Príspevky užívateľa

Narozdíl od Majdy viděla hnědou i ve tmě docela dobře. To ona se tu totiž lépe ztrácela ve tmě. Ano, setkaly se tu jako den a noc, což by mohla Zani brát za poněkud podezřelou situaci. Naštěstí ale nebyla rasistka a barvu vlčice úspěšně ignorovala.
I ulevilo se jí, že ona nebyla ta vylekanější. Ji totiž pohltila jen nervozita a zmatení, což bylo poměrně výhodnější. Pomohlo jí to ve volbě dalšího kroku. "Cožeto?" Zabručela si překvapeně pod nos a pořádně se prohlédla. Ano, vskutku našla na sobě ony světlé paprsky, které jí dala sama Semie. Ach matko, kdyby tebe nebylo, mohla bych být i dobrá lovkyně. Zanaříkala si trochu a politovala svého pitomého zbarvení, jež ji prozrazovalo i v těch nejtemnějších nocích. "Oh, no jistě. Tak to mě omluvte, nechtěla jsem vás takhle překvapit." Začala mile jako vždycky a přišla k vlčce o něco blíže. Ani si při tom neuvědomovala nebezpečí, kterému nyní vystavila sebe a dost možná i další Kulťany. "To na mě můžete narazit jenom v noci. Jsem totiž tak trochu noční tvor." Mluvila, jako by snad ona byla ta podivná. Bylo v jejím zájmu prozatím obrátit situaci a dělat, že nebere Majdalenku, jako jeden velký hřích hoden buď to velké změny, nebo záhuby.

Tak na todle si musela opravdu sednout. Nečekala by, jaké to dno společnosti se mohlo v Kultu nacházet. A hlavně, jak mohl Hati připustit, aby se něco tak hloupého vůbec mezi věřící dostalo. Nuž, celá nesvá ze situace, do které se dostala, seděla nyní na studené zemi přímo před svým společníkem a zvedla tlapu do vzduchu. Pohlédla se na ni s tak smutnýma očima, až se zdálo, že ji jeho slova tak moc urazila. "No...a asi nejsem jediná." Povzdychla si a znovu naklonila hlavičku. Úspěšně mezitím odignorovala to nejhloupější a pokračovala se smutkem ve tváři. "V takové zimě plno vlků zahyne, neboť se z hladu ženou za hmyzem a nevědí, že brouci ze svých děr v zimě nelezou." Zašklebila se na chudáka a v očích se jí blištila stejná lítost, jako před chvílí. Jistě, že tím poukazovala na jeho neinformovanost. Ten se jistě zabýval mnohými jinými věcmi, ale hmyz očividně nebyl v jeho zájmech. Nemyslete si, že se tato hyperaktivní a zvědavá vlčice nepokoušela mnohokrát broučky hledat i v té zimou postižené městské půdě! Drápky by si mohla na tvrdé zemi zlámat, když ještě netušila, jak dobře se ta stvoření mohou zahrabat ještě před mrazy a tvrdou půdou. A kdoví, zda-li se broučci vůbec schovávali do země. Zan sic bylo dobře známo, jak dobře se umí schovat, ale kam, tím si sama nebyla zcela jistá.

Ani ona si zpočátku nevšimla vlčky, která kráčela opodál. Ovšem kdo by nemohl neslyšet projev zrádné nemoci, která činila cizince takové trápení? Když se ozvalo zakašlání, Zani nastražila dlouhatánské uši a tvůj zrak rychlostí blesku obrátila právě tam, odkud se zvuk ozval. I spatřila tam ve stínech noci světlounkou srst a lesknoucí se křidélka na jejím hřbetě. Přesně taková, jaká by si od té chvíle přála i Zaniyah. Ludra jedna nevychovaná by chtěla všecko na světě.
Ačkoli ze sebe pak vydala cizinka další zvuk, Zan se nehla z místa. Stála tam napřímená a kamenná jako srna, co právě zbystřila nebezpečí, a přemýšlela, co by asi tak měla dělat. Nacházela se dostatečně blízko hranic Kultu, aby po ní mohla zmatená věřící s čistým svědomím skočit... no na druhou stranu by mohla být dobrým příspěvkem pro smečku. A seznamování cizáků s vírou přeci bylo v popisu práce příkladného apoštola! No netrvalo Zani dlouho, než se rozhodla, co bude jejím dalším krokem. "Wooow!" Oplatila vlčici ten neprozřetelný zvuk bez sebemenšího tušení, čemu by se vlastně měla divit. Ona vlastně mluvila jen s Devianty, kteří se přeci jen o víru nějak hlásili. U těchto jen těžko poznat, zda to bude stejné, proto se tmavé vlčici náhle dostalo takových obav.

A ještě jí začala ta ludra nadávat! Opravdu to smraďoch nemyslel vážně, řekla by. Kdyby jen nebyla v hmyzí podobě tak zranitelná, proměnila by se teď zpátky a zahrabala se do jeho srsti tak hluboko, že by jej z té hrůzy klepla pepka. Nedokázala sic pochopit , jak se mohl těch krásných drobečků štítit, ale hověla by si v tom jeho znechucení. Dobře mu tak, vrahovi! "Ale vždyť je to přece k pláči! Náhodou jsou krásní." Uklidnila konečně svůj hlásek a skoro až zvědavě naklonila hlavu na stranu. Jako by se snad na Hunta nehněvala. Už jen díky té jeho nulové lítosti z činu, který provedl, se jí hnusil tak, že by jej nejradši přes čuňu plácla. Stejně, jako tehdá Nirixe. Ačkoli zrovna v této situaci se to dvakrát nehodilo, měla by tuto metodu na své kolegy aplikovat častěji. Takový liskanec se zdál být značně uklidňující, ne-li dokonce i návykový.

Jeho miloučkému úsměvu se opravdu těžko odporovalo. Málem by se neuhlídala a ten úsměv mu oplatila, ovšem nakonec se jí podařilo uprosit vlastní obličej, aby ji nezradil. Po tom, co jí tedy pověděl všecko, co zatím chtěla vědět, přišla k němu a sedla si hned vedle. Až nyní se na něj kouzelně zašklebila a vydala ze sebe jednu jedinou jednoduchou větu. "Světlejším? Hmm... radši až budeš starší." Prskla po něm se vší drzostí a úsměv jí z tváře slezl jako barva z namočeného papíru. I věnovala mu potom opatrnou platonickou pusinku na líc, jako matka dává svému děcku na dobrou noc, a vydala se zase do prostoru místnosti s hlavním vchodem. "Dobrou noc." Pronesla na ukončenou a stočila se do klubíčka. Zda-li si lehne za ní, nebo ne, byla čistě jeho volba. Tou pusou mu totiž dala vědět, že jej za podobnou odvážlivost neukousne.

Zda-li se ostatní začnou zlobit? Ale jistěže! Sice se zdála drobečkova smrt poměrně nezávažná, ale pro ubohou Zani to představovalo slušné štípnutí. Musela se hold vrátit ke své přirozené kráse a dát tomu zločinci co proto. Šlapat na brouky, jaký hřích! Všichni hmyzáci se v jednom krátkém okamžiku ocitli na jedné hromadě a mačkali se na sebe tak dlouho, dokud je nenahradilo Zančino štíhlé tělo. "Jaau! No to si ze mě snad děláš srandu! Víš vůbec, jak to štípe?" Zapištěla na celé kolo a ani si neuvědomila, jak hlasitě se právě prezentovala. Ach jistě tím upoutala všecku Hatiho pozornost, jaká ostuda. Měla by se rychle vzpamatovat z toho, že už není v popelnici.

Ačkoli začínalo se i jí dokonce zdát, že nabírá moudrosti, ovšem nebylo tomu ani zdaleka tak. Kde kdo by si po jejím projevu v továrně pomyslel, jak už je Zani dospělá a schopná se postarat jak o cizí, tak jistě i o svá vlastní vlčata. Ale kdepak je její dospělost, když se v těchto nečasech vydala přímo k hranicím Kultu, aby potkala to, z čeho měl strach celý zbytek smečky. Samozřejmě nemohla tušit, že narazí na někoho tak nebezpečně nemocného a že vůbec na někoho narazí zrovna tak. No nelžeme si do očí, už jen její výlet byl jedna velká nezodpovědnost. Jednak tímto mohla nechat sestry napospas mrazu a jednak se tam v úkrytu budou k smrti nudit. No nebylo to od ní dětinské?
V tichosti si to cupkala podél řeky a zvědavě se rozhlížela kolem. V posledních dnech si zamilovala svět mimo město a ještě více nadšení cítila z pocitu, že právě tento svět je jejím novým životním cílem! Těšil ji ten pohled na ty temné siluety stromů a odhalenou oblohu plnou hvězd, které se pak odrážely od klidné vodní hladiny. Ačkoli s jistou vrstvou ledu, který i tady z části pokryl řeku, nebylo vodní zrcadlo tak kouzelné, jako jindy.

Noc byla ten den temnější, než kdejaké jiné. Tuto část města přikryla mlha tak hustá, že vlk viděl sotva na pár metrů před sebou. Skoro se zdálo, že s sebou přinesla i zimu, která se dnes zdála být také jakási ostřejší. I ticho panovalo v těchto ulicích už nějakou chvíli. Jediné, co se zde ozývalo, bylo tichounké cvakání hmyzích nožiček. V nejbližších místech kolem popelnic se to hemžilo šváby, kteří prahli po krysí mrtvole, jež se v jedné z popelnic nacházela. Zan by se ve své vlčí podobě jen těžko dostala do prostor velké plechové krabice, v níž se kořist nacházela. No s použitím magie to pro ni nebyl problém. Navíc se mohla v klidu najíst s pocitem, že ji při tom nikdo nenačape. Kdyby ji tu někdo zřel, jak si pochutnává na mrtvole, ještě by ji obdaroval hloupými kecy, že by se měla radši podělit s vlčaty, než-li se sobecky živit sama. Ano, ona byla velmi obětavá a o vlčata v posledních dnech pečovala lépe, než o sebe, ale přec i ona musela někdy jíst a projít se! Neustále ležet v pelechu a hlídat, aby nedejHati nebyla někomu zima, to bylo vyčerpávající.

Ačkoli si byla jistá, že dle jeho slov nejsou pasti zrovna pěkná věc, dovolila si pokračovat v doprošování se řádné odpovědi. "Jako někaká zvířata nebo?" Pokračovala sebejistě a lehce se pousmála. Konec konců, pokud by chtěla být špeh, měla by být všeobecně dostatečně informována. Jednoho dne bude běhat po lese tam venku s tím, že nikdy v životě neviděla něco jako divoké prase a ono se to na ni z ničeho nic vyřítí ze tmy lesa. Ano, sic pohybovala se ulicemi města i ta větší zvířata, ale vzácně, a tak o některých stále neměla Zan ani tušení. Stejně tak tomu bylo i s pastěmi. "Nemyslím si, že jsou nějací chudáci z venku schopní NÁS napadnout, natož přemoct. Jejich srst je nasáklá slunečním světlem a to je ničí. Hati není na jejich straně, to na naší. Proč bychom se měli bát a připravovat se na takové věci, když se to ještě nikdy ani nestalo?" Pronesla s takovou jistotou, že by se měla skoro stydět. To on tady byl ten chytrý a zkušený. Měla by mu spíš jen hloupě přikyvovat, ale to ona neudělala.

Aby si pravdu přiznala, se svým příchodem na smečkové jednání měla poměrně problém. Jednak měla strach, že když na tu chvíli opustí vlčata, bude jim zima a ještě nachladnou. No a jednak si mesiáš vybral zrovna to místo, které si vybral. Stará továrna v ní vzbuzovala staré vzpomínky na ty nejděsivější chvíle v jejím životě. Sám Nirix si z toho možná moc velký zážitek neodnesl, konec konců, byl to už tehdá takový dospělý vlk a možná si poněkud více uvědomoval závažnost situace. No ona to brala poměrně jinak. Odnesla si odtud traumata a ty největší obavy. Tuze špatně se jí sem vracelo. No nakonec přecejen přišla, i tak se však držela spíš ve stínech a pochodovala tiše kolem celého dění. Sledovala při tom každičkého, kdo ze sebe vypustil jediné slovo. Ačkoli to celé však měla poměrně vmerku, nehodlala se sama projevit. Věřila v slova sester a bratrů, kteří zajisté nebyli nejhloupější, ačkoli o tom často pochybovala.
"Noctra je popravčí, jistě bude mít moc práce... Vezmu si nastarost vlčata. Už tak se starám o sestry. Vím, jak na to." Promluvila k mesiáši, bylo ale také v jejím záměru, aby její slova slyšeli všichni. V péči o mladé v těchto časech se lze střídat jen těžko. Navíc Zan věřila, že má dost vědomostí i zkušeností k tomu, aby mladé dokonce i něčemu novému přiučila.

Očka se jí zableskla obdivem, ale taky trochu nepochopením, jak byl tento jedinec schopný přemýšlet a zároveň, kolik toho věděl. Jistě neměla se čemu duvit vzhledem k tomu, že on si prožil panečku slušný čas tam venku, zatímco ona lovila vyzáblé krysy tady někde u popelnic. Ale i tak se tomuto obdivu neubránila. Nastražila uši a poslouchala jej jako malé vlče. "Pasti po lidech?! Co jsou zač?" Zeptala se rychle vyhukaně mezitím, co on ještě pokračoval v proslovu, proto ihned neočekávala odpověď, ale velmi ji to zajímalo. "Páni... no, zní dobře, že tam jsou smečky, ale kdoví, jak ty smečky fungují a žijí. Jistě mají mnoho problémů už jen kvůli jejich hlouposti. Jsou bez víry. Hatimu se jistě hnusí!" Dupla tiše tlapou o zem a hned na to se jí zježil hřbet. Ano, pocítila mrazení jen proto, že musela vyslovit Hatiho jméno. Stále z něj měla trochu strach, moc mu nevěřila, ale byla zcela ochotna pro dobro své i smečky následovat a poslouchat jeho příkazy. "Nemám z toho dobrý pocit. Osud by nám otevřenými hranicemi nastolil jen zmatek, myslím." Poznamenala ještě, ale pak nejistě obrátila zrak jinam. Mluvila tady jen o své představě. Vlastně ani nechápala, proč se o tomhle Nirix bavil zrovna s ní.

Nirix ji donutil zamyslet se nad jeho slovy. Něco na tom bylo, toť pravda a Zan to musela uznat, ale nemohla soudit. Ona venku nikdy, NIKDY nebyla a neměla tušení, jak by to tam asi mohlo vypadat. Bylo to stejné, jako u vlků, kteří naopak nikdy nebyli ve městě, ale žijí tam venku a na tyčící se budovy jen z dálky vidí. Takové to bylo. Kéž by alespoň lov si zkusila, ale neměla nikdy tu čest, neboť mládí tlačilo ji už od jakživa do zad a aby dosáhla svého nového (ještě tu noc vymyšleného) cíle, musela se ještě hodně snažit! "No právě, možná jsi trochu zlenivěl, no co? Musíme být rádi za ochranou tlapu, kterou nad námi tady Hati drží. Copak se tam venku neztrácejí vlčata?" Odpověděla tedy a jen na chvíli se odmlčela. Měla toho hodně co říct. "Navíc tu máme kontrolu nad zrádci Hatiho, jen tak lehce odtud neuniknou. Ale co já vím?" Překřížila tlapku jednu přes druhou a stále nad tím přemýšlela. "Jsou tam venku nějaké další smečky?" Připadala si trochu hloupě, neboť tuto informaci už by měla dávno mít.

Dojedla a s plným břichem se odebrala o kus dál, aby neležela na ušpiněné zemi. Byla to vlčice čistotná a rozhodně neměla v plánu spát tam, kde se jí.
Lehla si jen pár metrů od svého společníka a položila si hlavu na zaprášenou zem. Ačkoli jí prach a písek na zemi byl úplně proti srsti, přetrpěla to, neboť jí ani nic jiného nezbylo. Ledaže by si Nirixe přivolala k sobě a zneužila jeho sic mokrého, za to ale čistého kožichu. "Nikam!" štěkla po něm opatrně, aby si případně zajistila polštář. A i bez toho možná nechtěla být sama.
"To je mi tedy otázka. Vždyť to ty jsi ten, ke kterému Hati mluví a můžeš chodit za hranice. Nač se ptát mě na názor? Začala mluvit skoro podrážděne, ovšem nakonec se její řeč proměnila v jakýsi povzdech. Taky by si přála slyšet Hatiho slova a chodit za hranice. Ne, že ne.

O tom, že byl později popraven i její bratr, se nedozvěděla. Tuto skutečnost jí bude muset někdo sdělit osobně, neboť odebrala se rychle ještě před tím divadlem pryč. Tohle opravdu nebylo nic na ni. Neměla dostatek sil na to, aby sledovala vlky z kultu, jak trhají otce na kusy. Už při pomyšlení na tu hrůzu, na ten jekot a krev se jí obracel žaludek a trny, které jakoby se jí tlačily do spánků. Utekla z popraviště tak rychle a neslyšně, že si jí snad ani nikdo nevšimnul. Pohled na její malé sestřičky bude jistě příjemnější a dovolí jí myslet spíš na jejich budoucnost, než-li na minulost zbytku její rodiny.

Ten zatracený mizera jí její dar vrátil. Ach jak skromné a hloupé! Když jí jídlo vrátil, nic k tomu neřekla. Jenom pohodila hlavou a ohrnula pohrdavě čenich, no snědla to celé i s jeho přídělem. No co? Dostal přeci jednu možnost se najíst a odmítl, tak nechť se teď dívá a slintá nad jejím blaženým mlaskáním a chroupáním.
Uchvacovala ji ta pokora, kterou si v sobě tento vlk nesl. Vlastně se Zan ani nechtělo věřit, že tohle celé jen nehraje a pomáhá jí jen tak z vlastní vůle, nikoli ze strachu nebo ze slušnosti.