Príspevky užívateľa

TW - umrti

Už se zdálo, že se z jakéhosi tranzu snad ani neprobere, když v tom se z povzdálí ozval čísi hlas. Rychle obrátila zrak tam, odkud se to ozývalo. No všimla si jednoho mladého kulťana, kterému slunce očividně nehnalo strach. Vlastně vypadal, že jej zajímá spíše Zan, než jeho vlastní risk. Ach přesně tohle byla ta situace, která doufala, že nenastane. Inu co už, stála zcela vystavena slunci uprostřed mostu. Dalo se čekat, že si jí přece jen někdo všimne. "Já... není to..." , pokusila se ze sebe vyždímat něco rozumného, ale moc se jí to tedy nepodařilo. Ach pro tohle snad ani neexistovalo smysl Nevěděla, co říct. Za normálních okolností by po mladíkovi štěkla, že ať vypadne, ale dnes se nejednalo o normální okolnosti. Sice jej neznala, ale bylo jí jasné, že stačí jedno drzé slůvko a ještě by to kecnul ostatním. Kult by po ní jistě šel jak po uzeným. No jediná věc, která ji v tuto chvíli napadla, tak se prostě sebrat a jít mu to někam do bezpečí vysvětlit.
Povzdychla si trochu s porážkou. Musela se probrat, přestat si hrát na sebevraha a vrátit se k normálnímu životu. Kéž by jen věděla, že už se do bezpečí ani nedostane. Udělala sotva jeden krok směrem k mladíkovi a kus betonu pod její tlapou se sesunul dolů. Naklánět se za sluncem přes okraj betonové plošiny nakonec nebyl ani náhodou dobrý nápad. No a protože tuto nehodu Zaniyah vůbec nečekala, nestihla to na třech tlapkách ubalancovat a spadla hlavou napřed přímo dolů. Kdyby nebyla zima a voda tam dole stále ještě v pohybu, nejspíš by to zvládla bez jediného škrábance. Jenže vodní plošinu už nějakou dobu pokrýval led a Zanina váha hold nestačila na to, aby se led protrhnul. Tvrdý náraz tak způsobil nebohé vlčici zlomený vaz. Neuběhlo ani pár minut a Zan mrtvá. Nestihla ani použít magii.
Tak tohle byl trest Hatiho za to, že se úmyslně vystavila slunci?

TW - sebevrazedny myslenky

Bylo to sice studené, ale slunečné ráno, co se Zan uprostřed mostu probudila z hlubokého spánku. Inu, nejednalo se o zcela běžné probuzení, spíš právě naopak. Dnes se zdálo, že po náročné noci usnula dost tvrdě na to, aby zaspala východ slunce. Nyní otevřela oči a úlekem nadskočila, když namísto tmy nebo modrého šera zřela zářivý nažloutlý odraz slunečních paprsků od ledového nánosu sněhu všude kolem. Světlo se odráželo a lesklo dokonce i na její tmavé ststi. Pár chvil se Zan rozhlížela zmateně kolem a myslela si, že jde o pouhý sen, že sní a již brzy se probere opět do chladné tmy a vydá se do města mezi stíny, kde je i přes den bezpečno. No nakonec z ní šok trochu opadl a ona si uvědomila, že skutečně leží poklidně ve sněhu zcela vystavena slunci, které se rychle hnalo výš a výš na oblohu. Zan sebou trhla a rychle se postavila na nohy. Stále neměla sebemenší tušení, co dělat. Byla ještě po probuzení dost otupělá a tak nejdřív jednala a pak až přemýšlela.
Podívala se na slunce a fascinovanost v tu chvíli přebrala vládu nad strachem z Hatiho trestu. Zan jednala jako srna, která když si všimne blížícího se nebezpečí moc pozdě, zústane na místě jako socha a smrti se dívá přímo do očí. Zústala stejně tichá a ztuhlá, jako když se vystavila slunci kdysi poprvé. Upírala pohled na zářivou oblohu a když ucítila teplo na jejím čumáku, zjistila, že od té až tyrkysové, občas narůžovělé oblohy nemůže odtrhnout oči.
Zan spadla čelist a celá bez sebe přišla k okraji mostu tak, aby se přiblížila tomu hřejivému slunci. V hlavě se jí pak zrodila myšlenka na Hatiho a na Kult. Její jedna polovina říkala, že má dát rychle nohy na ramena a druhá zas, že už je to všechno fuk, tak ať zůstane. Jako by ji slunce volalo k sobě. No co už, stejně se v posledních měsících cítila Zan mizerně. Už od toho, co přišla o většinu rodiny a od dob toho incidentu se nebyla schopná někomu otevřít a svěřit se se svými city. Byla bez přátel a tak osamělá, že by jí občas i smrt byla milejší. Možná proto namísto útěku a odmítnutí zhřešit se Zan rozhodla ještě chvíli poklidně stát a nechat se unášet výhledem na stále ještě vycházející slunce.

Po zdlouhavých hodinách breku na vrakovišti se rozhodla si vyčistit hlavu během. Vydala se k lunaparku, kde chytla naprostého rapla a začala běhat od jednoho keře k druhému naprostým sprintem. Rozdováděla se dokonce natolik, že zapomněla na svou hrdost a svými zuby začala trhat jakousi rozpadlou plastovou plachtu, z části již přirostlou k zemi. Škubala ji a škubala, dokud se jí ji nepodařilo naporcovat natolik, že už by se s ní ani nedalo hrát. Pak se opět pustila do poskakování po růstých vyvýšených plošinách a ejhle co se nestalo! Při seskoku z jedné hromady harampádí špatně došlápla na nohu a zranila se. Jen to v noze luplo a z hrdla se Zan vydral bolestný a náhlý jekot. Neječela sice dlouho, ale pořádně. Tahle bolest byla to nejhorší, co ji mohlo v posledních dnech potkat. No nic, svůj lehký záchvat hyperaktivity musela honem přerušut a začít nohu s kýmkoliv dalším řešit. S rozbušeným srdíčkem a slzičkami na krajíčku se tak odkulhala pryč.

Tohle místo se jí stalo ubrouskem pro slzy. Od té doby, co jí zemřeli rodiče, se sem Zani často chodívala vybrečet a panečku řádně vybrečet. Proplakala tu mnohdy i několik hodin a dokonce si zde, jako jistě mnoho jiných, dopřávala spánek. Malý, ale pohodlný temný prostor pod starými mašinami působil, jako dobrý úkryt před sluncem, ale dost pohodlná schovka pro bolavé tělo. Zan tu vskutku ráda trávila čas. Ani toho slunce se zde nemusela bát.
I dnes stékaly jí slzy po tvářích a při tom hleděla k nebi. Rozjímala nad vírou, nad Hatim a pokoušela se skrz něj propojit s její rodinou. Navzdory svému strachu vůči jedinému bihkvi se jej snažila uprosit, aby jí tentokrát daroval jakýsi sen, kde by mohla svého otce znova obejmout a matce poprvé v životě říci, jak moc Zani chybí. Zan v posledních dnech opravdu postrádala jakousi lásku svého okolí. Ano, dokázala se uklidnit tím, že Hati ji má jistě stále trochu rád, no ten ji obejmmout nedokázal.

Zan pronásledovala Alexeie až k bazénům a nemohla se dočkat, až se sama bude moci to takové srny zakousnout. Samozřejmě, že by se jí mnohem víc líbilo, kdyby si ji i předem sama ulovila, ale to zatím enbylo možné. Postrádala sílu, výdrž a hlavně vědomosti. Rodiče jí zemřeli brzy a vlastně i kdyby žili, dost možná by do dnes lovit nesvedla. Byli to trochu hlupáci, to ano, ale asi jim to nedávala za zlé. Snažila se za tohle být přísná především na sebe, neboť to ona si psala vlastní osudy a to ona si neuměla říct o pomoc a naučit se to.

"To fakt nevím." , odpověděla Laile na otázku a sama se nad tím celým případem zamyslela. Proč by vůbec někdo lovil vlky? Vždyť to vlci byli právě ti, co v místních lesích lovili, co se jim jen zachtělo. Existoval snad vůbec někdo jiný s takovou kuráží, aby se pokusil ulovit vlka? Ach, leda pořádný blázen. "No pověz, není sranda pohybovat se na hranici života a smrti?" , pokračovala ještě v reakci na Lailina slova. Samozřejmě, že do těch svých přidala trochu toho hereckého podtónu a zvláštního zabarvení věty. Jednoduše přeháněla a dělala to velmi ráda. "Nikdo na to nepřijde. Až na nás dvě." , a kamarádsky pousmála se na svou společnici. Nebrala ji, jako hrozbu, to ani z daleka. Naopak, moc se Zan líbilo, že se ve smečce nachází i vlčice jejího věku. Ráda by si z ní udělala kamarádku!

Pozorovala z povzdálí tehdá velkého Alexeie a snažila se něčemu novému přiučit. Ještě nikdy se jí nepodařilo ulovit něco jako srnu, ale toužila vskutku po této zkušenosti. Líbila se jí představa sebe samy, jak vypráví svým vlastním vlčatům o tom, jak se jí podařilo lapit její první srnu. Ne jen krysy a městskou havěť, jejíž polapení nezabralo vlku ani pár sekund. Ach ano, pozorování cizích darebáků byla zatím ta nejlepší metoda učení. Přece i malá vlčata se takto učila, tak proč ne téměř dospělá vlčice? Zan nepochybovala o svých vzdělávacích schopnostech a bez pochyb plánovala takový lov někdy zkusit.
Snad se ten hlupák nedoví o její přítomnosti. Ostatní Kulťané by jí byli s to způsobit dostatek bolesti, aby už se tak daleko za hranice nikdy nevydala.

Laila se na Zan sice moc netvářila, ale ona si nehodlala nechat zkazit zábavu jen kvůli nějakým úšklebkům. Kor pokud by jí ty úšklebky věnovala zase nějaká z těch ostud kultu, těm už se nestálo ani podívat do xichtu, neboť i na to si našli toxxickou poznámku. Někteří kulťani byli hold hloupí až hanba a nestálo za to je poslouchat. No Lai snad měla řádný důvod před zan zrovna nezářit. Aby si vlastně Torynů poslední kultská dcera přiznala, byla jí celkem sympatická a to se panečku jen tak nevidí. Přece by necítila takové sympatie k někomu, kdo by ji nebyl schopen nějak zaujmout! "Na vlky. Řekl mi o nich Mesiáš, snad by mi v tomhle nelhal..." Snažila se znít přesvědčivě. "To jsem já. A ty jsi Lailah, pokud se nepletu."

Předem si určila přesnou trasu, aby věděla, kdy se svými hloupostmi přestat. Ano, sice byla zima a všude sněhu skoro až po hruď, ovšem ani to Zani neodradilo. Držela v sobě hold až příliš mnoho energie na to, aby proseděla celou zimu někde v úkrytu a dělala své povinnosti. Byla jako dělaná pro pohyb a snahu vydat každičký den co nejvíce energie. A dnes dostala na chvíli možnost se panečku pořádně přetáhnout.
Po své vyhlédnuté cestičce se pokoušela rychlostí blesku probrodit sněhem až na místo, kterému pro dnešek říkala -cílová čára- a opravdu jí to dalo zabrat. Víte, takový cvičný běh v létě na suchu byl něco vskutku jiného, než-li běh ledovým sněhem, nebo mělkou vodou. Hned to bylo namáhavější a to se jí líbilo. Nuž ulevilo se jí po takovém tréninku a dokonce se jí podařilo vypustit i nějaké ty zlé myšlenky. Když se tak dnes v noci vracela do úkrytu za vlčaty, vůbec nelitovala svého rozhodnutí.

Na to, jaký zájem Zani jevila o postavení apoštola, moc toho nevěděla. Zkušeností postrádala tolik, že by se za to měla dokonce stydět. Ona; neúnavná a zvědavá vlčice plná odhodlání i energie. Svou pozornost celičký život poutala ke své smečce a k víře, přitom zapomněla na svět venku. Tedy až do teď. Po těch dlouhých měsících konečně sebrala dost odvahy na to, aby se rozhodla prozkoumat taky onen svět mimo město. Strach z Hatiho z ní rychlostí blesku opadal a dokonce už by se nebála všem možným oznámit, že jeho už se nebojí; že Hati stojí na její straně a nesešle jí nějaký trest. Navíc byla připravena vynahradit mu své chyby, a on to určitě dobře věděl. Jistě ještě do dnes se jí občas ježil hřbet nad tím svým hříchem, ale už to nebylo ustrašené krčení se v koutě a doprošování se odpuštění. "Ne, to ne. Lov není zrovna moje povolání." Já chci být apoštol. To je mnohem lepší, než nějaký hloupý a uhnaný popravce. Pověděla a nemohla si nevšimnout toho uchraptěného hlasu. Konečně jí začalo docházet, že tu jde možná o nemoc. Ovšem nestihla se nad tím ani moc pozastavit, neboť následná slova udeřila mnohem silněji, než nějaký Majdin kýchanec. Samotná zmínka rodičů, nahnala Zani slzy do očí. Bylo to stále ještě nedávno, co se v kultu udála ta příšerná poprava. Ačkoli se na ně nikdy neuměla ani usmát, stýskalo se jí po tom otcově ustaraném ksichtíku a matčině nadmíru znepokojivém úsměvu. Sice možná nebyli nejlepšími potomky Hatiho, ale takový osud si nezasloužili. "Kéž by... s měsícem nebo hvězdami by to bylo mnohem jednodušší. " Zavtipkovala trochu, aby uvolnila nejen sebe, ale i atmosféru. "Ty znaky mám po matce, ale děkuji za ně samozřejmě i Hatimu. Jsou ozdobou našeho rodu." Vyřkla dosti s hrdostí. A to vždycky rodinou tak pohrdala! Štěstí, že jí tu zůstaly alespoň nejmladší sestřičky. Těm dali rodiče taky tak překrásné kožichy. "Jste vlastně v pohodě? Nezníte zrovna nejlíp."

Inu, pan kolega Huntley se zdál být čím dál víc nabroušenější. Nedivila by se, kdyby už to co chvíli jeho nervy nezvládly a prostě by po ní vystartoval. Ale že by se jí jeho protivnost zrovna nějak líbila se říci také nedalo. Naopak byla spíše velmi nespokojená s přístupem některých kulťanů. Copak už jim zamračené počasí nestačí? V takové zimě by se měli spíše spojit a pracovat na všem jako jedna velká rodina. Copak zrovna tak si to Hati nepřál? "Noo, měl by ses o to zajímat, protože v nejhorším bys očividně nepřežil." A znovu nahodila ten svůj pobavený úšklebek. "Ale z toho si nic nedělej. Hati nikdy nedovolí, aby nás taková bída potkala!" Ano zajisté. Ovšem nikdo neřekl, že byli místní věřící bezchybní. Jejich činy mohly jejich boha kdykoliv rozzuřit natolik, že by jim nějaké takové neštěstí ještě z nebes seslal. I proto se neubránila těmto poznámkám. "Díky nim se alespoň schovat můžu. Navíc, jaké to prase by jen tak jedlo brouky, hmm? Umíš taky něco takového?" No co? Sice byl protivný, ale na to, aby si z něj ihned dělala nepřítele byl dost hloupý. Jí by se hodily i nějaké takové lopaty, se kterými by se dobře hrálo. Kamarádíčkováním snad nikdy nic nezkazí. A případným odmítnutím si sebevědomí stejně taky neposkvrní.

Seděla tu jedné noci před vchodem do úkrytu, v jehož prostoru v tu chvíli odpočívala vlčata. Bolel ji bok z toho neustálého ležení a hraní si na jakási samofunkční kamna. Kožich měla dost prohřátý na to, aby dostala trochu chuť na venkovní chlad.
Zhluboka dýchala a pozorovala přitom nejen jasně třpytící se hvězdičky na obloze, ale i hustou páru, která jí šla při každém výdechu od tlamy. Nehledě na nemoce, tuhá těla těch, kteří se nestihli schovat před mrazem a nedostatek kořisti či pitné vody byla zima přenádherné období. Sníh se v měsíčním světle lesknul stejně tak, jako ta řeka, jež teče podél hranice města s venkovem. Skoro v něm až odraz hvězd pozorovala. Inu... nebyl to však odraz hvězd, ale lesknoucí se zrnka ledové mouky, která přikryla městské chodníky. Bylo to tu ve městě až k nepoznání. Z města slezla veškerá šedivost a najednou se zdálo být modřejší. Plné jakéhosi citu, ten městu mnohdy toliko chyběl. I šum padajících vloček převládnul ticho pro Kult tak typické.
Zan se na chvíli ohlédla dovnitř do úkrytu a pak zase ven. Musela si sama přiznat, že se sebou musela zabojovat, aby se ještě teď nerozběhla ven a pořádně se v tom sněhu nevyřádila. No vyhnula se pokušení a za chvíli už i ona ležela spokojeně v teple.

Celkem mile ji překvapilo, jak se po jejím zakončení dnešního tématu zakoktal. Přecijen jednala tak opatrně i bez náznaků, jak nejlépe uměla. Ach kolikrát ona takto hezky pusinkovala i svoje sestry, když tedy dostala tu příležitost. Nebrala to jako nějakou závažnost. No Nirix na takovéhle věci očividně moc zvyklý nebyl. A možná že taky jo, jen byl do Zan blázen a nedokázal v tuto chvíli uklidnit své srdíčko. To by bylo poněkud zábavné. Zsni by se moc líbila představa, že po ní někdo takový frčí. Škoda jen, že bez dalších slov nemohla o takovéhle informaci tušit... a také se to vůbec nemuselo stát. Nějaký nápadník mohl být pouhým výplodem její mladé a vášnivé fantazie.

Bleskurychle se otočila za hlasem jedné z Hatiho dětí. Byla to právě Lailah, která Zani vyrušila při této průzkumné procházce. A Tiamova dcera zcela chápala její slova, sama by si položila právě tuto otázku. Štěstí, že na tuto měla předem připravenou odpověď. "Vlčata jsou s Noctrou v úkrytu. Nic se jim nestane." Promluvila s klidem, jako by sama věřila vlastním lžím. Ve skutečnosti byla vlčata sama a tvrdě spala, když je opouštěla. Věděla však, že jsou před mrazem z venku dostatečně chráněna, aby se jim i bez jejího kožichu nic nestalo. Přecijen byli to její jediní příbuzní a Zan jejich bezpečí považovala téměř za své jediné poslání, nenechala by je umrznout. Ovšem kdoví, zda-li by jí něco takového vlčice uvěřila. "Víš, co jsou to pasti?" Odpověděla Laile na otázku otázkou a zvědavě natočila hlavu na stranu. Zda-li také o něčem takovém slyšela? Možná by byla dobrou pomocnicí a rádkyní! I oplácela jí každičký úšklebek, který se jen mohl na tváři společnice objevit. Opičiny pro ni nikdy nebyly na škodu. Naopak, vzájemný cit mnohdy vedl k úspěchu a čistému svědomí.

Cupkala si to podél hranic kultu a byla ve střehu. Pozornost zapojovala jak nejlépe dokázala a zuřivě se rozhlížela kolem jako poplašená srna. Ne, že by ona byla poplašená, jen zvědavá. Už to bylo nějaký čas, co jí Nirix řekl o těch... ach jak jen to říkal? Ano jistě; pasti. A byly to právě ony pasti, které se marně snažila najít a jejichž existenci zatím pevně věřila. Nemohla jít ovšem dál, než za hranice jejich území a tak i kdyby se zrovna tady někdy nějaké nacházely, Ten flekatý mizera už by je všecky určitě odnesl pryč.
Zanina zvědavost hold překračovala hranice jejích možností. I dnes se rozhodla ponechat spící vlčata osamotě a raději se vydala na průzkum. Další nezodpovědná činnost, které se v posledních týdnech dopustila.