Príspevky užívateľa

Alexeie náhle zaskočila Derikova změna přístupu. Jako fakt? On ho vážně normálně pozdravil a do toho všeho se USMÁL?! No vypadá to, že tady pánovi asi taky nějaká ta kniha spadla na hlavu. To co mu jebe? Pomyslel si zase a kousek od toho přerostlýho štěněte ucouvnul. Jeho překvapení v tuto chvíli krásně doplňoval takový ten štítivý výraz. "To je mi novinka. No nazdar." První větu si jen tak pro sebe zamumlal. Připadal si fakt divně. Tu tlapu už teda z hlavy sundal, jen se na ni naposledy podíval, kdyby náhodou tam byla červená a pak mohl položit. Už ho to tedy nebolelo, ale Derika fakt asi něco bolelo.

Jen se trochu zmateně na Batdoga zašklebil. Tohle měly být zas nějaký čáry máry nebo co?! Jako nejdříve se málem z pohledu na Dogovu nohu pobleje a teď? Teď to bylo úplně ale jakože úplně v pořádku. Ani už zajímavé to nebylo, tohle bylo šokující. No nedíval se na tu nohu dlouho, protože pak Dog vyletěl z okna a zmizel to oznámit Vulon. Ach jak rád by také vyletěl z okna a mohl zase létat nebo také měl takhle regenerační tělo. Ach Batdog se měl. Teď Alexei musel sešlapávat debilní schody. Štěstí, že nebyly moc dlouhé a tak trvala chvilka, než se ocitl zase zpět na vzduchu.

No když už si jej teď ten Derik všimnul, protáhl se a vyšel ze stínu a stále si držel pacinou to bolavé místo. Ono to nebolelo asi tolik, že by tam měl bouli, ale rád si zalže. "Přesně tak, já s boulí na hlavě." Odpověděl mu krátce a trochu přidal do hlasu tu vážnost. To si nemůže dát pozor, na koho knihy hází? Je pravda, že si jej nemusel všimnout, ale i tak. I kdyby ho káral za nesprávnou věc, zrovna Derikovi by to i tak prospělo. Byl to jen rozmazlený fracek. A to takových už potkal.

Procházel se tudy a u toho se i sem tam poohlédl či začenichal, když už je na cestě hledat další hnízda. Hledal teprve pár hodin a ono už ho to moc nebavilo. Je vůbec možné, aby ho takováto akcička a ještě samotného nebavila? Je možné, aby Lexa strádal společnost? To bylo pozoruhodné. Když si to totiž tak přiznával, tak by celkem dokonce ocenil, kdyby si s ním někdo pokecal, což bylo výjimečnou věcí. Hned jak přišel k velké kaluži jménem bazén, pohlédl se na hladinu vody a už už dostával žízeň. "Jé, voda a ne v mini kaluži! Podivil se v duchu a už nakláněl hlavu přikrčený přímo u bazénu, aby se napil. Každopádně jestli tam žuchne, tak může jenom doufat, že se z tama dostane. Nebyl si jist zda na dno dosáhne, protože přes zakalenou vodu šel vidět zatím úplný prd.

Celkem ho i bavilo pozorovat to vlče, jak si myslí, že v těch nesmyslných knížkách něco najde. Teď už i dobře poznal, kdo ten vlček byl. Byl to ten malý rozmazlenec Derik. No evidentně neměl moc inteligence, když tady prohrabával knížky, jakoby tu snad nikdy nebyl a to tu byl déle, než Alexei. Jenom samý klikyháky tam byly a nic pořádného. No jen tak ho pobaveně pozoroval a říkal si, jak zůstane ukrytý a tichý, aby jej mohl nadále pozorovat dokud ... uups... jedna z těch knih mu spadla na hlavu, když tak hrabal Derik v polici. Rychle si začal svou mohutnou tlapou masírovat to místo. Kniha byla docela těžká a Lexa měl to štěstí, aby se netrefila na jeho roh. Jau! "Ssst!" Zasyčel jen krátce a radši se pak podíval na tlapu, zda se neobjeví ta červená tekutina. Naštěstí to nebyl šutr, ale papírová kniha a tak to nic vážného nebylo.

Jen koutkem oka zkontroloval Doga za sebou, protože evidentně tam začal kvůli něčemu totálně trojčit a už při první sekundě pohledu se mu chtělo zvracet. To jako fakt? Ještě před chvílí tam tu nohu měl! No nebylo času na zbyt a tak se rychle otočil zas zpět, odhodil ze sebe posledního odvážného zoubka, který měl tu drzost a opovážlivost, aby na tohoto mohutného vlka vůbec zaútočil. No pár sekund a už se krčil společně s plno ostatními a začínala celá ta hlodavcovitá rodinka couvat. Alexei projížděl celou partu teď už rudýma očima a můrami se to tu jen hemžilo. Šlo poznat ale, že tohle jistě nebyla tak chytrá zvířata, jako vlci v Norestu. Jejich strachy byly neurčité a stále se měnili. V oblasti Derika dokonce stihl Alexei zpozorovat Derikovu další kopii. Nebo se dokonce někteří zoubci očividně báli i některých jedinců vlastního druhu. No když už ta smečka začínala ustupovat úplně a někteří se dokonce vydávali kamsi za roh schovat, Lexa usoudil, že teď už můžou zdrhat a zoubci by je neměli tak snadno dohnat. Jeho oči náhle zase zbledly a přestal se soustředit na obličeje hlodavců. "Rychle zpět!"

Výborně, s vlčetem teď docela dobře vycházel, naučil to něco nového a teď už jen zbývalo nějak přijít na to, jak se toho zbavit. Jak tak z dneška pochopil, bylo lehké se s tím spřátelit, ale zbavit se toho už muselo být těžké a tak, aby to nedopadlo jako s Derikem. I když pravda takhle hrozně to mohlo dopadnout jen s ním. Ani si nedokážete představit, jaké nutkání Alexei měl to štěně prostě roztrhat na kusy. Problém byl ale v tom, že by pak roztrhal na kusy kult jeho. "Zajímavé. Kde ty vlastně bydlíš, Růžkoproužek?" Napadla jej taková otázka a vyslovil ji i se zacpanou tlamou hadrou, na které vyselo to štěně, díky níž by ji mohl zanést rodiči a pak už by si poklidně hleděl svého. A to oslovení? Tak to Alexeie nejspíše skvěle bavilo, když mixoval jméno a upravoval ho po svém.

Pokoušel se po zoubcích podívat i sem. Nebylo nic lehkého hledat hnízda, když se to pachy po zoubcích v této době jen hemžilo a vedlo ho to všelijak po budovách či vencích nebo po ulicích. Bylo tolik míst, kam by se mohly ty potvory schovat a jen pár z nich byly ony hnízda, které i přes to, že v nich žilo tolik zoubků, byly tak nenápadné. Jak těžká to věc, hledat hnízdo a ještě k tomu sám. Alespoň že o jedno by mělo být doufejme postaráno.
Hned, jak do této budovy vešel, vzpomněl si na ten čas, kdy už sem jednou měl to štěstí přivítat. Ach ano, líbilo se mu to tu. Bylo to tu takové tmavé a tiché. I když to všude, jenže tady to bylo zároveň výjimečné svou záhadnou atmosférou. Už jen to, jak to tu může držet na těchto rozbitých trámech. K jednomu si Alexei přičichnul a nebylo to... nebyl to pach zoubků? Ale i kdyby, nemohl se čemu divit. Tohle teď cítil všude po městě.

Pospával si v tom nejtemnějším koutu budovy a užíval si chladné noci. Dnes to byla poněkud odpočinková noc. Bylo to nejspíš tím, že si přes ten nenašel dostatečně temné místo a nemohl se tak v blízkosti toho odporného světla slunce vyspat. No jo, když jste tak vlk, hodně se namáháte a tak potřebujete hodně spánku. No toho si moc Alexei v poslední době neužíval. A tak se rozhodl dnes odpočinout, Jenže on zas nějaký dement si řek a musel šmejdit zrovna tuhle noc a zrovna v téhle knihovně. No to si snad dělá z Alexe legraci. No Alexei i když byl tomu vlku docela blízko, zůstal beze slova ležet tiše v tom temném koutě a jen na toho mini vlka upíral pohled. Mohly ho v tuhle chvíli prozrazovat jeho zářivé oči, ale na to už byl zvyklý a nepotřeboval až tak moc zůstat v utajení, aby se to snažil nějak skrýt či tak podobně.

"No vidíš, tak tak neřvi nebo na nás všecko upozorníš." Řekl klidně a na dále už si vlčete nevšímal. Nechal jej ať se vzteká jak chce. Ani už pomalu nevěřil, že to sním tolik času vydržel aniž by Derika sežral. No už by se začal v duchu radovat, že překonal svůj rekord v tom, zůstat zticha i když tady pán takto vyšiluje, jenže v tom se ozvalo Batdogovo volání. V tu chvíli už neslyšel vzteklý Derikův hlásek, ale zároveň s voláním i odpověď a to přesně, že už Batdogvi běží na pomoc. No samozřejmě by to nebyl Lexa, aby si takovéto drama nepřál a vyrazil už trochu klidnějším během za Derikem. Měl totiž plán, jak ty hlodavcovitý svině zastrašit, aniž by se zbytečně namáhal či stresoval promýšlením obraných technik. Bylo mu přesně jasné, že to ty krysy jsou a navíc netrvalo dlouho a přímo na místo dorazil. No když zřel tu hromadu zubatých obličejů a vzpírajícího se Doga jejich kousnutí a Derika, jak se jej snaží bránit, bylo mu ve všem ještě více jasno. Jenže nemůže tady hned používat magii, když může jít černochovi o život. Pustil se nejdříve do těch útočících a pak hodlal probudit paniku mezi zvířaty, tak, jak by to mělo být. Vlastně ani nebylo až moc těžké, sundat jich pár se svou velikostí. Dokonce i Alexův roh posloužil dobře.

Sice se mu moc nelíbilo, že jim ten černoch rozkazuje, ale působil v celku mile, takže se to dalo snést. Navíc byl na tom s postavením mnohem výše, než Alexei. Rozhodně to ale bylo lepší, než ten malej, šedej parchant. Stokrát lepší než on. Na Batdogovy slova pouze kývnul a pak se obrátil na Derika, jehož jméno se divil, že vůbec měl tu milost si představit. Napřáhnul tlapu a stačil jediný pohyb, aby připlácnul hlavu vlčete k zemi. Tím se mu pokusil zacpat tlamu. Che, uvidíme, jak bude teď nebojácný hoch. "Moje slova Dogu." Řekl téměř nesoustředěný na Batdoga, opačně na Derika byl soustředěný až moc. Mluvil potichu, aby případně zoubky nevyrušil.

Alexei se tedy koutkem oka díval, jak se Lailah daří a opravdu dařilo. No to, že našla tu popelnici ho tolik nezaujalo. Tehdy až celou tu popelnici sama převrhla jediným pohledem, tak to opravdu byl nucen nastražit uši. Byla tohle její magie? Velmi zajímavý to čin, co právě udělala. Vlastně to bylo docela dobré. Pak už jen viděl, ležící na tvrdé podlaze, jak si to jde vlče k němu a hrdě si nese hadru. Alexei se posadil, otočil se na ni a mírně se pousmál. "Jsi šikovná, ani ti to dlouho netrvalo." Pochválil ji s úsměvem, čímž se mohla jen pyšnit, protože Alexei tento pohled vrhal jen po málo vlcích. Obzvláště vlčatech žijících tady. Třeba Derik, tak to bylo strašné pravda děcko. "I to s tou popelnicí. Jaks to udělala?" Pokračoval a chytil hadru za druhý konec a zvedl ji tak, aby ji zvedl i s vlčetem. Tenhle způsob hry znal. Tedy alespoň on. Stačilo se přetahovat a navíc, co bylo lepší, než využít své síly a zvednout to i s protivníkem.

Když už bylo vyhlášeno to pátrání po zoubcích, zkusil to tady. Vlastně Alexei se teď díval všude kam šel, obzvláště v nízkých prostorách. Tady to sice nebylo nějak v zemi či podobně, ale za to to bylo místy prosklené a mohlo to působit jako dobrý úkryt. Jestli ty hlodavcovitý svině měly stejné myšlenky, jako Alex, tak by se tu mohly vyskytnout. Možná dokonce narazí na nějakou tu prohlubeň nebo sklep, jeskyni no zkrátka stálo za to se sem také nakouknout. Našlapoval tiše a opatrně, kdyby náhodou nějaké to hnízdo našel, nebylo by rozhodně příjemné, kdyby si ho všimla taková celá zoubčí rodinka a vrhla se po něm či snad všichni zdrhli.

Už se pomalu otáčel a před Derikovým plivnutím jen se kousek rychleji odšoupnul. Tak takový hajzlíky štěňata tu měli? Výborně a s tímhle měl on žít. "Vážně? Nečekal bych, že má rozmazlené děcko jako ty nějakou dokonce prácu." Pootočil hlavou a jinak už se vydával pomalým krokem po mostě pryč. Po tomhle kráčel poprvé. Byl nezvyk mít pocit, že pod vámi je jedna velká džuzna. Alespoň toto ho mohlo převést na jiné myšlenky. Ach Hati, Hati. Povzdychnul si uvnitř mysli. "Štěstí, že mě vůbec nezajímáš. S Hatim!" Řekl jen na rozloučenou. I když dalo se tomuhle říct rozlučka? Takto přeci končila hádka a neloučilo se tak. No nechme to plavat. Lexa se vydal pryč a byl rád, že už tu věc nemá na očích.

Už to tu s Derikem nemohl ani trpět. Radši se ani nechtěl zamyslet nad tím, co z něj bude. Nejradši by si toho štěněte vůbec nevšímal a prostě odešel pryč, což každou chvílí pravděpodobně udělá. Ještě více se k němu přiblížil a tentokrát i zuby ukázal. Bylo to nechutné a Lexa se už nemohl udržet. "Neřek bych ty malé parchant." Ono říkat takové věci před někým, koho už jako štěně nenávidí bylo lehké, však odejít už tak lehké nebylo. Nemohl od toho odtrhnout oči.