Príspevky užívateľa

Nyní se konečně vracel do centra, aby předal Laile její vyslouženou svačinu. Za to, že mu úspěšně dala potomky a očividně se je zatím nepokusila sníst, jí byl vděčný a popravdě se mu začínala i líbit. Líbila se mu, jako ta žena v domácnosti. Kdyby nikdy předtím nepotkal vlčice, které se už staly jeho životními láskami, do Laily by byl i schopen se zamilovat. Jakýsi cit si ale přece snažil zapírat. Kdyby ji začal milovat, viděl by to ve své hlavě jako zradu těch předchozích. Byly mrtvé a jemu se stále stýskalo. Byla by ostuda je jen tak nahradit hyenou, jako byla Laila. Ach snad jim vychová alespoň úctyhodné potomky. Snad nezdědí po matce charakter rozzuřeného rosomáka.

Dnes se vydal na lov, aby zajistil Laile něco k snědku. No na čas se dnes moc nehleděl. Vskutku mu ten lov trval, ale stál za to. Nakonec se mu podařilo ulovit pořádně vypaseného zajíce, který jeho partnerku určitě naplní. Jídlo pro celou rodinku bylo velmi důležité. Čím více jídla, tím více mateřského mléka, tím více vypasená vlčata a nakonec potěšení otce z pohledu na vzrostlé a silné potomky. Až vyrostou, určitě z nich budou správní Lazarowci. Nebo alespoň z půli Lazarowxi. A Lexa se modlil, aby tak i vypadali.

Hrdý papínek se nacházel jen pár metrů opodál, když si jeho partnerka ulovila svačinu. Musela už být dost hladová, neboť v tomhle stavu moc ven nechodila. No v každém případě tu pro ni Lexa v zubech držel kousek lepšího potéšení, než-li nějakého zakrslého potkana. Byl to tlustý zajíc, jehož zbytky snad později naplní i Alexeie.
Přišel ke vchodu do úkrytu a nahlédl dovnitř, aby Růže nabídl víc jídla. "Na, tohle je lepší, než potkan" , řekl a pokusil se nenápadně vklouznout dovnitř, aby se na ty mladé podíval. "Ukaž mi ty dravce." Samozřejmě tímto výrazem označil jeho vlčata. Lépe by je nazvat nedokázal!

Tak nějak pochodoval kolem hranice a rozmýšlel o jeho domovině. Nebyl si jist, co ho v posledních dnech přinutilo myslet zrovna na svou minulost, ale stávalo se mu to poslední dobou celkem často. Potýkal se dokonce i se sny, ve kterých vídal své staré známé a to nejen ty, které poznal v norestu. Možná byla příčinou těchto myšlenek třeba Ebony, která mu víc než dost připomínala Lazarowskou slečinku. A možná, že její kořeny k Lazarowcům také sahají. V tak či onak měl v plánu za ní dojít a o tomto tématu se pobavit. Byl to přeci jen právě on, kdo pomohl jí vydat se na správnou cestu v Hatiho stopách. Byl jí téměř otcem a mohl by svůj rod trochu rozšířit. Proč s tím nezačít u ní.

Stále ještě ufuněný obřík doťapal až k bazénům a teprve tady upustil svou kořist na zem. Chápal, že to, co se chystal udělat, bylo dosti neslušné, vlastně i nanejvýš nevhodné, ale potřeboval to pro svůj dobrý dojem. Uchopil jednu ze zadních nohou srny a po chvíli škubání a trhání halvou se mu podařilo nohu urvat. Poslouží jako dobrý pokrm na jeho a Lailino rande. Ta bude koukat, jak šikovný fotr jejích budoucích dětí je! Pyšnil se v duchu a konečně cítil úlevu a potěšení z úspěšného lovu. Sic se nejednalo o nic zvláštního, no komu by taková mladá srnka radost neučinila. Obzvlášť, když byl Lexa na svůj úlovek sám a sám to také dokázal. I se svou váhou a těžkým tělem, ha!

Schůzka s Růžou se blížila rychlostí blesku a on stále s prázdnou. No tady v lese už se to naštěstí hemžilo čerstvými a voňavými pachy, které se pozdávaly jako dosti nadějné. I nadějné vskutku byly, neboť podařilo se mu narazit na docela osamělou srnu mezi lesním jarním listovím. On přikrčil se k zemi, připlížil se blíž s těžkostí a spustil svou magii. Ano, i k lovu se dala jeho schopnost dobře využít. Nebohé zvíře tím dokázal sic vyplašit, ale také slušně zmást a ať už se po rozplynutí halucinací dala na útěk kterýmkoli směrem, on měl větší šanci ji chytit. Byla totiž tak či tak zmatená jak lesní včela.
Zda-li se velkému obříkovi podařilo mladou srnku ulovit? Po nějakých chvílích a zdlouhavém nahánění zvířete po lese se mu to přece podařilo. Funěl jak lokomotiva a nohy se mu únavou třásly, ovšem držel v čelistech drobné zvíře a vlekl si jej do města a vítězně se při tom ksichtil.

Pravý čas už byl téměř tady a on stále s prázdnýma rukama nechtěl se vydat na domluvené místo. Nechtěl, neboť ještě ani krysu neulovil. Nač by vůbec zval Lailu na večeři, když by neměli co jíst? Ach jaká to ostuda.
Alexei snažil se snažil vypátrat jakýkoliv čerstvý pach kořisti, aby si mohl oddechnout a pustit se do lovu. Zaradoval by se, kdyby se mu konečně podařilo něco vypátrat a on neměl ostudu před svou nastávající družkou. Jenže ono se tak nedělo. Ať už hledal, jak to sám dokázal, nevyčenichal ani starého chrobáka.
Několik chvil pochodoval nedaleko hranic Kultu a neúnavně pokračoval v pátrání, no nakonec usoudil, že za kořistí bude lepší se hnát někde, kde je více zeleno.

Pro Hatiho svatého! Lexa tu ještě nedávno pubertální ludru opravdu pozval na rande. Ach Hati, snad to děláš i v můj prospěch. Zadoufal si pro sebe. Nebýt jeho víry v Hatiho a Hatiho samotného přání, styděl by se za sebe. Pod zem by se nejraděj propadl, samozřejmě pokud by podlehl jejím prosbám, což by se dost možná ani nestalo. "Ten byl dobrej, Růža." , uchechtnul se s pobavením. Ona a vychovat z vlčat slušňáky? Tak tomu nevěřil. Sám by ze svých potomků něco takového neudělal. Byl si jen jist, že nevyrovnaní a zmatení divočáci, co si ani nehledí do tlamy, by z toho nebyli. "To doufám." , odfrknul ještě, ale už s trouchou naděje v hlase.

Lexa protočil očima v sloup a poraženě odpověděl: "Stejně bych to nenechal jenom na tobě. Ještě bys z toho vychovala divou zvěř." Vskutku si to tak ale představoval. Vždyť ona sama byla taková vzteklá krysa bez ukázněnosti. Alespoň před ním se tak tedy nestyděla prezentovat. Co by asi tak vyrostlo z harantů, kteří by k tomu všemu nesli jeho geny? Nejen, že protivné a drzé, ale i tvrdohlavé a cílevědomé by to bylo. Ta kombinace se Lexovi sic trochu zamlouvala, ale leda pod podmínkou, že by na tom měl svůj podíl. Laila měla nakonec stejně asi pravdu. Nejlépe by se vlčata rozvíjela ve stabilní rodině a s ráznou tlapou otce. "Dobře dobře tedy... vyřídím tvůj souhlas Mesiáši a tebe... tebe zvu na večeři." , řekl s námahou a trochu se nad tím pozastavil. "Ne, že bych to dělal rád."

Ani se nenadál a ona už si tu plácala jednu podmínku za druhou. A co by, kdyby se jednalo o nějaké jednoduché podmínky, které by nečinily Lexovi v životě překážky, jenže ona chtěla naprostou šílenost. Sotva se na ni přestal soustředit jako na to malé vlče, které se mu bylo schopno schovat pod kožich, a ona už tu po něm chtěla rodinu. No po tomto požadavku mu doslova spadla čelist. Hatiho přání jistě bral jako za svatou věc, souhlas s Lailah pro něj byl samozřejmostí a tak jej ani nevyslovil. "Ty a já ve vztahu? Ale jak si to představuješ, Růža?" Zeptal se udiveně, ale kdesi hluboko uvnitř jej to zahrálo. Nebyl si jist, zda ho tak zahřála vidina stabilní rodiny, vědomí, že je někdo přece schopen s Lexou sdílet část života a nebo jen fakt, že Laila není až tak nerozumná. A vlastně to mohlo být taky všecko dohromady. "Přece by sis o mě ani kolo neopřela."

Nespouštěl z vlčice oči, aby jí dal jasně najevo, že není žádný lhář. Jak by přece vůbec mohl lhát o Hatiho přáních? Snad i Růžoproužek věděla, že za takovéto lži by jej mohl potrestat. "Ne, kéž bych mohl." Zamručel a vlčici si pečlivě prohlédl. Pěkně od hlavy až k patě. No lhal by, kdyby řekl, že její postava a kondice není nanejvýš žádoucí. Byla to vskutku pěkná vlčice, to ano, ale příliš mladá a nezralá. Nejen, že byla schopná Alexeie nepředstavitelně vytočit, ale taky to není dlouho od dob, co se sotva učila lovit. Alexei už si toho prožil tolik, dokonce už i nabíral té své dospělé moudrosti. Ve vztahu s ní by si připadal, jako by byl sám jejím otcem! "NE!" Štěknul a nehodlal couvnout, dokud si neuvědomil, že Hati stále kouká. "Teda... pokud to tak chce Hati, asi to bude správný... i když... no to je fuk."

Prošel dokonce kolem tyčících se činžáků, když té noci hledal Mesiáše. Napětí a rozčílení v něm pomalu rostlo. V žádném případě se mu nezamlouvalo, jak opovážliví někteří vlci ze smečky byli. Nemohl ten smíšený pach vypustit z hlavy a nemohl se dočkat, až to alfovi pěkně všechno vykecá. Snad dřív, než to udělá Hati. Ten už si na Zani jistě brousil drápky, aby ji mohl náležitě potrestat. Jistě se na ni zlobil stejně jako tady Alexei. Ach kdyby jen tu mršku někde po cestě zřel, šel by jí vynadat stejně, jak by to udělal u svých vlastních děcek. Ach ti nezbedové jistě budou potřebovat ráznou tlapu, až se narodí. Takový mix Lexy a Lai nemohl dopadnout jinak, než těmi největšími zlobidly v Kultu a tím si byl Lexa zcela jist. Snad nebudou páchat takovou neplechu.

To si tak jedné noci chodil s klidem po hranicích kultu a dalo by se říct, že se pokoušel hlídkařit. Byla to jedna z mála prací, které ho opravdu málo bavily, ale vzhledem k jeho zhoršujícím se nemocným stavům mu nic jiného nezbylo. Pochod byl jediné, při čem jej nesejmu záchvat kašle. I brodil se sněhem a každé podezřelé místo pečlivě očenichal, každou stopu, každý chlup. No podařilo se mu narazit na pach známé Kultské vlčice Zan, která zřejmě dosti zariskovala a pohybovala se podezřele blízko venkovnímu světu. Zavalila jej vlna podezíravosti, když v tom pachu rozpoznal i pach někoho cizího. Byl si nyní zcela jist, že právě tahle se zřejmě vybavovala s cizincem i když stála na dosti tenkém ledě. Měla přeci hlídat vlčata a být s nimi v úkrytu! No musel se na patě obrátit a klusat si to zpátky do města. Co že to hodlal nyní udělat? Žalovat Mesiáši.

Aby si přiznal, sám neměl sebemenší ponětí, proč jí to nemohl říct sám. Chvíli se nad tím dokonce i pozastavil, ale vyšel z toho s názorem, že zatím jednoduše neměl možnost jí to říct. "Se ptej ho. Naposled byl v centru" Odfrknul si celkem neochotně. Nebyl na takovou otázku moc připravený. "Ten vzkaz tě vyděsí ještě víc." Dodal a ani se při tom nezašklebil. Šlo poznat, že téhle nepříjemnosti je sám součástí. No a aby to už déle neprodlužoval, vyvalil to na ni hned po svém posledním slovu. "Prej máme mět děcka" Řekl a hlas mu při tom nervózně přeskočil. Až potom se mu trochu zmenšil ten nesnesitelný knedlík v krku. Lexa byl rád, že se té první části zbavil.

Hačal si to tak na mostě a díval se na nezvykle jasnou oblohu plnou hvězd. Měsíc byl ve formě, kdy byl téměř neviditelný a to Lexovi vyhovovalo, neboť temnota odhalila obrovské množství hvězd. Za úplňku toliko hvězd nebylo možné spatřit, bylo k nevíře, jakou moc to měsíční světlo mělo.
Alexei bloudil mezi těmi hvězdami a přemýšlel nad Hatiho přáním, které rapidně ovlivnilo Lexův život v Kultu. Ano, sic měl už děti, ale o těch neměl ani potuchy. Tyhle budou jeho první potomci, které bude moci osobně přivítat na tomto světě. Myšlenka to byla vskutku krásná. I pousmál se nad představou toho ukousaného nezbedného vlčete, které mu poskakuje kolem tlap a křičí - táto, táto! No když v té představě zřel ty máminy žluťoučké oči, úsměv mu rázem z tváře slezl. Absolutně nevěděl, co by si o Laile měl myslet. V posledních letech ji znal pouze jako svého nepřítele, ale za žádnou cenu si nepřál, aby o tom vlčata věděla. Rád by s Lailou fungoval jako přítel, ale v životě ho naštvala a dokonce rozzuřila tolikrát, že pro Lexu bude nesmírně těžké na tyto nepříjemnosti zapomenout. Kor, jestli mu je bude Lai stále činit. Bál se, že se z ní diky těm vlčatům stane ještě větší mrcha a pak se s ní ani nebude schopen domluvit. Asi si bude muset zahrát na vlezdoprdelku a předstírat, že by snad rád učinil laile dobře. No nebude to nic lehkého. Už nyní to rozhodování nebylo pro Lexu nic lehkého. Proseděl tu na mostě předlouhé hodiny myšlením na Růžu a jejich možná vlčata.