Príspevky užívateľa

Akýkoľvek náznak po práci stálo za to vyhľadať, preto to nebolo rozhodne iba tým, že šla Vash'ti sama okolo keď jej do uší udrelo zavytie od nihilského panovníka. Áno, bola bystrá pamätala si to, I to že niesol rovnakú krv. Akoby snáď ich krv pomaly ovládala Norest a nech to znelo akokoľvek naivne, nebola to predstava na zahodenie, čo mohlo vyplývať z faktu, že sa jej neraz zdalo že ich rodina mala tendencie myslieť si o sebe veľmi dobre, možno i ješitne, no o tom samozrejme nikdy nehovorila. Tak to nebolo pretože ak takí boli, jedine právom. Nie že by to chcela porovnávať, ale kto z okolia tu bol viac sčítaný, použitelný v každej situácii než Milagy?

Vlcica vyšla spomedzi stromov, mlčky zdraviac Arrakisa Falcony i Gracewooda už pri príchode. Bez náznaku krivky v úsmeve a s neutrálny pohľadom akoby zmierenym so životom, čo v skutočnosti však zmierený rozhodne nebol. Nie teraz.
"Ušli ste kus cesty, hm? Za akým účelom?" Tázala sa lebo pochybovala, že sa rozhodol ísť len tak na výlet.

Tmavo sivá vlčica zablúdila mimo svoju terajšiu svorku, svoj terajší takzvaný nový domov. Neuvedomovala si doposiaľ že tvrdiť niečo o prisposobivosti bola jedna vec a potom tá druhá, bolo stretnutie s realitou. Možno nebola vôbec tak prispôsobivá a použiteľná ako mienila byť a ako o sebe tvrdila a Henob skutočne radšej nemala opustiť. Možno nebola pripravená?
Vashta však bola teraz tu a Vashta sa nie tak úplne vydávala. Napriek akýmkoľvek frustrujúce pocitom, ktoré ju teraz zožierali hodlala zotrvať vo svojej úlohe.len by bola rada nejakú mala. Mohol byť takýto ponižujúci pocit skutočne len dôsledok toho, že sa proste precenila a nemala na to? Nie, cítiť akokoľvek sa cítiť zle nemala právo pretože, ona predsa nemala klásť dôraz na to ako sa cíti. A tak to hodlalo dostať. Cítila však- nie, pociťovala náznak nudy a to bolo čosi čo vlčica z Henobu nevedela prekusnúť.
Do kotliny sa vydala so všetkými papiermi a pomôckami, bez ktorých hádam ani nikdy nevyšla z nory. Možno narazí na Lirtheni? Kde tá sa túlala? Norest potreboval zručného kartografa akým bola jej sestra. Možno sa jej zacnelo, hoc to nepriznala. A aj keď sama nebola kartografom pristihla sa ako si na rozloženom papieri na skale mapuje kde bola.

Pre Vaštu tu plynul čas akoby dvakrát, nedokázala sa napriek všetkému odhodlaniu, ktoré ju sem viedlo adaptovať na nový život, na chod tohto kraja a tejto svorky. Udialo sa toho veľa a ona pociťovala že jej nezostávalo nič iné ako sa prizerať pretože do situácie nevidela. Mohla len byť, robiť si bezcielne bežné svorkové povinnosti a prežívať tu, bez vyšsieho ciela. To bolo pod jej úroveň, to bolo niečo čo ju frustrovalo. Dokonca aj jej najbližšia Lirtheni sa kamsi vyparila, možno sama také zmeny nedokázala prekusnúť.
Prítomnosť S'Arika ju prekvapila. Vedela že si starec prešiel trápeniami a nečakala že ju vyhľadá, nič menej tak urobil a ona mu bola vďačná. Pozdravila zo slušnosti obdobne a chvíľu mlčala. Ona často mlčala. Až napokon aby ticho prerušila skoro prádzne akoby to nič neznamenalo položila starému vlkovi otázku. "Ako ste to dokázali? Adaptovali ste sa v svorke tak odlišnej od domova. Chýba vám?"

"Máš pravdu aj obyčajná prechádzka má dôvod, pretože je našim rozhodnutím, no v ponímaní v akom na nás pozerá spoločnosť, to tak nie je. Môj dôvod je možno ten, že sa chcem bez hlbšieho zmyslu poprechádzať, tvojim, že- no každopádne. Okolie kladie otázky, aký zmysel má to čo robíš? Prečo to robíš. Považuje bezdôvodné rozhodnutia, za stratu času." Okolie, alebo ona? Hovorila akoby sa z toho vynímala, nestotožňovala s tým, no pravdou bolo, že popisovala tiež vlastné podvedomé alebo aj vedomé praktiky, zmýšľanie.
"Tak, aká je tvoja trajektória?" spytovala sa, keď už sám s týmto písaním osudu začal, nech pokračuje. O písaní toho Vash'ti niečo vedela a možno hovoril pravdu, že sa rozhodujeme v živote sami, ovplyvnení sme aj tým, čo je známe, tým čo robia druhí a tým čo druhí urobili pred nami. Preto je jej práca tak dôležitá. Pre pána, ja naozaj potrebujem niečo robiť.

S pohľadom upreným kdesi na obzor, na hory črtajúce sa v diaľke, ktoré stále patrili územiu prízračných. Niektoré z nich. Keby ich tak mohla zmapovať, spísať ich históriu , vrhla by sa do každého kamienka, čo by zbadala, každej entity, rozpísala ich biotop. Bola to špecializácie jej sestry, nie jej, ale tmavá vlčica pociťovala potrebu niečo robiť. Pridržiavajúc ich labou, aby ich zradný jarný vánok neodfúkol, hľadela na prázdne spisy položené na zemi. Hocičo. Chcela byť užitočná, vrhnúť sa do práce, spísať históriu a to celkom zo zištných dôvodov. Aby si ju raz niekto pamätal. Aby sa aj ona zapísala v dejinách ako Milaga, ktorá niečo pre svet priniesla.
Povzdychla si, len tak, bez emočného zafarbenia, skoro akoby ju to tu unavovalo. Pravdou bolo, že by mala čo robiť, keby chcela. Udialo sa toho mnoho čo mohla zaznamenať a čím mohla byť nápomocná a chvíľu tak aj robila, zaznamenávajúc detaily o zmiznutí a úmrtí synov fortis. Detailné okolnosti boli však niečo k čomu sa nedostala tak ľahko a do čoho jej neprislúchalo zabŕdať nos. A navyše, tlak, ktorý táto situácia vyvolávala, špeciálne na rodinu fortis a orda, bolo niečo kvôli čomu sa Vash'ti chcela v priamej konverzácii s danými členmi ich rodiny vyhnúť. Nebolo to re nich jednoduché, niekto by mohol povedať, že sú na dne a ona nebola tá kto by ich mohol emočne podporiť, a zatiaľ ani tá, ktorá tento okolitý tlak vedela prehliadnuť a pracovať.

Milagovská výchova ju pripravovala na mnoho praktických zručností ktoré v živote potrebuje, považovala sa vskutku za praktickú osobu, ktorá sa v živote nestratí. Vedieť však reagovať na citové výlevy druhých, ktoré jej možno ani neprišli tak absurdné, ako im skôr nedokázala absolútne porozumieť a pociťovala značný diskomfort.
" Nenechaj sa rušiť." odpovedala veľmi citlivo akoby mu to malo pomôcť. Nech si vylieva srdiečko, ja sa napijem a pôjdem po svojom, bez toho aby som čokoľvek- tu ju ale Roihu, novo menovaný coelo rimor, zapojil do konverzácie otázkou, čo tu hľadá. Vash'ti sa narovnala s výrazom v tvári ťažko určiteľným zastrihala ušami. Nič, ba tu ani nie som. Odpovedala by rada.
"Zaujímavé, ako máme tendenciu myslieť si, že každý náš krok musí mať dôvod. Ináč je zbytočný." pomyslela si nahlas, pretože sama by mu položila rovnakú otázku, keby ju prekvapila jeho prítomnosť. Bola strata času robiť niečo bez dôvodu.

V svorke prízračných sa odkedy so sestrou prišli, diali mnohé záhady zdalo sa a ona rovnako ako pozorovala schopnosti vedúcich postavení pracovať pod tlakom, najmä tým psychickým. Stratiť syna, druhého pohrešovať a ešte k tomu z predošlého obdobia riešiť pokus o vraždu to nebolo určite jednoduché ani pre niekoho kto mal život naporiadku. Mala ho fortis prízračných? Vash'ti si nedovolila o tom pochybovať, pretože s ňou spolupracoval S'Arik Dasurk Milaga a jeho slova si vážila. Vlastne s ním chcela hovoriť, nie však dnes. Dnes vyšla k polnočnej studničke, aby si prečistila hlavu. Pokojným krokom podišla k jazeru, aby zbadala strakatého vlka- Roiha, ktorý na ňu dozeral pri hviezdnom rituály v hviezdnej jaskyni. Nebolo jej vtedy veľmi po vôli tak obalamutiť myseľ a cítila sa zvláštne, nebolo to však niečo čo by nemohla prekusnúť. Roihu pozeral na svoj odraz, keď sa rozplakal.
Tmavá vlčica premýšlala, či rovno odísť alebo ho aspoň pozdraviť, do tejto debaty sa však nechcela púšťať. Bola však príliš blízko. Podišla k vode, úkosom naň pozrela a bez slova sa napila z vody.

<!--Iné postavy(a href)-->Šiesta postava uživateľa <a href=https://vlci-brloh.eu/index.php?m=profile&id=Hel>Hel</a>
<!--Meno účtu-->Vashti
<!--Meno-->Vash’ti
<!--Meno-->Vash’ti
<!--Prezyvka-->-
<!--Pohl-->Samica
<!--Vek-->Mladý dospelý ( Ja nevjem uš)
<!--Surodenci--><a href=https://vlci-brloh.eu/index.php?m=profile&id=Lirtheni>Lirtheni</a>, Ra’Juun
<!--Matka-->Ihiri
<!--Otec-->Farhaday
<!--Postavenie-->Sigma
<!--Partner-->-
<!--Potomstvo-->-

Charakteristika:
Vlčica narodená do Milagovskej krvi nie je výnimkou v typickom správaní, ktoré jej bolo vštepované od mala. V rannom veku bola akčná a zbrklá, no už vtedy mala vynikajúce tri prednosti. Pozorovací talent, orientačný zmysel a dobrú pamäť. Vo veku, kedy je vĺča tvárne, nebolo ťažké aby sa v nej tieto schopnosti upevnili a potlačili tie nežiaduce.<br>
Vash’ti podobne ako ostatní príslušníci rodu je naučená neprejavovať svoje emócie, až sa môže často zdať, že jej chýbajú. Považuje ich za niečo nežiaduce, a potláča akýkoľvek pocit radosti, citov, smútku, či rozčúlenia, hoci práve tie negatívne, často vyplávajú na povrch, vplyvom potláčanej frustrácie, čo si vlčica následne veľmi vyčíta. Potláčanie emócií spôsobuje, že sa často tvári nestranne, nezaujato, až sa neraz môže stať, že pôsobí ako niekto komu sa možno zdôveriť, pretože sa navonok zdá skrátka „ v pohode“ V skutočnosti Vash’ti vaše problémy nezaujímajú a je schopná im venovať nulovú pozornosť, koniec koncov, dejú sa zlé veci pri každom a keby mala riešiť všetky problémy, ktoré koho zužujú, tak by sa mohla aj pretrhnúť.<br>
Rovnako ako ju nezaujímajú banálne problémy druhých, nezaujímajú ju tiež ich vtipy a humor, ktorý je pre ňu nepochopiteľný. Iste, rozumie pointe, ale prečo by jej malo prísť niečo z toho zábavné? V jednoduchosti sa vďaka tomuto dá navonok nazvať jedným slovom – suchár. Pracovitý, ale suchár.<br>
Od malička bol na ňu vyvíjaný tlak, ktorý začala brať ako súčasť bytia a preto automaticky ráta s tým, že sa od nej bude niečo chcieť a bude sa chcieť, aby to bolo poriadne, takéto situácie ju preto nerozhodia. Vzhľadom na to, že je pozornou vlčicou, všíma si aj nepatrné detaily, ktoré vidí, uvažuje v súvislostiach a rýchlo sa zorientuje. Vyučená bola za kronikárku, naučila sa teda veľmi dobre písať a zaujímala sa o detaily v každom rozhovore. Prizná to hocikomu aj navonok, cestovať a spisovať čo sa deje ju baví, berie tiež túto prácu ako niečo mimoriadne dôležité. Uvedomuje si, že raz môžu jej zápisy pomôcť druhým generáciám v kľúčových rozhodnutiach, preto je detailná, avšak drží sa podstatných vecí. Je schopná dlho pracovať a premýšľať, aby boli spisy nespochybniteľne hodnotné. Potrebuje byť zamestnaná a mať čo na práci, či sa jedná o výpomoc, prechádzanie a kontrolovanie kroniky či objavovanie a získavanie nových poznatkov. Najradšej je, keď sa objavia nové okolnosti a aj keby musela priznať, že v spisovaní nejakej udalosti niečo chybne uviedla, rada sa hlbšie zahrabe do detailov.<br>
Čo sa týka fyzických vlastností, patrí medzi vysoké vlčice, celkovo pôsobí veľmi zdravo a majestátne no jemne zároveň, pretože k relatívne rovnej postave, spáditému chrbtu, ostrým hranám na tvári, má hustú dlhú srsť, ktorej nechýba zdravý lesk. Panvové končatiny sa môžu zdať až preuhlené a chvost je kratší než priemerne býva.

Minulosť:

Príbeh Vash’ti začal na severe v ríši Henob, kde sa spolu so súrodencami narodila do rodu Milaga. Ako každý potomok tohto rodu, odjakživa jej bolo vštepované, aby potláčala emócie za každých okolností, čo sa stalo jej bežnou súčasťou. Bola usilovná, od mala sa učila loviť, orientovať v lesoch a vykonávať všetky základné úkony, ktoré vlk do života potreboval, k čomu sa v neskoršom veku pridali aj základy boja s warou, v ktorých však nikdy talent nenašla, ako ostatne celkovo v bojových umeniach. Jej vetva rodu boli kronikári a pisári a tak aj Vash’ti bola touto cestou vedená. Záľubu v písaní nemala vždy vybudovanú a pozitívny vzťah k nemu tiež nie, čoskoro však zistila, že jej záujem o históriu a schopnosť písať a čítať sa dali vynikajúco spojiť. Kronikárstvo ju bavilo a bola v ňom mimoriadne poctivá a dobrá, i keď dlhú dobu nespisovala žiadne skutočné veľké udalosti, ani ďaleké kraje, ktoré nepoznala. Žila v Henobe a tým sa písal jej príbeh.<br>
Až po nejakom čase, zatiaľ čo rozvíjali so sestrou svoje vedomosti, sa do rodnej zeme vrátila vlčica Anokharta s jej partnerom, ktorý prišli z ďalekého Noresu. Tu údajne sídlilo niekoľko členov rodu a práve toto miesto sa stalo Vash’tinou víziou a dostatočnou motiváciou, aby sa so sestrou rozhodli chopiť prvej významnej úlohy a to mapovať a spisovať históriu práve v tomto kraji. Pre ich odhodlanie im boli venované náušnice, ktoré si spolu s koženou taškou, spismi, perami a tušom, nesie sebou ako symbol domova.

Obrázok:


Využívam slot z vianoc 2025

Vlčice byla šperky unešená. Možná až moc. Viděla jí to na očích. Nesnažila se to ani tajit. Ona vždycky brala šperky jako jen za odměnu. Tak to měli v domovině dané. Jenže taky věděla, že vlk ho mohl získat často celkem jednoduše. Mohl si ho i vyrobit. „Spoustu vlků, které zde vidíš, se v Norestu nenarodilo,“ řekla jí. Nebylo o tom pochyby. Ne, že by s jistotou znala původ všech těch vlků. Jenomže jí bylo jasné. Že do takové krajiny se vlci nejen rodili. Ale i do ní přicházeli, usadili se tu a žili třeba až do smrti. „Norest je jedna z těch krajin, kam přicházejí vlci různých zvyků i vzhledů. I proto je to tady tak rozmanité,“ řekla jí. Aspoň to, čeho si již stihla všimnout. Jenom si nebyla jistá. Zda-li ta rozmanitost nedělala spíše potíže. Ale to bylo objektivní. Pro některé vlky ne. Pro některé ano. Nikdy se nedalo mluvit za všechny. „Jaktože jsi si nejistá kolem svého jména?“ zeptala se vlčice. Vlk si občas nebyl něčím jistý. Jen jméno bylo tím, co vlk znal odmalička. Žil s ním celý život. Ale Autumn mohla mít problémy s pamětí. Překvapilo by jí. Kdyby byla až tolik nervozní.

Pozorovala vlčici. Která doopravdy vypadala. Jako kdyby vážně viděla něco, co nechtěla. Asi to tak bylo. Jenom tomu nevěnovala příliš pozornosti. Už zmínila, že to nebyla její věc. „Vlci často pospíchají, když za někým míří,“ pronesla neutrálně. Tady na plese, kdy se mohl druhý vlk okamžitě ztratit, to platilo dvojnásobně. Vash'ti byla klidná vlčice. Nervala by se přes davy, jen aby někoho našla. Pokud někoho znala, byla tu možnost kontaktu mimo. Setkání někde mimo dav. „Ale je mi líto, vaši známou jsem prozatím nezahlédla,“ řekla. Vílí křidélka. Podivná kuriozita. Podivná představa, že by někomu rostlo z těla toto. Ale dneska již na plese zahlédla ledacos. Vlasy, rohy, křídla. Již věděla, že život v Norestu jí tyto kuriozity nepřinese naposled. „Jste na Nihilském plese poprvé?“ zeptala se. Zda-li nebyla vyplesklá i z dnešního velkého srazu. Z mnoho vlků. Ne každý byl tak otrkaný. I ona nikdy tento ples nezažila předtím. Jen na ni bylo málo co znát. Mohla by pak také vyhledat sestru. Ale zatím byl čas.

Když ceremoniál s ohněm skončil. Většina vlků tady se rozešla po svém. Vash'ti se chystala taky zvednout. To jí přerušila mladá vlčice, která za ní přišla. Cítila její nervozitu. A i kdyby necítila, dobře ji viděla. Vlčice byla drobná, hubená. Zda-li byla dospělá, nebo teprve dospívala, to s jistotou říct nemohla. „Zdravím tě,“ pozdravila ji. Ne, že by ji chtěla stresovat ještě více. Jen tak mohl její neměnný výraz a pevný pozdrav, který mladá vlčice postrádala sama, tak působit. Ale byla tak vychována, udržet si klidnou a zároveň pevnou tvář. Hlavně příliš neznala něco jako stres. „Náhrdelník nosíme všichni ze smečky přízračných, kam patřím. Určitě si následně povšimneš, že ho má víc z nás tady,“ odpověděla jí. „Naušnice patří mezi přívěšek mého rodu, byl mi darován z mé rodné země,“ dodala odpověď i k naušnicím. Očividně se vlčici obě ozdoby líbily. „Jmenuji se Vash'ti. Jak říkají tobě?“ zeptala se následně. Bylo jí jasné, že žila ve smečce Nihilské. Jenže byli vlci, které odtud ještě nepoznávala aspoň jménem.

Zatím byl ples poklidný. Vlci se tady seznamovali. Hovořili. Tak by to mělo být. Přeci jen nedělalo tohle mezismečkové a zároveň tulácké setkání problémy. Vlci uměli ještě aspoň trošku dodržovat pravidla. Zdálo se. Poslouchat příkazy. Které jim vlci ze smečky nihilské dali. Mohla jen doufat. Že to takhle zůstane. Procházela zrovna davem. Tak, aby se nemusela cpát davy. Někdo do ní najednou nečekaně vrazil. Musela ucouvnout, aby nespadla. Otočila se. Zahlédla hnědou vlčici, kterou srážka doslova posadila na zadek. Vypadala, jako kdyby někam pospíchala. „V pořádku?“ zeptala se neutrálním hlasem. Jinak neměla důvod se nadále vyptávat. Nebyla její věc. Pokud se snažila například někomu vyhnout. Vash'ti si byla skoro jistá, že nebyla jediná. Vlků tu bylo hodně. Bylo samozřejmé, že tu mezi některými budou vládnout nedobré vztahy. Nakonec byla dobrá volba zde konflikt nevyvolávat.

Také Vash'ti přišla na ples. Společně se smečkou přízračných. Společně se sestrou. Prvně pozorovala, jak panovníkovi Arrkisovi předávala s mladým vlkem Asterim dar. Pak nastal čas na zahajovací ceremoniál. Pět vlků, čtyři smečkoví a jeden tulák. Každý pronesl báseň a zapálil ohniště. To momentálně už hořelo. Plac byl celkem zajímavě vyzdobený. Kromě ohnišť tu stála také ledová socha vlka. Chvilku jí na tom ulpěl zrak. Pak tu visely i svítící květiny, které ještě neměla možnost poznat. Nikdy je neviděla. Mohl to být Norestský endemit. Její kožich byl upravený, připravený na takovou událost. Kolem krku se jí houpal smečkový přívěšek, na uších měla jako vždycky svoje naušnice. Tím to končilo. Nebyla tipem. Který by se ozdobil od hlavy k patám. Vlastně jí taková zábava byla spíše cizí. Neznala to. Zároveň by ale nepřišla rozcuchaná a neupravená. To ne. Musela trochu reprezentovat. Přizpůsobit se. Jen s přizpůsobováním problém neměla. Věděla, že bylo potřeba si občas zvykat na nové podmínky. Už když odcházela z Henobu, byla si skoro jistá, že přijde to úplně jiných podmínek. A taky přišla.

„V horách jsem po nich stopy našla. Ale neznám tyto tvory tolik, abych mohla posoudit, jestli na území přízračných jsou schopni vstoupit a ohrožovat nás,“ podotkla. Věděla, že byli nebezpeční. Jen nevěděla, jestli brali ohled na značky vlčího území. Jenže šlo o jiné tvory. Byli třeba jako králíci, taky se pohybovali po území. Králíci byli sice kořist a mlžní jeleni predátoři. Jen princip byl stejný. Ať to bylo, jak to bylo. Mít se na pozoru se určitě vyplatilo. „Ne tak výhružka, jako jen obyčejné upozornění,“ pronesla. Ať si myslel cokoli. Ať si ona myslela cokoli. Hranice mezi kritikou a hatem byla tenká. Jak se podají určitá slova, o tom se muselo více přemýšlet. Vash'ti ale Roiha skoro vůbec neznala. Nevěděla, jak jednal normálně. Jen měla ve zvyku posoudit i první pohled. „Rozumím,“ přikývla. Nebylo víc co rozebírat. Zkoušky se již zúčastnila. Oboum se teď bude hodit odpočinek po probdělé noci. Jen Vash'ti ji prožila ve snu. Ale cítila se stejně unavená, jako kdyby nespala. Hádala, že to k tomu patřilo.

Brzy započne Kosuth'laes. Slavnost, kdy čerstvě dospělí vlci provedou přísahu. Tady na Norestu se účastnila poprvé. Jen už byla objasněná s tím, že přísaha druhorozených dětí S'arika nebude to jediné, co se bude řešit. Bylo samozřejmé, že tohle byla skvělá příležitost, kdy se mohli sejít všichni z rodu. Tím pádem se ani nedivila. Že se tu budou řešit i další věci. Tušila, že bude co řešit. Vždycky bylo co řešit. Vas'ti dorazila už na přípravy. S čím bylo potřeba, pomohla. Ponocovali tady. Teď se blížilo poledne, brzy dorazí zástupci ze smečky Nihilské. Netrvalo dlouho, co už zahlédla kožichy, co se blížily k těmto troskám, k místu zvolenému pro tento sraz. Trosky byly zajímavé místo, dříve určitě majestátní. Jenže dnes nebyl prostor přemýšlet o historii nějakého hradu. „Zdravím vás,“ pozdravila příchozí. Jak se patřilo a slušilo. Jednalo se o nejnovější vlčata ze spojení Milagovské a královské krve, včetně jejich otce. Pak tu byla šedivá vlčice, která patřila k potomkovi S'arikova bratra Aikana. Ten měl ale nejspíše více potomků. Asi dorazí později.