Príspevky užívateľa

Plná očekávání se nechala vyzvednout na hřbet svého otce a následně už si jen blaženě polehávala v jeho kožichu. Šklebila se u toho celkem zákeřně. To proto, že její otec musel snášet tu studenou půdu pod nohama a musel pokračovat stále dál zatímco ona se jen nechávala nést. "Jo." Zaculila se stejně, jako když se jí podařilo v boji porazit některého z jejích bratrů. Vítězoslavným úsměvem by se tento zášklebek dal nazvat. "Kam deme... a jak dlouho eče?" Zeptala se s hlasem plným zvědavosti. Vlastně si ani nebyla jistá, zda už Tiamovi tuto otázku jednou nepoložila. V každém případě jí to bylo ale asi jedno. Netrpělivost byla silnější než výčitky svědomí z toho, že zopakovala jednu a tu samou otázku.

Zan na neuvěřitelně krátkou a zároveň děsivě dlouhou chvíli ztuhla krev v žilách. Vlastně nejen to. Celé její tělo kompletně zkamenělo. Stála omráčeně ve svitu slunce a její očka hleděla přímo do zdroje onoho světla. Slunce ještě nebylo vůbec vysoko, před chvílí totiž začalo vycházet, ale už šlo vidět. Mladému vlčeti se zastavil dokonce i dech a hrůzou jí poklesla čelist. Horší to být v tuto chvíli nemohlo. Opravdu ne!
Nedospělá malá vlčice ani nevěděla, co si má pomyslet. Hlavou se jí hnalo tak velké množství nesmyslných myšlenek, až se zdálo, že ztratila mysl.
Vlastně se jí moc neulevilo, když ji její společník popadl a dostal ji mimo tu odporně zlatavou záři. Na chvíli ji to světlo oslepilo a tak ani chviličku nevěděla, co se s ní děje. Však i když se jí opět vrátil zrak a už seděla ve stínu mimo okno, stále si představovala ten pohled do téměř denního světla. Jeden by rád řekl, že ji z hlubokých myšlenek a částečného omráčení dostal Nirixův hlas, ale to nebyla pravda. Když mu odpovídala na otázku, stále byla v tom rádoby "tranzu" a šoku. "Já... ne... nevím." Zabručela tiše s pohledem upřeným kamsi do dálky.
Teď už seděla s ocáskem stočeným mezi zadníma tlapkama a jen se jí ježila srst na zádech. Zmatek, strach a šokovanost, tak by popsala své pocity v tuto nepříjemnou chvíli.
Tohle nemůže nikomu říct. Jak by na to reagovali její rodiče? Jak by na to reagoval takový Mesiáš!? Zabili by ji za to? Mučili nebo vyloučili ze smečky? Co by vlastně mohla očekávat za svou bezhlavost a nezodpovědnost? Jaký trest následuje po tom, co se srst Kulťana dotkne slunečního svitu?

Narozdíl od onoho vlka za jejími zády běžela Zan co nejrychleji to dokázala. Její ještě docela krátké nožičky kmitaly tam a zpět a odrážely její hezky tvarované i dobře živené tělo. Věděla, že se musí snažit, aby ji vlk nedohnal, však myslela si, že snad tato snaha bude stačit. Kdyby totiž Nirix chtěl, jistě by ji okamžitě dohnal. To však Zan nevěděla. Nirix se o to totiž evidentně nesnažil. Také se ji nesnažil varovat před pomalu vycházejícím sluncem tam venku. A možná o něm nevěděl, stejně jako Zan. Proto ji neupozornil?
Neměla zatím moc chytrou hlavičku na to, aby dokázala odhadnout rozdíl rychlosti mezi dopělým vlkem a vlčetem.
Proto běžela dál podél docela dlouhé stěny a nevědomky šlapala na plachty, jež zakrývaly velká okna. Ty plachty byly dlouhé tak, že ležely z části i na zemi. Zaniyah by příliš plýtvala energií, kdyby každou plachtu obešla. Proto na ně bezmyšlenkovitě šlapala. A doplatila na to. Ve všem tom zmatku i nadšení ze hry si nedala pozor a na jednu z plachet šlápla moc neopatrně. Přesně v místě, kde se ohýbala do pravého úhlu, takže ji shodila. Plachta hlasitě zašustila a pak neuvěřitelně rychle spadla na zem. Nejspíše na zdi totiž nedržela dostatečně pevně.
A mimo jakékoliv očekávání už za tímto oknem slunce stoupalo vzhůru. Když se kus plastové látky dostal na zem, rozvířilo to prach kolem a taktéž odhalilo sluneční paprsky z venkovního světa. Zan se při pádu plachty tak lekla, že okamžitě s cuknutím zastavila a jen tak tak uskočila před padající plastovou dekou. Pak už jen ztuhle zůstala stát na místě a hleděla do světlaplného okna.
Ano, přesně takové následky může blbnutí mít.
Stála omráčeně pod velkým oknem a na její tmavou srst nyní dopadalo sluneční světlo. Sluneční svit se dotknul kultského vlčete, které tuto zkušenost považovalo za tu největší noční můru. A co na to řekne teprve Nirix, který zde byl dnes přítomen? Pokusí se ji okamžitě zabít, nebo tak něco? Ještě se uvidí, jakou reakci bude mít vlk při pohledu na vlče, stojící přímo pod jedním ze světelných paprsků slunce. A bylo po švandě.

Očividně nebyla Zan jediná, koho neznepokojoval východ slunce, jež se už už chystalo ke svému prozáření kultského města. Přišel zde za ní totiž další vlk, kterého však i mohly pouze vyrušit hlasité zvuky ze spánku. Taktéž se mohl pouze ke spánku chystat, a proto šel teď upozornit Zan, aby byla potichu. Kdoví? Možností bylo mnoho. V každém případě to však bylo mladé Zan úplně jedno. Prostě tu byl a hotovo. Zrovna se pokoušela roztrhnout jednu starou a špinavou látku, když na ni docela neznámý vlk promluvil. Vlastně jediné, co o něm zatím věděla bylo to, že byl z Kultu. "Copak nepoznáš, že jsem h-holka, ty jelito?" Vyřkla srdnatě ve chvíli, kdy upustila starý kus látky na zem před své tlapky. Malé vlče se na staršího vlka zatvářilo až přidrzle odvážně.
Bylo pravdou, že řeč stále moc dobře neovládala, občas se v rozhovoru zasekla a musela se zamyslet nad některými slovy. I sem tam ještě zašišlala, však mluvit už docela dobře uměla. Nebyla zas tak mladá, jak se mohlo zdát.
"Hraju si, a ty si teď budeš hrát se mnou...Chytni mě!" Odpovídala mu na otázku odhodlaně a při tom pomalu couvala dál od něj. Rozkousaného kusu látky, který zde škubala před chvílí si již nyní nevšímala. Když dořekla, nehledíce na to, jestli vlk běží za ní nebo ne se rozběhla směrem od něj. Rozběhla se podél stěny s velkými okny, která byla zakryta plachtami, proto se nemusel jeden bát slunečních paprsků, které by mohly do budovy těmito okny vstoupit z venku.

Jak by se asi mohlo vlče zabavit ve staré továrně? To byla otázka, kterou si pokládala Zaniyah už od chvíle, kdy udělala první krok za práh hlavního vchodu do továrny. Hlavou otáčela do všech stran a hledala cokoliv nebo kohokoliv, s kým by se mohla dnes zabavit. Nejen, že za její dnešní průzkum mohla znuděnost, ale ve hře hrála i zvědavost. Příliš velkou zvědavostí přec trpělo mnoho mladých vlků a Zan nebyla výjimkou. I ona měla neustále potřebu objevovat nová místa i nové osobnosti. Zan i ráda další vlky štvala, proto jí příliš nevadila společnost.
Našlapovala tiše a ouška měla nastražená tak, jak nejlépe to šlo. Dlouhý ocásek měla vysoko ve vzduchu, aby jím nerozmetávala všudypřítomný prach. Tmavě zbarvené vlče bylo připraveno na velký a zatím nenápadný průzkum továrny. Zan se dala do práce.
A když už se zdálo, že má prošmejděnou dostatečnou část velké budovy, začala docela blbnout. Běhat sem a tam, ničit a trhat krámy a staré látky kolem sebe. Z hrobového ticha se za pár minut stal dráždivý hluk. Ani by tuto malou potvůrku nenapadlo, že by tímto vyváděním mohla přivolat někoho dalšího. A už vůbec by ji nenapadlo, jak hrozné může mít její dovádění a hraní si se starými látkami následky. Ani ve snu by ji to nenapadlo.
Svým dnešním průzkumem ztrácela opravdu velké množství času. Noc se blížila pomalu ke konci a každou chvílí by mělo začít vycházet slunce. Tohle byla skutečnost, kterou si uvědomovala a věděla též, že je slunce špatné a Zan by se měla už chystat k odchodu a schovat se před jeho září. Však zatím se jí zdálo, že má na východ ještě čas a tak nebrala tuto myšlenku moc vážně. Jen dál vyváděla a vůbec se jí nyní nechtělo pryč.

Tak a teď Tesse pěkně oplatí její velice lichotivá slova. Mhm! Zaniyah se postavila opět na všechny čtyři. Ačkoliv jí to moc nešlo, pokusila se ocásek vyšvihnout vysoko do vzduchu a zavrčela. "Ta...taky divné meno." Ještě si pak poslechla už příjemnější slůvka. "Asi. Jo." Váhavě ještě rychle dodala. Tak a byl čas zdrhat. Po těchto slovech už to Zan jednoduše nedala. Otočila se a pelášila pryč. Její malinké nožky ji unášely však moc pomalu. Byla proti Tesse bezmocná a strachem bez sebe.
Utíkala tak rychle, jak jen dokázala a hloupě doufala, že ji ta vlčice nedožene.
No, držet se u rodiny Zan nebavilo, ale asi to bude bezpečnější místo. Už začínala chápat, proč by měla zůstávat raději pod ochranou své máti.

Byla hluboká noc a temnotu, která byla všude kolem ještě doplňovala mlha. No jo. Bylo to klasické podzimní počasí a pro tak mladé vlče to bylo nepříjemné. Zan se sotva dokázala na území orientovat i bez toho, aby byla mlha. Natož s ní. Musela se tedy spoléhat na svého otce, který tu byl s ní a snad ji nehodlal nějak zradit. Kdyby tady totiž malé vlče nechal, bylo by to pro Zan nejen nebezpečné, ale také děsivé. Nejspíše už by mu to neodpustila.
cupitala tam, kam se dospělý vlk pohnul a dívala se jen a jen na něj. Kvůli tomu občas zakopla a pak se musela znova hrabat na všechny čtyři, ale jinak tento slepý způsob pohybu zvládala.
Chladná zem ji studila na polštářcích, v nichž ještě nebylo tak velké množství tukové vrstvy, která chránila dospělé vlky před chladem ze země. Proto ji to studělo a kvůli tomu zvedala nohy komicky vysoko. Celé to bylo jedno velké nepříjemné. "Zani už to nebaví." Zabručela si pod vousky.

Zan sebou cukla při každém výraznějším pohybu té vlčice. Neměla v plánu jít pryč, ale zároveň se jí nelíbilo být v přítomnosti Tessy. Zan byla až příliš moc malá na to, aby dokázala nějak dobře vzdorovat strachu. Proto na ní šlo docela poznat její znepokojení. Malinkaté srdéčko se jí rozbušilo rychleji při každém pokusu o řeč. Jen těžko si jeden dokáže představit, jak moc velký vliv má ten miniaturní pulzující orgán na vlče, v jehož hrudi se nachází. Nic pro ni. Zan nebyla psychicky stavěná na to, aby se někoho bála. Nebýt magie oné vlčice, pravděpodobně už by na ni začala používat urážející oslovení tak, jako to používala i na své bratry. Chovala by se mnohem více drze. Možná by se jí už i zakousla do tlap a začala je žrát.
Chvilku tam jen seděla s pohledem zabodnutým do obličeje vlčice a mlčela. Nevěděla, co by jí na to měla říct. Došla jí řeč. Neměla zatím Příliš dobrou slovní zásobu, díky níž by mohla obracet každé útočné slovíčko proti vlčici. "Ně!" Prskla docela odvážně. Však nervozitou se u toho naopak celá zatřásla. "Ty jak jmenuješ?"

U mámy byla Zan v bezpečí možná jen fyzicky. Co se týkalo psychiky, tak to byla právě mezi svými sourozenci a matkou v nebezpečí. Asi by jí z toho neustálého pištění bouchla hlava. Každý musel být občas chvíli sám, no ne? "N-nebaví mě ťo." Upřímnost byla ovšem její silná stránka. No a tak proč se i upřímně nezachovat. Sic to pro ni vzhledem k její nervozitě bylo nepříjemné, ale posadila se. Opravdu se posadila na znamení toho, že zpět za mámou nepůjde. Ocásek si trochu vystrašeně ještě složila mezi zadní pacinky. Byl to reflex, kterého si jen málokteré vlče všimne. "M...možná... ale ňe!" Zmateně se zamýšlela nad tím, zda by měla této strašidelné vlčici lhát a nebo ne. Bylo to matoucí. "Ž-Zan." Dokonce si ani nebyla jistá, jestli má vůbec vlčici říkat své jméno. Slušnému chování ve společnosti ji zatím ještě moc neučili.

"No... ťak ja t-t-taky." Snažila se znít trochu dospěle i s tím svým bídným slovníkem. A nejen slovník, ale také výslivnost byla u téhle malé koule chlupů velmi na nízké úrovni. Však nevadí. Zani z tohoto věkového vězení snad již brzy vyroste. Stačilo jen hodně jíst a spát. Pak Zani snad docílí větší velikosti a schopnosti mluvy. "Pld mam...ž ťebe." Zalhala. I přesto, že z ní nyní strach začal teprve opadat, mluvila vážně a pevně. Když se teď totiž cítila méně vystrašeně, dodalo jí to sílu mluvit. Mižná ji přec jen nerozkouše na cucíčky. "My vochech... chule? My kamarad?" Zeptala se a tentokrát se jí méně ježil hřbet. Asi už si zvykala na přítomnost cizinky. Později se dokonce i pokusilo štěně na svou společnost usmát. Byla to právě vděčnost, co se snažila Zan cizince dokázat. Vděčnost za to, že nebyla zavražděna. Vtipné ne? "Asi tam." Poukázala pak hlavou tam, kde by měla být někde její rodinka.

Její malilinkaté nožky zavedly Zan až sem. Pro dospělého vlka to bylo jen pár kroků mimo dohled rodičů, ale pro Zaniyah to byla zdlouhavá tůra. Jazyk měla vystrčený z tlamičky a unaveně funěla z toho, jak rychle se snažila dostat co nejdál od své rodinky. Už se na to všechno pro dnešek nemohla dívat. Štvali ji sourozenci. Ceph, ten neustále někoho či něco žral, dokonce i tátovy nohy. Co pak hodlá dělat, až mu je jednoho dne slupne? Kdo mu půjde na lov? Zatím si tedy vystačili všichni s mlékem od matky, ale jednoho dne stejně vyrostou a budou potřebovat osobního lovce. No samý problém. Teď už bylo ale ticho a klid od všech členů rodinky. Až bude mít Zan hlad, tak se těch pár metrů zase vrátí k matce. "N...ň-ňe." Odpověděla jakémusi cizinci, který se zde zjevil z čista jasna. Byl oproti tomuto vlčeti úplný obr a možná i to Zan tak moc děsilo. Až se jí z nervozity naježil celý hřbet. "Nič!... Č-čo ty tu?" Prskla po vlčici snažící se být drsná, ale moc jí to nešlo. Celá se klepala strachy a představovala si, jak už ji tato velká vlčice strká do tlamy a přežvykuje.

A bylo to tady. Už by si začala myslet, že tam uvnitř zůstane navěky. Nebylo to tam špatné. Bylo tam teplo a neměla tam hlad, ale žít tam ještě nějakou dobu, no to by ji asi přestalo bavit. A tak se dnes ocitla na vzduchu. Na dýchatelném vzduchu, který když se jí dostal do tlamičky a později i do maličkých plic, myslela si, že se udusí. Však bylo to spíše opačně. Teď už se právě neudusí. Byl to jen pocit. Velice špatný pocit, jenž se ještě mísil s pocitem hladu. To nebylo příjemné. Musela hlad zahnat! A tak se nechala vést instinkty. Snažila se dostat za teplem a také se za ním dostala. Ale nebyla tam jen ona a její matka. Její sourozenci Zan stáli v cestě. Evidentně ji chtěli štvát už teď. A Zaniyah Dern no Torryn to rozhodně nehodlala nechat jen tak. Vynadá jim! Nadechla se a hned na to ze sebe dostala velmi, VELMI nespokojené zapištění. Byla to výhružka, kterou budou zcela jistě novorozeňata ignorovat.
Zan se drala přes jejich malá tělíčka k tomu největšímu zdroji tepla, což byla matka. A kde je matka, tam je jídlo. To vědělo každé vlče i bez toho, aby mu to někdo musel říci.
Po pár chviličkách se její namáhavá práce vyplatila. Po chvilce se konečně dostala k mléku a naplnila si bříško. Musela být v tuto chvíli úplně nevýrazná. Zapadala, protože se zatím nechovala nijak výjimečně. Také jak by se mohlo takhle mladé stvoření zachovat výjimečně? Možná tím, že by se přisála na něčí tlapu, jako to udělal nyní její brácha, ale to by Zan přišlo spíše stupidní než výjimečné.

jméno: Zaniyah Dern no Torryn
přezdívka: Zan
pohlaví: samice
věk: štěně
matka: Semie Dern no Torryn
otec: Tiam
sourozenci: Cepheus Dern no Torryn, Vexhacion Dern no Torryn, Reese Kiernan Dern no Torryn

charakteristika:
Střetneš-li se s touto vysokou a štíhlou vlčicí, mohou tě pohltit všelijaké pocity. Její výraz je totiž ze začátku zcela nepředvídatelný. Její sympatickou tvář často zdobí úsměv, jenž tě téměř nutí si s ní popovídat. Začít se přátelit. Někdy působí její sebejistý postoj i výraz až roztomile. Lákavě. Jako by ti ten tmavý obličej chtěl říci: Jen se neboj, jsem neškodná. To však může vlka i zmást. Někteří se mohou dosti ohlížet na její vnější charakter a odhadnou dle toho vypracovaného svalstva a děsivě tmavých očí, že se jedná pouze o falešný výraz. Myslí si, že je její úsměv pouhou přetvářkou a že se pod tou mile vypadající maskou nachází nějaká potvůrka. Sic bývá onou potvůrkou. ale není až tak falešná, jak se může některým zdát. Naopak patří spíše mezi ty upřímné. Nachází se ve středu všeho. Není ani hodná, ale ani zlá. Dokáže býti jen velmi velmi drzá a namyšlená. Ráda si otevírá tlamičku na ostatní, včetně těch nadřízených či starších. Pokud se ti nepodaří ukázat něco, co je Zaniyah proti srsti, je opravdu tak milá, jak se i tváří. Dokáže se mnohdy chovat jako miloučké i trochu rozmazlené dítě. Umí ti říci, jak moc tě má nebo nemá ráda. Je upřímná, odvážná a tvrdá jako kámen, takže se nebojí žádné své odpovědi ani otázky. Můžeš ji slovy zranit, ale ne tak, abys jí tím narušil sebevědomí. Také je pozorná a vnímavá. Poprosit vlka o cokoliv, poděkování i pozdrav je u ní na denním pořádku. Slušnost není pro Zan něco, za co by se měla stydět. Naopak v tom vidí jisté výhody. Je si vědoma toho, že dobrého dojmu ve společnosti může suprově využívat ve prospěch sebe samotné. Ano, prohnanost je u Zan také dosti charakteristickou známkou. Každý svůj krok si předem detailně promýšlí. Snaží se přijít na to, jak nešlápnout na špatné místo. Jakmile jí jakkoliv ublížíš, nebojí se ti to vrátit i desetkrát tolik. Ať už fyzicky, nebo psychicky. Nepříjemnost ti vrátí. Je jedno jestli hned, nebo někdy příště. Vrátí se ti to. Nemá problém si dělat nepřátele. Je neohrožená.
Pokud se pokusíš Zan přesvědčit o tom, že jsi chytřejší či lepší než ona, nepodaří se ti to. Dokonce budeš nakonec ty tím špatným a hloupoučkým. Snaží se obracet situaci proti tobě.
Nenechá se naočkovat něčím, čím nechce. Názory si sic získává od někoho jiného, ale upravuje si je zcela podle sebe. Přebírá od ostatních částečky a tvoří z nich jiný celek.
Má radši takové vlky, kteří se nebudou snažit ji nějak ponížit. Má ráda ty, kteří jí budou naslouchat, kteří nebudou vyšší než ona. Nevadí jí ani někdo, kdo je protivný, pokud to tak myslí vážně a nechce tím jen Zan ublížit. Nevadí jí tací, jež k ní budou upřímní. Jediné, k čemu chová opravdový respekt je upřímné vyjádření… a také Hati. Věří v boha noci víc než v mnohé jiné a skutečné věci. To přináší v reálu mnoho nevýhod. I pokud ti přijde moc dokonalá díky své nezlomnosti a namyšlenosti, není to zcela pravda. Má více nepřátel než přátel, což je také velká nevýhoda. Je tvrdohlavá a stojí si za svým. Nezbavila by jiného vlka života, kdyby nemusela a kdyby si řekla, že jednoduše nechce. Ačkoliv umí vyděsit slovy i pouhým pohledem. I když si váží hrdosti ostatních opravdu málo a dává to jasně najevo. I když ti umí brilantně zrušit čisté svědomí, není ta krvelačná bestie, jakou se někdy zdá být a jakou by možná být i měla. Život - To je vlastně také věc, ke které chová respekt. Ví, že by i sama sebe zabila, kdyby měla zůstat na celém světě sama. Ačkoliv má sebevědomí až nad hlavu, nepovažuje se za nejdokonalejší a nejdůležitější osobnost ve vesmíru. Umí si hledat kamarády a umí milovat, i když to tak nevypadá. Sice si sama v hlavě říká, jak svou rodinu nenávidí, ale někde hluboko uvnitř pro ni znamenají docela hodně.

zajímavosti:
> Miluje hmyz, díky své magii má ke hmyzu vrozenou lásku
> je štíhlá a dosti vysoká, však není vyšší než někteří její sourozenci
> Má na srsti výrazné zelené znaky po její matce, které jsou ve tmě dost výrazné. Někdy se může zdát, že ve tmě trochu září, ale je to pouze optický klam.
> Ráda sportuje a fyzicky zatěžuje své tělo. A jde to na ní poznat, protože její tělo zdobí vypracované svalstvo.
> Má drsnou, odolnou a ne moc hustou srst, o kterou dobře pečuje.
>Ráda vyhledává adrenalin.

magie:
ŠVÁBI:
Zaniyah se dokáže doslova proměnit na hromadu švábů. Nikdy se nemění jejich počet. Stačí se zasoustředit a z jejího těla se náhle stávají stovky těl menších. Vlčice při tom vypadá, jako by se rozpadala.
Jakmile se z ní stane ono velké množství švábů, stále má svou mysl. Všechen hmyz tedy po proměně funguje jako velká společnost s jedním mozkem. Každý šváb se od ostatních může vzdálit maximálně na 10 metrů - dál už mu jeho vůle nepovolí se vzdálit od svého hejna. Zaniyah se díky této proměně může dostat přes malé škvíry ve zdi, nebo může přelézt zdi (protože švábi umí lozit i po stěnách). Je ale nevýhodou, že každý šváb je jakoby kus vlčice samotné. Aby se tedy mohla dostat do své vlčí podoby celá, musí být počet švábů kompletní. Pokud jich třeba polovina zahyne v době její švábí podoby, Zan se vrátí do své vlčí podoby celá zmrzačená a bez kusů těla. 
Ve švábí podobě nemůže být déle, než 6 hodin. Po 6 hodinách už se pak automaticky mění zpět na vlka a alespoň 2 hodiny tak musí zůstat. Tuto magii umí ovládat už od malého vlčete a čím víc pak vlče roste, tím větší je i počet švábů. Vždy záleží na hmotnosti jejího těla.


další postava uživatele Matery <3