Príspevky užívateľa

Otázkou ho docela zarazil a asi se tomu tolik nedivil, že se zeptal. Jako malý sbíral pár informací od ostatních, než se rozutekli stejně jako jeho máma kamsi pryč. „Co si tak pamatuju, tak co se starých ceremoniálů týče, tak se zabíjeli tuláci. Vlk musel dokázat, že na to má. Ignis nebyl zrovna oblíbený. Někteří se ho báli, jiní nenáviděli už od pohledu. Síla této smečce nikdy nechyběla a není tomu tak ani teď. Jen mě mrzí, že jsem tu....jak to říct z původních členů zůstal sám. O svých Heltyráckých kořenech skrz matky jsem toho zrovna nedokázal zjistit moc. Odešla beze stopy když jsem byl malý." Tátu taky nikdy nepoznal a ani neví kdo tím vlkem je. „Co se Zora... původního alfy týče...co jsem slyšel a z mého pohledu lepšího Alfu tahle smečka nezažila. Nebyl by Vlk co by z něho neměl respekt." Lehce musel odlehčit atmosféru, aby nebyl furt tak vážný. „Abych to trochu zkrátil....." Snažil se najít správná slova. „Vraždění tuláků jako ceremoniál později byl zrušen a pravidla změněna i upravená. Po smrti Zora se toho dost změnilo a jak to říci....nikdy to nebylo to co to bývalo." Velmi nerad pátral v tom, co se tu událo a o to hůř o tom mluvil. Co hodně vlků opustilo smečku se k nim přidala i jeho matka a to ho zničilo na velice dlouhou dobu.

Podíval se na svého spokojeného ptáčka. „Našel jsem ho zraněného v lese. V té době jsem se hodně bavil s Reliéfem, který mi dal základní lekcí, když jsem se zranil. Nějak...mi ho přišlo líto, když si poranil křídlo, tak s pomocí Feiera jsme ho dali dohromady. Od té doby nějak zůstal se mnou a pomáhá mi v lovu. Dostane se tam, kde já třeba ne a občas toho vidí víc, než já. Sice jsme tohle zkoušeli jen pár krát a máme co doladit, ale zatím si vedeme dobře." Někdy to byl vážně paličatý pták a většinou vždy koukal jak kuře na dvorku. Ale když už se oba pustili do práce, tak dokázali se srovnat na jednu lajnu.

Vskutku nebyl teď zrovna nějak moc aktivní snad jen z povzdálí. Z druhé strany ho to dost mrzelo, že nebyl takový plný elánu jako předtím. Nebylo mu tudíž zrovna překvapením, že ho hledal. „Bylo už i hůř popravdě. Občas snáším věci víc intenzivně než jiní. Chtělo to se trochu psychicky srovnat, ale snad už se vrátím do starých kolejí k lovu." Mezitím co mluvil mu Tenzin přistál na křídle s malým kusem potravy, kterou pojídal. Al musel trochu křídlo roztáhnout, aby mu bylo pohodlněji jak na větvi.„Rád bych byl už víc aktivní a vrátil se zpět. Pauza mi prospěla." I když to bylo zrovna nemilé, ale lepší bylo asi tohle, než ze sebe dělat šaška. Přesilovat se zbytečně a dělat vše n víc jak maximum moc neprospívalo. Snad už stejnou chybu neudělá.

Hlásím se

Nečekal zrovna, že potká nějakou společnost. Většinou se vlkům vyhýbal, když to bylo možné. Avšak by bylo neslušné odmítnout společnost, když si k němu sama přijde. „Také zdravím. Jo dalo by se to tak říct." Spíše nevěděl co se sebou, než cvičný běh. Někdy však může mít úmyslu i více významů. Netušil, jestli mu Zath ještě něco bude chtít, tak chvíli čekal. Ten nezvyk mluvit s ostatními vlky šlo docela poznat. Najednou ani pořádně nevěděl jak má začít konverzaci. Nemohl se ho přece ptát co měl zrovna na oběd to by bylo pěkně divný a hlavně by byl za cvoka. Tudíž jen jak trotl vyčkával. To víc mu šlo lovení jak tohle.

Poslední dobou nebyl zrovna dva krát výřečný a možná ani tolik milý, jak býval. Být sám se svými myšlenkami ne vždy přivedly dobré ovoce. Pomalu o svých pocitech přestal s ostatními mluvit a jediné co ho bavilo a zajímalo byl lov. V ničem jiném neviděl radost a dělal co měl. Nebo spíš co by se od něho i dokázalo očekávat. Nebyl zrovna nejlepší v komunikaci toho si je sám vědom, ale pociťoval úzkost, když byl mezi vlky. Našel v samotě zalíbení, která ho později pohltila téměř celého. Zachmuřený, nekomunikativní a zavřený sám ve svém světě. Věděl, že dělá z části chybu, ale asi to tak považoval za nejlepší řešení, než se někomu s něčím svěřit. Čas od času byl agresivní i k sobě samému. Dával si fyzicky do těla víc, než měl. Překračoval v energii své hranice možností. To se pomalu začalo ukazovat i na něm. I nyní si dával dost do těla během. Čím rychlejší bude, tím se zlepší i v lovu. Svou sílu si vybíjel buď na zvěři, nebo ve starých kmenech. Cítil jak mu chladný vítr prochází kožichem. Cítím se svobodný a v klidu, když se dokázal vyčerpat. Doběhl až do lesa, kde už musel na vyčerpání zastavit a dát si pauzu. Udýchaný se posadil a snažila se co nejrychleji nabrat kyslík do plic.

Prohlédl si vlka stojícího před sebou a nezdálo se mu, že by ho tu někde viděl. Nebo jen přehledl z druhé strany. Dle pachu byl asi nováček. „Ahoj. Nováček předpokládám." Jméno Iska mu eventuálně nic moc neříkalo. „Jsem Alaric Azuly de Bluemaire. Stačí jen Al nebo Rik." Přezdívkou Rik oslovován zrovna nebyl, ale proč ne. Slyšel by i na to. Pohlédl na Leviatana a potom na Isku. „Ank. Jmenuje se Leviatan." Byl mu dobrým společeníkem.

Těžko říci jak dlouho v této části nebyl. Začínal pomalu litovat, že na něho přišlo zase období kdy chtěl být převážně sám. No....sám jak sám....měl vždy blízko sebe Leviatana, jež bylo káně, které kdysi zachránil. Postupem času se z nich stali docela kamarádi a jeden na druhého si zvykli. Oba dva většinu času trávili v oblacích nebo někde zalezlí. Nikdy by si neřekl, že by někdo takový dokázal mu nahradit společnost jiných. Sice mu nikdy nerozuměl co říká a většinou to bylo spíš mluvení sám se sebou.
Momentálně se zase hnali po nebi a z výšky se rozhlížely copak kde se děje. Levi byl u lovu i docela nápomocný. Někdy dokázal zahlédnout něco co on ne. I teď ho skřekem upozornil na nějaký pohyb pod ním. Dle tvaru to byl vlk, tak mu zvědavost nedala a sletěl se podívat. Přistál opodál před ním a chvíli na to mu Leviatan přistál na zádech.

Tyto zmíní dny trávil Alaric povětšinou sám. Neměl náladu se nějak socializovat a jediné co dělal ku prospěchu bylo loveni. Taky asi to bylo to jediné co ho nějak bavilo, zabavilo i odreagovalo od svých pochmurných myšlenek. Vyšel na jeden z kopců, kde de spokojeně usadil a díval se na krajinu, která byla hezky pokrytá sněhem kam až oko dohledlo. Z dětství neměl na zimní období moc dobré vzpomínky, když malém umrzl. Avšak měl i pár veselejších, i když jich nebylo zrovna moc. To ticho ho lehce uklidňovalo a mohl začít přemýšlet víc o sobě. Promítal si v hlavě události posledního roku i ty, co se staly. Nepřinesly mu zrovna pozitivní zážitky a už začínal být z neustálého neúspěchu unavený a neměl vůbec žádnou motivaci. Hodně krát si říkal, co tu asi dělá? Co je jeho poslání v tomto životě? Čekat na smrt nebo ho snad v tomto světě ještě něco čeká? Ah kdo by jen mohl odpovědět na jeho otázky. Rád by znal aspoň něco z toho všeho. Už ani neměl pocit, že by ho něco mělo dělat ještě šťastným. Že by smečka? No....i když o ni nepochyboval a je hezké být součástí něčeho, tak to přece není úplně ono. To po čem jeho zlomená duše touží je něco jiného......to.však tento vlk ještě poznat nestihl. Doufal, že má ještě nějakou naději se psychicky zotavit, ale v hlouby sebe věděl, že to už to asi bohužel nebude tak snadné, ba dokonce to nepůjde.

Jeho nenápadní courání asi nebylo tak nenápadné jak si myslel. Cyrano si zdá se něco přece jen všiml a vysvětlovat to on moc nerad. „Ahoj. Ale jo....jen jsem se z toho s Roo ještě nesebral a teď mi má odejit i další část mé rodiny. I když vzdálená, ale i tak...." Snad pochopil co tím chtěl říci. „Z toho se nějak seberu." Nechtěl ukazovat svoji psychickou slabost. Nepatřilo by se to dát najevo, když má být silný vlk. Jak daleko se přes všechno dostal a teď to s ním šlo zase do háje. Nevěděl, jak dlouho to se sebou ještě takto vydrží, ale bude se muset snažit to co nejvíc potlačit.

Tohle svolávání shromáždění přestal mít Alaric rád od doby, co mu většinou přinesou jen špatné zprávy. Seděl vzadu za ostatníma no dostatečně aby slyšel vše potřebné.
Dozvěděl se však informaci co z jedné strany úplně nerad slyšel, že Ray odchází. Začal ho mít i dost v oblibě, ale ne že by Feiera taky neměl rád. Měl ho taktéž v oblibě, ale když si to vzal všemi směry, tak mu odejde další část rodiny. Přece jenom i Alaric měl v sobě část krve Heltyr de Zereas. Nevěděl, jestli jsou v Norestu i další vlci s tímto rodem, jakožto jeho vzdálená rodina nebo rodina ze strany otce, kterého nikdy nepoznal, ale docela se obával, že už ne. Bude si muset na novou alfu zvyknout a možná i na nová pravidla pokud se budou měnit. Doufal, že to nebude nic převratného a sám byl z toho trošku vykolejený. Nebyl moc zrovna výřečným vlkem, a proto se radši držel na místě a pogratuluje Feierovi později. Zaslechl slova Cyrana a měl pravdu. Z pohledu Alarica bude Feier dobrý vůdce. Taky v to spíš doufal a věřil, že se nikdo nemyslí. Nemohl zase moc dělat hned z rány závěry, a tak si rád počká na další jeho kroky. Podíval se ještě po ostatních, než se definitivně více připojil.

Přemýšlel až příliš moc nad celou touhle situací. Všechno se stávalo až moc rychle a to ho trochu i rozhodilo. Rád by snad ještě něco udělal, ale stmívalo se a to už asi nebyl úplně nejlepší nápad. Bude to hold muset nechat na zítra. Avšak mu sem přišla společnost docela milá aby podotkl. „Ahoj." Posadil se. Chvíli mlčel a tu otázku popravdě čekal. Jen si povzdechl a podíval se na ni. „Fyzickou energii bych snad mohl rozdávat na potkání. Ale psychicky jsem docela zničený, i když si to nerad přiznávám." Nechtěl to úplně říkat, ale proč by měl lhát? Stejně to asi bylo na jeho výrazu poznat. Možná víc, než by chtěl. „Vím, že mám pořád smečku, ale to není tak úplně totéž." Tím chtěl říct, že nezůstal úplně na světě sám, ale rodina se prostě nikým nedá zcela nahradit.

Vrátil se po menší hlídce a taky zkoušel vzdušným prostorem pátrat po Roo. Avšak ona nikde a její pach slábnul na některých místech. Kéž by jen mohl.vrátit čas a třeba zjistit jestli to plánovala dříve či to bylo narychlo. Napadalo ho mnoho věci co by bylo, ale pravdu se už nejspíš nedozví. Z rodiny zde už zůstal sám a jediné co mu zbylo byla aspoň smečka. Své povinnosti bude nadále plnit i přes svoje psychické problémy. Prolézal mezi stromy a u jednoho si na chvíli lehl. Byl trochu unavený a psychicky dost zničený.

Zajímalo ho co vlastně se zase tentokrát semlelo. Že by nějaký přízračný měl nějaký problém s nima? Asi by se ani nedivil, ale to co slyšel by opravdu ani v nejhorší noční můry nečekal. Měl před sebou milion scénářů jeden horší jak ten druhý. Kde jen mohla být? Odešla sama? Donutil ji někdo? Mnoho otázek, ale žádná odpověď. Vnitřně se zhroutil a nevěděl co dřív. Tak rád by ji našel hned teď, ale neměl sílu něco dělat v tuto chvíli. Na chvíli si lehl na zem trošku dál od ostatních a chtěl být sám. Jen potřeboval chvíli na to všechno zpracovat, aby mohl se sebou něco dělat. Měl pořád smečku a svého mazla, které bral jako rodinu, ale řekneme si popravdě, že to není úplně ono. Výplní to jen určitou část díry uvnitř něho, ale nikdy nic to nezaplni celé. Prvně máma s bratrem a teď sestra. Kdo snad bude další on? Nebo mu jen bylo souzeno tu zůstat sám?

Oba dva se najedli dosytosti a chvíli si odpočinuli. I když na něm viděl, že by si už rád zalital, ale musel ještě aspoň dva dny počkat, než mu sundá ty obvazy. I tak mu to chvíli bude trvat, než se zase rozlítá. Olízl si čumák a trochu sledoval okolí. Pod stromem kohosi zahlédl ležet. Chvíli musel zírat, než si vzpomněl. Stadley. Neviděl ho už pořádně nějakou dobu a nemohl říci, že mají nejlepší vztah co se v rámci možností týče. Odvrátil zrak a možná se cestou staví na pokec. I když zrovna na to nevypadal, že by si byl povídal.