Príspevky užívateľa

Celkem ho i bavilo pozorovat to vlče, jak si myslí, že v těch nesmyslných knížkách něco najde. Teď už i dobře poznal, kdo ten vlček byl. Byl to ten malý rozmazlenec Derik. No evidentně neměl moc inteligence, když tady prohrabával knížky, jakoby tu snad nikdy nebyl a to tu byl déle, než Alexei. Jenom samý klikyháky tam byly a nic pořádného. No jen tak ho pobaveně pozoroval a říkal si, jak zůstane ukrytý a tichý, aby jej mohl nadále pozorovat dokud ... uups... jedna z těch knih mu spadla na hlavu, když tak hrabal Derik v polici. Rychle si začal svou mohutnou tlapou masírovat to místo. Kniha byla docela těžká a Lexa měl to štěstí, aby se netrefila na jeho roh. Jau! "Ssst!" Zasyčel jen krátce a radši se pak podíval na tlapu, zda se neobjeví ta červená tekutina. Naštěstí to nebyl šutr, ale papírová kniha a tak to nic vážného nebylo.

Jen koutkem oka zkontroloval Doga za sebou, protože evidentně tam začal kvůli něčemu totálně trojčit a už při první sekundě pohledu se mu chtělo zvracet. To jako fakt? Ještě před chvílí tam tu nohu měl! No nebylo času na zbyt a tak se rychle otočil zas zpět, odhodil ze sebe posledního odvážného zoubka, který měl tu drzost a opovážlivost, aby na tohoto mohutného vlka vůbec zaútočil. No pár sekund a už se krčil společně s plno ostatními a začínala celá ta hlodavcovitá rodinka couvat. Alexei projížděl celou partu teď už rudýma očima a můrami se to tu jen hemžilo. Šlo poznat ale, že tohle jistě nebyla tak chytrá zvířata, jako vlci v Norestu. Jejich strachy byly neurčité a stále se měnili. V oblasti Derika dokonce stihl Alexei zpozorovat Derikovu další kopii. Nebo se dokonce někteří zoubci očividně báli i některých jedinců vlastního druhu. No když už ta smečka začínala ustupovat úplně a někteří se dokonce vydávali kamsi za roh schovat, Lexa usoudil, že teď už můžou zdrhat a zoubci by je neměli tak snadno dohnat. Jeho oči náhle zase zbledly a přestal se soustředit na obličeje hlodavců. "Rychle zpět!"

Výborně, s vlčetem teď docela dobře vycházel, naučil to něco nového a teď už jen zbývalo nějak přijít na to, jak se toho zbavit. Jak tak z dneška pochopil, bylo lehké se s tím spřátelit, ale zbavit se toho už muselo být těžké a tak, aby to nedopadlo jako s Derikem. I když pravda takhle hrozně to mohlo dopadnout jen s ním. Ani si nedokážete představit, jaké nutkání Alexei měl to štěně prostě roztrhat na kusy. Problém byl ale v tom, že by pak roztrhal na kusy kult jeho. "Zajímavé. Kde ty vlastně bydlíš, Růžkoproužek?" Napadla jej taková otázka a vyslovil ji i se zacpanou tlamou hadrou, na které vyselo to štěně, díky níž by ji mohl zanést rodiči a pak už by si poklidně hleděl svého. A to oslovení? Tak to Alexeie nejspíše skvěle bavilo, když mixoval jméno a upravoval ho po svém.

Pokoušel se po zoubcích podívat i sem. Nebylo nic lehkého hledat hnízda, když se to pachy po zoubcích v této době jen hemžilo a vedlo ho to všelijak po budovách či vencích nebo po ulicích. Bylo tolik míst, kam by se mohly ty potvory schovat a jen pár z nich byly ony hnízda, které i přes to, že v nich žilo tolik zoubků, byly tak nenápadné. Jak těžká to věc, hledat hnízdo a ještě k tomu sám. Alespoň že o jedno by mělo být doufejme postaráno.
Hned, jak do této budovy vešel, vzpomněl si na ten čas, kdy už sem jednou měl to štěstí přivítat. Ach ano, líbilo se mu to tu. Bylo to tu takové tmavé a tiché. I když to všude, jenže tady to bylo zároveň výjimečné svou záhadnou atmosférou. Už jen to, jak to tu může držet na těchto rozbitých trámech. K jednomu si Alexei přičichnul a nebylo to... nebyl to pach zoubků? Ale i kdyby, nemohl se čemu divit. Tohle teď cítil všude po městě.

Pospával si v tom nejtemnějším koutu budovy a užíval si chladné noci. Dnes to byla poněkud odpočinková noc. Bylo to nejspíš tím, že si přes ten nenašel dostatečně temné místo a nemohl se tak v blízkosti toho odporného světla slunce vyspat. No jo, když jste tak vlk, hodně se namáháte a tak potřebujete hodně spánku. No toho si moc Alexei v poslední době neužíval. A tak se rozhodl dnes odpočinout, Jenže on zas nějaký dement si řek a musel šmejdit zrovna tuhle noc a zrovna v téhle knihovně. No to si snad dělá z Alexe legraci. No Alexei i když byl tomu vlku docela blízko, zůstal beze slova ležet tiše v tom temném koutě a jen na toho mini vlka upíral pohled. Mohly ho v tuhle chvíli prozrazovat jeho zářivé oči, ale na to už byl zvyklý a nepotřeboval až tak moc zůstat v utajení, aby se to snažil nějak skrýt či tak podobně.

"No vidíš, tak tak neřvi nebo na nás všecko upozorníš." Řekl klidně a na dále už si vlčete nevšímal. Nechal jej ať se vzteká jak chce. Ani už pomalu nevěřil, že to sním tolik času vydržel aniž by Derika sežral. No už by se začal v duchu radovat, že překonal svůj rekord v tom, zůstat zticha i když tady pán takto vyšiluje, jenže v tom se ozvalo Batdogovo volání. V tu chvíli už neslyšel vzteklý Derikův hlásek, ale zároveň s voláním i odpověď a to přesně, že už Batdogvi běží na pomoc. No samozřejmě by to nebyl Lexa, aby si takovéto drama nepřál a vyrazil už trochu klidnějším během za Derikem. Měl totiž plán, jak ty hlodavcovitý svině zastrašit, aniž by se zbytečně namáhal či stresoval promýšlením obraných technik. Bylo mu přesně jasné, že to ty krysy jsou a navíc netrvalo dlouho a přímo na místo dorazil. No když zřel tu hromadu zubatých obličejů a vzpírajícího se Doga jejich kousnutí a Derika, jak se jej snaží bránit, bylo mu ve všem ještě více jasno. Jenže nemůže tady hned používat magii, když může jít černochovi o život. Pustil se nejdříve do těch útočících a pak hodlal probudit paniku mezi zvířaty, tak, jak by to mělo být. Vlastně ani nebylo až moc těžké, sundat jich pár se svou velikostí. Dokonce i Alexův roh posloužil dobře.

Sice se mu moc nelíbilo, že jim ten černoch rozkazuje, ale působil v celku mile, takže se to dalo snést. Navíc byl na tom s postavením mnohem výše, než Alexei. Rozhodně to ale bylo lepší, než ten malej, šedej parchant. Stokrát lepší než on. Na Batdogovy slova pouze kývnul a pak se obrátil na Derika, jehož jméno se divil, že vůbec měl tu milost si představit. Napřáhnul tlapu a stačil jediný pohyb, aby připlácnul hlavu vlčete k zemi. Tím se mu pokusil zacpat tlamu. Che, uvidíme, jak bude teď nebojácný hoch. "Moje slova Dogu." Řekl téměř nesoustředěný na Batdoga, opačně na Derika byl soustředěný až moc. Mluvil potichu, aby případně zoubky nevyrušil.

Alexei se tedy koutkem oka díval, jak se Lailah daří a opravdu dařilo. No to, že našla tu popelnici ho tolik nezaujalo. Tehdy až celou tu popelnici sama převrhla jediným pohledem, tak to opravdu byl nucen nastražit uši. Byla tohle její magie? Velmi zajímavý to čin, co právě udělala. Vlastně to bylo docela dobré. Pak už jen viděl, ležící na tvrdé podlaze, jak si to jde vlče k němu a hrdě si nese hadru. Alexei se posadil, otočil se na ni a mírně se pousmál. "Jsi šikovná, ani ti to dlouho netrvalo." Pochválil ji s úsměvem, čímž se mohla jen pyšnit, protože Alexei tento pohled vrhal jen po málo vlcích. Obzvláště vlčatech žijících tady. Třeba Derik, tak to bylo strašné pravda děcko. "I to s tou popelnicí. Jaks to udělala?" Pokračoval a chytil hadru za druhý konec a zvedl ji tak, aby ji zvedl i s vlčetem. Tenhle způsob hry znal. Tedy alespoň on. Stačilo se přetahovat a navíc, co bylo lepší, než využít své síly a zvednout to i s protivníkem.

Když už bylo vyhlášeno to pátrání po zoubcích, zkusil to tady. Vlastně Alexei se teď díval všude kam šel, obzvláště v nízkých prostorách. Tady to sice nebylo nějak v zemi či podobně, ale za to to bylo místy prosklené a mohlo to působit jako dobrý úkryt. Jestli ty hlodavcovitý svině měly stejné myšlenky, jako Alex, tak by se tu mohly vyskytnout. Možná dokonce narazí na nějakou tu prohlubeň nebo sklep, jeskyni no zkrátka stálo za to se sem také nakouknout. Našlapoval tiše a opatrně, kdyby náhodou nějaké to hnízdo našel, nebylo by rozhodně příjemné, kdyby si ho všimla taková celá zoubčí rodinka a vrhla se po něm či snad všichni zdrhli.

Už se pomalu otáčel a před Derikovým plivnutím jen se kousek rychleji odšoupnul. Tak takový hajzlíky štěňata tu měli? Výborně a s tímhle měl on žít. "Vážně? Nečekal bych, že má rozmazlené děcko jako ty nějakou dokonce prácu." Pootočil hlavou a jinak už se vydával pomalým krokem po mostě pryč. Po tomhle kráčel poprvé. Byl nezvyk mít pocit, že pod vámi je jedna velká džuzna. Alespoň toto ho mohlo převést na jiné myšlenky. Ach Hati, Hati. Povzdychnul si uvnitř mysli. "Štěstí, že mě vůbec nezajímáš. S Hatim!" Řekl jen na rozloučenou. I když dalo se tomuhle říct rozlučka? Takto přeci končila hádka a neloučilo se tak. No nechme to plavat. Lexa se vydal pryč a byl rád, že už tu věc nemá na očích.

Už to tu s Derikem nemohl ani trpět. Radši se ani nechtěl zamyslet nad tím, co z něj bude. Nejradši by si toho štěněte vůbec nevšímal a prostě odešel pryč, což každou chvílí pravděpodobně udělá. Ještě více se k němu přiblížil a tentokrát i zuby ukázal. Bylo to nechutné a Lexa se už nemohl udržet. "Neřek bych ty malé parchant." Ono říkat takové věci před někým, koho už jako štěně nenávidí bylo lehké, však odejít už tak lehké nebylo. Nemohl od toho odtrhnout oči.

Derik byl tak nesnesitelné vlče, že to byla hrůza. Nebo vlče, on už byl pomalu dospělý. Už by se měl chovat rozumněji a ne se povyšovat nad silnějšíma. Tohle mu jen tak neprojde to fakt ne. "V tom máš pravdu Derik, nemůžeme chybovat, takže drž krok, aby jsi to nepokazil." Zákeřně se na toho menšího podíval a už začínal také pomalu vyrážet. Ach Hati, kdy se ten malý zablešenec uklidní. Pomyslel si znechuceně, protože mít po boku takového nevychovance bylo opravdu hrozné. Aysel byla oproti tomuhle ještě v zlatíčko.

--> nemocnice

A stejně ho ta drzost nepřešla to je hnus! Opravdu teď litoval toho, že nemůže to štěně jednoduše sežrat. "Che to bych rád viděl. Tak teď si nejsem jist kdopak si tu o sobě říká víc, než by měl." Sklonil k němu hlavu a tiše zavrčel. Už ho to tu nebavilo. Derik ho nebavil. Byl jen jeden z těch nevychovaných štěňat. To on kdyby měl děti panečku ti by měli drezůru. Alexei by měl vychované a silné potomky, kteří by vzbuzovali opravdový respekt, který by si zasloužili. Kéž by jen Lexa věděl, že vlastně už nějaké má. Ale to on nemohl tušit. Teď ani nepomyslel na to takové věci si zjišťovat. Jemu by stačilo kdyby už byl mimo dohled toho nudného a odrzlého šedáka.

Už zase si v duchu vrčel. Nemohl ustát to, jak i přes tohle všechno se do Lexy Derik zas pustil po jeho slovech. Alespoň že už byl klidnější. Hati ví z čeho byl Lexa ještě před chvilkou tak vystrašený. "Jenomže já si začít mohl." Jistě tato konverzace by se neobešla bez alespoň jedné takto egoistické poznámky. Lexa si ale ani neuvědomil, jak moc sebevědomě to znělo a bylo mu to fuk. Chtěl buď se Derika zbavit a nebo mu nasadit roubík na tu jeho odrzlou tlamu. "I kdyby, jestli sis toho nevšimnul, tak se vidíme skoro a není dobré si ihned dělat takový dojem." Strach ho začínal opouštět a tak už se nebál pořádně vzpřímit ocas. Bylo nechutné jak arogantně se vlče chovalo. Možná měl teď Alexei nízké postavení, ale toto vlče by přehryznul vejpůl kdyby chtěl. Ne jen, že tím Derik vlka rozčílil, ale zároveň tím i hodně riskoval.

Alexei začal probodávat nejdřív Derika svým hlubokým pohledem a jelikož moc nerozuměl jeho slovům a hlavně důvodu k nim, tak jen dodal. "Prosím?" Pozvedl jedno obočí. Drzosti už si Derik užil. Nechtěl doufejme toto na Alexe zkoušet znovu že ne? Ihned se ale otočil a byl nucen ten pohled zabodnout do toho dalšího vlka. Okřídlence, který se ještě před chvílí vznášel nad jejich hlavami. Ten už ale vypadal mnohem víc nadšený než Derik. Možná bude i rozumnější. "Zdravím, už jsem velkou část vrakoviště cestou sem prohlédl a nic jsem neviděl. Jistě, že." Odpověděl na jeho otázku a při pohledu na ty dva se mu naježila srst. Tihle dva chtějí najít hnízdo zoubků a zničit ho? Takoví mladíci by mohli potřebovat pomoc. "A ty černoch seš vlastně Baat..." Naznačil svou větou, že by rád znal jeho jméno, jelikož se s vlkem ještě nikdy nepotkal, nemohl si dokonale pamatovat všechny jména a vlky, ke kterým patřila.