, co si vlci nakreslili, aby věděli, kam můžou a kam ne. Ale příroda to nezná. Pro vodu, vítr nebo ptáky žádné hranice nejsou. Já nejsem jako ty čáry." Trochu se uchechtla a šibalsky se na něj zazubila. Ne nijak drze, ani nijak negativně. Když se jí zeptal na úkryt, Valencia se v duchu zamračila. Bylo to jako odkrýt kus sebe, který chránila. "Ne, žádný ukrýt nemám. Popravdě nezůstávam na jednom místě dlouho, nemám důvod. Nemám žádného společníka."

Valencia zvedla hlavu, když k ní promluvil, její oči se na chvíli setkaly s jeho, ale pak se rychle stočily zpět k řece, jako by v jejím proudu hledala odpovědi, které nevěděla, že potřebuje. Uši měla stále napjaté, každé šustnutí listů, každý zvuk vody ji držel ve střehu. Když zmínil smečku, Azaryn, Valencia si musela v duchu připomenout, co všechno o ní slyšela. Věděla, že byla jednou z větších smeček, možná tou, která se snažila držet věci pod kontrolou, ale její zkušenosti s vlčími společenstvími byly spíše smíšené. Kdysi, dávno, než zůstala sama, znala, jaké to je být součástí smečky, ale to bylo v jiném čase, na jiném místě. „Azaryn,“ zopakovala zamyšleně, jako by se snažila ten název ochutnat a rozhodnout se, jak se k němu postavit. „Tam jsem nikdy nebyla,“ špitla nakonec zamyšleně, ačkoliv netušila, proč to vlastně říká. Když se zeptal, odkud je, Valencia na chvíli zaváhala. Pravda byla, že sama už skoro zapomněla, jaké to bylo mít domov, a představa, že by měla vysvětlovat, odkud pochází, jí přišla téměř směšná. Bylo to jako mluvit o jiném životě. „Nevím,“ přiznala nakonec s pokrčením ramen. Její hlas byl stále tichý, ale v něm se ozývalo něco pevného, možná stín tvrdohlavosti nebo touhy po nezávislosti. „Tady a tam. Kdekoliv.“ V jejím tónu byla zřetelná směsice smutku a odhodlání.