Príspevky užívateľa

Ale notak, přeci tu musí být nějaké místo! Přeci...přeci tady nebudu úplně sám? Přeci...nezůstanu úplně sám, zněl vlastní hlas ve Valérianově hlavě. Poslední dobou se ozýval až příliš často a stejně tak se i zvýšil počet sentimentálních myšlenek a strachu všeho druhu. Byl dospělý, vážně byl dospělý. A neuměl s tím naložit. Do obličeje mu to vmetlo už tolik vlků, ale přesto nevěděl, jak se vypořádat s nekonečným mládím. Někdo by to uvítal, ale Val si najednou přišel jako prokletý. Vlastně i on sám zastával názor, že být mladý dokud to jde, napořád, je to nejlepší, čeho se takový vlk může držet. Ale teď? Propadl tomu hloupému strachu, těm úzkostem! Ještě více se pak vyděsil a pěkně sebou škubl, když zaslechl prásk od hromu. Pršelo.
Mokrá srst, jindy by jej to zatraceně trápilo, ale nyní se nechal omývat chladnou tekutinou z nebes, která život dávala, ale i brala. Vzala by si i jeho? Kdyby chtěla, určitě by to udělala, napadlo jej a na pár dobrých momentů zavřel oči. Musel si sám v sobě něco vyřešit pro to, aby byl schopen pokračovat dál. Odmalička byl Val plný myšlenek a hlavně otázek. Na spoustu z nich si nikdy nedovedl odpovědět.

Pospíchal. Nožky mu svištěly v jeho princovském rytmu a očima prohlížel veškeré okolí, které se kolem něj rozprostíralo. Déšť mu ve slušném výhledu zabraňoval, když mu kapky stékaly přímo po jeho bujné kštici a nepříjemně mu ji nechaly padat přímo do tváře a hlavně – do očí! Byl tak trochu nemotorný a neposedné pramínky se škubáním hlavy snažil nějak odstranit, ale neměl na to asi tolik času, kolik by si přál. Přesto, že jej nyní zrak mohl šálit, tak sluch, to už byla jiná! Copak tu někdo něco nacvičoval? Nebo snad takhle někdo mluvil? Už by jej nic nepřekvapilo po tom, co potkal toho „divnomluva“. Ta slůvka ale nebyla jen divná, nýbrž srdceryvná. Možná taková, jaká by vyšla z Valérianových úst ještě před chvílí. Jedno však bylo jasné – život znamenal teplo, a teplo by mohlo znamenat úkryt. Nebo přinejmenším dost dobrý strom. Kdo by chtěl takové teatrální vystoupení provozovat venku na dešti? Dal si tak dvě a dvě dohromady a rozutekl snad ještě více než předtím. Všechny činy však mají svůj následek a všichni se v tom mohli přesvědčit. Ve víru myšlenek a v samé nepozornosti Val do neznámého úkrytu, schovaného v téhle stejně tak neznámé krajině, vpadl jako vetřelec z hororového filmu. Dokonce tak, že skoro předvedl kotoul hodný profesionálního akrobata.
„Pardon! Já...!“ začal se pomalu sbírat ze země. „Já myslil, že– že pěje tu někdo v nesnázi! Pohlcen strachem z okolí tak ničivého, tak nemilosrdného a vlhkého jako oči nešťastného páru–...! Já myslil, že pomohu a...“ najednou se odmlčel a překvapeně se zahleděl na vlčku před sebou. „Chtěl jsem se někde schovat. Omlouvám se.“

Samosebou i sám Valérian byl moc potěšen tím, že se zima pomalu stahovala do ústraní a on začal mít pocit, že se může zase jednou pořádně nadechnout. Měl mnohem raději jaro a léto než nějakou lezavou zimu. V zimě…byla zima. A taky byl nedostatek jídla. Nějaký ukrutný hlad ho ale nestihl úplně potrápit. Naštěstí se do své domoviny navrátil tak akorát, aby v té nejhorší zimě zvládl přežít. Jen vnitřně doufal, že jeho sestra někde tam v dáli přežila stejně dobře jako on. Stále o ní neměl žádné bližší informace a stále se ji asi ani neodvážil sám kontaktovat. Jen věděl, že je v Přízračných a dokonce na dobré pozici. Také ale věděl, že Přízrační se přeci jen trochu změnili a už to asi nebylo úplně místo pro něj a pro naplnění jeho životních tužeb. Ty byly ale stejně ještě trochu takovým větším otazníčkem. No jo, no jo, co je tedy to, čeho chce dosáhnout? Někteří vlci v jeho věku už dávno měli své sny splněné, ale Valérian ne. Čekal na něco? Těžko říct. Sám si nedovedl odpovědět. Celá léta strávil filozofováním nad hvězdami a vesmírem, ale aby přemýšlel nad svou vlastní budoucností, to odstrčil trochu stranou, ačkoliv se několika vlkům mohl s jeho určitými projevy chování jevit jako pěkně sebestředný. Spoustu toho však neměl vyřešeného a určitě nechtěl umřít. Ještě ne.
Z přemýšlení jej však naštěstí cosi vytrhlo. Tedy, ne tak docela cosi, ale někdo. Z dálky už si dovedl tipnout, že se jednalo o opačné pohlaví, ačkoliv on měl co říkat, zrovna jako nějaký „kus vlka“ nevypadal. Byl spíše zženštilý typ, což se mu na sobě i líbilo. Být takový atypický.
Vlčice na něj šla nějak zdvořile, to musel uznat a donutilo jej to se trochu zašklebit. Už slyšel ledaco, ale tohle? Preferoval by oslovení „princ,“ ale tímhle asi taky nepohrdne. „Zdravím,“ pokývl tak nazpět a raději se nepokoušel vymýšlet nějaké lepší oslovení. Kdo ví, jak by to dopadlo. Neuměl s „ženami“ tak dobře komunikovat. Ne že by si nevěřil, ale—
„Hledám? Uh—“ zamyšleně se rozhlédl kolem sebe, když si uvědomil, že vlastně jo, něco hledal. „Odpovědi na moje otázky,“ trochu zamrmlal onu odpověď a pořádně si ji prohlédl, když už byla blíž. Okamžitě jej zaujaly ty ozdůbky z květů. No páni, taky parádnice? Hned se musel nastavit tak, aby byla pořádně vidět ta jeho zlatá cingrlátka. „Celý život jich mám tolik a nikdy nepřestaly. Přesto jsem však k mnohým našel odpovědi, ale teď? Teď jsou tak vážné a ani hvězdy mi neporadí. Máte ale pěkné květy.“ Tak přeci se tedy vynasnažil být zdvořilý. Čert ví, co byla vlastně zač.

„Samozřejmě, že jsem. Vždyť to říkám,“ zachmuřil se drobínek. Proč by to asi plácal jen tak? No, pravda, že mu bylo asi za těžko něco uvěřit, ale tohle byla skutečně pravda. Vlastně tak nějak vždycky všechno, co říkal, ať to znělo jakkoliv. Neměl zapotřebí sobě a ani nikomu jinému něco nalhávat. Přál si mít dobrou reputaci, ačkoliv začátky vztahů mu očividně vůbec nešly. No jo, i v dospělosti se měl stále co učit! I když pravda, s každým mu to šlo tak trochu jinak.
„Ryumee,“ odpověděl Val okamžitě v naději, že by sestru poznával. Jasně, musel, když znal jeho otce, ne? Vždyť přeci byli jeho jedinými potomky. Nebo se to snad někdy změnilo? Zároveň potvrdil myšlenky vlka před sebou.
„Přišel jsem na spoustu věcí. Kdybych tě znal lépe, třeba bych ti o nich pověděl i něco víc,“ doslova jej probodl těma svýma modrýma kukadlama, aby mu dal taky trochu najevo, že není žádnej jouda a nebude jen tak sdílet všechny své znalosti z posledních let. Ne jen tak pro nic za nic.
„Copak jsem se měl radovat? Nikdy jsem nic takovýho neviděl,“ bránil se pak, když na to došlo. „Vždyť i ty sám musíš uznat, že to není úplně...no,“ raději už ta slova spolkl, protože si moc dobře uvědomoval, že v těchto místech a v tomto počasí tu rozhodně nechce zůstat sám. Tak přeci nějakou tu soudnost měl. Hlavně proto, že se opravdu chtěl zachránit. Tady už nechce být ani o minutu déle. A když s tím souhlasil i ten pobuda, trochu si oddychl. „Víš o nějakém místě, kde by bylo aspoň trochu tepleji?“ optal se během chůze. Chtěl také dodat, že by za to klidně platil zlatem, ale to raději zamlčel, protože to zlato na sobě skutečně měl a rozhodně jím nehodlal něco platit. „Kdybych zmrzl, tak...to už...to už bych toho asi moc nestihl– A vůbec, nechci ještě umřít!“ Že by malá panika?

Měl pocit, že už se tu potuloval tak dlouho, že se mu země pod tlapami otáčela, a to on teď mohl za to, že se počasí začalo trochu klidnit. No už byl čas, vždyť ta zima byla příšerná a on už potřeboval, aby ztratil trochu těch přebytečných chlupů. Přestože se ale jmenoval princem, tak určitě nebyl tak neskutečně mocný, aby něco takového dokázal. Bylo by to sice zajímavé, obdivuhodné a kdo ví co všechno, ale to bylo zkrátka nad jeho síly, to ne, to nepůjde. Jen si tak nad svou myšlenkou povzdychl a dál pokračoval v chůzi, prohlížejíc si všechna okolní prostranství. Chtěl si ta nová místa pamatovat co nejlépe. Neviděl se jen jako průvodce hvězdami, ale i světem. Ačkoliv měl své mouchy, přeci jen měl i šlechetnější úmysly v životě. Možná dokázal být neskutečně otravný, možná se uměl předvádět v ne příliš dobrém světle, možná to s tím sebevědomím přeháněl, ale tam hezky uvnitř, tam to dovedlo vřít láskou. Vždyť on koneckonců neměl špatné vychování. Otec nebyl žádným buranem nebo něčím podobným, tak jak by ne? To, že se nazýval princem přeci o ničem zas až tak nevypovídalo, ne? Někdo si mohl myslet, že při narození spadl na hlavu, ale to bylo tak všechno, hm? A proč se pořád vůbec zaobývat tím, co si kdo myslí. Val byl zkrátka Val. Jediné co se měnilo byl čas jeho pobytu zde na tomto světě. Takové myšlenky jej možná poslední dobou trochu trápily. Kolik času měl na to, aby skutečně a do poslední kapky naplnil svůj smysl života?

Tedy, musel uznat, že za život skutečně pár míst procestoval a společně s tím potkal i několik vlků, ale žádný z nich se mu nedvořil tak moc, jako právě tady Arkáda. No dvořil, spíš mu neustále lichotil, až z toho byl sám velký princ Valérian celý nesvůj! Nebylo to něco taktického? Ale to ne, to si zase nemyslel. Vždyť Val tu byl ten v nevýhodě. On neměl domov a ani smečku, tak proč by na něj Arkáda zkoušel něco podlého, že? Ještě k tomu byl z té smečky mírumilovných! Ta pěkná slůvka teď ale bude nosit v hlavě ještě dlouho.
„To bych rozhodně ocenil. Už je čas, aby slunce začalo vylézat. Vždyť tohle je příšerné!“ musel si přeci jen postěžovat. A rozhodně se těšil, až ty prameny uvidí. Doufal, že skutečně budou hřejivé i v tomto chladném období. Fakt by se to hodilo! Však princátko přeci nemohlo být pořád takto vystavováno zimě. No, ale ono moc na výběr nemělo. Široko daleko nikdo ke komu by se mohl přitulit nebo tak něco. Arkáda? Ale ne, to ne, ten mu teď akorát ukáže parádní místa, kde třeba bude líp.
„Někomu by to určitě nevadilo, to je pravda. Spíš je třeba najít někoho, komu by nevadilo pracovat pro nás. To už je totiž jiná. Všichni jedou za sebe. Nevím, kam se poděla spolupráce. Připadá mi, že poslední roky se nějak vytratila,“ vypustil ze sebe zase něco trochu víc přemýšlivého. „Ale co já mám co říkat, vždyť jsem teď taky sám za sebe. Občas to asi prostě jinak nejde. To ale nemění nic na tom, že nebudu vypadat dobře a tak podobně. Tssh. To bych tak chybělo, abych ještě vypadal vskutku jak nějaký tulák!“ zamračil se nad tím dokonce.
„To zní jako nějaká...intolerance?“ nevěděl, jestli úplně nalezl to správné slovo pro pojmenování vlkových reakcí na květiny. „To musíš mít na jaře a v létě trochu problém, hm?“ dovolil si i lehké ušklíbnutí, ale spíš mu ho bylo líto než cokoliv jiného. Pšíkání nebylo zrovna šarmantním gestem.
„Mám. Je jediná o které asi i něco vím. Nebo spíš předpokládám, že vím, kde se nachází. Měla by být stále ve smečce. Proto jsem myslel, že bych se tam vrátil, znovu se připojil, ale pokud to tam vede takový...Tak to ne. Takové já trpět nebudu,“ pozvedl ten svůj princátkovský čumáček směrem vzhůru. „Někdy prostě nemá cenu se snižovat kvůli nějakým vůdcům, co ti nerozumí a ani rozumět nechtějí. Jen mě teď trápí to, jak to sestra asi snáší. Toho vlka. Hmh.“
Odhodlání zvídavého Arkády se mu skutečně líbilo. Tak přeci jen si opravdu našel někoho, koho mohl naučit jeho umu. Nebyly to jeho vlastní děti ani nic podobného, ale naprosto cizí vlk, který se však také počítal. A co víc, třeba díky němu získá další kontakty v té jeho smečce a celý jeho život nabere jiné obrátky a otočí se zase pro jednou k lepšímu.
„To rád slyším,“ věnoval mu jeden ze svých drobnějších úsměvů. „V tom případě tě oficiálně jmenuji mým učňem. Nyní budeš procházet mými učeními–“ chtěl ještě něco jistě dodat, ale zas tak dobře formálně mluvit neuměl. Tlamku plnou slov měl každopádně každou minutu, ale sem tam se taky zasekl. Raději se tak soustředil na jejich cestu a pečlivě zkoumal okolí. Postupně se začínalo měnit a pláž se nepochybně blížila.

> Světlá pláž

Tož pravda, Valérian kolem sebe vysílal takovou princovskou a šlechetnou atmosféru, že by mu jeden zcela jednoduše skutečně věřil to, že je čistokrevným princátkem, aniž by nad tím jednou zapochyboval. Kdyby jen věděl, jak o něm Arkáda dál přemýšlí, cítil by se ještě lépe než kdy jindy. I když již teď mu bylo tolikrát příjemně polichoceno, že by se jeden přestával dopočítávat.
Hloupá zima, jo, to měl svatou pravdu. „Hmm, to jo. Už aby mi slunce prohřívalo srst a zkrásnělo čumáček. Jen se podívej, jsem celej...chlupatej. Moc,“ zamrmlal trošku zachmuřeně. No jo, přeci jen se na zimu každý trochu zachlupatil. V téhle příšerné zimě se to samozřejmě hodilo, ale Val si myslel, že větší krásou tedy rozhodně zářil v létě nebo už i vlastně na jaře. Řeč o horkých pramenech jej ale zaujala. „Co prosím? Horké prameny?“ Jó, to znělo jako něco, co by úplně zamrznout nemuselo. A taky to znělo jako něco, co by tedy ve svém životě určitě ocenil. Jeho bývalá smečka žádné takové luxusy neměla. Nebo o nich alespoň nevěděl. Kdo ví, jak to tam teď bylo, když tam fungoval ten...tyran, jak si z toho vyprávění odvodil. „Tak tam mě musíš vzít. Potřebuji vidět, zda jsou v pořádku a hodné toho, abych je ozkusil. Co nejdřív, pokud možno,“ vrátil se ještě k řeči o pramenech. Měl na ně chuť asi tak jako na dobré jídlo.
„Pokus omyl, to by určitě šlo, ale co kdyby se mi při tom něco stalo? To ne, to raději přenechám někomu jinému. Ty by ses mi taky s jizvami nelíbil. Nebo kdo ví s čím. Raději bychom si měli užívat těch výsledných produktů. Hmm, ale co, někdo se určitě najde. Někdo, kdo nám dovede něco vyrobit. Jen musíme navazovat kontakty. O tom to vždycky je, o kontaktech!“ zamudroval trochu společně s tím svým hlasitým přemýšlením. „Květiny vypadají dobře, ale brzy uvadnou. Zato taková zlatá květina, ta ti jen tak neuvadne,“ namítl ještě. Samozřejmě, že v letních časech se rád ozdobil i barevnými kvítky, ale jeho cingrlátka byla přeci jen žádanější a důležitější.
„Ne, to ne, nerozhodil,“ zamumlal jako odpověď na řeč o onom velkém šéfu. Pravda byla, že jej ale vlastně trochu skutečně rozhodil. Vždyť tolik doufal, že se navrátí domů a vše bude v pořádku, ale to se teď zdálo jako zcela abstraktní a nemožné. „Alespoň si ušetřím dlouhou cestu. Jediný, kdo by mi za ni stál je má sestra, ale nikdo jiný. Třeba ji dokážu vylákat mimo území, abych se s ní alespoň rozloučil nebo tak něco,“ zazněl Val snad i trochu postmutnělejším tónem. No jo, princátko došlo uvědomění, že život není jen samá krása a teplo domova. Ačkoliv doteď všelijak cestoval, pořád si myslel, že se má kam vrátit. Počítal s nejhorším, ale ta opravdová realita udeřila krutě, nemilosrdně.
Sladké řeči Arkády ale přeci jen jeho náladu dokázaly zase pozvednout. „Opravdu bys chtěl? Dobrá tedy, pak bychom měli dnes večer začít, když budou naše hvězdy viditelné a odhodlané k tomu nám odpovědět na pár otázek. Ke komunikaci s nimi ale ještě vede nějaká cesta. Nevím, zda se ti to podaří hned poprvé. Nechám se překvapit, milý učni,“ ušklíbl se nad tím oslovením. Nemyslel ho ani tak vážně, ale přišlo mu to jaksi vhodné a takové...důležité. Po chvilce ticha pak ještě Valérianův hlas proletěl vzduchem. „Je to ještě daleko? Ta pláž.“

Val už si Arkádu ve svých myšlenkách maloval s tou načechranou srstí. Vypadal by určitě víc k světu. Teď to rozhodně nebylo špatné, ale kdyby tam přeci jen trochu té péče přibylo, bylo by to ještě lepší. Pak by mohl lovit koho by jen chtěl. Kromě kořisti teda, tam by s tím asi moc neuspěl. Pochyboval, že by se pak za ním zajíci a všelijaká havěť hnala jen kvůli tomu, že má čerstvě načechraný kožíšek. Konekonců ani za ním nestály fronty lovné zvěře.
„Tak já ti s tím pomůžu. Jestli moře nebude zamrzlé...ne, to je hloupý nápad, vždyť je zima. Ještě bys nastydl,“ popřemýšlel nahlas. No vážně, koupat se teď by nepřineslo nic dobrého. Leda tak nemoce, a to si nemohli ani jeden dovolit. V zimě byly příliš nebezpečné. Vlastně kdykoliv, ale teď nejvíce. Navíc to nevypadalo, že by se měli kam schovat do tepla. Rozhodně alespoň Vali takové místo neměl. Byl úplně bez domova.
Zavrtěl hlavou. „Většinou se dědí z generace na generace. Vlastně ani nevím, kde k nim ti šamanové co mě obdarovali přišli. Možná měli někoho, kdo ozdůbky vyráběl, ale nevím,“ odpověděl mu, ale rovnou to vyvolalo vlnu dalších otázek v jeho hlavě. Aspoň měl nad čím přemýšlet! Ne že by někdy neměl. Ta pozlátka ale byla skutečně krásná. A jak se leskla! Valérian si na ně potrpěl a naprosto je miloval. Střežil je jako oko v hlavě a kdyby někdy jen jednu maličkou věc ztratil, asi by si to nikdy neodpustil. Všechno bylo příliš vzácné.
S těmi hvězdami jej Arkáda skutečně potěšil. Nečekal, že by se do toho tolik vrhl, ale co trochu poznal jeho povahu, nebylo až tak těžké odtušit, že se nadchne snad pro všechno. Zajímavá vlastnost. Taková byla hlavně vlčata, ne?
„Mohu ti dát nějaké lekce, ale až začne noc. Teď je mluvit s hvězdami nevhodné. Neukazují se z nějakého důvodu,“ promluvil k němu důležitě. „K vesmíru hovořit můžeš, to ano, ale hvězdy s měsícem ještě odpočívají, tak ty bychom měli nechat dokud se sami neukážou,“ vyřkl pak pár rad do začátku. Jakmile se poté rozešli směrem k pláži, byl celičký zvědavý. Objevovat nová místa? To jej bavilo. Avšak počasí by se mohlo trochu umoudřit. Chtěl teplo a slunce, chtěl si svůj kožíšek hezky vyhřívat!
Aby nebyl zklamán, hm, no, už zklamán docela byl. Nečekal, že Přízračné potká takový osud. Vlastně mu z toho bylo i trochu smutno. Tohle si nezasloužili. A co vůbec sestra? Není také pod vlivem toho jejich šéfíčka? Kéž by tomu raději šéfovala ona. To by na ni byl bratříček neskutečně hrdý, ale byl i tak, samozřejmě. Určitě už ušla velkou cestu ve svém životě. „Možná je to jen nějaká nevydařená...kdo ví co,“ zamrmlal. „Nevydařený cirkus. Maškarní,“ dodal si pak spíš pro sebe. No počkat ale, cirkus, to neznělo tak bídně. Co kdyby založil nějakou skupinu, která by obsakovala smečky a dělala jim radost společně s večerním programem, který by se soustředil na hvězdy? Noo, to už znělo nadějně! Jestli má zůstat sám, tak ať to má smysl! Měl by se s tímhle nápadem rovnou svěřit Arkádovi?
„To nevím. Třeba už to ten velký šéf zavedl. Jen vím, že se o tom moc nemluvilo. Ne že by se nemohlo, ale byla to taková interní zábava. Mám tak trochu strach, že kdybych začal šířit všechno to učení, nemuselo by se mu to líbit. Ale co, v Přízračných jsem vlastně strávil až příliš málo času. Tolik jsem se tam toho nenaučil. Všechno mi tak nějak osvětlil otec, nikdo jiný. Odešel jsem brzy, abych se vydal za vlastní cestou poznání.“

Proč se musel ptát na takové otázky? Nebude mu odpovídat tak, aby bylo jasné, že se mu po otci stále stýskalo, to určitě ne. Ještě by se mu s tím jeho přístupem vysmál a na to už neměl tak úplně náladu. Toho už měl dost! Vůbec neměl chuť se tomuhle vlkovi nějak svěřovat. Odmyslel se však, že za všechno tohle chování asi nemůže jen jeho povaha, ale i to, co už si všechno zvládl ve světě prožít. Co mu kdo udělal a co za komplexy z toho vyvstalo. Zvláštní, že Val se taky občas nechoval úplně špičkově, jak už tedy předvedl, ale nemohl si na nic stěžovat. Nebo to snad všechno bylo kvůli absenci matky? Ale to ne, to snad ne. A vůbec, proč nad tím přemýšlet, už si vedl svůj vlastní život, ne? Už dávno. Byl dospělý samostatný jedinec.
„Otec teď žije tak, jak si sám přeje. Stejně jako já. Možná se někdy vrátí, kdo ví, ale já mu rozhodně rozkazovat nebudu. Mám k němu úctu. Naučil mě toho spoustu,“ odpověděl mu na to alespoň takovým způsobem, aby neřekl.
Kdyby si to dovolil, už by na něj zavrčel. Pořád si z něj musel utahovat? No jo, Valiho už to přestalo bavit a tak mu to ani nepřišlo vtipné. „Na nic si nehraju. Možná jen ty se snažíš zakrývat něco, co tě v hloubi duše užírá. Tímhletím...chováním,“ zamrmlal nahlas.
Ještě se chvíli rozmýšlel, ale nakonec před tím jeho pohledem ustoupil. „Skončil,“ usmál se na něj jako to největší cukrátko. To byla asi tak nějak poslední dobrá vůle. Nechtěl, aby si jako poslední obraz ve vzpomínkách vybavil nějaký zamračený výraz. Takový on nebyl, byl přeci princ.

Valérian si své tlapky rozhodně nešpinil, to byla pravda. Nebyl to ale jen tak nějaký maník. Ovšem, že by se dovedl bránit, kdyby šlo do tuhého. To zase ano. Jen se zkrátka snažil udržet v té nejlepší kondici a chtěl pro všechny působit jako ten krásný princ, kterým se jmenoval. Vlastně už ani nevěděl, jak na to tehdy ta jeho malá hlavička přišla. No co, ta myšlenka zjevně přetrvávala i do dospělosti, což byl termín, který s Valem až tak moc nesouzněl. On a dospělý? Sotva někdo by si to pomyslel, soudě dle jeho chování. Podle prožitých věků už to ale bohužel byla pravda. Byl dospělý!
„Ale, opravdu?“ naklonil hlavu lehce na levou stranu, zvědavostí. To se ale skutečně hezky poslouchalo! „Chtěl bys taky takový kožíšek? Hmmm,“ zamyslel se nad tím nahlas a párkrát si toho vlčíka obešel. „Možná bych ti pomohl. Jen teď to asi na koupel nebude. Ne že bys nějak smrděl nebo tak, to ne, ale trochu načechrat srst by to chtělo,“ snažil se mu poradit. „Vypadáš dobře, to ne že ne, ale tohle by možná trochu pomohlo. A samozřejmě ozdůbky,“ poznamenal. Ale ty svoje mu nedá, to ne. To by museli být na úplné jiném stupni vztahu.
„Ale ano, samozřejmě, že jsem se několikrát bál, ale spoustě vlkům to přijde jen jako naprostá zbytečnost. Proč by na sobě tahali taková cingrlátka. V každém je ale kouzlo. O tomhle,“ ukázal si tlapou zrovna na cosi, co mu plandalo kolem krku, nějaký náhrdelník. „O tom mi jeden šaman řekl, že má v sobě prach samotných hvězd. Jenže koho zajímají hvězdy? Všichni se raději perou. Teda, ty zrovna ne,“ opravil se rychle. „Ani se nedivím, že je nikdo u vás nemá. Takové věci už jsou považovány za zbytečnosti. Všichni se ženou za praktičností, ale co krása? Krása sebe sama a krása světa?“
„To se nedozvíme dokud se na to nepodíváme. Takže, zavedeš mě na ty pláže?“ otázal se s tím svým trochu šibalským úsměvem. Kdo ví, jak budou ve skutečnosti vypadat a zda nebudou kompletně zasypány sněhem, což bylo v tomhle počasí i pravděpodobné, ale prozkoumat to mohli. Rozhodně raději šel Val s někým, než aby šel sám. Kdyby se jednomu něco stalo, druhý by mohl vyrazit pro pomoc, ale to už byly moc katastrofické scénáře.
O tom šéfíkovi si ale poslechl rád. Najednou ho to nutilo přehodnotit veškeré své plány. „Takže myslíš, že je zbytečné tam chodit? Pravda, zatím jsem se ani neseznámil s nikým, kdo by mi byl extra příjemný. Uhm...musel smečku úplně překopat. Když jsem se tam narodil, bylo to bezpečné a plné snů! A...takových krásných věcí, ale teď? Z toho co mi říkáš? Jestli je vede někdo takový, tak to přeci– to přeci nejde! Jenže já se mu nemůžu postavit,“ začal přemýšlet nahlas. „Nemám to zapotřebí. Byl bych pak přeci ještě větším tyranem, kdybych zničil toho stávajícího. A to nechci. Jenže...pořád je to mé rodné místo,“ zadíval se kamsi před sebe jako kdyby snad měl do své domoviny dohlédnout. „To je strašné!“ ponořil se úplně do toho, co mu Arkáda právě sdělil. Pak se na něj ale přeci jen otočil zpět. „Mohl bych vás učit, určitě, ale pokud je ten vůdce Přízračných takový...takový, jaký je, co kdyby se dozvěděl, že někdo se také učí o hvězdách a není to v jeho smečce? Nechci, aby mě připravil o hlavu,“ napadlo ho najednou. Stát se přeci mohlo cokoliv, ale on chtěl ostatní učit, určitě! Na co se pak vydával získat všechnu tu moudrost, kdyby ji nikdy nepředal?

Pro Vala byla víra v hvězdy jedna z nejdůležitějších věcí, které na světě existovaly. Možná pak ještě láska, ale to byl momentálně poměrně fiktivní termín. Nechtěl ani pomyslet, že by tenhle pobuda na hvězdy nevěřil, ale co jiného by taky měl očekávat? Vždyť na to sotva vypadal. Ale když byl tenhle v Přízračných, pak by neměl mít jediný problém s tím se tam dostat i on, ne? No a co, že se strachoval o svůj kožíšek a rád o něj pečoval. Vzhled byl přeci taky nějaká forma prezentace a ta byla pro smečku stejně tak důležitá jako činy. Ne?
„On pokračoval dál,“ odsekl mu na tu otázku. Citlivá témata! „Já se rozhodl vrátit. Chtěl jsem se jen naučit novým věcem, ale jestli je to tu...“ ani to nedořekl. Už neměl náladu se s ním hašteřit. Už mu za to nestál. „Sebechvála? Jen umím ocenit svoje vlastnosti. Zkusil jsi to někdy? Je to docela terapeutické. Popřemýšlet si nad tím v čem jsi dobrý a tak,“ nenechal se tím rozhodit a odpověděl mu jakoby se nechumelilo.
„Kdybych byl líný hovado, tak neprojdu takový kus světa a nenaučím se tolik věcí,“ napomenul ho ještě a pokoušel se svůj hlas držet nízko. Samozřejmě, že měl chuť to na něj vyhrknout, dokonce vykřiknout, ale teď se přeci zavázal, že už se s ním nebude hašteřit, ne? Tak jak by si pak křikem pomohl? „Jestli na mě filtruješ nějaký svoje problémy, tak to pardon, ale já nejsem žádnej hlupák,“ bránil se těm ošklivým slovům, které na něj házel. Už mu z toho vlastně bylo fakt nepříjemně. Na takové jednání nebyl zvyklý. V jeho okolí si udržoval hlavně přemoudřelé hvězdičkáře, kteří skoro zpravidla bývali spíše něžnými tvory s vytříbenou mluvou. A tu Val samozřejmě taky uměl, ale copak měl plýtvat energii na tohohle joudu? Teď už ne! Nefungovalo na něj očividně nic, hm.
Chtěl mu uhnout z cesty, ale ještě chvíli zůstal stát. „To není nic, co bych nezvládl,“ odpověděl mu důležitě. Vlastně měl tak trochu nápad, že by se také rozběhl na lov a něco ukořistil. A pak to vítězoslavně přinesl přímo jemu před čumák, aby koukal, co všechno dovede. Troufat si ale na něco takového v tomhle počasí se mu moc nelíbilo. Mohl by se přeci ztrapnit. Raději tak pomalu ustoupil a ještě se na něj ohlédl. „Nezapomeň věřit v hvězdy. Však ono ti to všechno jednou dojde!“

Valérian sice nebyl tak docela úplný princ, ale vždy se za něj pokládal. Nikdo jiný mu toto postavení nepřidělil, ale...nebyla to zas až taková lež, ne? Byl neškodný, tak ještě aby. To by bylo, aby někomu jen tak ublížil. Ano, občas měl pozoruhodné pohnutky a občas asi flirtoval tam, kde neměl, a nebo na to šel úplně strašně špatně, ale to bylo asi tak všechno. Jo, a taky potřeboval všechno komentovat. Ale měl svoje zábrany! Otec ho přeci jen vychoval dobře, byť byl na něj a na sestru tak nějak úplně sám.
Začínal ale tomuhle podivínkovi přeci jen přicházet na chuť a i v jeho vlastních očích se zračilo něco jako mladistvá radost, byť už byl nějakou dobu dospělým. „Taky nemám rád boje a proto se jim vyhýbám. Přeci nenechám někoho mi pocuchat kožíšek. Jen se podívej,“ nastavíl se tak, aby si jej mohl lépe prohlédnout. Hlavně se také podívat na všechna ta pozlátka, která nosil. „Byla by škoda, kdybych to všechno ztratil nebo mi někdo narušil můj vzhled. Nemám to rád,“ přiznal zřejmé. „Boje jsou ale vážně zbytečné. Vše jde vyřešit slovy,“ vrátil se ještě k původnímu tématu. „A když je nejhůř, hvězdy poradí!“ No jo, kdo jiný.
„Pláže? Pláže zní jako místo pro prince! Mám pocit, že tam jsem nikdy nebyl. Jasně, nebyl. Jak by taky, přes moře bych se nikam nedostal,“ přemýšlel si tak nahlas, jak to často dělával, ale před tímhle vlčkem mu to vůbec nevadilo. Ten by dokázal oceňovat i takovéhle hloupé myšlenky, které se omylem dostaly ven. Vždyť byl úplně hotový! Kulišák jeden. „Jen škoda, že není teplo. Počkej...může moře zamrznout? Aspoň někde?“ vyvalil na něj jednu z těch svých otázek. Na tu se vlastně nikdy neptal! Nikdy neviděl moře zamrzlé. A jestli existovalo, tak tak daleko nikdy nedošel. Zimu obecně moc neměl rád, tak proč by taky.
Řeč o Přízračných Valiho zaujala. „Šéf je studenej čumák?“ oklepal se nad tím. To se mu vůbec nelíbilo. Takové měl rád ze všeho nejméně. „Studenej čumák v Přízračných? To přeci nejde. Přízrační potřebují někoho...jemného, ne?“ snažil si to dávat nějak dohromady. No, to už tam klouček asi vážně dlouho nebyl! Asi mu to kazilo iluze toho, že vládnout se dá pouze rozumem. Studenej čumák určitě rád bojoval.
„Ne, ne v pořádku,“ obrátil se pak zpět na Arkádu, když se tak omlouval. „Teď jen nějak nevím, jestli ho chci potkat. Ale kdo jiný by mě mezi Přízračné měl přijmout? Já...chci tam vůbec? Ale ano, otec by byl pyšný! Nebo by mu to bylo jedno? Mohu šířit své znalosti i mimo smečku? Já nevím...“ A bylo to tu, jeho hlasité dumání!
Hvězdy ale přeci jen byly příjemné téma. „Samozřejmě, že i mrtví mají své hvězdy. Každý má. A oni už určitě musí! Mělo by se prý dát komunikovat i s dušemi zemřelých, ale tomu jsem ještě nepřišel na kloub. Snažím se, to jo, ale...je to trochu jiné. Možná i strašidelné,“ zamyslel se nad tím. Překvapilo ho však, že oni v jejich smečce žádného „hvězdáře“ nemají. Přišlo mu to už nějak normální. Vzhledem k tomu, že na svých cestách vyhledával určité typy smeček, vůbec si neuvědomoval, že spoustu dalších funguje úplně jinak a ne každý měl někoho, kdo byl fascinován těmi světélky tam nahoře.
„Třeba bych vám mohl pomoci,“ nabídl se ale Val s širokým úsměvem, aniž by nějak více promyslel to, do čeho se chtěl uvrtat. „Jako Přízrační jsme o hvězdách moc často nemluvili, ale teď mezi ně přeci nepatřím. Žiju si svůj život a vůbec, vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl! Tak nějak. Ale...no...mohl bych se s vámi podělit! Co kdyby to změnilo vaše životy?“

Jenže Val skutečně vzdělaný byl, ale k tomu si potrpěl na čistý kožíšek a krásný vzhled, tak co! To přeci nebylo nijak trestné, ne? Možná to nepomáhalo jeho image, ale takový už zkrátka byl. Odmalinka. Vždycky byl to princátko, co muselo být bez poskvrnky. O tom by mohl vyprávět třeba jeho strýček, který si s ním taky zažil svoje. A co teprve táta!
„Alo–pé. Alo–pé Estrela do Norte,“ odpověděl mu. „Vím, že tam už ho nenajdu. Byl jeden čas se mnou. Jeho už také nehledám, jen jsem tu pro to, abych mu dělal čest,“ zmínil to znovu, aby to znělo skutečně důležitě a aby druhý věděl, že to myslí smrtelně vážně. „Ale moje sestra by tam ještě měla být. Snad. Za ní půjdu. Chci s ní někdy mluvit, jenže...“ zamyslel se. „Snažím se jen najít ten správný čas. Možná je to teď, nevím. Třeba někde trpí zimou a hlady a já bych jí měl pomoci,“ zahleděl se na chvilku do sněhu pod sebou.
„Nevím, jestli bys tomu rozuměl. Ptal jsem se na otázky ohledně života, smrti, posmrtného života,...všechno tohle. A hlavně na celý vesmír!“ dodal samozřejmě. Vždyť tím trávil tolik času, tak co by se trochu nepochlubil. Mohl by o tom skoro přednášet.
„Chovám se slušně,“ obořil se ale, protože samozřejmě, že v jeho očích už to bylo v pořádku. Ano, byl dospělý, ale že by někdy skutečně vyspěl? To asi ne. Zvláštní případ, to rozhodně.
„A copak tobě není zima?“ pohlédl na něj tak tázavě. „Ale určitě tam bude menší zima. Jdeme. Teda...jdeš taky?“ udělal už pár kroků, když se opravil a ohlédl se. A hele, přešla ho trochu sranda, po tom pádu na čumák. Jo, jo, sníh ho asi trochu ochladil. A možná i myšlenky na sestru.

Byl rád, že hvězdy byly stále nedílnou součástí života v Přízračných, protože kdyby nebyly, neměl by důvod, proč se vracet. Všechny ty roky strávené jejich výzkumem by přišly vniveč. A že to Valovi zrovna v tomhle ohledu pálilo! Každý večer dokonce prováděl i pozoruhodný rituál, takže na komunikaci s těmi zářivými princeznami tam nahoře nemohl nikdy zapomenout. Trénoval ji každý den!
„Dlouho. Pár let,“ přiznal, již zřetelně klidnějším hlasem. Však to taky vypadalo, že se začínají dobírat k něčemu normálnějšímu než bylo jen takové klukovské hašteření se. Teda pokud ho Roihu zas něčím nevyprovokuje! „Ale samozřejmě, že vím, jak smečky fungujou! Pfff. Chodíval jsem po několika různých smečkách, abych se od nich učil to nejdůležitější. Otec byl chvíli se mnou,“ zamračil se a ještě pořádně zdůraznil to slovo „otec“. Tam by se mohl Roihu zarazit a upokojit se, ne? Přeci jen Vali nebyl jen tak ledajakej čumák. „Umím makat, abys věděl. A co na tom, že se nechci zašpinit? Mám rád svůj sladkej kožíšek, ale makat umím!“ Jak jinak by se asi taky udržel celou tu dobu naživu? Rozhodně to nebylo tak, že by mu každý nosil všechno pod tlapky.
„I kdyby to mělo být to jediný s čím se můžu ohánět, tak to stojí za to! Moje sestra je pro mě rodina. Stejně jako pro tebe ta tvoje čuba. V tom bys mi snad mohl rozumět, ne?“ pokoukl po něm tak s lehkou nadějí, ale vlastně ji skoro vůbec neměl. Jen to zkoušel, kdyby náhodou to v něm nějak svitlo. Vycítil nebezpečí, že by přeci jen mohl šéfovi navykládat kdo ví co, tak se snažil.
„Tvůj dojem je stejně subjektivní. Bude mě chtít poznat. Určitě si mou rodinu pamatuje. Musel ji znát,“ namítl k tomu. „Pokoru?“ rozesmál se pak tak upřímně, že by to jednomu vyvolalo úsměv na tváři a ani by nevěděl proč. „Tu znám. A moc dobře. Jenom ty máš takové docela no...nepěkné předsudky, hm?“ neodolal trochu jízlivému hlásku. „Co když to všechno byl jen nějaký obranný mechanismus a ještě jsem ti neukázal mé pravé já? To by bylo nepěkné, kdybys mě šéfovi nabonzoval a on pak zjistil, že jsem úplně jiný,“ povzdychl si princátkovsky. „Neboj se, budu přínosný. A teď...v čem spočívá ta vaše zkouška?“

Valérian si začal uvědomovat, že tenhle vlk měl z něj spíš srandu než cokoliv jiného. Ne že by mu ani tak vadil nebo něco, ale prostě si z něj utahoval. A to teda nesnesl. Tak jo, třeba nezačal úplně dobře, ale co! Jeho vnitřní hvězdné dítě zjevně vycítilo, že nemá ani smysl začít nějak přemoudřele, protože by to dopadlo úplně stejně. Ale už se hnusil sám sobě tím, že by na tohohle moulu vůbec něco zkoušel. To fakt ne. Mohl si vybírat, ale tenhle, ten by byl až v poslední řadě.
„Copak už pro Přízračné nejsou hvězdy důležité?“ podíval se na něj vskutku zmateně. Jestli ne, tak komu dál přenese své znalosti? Co když to na co on přicházel dlouhé roky už dávno celá smečka vyřešila? Co když by vážně nebyl přínosem? No, vždycky mohl lovit a tak, ale...ne! To ne! Nebylo to něco, co by nezvládl, ale měl přeci jiné přednosti, ne? A ty se museli dát nějak využít!
„Čím se teď smečka řídí? Kromě toho...toho šéfa,“ zamumlal. Musel uznat, že měl trochu nahnáno, když jej tenhle holomek portrétoval tímhle stylem. Jen co ale začal o jeho sestře, to už se mu zase ježily chlupy na zádech. „Takhle bys o mojí sestře neměl mluvit,“ zabrblal. Samo sebou, že ji bude bránit, ačkoliv už netušil, jestli by i ona udělala to samé. Po tom, co se tak vypařil a všechny opustil. „Pořád jsem její bratr,“ dodal ale stejně pěkně důležitě.
„No jasný, ale ty mu budeš vyprávět jen samé nešvary! Neřekneš ani půl dobrého slova a pak nad tím sotva bude přemýšlet. Nabídni mu moje schopnosti. To, že rozumím hvězdám a mohu učit všechny nové přírůstky ve smečce. Procestoval jsem toho dost na to, abych se ve světě trochu vyznal, ale ještě lépe se vyznám v tom světě tam nahoře. Hvězdy se mnou mluví stejně tak jako já s nimi,“ vysvětlil hned, jak to s ním tedy je a co ještě dovede. Jasně, že měl ještě nějakou magii, ale to už mu přišlo skoro druhořadé. A nějak se mu nechtělo ji odhalovat zrovna před tímhle vlkem. Nad zmínkou o zkoušce ohněm se přemýšlivě zachmuřil. Počítal s tím, že bude muset prokázat nějaké své schopnosti, ale co mělo znamenat tohle? „Všechno zvládnu!“ zahlásil raději sebejistě.

Valérian se s někým takovým ještě nikdy nesetkal. Ano, spousta vlků již dovedla pozorně naslouchat jeho slovům. Zejména pokud jim vyprávěl o hvězdách a pořádal jiné drobné „přednášky“ pro tehdejší sešlosti, ale že by do toho byl někdo až tak opřený jako tady Arkáda? To se mu teda ještě nestalo. To byl vskutku jiný stupeň oddanosti.
Šlechetný a nebojácný? Kdyby jen věděl, že Val se konfliktům moc rád vyhýbal a raději vzal nohy na ramena, když už mu šlo o kožíšek. Ale pokud šlo o nějaké plánování a podobné věci, tak to ano, tam dovedl excelovat. V bezpečí se mu zkrátka pracovalo lépe. Každopádně se ta slova poslouchala poměrně příjemně. Najednou se cítil, že by skutečně zvládl nějaký ten boj vyhrát a ještě při tom vypadat dobře.
„Těch neznámých krajů jsem procestoval několik. Všude jsou vlci různých zvyků. Je to...zajímavé. A každý věří v něco jiného. Je to vlastně skoro jako tady, ale v mnohem větším měřítku. Každá smečka má něco svého. Jedni preferují boje na život a na smrt, druzí se zabývají smyslem života,...je toho spoustu,“ zamyslel se tak nad jeho cestami a vybavoval si veškeré zajímavé střety. Samozřejmě, že vyhledával ty zmoudřelé šamany a podobné, ale těm horším variantám se také ubránit nemohl a přeci jen na ně narazil. To byly ty chvíle, kdy raději bral nohy na ramena. Tímhle svým vyprávěním si ale najednou připadal užitečný. Dosud ho přeci nikdo nevyslechl. Ne tak docela.
„Jak milé,“ uchechtl se nad slůvky toho nadšence. „Perfektní provaděč? Vskutku? Tak výborně, veď mě,“ pozvedl zas ten svůj nosánek, aby moc nevyměkl a působil stejně důstojně jako na začátku. Snad. „Nihil, Nihil,...nikdy jsem tam nebyl. Přízrační jsou odsud daleko, hádám?“ optal se ještě, ale byl to fakt, který mu byl více než jasný. Co se na to vůbec ptal, nemohl se tam vrátit. Ne tak jako kdyby byl členem. Ale třeba když nalezne svou sestru, bude všechno jednodušší. Nebo snad měl začít zvažovat možnost připojení se k jiné smečce? Nebo zůstat tulákem? Ale ne, to ne, měl by někam patřit. Kde jinde by šířil znalosti o hvězdách! A kde jinde než v Přízračných by to měl lépe uplatnit? Snad se tam toho tolik nezměnilo.
„To bys měl. A co teprve, když je samotný úplněk. To pak hvězdy mluví nejlépe, protože jsou posilněny. Zkoumal jsi někdy souhvězdí? Poznal ses někdy v některé z hvězd? Každý máme tu svou. A pak jsou tu ty, které náleží těm, které máme rádi,“ začal vyprávět. „Mhm. Je škoda, že se naší obloze tolik nevěnujeme. Pořád jsme upoutaní k zemi, ale život je i tam. Tam nahoře! V nicotě. Ale teď pojďme nebo mi duše opustí tělo kvůli téhle odporné zimě!“ oklepal se nad tím.