Príspevky užívateľa

Zrovna se byla podívat po něčem na svačinu, když vtom se z nebe spustil déšť. Nejednalo se o jen tak ledajaké mrholení, tohle bylo dostatečně silné na to, aby se za pár minut voda dostala Zan až ke kůži, což pochopitelně nechtěla. Horka také netrvala věčně a občas je nahradil déšť, přičemž pak následoval nějaký čas chladna. V takovém případě se jeden nachladil velmi rychle a snadno. Promočený kožich byl nejen nepříjemný, ale také zdraví ohrožující. Posadila se tedy Zani pod nejbližší střechu, která někdy hodně dávno možná bývala stánkem s občerstvením či hračkami pro děti. No vlk, narozen velmi dlouho po tom, co lidé opustili město, mohl vědět o této mini stavbě jen to, že poslouží jako dobrý úkryt před deštěm.
Seděla klidně a trpělivě, přičemž pozorovala širokým otvorem v teňoučké zdi kapky, jež dopadaly jedna za druhou na zem. Modlila se dokonce i k Hatimu, aby déšť brzy ustal a ona by se tak mohla vrátit k běžným aktivitám. Kdoví však, zda-li jí bude Hati přát. Přec jen, Zaniyah nevěřila v to, že ji měl její bůh v oblibě a tak si i říkala, že se jí možná dostane pouze tolik smůly, kolik jen jde. Už jen sám déšť v tuto dobu byl smůlou, beztak seslanou Hatim, aby Zani poškádlil, no ne? I rozlítostnilo ji to pomyšlení na neštěstí přejícího a jediného boha, kterého měla. Nakonec jí i slzička po tváři stekla z toho, jak sama se kvůli takové hlouposti cítila. Přitom jí Hati mnohdy i přál, jen si to momentálně neuvědomovala!

Když jí otec pobídnul k tomu, aby na sebe dala pozor, jen přikývla s vděčným výrazem ve tváři. Nejen, že jí povolil v těchto podmínkách běžet přes kus města, ale také ukázal svou lásku strachem o ni. Ano, sic mnohdy považovala svého otce za slabocha s věčně miloučkým úsměvem a silně pochybovala o jeho schopnostech. Však někdy si sama musela přiznat, že by měla být ráda za cit, jenž v něm je, byl a snad také nadále bude. Vedle něj se sic cítila spíš ona jako ten správný bojovník a ochránce, ale on byl zase psychickou podporou. Dával jí pocit, že na světě není sama.
Pak se jen zbrkle otočila a vyrazila rychlostí blesku mezi domy. Kaj se poděl v tu chvíli její strach z Hatiho? To nebylo nikomu známo. Myslela jen na svůj úkol a v duchu se radovala, že vůbec nějaký má. Co ji při tom dokázalo odvázat ještě víc; byl pohyb, který si užívala za každičké situace.
Mezi vším tím nepořádkem a zbytky po lidské činnosti nebylo těžké sehnat něco, co by nahradilo psí misku, voda už byla složitější. Hned, co nalezla jakýsi kus plechu, ve kterém by se mohla voda udržet, popadla jej do tlamy a pokračovala v cestě. Počasí jí nepřálo v bezpečnosti pohybu mezi starými stavbami, ale na druhou stranu bylo výhodou, že se dešťová voda udržela v každé prohlubni a nebylo jí málo. Stačilo si jen najít něco dostatečně hlubokého, aby byla schopna do kusu plechu tekutinu nabrat.

Už už se Nirixovi málem rozkecala, ale něco jí to překazilo. "Za-... Hej, počkej!" Ani nedořekla své jméno a už se do prázdna zavztekala. Ten zatracený protiva se vydal za něčím zatím zcela neznámým, zato ale očividně zajímavějším než by hloupá společnice Zani. Někoho jiného by tato reakce dost rozesmutněla, však Zaniyah rozzuřila. Co si to k ní jako dovolil? Hlupák jedna, si ani neuměl vážit pořádných věcí. A ano, Zan se za pořádnou věc považovala. Že jakýmsi neznámým způsobem přeslechl její jméno, to ještě brala, ale toto...che!
Pamatovala si moc dobře na jejich první setkání, tenkrát v továrně, kde se Zan dopustila onoho velkého hříchu. Nepředstavili se si ani jeden. Ale víte, když žijete ve smečce plné vlků stejné víry a zájmu následovat stejného boha, není těžké si zapamatovat jména těch členů. Byli to vlci, které někde na ulici či v budovách potkávala téměř denně a na hromadných setkáních před zrakem mesiáše, kdy se sem tam prostě museli mezi sebou nějak oslovit. No v jejím případě bylo nemožné si nechat zatajit jméno vlka, který jediný věděl o tom, čeho se dopustila. Vlastně byl Nirix momentálně jejím největším nebezpečím. Jen by špatné slůvko z tlamy vypustil, už by po Zani šel celý Kult a Hati s ním.

Rozběhla se hned po těch slovech za jeho ocasem nejen proto, že se s ním snažila držet krok, ale i proto, aby se dozvěděla víc o tom, co na ně číhalo za rohem. Nebylo to totiž nic všedního. Jednalo se o vlka, jenž byl podle všeho asi svržen z nebes.
Když se dostala na místo, zřela tam plno plno sutin a mezi nimi nebohé stvoření, o kterém se dalo pouze tušit, že je opravdu vlkem. Nedivila se ale, že byl tento ubožák k nepoznání. Vypadal jako těsně před smrtí... nebo po smrti...
Přiťapkala blíže k velkému nálezu s údivem v očích a poslouchala slova ostatních. Ona nic nedodala, neměla co. Do léčitelství jí nic nebylo a vůbec postrádala dobré postavení mezi ostatními zde, proto by jim do rozhodování neměla zasahovat.
A jaký byl vlastně její názor? Jen malé znepokojení. Ačkoli by jim mohl Hati nastražit past a prozkoušet si tak odolnost svých dětí, Zani pochybovala, že by takový umrlec mohl znamenat velké nebezpečí.

Po chvíli se ozvala slova, kterých by mohla mladá vlčice využít. Vody bylo potřeba. "Vodu? Tu donesu." Vyřkla svá slova nahlas a rychle, aby té příležitosti nevyužil i někdo jiný. Pakliže tu měl být někdo k užitku a tím si trochu zlepšit dojem, byla to právě ona.

I Zan nabrala veškeré odvahy a vydala se společně se svým otcem a pátrací skupinkou na průzkum. Co se týkalo bouře, tak tu z velké části přečkala zatočená v klubíčku v jednom z nejneviditelnějších míst Kultu. Po jistých hodinách klepání se strachy v rohu však nabrala dostatek motivačních myšlenek a odvahy k tomu, aby se utíkala dozvědět víc mezi ostatní.
Ach Hati, neupírej ten svůj děsuplnej pohled na mě, prosím. Pomyslela si celkem s nadějemi, když už šmejdila mezi sutí starých rozpadlých budov a smetí. Přežila bouři, takže už byla trochu klidnější. Jediné, čím by si na ní mohl Hati konečně vybít zlost, tak byl pád budovy.
Semtam dokonce nalezla jen tak ležící větev, kterou sem bouře přinesla z těch přírodnějších částí světa.
Už od chvíle, co se skupina pátračú tak nějak sešla, pozorovala Zan nejvíce jednoho jistého vlka jménem Nirix. Byl jeden z mála těch, kterým alespoň trochu dokázala věřit. Ani nevěděla proč. Mnoho významných věcí v jejím životě neudělal... a přesto ji to za ním táhlo. No... a tak proč taky nenavázat trochu kontaktu a nepozdravit jej alespoň? "Čau!" Řekla, když se jakýmsi způsobem doplížila k Nirixově boku. Svou pozornost poutala napůl k okolnímu světu a napůl k němu. Věděla, že tím pozdravem dost možná nic moc nezmění, i přes to se o to pokusila. Vlastně by údivem ani nemrkla, kdyby si nepamatoval její jméno.

Pokud si někdo myslí, že se ten světlý vlk trefil i do místa, kde se v mezeře mezi auty krčila Zan, nepletl se.
Zrovna se natahovala nahoru, aby se koukla, odkud přichází to hlasité dupání a vrzání, když vtom jí nad hlavou proletělo cosi velkého a světlého. Byl to vlk to bez pochyb, však jaký, tak to nepoznala. Určitě ne máti nebo brácha, ti byli takoví negři. Spíše by se mohlo jednat o otce, u kterého však pochybovala, že by se bavil děláním randál a skákáním z jedné rezavé střechy na druhou. Leda někdo cizí ze smečky.
Když se s leknutím musela znovu přikrčit před letícím kožichem, pohoršeně si zavrčela nejdřív sama tiše pro sebe a pak i nahlas: "Šplouchá ti na maják, dělat takovej bordel uprostřed noci?" Vyskočila po chvíli předními tlapami na vrak auta a vypustila toto z tlamy. Z jejího hlasu šlo poznat rozhořčení... kruci... vždyť ona se doslova vztekala! "Jednak vyplašíš kořist a jednak nevím, jestli ti todošlo, zlato, ale někdo v tvojí blízkosti by moch chtít klid." Vyřkla ihned potom, však už mnohem vlídnějším hlasem. Až dráždivě vlídným.

Zeptal se jí na zcela běžnou a dosti hloupou otázku. Copak vypadala jako na procházce? Zan nechodila na procházky! Toto u ní zcela zvyklé plížení se stínem se rozhodně nedalo přirovnávat k procházce. Spíš se potřebovala nějak hýbat nebo se dostat z místa na místo. Kdyby trávila čas pouze v budovách, asi by se pořádně ani nenažrala. "Příjde ti to jako procházka?" Zeptala se s dosti hloupým zabarvením, aby dala najevo, jak moc se jí jeho start nelíbí. Však usmála se při tom lišácky. "A ty?" Zvědavě naklonila hlavu na stranu a zase zněla nanejvýš mile. Jako rozmazlené děcko, které se snaží udělat dojem. Přitom už to byla téměř dospělá vlčice.

Ocitla se zde, před zraky plno dalších a hlavně Hatiho, který nyní musel věnovat plno své pozornosti rituálu a Zan, jež si jím měla každou chvílí projít. Už od chvíle, kdy vyšla z rodinného úkrytu, aby se vydala sem, byla strachem bez sebe. Ne proto, že se bála společnosti a krve, do které ji měl mesiáš hodit. Bála se smrti, smrti, kterou jí Hati může pokojně dopřát. Zcela jistě věděl o tom zážitku se sluncem. Hati Zaniyah neměl rád a i kdyby ano, Zan by strčila tlapu do ohně za to, aby dokázala opak. Vždyť se probůh dopustila obrovského hříchu!
Vyděšeně stála v těsné blízkosti bazénu a svůj zrak upírala na oblohu plnou hvězd a s velikým zářivým měsícem přímo nad její hlavou. Ježila se jí při pohledu na tu odhalenou oblohu srst a srdce zuřivě tlouklo. Měla strach z Hatiho, snad už i z pouhého pohledu na oblohu a kultskou půdu, jež byla nyní tak prosvícená noční modří a měsíčním světlem, že se to v těchto místech zdálo, jako by bylo pouhé šero na konci dne.
Svůj zrak odtrhla od oblohy až tehdy, kdy ji Batdog uchopil za zátylek a nesl ji k vodě plné krve. Myšlení měla v tuto chvíli dosti zamlžené a zpomalené strachem a tak se u ní nedostavila žádná nápadnější reakce, než-li tiché zakňučení. Prosím, kéž slitoval se Hati nade mnou a nenechal mne utopit se v krvi mé vlastní potravy. Lituji svých činů, budu jich litovat i nadále! Nač je mi trest smrti? Prosím Hatiho, nechť slituje se nad mým životem. Modlila se v duchu, ačkoli nanejvýš pochybovala nad Hatiho slitováním. On ji nechá se utopit, jistě ano. Bez ohledu na to, jak silná Zan je.

Ku jejímu neštěstí si jí zrovna na mostě někdo všimnul. Zrovna tady na tak odhalené a nápadné ploše. Nebylo to nic příjemnéhi, alespoň ne teď ze začátku.
Její tvář se na chvíli hořce smrštila a jakýmsi podvědomým šokem se i trochu více přikrčila ve stínu své zídky. Po pár vteřinkách už však neváhala, obrátila se na dalšího vlka a vystoupila ze svého stínu. Jakoby laň vyskočila z hustého lesa na prosvětlenou loukz. I když byla noc a i ta nejosvětlenější místa kultu byla docela dost tmavá. Zan vrhla příjemně překvapený pohled na ještě docela cizího vlka, podobajícího se čoklovi. Jakoby tu ve městě ještě nějací po lidech zůstali. Nebyla to ale pravda, tento se zde přistěhoval jistě z míst mimo město. "Zdravím." Pronesla mu na oplátku tak sametovým a neškodným hlasem, až to řezalo. Veškerý spěch byl v mžiku pryč. Uvolnila všechny svaly na těle a najednou měla ty hromady času na klidný rozhovor, případně na nějakou akci. Tedy... spíš se tak jen tvářila.
Pokud ten docela neznámý očekával více slůvek, nemusel, více odpovědi se mu nedostane. Jen ať si mluví, když ji tu tak vyrušil.

Jako stín se neslyšně plížila po mostě. Svým nenormálním pohybem se podobala špinavé kryse, která si to rychle cupitá do úkrytu podél zdi. V tomto nebyla jako ostatní, nekráčela si to sebejistě a napřímeně uprostřed této velké plochy. Nechtěla být nikomu na očích. Obzvláště ne Hatimu. No jo, jako vždycky.
Ťapkala docela svižně podél krajní zídky mostu, která v těchto chvílích vrhala stín. Stín v noci ještě temnější než ve dne. Nevšimla si přítomného vlka, jednoho z těch novějších členů kultu, ačkoli se nacházel opravdu nedaleko jejího těla. Bylo docela vzácné, že si jen tak někoho nevšimla. Většinou bývala až přehnaně pozorná. Dnes nejspíše trochu zapomněla na svůj strach z noční oblohy, strach z vlastního boha.
A co vlastně měla tak důležitého na práci, že se nevěnovala okolnímu světu? Pospíchala domů dřív, než se začně rozednívat. Sice ještě měla hromady a hromady času na to se dostat domů do bezpečí, do tmy, ale její trauma jí zakazovalo nemít v téhle věci jistotu. Už nechtěla denní světlo spatřit ani koutkem oka a proto měla namířeno domů co nejdřív. I když ji tam čekala zase jiná nepříjemnost, její milovaná rodinka.

Plížila se vrakovištěm jako neslyšná a téměř neviditelná krysa. Držela se ve stínech tak, aby ji nikdo neviděl. Ode dne, kdy nezáměrně zradila Hatiho byla dost ráda sama a pokud možno nikomu na očích. A před Hatim se skrývala obzvlášť. Vlastně bylo téměř nemožné ji v posledních dnech spatřit jen tak procházet se na odhalené ploše, třeba uprostřed ulice. Vždycky se schovávala v těch nejtemnějších a nejšpinavějších koutech. Ale nestěžovala si. Byla ráda, že má své soukromí a může se jen tiše sama modlit a prosit Hatiho o slitování.
Nyní byla na docela běžné procházce po území. V některé dny jí štěstí přálo a narazila na nějakou tu malou kořist, však jen málokdy měla to štěstí i něco ulovit. Nebyla tolik zkušená na to, aby dokázala zcela bezchybně lovit. Přecejen byla sotva odrostené vlče. Byla vděčná za to, že ji mohou ostatní alespoň z části brát jako schopnou vlčici.
Docela rychle se prodírala mezerami mezi vraky starých aut a zběsile a pozorně se rozhlížela kolem sebe. Jako vždycky. Vždycky byla pozorná tak, aby jí nic neuniklo. Občas svou hlavu odhalila tím, že se napřímila a nenápadně vykoukla nad střechy, ale zatím nic v okolí neviděla a tak se zase mohla přikrčit a pokračovat v cestě za štěstím.

Pohodlně se válela na jeho hřbetě a při prudkém pohybu se jen přichytila tlamou jeho srsti, aby sebou neplácla o zem. Takový pád by ji jistě bolel. No brrr! A taky studěl.
"Aha. Tak mě už nožičky bolet něbudou." Uchechtla se s úsměvem na tváři. Možná by tímto svého otce dosti překvapila, ale rozuměla určitě více, než jen polovině jeho slov. Vlastně jí ta slova dávala celkem smysl. Chápala to tak, že se dívali, jak je ten park krásný. Sic ještě nemohlo její malou hlavičku napadnout, že by zde mohli být nějací nepřátelé, ale nebyla od toho daleko, ne?
Rozhlížela se tedy zaujatě kolem a pořádně si prohlížela každou polorozpadlou atrakci, vypadající, jakoby už tu stála tisíc let. Lunapark byl fajn místo. Celý Kult byl fajn místo, byl to její domov. A brzy jistě i pochopí pravý význam obhlídek hranic. A jednoho dne se o takové věci, jako jsou hranice a vlci bez víry, bude sama zajímat.

Jakožto pořádně vystrašená ségra se držela Zan nedaleko svého bratra Cephea. Sic se u něj necítila nějak víc v bezpečí než jindy, ale cítila, že by se měla držet u něj. A z čehože to byla vlastně tak nervózní? Rozhodně to nebylo kvůli tomu honu a nesnášenlivým, krutým i sadistickým slovům, která bylo lze zde v ty chvíle zaslechnout. Bylo to kvůli Hatimu, který se na tu velkou událost určitě díval. Určitě tomuto ději věnoval velkou pozornost. Ději i vlkům okolo. Zan si moc dobře pamatovala na ten zážitek se sluncem. Pamatoval si to i Hati? Určitě. Určitě si musel pamatovat její neopatrnost a jistě jí to dával za vinu stejně, jako Zan sama sobě.
Nenápadně se pohybovala mezi ostatními členy se svědomím tak špatným, že by se dokázala nyní leknout i vlastního stínu. Hleděla při tom střídavě na svého otce, Mesiáše a Tessu. Tiam, jistě ho musel mít Hati v lásce. Jak to jen její otec dělal, že byl Hatim tak oblíbený? Měl vysoké postavení, rodinu a smečku, která byla očividně ochotná ho vyslechnout. Zan ho už od malička považovala za slabocha, jehož slabost byla jen ukrytá pod tak příjemným úsměvem. Tak jak se mohl vyhrabat tak vysoko?
A pak zde zaujala Zaninu pozornost Tessa, kterou Zan už znala docela dlouho. Ne však příliš dobře. Snad ta strach nahánějící vlčice zaujme Hatiho v tuto chvíli víc, než Zaniyah, krčící se před jeho zrakem ve stínu.

Stále trochu omráčeně seděla teď už pod křídlem onoho staršího vlka. Nechtěla znát jeho jméno, alespoň zatím. A stejně tak si i ona přála, aby neznal on to její. Stále tu byla možnost, že když potká jednoho ze Zaniných sourozenců, třeba si je splete s ní. Zkrátka by si přála, aby absolutně nevěděl, kdo je. Taková ostuda, potupa, mělo by se jí za to dostat slušného výsměchu. Co si o ní teď Hati pomyslí? Že se k němu Zaniyah otočila zády? To by sic neudělala, ale moc moc se bála, že si to o ní bude Hati myslet. Že ji bude chtít dokonce potrestat za to, že se vystavila slunečnímu svitu. Nebála se ani tak moc mesiáše a zbytku smečky, jako samotného trestu Hatiho. Klidně by jí mohl i smrt naservírovat pod nos. Jistě by to pro něj nebylo těžké. Jako rozlomit špejli.
Upírala zrak do země a po chvilce se začínala ptát sama sebe, zda tu bude muset přečkat zbytek dne s tím cizím vlkem. Nejspíš ano. Měla knedlík v krku. Znepokojovalo ji tohle místo ve dne. No ihned, jak znovu slunce zapadne, vystartuje pryč odtud. Do úkrytu za matkou a otcem. Tam bylo snad největší bezpečno.
Na Nirixova slova jen přikývla a pak se dál zahleděla do země. Nehodlala si už dál hrát. Prostě si půjde lehnout někam do temného rožku a bude přemýšlet nad tímto zážitkem. Ne, nic nebude v pořádku. Hati už to určitě ví. On ví všechno. Je jen otázkou času, kdy... mě bude chtít potrestat. Měla těchto pár slov na jazyku, však nakonec je nevyslovila nahlas. Ztratila řeč.
A ano, měla nutkání všechno to, co se tu odehrálo házet na sebe. Vždyť to ona dělala blbosti a nedokázala se při tom ovládnout. Nirix ji zachránil pro její dobro. On za nic nemohl.

Pomalu se začínala vzpamatovávat a dokonce po chvíli nabrala dostatečné odvahy na to, aby pohlédla Nirixovi do tváře. Nevypadal moc naštvaně, ale Zan od něj alespoň to vnitřní rozzuření očekávala. I on musel strčit hlavu do toho hrozného světla, aby mohl Zan dostat pryč, no ne? A to jen kvůli ní. Musel jí to přece vyčítat. A jestli to nedal najevo, alespoň vnitřně jí to vyčítal zcela určitě. Zan vlastně vůbec nenapadlo, že by snad jakkoliv plánoval před Mesiášem svést vinu na sebe. To ani náhodou. A kdyby o tom věděla, údivem by byla ještě více bez sebe. "Prosím, neříkejte to nikomu dalšímu. Strašně moc mě to mrzí. Už se to nikdy nestane. Jen prosím vás, aby se tohle celé stalo tajemstvím. " Srdnatě vyřkla, když už konečně popadla dech. Nikdy předtím netušila, jak dobře umí pronést prosbu.
Určitě je na mě naštvaný kdoví jak moc. Že se vůbec namáhám. Určitě to někomu poví. Určitě řekne před očima celé smečky, že si zasloužím hrozný trest." Pomýšlela si se znovu stoupající nervozitou. Srdíčko jí tlouklo jak o závod a nevěděla, jak ho zastavit. Nejradši by se na místě stala hromadou švábů, ale to by bylo v tuto chvíli značně nevhodné. To použije, až se na ni vlk rozčíleně vrhne.
A stále si myslela, že na ni za to bude naštvaný celý svět. Nebylo sic divu, ale jejímu sebevědomí a vůbec momentální psychice moc negativita nepomáhala.
Snažila se zadržet pláč a koulela očima na Nirixe. Ani nevěděla, jak se tento vlk jmenuje. Většinou by se představila, aby se vlk představil také, jenže dnes na to nebyl vhodný čas. Nechtěla, aby věděl, jak se jmenuje. Když neví, jak se jmenuju, mohla bych později svést dnešní událost na jednoho ze svých bratrů... potrestáni by pak byli oni. Nuž napadala ji spousta podobných nesmyslných nápadů. A to jen proto, aby jakkoliv uchránila sebe před trestem.

Utíkala a utíkala tak zběsile, že jí po chvíli vyklouznul jazyk z tlamy. Poté začala i trochu více slinit a unaveně funět. Její mladé a malinkaté tělo ještě nebylo připraveno na tuto zátěž. Jak fyzickou, tak ani tu psychickou. Ach kdyby byla Zani větší, to by dala Tesse, co proto, ale to dnes nemohla. Byla úplně bezmocná a vystrašená.
A její strach ještě zesílil, když se najednou objevila vlčice přímo před ní a znovu se tyčila před štěněcím tělem jako vysoký sloup. Tessa si snad musela užívat toho pocitu nadvlády a převahy. Jak odporné.
Zan se prudce zastavila se zježeným hřbetem a vypustila ze sebe. A-aňo... mam. Z tebe, p-pjotože si tak... tak stRašně oškjiva a nechutna. Tahni pjič ty obludo! Aaaaa!" Asi už Zani došlo, jak velkou šanci utéct před vlčicí má (žádnou), protože nyní začala pořádně panikařit. Reflexivně se pokusila vlčici zahnat urážkami. Nechápala, že by tím mohla vlčku akorát tak rozzuřit, ale bylo jí to i jedno. Prskala a vrčela na Tessu svým jemným hláskem a pak si lehla do klubíčka, předníma tlapama si zakryla obličej a s ocáskem staženým mezi nožkama začala šíleně pištět. "Až pšíjde matka, ta ti dá, ta ti dá! Aaaaa!" Přerušila na chvíli své pištění, aby mohla dodat ještě pár zakoktaných slov.