Príspevky užívateľa

Tady se se sestrou poprvé podrobněji seznámily se smečkou přízračných. Byly tu udělené jejich zkoušky, zvolily si zde svá asi budoucí povolání. Jenže Vash'ti tu nebyla proto, aby vzpomínala. Procházela zdejší terén. Její čumák jí napověděl, že tudy aspoň nedávno prošla minimálně jedna liška. Dospělý vlk si s jednou toulavou liškou dokázal poradit. Jenže ne vlčata. Taky jich mohlo být víc. Postupovala opatrně, obezřetně, uši i oči měla pořád v pozoru. Došla až k hranicím, smrdutý pach vedl za ně. Někam úplně mimo území. To znamenalo, že lišky už tu nebyly. Přišly a odešly. Možná měly dosti rozumu a pach hodně vlků je odradil. Ale taky věděla, že to byly prohnané potvory. Byly schopné ledačeho. Teď byly pryč. Ale mohly se vrátit. Kdykoli. Bude se mít na pozoru. V zimě budou tihle predátoři obzlvlášť zoufalí, kořist budou hledat všude.

Byla to radost, které nerozuměla. Jenže v jeho věku už se učila. Bylo to sice vlče. Ale ne už moc malé. Troufala se říci, že kdyby mu táhlo už na první rok. Nelhala by. A on se tu vášnivě poohlížel po světlech ve vodě. „Světlo dokáže proniknout až do vody. A na rozhraní těchto dvou prostředí dochází k odrazu a lomu světla, proto při svém plácnutí do vody vidíš třpyt. Je to obyčejný přírodní jev, kterých ještě poznáš plno,“ vysvětlila mu. Aby se aspoň něco naučil. S dále chladným výrazem ho sledovala. Bylo jí jasné, že tomu nemusel úplně rozumět. Stačilo se jen víc zamyslet. Vash'ti uvidí, zda-li toho vlk byl schopný. „Jaké je tvé jméno?“ zeptala se ho také. Měla takové tušení, že vlče patřilo k Fortis. Když potkaly s Lir Ryumee poprvé, byla březí. Časově by to vycházelo, taky jí bylo celkem podobné. Zajímalo ji, jestlipak si uměla své povinnosti rozdělit rovnoměrně. „Co umíš jiného?“ položila mu další dotaz. Nechtěla být zlá. Její postoj a neměnný výraz mohl říci cokoli. Doopravdy jen zjišťovala schopnosti a disciplínu vlčete. Samozřejmě užitečné dovednosti, kterými bude v budoucnu napomáhat chodu smečky. Bude lepší, když se bude ve svém věku vzdělávat. Ne si pouze napořád hrát.

„Rozumím,“ přikývla, prozatím ignorovala jeho jednání rozbouřené povahy vlka. aspoň tak jí to připadalo. Následně zalezla dovnitř. Tam prožila svůj sen, následně se vynořila zpět ven, před jeskyni. Po celé noci strávené v přítmí musela párkrát zamrkat, aby si její oči znovu přivykly dennímu světlu. Už bylo totiž ráno. Otočila se k Roihovi, který už byl na tlapách taky. „Byla noc ozářena hvězdami, když jsem se s dalšími vlky ze smečky vydala po stopách Nimlogů. Sen mi neukázal, o jaké vlky šlo, ale údajně měli být mlžní jeleni na našem území, i když jsem zahlédla jen jejich parohy. To zní logicky, kromě červených parohů jsem je naživo nikdy neviděla,“ odpověděla mu. „Jsou názory, které dokážou být nebezpečné,“ namítla na jeho slova o halucinacích. „Ale jako zkoušku k přijetí jsem dostala jít do hor a zjistit, zda-li tam pořád mlžní jeleni žijí. Byl den
a byla jsem sama, ale ať se ve hvězdné jeskyni děje cokoli, tyto vzpomínky mi to pravděpodobně určitým způsobem překroutilo a výsledkem byl sen, který se mi tuhle noc zdál,“ řekla, hlavou otočila zpět ke vchodu do tmy. Vash'ti myslela většinou podle logiky. Hvězdy sesílající sny vlkům nezněly jako něco, co doposud znala. Zda-li za to mohla jen nevědomost, něco nového, nebo atmosféra vnitřku jeskyně. Souvislost mezi hvězdnou jeskyní a hvězdami nemusela být úplně tak jasná.

Byl ještě včasný den, takže její cesty vedly ven z území za novými informacemi o Norestu jako celku. Taky mohla cestou někoho potkat, něco se dozvědět, nebo pomocí další známosti posoudit chování vlků tady. Zrovna procházela přes zamlženou planinu. Byl tu další vlk, měla ho na dohled. Nebylo to úplně vlče, ale mladý ještě byl. Hlavně vypadal, že tu něco hledal. „Zdravím,“ pozdravila ho, když ho míjela. Na moment se zadívala na jeho šátek, co se mu táhl přes hlavu, ale nakonec tomu pozornost nevěnovala. „Všimla jsem se, že se tu po něčem, nebo po někom, poohlížíš. Oč jde?“ zeptala se ho. Pokud hledal něco, šance na to, že mu pomůže, byla malá. Pokud hledal někoho, šance byly vyšší. Takhle smečkové vlky míjela. I když nemohla vědět, kde teď přesně byli. Třeba ani nebude chtít, aby se do toho míchala. Zatím ale jen zhodnocovala, co od mladého vlka čekat.

Vash'ti se vydala k jezeru. Nešla jen uhasit žízeň. Taky poznávala území své nové smečky, smečky přízračných. Nebyla by správným členem, kdyby území smečky neznala. Jezero bylo široké i dlouhé. Uprostřed něho ležel malý ostrůvek, na který by se zdatnější vlk dokázal dostat. Neměla by s tím žádný problém. Chlad jí nevadil, přišla přeci ze severu. Plavala, dokud veškerá jezera nezamrzla. Tušila, že tohle jezero taky na zimu zamrzalo. Zatím se pouze napila a naslouchala svému okolí. Uslyšela celkem zřetelné šplouchání, i když trochu vzdálené. Na rybu to bylo moc nahlas. Musel to být vlk. Musela členy smečky poznávat, usoudit, kdo byl jaký. Hlavně taky poznat, na koho tu byl největší spoleh. U břehu nebyl vlk, jako to bylo vlče. Tlapami mlátilo do vody u břehu, a asi hodně se mu to líbilo. „Zdravím tě, mladý,“ upoutala na sebe pozornost roztržitého vlčete. „Jakýpak je důvod tvého jednání?“ zamávala ocasem. Jenže ona tomu nemohla rozumět, nikdy nedělala, ani neměla možnost dělat, věci, které k něčemu nebyly. Vlci tady žili často úplně jinými životy. To už jí neznámé nebylo.

Byly přijaty. Fortis měla pravdu v tom, že se jim tu budou takové poznatky určitě hodit. Hlavně pro ni jako pro špeha, hlavně pro Lir jako pro učitelku. Stejně se budou muset o Norestu jako celku asi ještě více naučit. Ale taky proto tu byly. Aby i o této krajině něco zjistily, nejen o místních vlcích. „Děkujeme. Nemohu víc než souhlasit. Pro naše budoucí povolání budeme potřebovat takové znalosti,“ odpověděla jí, než fortis odešla pro další práci. Měla mnoho víc povinností, než se jen starat o nově přijaté vlky. Na pokyn sestry souhlasila, takže se spolu vydaly odpočinout si. Pak je čekala cesta k další zkoušce, ke hvězdné jeskyni. Každá půjde zvlášť, což chápala. Byly spolu sice často, ale uměly fungovat i bez sebe. Nebyly na sobě závislé, jen spolu často spolupracovaly. Tady jim stejně nic jiného nezbývalo.

Dneska večer se vydala na zkoušku ke hvězdné jeskyni. Přidělen jí byl nějaký Roihu. Neznala ho, jako zatím neznala většinu členů smečky přízračných. Po zkoušce se ale snad stane právoplatnou členkou, na takové věci pak čas bude. „Přeji dobrý večer,“ pozdravila Roiha. Který už u jeskyně byl. Pořád nedokázala moc uvěřit, že její věrnost prověří hvězdy. Vždycky je měla jen za bílé svítící koule, zblízka určitě větší, než z dálky země. Vždycky věřila jen na fakta, ne na pověry. Jenže pokud měla smečka tu víru. Jala se jí respektovat. Možná dneškem taky uvěří. Kývla na vlka, následně zalezla do hloubi jeskyně. Nebylo třeba dalších slov, nastal čas. Hvězdy zářily jasně, nebe bylo bez jediného viditelného mraku. Jako kdyby se na tuhle zkoušku připravily. Jen to byla asi blbost. Jasné noční nebe nebylo tolik výjimečné. Zaujala své místo, a čekala, co se bude dít.

Byla v horách. Jen už ne u hvězdné jeskyně. Bylo to někde v hlouběji horách, i když pořád na území smečky přízračných. Byl to sen, možná ho jen cítila trochu víc živě. Působilo to trochu jako vidina. Byla tam, zároveň nebyla. V tomto snu nebyla sama. Cítila poblíž sebe přítomnost dalších vlků, i když nevěděla, jakých přesněji. Věděla jen, že byli také ze smečky. Stejně jako ve skutečnosti byl pozdní večer, skoro noc, hvězdy zářily, a po chvílích se pár proletělo po obloze, zanechávaly za sebou následně bílé čáry déle, než bylo obvyklé. Šla momentálně po nějaké stopě. Skrytá ve stínech, nenápadná. Cesty se tady v horách různě klikatily. Hvězdy jí osvětlovaly cestu, zároveň jako kdyby ji naváděly, zároveň i varovaly. Ten pach poznala. Už se s ním setkala. Na zkoušce k přijetí do smečky. Byli to mlžní jeleni, a muselo jich tady býti více. Pachy sílily, ani ještě nevyšla za hranice. Narozdíl od její zkoušky k přijetí Nimlogové odbočili na poslední chvíli od území. Tentokrát tady někde byli. Už hodně blízko. Ani tentokrát nepotřebovala jiné důkazy. Měla tu jistotu. Měla až moc velkou jistotu. Až to bylo neobvyklé. Musela se mít na pozoru. Stejně jako vlci, kteří tu byli s ní. Hlavně po tom, co skoro přímo před sebou uslyšela jelení troubení a mezi mezerou ve skalách velké, červené parohy. Víc její mysl zachytit nedokázala, nikdy jinak Nimloga naživo neviděla. Dál nešli. Bylo by to nebezpečné. Ale měli to nejhlavnější. Důkazy o jejich stálé přítomnosti. Museli se vrátit. Všechny varovat.

Probudila se. Pro ni neznámé vlivy této jeskyně si převzaly jen její nedávnou vzpomínku, přičemž ji trochu pozměnily, jinak byl princip stejný. Mohlo to tak být. Bylo to i pravděpodobné. Jenže tito tvorové byli hrozba, a jestli dodržovali hranice vlčích smeček, nebylo vůbec jisté. Určitě ale měli i svá území, někde v útrobách hor. Kam vlčí tlapa vkročila mininálně, zda-li vůbec. Už se začínalo pomalu svítat. Rozešla se zpátky ven, zpátky za Roihem. Tím její zkouška u hvězdné jeskyně asi skončila.

Nic moc jí neřekla. I když byla pravda, že se vše navzájem dozví, až to budou povídat Fortis. Ta dorazila zanedlouho. Byly poblíž nor, určitě již ucítila jejich pach. Stejně jako Lir ji pozdravila. První začala mluvit sestra. Vysvětlila jí své nové poznatky okolo hranic, taky jí hodně zaujal fakt, že potkala někoho z rodu. Pak si o tom musely promluvit více. Teď na to prostor nebyl. Takže se Lir zkouška povedla. Aspoň tak soudila. Splnila ho. Dozvěděla se něco nového. Vash'ti taky. Byl čas, aby promluvila i ona. „Vydala jsem se do hor, protože jsem usoudila, že tam budu mít největší šance najít jakékoli stopy po mlžných jelenech,“ začala. Povedlo se. Takže vybrala určitě správně. „Jejich pach jsem již poznala a budu si ho pamatovat. K tomu se pravděpodobně nedávno pohybovali po stezce, po které jsem se vydala. Našla jsem jejich stopy, které chvíli mířily na vaše území, ale nakonec se odklonily. A na jednom místě byly stopy po zápase - pár skvrn od krve a kus ulomeného, červeně zbarveného, parohu. Bezpochybně patřil Nimlogovi. Bohužel byl moc velký na to, abych ho pro případ potřeby vzala s sebou,“ řekla, co vše nalezla. „Takže ano, Nimlogové v Norestu pořád přebývají. Samozřejmě jsem stopu nepronásledovala až přímo k nim. Vím, že by to byl určitě risk,“ dodala ještě. Asi by nechtěla žádného potkat naživo, aspoň ne sama, kdy už teď věděla, že by proti němu šanci neměla. Na druhou stranu každý obraz do paměti se hodil. Jenže nebylo nutné ruskovat svůj život jen kvůli vlastním zkušenostem. Ne všechno bylo potřeba vidět.

< nízké hory

Splněný úkol k přijetí

Šla přes hory. Nikoho cestou nepotkala. I tak ji pachy zavedly přímo na území. Přes různé cesty v horách. Následně do hvozdu. Aspoň počítala s tím, že tohle bylo to místo. Kam měla dorazit. Vydala se po různých pachů. Až se dostala skoro k doupatům. Přímo tam nešla. Bylo rozumné si držet odstup. Dokud nebude právoplatnou členkou. Její sestra Lirtheni už tady byla. Zahlédla poblíž její tmavý kožich. Vydala se za ní. „Všechno dobré?“ zeptala se jí. Jakmile na sebe upřely pohled. Posadila se k ní. Pochybovala o tom. Že by hranice smečky Nihilské nenašla. Spíše jí zajímalo. Zda-li někoho například nepotkala. Nějakého člena. Případně někoho z rodu. Stejně musely čekat na fortis. Tak bylo fajn nějak ztratit čas a zatím si mohly trochu pokecat. Měly teď něco, o čem mluvit. Zatím se mohla Ryumee v blízké době dostavit.

5

Nakonec se vydala ještě kousek. Pachy tu byly čerstvé. Jen už začínaly zase mizet. Nemělo smysl je dál pronásledovat. To by ani neměla. Nebylo by to rozumné. Ani to dělat nemusela. Vidět je, jak jí bylo řečeno. K tomu nevěděla. Jak moc měli vyvinuté smysly. Mohli ji ucítit. To by nebylo dobré. Takže nakonec zastavila, otočila se a vydala se zpátky. Vracela se i přes ulomený červený paroh. Chvíli přemýšlela, že ho vezme s sebou. Bohužel to byl moc velký kus. Nesl by se jí celou cestu dost špatně. Byla celkem hluboko v horách. Hvozd na území byl úplně na druhé straně odtud, odkud přišla. Usoudila, že hvozd se nacházel u hranic s tou loukou, kde nestoupala mlha. Jenže to by musela obcházet. Taky jí napadlo to vzít přes hory na území. Měla hranice celkem blízko. Že se ztratí, nepřepokládala. Stačilo následovat jen pachy vlků ze smečky. Ty ji dostanou z hor, následně do hvozdu. Pokud někoho potká, vysvětlí mu svůj důvod přítomnosti. Vždyť bude brzy taky členkou smečky. Asi. Zkoušku ale splnila, důkazy o přítomnosti mlžných jelenů měla. Snad to bude stačit.

> starý hvozd v přízračných

4

Nějakou dobu pronásledovala stopy. Ty směřovaly směrem doleva, ne zas tolik daleko od území přízračných. Pak se zas od území odklonily. Pak musela prudce zastavit. Málem na něco šlápla. Ucouvla, podívala se na to. Byla tu krev. Spíše jen malé skvrny, méně viditelné. První déšť je rozhodně spláchne. Ale u těch skvrn byl kus parohu. Červeného. Mlžní jeleni měli přece červené parohy. Fortis to sama říkala. Stopy, které celou dobu sledovala. Byli to Nimlogové. Tady se nejspíš museli poprat dva samci, přičemž jeden druhému ulomil kus právě toho parohu. Byl to zajímavý nález. Nečekala. Že najde něco takového. Potřebovala potvrzení, že sledovala správné stopy. Dostala ho, a to určitě se stoprocentní jistotou. Byla za to ráda. Vlastně již nemusela jít dál. Ryumee chtěla hlavně důkazy, že se zde nacházeli. Nebylo potřeba, aby je Vash'ti zahlédla. Nacházeli se tu. Tady v horách, které nepatřily žádní smečce. Jen na území taky určitě mohli někdy vlézt. Smečka přízračných a Azarynská smečka se musely aspoň občas mít doopravdy na pozoru.

3

Cesta se vážně rozestoupila. Možná se za chvíli rozestoupí ještě víc. Pach byl o něco výraznější. Jen ne pořád v takové míře. Aby musela třeba zpomalovat. Na zemi najednou zahlédla stopy. Stopy velkého kopytníka. Stopy vedly ve stejném směru jako pach. Ty stopy již nebyly moc staré. V nedávné době nepršelo. Takže země nebyla ani moc rozmočená. Přitom i tak ty stopy vypadaly. Že byly vyšlapané ještě trochu nedávno. Tentokrát už trochu zpomalila. Následovala stopy i pach. Pokud usoudí, že bylo stop moc. Nebo že byl pach až moc čerstvý. Sestoupí asi z trasy. Nebude riskovat. Měla dost rozumu na to, aby neriskovala. Vlastně byla takhle vychovaná. Takže to jinak už ani neuměla. Nemohla si být jistá. Že to mlžní jeleni byli. Jenže ten podivný pach. Stopy podobající se kopytníkovi. Mohl to být sice úplně jiný kopytník, než jelen. Mnoho kopytníků smrdělo jinak. Hlavně k tomu, když je nikdy necítila. Nechtěla se vrátit, dokud si nebude jistá, zda-li to Nimlogové byli. Zkusí to ještě kousek. Kdyžtak byl každý poznatek dobrý.

2

Pořád v pozoru procházela horami. Bylo tu zatím ticho. Občas na nebi jen proletěl pták. Jednou to bylo i celé hejno malých ptáků. Zatím nenacházela nic neobvyklého. Jako kdyby byly hory úplně prázdné. Jenže chvíli po tom, co si tohle pomyslela. Najednou něco ucítila. Zavětřila pečlivěji. Tento pach neznala. Nebyl to ani hlodavec, ani zajíc, ani pták. Smrdělo to trochu jako kopytník. To ano. Jen se to od takového pachu lišilo. Možná natrefila na stopu. Mohl to být Nimlog. Nebo i nemusel. Pach už byl zastaralý, takže to mohlo zkreslovat. I tak se rozhodla se po pachu vydat. Samozřejmě se vší opatrnosti. Mohlo jí v cíli čekat cokoli. Jen tak si vběhnout mezi stádo Nimlogů. To by si podepsala rozsudek smrti. Zatím šla jen užší cestičkou. Ta se ale postupně rozestupovala.

1

Mezi územím přízračných a azarynu se dostala až do hor. Už na první pohled vypadaly rozlehle. Skrývat se tu mohlo vážně cokoli. Nejen Nimlogové. Jen po stopách jich právě šla. Pokud se jí jiný tvor nepřiplete přímo pod tlapy. Její úkol byl jasný. Zjistit, zda-li tu mlžní jeleni pořád žili. V hlavě si přehrála znova jejich popis. Byli to skoro obyčejní jeleni. Velcí, hnědí. Jenže tito byli masožraví, nebezpeční, přičemž neměli normálně bílé parohy. Měli červené. Bylo možné, že mohli být větší. Než normální jeleni. Pokud nějakého uvidí. Zjistí to. Jen se musela držet opodál. Pokud se chtěla vrátit živá. Občas dělala zbrklá rozhodnutí. Snad by jí ale něco takového nenapadlo. Jít třeba až moc blíž. Pokusit se ho ulovit, nebo tak podobně. Přinést trofej by mohlo být skvělé. Jen hloupé. Asi i nemožné. Takže vkročila dál do hor, přičemž hledala jakékoli stopy, případně něco. Co ještě neznala. I tak mohla být na správné stopě.

Velcí, masožraví jeleni. To byli Nimlozi. Nedivila se tedy. Že byli nebezpeční. V životě by si nedokázala představit druh jelena. Který by byl schopný jíst maso. Útočit na vlky. Možná měl Norest víc nebezpečných tvorů. Musela se mít na pozoru. Takže si musela zapamatovat výskyt každého neznámého pachu. Případně si všímat dalších stop. To jí určitě dělat problém nebude. Byla učena si všímat detailů. To se dalo využít i ve více věcech. Včetně role špeha. „Rozumím,“ přikývla, nebylo co dalšího říkat. Aby nezdržovala ve zkoušce její sestru, jen jí oplatila pokývnutí a vydala se po stopách mlžných jelenů. Ne jen tak náhodným směrem. Její cesty prvně směřovaly do hor. Tam měli tito tvoři plno místa žít. Bylo snad rozumné začít svůj průzkum tam.

> nízké hory