Príspevky užívateľa

Valérian ani nikdy nestihl zažít něco jako „vztahové problémy“. Vše se odehrálo tak rychle, ale zároveň pomalu, a vlastně se teď zdálo, že se to nikdy nestalo. Prošel si jen a pouze jednou takovou životní zkušeností a možná i to jej do jisté míry poznamenalo, ačkoliv na vytvoření svazku musel mít podíl i on, ne jen ten druhý. Jenže, nikdo se nezdál být schopným a připraveným býti po jeho boku, stejně jako si nepřipraveně připadal i on sám. Najednou mu to celé bylo neskutečně vzdálené, ačkoliv po tom jistě hluboce toužil. Smrt o samotě se ale začínalo zdát více a více reálná.
„Je mi podobný?“ zamrkal překvapeně, ačkoliv si to již domyslel v předchozích pár minutách, ale zjevně se potřeboval přesvědčit. „A mohl bych...mohl bych jej někdy vidět? Bude mě chtít poznat? Říkalas mu o mně?“ otázal se o chvilku později, co prošel rychlým, ale zato hlubokým přemýšlením. „Já bych si to přál. Stejně tak jako bych chtěl poznat ty budoucí malé. A třeba ti i pomáhat,“ angažoval už se, ale i tak si raději držel odstup. „Pokud to tomu tvému nebude vadit. Přeci jen jsem...jsem cizí. Nechci ničit žádnou rodinu. Nerozumím tomu, žádnou nemám. Jen tu původní – tebe. Ale to je zase jiný druh rodiny,“ mumlal si nad tím. „Možná bych si pak přišel trochu užitečný.“

Kéž by byla Valérianova štěněčí radost dědičná. I když v jeho případě ji stejně neměl kam dědit. V tomhle byl trochu ztracený. Láska pro něj byla složitým pojmem, kterému se již dlouho snažil přijít na kloub, ale bylo to těžší, než se zdálo. Byl tak alespoň rád, že sestra na takovou strastiplnou věc přišla a zřejmě našla někoho, kdo se o ni dovedl postarat. Třeba ale teď, když mu začne nový život, se mu též podaří najít toho či tu správnou, osudem předurčenou. A hvězdami také. Věřil, doufal, že tam na něj někdo někde čeká. Musel. Každý přeci někoho měl, ne? Obzvlášť v dospělosti.
„Opravdu? Zmíníš?“ koukal na ni skoro nevěřícně, ačkoliv tušil, že tohle všechno se nyní bude s celou situací vázat a že se život bude vracet tam, kde předtím skončil. „Vážně? Takže byl...tak trochu jako já? Vzpomínám si, jak mi otec vyprávěl, že jsem byl docela divoký. A vždycky jsem měl vlastní názor. Asi mi to trochu zůstalo. A zvídavost taky,“ zašklebil se nad tím a kdyby to jeho tělo umožňovalo, nejspíš by se červenal. Jenže ta další novina, ta s ním skoro sekla. „Co...Ty budeš znovu maminkou?“ rozzářil se znovu tou svou štěněčí radostí. „Budeš mít další malé? To je paráda!“ poskočil. Tolik věcí, které mu působily radost, to bylo až neuvěřitelné. „Musíš být skvělá máma. A určitě budeš znovu. Jaké to vůbec je...mít rodinu? Svou vlastní? Nevím, jestli tuhle radost někdy zažiju,“ započal trochu zklamaně, ale nechtěl se tím příliš trápit. Věděl, že mu čas utíká jako voda a nechtěl na to moc myslet. Bál se.
„I mně se stýskalo, sestři. Ano, s otcem jsem se viděl, samozřejmě. Je v pořádku. Na své vlastní cestě,“ usmál se nad tím. Jakákoliv vzpomínka na jejich otce ho hřála na srdci. Byl přeci jejich nejkrásnější rodinou. „Přál bych si, abychom tu mohli být zase všichni pospolu, ale to už je asi trochu pohádka, že? Ale jsme tu alespoň my. Silné sourozenecké duo, no ne?“ snažil se jejich náladu přeci jen trochu zvednout.

Ta jeho vskutku štěněčí radost byla ale něco, co by mohl leckdo závidět. Samozřejmě, kdo v jeho věku si ještě dovedl užívat života takovým stylem? To snad bylo hotové požehnání! Radoval se však do té doby, než sestra přestala mluvit a zahleděla se mu tak hluboce do očí. Znamenalo to ne? Už se připravoval na nejhorší, protože v takovém závalu emocí a očekávání to nedovedl jinak. Přeskakoval od emoce k emoci. Tedy to té chvíle, než konečně vyřkla verdikt. Zdálo by se, že Valérian doslova vypískl. A k tomu ještě poskočil do vzduchu. Nemohl si pomoci, ta radost musela nějakým způsobem ven! „Splním všechno! Jen se neboj! Děkuji ti, sestři!“ zvolal ještě před tím, než se po ní skoro vrhnul. Věděl však, že sestra byla trochu řekněme možná...odtažitějšího typu? No nechtěl ji tu zahrnovat pusinkami a vším možným, takže se jen tak přiblížil a zlehka si položil čumák v oblasti mezi jejím krkem a zády. „Budeš na mě pyšná. Určitě. A...pomohu ti hlídat tvoje malé. Ano, určitě. Jsou ještě vůbec...na hlídání? Nebo už jsou velcí?“ začal najednou vyzvídat, když si vzpomněl na ty radostné „noviny“. „Děkuji ti. Moc. Cítím se najednou tak...zvláštně naplněn. Život má najednou zase trochu smysl. Už nebylo za čím se vydávat, co zkoumat, když to nejdůležitější bylo vždycky jinde. Tady.“

Smysl toho nebo toho, stále tu bylo něco, co pro něj bylo ještě důležitějším. Rodina. Měl jen jednu a z té zbylo...no, moc jich nebylo. Tušil, a vlastně už i věděl, že se začali rodově rozšiřovat do všech koutů, ale ta pravá rodina, ta jen a jen jeho, ta byla poněkud drobná. Vlastně zde měl už jen sestru. Nebylo to zvláštní? Představoval si, že jednou budou nějaké velké společenství, budou mít své místo s úkryty, kde budou provozovat své záliby, kde budou mluvit ke hvězdám,...Vlastně to byla celá smečka Přízračných, jenže ta neskýtala jen je. A navíc už tam dávno nepatřil. Nad tou myšlenkou se zachmuřil. Na to při svém odchodu asi nepomyslel. Ne, protože se opravdu chtěl vrátit! Nechtěl tady nikoho nechat a už vůbec ne ve strachu z toho, že se nikdy neuvidí a že se po něm dočista slehla zem. Jenže život měl jiné plány. A když život rozhodne, čtyři tlapky s tím toho moc nenadělají.
Tak hluboko byl ve svých myšlenkách, že se k němu onen hlas dostal jako volání ze sna. „Hm?“ otočil se za ním, ale připadal si slepě. Jako kdyby se mu všechno před očima na dobrou chvilku rozmazalo. Teprve když dovedl zaostřit a uvědomit si, kdo tam asi tak stojí a komu hlas mohl patřit, neubránil se širokému úsměvu. „Sestři!“ rozběhl se k ní. „Ty ses vrátila! Sestři, vrátila ses!“ jásal jako malé vlče, ale brzy se uklidnil a zůstal stát před ní, možná trochu se studem. Několikrát mu bylo vytknuto, aby se choval víc vyspěle, ale on to zkrátka nedokázal. Místo toho ze sebe trochu ztěžka dostal další slova. „Rozhodla...rozhodla ses?“ Byly jen dvě možnosti.

Uplynula jistá doba od toho, kdy se Valérian setkal se svou sestrou. Skoro už ani nedoufal, ale najednou se to událo. To, o čem tak dlouho hovořil a to nejen sobě, ale i ostatním. Všechna ta úskalí a cesty, které pro to překonal...Nakonec se to všechno vyplatilo a nemusel mu ani nikdo pomáhat. Zvládl to sám, úplně sám! A úplnou náhodou. Jenže celé to setkání v něm zanechalo více než smíšené pocity. Vrátí se za ním skutečně, aby mu řekla svůj rozsudek? V naprostých obavách už jen z maličkostí a toho, že by se rozhodla v jeho prospěch, ale nemohla jej najít, raději zůstával v blízkosti místa, kde se to celé odehrálo. Už byl paranoidní, ano, ale ten strach se v něm zavrtall natolik, že si zkrátka nemohl pomoci. Cítil se z toho příšerně. Jako nějaký chudák, zbabělec a kdo ví co všechno. Ale ne, byl přeci princ, ne? Jenže...i princ se mohl cítit jako vyvrhel všech vyvrhelů.Trocha té dětské naivity se mu ale upřít rozhodně nedala.
A vůbec, co to bylo s tou rodinou? Ryumee už měla malé? Cožpak byl jediný, kdo něčeho takového ještě nedosáhl a ani neměl jak? Jeho milý byl dávno někde v tahu a vlastně sám ani nevěděl, jestli má na lásku stále pomyšlení. Hvězdy jej od takových „zálib“ dokázaly rozptýlit na dlouhou dobu, ale rozhodně ne napořád. Nemohl přeci žít jen s jedním koníčkem, ne? Byť měl pro něj obrovský, až životní smysl.

Ta zoufalost byla skoro k popukání. Valérian moc dobře věděl, co na celé téhle situaci bylo špatně a co by asi mělo být jinak. Hlavně si uvědomoval, že celá nemusela vůbec vzniknout, nebýt jeho dobrodružné povahy a všech těch experimentů se životem. „Sestři...“ chtěl se znovu chopit řeči, aby pokračoval ve všech svých vysvětlivkách a důvodech, ale zřejmě to ani nemělo smysl. Jak by se mohl slovy vysekat z takové paseky? Jasně, prostě svoji rodinu opustil a hotovo. Udělal to samé, co tehdy jejich matka, která je s otcem nechala napospas osudu. Ale ne! Copak byl stejný? Byl stejný jako ona? Stále se mu po ní někdy zastesklo, ale to bylo to sladké nevědění, nic víc. Sotva na ni mohl nějak vzpomínat. Všechno bylo pryč jen chvilku po jejich narození.
Sestřina slova jej ale donutila se trochu pozastavit a znovu si je projít v hlavě. Jak jako? „Ha? Cože?“ nedokázal to pochopit. Ne, skutečně si nedovedl dát dvě a dvě dohromady. Ne v tomhle ohledu. Pořád ji viděl jako tu malou sestru, tu mladičkou, malou sestřičku. „Nemám jenom tebe? A koho ještě? Vždyť– otec je pryč, matka taky, další sourozence nemáme,“ naklonil dokonce lehce hlavu na jednu stranu. To vám byla záhada.
Ale ovšemže pak na další otázku pokýval hlavou. „Když to říkáš takhle formálně, tak to zní trochu strašidelně–“ pokusil se neohrabaně celou situaci odlehčit. „Neměli bychom si prostě sednout, vše si vyříkat a brát to tak, jak to je? Zkusit zase...žít tak, jak...jak...jako rodina? Já– vím, že jsem velký! Vím to! Ale rodina by měla držet při sobě tak jako tak, ne?“ Vždyť on teď nikoho jiného skutečně neměl! Ne někoho, s kým by si mohl takto pohovořit. Kdo by byl jeho rodina. „Sestři, já už ti neublížím. Slibuju.“

Val si přeci jen asi nedovedl uvědomit veškeré dopady toho, co způsobil. Samozřejmě tušil, že to nebude úplně jednoduché a že návrat rozhodně nebude pohádkový, ale také si nemyslel, že by měl být úplně tragický. Tedy minimálně v to doufal. Nechtěl, aby jej sestra zavrhla a hodlal dělat všechno pro, aby tomu tak nakonec nebylo. Byl přeci její bratrem, proč by na něj vůbec měla zapomenout, proč by jej měla prostě vymazat z rodiny? On sám by to nikdy neudělal. Ne, nikdy. Byl asi příliš naivní a zároveň tak moc benevolentní.
„Byl jsem mladý–“ zkusil, ačkoliv to vůbec nebyl pořádný důvod a sám se za něj hned zastyděl, což dal i najevo tím, že sklopil zrak. Teprve až o pár vteřin později se znovu vzchopil k řeči. „Neměl jsem to naplánované. Netušil jsem, kam všude se zatoulám. Asi jsem myslel, že...že to bude jen den, možná dva, ale...najednou ta svoboda tak sladce zachutnala a– nemohl jsem si pomoci. Pořád jsem na tebe myslel. Já vím, že to bylo hloupé. Celé, celičké. Ale prosím, věř mi. Nezamýšlel jsem tím nic špatného, jen mi to nedocházelo– A pak už jsem byl moc daleko. A bál jsem se. A...a měl jsem zlomené srdce,“ vyhrkl, ačkoliv to poslední už by také nejraději nezapočítával mezi důvody. „Vrátil jsem se, abych zjistil, jestli tu ještě jsi, jestli tě ještě někdy uvidím. Jiný důvod snad ani nemám. Otec tu není, matka se nikdy nevrátí a...co jiného tu mám? Koho? Nikoho. Jen tebe, sestři.“

Pravda jest, že ještě nikdy předtím nebyl takhle ošklivě nařknut. Vždy s ním všichni hovořili slušně a nebo jo, naopak, ale ne takovým stylem. Možná mu nadávali, že se chová jako nějaký vejtaha a kdo ví co, ale že by byl nějaký vrahoun a diktátor? To ani náhodou! A ani ve snu by jej to nenapadlo. Nebyl na takové věci, aby někomu velel. Ne, byl svobodná duše, co si jen tak poletovala vesmírem.
„Jenže já nejsem žádný takový princ! Nechci krev, z té se mi dělá mdlo,“ odvrátil se dokonce, že to skoro vypadalo jako z komedie. „A ani žádný hvězdo–...ugh, hvězdoplachtic?“ sotva se mu to podařilo řádně vyslovit. „Jsem jen princ, co princem vlastně není. A zajímám se o hvězdy, protože to je to, co koluje v mých žilách. Otec mi to předal, ačkoliv rodinu jako takovou, tu jsem asi zklamal,“ vzpomněl si na ten výsostný rituál, který nikdy nepodstoupil, protože se příliš staral o svou srst a nechtěl si ji poškodit. Byl tehdy asi docela hlupák, ačkoliv doposud si nechtěl své vzezření nijak pošpinit, ale už nad tím přemýšlel z jiného úhlu.
Vskutku, znělo to celé trochu pohádkově a nahraně, ale že by až takhle? Překvapeně na ni zamrkal a dobrou chvíli mu to šrotovalo v té jeho princovské hlavičce. „A–ano...dalo by se říct, že-“ nedokončil ani svou myšlenku, když mu konečně došlo, co tím básník chtěl říci. A hle, dvě a dvě si dal dohromady a šup! Najednou jako kdyby celá ta lež dostala nový dech. Všechno to, co o sobě kdy tvrdil, mělo smysl. Někdo v tom nalezl smysl a ten někdo stál přímo před ním a–...a!
„To zní jako...to...to je jedno! Přesně tak to je, a tak to má být!“ odpověděl jí stejně tak dychtivě. Zjevně se jeho vnitřní dítě probralo o to více. „Princ hvězd a zarmoucená pozemská dívka! Mám chuť teď tančit, to je zvláštní. Cítím se zvláštně. Asi jsem dobrý v hraní rolí, ale nikdy mě nenapadlo, že bych v tom mohl nalézt užitku a–...Já už nechci povídat! Prozraď, jak tohle funguje?“ nadchl se pro to tak moc, až to bylo k neuvěření, ale to byl prostě on, ten princ s copánkem.

Čím více slov ze sebe dostával, tím sám sebe nutil se vyskytnout v horší a horší situaci. Co zavládla chvíle ticha, skoro se sám v sobě utopil. Věděl, že kdysi asi udělal hloupost a že měl sestře říct o svém velkém dobrodružství, které plánoval, ale přesto to neudělal. Byla to nějaká rebelská léta? To ne, však byl ještě poměrně mladý a kromě toho, takové roky na sobě snad nikdy nepozoroval. Vždy byl vzorný a jediné mínus bylo a je to, že se přílišně stará o sebe a svůj vzhled. Kdo by to netipl z jeho vzhledu.
Čekala. Věděl, že ano, ale nebyl si jistý, jestli ho někdy znovu přijme zpět, ať se vrátí kdykoliv. I kdyby to byl jen měsíc nebo dva, myslel, že reakce by byla dost podobná. Pořád by ublížil.
„Já vím...“ dovedl jen špitnout zpátky, protože ano, věděl, že zoufale čekala na bratra, který se vrátil až o několik let později. „Myslel jsem, že se nikdy nevrátím. Ne proto, že bych nechtěl znovu spatřit tvou tvář, ale proto, že jsem se bál, jestli ještě někdy budu patřit tam, kam jsem vždycky patřil. Do mé rodiny. A z rodiny jsi teď a tady jen ty a...já stojím před tebou,“ vypustil tak opatrně jako kdyby slova jeho samotného měla toho druhého bodat do žil.
Připraven na jakékoliv scénáře, alespoň si to myslel, se odvrátil, když však Ryumee vyřkla ty otázky. „Možná mě necháš ti o všem povyprávět?“ zkusil a hlas se mu chvěl. Neměl rád tyhle situace a nedovedl s nimi zacházet. „Ryu, poznal jsem toho tolik– Já vím, že jsem tě opustil, ale– potřeboval jsem...potřeboval jsem pryč. Chci ti o všem říct a možná pak pochopíš proč. Šel jsem přeci jen za hvězdami. Neprošel jsem rituálem, ale nikdy jsem na rodinu a rodinou tradici nezanevřel, přísahám. Už to nikdy neudělám. Ne tak, jak jsem to už udělal, tak ne. Jenže já tu asi opravdu nebyl šťastný.“

No jo, starý dobrý filozof Valérian. Nic se očividně nezměnilo a měnit nehodlalo. Už tolikrát provedl pokus o to, aby se choval o něco „kultivovaněji“, ale nikdy u toho nedovedl vydržet. Prostě to byl takový roztomilý kousek, co nikdy nevyrostl ze svého dětského já. Tedy, alespoň v některých případech. Malé vlče by rozhodně nebylo schopné filozofovat nad hvězdami a kdo ví čím ještě. Měl zkrátka mladého ducha!
Ty květy, které tahle vlčice nosila, byly ale skutečně krásné, to musel podotknout jakožto známý parádník. On by si ozdůbky nikdy neodpustil a už si bez nich ani minutu života nedokázal představit. Prostě k němu patřily a hotovo.
„Opravdu?“ zasekl se ale tak nad myšlenkou té vlčky. Měla pravdu? Jestli ano, tak se hnal celý život za odpověďmi úplně zbytečně! To by ale znamenalo, že velkou část svého života jen tak ztratil a...z toho se mu skoro udělalo špatně. „Takže otázky, ony nikdy nepřestanou?“ naklonil hlavu. Ah, ah, jak rozkošně naivní! A pak vzápětí dovedl být realista. Zvláštní to kombinace, ale rozhodně nebyl tak úplně stabilní, že. „Myslím, že by si hvězdy měly poradit se všemi otázkami, ale–“ odmlčel se, protože jej to skutečně přivedlo na jiné myšlenky a scénáře. Trochu katastrofičtější, přinejmenším.
„O? Děkuji!“ rozzářil se však najednou, když zmínila jeho šperky, ty samozřejmě byly jeho chlouba! „Jsou ze zlata. Říkají, že to je velmi cenné. A hodné prince jako jsem já.“

Valérian ve výsledku dlouho zvažoval, zda by se měl vrátit zpět a pokusit se napravit vztahy, které za sebou tak zanechal. Vlastně tu byl jen jeden, který stál za nápravu. Tedy právě ten s jeho drahou sestrou, kterou opustil. S otcem se za hranicemi později potkal, tam nebylo s čím se vypořádávat, ale sestra? To bylo něco úplně jiného. Bylo mu úzko, když na ni pomyslel. Ani si nevzpomínal, co spolu všechno zažili, když ještě byli malá vlčata. Dávno všechny ty vzpomínky přebily jiné, třeba ani ne tak významné. Jistě, že se za to styděl, ale ať dělal co dělal, něco zkrátka vrátit nešlo.
Jenže když tu najednou stál, přímo před ní, uvědomoval si, jak její existence byla pro jeho život důležitá. Jeho mysl jako kdyby zahalila mlha, jen tam tak stál a zíral do těch modrých očí, které nápadně připomínaly ty jeho. Celá její postava, byli si podobní, jasně, že byli! Byli rodina. Kéž by tak jen mohl nalézt slova, která by mu pomohla se z tohohle všeho dostat! Tolik si přál zmizet, ale zároveň zůstat. Nevěděl, jestli je na tohle připravený. Ne, nebyl připravený! Přestože kolikrát přemýšlel nad tím, co sestře řekne, až se potkají, všechna slova se mu z hlavy najednou vypařila.
„Já...já...omlouvám se...! Já...asi jsem se...š–špatně...špatně zamiloval! A...! Nechtěl jsem tě opustit!“ vysoukal ze sebe ztěžka, ale poměrně zbrkle. Cítil při tom zvláštní tlak v očích – slzy se draly ven. Najednou si připadal tak křehce, zranitelně. „Byla to hloupost, já vím– já...procestoval jsem ale...procestoval jsem svět–...přišel jsem na smysl hvězd, na tolik odpovědí na mé otázky–“ snažil se. Jakmile začal mluvit, přišlo mu, že musí pokračovat, aby všechno bylo v pořádku. Očividně to byl pořád ten starý dobrý Val a dospělost jej skutečně nezasáhla tak, jak by si jeden asi myslel, že by měla. Ne, byl to zjevně jen mladý vlček v dospělém těle. „Přísahám, že už rozumím. Rozumím všemu!“

Valérian si svého okolí ani pořádně nevšímal. Však mu to bylo typické. Jakmile se topil ve svých myšlenkách, nic jiného pro něj neexistovalo. Zdálo se, že se přeci jen vůbec nezměnil. Téměř v ničem. Spoustu vlků mu to pak očividně mělo za zlé, protože se choval neúměrně svému věku, ale...on se bál. Bál se zestárnout. Snažil se tomu tolik vyhnout, tak moc všechna ta léta odhánět, až odháněl i ty ve svém bezprostředním okolí. A teď tu byl sám, hlavu ani ne tak pyšně pozvedlou vzhůru. A přeci tu tedy bylo něco, co bylo jinak. Uvědomoval si ten reálný svět a co vyžadoval, už mu rozuměl, ale...to nevědění vlastně dokázalo být někdy krásnější.
Ryumee nebyla sama, kdo zacítil pach, který byl doslova do nosu bijící. Val sebou škubl. Hloupost. No jasně, kde by se tu asi tak jednoduše bral někdo, koho tak dlouho hledal? Tu jedinou postavu ze svého života, kterou zde ještě mohl nalézt. Nikdo jiný už tu přeci nebyl. A přesto se vrátil. Byla důvodem jeho návratu skutečně jeho sestra? Co když se jej ale skutečně zřekla a všechno to bude ztracené? Bolelo ho z toho srdce. To utrápené srdíčko malého prince, co už ale dávno nebyl malý.
„A–“ nedovedl ze sebe ani vysypat, když k němu dolehlo to zvolání. Ten hlas byl jiný, byl...vyspělý. Chvíli zůstal stát jako oněmělý a teprve po dobré chvíli se rozklusal tím směrem, odkud hlas původně vycházel. A tu! Ty barvy, ty oči! Najednou stál tak blízko, až si mohli skoro dýchat do tváře. V ten moment byla škoda slov. To teprve až po chvíli se mu navrátila schopnost něco říci. „Sestři?“ hlas se mu v mžiku zlomil. Hloupý sen.

Málokdy se Valérian dovedl odprostit myšlenek na svou rodinu, když procházel místy, která mu něco byť jen maličko připomínala. Už věděl, že poblíž se nachází smečka, který mu kdysi byla domovem, ale nyní? Nyní to bylo jen místo plné cizáků, které by ho rozhodně nepřivítalo s otevřenou náručí. Byl tulák jako každý jiný. Co naplat jeho vlastní jméno, když s ním stejně každý pohrdal. Princ, princ, kdepak princ, ale obyčejný pacholek!
Tížilo ho svědomí, myšlenky, ale i budoucnost. Jak vůbec bude vypadat jeho život? Opustilo jej všechno, co jej opustit mohlo. Jediný, komu to snad odpouštěl, byl otec. Ten s ním byl ještě nějakou dobu po tom, co odešel. A byť se pak rozloučili, bylo to v dobrém. Přesto teď zůstal sám na sebe a se svou vlastní hlavou. Jak na tom tedy byla sestra? Byla pravda, že ten nový vůdce byl trochu...jak to říct...diktátor? Co když tam vlastně byli všichni v nebezpečí? Musel to zjistit. Nebo ne? Možná to bylo moc nebezpečné. Co se vůbec bude motat do záležitostí někoho, komu na něm samotném vůbec nezáleží, že. Mluvě o té smečce. V hloubi duše doufal, že sestra se k němu stále hlásí. Pokračujíc tak v přemýšlení, kráčel krajinou, která pro něj byla kdysi domovem mnohem přívětivějším, než–li nyní.

Jméno měla takové...znělé. Takové, jako kdyby se na něj mělo tančit. Jako kdyby samo tančilo! Majdalenka, Majdalenka,...ano, tančilo! Dokolečka, dokola, Majdalenka–...zavolá...dokolečka dokola, Majdalenka– Pisatel básniček a písní z něj asi nebude. Přesto si však stál za svým názorem, že to jméno bylo tak zvláštně taneční a poetické, až to jednoho nutilo se hýbat. Jenže to neměnilo nic na tom, že ho trochu urazila. Ačkoliv byl sám ze sebe nesvůj a začínal mít spoustu pochybností, skutečně možná tak trochu žil svým vzhledem. V jistých situacích ale minimálně, a když jej někdo takto nařkl, byť to možná tak úplně nemyslel, stejně se jej to dotklo na dost citlivém místečku. To ale chudák chuděrkatá netušil, jakou hrůzu tou svou krásou, a princovstvím s tím spojeným, vyvolá. No teda, ta se do něj pustila, stvůra! A jak chladně, jak...bezcitně! Diktátor? Proč by on byl diktátor? Jaká krev a pot!
Byl v šoku, ačkoliv stále stál tak trochu jako zostuzený strašák do zelí. „Diktátor? Ale já nejsem žádný diktátor!“ vyhrkl, skákajíc té Majdalence jedné do řeči. Jenže ta už měla tu svou rozmluvu snad připravenou. To určitě nemohlo být poprvé, co něčemu takovému čelila. „Nikomu jsem nikdy neublížil! NIkdy! A jestli ano, tak se omlouvám! Jsem jen obyčejný princ! Princ, co se sám jmenoval princem!“ vyhrkl snad věci, které nikdy na nikoho předtím tak rychle nevybalil. Střežil si své soukromí a byl rád, když se někdo sám přesvědčil o tom, že Valérian asi vážně je nějaký ten princ, když o tom tak entuziasticky hovořil. Ale teď? Když byl tolikrát nařknut? Čím víc jeho slova byla nefiltrovaná, tím více byla i tragická.
To, že to bylo jen nedorozumění, to už skoro neslyšel. Byl tak ponořen do výkřiku svých vlastních myšlenek, jako kdyby snad na chvíli skutečně ohluchl. Tedy dokud Majdalenčina slova nenašla jinou cestu do jeho hlavy a nerozezněla se mu jako z dálky.
„Proč bych...proč bych něco takového měl dělat? Copak nejsou princové, co by žili v klidu a míru? Princové, co by jen zkoumali hvězdy, hledali odpovědi na různé otázky,...Princové, co jen hledají štěstí?“ vzhlédl po odmlce opatrně zpět k ní, přesněji snad i k jejím očím. „Nejsem tyran. Nejsem! Já jen...chci být...já...jsem princ. Princ k ničemu.“

Valérian ani pořádně nevěděl, kde se to v něm vlastně vzalo. Nějaká vznešená slůvka se samozřejmě za svůj život naučil, však se také nazýval princem, tak ještě aby ne, ale aby je využíval v takovém znění a ještě v takové situaci? No to tady ještě nebylo. Zdálo se, že podobné herecké pěvy byly poměrně nakažlivé. Přestože se mu jeho výstup možná docela vydařil, přeci jen byl však více orientován na činy, tanec a kdejaké psí kusy. A samozřejmě na povídání o hvězdách, to mu šlo ze všeho nejlépe! Co kdyby složil píseň o hvězdách a ještě k ní zatancoval? Najednou měl v hlavě tolik nápadů, že se v nich skoro ztrácel. Stejně tak jako se v tu chvíli začal ztrácet v přítomném okamžiku. Alespoň do té doby, než mu to divadýlko bylo oplaceno. Hleděl snad ještě překvapeněji, ale ta slova vnímal. Snažil už se přemýšlet nad tím, jak by zareagoval, aby to bylo dostatečně vhodné a působivé. Musel však uznat jisté potěšení, když mu později odpověděla stejně normálně jako on se předtím omlouval. Nebyl si jist tím, zda by v samém šoku dovedl skutečně pokračovat v takových zpěvech.
Jakmile však Valérianovi ta slova dozněla v hlavě, uvědomil si, co vlčka vlastně říkala. Pěkně se nad tím zamračil. „Prosím?“ zabrblal k tomu. Neměl rád narážky na svůj vzhled, protože si na něm nadmíru zakládal. Byl přeci princ, udržovat si krásný vzhled byla jedna z jeho mnoha povinností! Třeba by se do ní i pustil mnohem více, ale ten úsměv, ten...! Ten byl. Najednou jeho vztek dočista roztál.
Ani se nepředstavil? No jéje, to to bylo vždycky zrovna to první, co mezi řečí prohodil. Proč teď tak na všechno zapomněl? Copak se při tom kotoulu praštil do hlavy? Ale ne, ta ho nikterak nebolela.
„Majdalenka?“ takové dlouhé jméno, panečku. Hezky se napřímil, pozvedl nosánek vzhůru, a pak konečně vyřkl něco jiného než omluvu nebo otázku na kterou nečekal odpověď. „Valérian. Mé jméno je Valérian. Princ Valérian,“ vyslovil. Těžko by se asi hledal někdo, kdo by v jednom představení dovedl své jméno výrazně vyslovit rovnou třikrát. Často to pak vedlo k myšlenkám, že si o sobě Val myslel kdo ví co, ale to vůbec nebyla pravda. Jen...se měl rád. Proto si možná rychle uvědomil svou chybu a dohnaly jej i všechny předešlé myšlenky o dosud nehodnotném životě. „Tedy...vždycky jsem myslel, že jsem princ,“ zamumlal směrem k zemi. „Ani bych se nedivil, kdyby ti to tu celé patřilo. Všichni mají všechno, jenom já mám sám sebe a svoje...mylné představy.“