Príspevky užívateľa

Svoje oslovení Zani brala spíše jako takový hezký ale taky nadřízený doplněk. Nemělo to znamenat něco jako, že mezi nimi cosi jiskří či tak. Že by viděla Nirixe jako svého potenciálního partnera se říci taky nedá. "Ale jistě! Vždyť jedině velice cenný vlk je ochoten mi takto posloužit, ne snad? Jsi velice drahý." Culila se na něj dál bez zaváhání. Jejím jediným cílem bylo si jej jakýmsi způsobem získat a ačkoli si to neuvědomovala, podvědomě se pokoušela udělat z Nirixe osobního otroka. Tak to fungovalo u vlčat: Stačilo udělat hezký kukuč a říct, že vás má rádo a náhle bylo mláďátku všecko obstaráno. Pak už stačilo jen hvízdat. A Zani očividně také trochu zamrzla v čase a toto chování jí zůstalo.

Když se pak černo-bílý vrátil s úžasnou pochoutkou, slina jí od huby ukápla. Přímo pod nos!
Sehnula se, uchopila to nebohé zvíře za záda a panečku slušný kus z něj utrhla pomocí pár škubnutí hlavou. Z jakési lítosti ten menší příděl pak hodila k tlapám Nirixe. "Přeci tě nenechám hladovět. Dej si!"

Na Nirixovo bolavé křídlo ani nepomyslela. Ne, že by v tomto případě postrádala toliko empatie, aby s ním nedokázala soucítit - to ne! Ale nejen, že se jí vytratil z hlavy fakt, že křídlo je také součást těla a může bolet, no taktéž křídla sama neměla a nedokázala si jeho situaci představit. Přec když dokáže přeletět město, s nataženým křídlem zvládne i chodit. Nehledě třeba na jistý vítr, jenž ve vzduchu křídla vlastně i nadnášel a tím ulehčoval situaci.
Když konečně vešla za práh domu a obrátila se čelem ke svému společníkovi, poslechla si nejdřív jeho povídání a pak se musela pořádně zamyslet. "Hmm ... ale tak dobře... Přinesl byste mi, drahý, něco k snědku, prosím?" Pronesla nakonec s dráždivým úculem a pohodlně se posadila na studenou zem. Mátinka Zaniyah nikdy nebyla vzorem, právě naopak se dcerka vyhýbala možné podobnosti, která by se mohla mezi nimi objevit. Vidět v sobě samotné vlastní matku pro Zan bylo nepředstavitelně děsivé (,ačkoli sama netušila proč), ale když se tak hezky Nirix nabízel. A navíc ji tak nepříjemně bolely nožky... Nu, proč se pro jednou nenechat obsloužit a zapomenout na rodinné záležitosti. Napínajíce pyšně jednu z předních končenin tedy vyčkala na jeho reakci a jako správná dámička u toho kroutila hravě hlavou.

I dostali se s Nirixem konečně mezi zdi domů a již brzy se ocitnou pod střechou jednoho z nich. Nebo alespoň Zan, která už se nemohla dočkat sucha. To, že byla v suchu po celou dobu jejich přechodu, to ji absolutně nezajímalo. Už jen promočené tlapky a narušení osobního prostoru vlkem, který se jí snažil pomoci, bylo dosti nepříjemné. Schovat se pod jeho křídlo? No dřív by nad tou představou jen ohrnula čenich, to dnes ve stavu nouze využila příležitosti téměř bez váhání a radši nevydala ani hlásku. Podívejme se, jak hodná holčička uměla Zan být, když to nejvíc potřebovala. Dokonce za tento skutek černobílému i poděkovala.
"Hele! Tady je vchod a uvnitř tma, tam určitě neteče." Řekla a pobídla svého společníka jednoduchým gestem, aby šel i se svým "deštníkem" za ní. Až ji vlk doprovodí ke vchodu, nebude jí dělat problém, když ji opustí. V tak prostorném místě se sama bát nebude.

Zan sem docupkala, aby se ujistila, že se tohle celé vážně děje. Ano, věděla o tom, co se s jejím papínkem dělo po matčiné smrti. Začalo mu hrabat, to je jisté. Ovšem tomu, že se svými hloupými kecy a činy dostane na popraviště, to už bylo jiné. Když se k ní z neznáma dostalo, že bude Tiam (její otec) popraven, nevěřila. Nejen, že jí tato situace přišla naprosto nepřijatelná, ale taky si odmítala přiznat, že brzy ztratí i druhého rodiče. Ačkoli Zani dříve odmítala přiznat či projevit lásku k její rodině, dnes už věděla, že je někde hluboko milovala už od samého začátku. Kvůli matce proplakala pár nocí a krom studu, který při tom cítila, překvapovala v těch chvílích sama sebe. I dnes byla sama pro sebe překvapením. Cupkala si to na místo, kde měl být Tiam údajně popraven a při tom se celá třásla nervozitou. Věděla, že na otcovu smrt se nechce dívat a že odtamtud zase vypadne dřív, než se ho vůbec někdo dotkne. Navíc přece musela hlídat mladé. Bála se o ně jako o vlastní.
Dorazila na místo a sledovala otce, jak k němu Mesiáš promlouvá. Slyšela ta slova a v tu chvíli ji pohltila zlost. Dog k němu mluvil, jakoby si snad sám papá vybral mysl, která takový tlak a smutek prostě neunesla. "Při vší úctě k Hatimu, táta sám si snad může vybrat slov!" Neuhlídala si tlamu a vykřikla ta slova na svého vůdce. S takovým hněvem a smutkem se nesetkávala často a tak jej neuměla ovládat a co následuje po jejích slovech - rozhodne osud. I spustily se jí slzy po tváři, když si uvědomila, co řekla a že je vlastně ještě tady. Nechť alespoň zemře se svou hrdostí, které byl jistě i hoden. Vždycky byl Hatimu blíž, než kdokoliv jiný, to smrt ho zničila. Nedokázal přijmout Hatiho rozhodnutí, ne že nechtěl! No není to tak?
Samozřejmě, že se Zan zlobila i trochu na něj za to, že se soustředil spíš na svůj smutek, než-li na svá vlčata. Jistě by mu pak tolik smutno nebylo.

Ach ano, přesně, jak by od Zan mohl jeden čekat, natáhla tlapu a hádejte, co se stalo! No pleštila ho tlapkou přes hlavu. Takhle se jí smát tedy nebude! To teda ne! "To klidně můžeš." Po chvilce nasupeného mlčení konečně promluvila.
Pak se na chvíli zamyslela, kam by se asi mohli vydat. No nejblíže byly asi domy, tak to ze sebe bezmyšlenkovitě vychrlila: "To dáme. Půjdem k domům, ty jsou nejblíže." Nyní už stála opět na nohách a byla zcela připravena vyrazit. Sic se jí do deště opravdu nechtělo, ale přeci nebyla z cukru. Jí nevadillo se přetěžovat, ani se ušpinit či namočit.

Když jí nabídl pomocnou tlapu, lehce přikývla hlavou a miloučce se usmála. Jako když dáte dítěti lízátko. Nemohla se ubránit obdivu, který k němu cítila. Nebyl to ten obdiv, který dělal z vlka jakýsi vzor, to ne! Spíš by se dalo říct, že se divila tomu, jak dokázal být někdo tak dobrácký. Nabídnout někomu křídlo, pomocnou tlapu v rámci oboru, dokonce byl ještě té lásky a udržoval Zanino tajemství pěkně mezi nimi. Tajemství Zani sic taky uměla držet, ale ten zbytek by pro druhého určitě neudělala. (Ovšem pokud by to nebyl nějaký Mesiáš či tak něco.) Ona na takové věci neměla povahu. Nechávala vlky si řešit jejich problémy samotné, což možná nebylo moc dobře. Možná by si přecejen měla vzít z Nirixe příklad a stát se o trochu větším andílkem. V budoucnu by se jí to mohlo vyplatit hehehe!
"Cože? Ne! V tak malém prostoru fakt nezůstanu. Leť si klidně jinam, ale já půjdu taky pryč." Dodala rázně. Přišlo jí totiž, že už má flekáč pokrk její přítomnosti. Nuž, nevadilo jí to, ona poleze na jiné místo, ale tady opravdu nezůstane. Ze slunce měla stále jakési trauma a být světlu takhle blízko pro ni znamenalo obrovský stres.

Hrůzou se jí převracel žaludek, když slyšela o tom, jak dopadl Nirixův brat. No, nejspíš by ji taky ranilo, kdyby se něco podobného stalo její rodině, proto dokázala s Nirixem trochu soucítit, ovšem nebyla by z tragédie tak zdrcena, jak musel být tehdá Nirix. Jeho to muselo bolet o dost víc. On měl svého bráchu víc v lásce. "To je mi líto." Řekla to, co by v jejím případě řekl asi každý jiný. Ne každý by to ale myslel tak upřímně.
Když přišla řeč na jejího bratra, mlčela. Neměla k tomu co říct, vystačila si s myšlenkami. "Hati ano. Stále se máme co učit. I já pokud chci být apoštolem, budu muset vlky nejspíš lépe zkoumat, ha!"
Po chvilce odmlčení si dokonce i pohodlně lehla na zem. Tady pod střechou byla půda suchá a z předešlých činností ji už bolely tlapy, tak proč ne. "Nemyslím si, že přestane pršet dřív, než se rozední. Budeme se muset dostat někam do stínu. Poznamenala a zase nahodila trochu znuděný tón. Opravdu by se měli ale před ránem přemístit. Tato pidi stříška jim jistě nezajistí úkryt před denním světlem.

"Co se stalo? A kde je brácha teď?" Zeptala se zvědavě, když do tlamy opět dostal svého bratra. Ovšem pak musela zase pohlédnout jinam a pokusit se zabránit znepokojenému zavrčení. "To já se mu vyhýbám. Nezáleží na něm, zda spolu budem vycházet." Přiznala s odvahou. "Je to idiot." Ani nevěděla, co jí táhlo k tomu, aby si nesla takový názor. Nejspíš pouhá sympatie. "Jo, nemám sice přehled o tom, co se děje tam venku, ale věřím, že jsou někteří schopni si tohle o nás myslet. Jen aby ale nevyužili milosti, kterou jsme schopni jim dát." Znejistila pak. Vždyť samotná Zan někdy využívala slabosti jiných a ano, milost opravdu považovala za slabost
Zatím nepoznala pravý význam milosti. Ona jí dělala slabocha ze sebe a tím zneužívala její pravé moci. "No... alespoň vím, za kým zajít až bude nejhůř, ty ochránce. Zavtipkovala nakonec.

Utíkala, co jí nohy stačily podél nábřeží. Pokud si myslíte, že byl tohle jeden z jejích bláznivých tréninků, tak myslíte správně. Čas si nijak nepočítala, jen si určila pomyslný začátek a cíl její trasy, která vedla i tímto místem. Co tímto běháním chtěla na sobě zdokonalit? No tím si ani ona sama nebyla jista. Jen se jí líbilo být fyzicky trochu zdatnější. Jednoduše jí to zvedalo sebevědomí, kterého si velmi cenila. A možná jí to někdy pomůže při lovu. Zatím ovšem lovila pouze malou kořist. Na něco jako srna či divočák si ještě nikdy předtím netroufla. Ani k tomu neměla dobrou příležitost. Na území se ta velká zvířata moc nepohybovala a taky tu nebyl vhodný prostor pro dlouhý hon za kořistí. Nebezpečné budovy znemožňovaly pohyb nejen kořisti, ale vlkům taky, ne-li i víc. To se prostě nevyplácelo.

Ty brďo, to se jí povedlo. Po dlouhé době se s někým zase normálně bavila. Ach jak pěkné. "To je, někdy to může být i důležitý. Bratr pro tebe musel hodně znamenat, když jsi kvůli němu nevnímal ostatní věci." Řekla s údivem a taky se při tom musela trochu zasmát. Ten jeho jakejsi brácha musel být fakt zábavný. "Já si s bratry nikdy nehrála..." Vzdychla ne přímo smutně, spíš pohrdavě. Nepřišlo jí smutné, že se svou rodinou moc nevycházela. Konec konců, to ona byla ta, která se jim vyhýbala. To oni pro ni byli zklamáním. Samí vrazi nebo slaboši. Nic mezi tím. A její otec to sic dotáhl daleko, ale taky byl takové zlatíčko, jež by se rychle mohlo stát něčím terčem. Alespoň to si Zan myslela.
"To by bylo fajn... Snad i ty se o mě nejednou zmíníš vlčatům, až to dokážu." Egoisticky do něj dloubla. Ach to její sebevědomí. "A teď řekni, jak jsi na tom ty." Pokračovala, jakoby hrála nějakou hru.

Tuto noc přivítala i sem, do staré továrny, kde si kdysi znepřátelila vlastního boha. Jak vtipné. Snad ji Hati ještě nepotrestá za to, že se sem vydala se vší drzostí vzpomínat na minulost.
Byla hluboká noc a tak jí nehrozilo, že se minulost přehraje znovu. Zani byla nyní před slunečním světlem úplně v bezpečí a tak si udržovala srdce docela klidné. Přišla až přesně k místu, kde se její srst dotkla světla. Ach ty časy. Konečně to pro Zan bylo dost dávno na to, aby nabrala dostatek odvahy a přijít sem.
Hleděla nyní na staré plachty, jež kdysi chránily okno továrny a kvůli kterým se dopustila svého hříchu. Proč na to téměř pořád myslela? Zas tak špatné svědomí nemohla mít. Byla ještě vlče!
A když tak hleděla na plachtu před sebou, napadlo ji, že by na ní ráda něco změnila. Už nějakou tu chvíli plánovala stát se užitečnější pro Kult a ukázat Hatimu, že je dobrá vlčice. Bylo načase učinit něco, čím by mohla začít lepší část svého života. Čímž by mohla začít zaměřovat se pouze na svůj cíl.
Uchopila tedy plachtu do tlamy a plánovala udělat takový malý rituál. Roztrhat ji na cucky a představit si, že to samé dělá i se svou minulostí. A tak se i stalo.
Po nějaké té chvíli opět opustila místo činu a za sebou zanechala jen hromadu neidentifikovatelných plastových kousíčků.

Zan překvapila nejen otázka, kterou jí později položil, ale i odpověď, které se jí dostalo. Zvláštní to důvod, proč neznát svůj rod, svou minulost, svou krev! Taková Zan nevědět nic o svém původu, nedopřála by si pořádného spánku až do doby, kdy by tuto záhadu odhalila. Ach ano, mnohdy možná byla až příliš zvědavá, ale to nepřinášelo pouze bídu. Své zvědavosti a taky cílevědomosti mohla využít ve prospěch sebe samotné přeci.
"To tedy měl. Je fajn o sobě takový věci vědět... Nikdy ses na to nikoho nezeptal?" Ptala se dál a zatím ani napomyslela na Nirixovu bývalou smečku, která by Zan zajisté taky velmi zajímala.
Nyní konečně hleděla upřeně na Nirixe s ušima nastraženýma. Konečně začínal být rozhovor trochu zajímavý.
Pak přišla na řadu další otázka. To Zan docela zarazilo. Ještě nikdy se jí nikdo na něco takového nezeptal. A vlastně nad tím ani moc nepřemýšlela. "No já..." -nevím. Chtěla říct, ovšem nedořekla svou odpověď. Než totiž z tlamy vypustila to poslední, ponořila se dřív do hlubokých myšlenek. Zamyslela se nad svými zájmy a tím, čeho by chtěla někdy docílit. Zvláštní, jak ji k takovému činu mohla donutit pouhá slova.
Před očima si přehrávala svou každodenní činnost. To, jak sama sebe trénovala v běhu a to, jak často obcházela hranice Kultu téměř bez jediného důvodu. -Co bylo jejím důvodem? Zvědavost? Chtěla přeci za hranice a poznávat svět mimo Kult! Ráda poznávala i vlky ve smečce a vyptávala se na vše možné. Jaké povolání nebo činnost by se k ní hodila nejvíc? Rozhodně si nepřála být jen prostým členem Kultu. Nechtěla být jen další ovcí ve stádu, jejímž jediným cílem bylo založit si rodinu a vychovat nějaké to vlče. "Chci být apoštolem." Vypustila nakonec z úst a s takovou jistotou, že tím sama sebe překvapila. Byla to náhlá myšlenka. Řekla jednoduše to, co ji zrovna napadlo a musela přiznat, že tohle ji napadlo úplně poprvé. "Hati mne nenávidí. Nechal mě žít jen z milosti a já mu ukážu, že neudělal chybu. Hatimu stojí za to se klanět a já to chci dokázat nejen jemu, ale i všem okolo!" Rozzářil se jí pohled při pomyšlení na to, že si v sobě konečně udělala pořádek. "Proč vůbec taková otázka?" Usmála se (překvapivě) na vlka vedle ní.

Přišla až na samý okraj Kultských hranic (hranic města). Vyšlápla si to až úplně ke konci, kde stály už poslední domy a pomalu jimi prorůstal les, který je pak úplně vystřídal. Ona nyní stála v blízkosti jednoho z posledních domů. Byl tam pod ní ještě betonový chodník, ten byl však už téměř zcela zarostlý mechem a zelení, jež zdobila celý zbytek lesa. Dokonce se i místy betonem protlačil strom, který za roky svého růstu dokázal způsobit nejednu prasklinu v lidském výtvoru, jenž připomínal kámen. Zani ovšem neměla tušení, jak bylo možné, že město vypadalo jinak než ten zbytek kolem. O nějakých lidech se jí ani nesnilo a za hranice Kultu nikdy nevystrčila ani nohu. Nebyla si tedy jista ani tím, jestli je takových měst v okolí víc, nebo ne. Ale co si budem... chtěla by to vědět. Přála si poznat svět a vlky mimo Kult. Ne, že by chtěla svou drahou rodinu opustit, ale jít se alespoň porozhlédnout jinam. Ach to by bylo bezva. Zaniyah byla mladá vlčice, jež si přála poznat víc ze světa, ve kterém žila, proto stála takto na kraji hranic a kochala se pohledem na les před ní, ponořena v myšlenkách.

K jeho "básnění" nic nedodala. Sic ráda by, ale akorát by tím mohla začít jakousi hádku, ale to si nepřála. Hádat se s ostatními členy Kultu by bylo nejen že nevhodné, ale taky nepraktické. Navíc by to Zan nejspíš dostalo do hrobu. Být Hatimu dlužníkem za to, že ušetřil jejího života i přes hříchy, kterých se dopustila... A pak by se ještě dostala do sporu se zbytkem jeho dětí. No to už by Hatimu nejspíš došly nervy a opravdu by ji zabil. No jo, žít v podmínce nebylo lehké. Obzvlášť ne v kultu, kde vás soudce vidí a slyší na každičkém kroku.
Nuž, odfrkla si hlasitě, čímž dala Nirixovi najevo, že souhlasí, ale nejradši by k tomu řekla i to své.
"Proč bys o něm neměl vědět? Nepamatuješ si snad na rodiče, kteří ti ho dali?" Konečně projevila trochu toho zájmu, když dopověděl to poslední.
A ne, opravdu by Nirix nestál proti jejím rodičům, kdyby se mu povedlo Zan rozrušit. Ona nebyla ta, která s bolestným pláčem utíkala za rodiči a vykvákala jim všechno, co se jí stalo. To nebylo v jejích potřebách. Ani neměla s rodiči vztah, jak by mohla říct, plný důvěry a pochopení. Sama by se postarala o svou malou pomstu. Sic nebyla ta vražedná bestie jako její matka, ale zákeřnost jí ale že vůbec nechyběla.

I dnes nebyla Zani sama. Z čista jasna se před ní v dešti objevil Nirix, černo-bílý vlk, kterému už se mohla dívat pohodlně do očí. Přišlo jí to jako včera, co ji byl schopný bez problému uchopit do tlamy a zvednout. Nebo když musela zaklánět hlavu tak, že ji bolelo za krkem, aby mu vůbec viděla do tváře. Vtipné, jak ten čas letěl. "Taky přeju." Pozdravila ho také. Obličej se jí ovšem nepříjemně smrštil, když z tlamičky vypustil to další. Zani ovšem nechtěla být stejně nepříjemná jako počasí a tak pro svou poznámku, kterou měla na jazyku, použila alespoň ten svůj miloučký tón hlasu. "Naposledy jsi zase nechtěl mluvit ty. Takže, co o tom jednoduše nemluvit?" Řekla a pak neochotně obrátila zrak jinam. U tohoto si toho nemohla dovolit příliš, přec byl to jediný svědek hrozného a také že trestného činu, kterého se dopustila. Kdyby si jej znepřátelila, nemohla vědět, co by byl ten vlk schopný prozradit. A nebo z jiného pohledu... byla mu jednoduše dlužníkem. "Moje celé jméno je Zaniyah Dern no Torryn. Jsem dcera Tiama a Semie, ale to už snad víš." Představila se nakonec s jistou samozřejmostí v hlase.