Príspevky užívateľa

Když ceremoniál s ohněm skončil. Většina vlků tady se rozešla po svém. Vash'ti se chystala taky zvednout. To jí přerušila mladá vlčice, která za ní přišla. Cítila její nervozitu. A i kdyby necítila, dobře ji viděla. Vlčice byla drobná, hubená. Zda-li byla dospělá, nebo teprve dospívala, to s jistotou říct nemohla. „Zdravím tě,“ pozdravila ji. Ne, že by ji chtěla stresovat ještě více. Jen tak mohl její neměnný výraz a pevný pozdrav, který mladá vlčice postrádala sama, tak působit. Ale byla tak vychována, udržet si klidnou a zároveň pevnou tvář. Hlavně příliš neznala něco jako stres. „Náhrdelník nosíme všichni ze smečky přízračných, kam patřím. Určitě si následně povšimneš, že ho má víc z nás tady,“ odpověděla jí. „Naušnice patří mezi přívěšek mého rodu, byl mi darován z mé rodné země,“ dodala odpověď i k naušnicím. Očividně se vlčici obě ozdoby líbily. „Jmenuji se Vash'ti. Jak říkají tobě?“ zeptala se následně. Bylo jí jasné, že žila ve smečce Nihilské. Jenže byli vlci, které odtud ještě nepoznávala aspoň jménem.

Zatím byl ples poklidný. Vlci se tady seznamovali. Hovořili. Tak by to mělo být. Přeci jen nedělalo tohle mezismečkové a zároveň tulácké setkání problémy. Vlci uměli ještě aspoň trošku dodržovat pravidla. Zdálo se. Poslouchat příkazy. Které jim vlci ze smečky nihilské dali. Mohla jen doufat. Že to takhle zůstane. Procházela zrovna davem. Tak, aby se nemusela cpát davy. Někdo do ní najednou nečekaně vrazil. Musela ucouvnout, aby nespadla. Otočila se. Zahlédla hnědou vlčici, kterou srážka doslova posadila na zadek. Vypadala, jako kdyby někam pospíchala. „V pořádku?“ zeptala se neutrálním hlasem. Jinak neměla důvod se nadále vyptávat. Nebyla její věc. Pokud se snažila například někomu vyhnout. Vash'ti si byla skoro jistá, že nebyla jediná. Vlků tu bylo hodně. Bylo samozřejmé, že tu mezi některými budou vládnout nedobré vztahy. Nakonec byla dobrá volba zde konflikt nevyvolávat.

Také Vash'ti přišla na ples. Společně se smečkou přízračných. Společně se sestrou. Prvně pozorovala, jak panovníkovi Arrkisovi předávala s mladým vlkem Asterim dar. Pak nastal čas na zahajovací ceremoniál. Pět vlků, čtyři smečkoví a jeden tulák. Každý pronesl báseň a zapálil ohniště. To momentálně už hořelo. Plac byl celkem zajímavě vyzdobený. Kromě ohnišť tu stála také ledová socha vlka. Chvilku jí na tom ulpěl zrak. Pak tu visely i svítící květiny, které ještě neměla možnost poznat. Nikdy je neviděla. Mohl to být Norestský endemit. Její kožich byl upravený, připravený na takovou událost. Kolem krku se jí houpal smečkový přívěšek, na uších měla jako vždycky svoje naušnice. Tím to končilo. Nebyla tipem. Který by se ozdobil od hlavy k patám. Vlastně jí taková zábava byla spíše cizí. Neznala to. Zároveň by ale nepřišla rozcuchaná a neupravená. To ne. Musela trochu reprezentovat. Přizpůsobit se. Jen s přizpůsobováním problém neměla. Věděla, že bylo potřeba si občas zvykat na nové podmínky. Už když odcházela z Henobu, byla si skoro jistá, že přijde to úplně jiných podmínek. A taky přišla.

„V horách jsem po nich stopy našla. Ale neznám tyto tvory tolik, abych mohla posoudit, jestli na území přízračných jsou schopni vstoupit a ohrožovat nás,“ podotkla. Věděla, že byli nebezpeční. Jen nevěděla, jestli brali ohled na značky vlčího území. Jenže šlo o jiné tvory. Byli třeba jako králíci, taky se pohybovali po území. Králíci byli sice kořist a mlžní jeleni predátoři. Jen princip byl stejný. Ať to bylo, jak to bylo. Mít se na pozoru se určitě vyplatilo. „Ne tak výhružka, jako jen obyčejné upozornění,“ pronesla. Ať si myslel cokoli. Ať si ona myslela cokoli. Hranice mezi kritikou a hatem byla tenká. Jak se podají určitá slova, o tom se muselo více přemýšlet. Vash'ti ale Roiha skoro vůbec neznala. Nevěděla, jak jednal normálně. Jen měla ve zvyku posoudit i první pohled. „Rozumím,“ přikývla. Nebylo víc co rozebírat. Zkoušky se již zúčastnila. Oboum se teď bude hodit odpočinek po probdělé noci. Jen Vash'ti ji prožila ve snu. Ale cítila se stejně unavená, jako kdyby nespala. Hádala, že to k tomu patřilo.

Brzy započne Kosuth'laes. Slavnost, kdy čerstvě dospělí vlci provedou přísahu. Tady na Norestu se účastnila poprvé. Jen už byla objasněná s tím, že přísaha druhorozených dětí S'arika nebude to jediné, co se bude řešit. Bylo samozřejmé, že tohle byla skvělá příležitost, kdy se mohli sejít všichni z rodu. Tím pádem se ani nedivila. Že se tu budou řešit i další věci. Tušila, že bude co řešit. Vždycky bylo co řešit. Vas'ti dorazila už na přípravy. S čím bylo potřeba, pomohla. Ponocovali tady. Teď se blížilo poledne, brzy dorazí zástupci ze smečky Nihilské. Netrvalo dlouho, co už zahlédla kožichy, co se blížily k těmto troskám, k místu zvolenému pro tento sraz. Trosky byly zajímavé místo, dříve určitě majestátní. Jenže dnes nebyl prostor přemýšlet o historii nějakého hradu. „Zdravím vás,“ pozdravila příchozí. Jak se patřilo a slušilo. Jednalo se o nejnovější vlčata ze spojení Milagovské a královské krve, včetně jejich otce. Pak tu byla šedivá vlčice, která patřila k potomkovi S'arikova bratra Aikana. Ten měl ale nejspíše více potomků. Asi dorazí později.

Tady se se sestrou poprvé podrobněji seznámily se smečkou přízračných. Byly tu udělené jejich zkoušky, zvolily si zde svá asi budoucí povolání. Jenže Vash'ti tu nebyla proto, aby vzpomínala. Procházela zdejší terén. Její čumák jí napověděl, že tudy aspoň nedávno prošla minimálně jedna liška. Dospělý vlk si s jednou toulavou liškou dokázal poradit. Jenže ne vlčata. Taky jich mohlo být víc. Postupovala opatrně, obezřetně, uši i oči měla pořád v pozoru. Došla až k hranicím, smrdutý pach vedl za ně. Někam úplně mimo území. To znamenalo, že lišky už tu nebyly. Přišly a odešly. Možná měly dosti rozumu a pach hodně vlků je odradil. Ale taky věděla, že to byly prohnané potvory. Byly schopné ledačeho. Teď byly pryč. Ale mohly se vrátit. Kdykoli. Bude se mít na pozoru. V zimě budou tihle predátoři obzlvlášť zoufalí, kořist budou hledat všude.

Byla to radost, které nerozuměla. Jenže v jeho věku už se učila. Bylo to sice vlče. Ale ne už moc malé. Troufala se říci, že kdyby mu táhlo už na první rok. Nelhala by. A on se tu vášnivě poohlížel po světlech ve vodě. „Světlo dokáže proniknout až do vody. A na rozhraní těchto dvou prostředí dochází k odrazu a lomu světla, proto při svém plácnutí do vody vidíš třpyt. Je to obyčejný přírodní jev, kterých ještě poznáš plno,“ vysvětlila mu. Aby se aspoň něco naučil. S dále chladným výrazem ho sledovala. Bylo jí jasné, že tomu nemusel úplně rozumět. Stačilo se jen víc zamyslet. Vash'ti uvidí, zda-li toho vlk byl schopný. „Jaké je tvé jméno?“ zeptala se ho také. Měla takové tušení, že vlče patřilo k Fortis. Když potkaly s Lir Ryumee poprvé, byla březí. Časově by to vycházelo, taky jí bylo celkem podobné. Zajímalo ji, jestlipak si uměla své povinnosti rozdělit rovnoměrně. „Co umíš jiného?“ položila mu další dotaz. Nechtěla být zlá. Její postoj a neměnný výraz mohl říci cokoli. Doopravdy jen zjišťovala schopnosti a disciplínu vlčete. Samozřejmě užitečné dovednosti, kterými bude v budoucnu napomáhat chodu smečky. Bude lepší, když se bude ve svém věku vzdělávat. Ne si pouze napořád hrát.

„Rozumím,“ přikývla, prozatím ignorovala jeho jednání rozbouřené povahy vlka. aspoň tak jí to připadalo. Následně zalezla dovnitř. Tam prožila svůj sen, následně se vynořila zpět ven, před jeskyni. Po celé noci strávené v přítmí musela párkrát zamrkat, aby si její oči znovu přivykly dennímu světlu. Už bylo totiž ráno. Otočila se k Roihovi, který už byl na tlapách taky. „Byla noc ozářena hvězdami, když jsem se s dalšími vlky ze smečky vydala po stopách Nimlogů. Sen mi neukázal, o jaké vlky šlo, ale údajně měli být mlžní jeleni na našem území, i když jsem zahlédla jen jejich parohy. To zní logicky, kromě červených parohů jsem je naživo nikdy neviděla,“ odpověděla mu. „Jsou názory, které dokážou být nebezpečné,“ namítla na jeho slova o halucinacích. „Ale jako zkoušku k přijetí jsem dostala jít do hor a zjistit, zda-li tam pořád mlžní jeleni žijí. Byl den
a byla jsem sama, ale ať se ve hvězdné jeskyni děje cokoli, tyto vzpomínky mi to pravděpodobně určitým způsobem překroutilo a výsledkem byl sen, který se mi tuhle noc zdál,“ řekla, hlavou otočila zpět ke vchodu do tmy. Vash'ti myslela většinou podle logiky. Hvězdy sesílající sny vlkům nezněly jako něco, co doposud znala. Zda-li za to mohla jen nevědomost, něco nového, nebo atmosféra vnitřku jeskyně. Souvislost mezi hvězdnou jeskyní a hvězdami nemusela být úplně tak jasná.

Byl ještě včasný den, takže její cesty vedly ven z území za novými informacemi o Norestu jako celku. Taky mohla cestou někoho potkat, něco se dozvědět, nebo pomocí další známosti posoudit chování vlků tady. Zrovna procházela přes zamlženou planinu. Byl tu další vlk, měla ho na dohled. Nebylo to úplně vlče, ale mladý ještě byl. Hlavně vypadal, že tu něco hledal. „Zdravím,“ pozdravila ho, když ho míjela. Na moment se zadívala na jeho šátek, co se mu táhl přes hlavu, ale nakonec tomu pozornost nevěnovala. „Všimla jsem se, že se tu po něčem, nebo po někom, poohlížíš. Oč jde?“ zeptala se ho. Pokud hledal něco, šance na to, že mu pomůže, byla malá. Pokud hledal někoho, šance byly vyšší. Takhle smečkové vlky míjela. I když nemohla vědět, kde teď přesně byli. Třeba ani nebude chtít, aby se do toho míchala. Zatím ale jen zhodnocovala, co od mladého vlka čekat.

Vash'ti se vydala k jezeru. Nešla jen uhasit žízeň. Taky poznávala území své nové smečky, smečky přízračných. Nebyla by správným členem, kdyby území smečky neznala. Jezero bylo široké i dlouhé. Uprostřed něho ležel malý ostrůvek, na který by se zdatnější vlk dokázal dostat. Neměla by s tím žádný problém. Chlad jí nevadil, přišla přeci ze severu. Plavala, dokud veškerá jezera nezamrzla. Tušila, že tohle jezero taky na zimu zamrzalo. Zatím se pouze napila a naslouchala svému okolí. Uslyšela celkem zřetelné šplouchání, i když trochu vzdálené. Na rybu to bylo moc nahlas. Musel to být vlk. Musela členy smečky poznávat, usoudit, kdo byl jaký. Hlavně taky poznat, na koho tu byl největší spoleh. U břehu nebyl vlk, jako to bylo vlče. Tlapami mlátilo do vody u břehu, a asi hodně se mu to líbilo. „Zdravím tě, mladý,“ upoutala na sebe pozornost roztržitého vlčete. „Jakýpak je důvod tvého jednání?“ zamávala ocasem. Jenže ona tomu nemohla rozumět, nikdy nedělala, ani neměla možnost dělat, věci, které k něčemu nebyly. Vlci tady žili často úplně jinými životy. To už jí neznámé nebylo.

Byly přijaty. Fortis měla pravdu v tom, že se jim tu budou takové poznatky určitě hodit. Hlavně pro ni jako pro špeha, hlavně pro Lir jako pro učitelku. Stejně se budou muset o Norestu jako celku asi ještě více naučit. Ale taky proto tu byly. Aby i o této krajině něco zjistily, nejen o místních vlcích. „Děkujeme. Nemohu víc než souhlasit. Pro naše budoucí povolání budeme potřebovat takové znalosti,“ odpověděla jí, než fortis odešla pro další práci. Měla mnoho víc povinností, než se jen starat o nově přijaté vlky. Na pokyn sestry souhlasila, takže se spolu vydaly odpočinout si. Pak je čekala cesta k další zkoušce, ke hvězdné jeskyni. Každá půjde zvlášť, což chápala. Byly spolu sice často, ale uměly fungovat i bez sebe. Nebyly na sobě závislé, jen spolu často spolupracovaly. Tady jim stejně nic jiného nezbývalo.

Dneska večer se vydala na zkoušku ke hvězdné jeskyni. Přidělen jí byl nějaký Roihu. Neznala ho, jako zatím neznala většinu členů smečky přízračných. Po zkoušce se ale snad stane právoplatnou členkou, na takové věci pak čas bude. „Přeji dobrý večer,“ pozdravila Roiha. Který už u jeskyně byl. Pořád nedokázala moc uvěřit, že její věrnost prověří hvězdy. Vždycky je měla jen za bílé svítící koule, zblízka určitě větší, než z dálky země. Vždycky věřila jen na fakta, ne na pověry. Jenže pokud měla smečka tu víru. Jala se jí respektovat. Možná dneškem taky uvěří. Kývla na vlka, následně zalezla do hloubi jeskyně. Nebylo třeba dalších slov, nastal čas. Hvězdy zářily jasně, nebe bylo bez jediného viditelného mraku. Jako kdyby se na tuhle zkoušku připravily. Jen to byla asi blbost. Jasné noční nebe nebylo tolik výjimečné. Zaujala své místo, a čekala, co se bude dít.

Byla v horách. Jen už ne u hvězdné jeskyně. Bylo to někde v hlouběji horách, i když pořád na území smečky přízračných. Byl to sen, možná ho jen cítila trochu víc živě. Působilo to trochu jako vidina. Byla tam, zároveň nebyla. V tomto snu nebyla sama. Cítila poblíž sebe přítomnost dalších vlků, i když nevěděla, jakých přesněji. Věděla jen, že byli také ze smečky. Stejně jako ve skutečnosti byl pozdní večer, skoro noc, hvězdy zářily, a po chvílích se pár proletělo po obloze, zanechávaly za sebou následně bílé čáry déle, než bylo obvyklé. Šla momentálně po nějaké stopě. Skrytá ve stínech, nenápadná. Cesty se tady v horách různě klikatily. Hvězdy jí osvětlovaly cestu, zároveň jako kdyby ji naváděly, zároveň i varovaly. Ten pach poznala. Už se s ním setkala. Na zkoušce k přijetí do smečky. Byli to mlžní jeleni, a muselo jich tady býti více. Pachy sílily, ani ještě nevyšla za hranice. Narozdíl od její zkoušky k přijetí Nimlogové odbočili na poslední chvíli od území. Tentokrát tady někde byli. Už hodně blízko. Ani tentokrát nepotřebovala jiné důkazy. Měla tu jistotu. Měla až moc velkou jistotu. Až to bylo neobvyklé. Musela se mít na pozoru. Stejně jako vlci, kteří tu byli s ní. Hlavně po tom, co skoro přímo před sebou uslyšela jelení troubení a mezi mezerou ve skalách velké, červené parohy. Víc její mysl zachytit nedokázala, nikdy jinak Nimloga naživo neviděla. Dál nešli. Bylo by to nebezpečné. Ale měli to nejhlavnější. Důkazy o jejich stálé přítomnosti. Museli se vrátit. Všechny varovat.

Probudila se. Pro ni neznámé vlivy této jeskyně si převzaly jen její nedávnou vzpomínku, přičemž ji trochu pozměnily, jinak byl princip stejný. Mohlo to tak být. Bylo to i pravděpodobné. Jenže tito tvorové byli hrozba, a jestli dodržovali hranice vlčích smeček, nebylo vůbec jisté. Určitě ale měli i svá území, někde v útrobách hor. Kam vlčí tlapa vkročila mininálně, zda-li vůbec. Už se začínalo pomalu svítat. Rozešla se zpátky ven, zpátky za Roihem. Tím její zkouška u hvězdné jeskyně asi skončila.

Nic moc jí neřekla. I když byla pravda, že se vše navzájem dozví, až to budou povídat Fortis. Ta dorazila zanedlouho. Byly poblíž nor, určitě již ucítila jejich pach. Stejně jako Lir ji pozdravila. První začala mluvit sestra. Vysvětlila jí své nové poznatky okolo hranic, taky jí hodně zaujal fakt, že potkala někoho z rodu. Pak si o tom musely promluvit více. Teď na to prostor nebyl. Takže se Lir zkouška povedla. Aspoň tak soudila. Splnila ho. Dozvěděla se něco nového. Vash'ti taky. Byl čas, aby promluvila i ona. „Vydala jsem se do hor, protože jsem usoudila, že tam budu mít největší šance najít jakékoli stopy po mlžných jelenech,“ začala. Povedlo se. Takže vybrala určitě správně. „Jejich pach jsem již poznala a budu si ho pamatovat. K tomu se pravděpodobně nedávno pohybovali po stezce, po které jsem se vydala. Našla jsem jejich stopy, které chvíli mířily na vaše území, ale nakonec se odklonily. A na jednom místě byly stopy po zápase - pár skvrn od krve a kus ulomeného, červeně zbarveného, parohu. Bezpochybně patřil Nimlogovi. Bohužel byl moc velký na to, abych ho pro případ potřeby vzala s sebou,“ řekla, co vše nalezla. „Takže ano, Nimlogové v Norestu pořád přebývají. Samozřejmě jsem stopu nepronásledovala až přímo k nim. Vím, že by to byl určitě risk,“ dodala ještě. Asi by nechtěla žádného potkat naživo, aspoň ne sama, kdy už teď věděla, že by proti němu šanci neměla. Na druhou stranu každý obraz do paměti se hodil. Jenže nebylo nutné ruskovat svůj život jen kvůli vlastním zkušenostem. Ne všechno bylo potřeba vidět.

< nízké hory

Splněný úkol k přijetí

Šla přes hory. Nikoho cestou nepotkala. I tak ji pachy zavedly přímo na území. Přes různé cesty v horách. Následně do hvozdu. Aspoň počítala s tím, že tohle bylo to místo. Kam měla dorazit. Vydala se po různých pachů. Až se dostala skoro k doupatům. Přímo tam nešla. Bylo rozumné si držet odstup. Dokud nebude právoplatnou členkou. Její sestra Lirtheni už tady byla. Zahlédla poblíž její tmavý kožich. Vydala se za ní. „Všechno dobré?“ zeptala se jí. Jakmile na sebe upřely pohled. Posadila se k ní. Pochybovala o tom. Že by hranice smečky Nihilské nenašla. Spíše jí zajímalo. Zda-li někoho například nepotkala. Nějakého člena. Případně někoho z rodu. Stejně musely čekat na fortis. Tak bylo fajn nějak ztratit čas a zatím si mohly trochu pokecat. Měly teď něco, o čem mluvit. Zatím se mohla Ryumee v blízké době dostavit.

5

Nakonec se vydala ještě kousek. Pachy tu byly čerstvé. Jen už začínaly zase mizet. Nemělo smysl je dál pronásledovat. To by ani neměla. Nebylo by to rozumné. Ani to dělat nemusela. Vidět je, jak jí bylo řečeno. K tomu nevěděla. Jak moc měli vyvinuté smysly. Mohli ji ucítit. To by nebylo dobré. Takže nakonec zastavila, otočila se a vydala se zpátky. Vracela se i přes ulomený červený paroh. Chvíli přemýšlela, že ho vezme s sebou. Bohužel to byl moc velký kus. Nesl by se jí celou cestu dost špatně. Byla celkem hluboko v horách. Hvozd na území byl úplně na druhé straně odtud, odkud přišla. Usoudila, že hvozd se nacházel u hranic s tou loukou, kde nestoupala mlha. Jenže to by musela obcházet. Taky jí napadlo to vzít přes hory na území. Měla hranice celkem blízko. Že se ztratí, nepřepokládala. Stačilo následovat jen pachy vlků ze smečky. Ty ji dostanou z hor, následně do hvozdu. Pokud někoho potká, vysvětlí mu svůj důvod přítomnosti. Vždyť bude brzy taky členkou smečky. Asi. Zkoušku ale splnila, důkazy o přítomnosti mlžných jelenů měla. Snad to bude stačit.

> starý hvozd v přízračných