Príspevky užívateľa

Dobře, s Valim bylo kolikrát trochu složitější jednat. Složitější, než by si jeden přál. Obzvlášť pokud byl rozrušený a po něčem zoufale toužil. Což momentálně byl. Na druhou stranu měl ale i nějakou sebereflexi a uvědomoval si, že toho divnomluva před ním skutečně nezná a z nějakého důvodu šly všechny jeho naučené způsoby stranou, takže byl čas se možná maličko, malilinkato uklidnit. Ale třeba jednat jako princ! Ne, ne, takhle to nebylo správně, vždyť už byl sakra velký! Kdyby tak jen u sebe měl někoho kdo–...ne, o tom raději nepřemýšlet.
„Omlouvám se. Já– jsem už na cestách tak dlouho, že ani nevím, kam mě nohy nesou. Nevěděl jsem, že jsem tak blízko. Překvapilo mě to,“ snažil se najednou znít nějak klidně, ale když ten druhý pokračoval, tak proč by nepokračoval on sám, hm? Tohle byl tedy slušný chaos! Jenže takhle tomu bylo vždy. Konverzace s Valérianem často byly jen směs různých emocí a vyjádření. Zajímavé však bylo to, že před všemi těmi šamany a důležitými osobnosti se choval tak krásně kultivovaně, ale teď? Kde se to v něm zase vzalo? Že by to bylo prostředím? Tohle místo mu přeci jenom něco říkalo.
„Fajn, fajn, tak v klidu. Řekni mi, kde všichni jsou. Musím za nimi. Ha? Jak jako, že tam nemůžu?“ reagoval ihned. „Řekni o mně komu chceš, já je potřebuju vidět. Potřebuji s nimi mluvit. Pochopil jsem hvězdy. Asi je chápu! Všechno. Ne, všechno ne, pořád jsou věci, kterým nikdo z nás nemůže porozumět, ale– otec bude určitě pyšný!“ dostal ze sebe. Taková kulička slov a emocí ten Vali, že? Ještě aby ne, dlouho s nikým zase nemluvil! „Nešiju na tebe žádnou boudu, jsem to já. Přísahám,“ zahleděl se mu tak hluboko do očí, až by jednoho zamrazilo. Ta jeho modrá kukadla občas uměla dělat pořádný divy. „Jestli jsi z Přízračných, tak mi můžeš pomoct. Potřebuji tě,“ zklidnil najednou svůj hlas, stále hledíc do očí toho druhého. Panečku, že by snad i strašidelně působil?

Nutno podotknout, že i Val si druhého několikrát výrazně prohlédl, jestli nenese známky nějaké smečky se kterou se již setkal nebo zkrátka jestli nemá charakteristiky místa, kde už jednou byl. Potřeboval poznat, kde se nachází, ale tenhle podivín mu rozhodně nijak nepomáhal. Tedy ne svým vzhledem. Ještě ale netušil, co za informaci si pro něj schovává.
„Neztratil jsem ji z dohledu,“ zachmuřilo se princátko. „Já...odešel jsem. A asi jsem měl všechny varovat, ale to jsem neudělal. Ne tak úplně. Teda vlastně vůbec. Proč ti to vůbec říkám!“ zamračil se snad ještě víc než předtím a pozvedl ten svůj pyšný nosánek směrem vzhůru k nebi. „Jasně že jsem velkej kluk,“ dal důraz na ta poslední slova a snad i trochu tesáky vycenil. No ještě aby ne, přeci se nenechá takhle hloupě urážet! Mohl být klidně starší než tenhle...tenhle kluk. „Prostě se je snažím najít, jasný? Nic víc. Pořád jsou pro mě důležitý. Je to koneckonců moje rodina. Chci je vidět. Co nejdřív. Hned.“
Už už se chtěl rozhlížet, aby se konečně zaměřil na tu zasněženou krajinu, jestli mu náhodou něco nepřipomíná, když ten divnomluv promluvil. A v tu chvíli jako kdyby do Valiho šípem střelili. „Cože jsi to řekl?“ chtěl se ujistit jako kdyby to snad přeslechl. „Přízračný? Kde? Kde jsou všichni!“ začal okamžitě naléhat a dokonce udělal pár nebezpečných kroků blíž, aby vlka donutil couvnout nebo se dát do pohybu. „Já tam musím. Musím za nimi! Přikazuju ti to!“ užil poměrně nešťastnou volbu slov, ale v takové situaci si na jazyk pozor moc nedával. „Neviděl jsi mě, protože jsem tu nebyl! Ale patřím sem! Jsem Valérian. Valérian Estrela do Norte,“ představil se spěšně, doufajíc, že snad ten druhý i bude vědět. Nebo na něj už všichni zapomněli?

Kdyby jen Val tušil, že je skutečně považován za cizáka a že ne jen tak někdo jej pozná. Vyrostl, to byla nezměnná pravda, ale stále to bylo to stejné princátko s tím jeho ikonickým copánkem na který nedal dopustit. Stejně tak jako na svou srst a veškerá pozlátka, která nyní nosil s sebou. Ta pro něj byla skutečně důležitá a v žádném případě je nesměl ztratit.
Pokračoval dál ve svých krocích, když najednou– „Ha?!“ vyhrkl, překvapen tím nenadálým hlasem a přízvukem, který mu byl cizejší než kterýkoliv jiný, který již poznal. Rychle se vzpamatoval a ohlédl se tím správným směrem. Fajn, čenich fungoval na jedničku, ale kdo to byl? To přeci nebyl táta, ani máma a...ani sestra. Tohle uvědomění jej donutilo lehce sklonit hlavu. Nechtěl zbytečné problémy. Ani nevěděl, kde to vlastně je. Nevstoupil na území někoho, kdo nesnáší cizince? Byl čas na další útěk a jeho komunikační schopnosti k tomu, aby pro sebe získal trochu času? Proč by ale ze sebe vlastně nezkusil vymámit pravdu? To zas bylo otázek!
„Já?“ skoro by na sebe tlapou ukázal. No jasně, kdo jiný! „Hledám rodinu,“ dostal ze sebe možná víc osobnější informaci než na poprvé předpokládal. „Myslím svou rodinu. Jakože...mojí! Tu co už mám. Nebo jsem měl,“ rychle se ujistil, že si s tím druhým rozumí přesně tak, jak by měli. Copak kdyby si myslel, že je nějaký dospělák, co nikdy nezažil mateřskou lásku a teď ji hledá po všech čertech? No dobře, ale taky musí působit trochu sebejistě. Vlastně už takový byl. Ty cesty, které překonal a všechny svízele, přeci jen ho to trochu vyformovalo. „Kde to vůbec jsem? Jdu až příliš dlouho, vše mi splývá,“ rozhodl se na to jít ještě poněkud intelektuálnější cestou.

Už to bylo dlouho, co následoval tok řeky. Byla zima a tam odkud přicházel jej rozhodně netrápil tolik promrzlý kožíšek jako nyní. „Graaahh, co má tohle být? Kdo to vymyslel?“ zamručel si pro sebe, protože kdo jiný by si tak moc rád povídal než Val? Kdyby takové věci neprováděl, už dávno by se asi zbláznil. Nebo...nebo už se právě zbláznil? A proto to dělal? No, to bychom měli další téma na večerní přemýšlení.
Ze samého rozrušení však milý zlatý zapomněl, kam jeho urozené nožky vůbec kráčely. Pouze jedno bylo jasné – domů. Domů, domů, domů. Tahle slova se mu opakovala v hlavě již několik dlouhých měsíců. Ale...bylo „doma“ vlastně stále ještě doma? Byl otec, matka a sestra naživu? Podvědomě tušil, že jestli už něco on sám není, tak členem smečky do které se narodil.
Ocitnout se do domova, kde jste někým, jste součástí nějakého běhu, to byla životní jistota. Ta ale najednou byla pryč. Úplně pryč. Valérian se oklepal. Těžko říct jestli strachem nebo tou lezavou zimou. Raději se zastavil a zhluboka nadechl a poté dlouze vydechl. Tahle malá meditační cvičení mu sem tam dokázala pomoci, ačkoliv ne vždy je aplikoval v těch nejvhodnějších situacích. Samosebou, že při svých cestách narazil i na spoustu nepřátel, ale jeho taktika útěku, nebo právě téhle šílené meditace, se přeci jen vyplatila. Kdo by byl, aby se dával do boje? Valérian bojoval jedině svou myslí a svými znalostmi. Nechtěl se snižovat na něco tak potupného, co by mu poničilo jeho milovaný kožíšek nebo přetrhlo jediný vlásek. No, ať byl dospělý jak chtěl, přeci jen bylo spoustu věcí, které zůstávaly neměnné.

Jméno: Valérian Estrela do Norte
Přezdívka: Val, Vali
Věk: dospělý (1.6. 2020)
Pohlaví: samec
Matka: Sescara
Otec: Alo-pé Estrela do Norte
Sourozenci: Ryumee Estrela do Norte
Charakteristika: Valérian žije na kolýbajícím se prkně mezi svými emocemi a pocity. Odmalička je jimi silně ovládán a ne vždy to dokáže obrátit naopak, aby on ovládal je. Jistě jsou momenty, kdy se o nadvládu nad nimi snaží, ale málokdy je ve výsledku úspěšný. Reaguje rychle, ne vždy nad svými slovy dopředu přemýšlí, což mu mnohdy přivádí spoustu problémů, ale není na světě něco z čeho by se nedalo utéct, že? Val je živel v tom pravém slova smyslu. Život pro něj znamená něco neuvěřitelně důležitého, čeho by si měl vážit nad zlato, a stejně tak sebe sama. A samozřejmě svého zevnějšku, který je pro něj skutečně významný a nerad na sobě vidí jakoukoliv bahnitou skvrnku. O to hůř, pokud musí nějakou nedokonalost snášet déle než by si sám přál, protože tomu situace jinak nedovoluje.
Rád se předvádí, zbožňuje pozornost a je často hlasitější než by bylo vůbec potřeba. Jeho názory tak pronikají do hloubky myslí naprosto všech. A to i těch, kteří o to až tak moc nestojí. Touží být součástí každého veselí a rovnou se třeba i stát hlavní hvězdou. Miluje pohyb a jeho štíhlé a svižné tělo mu naštěstí hraje do karet. Málokdy zvládne sedět a poslouchat někoho jiného příliš dlouhou dobu. Občas i ta krátká mu dokáže s jeho nezbednou hlavou zavařit. Výjimkou jsou snad jen naprosté autority, které nějak překousne poslechnout, ale stejně má pravidelně své názory, které zkrátka musí vyjádřit, protože kdyby ne, tak by ho moc lechtali v hlavě a to přeci nemůže dopustit. To by bylo trápení.
Valérian je ale také velmi přemýšlivý. Možná až příliš. Nad vším často dumá, ať už v myšlenkách či preferovaněji – nahlas. Spoustu věcí mu nedá spát a jeho největší inspirací je noční obloha sama. Rád se domnívá, vytváří teorie a představuje si různé světy. Jeho aktivní život v přítomnosti je tak provázán i s jeho každodenním sněním a vzhlížení vzhůru.
Minulost: Narozen do rodiny, která mu byla a stále je inspirací pro jeho celičký život. Valérian snad nikdy nevyřkl jedno jediné špatné slůvko vůči jeho rodině. Chová k nim veškerou možnou úctu. A to ať se jedná o otce, matku, tak i jeho sestru Ryumee. Nutno podotknout, že byl vždy pěkný floutek a podivín, který si šel za tím svým pozlátkem, slávou a sny. A to hlava nehlava. Přesto si však tvrdošíjně stojí za tím, že byl vychován jak nejlépe mohl.
Časté souboje se svou vlastní hlavou ho však trápily natolik, že jim musel dát důvod alespoň na chvíli přestat. Vyrůstání ve smečce Přízračných jej definitivně na jeho životní cestě také nesmírně ovlivnilo. A možné to také bylo jistým spouštěčem k touze po objevování světa a jeho neodmyslitelné oblohy. Stalo se to jeho velkou inspirací společně s jeho milovaným, který se mu ještě před všemi těmi velkými věcmi připletl do cesty. Nalezená láska jej posunula ještě víc k tomu otravnému chtíči, který Valériana nutil k oněm objevitelským činům. Mladý Valérian se tak jednou přeci jen rozhodl. A jakožto tvrdohlavý kousek již nehodlal odstoupit. Započala tak jeho „Hvězdná cesta“, jak si ji sám nazval. Rozhodně pak tento název nenese jediný význam. Princátko opustilo vše, co mu bylo domovem, aby ho na dlouhou dobu nalezlo u jiných a na naprosto cizích místech. Setkával se s jinými smečkami, které vyhledával. Přesně ty, které se zajímaly o stejné věci jako on sám. O hvězdy, o oblohu a o všechna tajemství vesmíru. Se svými znalostmi se dokázal dopracovat až k setkání s jejich „šamany“ od kterých získával ty drobné posvátné předměty, které nyní nosí na sobě a je na ně nesmírně pyšný.
Tak přeci ten malý princ něco dovedl, že? Všechny získané zkušenosti, vědomosti a předměty si nyní stráží jako oko v hlavě. Touha po domově a jeho rodině však byla vždy silná. Vlastně tak moc, až jej pomalu začala vést zpět. Otázkou ale zůstává, zda Valérian ukojil své objevitelné touhy natolik, aby již v domovině setrval.
Zajímavosti:
• Velmi o sebe pečuje a často nosí svou bujnou hřívu zapletenou v copánku.
• Každou noc provádí své osobní rituály mezi sebou a jeho drahým vesmírem.
• Odmalička žije v přesvědčení, že je jakýmsi „princem“.
• Miluje zlato a vše, co se třpytí. Ze svých cest se mu povedlo pár takových předmětů získat a nosí je různě postrkané ve své srsti, na packách a krku.
Magie: Lektvary
I přesto, že je Valérian svými emocemi silně ovládán, je přeci jen jedna malá výjimka, kdy tomu dovede být naopak. A to v případě, že své emoce nasměruje k jeho magickým schopnostem s nimi spojenými.
Klíčem k úspěchu je to, jak se Val zrovna cítí. Za pomocí svých slin, či dalších sesbíraných přidaných látek, je schopen vytvořit lektvar, tekutinu, kterou druhému nabídne nebo jej přinutí vypít. Podlehne–li potencionální oběť jeho komunikačnímu umu. Pokud je naštvaný, vytvoří lektvar, který je kupříkladu tak nechutný, že už se na něj protivník křivě ani jednou nepodívá a nebo jej s ním může přiotrávit.
Zda–li je zahalen v láskyplných citech, může za pomocí lektvaru druhému jeho pocit lásky také naplnit. Jelikož se ale jeho možnosti odvíjí pouze a jen od jeho emocí, není schopen v dobré náladě namíchat něco, co by ublížilo, a naopak.


Discord: Valentino (dan.si)