Príspevky užívateľa

Valencia se cítila, jako by jí vítr, který neustále pročesával pláň Posledních sobů, přinášel všechny vzpomínky a ztráty, které se snažila neustále potlačovat. Přemýšlela nad Ancuninovými slovy, ale něco v ní se bránilo. Byla zvyklá na volnost, i když to znamenalo, že se musela spoléhat jen sama na sebe. Byla svobodná, ale osamělá, a ta myšlenka jí tížila jako balvan na hrudi. Slyšela jeho slova, jak mluvil o smečkách a ochraně, kterou by jí mohly nabídnout. Ale v její hlavě to znělo jako sen, něco nereálného, vzdáleného. Nevěděla, jak mu říct, že možná není připravená na to, aby znovu někomu věřila. Aby se spoléhala na jiné, než jen na své vlastní instinkty. „Nevím, jestli bych dokázala být zase ve smečce,“ dodala po chvíli ticha. Hledala vhodná slova, ale všechna se jí zdála prázdná. Valencia si nebyla jistá, jestli Ancunin rozumí tomu, co se snaží říct. Ale byla ráda, že ho má vedle sebe. Byla ráda, že jí někdo naslouchá. Dnes, aspoň na chvíli, nemusela být úplně sama. A to bylo něco, co si ani neuvědomovala, jak moc potřebovala. Čumáčkem do něj táké rýpla, ne nijak negativně, spíš hravě, děkovně, jakoby ho ujišťovala že je to v pořádku. A taky že tomu tak nějak, aspoň trochu rozumí. „Kult? Proč si to myslíš?“

Valencia strnula, když zaslechla cizí hlas, její uši se rychle otočily směrem ke zdroji zvuku. Byla zvyklá na to, že si její přítomnosti málokdo všimne, zvlášť když se pohybovala tak tiše a nenápadně, jak jen to šlo. Otočila hlavu a pohlédla na vlka, který se k ní blížil. Měl přátelský výraz a zavrtěl ocasem, ale její přirozeně se ale stále držela ve střehu. Pohlédla na něj bystrýma očima, každou část jeho těla si prohlédla, jako kdyby hledala nějakou skrytou hrozbu. Avšak jeho hlas ji do jisté míry uklidnil. Pomalu se opět posadila a ocásek přitáhla k tělu. „Valencia,“ odpověděla tichým, skoro neslyšným hlasem. Slova z ní vyšla zdrženlivě, jako kdyby každé pečlivě vážila, než je vysloví. Upřela pohled na řeku, jako kdyby jí voda mohla poskytnout nějaké útočiště nebo odpovědi na otázky, které se jí honily hlavou. „Jen jsem se chtěla podívat na řeku,“ dodala po chvilce, její hlas se ztrácel ve šumění proudu. Přemýšlela, co by mu měla říct. Bylo to zvláštní, potkat někoho takhle uprostřed ničeho, ale zároveň jí něco na Rufusovi připadalo známé. Možná to byl jeho klid, možná ten přátelský postoj, který v ní vyvolal vzpomínku na ty vzácné chvíle, kdy se cítila bezpečně. Ale teď, teď už si nebyla jistá ničím. „Ty jsi odtud?“ zeptala se opatrně, zatímco se snažila skrýt svou nejistotu a zjistit víc o tom, kdo před ní vlastně stojí.

Valencia se usadila na měkké mechem porostlé břehy řeky Igny, cítíc, jak jí chladná půda pod tlapkami připomíná prostou radost z okamžiku. Její srst jemně povlávala ve vánku a drobné kapičky vody, které se rozstřikovaly od řeky, se třpytily na jejím kožichu jako perly. Tiše sledovala jak se voda třpytí ve slunci, přelévá se přes kameny a vydává tiché šplouchání. Skláněla se nad hladinou a v odraze zahlédla svou vlastní tvář, obklopenou vlnícími se pramínky stříbrného světla. Na chvíli se zastavila, aby se napila, ledová voda jí protékala hrdlem a přinášela s sebou nový příval energie. Valencia se chvíli jen dívala na řeku, nechala se unášet svými myšlenkami. Hlavu měla plnou otázek, byla zmatená, vlastně už vůbec nevěděla co se sebou. Do teď se takhle nikdy necítila. Vždy si byla jistá, že vše zvládne sama. No po rozhovoru s tím, jakýmsi vznešeným vlkem, se jí trochu otevřeli oči. Nechtěla to přiznat sobě, a už vůbec ne někomu jinému. Začínala být trochu nešťastná. Zvedla hlavu a pohlédla na oblohu, kde se míhaly sluneční paprsky. Cítila, jak jí tváří prochází teplo a zároveň ji naplňuje nová energie, jako kdyby jí svět sám dodával sílu k dalším krokům. Možná, že někde tam venku na ni čekalo něco víc, něco, co by ji dokázalo překvapit stejně jako křišťálová hladina řeky, co se před ní nyní rozprostírala. Valencia se otřepala srst, kapky vody z řeky se rozprskly kolem ní. Ještě jednou se napila z chladivé vody, lehnula si na její okraj a dál pokračovala ve svém pozorování. Občas tlapkou jemně mávla po vodě, a náramně se bavila tím, jaké tvary voda vytváří než se zase uklidní.

Valencia sledovala Ancunina s opatrným zájmem. Cítila, jak se její napětí vrací, když začal mluvit o smečkách a výhodách, které přináší. Slova jí zněla jako vzdálený hovor, který se jí netýkal. Vždycky se snažila věřit, že se o sebe dokáže postarat sama, a tenhle cizí vlk se teď pokoušel její přesvědčení narušit. Zároveň ale nedokázala potlačit jistou zvědavost, co jí nechtěla dát pokoj.
Místo odpovědi zůstala chvíli mlčet a jen poslouchala. Myšlenka na smečku v ní vyvolávala směs neznámých pocitů – strach z neznáma, možná i trochu naděje, že by nemusela být vždycky sama. Ancunin to podával skoro jako nabídku, a ona nemohla nevidět, že mu na jejím osudu záleží víc, než byla zvyklá od ostatních vlků potkávat. Bylo to zvláštní a trochu ji to znepokojovalo, ale nezdálo se, že by měl nějaké špatné úmysly. Zvažovala, jak odpovědět, aby neukázala příliš ze svého vnitřního zmatku.
"Nejsem si jistá," řekla nakonec, její hlas byl sotva slyšitelný. "Ale chápu, co říkáš," dodala nakonec, pohledem krátce zavadila o Ancunina a pak se rychle podívala jinam. "Možná... možná máš pravdu..." Nechtěla mu dávat plané naděje, ale věděla, že si zaslouží aspoň tohle. On nebyl ten, kdo ji kdy zklamal, a možná si opravdu zasloužil, aby ho vzala trochu vážně. Možná. Chvilku kmitala očima po okolí a po vlku před ní, přemýšlela co dál, pak pokračovala. "Asi by to bylo fajn. Ale nevím. Dlouho jsem netrávila čas s více vlky, naposled snad ještě s maminkou a tatínkem." Zapískala. Ani ne smutně, spíš věcně , bylo vidět že její rodina pro ní sice není jednoduché téma , ale už se přes to pomalinku začala přenášet. "Co kdyby mě nechtěli? Co kdybych byla jen přítěží?" Povzdechla si a olízla si čumáček. Teď už v tom nádech smutku rozhodně byl. Nebo aspoň nějakého zklamaní, strachu. Mlčky vedle něj seděla a koukala do prázdna. Čekajíc že jí snad řekne nějaké další moudro, přece jen byl starší, a asi i zkušenější.

Jeho otázky o smečce v ní vyvolaly lehký pocit neklidu. Přemýšlela někdy o smečce? Ta otázka jí probleskla hlavou. Možná kdysi dávno, když ještě byla mladší a věci se zdály jednodušší. Ale teď už to nebylo tak prosté. Smečky byly pro ni neznámý pojem. Viděla je z dálky, slyšela o nich, ale nikdy mezi nimi nežila. Nechápala úplně jejich pravidla, tu složitou hierarchii, kterou popisoval. Zároveň však cítila jistý zvláštní pocit... ne snad touhu, ale zvědavost, jaké by to bylo nebýt pořád sama. Jenže ta představa, že by někam patřila, byla tak vzdálená a cizí, že se jí skoro bála. Co kdyby ji nepochopili? Co kdyby byla jen přítěží? Náhle pocítila lehký nával úzkosti. Co když má pravdu? Co když by jednou přestala být dost rychlá nebo dost ostražitá? Jak dlouho by mohla přežít sama? Otřásla se tou myšlenkou a pokusila se ji z mysli vytlačit. Potřebovala čas, aby to všechno promyslela. Ancunin byl vlk, který jí nabízel pomoc, ale ona si nebyla jistá, jestli na ni byla připravená. Možná si poradí sama. Možná ne. "No-... nevím..." Odmlčela se na chvilku, nejistě na něj koukala. "Ve smečce jsem nikdy nebyla, aspoň co si pamatuju. Možná máš pravdu... Když já nevím..." Zapískala nešťastně. Ten klid který s ním cítila se pomalinku vytrácel ve vzduchu oné pláně.

Valencia zůstala chvíli zticha, jen sledovala Ancunina a přemýšlela o jeho otázkách. Věděla, že mu pravda asi nedává smysl. Mluvil o rodině a vzdálených příbuzných, jako by to bylo něco samozřejmého, co jí musí chybět. Ale jí nic takového nechybělo. Tedy, ne tím způsobem, jak by si možná představoval. Už dlouho nebyla součástí něčeho většího, a zvyknout si na tu samotu bylo nakonec snazší, než čekala.
Když jí vlk nabídl svou pomoc a vyjádřil znepokojení ohledně její samoty, její oči se zúžily v zamyšleném pohledu. Její mysl se vrátila k době, kdy byla malá, kdy si ještě pamatovala, jaké to je mít rodinu kolem sebe, ale ty vzpomínky byly zahalené mlhou času a častěji než ne, zaplavené bolestí. Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, ani žádnou tetičku,“ řekla potichu, její hlas teď zněl o něco pevněji, i když v něm byla stále skrytá zranitelnost. „Jsem sama už nějakou dobu a... zvykla jsem si na to.“ Uvnitř sebe věděla, že její slova jsou jen částečně pravdivá. Na samotu se zvyká těžko, ale někdy není na výběr.
Jeho další slova, plná starostlivosti a obav, jí na okamžik zneklidnila. Necítila se slabá, ani ztracená. Chtěla věřit, že se o sebe dokáže postarat, a dosud se jí to dařilo. I když, přiznala si, možná jen měla štěstí. Neodpověděla hned, jen zůstala tiše ležet a vnímala teplo slunce na svém těle. Cítila, jak se napětí v ní postupně rozpouští. Možná proto, že věděla, že na chvíli může být v bezpečí.
Když ji pochválil za její jméno, Valencia se krátce, téměř nesměle, usmála. „Děkuji,“ řekla prostě, a v té jednoduché odpovědi se skrývala tichá radost z jeho uznání. Na chvíli se cítila skutečně krásně, i když věděla, že jméno samo o sobě ji nezachrání. Na její tváři se rýsoval jemný úsměv. Ležela vedle něj a vnímala ticho, které mezi nimi zavládlo, ale bylo to příjemné ticho. Přemýšlela o tom, co by měla dělat dál. Ancunin měl pravdu. Norest nebyl místo, kde by se dalo dlouho přežívat o samotě, zvlášť pro ni. A i když si nechtěla připustit, že by potřebovala pomoc, začala chápat, že pokud má mít nějakou budoucnost, nebude moct zůstat sama napořád.

Valencia se při jeho slovech nepatrně uvolnila. Vlk se zdál být úplně jiný, než očekávala. Nebyl hrozivý ani panovačný, spíše působil přátelsky a lehce ironicky, což ji překvapilo. Jeho pokus o vtip ji trochu uklidnil, ale zůstala ostražitá, jen na vteřinu zapomněla na to, že je malá a ztracená uprostřed lesa.
„Já... nemám co hledat. Vlastně... nemám koho hledat,“ přiznala tichým hlasem, v němž zněla směsice smutku a odevzdanosti. Byla sama už tak dlouho, že si téměř zvykla, a přesto v ní zůstávalo něco, co ji přitahovalo k ostatním, touha po něčem, co by jí připomnělo, že někam patří.
Když Ancunin souhlasil, že si může lehnout vedle něj, opatrně si vybrala místo blízko jeho boku, ale tak, aby se ho nedotýkala. Byla ráda, že se ho nemusí bát, ale stále si udržovala svůj odstup. Jeho starost o plášť ji pobavila. Představa vlka, který se obává špíny na svém oděvu, jí připadala roztomilá a trochu zvláštní. "Neboj se, dám si pozor," řekla jemně, a poprvé za dlouhou dobu cítila, jak jí na tváři vykvetl drobný úsměv.
Když se představil, jeho jméno ji zaujalo svou elegancí a vznešeností. Znělo to, jako by patřil někomu důležitému, někomu, kdo má své místo ve světě pevně dané. Jeho chování jí to potvrzovalo – působil jistě, i když zároveň trochu unaveně.
„Já jsem Valencia,“ odpověděla, trochu stydlivě, ale s hrdostí na své jméno. „Jen Valencia. Nemám tak krásné příjmení jako ty,“ dodala s náznakem humoru, který v ní jeho přítomnost pomalu probouzela. I když byla stále opatrná, cítila, že by s ním mohla chvíli zůstat. Tady v trávě, pod teplým sluncem, mohla na okamžik zapomenout na svou osamělost a pocítit, jaké to je mít vedle sebe někoho, kdo se o ni stará, byť jen na chvíli.
Ležela vedle něj, oči upřené na nebe, kde se mezi větvemi stromů proplétalo světlo. Po dlouhé době se necítila tak sama, a i když si nebyla jistá, co přinese budoucnost, byla vděčná za tenhle malý okamžik klidu a bezpečí.

Valencia se napnula, když si uvědomila, že ji vlk zaregistroval. Cítila, jak se jí nervozita vkrádá do mysli, ale zároveň v ní přetrvávala zvědavost, která ji sem přivedla. Když vlk otevřel oči a pozdravil ji, trochu se lekla, ale jeho hlas nebyl hrozivý, spíše unavený a možná trochu zmatený.
Zůstala na místě, její malé tělo bylo připravené se v mžiku otočit a utéct, pokud by to bylo nutné. Avšak když slyšela jeho otázku, něco v jeho tónu ji uklidnilo. Necítila z něj žádné nebezpečí, spíše jen určitou zvědavost, podobnou té její.
Valencia zvedla hlavu a pohlédla mu přímo do očí. „Neutekla jsem. Jenom jsem tady... našla jsem tě,“ odpověděla tiše, její hlas byl měkký a opatrný, jako kdyby se bála, že jakýkoliv hlasitější zvuk by mohl zničit ten křehký okamžik, ve kterém se oba ocitli.
Rozhlédla se kolem, jako by hledala něco známého, co by jí dodalo odvahu, ale vše kolem bylo cizí, kromě něj. Bylo zvláštní, že se cítila tak klidně, přestože byla sama s cizincem uprostřed lesa. „Nemám rodiče... tedy ne tady,“ dodala po chvilce, jako by odpovídala na nevyřčenou otázku, která se vznášela ve vzduchu.
Přistoupila o krok blíž, stále ostražitá, ale už méně napjatá. Něco ji k němu táhlo, možná to byl jeho nezájem o hrozby, jeho klidná přítomnost, nebo možná jen potřeba někoho, kdo by jí byl alespoň na chvíli společníkem. „Můžu si lehnout vedle tebe?“ zeptala se nakonec, její hlas nesmělý, ale odhodlaný.
Věděla, že kdyby jí řekl ne, rozběhla by se pryč a schovala se ve stínech lesa, ale pokud by jí dovolil zůstat, možná by našla kousek toho, co dlouho hledala – klidné místo, kde by si mohla odpočinout, i když jen na chvíli.

Valencia se už nějakou dobu prodírala lesem. Byla tedy nadšená když se jí konečně nabídl nový výhled. Rozhlehlé pláně, chvilkami poseté lučním kvítím a doprovodem příjemné směsice pachů. Svými velikými fialovými očky studovala vše, co se zde nacházelo, vše co by mohlo být nějak zábavné. Donutilo ji to se pousmát. Mlčky se pomalu začala přibližovat. Vylezla z houští na kraji lesa a poklusem se vydala vstříc pláním. Aby jí nahodouu něco neuteklo, že. Chvilku se plantala kolem a očmuchávala všechno možné, všechny ty zajímavé pachy. Pak ti to trklo. Pach jiného vlka! Nedokázala rozpoznat žádné detaily, ale jednoduše věděla, že tu není sama. Spomalila krok a pomalinku se k pachu tiše přibližovala. Dokud se jí nenaskytl pohled na šedo-bílého vlka...či samici s červenými růžky a černou patkou. Potichoučku se posadila kousek od něj, stále si udržujíc bezpečnou vzdálenost. Fascinovaně ho projížděla pohledem. Nikdy ještě nepotkala vlka s rohy. Doufala, že ho nijak nerozruší a on se nevzbudí. - Domnívala se totiž sama že spí.

Jméno
Valencia

Přezdívka
Vali, Lencia, Cia

Věk
Štěně

Pohlaví
Samice

Matka
Neznámá

Otec
Neznámý

Sourozenci
Neznámý, -

Další rodina
-

Charakteristika
Valencia je vlčice, která vyniká svou zvídavostí a hravostí. Přesto je introvertní a tichá, často se drží v pozadí a pozoruje svět kolem sebe. Její mladistvá energie ji neustále nutí objevovat nové věci, což z ní činí neúnavného průzkumníka. Ráda se toulá lesem a zkoumá nové pachy, zvuky a scenérie, avšak vždy zůstává opatrná a nedůvěřivá vůči novým situacím.
Valencia je velmi chytrá a rychle se učí nové dovednosti. Její tichost a introspekce jí umožňují důkladně analyzovat situace a jednat promyšleně. Přestože je zpočátku nesmělá, jakmile si na někoho zvykne, stane se velmi věrnou a oddanou.
I přes svou introvertní povahu je Valencia hravá a ráda si užívá chvíle zábavy. Její hravost jí umožňuje uvolnit se a zapomenout na své obavy. Její přirozená opatrnost a inteligence jí pomáhají udržet se v bezpečí a přizpůsobit se různým situacím.
Valencia je velmi věrná. Jakmile si někoho oblíbí, je ochotná udělat cokoli, aby ho chránila a podporovala. Její přítomnost je cenná, neboť její oddanost a loajalita jsou neocenitelné. Je tichá, ale její mysl je neustále v pohybu. Valencia je také občas tvrdohlavá a když si něco vezme do hlavy, těžko ji někdo přesvědčí o opaku. Její hravost může být také někdy až přehnaná, což může způsobovat konflikty s ostatními, kteří nemají vždy náladu na její neustálé dovádění.

Minulost
-

Zajímavosti
-

Magie
Ovládanie zeme
Vlk dokáže ovládať malé časti pôdy, na ktorých dokáže vyvolať menšie zemetrasenie či prinútiť pôdu rozostúpiť sa a vytvoriť tak puklinu, kde sa zmestí jeden vlk. Dokáže komunikovať so zemou a teda do vzdialenosti dvoch kilometrov vie zistiť, či sa po nej niekto pohybuje alebo nie. Vlk nedokáže zbaviť pôdu jej živín ani zabiť všetko živé v nej. Hĺbka, do ktorej vlk vie toto všetko vykonávať, je len 1-3 km. Závisí to od jeho schopností a sústredenia a čím hlbšie a ďalej sa snaží mať dosah, tým viac energie na to spotrebuje.

Doplňky
-

Další postavy na Brlohu
Žádné,-

Discord jméno
@3.g0tz0v4

Obrázky mi za boha nejdou vložit, mohu je poslat přes discord? Děkuji :D