Príspevky užívateľa

Lepší chování, lepší chování,...to Val rozhodně měl, ale ven se mu filtrovalo i něco dalšího. To bylo právě tohle princátkování. No co, když už pak jednou rozumně promluvil, dovedl překvapit celé své obecenstvo. A že to uměl! Skutečně. Rozuměl spoustě věcem, byl moudrý, uměl poradit, snad i vychovávat, ale tohle? To byla nějaká prazvláštní image, která se s ním držela od útlého věku. A on ji vlastně miloval. Miloval být princem. Krásným princem.
„Ne,“ odvětil okamžitě naprosto přesvědčeně. „Jen jsem své cesty dokončil. Došel jsem tomu, čemu jsem potřeboval. Jsem dost vzdělaný na to, abych otci dělal čest,“ zamračil se dokonce, což jeho urozenému ksichtíku nedělalo úplně dobře. „Našel jsem odpovědi na spoustu svých otázek.“ A hle, to znělo docela chytře! „A vlastně jo, zastesklo se mi!“ dodal stejně, protože to přeci jen byla pravda. Jo, stýskalo se mu po tom hřejivém domově, ale již zjistil, že pro něj žádný neexistuje. Byl tulákem bez domova. A v tomhle počasí to byla příšerná kombinace.
„Ha? Ne, děkuju, to fakt ne!“ rychle se bránil tomu odpornému nápadu. Ale copak tohle se nosilo? Takové paroží? A co teprve ty tlapy!
„Ale...ale! Vždyť jsi mi teď řekl, že mě tu nečeká nic dobrého, tak mě tu přeci nenecháš! Nebo víš co, já odcházím!“ dal se do kroku, ale jako na potvoru zakopl o první hromádku sněhu, která byla trochu zamrzlejší než všechny kolem, a padl čumákem přímo do té bílé nadílky. A zůstal tak ležet. No co jiného, musel to na něco uhrát, ale na co? Na zlomenou packu? To asi ne. Ještě aby tak kulhal! Nakonec se přeci jen začal zvedat a oklepal se. „Fajn, tak kudy se dostanu někam do tepla?“

A jak by taky znal, když byl tak dlouho pryč. Pěknou část svého života strávil někde úplně mimo všechno dění, které se tady odehrávalo, a nyní se musel zase pomalu a jistě se vším seznamovat. Byl to ale rozdíl. A to velký. Když se někam narodíte, máte rodinu a automaticky patříte do smečky, je všechno jednodušší. Máte bezpečí. To nejdůležitější, co na světě existuje. Společně s láskou. Čistou a krásnou láskou! A rovnou i čistotou kožíšku–
Nyní ale Valérian zápolil jen s tím, aby našel dobrou obživu, přičemž celičký jeho svět do kterého se chtěl vrátit byl zbořen. Zničen do těch nejmenších kousíčků. Byl vážně jen prachobyčejným tulákem a nikdo kromě sestry jej z toho nemohl vytáhnout. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by si jej ještě mohl pamatovat. A to, jestli sestra na bratra již nezanevřela, to byla také další otázka.
Tak ten Ancunín mu nikoho nepřipomínal. Ne nikoho z rodiny koho znal. Leda tak strýčka, ale ten to být nemohl. „Hm? Tak aspoň že tak,“ zabrblalo si princátko. „Musím ho vidět. Neznám ho, ačkoliv patříme do stejné rodiny. Očividně. Víš, byl jsem dlouho pryč,“ posadil se moc moc důležitě před něj a ujistil se ještě, že sedí na dostatečně čistém sněhu. „Není přeci princ, který by se jednou nevydal do světa, nemyslíš? A to jsem přesně udělal. Šel jsem do světa, abych získal velkou moudrost, takže teď...jsem ztracený. Vlastně tak nějak doslova,“ pověděl mu ve zkratce, ale nechal to vyznít tak, že celý tenhle příběh byl opředen mnoha tajemství. „A možná ty, přesně ty,“ ukázal na něj tlapou, kdyby to snad nebylo jasné. „...bys mi mohl být nápomocný, hm?“ zamrkal na něj těma svýma sladce modrýma kukadlama. Princovskýma kukadlama! „Mohl bys mě provést kolem a třeba najdem toho ztraceného příbuzného?“ pohodil tou svou hřívičkou s úhledně upleteným copánkem.
Při zmínce o hvězdách se snad i maličko zamračil a nebezpečně k němu přiblížil ten svůj dlouhý čumák. „Ale kdepak, hvězdy mluví. A nahlas. Jen jim musíš správně naslouchat. Můžeš se pak dozvědět něco ze tvé budoucnosti nebo něco o tom, koho máš rád. Celý, celičký vesmír ti rád odpoví na jakékoliv tvé otázky. Jen musíš věřit,“ zašeptal. Tak nejen že princátko, ale princátko hvězd! A že by jeho slova poslouchal navždy? To se hodilo! K tomu se to i hezky poslouchalo a vyvolalo to Valimu příjemný úsměv. „Učíš se rychle, no nemám pravdu?“

To s ním jako hodlal nějak slovíčkařit nebo co? Pěkně to ve Valovi přeskakovalo. Chvilku to vypadalo, že by jej roztrhal na kousky (což tedy moc pravděpodobné nebylo), pak že by se na místě nešťastně rozplakal a nebo na divnomluva dokonce něco zkoušel. Hotový blázinec, ale co čekat. Aby si Val celou konverzaci udržel jednu a tu samou náladovku, to by se sakra muselo něco dít. Snad jen když byl zamilovaný nebo promlouval se svými hvězdami. A ve výjimkách, které byly vskutku výjimečné.
Raději už na to nereagoval a zkusil si to vydýchat. Tak ho to přeci jen učil jeden z těch moudrých u kterých jednu dobu trávil čas na svých cestách.
„Jo, možná ze mě moudrý slova vycházej, ale ty je s tou svou hlavou nedokážeš pochopit. Přesně, jak jsi teď přiznal, ty je neumíš používat, tak co bys jim rozuměl,“ zamračil se. To ten klidový režim dlouho nezůstal.
„Fajn, jestli by ti to ale někdo neodpustil, tak moje sestra! Kdyby se to dozvěděla, určitě by mě bránila i kdybych byl po smrti,“ snažil se něčím uklidnit, nahlas, protože ho to vlastně trochu sžíralo. Kdyby se mu cokoliv stalo, kdo by tu pro něj byl? Kdo by dál nesl jeho poslání? Kdo by po něm truchlil? Vůbec nikdo!
„Studenej čumák?“ zopakoval a ještě tak polkl. No, to se mu moc nelíbilo. Jestli je šéf studenej čumák, pak asi takový typ jako byl Valérian bude mít trochu problém. Rozhodně jej neuchvátí svými vtípky ani roztomilou tvářičkou. Co jiného pak? Jedině jeho znalosti o hvězdách, myšlenkách, vesmíru a vůbec všem, co je obklopovalo a ovlivňovalo jejich životy.
To, co Roihu říkal, a jak to s Valem rezonovalo, to ho donutilo se trochu zabalit do sebe. Věděl, že cesta přes nějaké flirtování asi fungovat nebude a už o to vůbec neměl ani zájem. Co by tím asi získal? Tohohle teda fakt nechtěl, to ne. Jedině si hodlal bránit svoje vlastní ego. Co se ale dovídal ho šťastným moc nečinilo. Sice si to sám začal, ale na takové útoky si nikdy nezvykl.
„Pokrytec?“ zavrčel a přiblížil ten svůj dlouhej čumák ještě blíž k tomu jeho. To byl moment, kdy se mu na té jeho tvářičce roztáhl úsměv. „Ale takhle se lichotky nerozdávají, notak. Jo, potřebuju najít svou rodinu a ty bys mi s tím mohl dost dobře pomoci. Za to by na tebe mohl být šéf taky pyšnej, ne? Takže?“

Zima byla pekelná, to definitivně. Val na tohle nebyl zvyklý. Nepamatoval si, kdy by musel prožívat tak odporně lezavý mráz a ještě k tomu sám. Hnus! Jeho kožíšku tohle nesvědčilo. A už vůbec ne jeho žaludku. Začínal litovat, že se musel vydat domů zrovna v tak hloupou dobu, ale copak mohl tušit, že se tady bude dít něco takového? Naštěstí nebyl žádný chudáček, ačkoliv byl tak štíhlý, takže se ještě solidně držel.
„Nový? No, ne tak docela,“ zasekl se nad tím a přemýšlel, jak to vlkovi před ním vysvětlit. „Narodil jsem se tu. Teda, ne tady přesně, ale trochu...trochu jinde. Jo. Hodně jinde. V Přízračných,“ vyslovil to důležitě. Třeba mu to trochu přidá na statusu, ale pochyboval. Spíše to bude mít opačný účinek. Proč už by tam asi nebyl? Stává se asi málokdy, že někdo odejde sám od sebe, takže to mohlo působit, že byl zkrátka vykázán. A to teda rozhodně nebyl. Teda, asi byl? Ale nevěděl o tom. Prostě zmizel a nyní se vrátil pro to, aby zjistil, že je všechno jinak.
No jen co to zmínil, uvědomil si, že to byla další divná věc. Ten vlk byl teda pěkná směsice všeho možného, to vám tedy povim! „Jenže ty parohy tě tak...no,“ nechtěl říct, že zohyzdňují, ale vlastně jo. „Trochu ti kazej image,“ zvolil nakonec jiná slova. Nějak se necítil na to, aby s tímhle vlkem vedl kdo ví jaké spory, ale s jeho neomaleným jazykem to někdy mohlo jít docela ztěžka. Ovšem v ten moment, kdy mu oznámil tu další novinu, Val začal šílet. „Co prosím?! Ne! To ne! To teda ne! Rychle mě odstud dostaň pryč, rychle, rychle! Už jsem tu moc dlouho! Co když se začnu měnit? Jak by se na mě asi ostatní dívali? To už bych nebyl tak hezký a vůbec, byl by konec! Rychle!“ poskočil dopředu a snažil se druhému naznačit, aby se co nejrychleji přidal a ukázal mu bezpečnou cestu zpět. Chuděra, měl v očích naprostý strach. „Nenechám si narůst cizí tlapy. A už vůbec se nenechám sníst!“

To, že mu to princovství někdo takhle sežral a byl skutečně přesvědčen, že potkal reálného prince, to by ho ve snu nenapadlo. Vlastně se uvnitř i cítil trochu špatně. Vždyť mu lhal, ale...ale vlastně ani ne! Za prince se pokládal tak dlouho, až tomu sám uvěřil, ale byl teď přeci jen obyčejným tulákem, který nikam nepatřil. Jestli mu to někdo poví, tak...! Bude mít problém! Ale co, nikdo kromě jeho vlastní rodiny nevěděl, jak to skutečně je. A ta už byla kromě sestry dávno ztracena. Tu však stále nenašel. Kdo ví, jestli si na něj vůbec pamatuje a zda–li by jej přijala zpět mezi sebe a ostatní.
„Hm?“ zarazil se Val najednou. Takže on znal jeho rod? A byla to dobrá nebo špatná zpráva? Ne že by tenhle vypadal jako nějaké nebezpečí, to ne, ale jeden nikdy nevěděl, co ho může čekat za rohem nebo co se druhému ve skutečnosti honí v hlavě. „Ancunín? Kdo je Ancunín?“ Nikoho takového si ze své rodiny tedy rozhodně nepamatoval. A byl si jistý, že otec jiné potomky neměl. To bylo nemožné. Jedině, že by sestra...ale ne, to ne, to přeci ne. Tolik toho nemohl prošvihnout. Pořád ji viděl jako tu malou sestru se kterou si hrál a poskakoval kolem otce. Museli tak někoho jistě přijmout do rodiny.
Samozřejmě, že byl na cestě najít svou rodinu, ale nečekal, že se dozví, že se ještě rozšířila, byť to bylo trochu logické. To jen on byl očividně pozadu. Pořád žil v tom svém nekonečném mládí až jej nyní dohnalo svědomí a strach z toho, že třeba nikdy nenaplní své životní poslání. Ale bylo to vůbec mít potomstvo? No a jak asi! Ale co když vymřou? To nemohl dopustit, jejich rodina musela žít navěky!
Jakoukoliv nervozitu nebo strach ale odmítal dát najevo, takže zase tak pozvedl ten svůj vznešený nosánek. Musel jednat. „A kde se tenhleten tvůj Ancunín často prochází? Mám pocit, že bych ho měl vidět,“ zamračil se malinko důležitě před tím, než si znovu řádně prohlédl onoho informátora před sebou. Nemohl říct, že by byl úplně k zahození, ale chyběla mu taky pozlátka. S těmi by se mohl klidně podělit, ale ne, to zase ne, ta byla jeho! Nad tím, co mu ale přiznal, se musel rozesmát. Mile. A že ten jeho hlas zněl příjemně. „Cože? Jak je to možný? Ptal ses někdy hvězd?“ přišlo mu normální se na tohle zeptat. Tam přeci byly všechny odpovědi! „Nerad bych, abys uprostřed dobrého rozhovoru usnul. Co bych si pak asi tak myslel? Že jsem nudný? To snad nechceš, aby se stalo, hmm?“

Kdyby tak věděl, co se tomu neznámému honí hlavou, asi by se s ním v jistém smyslu dokázal docela ztotožnit. Kdysi byl stejný. Vlítl by do rozhovoru s kýmkoliv a to naprosto beze studu. Teda, ne že by se to nějak významně změnilo, ale dříve to mělo takový trochu jiný náboj, hm.
Ale tenhle kousek se k němu choval jako kdyby byl skutečně kdo ví kdo. Teda...teda! No teda! On to poznal? Tak přeci to s ním nebylo tak marné a působil jako princ za kterého se tolik let pokládal? V ten moment se jeho sladké vnitřní ego povýšilo na vyšší úroveň. Takže si to celé nevymýšlel. Bylo to tak, někdo si to skutečně myslel. Ba dokonce, byl o tom přesvědčený! „Ale samozřejmě, já jsem princ,“ odpověděl mu tak na to stejně tak přesvědčeně. Panečku, jak roztomile se omlouval. Jen co se pak představil, Val zpozorněl. Nihil? To se zase někam prošel. Co si ale matně pamatoval, oni nebyli nějaká hrozba, takže nestahoval ocas mezi nohy a zůstal na místě. Raději však nepřidával fakt, že on byl jen obyčejný tulák, který dříve patřil mezi Přízračné. On si to ten chytráček třeba i sám odvodí. Snad jeho rodinka nebyla tak neznámá, hm? Tak to zkusme. „Jsem Valérian. Valérian Estrela do Norte,“ neopomenul ani ten svůj hvězdičkový rod přičemž ještě významně pohodil tou svou hřívičkou, bedlivě sledujíc toho Arkádiena. Zajímavé jméno, skoro jako kdyby přišel odněkud z nebes.
„Rozšířit si kruh přátel?“ pozasmál se nad tím. Kolik mu vůbec mohlo být? Samo sebou, že byl Val velmi moudrý, ale taky se bravurně dovedl dostat na naprosto odlišnou úroveň jen pro to, aby někoho kdejak škádlil svými slovy a činy. A vlastně tak nějak sám byl někdy překvapivě trochu...jiný než jen důležitý princ s urozenými povinnostmi. „Fajn, tak si pojďme rozšiřovat ten tvůj kruh přátel,“ přikročil o trochu blíž a pohodlně se usadil, což nedovolovalo jeho postavě tak vyniknout, ale zato na něj mohl lépe upoutat ta svá modrá kukadla, která by probodla i tu největší tmu. „Takže...hm, umíš něco zajímavého?“ začal vyzvídat. Kdokoliv se hodil. Ztratil přeci veškeré kontakty a bylo třeba je nabrat zpět. Jeden nikdy neví.

Tak to moment, moment, jak jako z cukru? No možná byl jak cukrátko a možná se tak i prezentoval, ale že by si s nikým nikdy nedal nějaký menší souboj, to zas ne. Jenom to prostě nevyhledával. „Neříkám, že jsem to neudělal, ale rozhodně to opakovat nehodlám. Neshody se dají řešit i jinými způsoby, hm?“ mrkl na něj. „Třeba moudrými slovy,“ dodal pak, aby ho nechal utápět v dalších možnostech jen tak samotného samotinkého. No jen co se ale Roihu zmínil o tom, že by Vala snad opustil, to už mu začaly blikat všechny majáčky. To teda ne, ještě ne.
„Ale tohle by z tebe přece vraha dělalo, ne? Jen bys tak sledoval, jak umírám. Pomalu, pomaličku, na ten taaak tríznivý hlad,“ povzdychl si nad tím tak moc utrápeně, a dokonce protočil očima. „A pak bys to pověděl tam, tam u tebe doma. A všichni by uznali, že jsi měl pomoci, ale tys to neudělal, takže jsi tak trochu...vrah,“ zkoušel to vskutku ze všech stran. No, slov a scénářů měl v hlavě zjevně plno a bylo třeba je řádně využít. „Hm, ale ne, myslím, že by se ho to přeci jen taky dotklo. Každý, kdo si v životě projde něčím těžkým si pak dokáže představit jaké to je...umírat. A někdy si v té roli představí dokonce sami sebe, ač to nepřiznají,“ zamudroval poměrně z ničeho nic, ale to ještě netušil, co přijde. Kdyby to věděl, rozhodně by se nepouštěl do nějakého poklidného vysvětlování, když–
„Prosím?!“ vylítl na něj, až by to s jedním škublo a ještě k tomu pořádně zacinkala všechna ta jeho pozlátka, co měl na sobě. „Já že nevím nic o bolesti na duši? To teda vím!“ promítlo se mu před očima spoustu nepěkných vzpomínek. Taky se pěkně potvrdilo to, co říkal. On byl zrovna jeden z těch, co raději své bolístky nepřiznali. „Jo! Všechno je tvůj problém, všechno! Můžeš mi říkat co chceš, na všechno mám odpověď, ale tohle? Ne. Vůbec nevíš, co jsem prožil, ty jeden...ty divnomluve,“ začínalo se to pěkně vyoostřovat, ale na boj se Val definitivně nechystal. Tohle ho bolelo. A to na dost citlivém místě, ale nechtěl to ukázat. Nechtěl! „Tssh, stejně, jak bys asi TY tak mohl vědět, když–...se zajímáš jen o svoji rodinu a–“ To taky nebyla cesta! Rodina. Další bolestivé místečko. Začala panika.

Valérian vlastně ani netušil kolem kterých míst se toulal. Byl tulák, mělo by mu to být jedno, ne? Nebyl doma nikde a vlastně všude. Tak, jak tomu bylo doposud, ale to ještě žil v přesvědčení, že se bude mít kam vrátit. To se ovšem nedělo a zůstal jen sám se sebou a s nikým jiným. Procházel se po okolí jako duch. Hledal někoho, kdo by mu třeba jen trochu připomínal známé tváře, ale byl ztracený. Nikoho neviděl a už vůbec nevěděl, kde vlastně je. Dříve trávil čas pouze na území, které mu bylo známé a kde měl někoho, kdo by jej mohl chránit, kdyby šlo do tuhého. Teď se ale vlastně cítil tak nějak docela nahý. Jo, jo, když byl na cestách, taky byl sám, ale protože žádnou jinou možnost neměl a hodlal se vzdělávat. Teď byl ale poblíž svému domovu a byl stále sám. Tedy, nyní ne tak docela.
Kdo to byl? Někdo někoho hledal nebo někomu vlezl na území? Zatraceně! Rychle se začal rozhlížet kolem sebe a hledat možný úkryt. Kdyby nepřemýšlel nad takovými věcmi, asi by tolik nepanikařil, ale teď se skutečně cítil až nebezpečně moc zranitelný. Viděl ho. Brzy jej spatřil, vlka jednoho. To jej asi trochu uklidnilo. S vlky to přeci jen uměl trochu lépe, ne? Pozvedl tak ten svůj nosánek drobet vzhůru a přimhouřil oči. „Haló?“ vrátil mu to zpátky a lehce se nad tím pozasmál. „Jsem tady, jestli mě hledáš, cizinče,“ protáhl si přední packy a tím rovnou předvedl to své štíhlé tělo, které bylo docela k popukání. Už už také prokazoval své vlastní příjemné sebevědomí. Mnohdy skutečně výrazné a velké. Proč by jej asi tak někdo hledal? To by vážně musel překročit hranice, které by asi tak úplně neměl. No, nevypadalo to, že by byl nějaký agresivní, pokud na něj nehrál kdo ví jakou habaďůru. „Copak, máš něco na srdci?“ promluvil k neznámému znovu, aby odlehčil atmosféru. Alespoň pro sebe samotného. Při tom dokončil své sladké protahování.

Ačkoliv byla zima a princátko by se rádo ukrylo někde, kde by se mohlo přitulit k srsti někoho jiného a jen tak v poklidu dřímat, nepřipadal mu ten život zpět v jeho známém okolí až tak špatný. Tedy, poznal už krásnější místa, ale domovina byla domovina. Ačkoliv byla míle daleko. Už tam ale nepatřil. Neměl to teplo domova a někoho, ke komu se mohl přitulit ve chvíli, kdy to nejvíce potřeboval nebo o tom jenom toužil. Byl sám na sebe. Ten, co zbožňoval pozornost byl sám! Neměl by se raději vrátit k tomu svému cestování? Tam si nedostatek společnosti mohl vysvětlovat tím, že byl stále na nohou a něco dělal, ale–
Z jeho nekonečného přemýšlení jej vyrušil hlas někoho, kdo nezněl sice úplně nepřátelsky, ale i tak sebou cukl a maličko se zachmuřil. Na pár vteřin. Jen co spatřil, že se jedná o vlka a ne kdo ví koho, donutilo ho to se maličko pousmát. Koutek mu tak roztomile vyjel vzhůru. Tak přeci tady nebude sám a nebude se muset znovu a znovu utápět v těch svých nekonečných myšlenkách. Někdy měl pocit, že se z nich zblázní.
„Taky...zdravím,“ prohodil. Ten pozdrav mu přišel tak podivně obyčejný, že by jej nejraději zaměnil za něco jiného, ale nic ho v té chvíli ne a ne napadnout, tak to raději vzdal, ač nerad, a pronesl to stejné jako onen neznámý. „Cestuji. Jsem...na cestách,“ snažil se rychle prohodit něco, co neznělo tak bídně jako „nemám domov“ a podobně. Přeci takovou strašnou věc nepřizná hned napoprvé! Na to byl až moc velký princ. Hah, princ, jo.
Jak si tak druhého prohlížel, samozřejmě se nedivil tomu, že mu nikoho nepřipomínal. Neznal už takřka nikoho kromě jeho sestry. A ta byla kdo ví kde. Domníval se, že snad stále v Přízračných, ale co bylo skutečně pravdou, to netušil. A pak to bylo, pak si toho všiml. Co to měl ten podivín s packama? „Ha?! Co se ti to stalo?“ pokývnul k tomu a trochu couvnul. No teda, to teda ne, to ne, však to kazilo image! „To jako...to je normální?“ musel se ujistit a rychle se podíval i na svoje packy, jestli jsou stále v normálu. No takhle by teda asi nikoho do své přítomnosti nedovedl nalákat!

To bylo něco k zamyšlení. Možná skutečně nedovedl žít bez toho, aniž by ho někdo alespoň jednou za den nepochválil. A nebo alespoň on sám sebe. Ale no, ono to s ním až tak horké nebylo, ale tahle hra ho začínala bavit čím dál tím víc. Samozřejmě, že se na svých cestách motal mezi jeho milovanými vlčky, kterými se tak rád obklopoval, a nachytal při tom nějaké jisté formy chování, které nyní hojně využíval. On už jen jeho milý býval takový influencer. Tam to vlastně všechno začalo. Tím uvědoměním, co je tedy zač. Tak proč toho sem tam nevyužít? Val se rozhodně nestyděl.
„Možná ne. Docela mě trápí, když mi někdo pocuchá kožíšek,“ povzdychl si důrazně. „Mhm, ale už jsi mi řekl, že jediný kdo zůstal je moje sestra. A že je v Přízračných, takže vím, kam se vydat. Rodina byla nalezena,“ pověděl snad i trochu pobaveně. „To si piš, že mu to předvedu. Třeba si to pak bude i dlouho pamatovat, kdo ví,“ pověděl a kdyby mohl, pokrčil by tak sladce svými ramínky. Určitě by se rád vrátil do své rodné smečky, o tom žádná. Nehodlal stropit nějakou šílenou scénu nebo cokoliv jiného. Věděl, jak se chovat slušně a to možná i víc než tenhle divnomluv.
„Taaakže,“ protáhl to celé slovo a doplnil jej dalším zamrkáním. „Takže bys někoho vědomě zabil jen tak? Co kdybych byl nějakej strašně důležitej někdo? A pak by tě za to pěkně odsoudili. A za tvou nevzdělanost taky,“ vymýšlel si na místě ty nejlepší scénáře. „Myslím, že by ten trest docela bolel, nemyslíš?“ uchechtl se nad tím a nad jeho reakcemi. Byla tohle všechno jen obyčejná hra nebo něco, co skrývalo mnohem víc? Ochrana vlastního já? Ve skutečnosti nízké sebevědomí? Ale nee, to snad ne.
„Ayayay! Už jsem na místě!“ rozesmál se snad ještě víc a vážně zůstal sedět tak, jak byl. „Hmm, nemusím to tam pak předvádět, ale kdyby se ti to tak moc líbilo, tak to klidně udělám. A nebo ti to předvedu kdekoliv jinde,“ nabídl se jakoby nic a znovu si stoupl, ukazujíc to svoje štíhlý tělo, který kdo ví jak udržoval. „Koneckonců nejsem tak úplně k ničemu.“

No, to si Roihu zase moc nepolepšil! „Takže si myslíš, že vypadám špatně?“ zamračil se na něj pořádně. Už poněkolikáté v tomhle krátkém setkání. To by teda urazilo i jeho ego, to jo. Valérian si na svém vzhledu zakládal a to v jakémkoliv věku. Už jako mládenec se musel vždy prvně postarat o to, aby působil reprezentativně a případně mohl nálakat nějaké potencionální kloučky, hm? Nebo vlastně kohokoliv. Však on už si ten výběr pak řádně zúžil. A byl zatra vybíravý! Překvapivé, že za celou dobu si jej skutečně získal jen jeden jediný.
„Jo, máš pravdu, nemakám tlapkama, ale umím jiný věc, který ty jako ten, který tlapkama maká, nedovede, hm?“ naklonil hlavu zvídavě na stranu. Kdyby ty dva někdo sledoval, určitě by si myslel, kdo ví co za dobrý divadlo to nehrajou!
Takže tenhle už měl i rodinu? To bylo něco, co Valérian od svého života nikdy neočekával. Ať už to bylo tím, jaký život vyznával a provozoval, nebo tím, jaké měl preference.
„A co když taky naprosto trpím hlady? Nechal bys umřít tuláka se kterým jsi prohodil řeč? To už by přeci nebylo jen tak, ne?“ ušklíbl se nad tím, ale pak jen zavrtěl hlavou. Tohle nebyla ta cesta, kterou chtěl jít. „Neboj, ukážu mu, co umím. Mám toho v rukávu ještě dost,“ přiznal pak trošku tajemným hláskem. No pravda, nosit pozlátka, čistit si kožíšek a luštit hvězdy nebylo to jediné, co dovedl.
Když se divnomluv rozhodl ucouvnout, Valérian se nedal a znovu udělal krůček blíž, ale ne tak úplně blízko jako předtím. „Možná jo. Co ty víš, třeba jsem nejlepší hasič požárů v okolí,“ mrkl na něj šibalsky a posadil se před něj, mávnouc pěkně tou jeho huňatou oháňkou. „Ne že bys někdy měl na to si takovej luxus dovolit,“ vydechl si jako kdyby ho to trápilo. „To je jen pro ty nejlepší. A nejsem si jistej, jestli jsi to ty. Co dobrýho umíš, hm?“ zamrkal na něj spíš jako princeznička než princ.

Cítit se trochu svobodně, to nebylo něco, co by Valérianovi někdy chybělo. Vždy byl svobodný, ať už patřil kamkoliv nebo byl s kýmkoliv. Přeci jen ale bylo něco na loukách a dalších rozlehlých prostranství, co mu na pocitu volnosti ještě přidávali. Tentokrát tam ale stál jako opařený, hledíc na to všechno před sebou. Musel si začít připomínat místa, která mu nyní budou na nějakou dobu zjevně domovem. A mohlo se stát, že také navždy. Byl přeci vyloučen, protože...zmizel. Odešel společně s těmi nejbližšími a nakonec zůstal sám. Jediný, kdo se vrátil zpět do rodné krajiny. Bez ničeho. Jen se svými zkušenostmi a pozlátky, které za celou dobu posbíral.
Přeci ale nebyl jen tak někdo. Byl Valérian. Ten princ. Tedy, ten princ za kterého se odmalička pokládal. Nebylo už to v jeho věku moc? Taková otázka jistě netrápila jen jeho, ale i ostatní, které občas potkal. Přestože měl tyhle své ujetinky, pořád to byl moudrý kus. Neměl v hlavě tak úplné nic, jak to někdy mohlo vypadat. Vždyť se tolik let vzdělával! Rozuměl hvězdám, vesmíru a všemu kolem něj. Čaroděj jeden. Otec by byl dozajista pyšný. Kéž by tak– ale ne, nemohl se k tomu zase vracet. Musel hledět před sebe. Jedině tam byl život a odpovědi.

Celé tohle místo jako kdyby mu něco přípomínalo. Už tu někdy v minulosti byl? To těžko, však se držel stále kolem své rodiny a místa, kde se narodil! Možná chodil v kruzích? Možná jen viděl podobná místa nebo? Raději nad tím zavrtěl hlavou a vyskočil na menší vyvýšeninku odkud měl lepší výhled. Od té doby, co se vrátil na místa, která poznával, a začal prozkoumávat veškerá okolí, život zase tak nějak utichl. Byl sám. Úplně sám. Kdo jiný by se s ním asi tak toulal? Otec mu předal co mohl a...a zbytek byl někde pryč. Kromě sestry, ta si užívala vysoké postavení ve smečce Pířzračných, kam kdysi také patřil. Patřil. Nad tím slovem se oklepal. Bylo to zvláštní. Celou tu dobu, co byl pryč, si myslel, že je stále členem nečeho. Nějakého bezpečí. To ovšem dávno nebyla pravda.
Pomalu na tom místě na kterém stál překročil, když se mu do hlavy dostal nějaký neznámý rytmus, který si dokonce počal pobrukovat. Brzy se celé jeho štíhlé tělo dalo do pohybu v něčem, co by zdaleka připomínalo tanec nebo vyvolávání kdo ví jakého božstva. Občas byl „princ“ asi spíše „princeznou“. Jeho nápadná hříva se pohupovala ve stejném rytmu dokud se jeho celé tělo nezklidnilo a s výdechem nevzhlédl před sebe. Spousta věcí, která mu kdysi působila radost už nefungovala. Bylo to dospíváním? Špatnou náladou? Ah, ale ten výhled odsud, ten byl!

Valérian v životě nepotkal nikoho, kdo by se k němu takto choval. A vůbec, někoho, kdo by k němu mluvil tímhle stylem, tónem a vůbec vším! Jen co pak pokračoval v tom ne příliš příjemném druhu urážení, Val se mračil čím dál tím víc. „To, že vypadám dobře není o tom, že nic nedělám. Dělám, jen jiné věci než ty,“ odfrkl si a pohodil tou svojí hřívičkou. „A ty věci jsou stejně tak důležitý jako jsou asi důležitý ty tvoje. Všechno na světě je důležitý,“ vhodil do kotlíčku trochu té moudrosti. „Dokážu smečce přispět. Nejsem k ničemu!“ ohradil se také okamžitě. Vlastně tím Roihu vykopal malý strach uvězněný ve Valérianově těle. Samozřejmě, že se potýkal s pocity, že je k ničemu a nikdy nebude nápomocný tak, jak by si asi přál. Samozřejmě, že měl někdy pocit, že jej hvězdy v životě nezachrání a nedají mu ten vysněný život, který si tak přál. Byly chvíle, kdy skutečně propadal depresemi a ještě více, když po svém boku neměl nikoho, kdo by mu řekl pár vlídných slov a nabídl trochu něžnosti. A jak mu někdo takový chyběl! Kdepak se asi zdržel? Najde také cestu zpět nebo se jejich cesty nadobro rozdělily? To, že pak tenhle vagabund zmínil, že někoho má, mu na náladě moc nepřidalo!
„Ryumee je...“ nedořekl to ani, když se mu na tváři rozlil úsměv. Dokázala to. Byl na sestru pyšný, ale ta krátká radost přešla ve zklamání. Otec tam nebyl? Nebyl doma? „Nevrátil se...“ zamumlal si Val pro sebe a na ten malý moment se dokonce zahleděl k zemi. Kdo další se ještě nikdy do jeho života nevrátí?
„Neuhasitelnej požár, co máš v sobě?“ zopakoval po něm pak a trochu se přeci jen uchechtl. „Ale, ale, nepovídej,“ naskočil raději na jinou náladovou vlnku. Musel, jinak by se asi dočistla zbláznil a utopil ve svých myšlenkách. A na to teď nebyl tak úplně čas! „A už ten požár někdo uhasil?“ ušklíbl se a přiklonil se tak blízko, až to bylo skoro moc. Hodně moc. Laškoval s ním, ale dál by nešel. Jen si z něj tak utrhoval. Však řekl, že má nějakou čubu, tak co, sranda s ním asi moc nebude.

Ačkoliv uběhlo několik dlouhých let, Valérianův zmatek v hlavě se zkrátka nikdy neuspořádal. Možná se o to párkrát posnažil, ale většinu času to spíše vzdával. Měl vždy tolik otázek, že zkrátka nešlo je všechny seřadit nebo vůbec – uklidnit. Dokud nebyly zodpovězeny– ne, vlastně ani to kolikrát nepomáhalo. Ze získané odpovědi vyvstávaly další otázky.
Připomínka toho druhého jej ale přeci jen trochu urazila. A možná i měla? Pěkně se zamračil. To jeho princovské a důležité mračení! „Prosím? Samozřejmě, že jsem někoho viděl, ale to ty nemůžeš vědět,“ poukázal na něj tlapou a pěkně se ušklíbl, doufajíc, že mu to trochu vrátí.
„Ty jsi z Přízračných?“ Val si ho okamžitě přeměřil pohledem. A to rovnou několikrát, kdyby mu unikl nějaký detail. Dokonce se jal tak důkladného prohlížení, že si toho vlka trochu poobešel. „No, z Přízračných možná jsi, ale trochu upravit by ses mohl,“ poznamenal a kdyby jen mohl, asi by vyfoukl obláček čehokoliv přímo jemu do obličeje, aby mu to všechno vrátil. Dobře, fajn, vážně už vyspěl, ale když byl zoufalý a nebo se jednalo o něco, co se vyvracelo jeho přesvědčení, jeho chování se asi trochu lišilo. Vlastně, asi jen málo vlků poznalo jeho poklidnou stránku. Snad jen jeho milý a všichni ti důležití ze smeček, které za ty dlouhé roky navštívil?
A znovu se zamračil. Copak podle vzhledu není jasné, kam patří? Byl z Přízračných a nevěděl? Dokonce jmenoval tak divné jméno, to už tam jeho nebyli? Kam šli? Co se jim stalo? Co sestra?
„Můj otec je Alo-pé. Alo–pé Estrela do Norte,“ uvedl na pravou míru. „Moje sestra se jmenuje Ryumee. Jestli jsi z Přízračných, musel jsi o nich něco slyšet, tak mě nasměruj a nech mě tě přesvědčit, že mezi vás patřím,“ zkusil to trochu důležitě. „Hm. A že to trvalo, ha?“ uchechtl se malinko a pak si pozvdychl. „Jak vůbec říkaj tobě? Nepamatuju si tě. Musíš být mladší než já,“ pozkusil pak ještě trochu svoje štěstí a vymámit něco i z toho druhého, když už tu sám odvyprávěl kus svého příběhu.