Príspevky užívateľa

Derik byl tak nesnesitelné vlče, že to byla hrůza. Nebo vlče, on už byl pomalu dospělý. Už by se měl chovat rozumněji a ne se povyšovat nad silnějšíma. Tohle mu jen tak neprojde to fakt ne. "V tom máš pravdu Derik, nemůžeme chybovat, takže drž krok, aby jsi to nepokazil." Zákeřně se na toho menšího podíval a už začínal také pomalu vyrážet. Ach Hati, kdy se ten malý zablešenec uklidní. Pomyslel si znechuceně, protože mít po boku takového nevychovance bylo opravdu hrozné. Aysel byla oproti tomuhle ještě v zlatíčko.

--> nemocnice

A stejně ho ta drzost nepřešla to je hnus! Opravdu teď litoval toho, že nemůže to štěně jednoduše sežrat. "Che to bych rád viděl. Tak teď si nejsem jist kdopak si tu o sobě říká víc, než by měl." Sklonil k němu hlavu a tiše zavrčel. Už ho to tu nebavilo. Derik ho nebavil. Byl jen jeden z těch nevychovaných štěňat. To on kdyby měl děti panečku ti by měli drezůru. Alexei by měl vychované a silné potomky, kteří by vzbuzovali opravdový respekt, který by si zasloužili. Kéž by jen Lexa věděl, že vlastně už nějaké má. Ale to on nemohl tušit. Teď ani nepomyslel na to takové věci si zjišťovat. Jemu by stačilo kdyby už byl mimo dohled toho nudného a odrzlého šedáka.

Už zase si v duchu vrčel. Nemohl ustát to, jak i přes tohle všechno se do Lexy Derik zas pustil po jeho slovech. Alespoň že už byl klidnější. Hati ví z čeho byl Lexa ještě před chvilkou tak vystrašený. "Jenomže já si začít mohl." Jistě tato konverzace by se neobešla bez alespoň jedné takto egoistické poznámky. Lexa si ale ani neuvědomil, jak moc sebevědomě to znělo a bylo mu to fuk. Chtěl buď se Derika zbavit a nebo mu nasadit roubík na tu jeho odrzlou tlamu. "I kdyby, jestli sis toho nevšimnul, tak se vidíme skoro a není dobré si ihned dělat takový dojem." Strach ho začínal opouštět a tak už se nebál pořádně vzpřímit ocas. Bylo nechutné jak arogantně se vlče chovalo. Možná měl teď Alexei nízké postavení, ale toto vlče by přehryznul vejpůl kdyby chtěl. Ne jen, že tím Derik vlka rozčílil, ale zároveň tím i hodně riskoval.

Alexei začal probodávat nejdřív Derika svým hlubokým pohledem a jelikož moc nerozuměl jeho slovům a hlavně důvodu k nim, tak jen dodal. "Prosím?" Pozvedl jedno obočí. Drzosti už si Derik užil. Nechtěl doufejme toto na Alexe zkoušet znovu že ne? Ihned se ale otočil a byl nucen ten pohled zabodnout do toho dalšího vlka. Okřídlence, který se ještě před chvílí vznášel nad jejich hlavami. Ten už ale vypadal mnohem víc nadšený než Derik. Možná bude i rozumnější. "Zdravím, už jsem velkou část vrakoviště cestou sem prohlédl a nic jsem neviděl. Jistě, že." Odpověděl na jeho otázku a při pohledu na ty dva se mu naježila srst. Tihle dva chtějí najít hnízdo zoubků a zničit ho? Takoví mladíci by mohli potřebovat pomoc. "A ty černoch seš vlastně Baat..." Naznačil svou větou, že by rád znal jeho jméno, jelikož se s vlkem ještě nikdy nepotkal, nemohl si dokonale pamatovat všechny jména a vlky, ke kterým patřila.

Situace se trochu zvrtla. Trochu víc! Jenže Alexei i tuhle chybu považoval za dobrou, protože se vlčátko jednak málem pochcalo strachy a taky si skočil pro pomoc k Lexovi. Doslova. Jakpak se najednou neježil vzteky praštěnec jeden vlčecí. Každopádně, když se na něj Derik přitiskl, na chvíli odvrátil pohled a tak ten bubák během pár sekund se proměnil v prach, který postupně zmizel stejně, jako Alexova jistota. Vlastně to vlče nebylo jediné, kdo tady byl strachy bez sebe. Čeho se teď Alex bál? Bylo tohle vůbec možné? Každopádně ať už se bál jakkoliv, měl chuť stále vlčeti pořádně vynadat. "No... takovej bubák se objeví vždycky, když budeš takhle provokovat cizí Deriček." Falešně se usmál a opatrně tlapou ze sebe sundal to šedé klíště. Hned na to se ještě pro jistotu ohlédl, jestli ty dva nikdo nesleduje. Tak takto nejistý se necítil už hodně dlouho.

Slunce už by mělo každou chvíli vycházet a aby si Lexa přiznal, už jej to nebavilo. Došly mu vnitřní slova, otázky a myšlenky. Dokonce po tom zdlouhavém přemýšlení mu ani tak zle při pomyšlení na ty smrti nebylo. Pouze se mu ulevilo, že se může konečně zvednout a protáhnout se. Alexei se napřímil a vyšel zpoza stínu. Jeho bledé oči v temnotě zářily a konečně nebyly tak upřené na noční oblohu plnou hvězd a přízraků. Byl nadšen, že to má za sebou. Možná by tam ještě chvíli sedět vydržel, ale obloha začínala být světlejší a hvězdy mizely. Musel to ukončit. Ukončit myšlenky o Hatim, bratrovi, Reshi a vůbec všech, alespoň na pár hodin, a také se vyspat. Při tomto zážitku totiž div, že neusnul. Když se tady protáhnul, zarupalo mu za krkem tak, že se to ozývalo jako padající strom. Tak to byla nepříjemná bolest musel uznat.

No dobře, drzost toho šedého parchanta zašla dál, než by si do něj vsadil. Vlče nevypadalo zas tak drsně, ale rozhodně ho ta neohroženost opustí. Alexei se k němu otočil čelem a obličej málem vmáčknul do toho jeho. Jestli je Deríček tak neohrožený, měl by ho stejně jako Lexa na oplátku probodávat pohledem. Alexei zabodnul oči do těch jeho. Popravdě se cítil celkem nejistě, ale nevěděl proč. No teď takové kraviny rozhodně řešit nebude. Ani to jak se mu klepou nohy... počkat cože?! Alexei Adrik Lazarow a klepat se mu packy, jak kdyby měl nízký tlak a nebo.... nebo se bál? Každopádně se na tohle snažil zapomenout, probodával vlče pohledem a co to právě spatřil. Kámo takovej bubák se vynořil zpoza rohu, hned za Alexovými zády! Tak deriku, dneska si užijem. Pomyslel si nejistě a aby přiznal, možná se toho bubáka bál taky. "Jistě, že bych ti neublížil, ale ta věc ano." Naklonil hlavu na bubáka za ním. Derikův strach by jemu neublížil, byla to jen iluze, kterou uměl Alexei přivolat, jen postrašit, to bylo Lexovým účelem "A na slunce bych nelez i kdybych moch. Ty by jsi to možná udělal, ale já ne!"

Jen se trochu pootočil, když o očichala. Byl rád, že se do toho vlče opřelo takto a že se opravdu snažila, dokonce si našla tu dobrou techniku, že půjde právě po jeho pachu. On by si pomyslel, že bude rád, že má na chvíli klid ale ono ne. Dokonce ho to i trochu zajímalo, jak si vede a tak se občas otočil, ale jen hlavou, aby zjistil kde je. Už byla blízko cíli. Už jen tím nápadem se přibližovala ke svému cíli. Zdali tu hadru opravdu najde. Alexovo pižmo je silné a tak by celkem mohla a ona byla docela schopné a nebojácné štěně, což z jejich prvního setkání pochopil.

Aaa první pořádná akcička pro Alexeie byla na světě. Vulon vyhlásila, že mají vlci pochytat ty zubatý svině. Tedy ani za Hatiho by neřekl, že se tak jmenuje zvíře, které může za tolik smrtí vlků mladých i starých. Takový roztomilý název, hah! Mířil si to vrakovištěm tedy kdo ví kam a rozhodl se zatím hledat sám, však to mu příliš nevycházelo poněvadž uslyšel hlasy. A ještě více přítomnost někoho cizího zbystřovalo skřípání rozbitých aut po kterých když Lexa kráčel, propadaly se dovnitř. Bylo to nepříjemné a tak se jim pokoušel vyhýbat. No nevydržel to a stejně na jedno z těch aut vyskočil a hrdě se napřímil když zřel na obloze létat černého vlka s křídly. Tak tomuto patřily ty hlasy a nebo spíše těmto. Oni byli dva. Patřilo k němu to vlče, které potkal na mostě a pomohlo mu najít mesiášku, když sem poprvé přivítal. Bylo mu na první pohled jasné, že se pokoušejí hledat zoubky. A Alexei jim pomůže. Kéž by mohl vzlétnout, ale chyběly mu křídla a tak musel znovu seskočit z té kraksny a běžet jim na pomoc.

Jistě, že se pohyboval. Pochodoval ze strany na stranu a hledal nějaké dobré místo, kde to nepůjde vidět a bude muset opravdu použít nos a plno jiných smyslů, aby to našla. Aaa za chvíli to dokonalé místečko našel. Byla to velká kulatá a stříbrná věc, ve které byla spousta myší, krys a chrobáků. Dal se ten válec otevřít a šlo poznat, že v něm něco je, ale jídlo jestli tam někdy nějaké bylo, tak už není. Opřel se o tu popelnici tak, aby ji neshodil svou váhou, čumákem otevřel a upustil hadru dovnitř. Páchla ze vnitř plíseň a zatuchlina a tak bude těžké, hadru najít za pomocí nosu. A ne jen to, Lailah bude muset válec vyklopit, aby se otevřel a aby do něj mohla vlézt a hadřík vytáhnout. No měl nyní věc schovanou a posadil se zpět naproti štěněti. "Otevři oči a hledej ten hadr." Po dořeknutí se položil s tím, že půjde hledat a dá mu chvíli pokoj.

Alexei ovšem nepochyboval nad Hatim a jeho rozhodnutí, ale také nepochyboval o sobě. Stál si za tím, že se dostane minimálně o stupínek výše. Doufal v to, jinak by to asi psychicky nezvládnul. Tak nízký post a na něm vlk se jménem Alexei, tak to určitě nešlo. "O tom nepochybuji." Nezbylo mu nic jiného, než odpovědět takto... a co, měl snad mu na to říct, že ví, jak vysoko se dostane? Že to ví lépe než Hati? To určitě ne. A copak to slyšel dále? To, když budeš dostatečně vytrvalý byla docela... zvláštní připomínka. No Alexei chtěl být tak vytrvalý, kdo by nechtěl mít místo na to, aby si mohl chodit za hranice? A ne jen kvůli jídlu. "To samozřejmě není, ale když se tak dívám na tu kořist." Upřel na chvíli pohled na jeho jídlo. Měl prostě hlad a v takových situacích se snadno mluvilo o jídle. Však motivace to určitě jediná nebyla. Alex chtěl postavení, při kterém by se mohl kochat pohledem na krčící se vlky před jeho tlapami. "Pokud jde o mě, nemusí se nikdo bát, že bych více povinností najednou nezvládal."

No pokračoval dál svou cestou a směřoval si to k tomu tunelu. Byla tam tma, ještě větší tma než všude okolo a chládek, což byly ideální podmínky pro rozjímání o Hatim no ne? Alexei se jen občas pohlédl na Aysel, která na něj tedy měla dohlížet a přesně tak, stát se jeho nepokrevní sestrou. Zrovna tuhle věc na ceremoniálu jaksi nepobíral. Už ztratil všechny své sourozence a tak kvůli tomu trpěl a tak snadné bylo, si je znovu najít, získat? Bylo to pro něj nepochopitelné, kdyby mu někdo řekl, že si jde najít nové, představí si pod tím opravdu těžko splnitelné věci. Jistě ale tradice Kultu musely být vždycky správné a tak se nad tím nezamýšlel dlouho. Přeci jen přemýšlet nad někým milovaným, kdo je už mrtvý mu jen ubližovalo a dělalo to jeho osobnost ihned slabší a to ovšem Alexei si nemohl dovolit. On nemohl být taková křehule, co se rozpláče nad všemi tragédiemi. Oklepal se, aby ze sebe tedy tyto znepokojivé myšlenky setřásl a pokračoval. Měl by na Tiaga, Reshi a všechno to zapomenout. Když došel do tunelu, usadil se ke stěně, lehce se o ni opřel natočený tak, aby viděl ven na nebe aaa... nejspíše začal. Ovšem po nějakém tom sedění ho poměrně začaly bolet záda a za krkem. Chvílemi se zamýšlel nad tím, co všechno pro Alexe Hati udělal a co se Alexovi právě naopak nedařilo, nebo na to neměl štěstí, proč vlastně se rozhodl vůbec přijít do kultu a tak podobně. Bylo toho dost na přemýšlení, ale občas ho z myšlenek vytrhla ta bolest a nepříjemné pocity v celém těle, až se mu z toho kožich ježil. Prostě proseděl celé hodiny v jediný poloze, upírající zrak na oblohu a jen lehce a ztuhle opřený o zeď tunelu. A však už si toho vytrpěl mnoho a stačilo jen vzpomenout si na ty hrůzy, kterými si v životě prošel a na krátko byly ošklivě pokroucené a rozbolené záda pryč. Alespoň k něčemu tyto vzpomínky byly no. A co potom? Těžko říct. Pravděpodobně až začne vycházet slunce, bude se muset zastavit, zvednout se z místa a odejít se pořádně protáhnout protože tohle byl voprus. Nemyslel tím samozřejmě to uvažování, ale to sezení, nepříjemné sezení. Alespoň ty myšlenky o Hatim, tím nejvyšším ho zabavily a trochu odreagovaly od těch pocitů. No snad to v týhle poloze vydrží.

Ani nechcete si představovat, jak nepříjemným obdobím si Alexei momentálně procházel. Nemohlo snad být nic horšího, než když vám někdo zemře a obzvláště když je asi jediný, koho máte, jste už několik dní krmeni potkany, a do toho všeho jdete dělat něco, co vás dostane výše s ní... Ach ano s Aysel. Ta měla na něj dohlížet, při jeho zkoušce. No doufal, že alespoň toto mu zlepší náladu. Přeci být věřícím bylo mnohem lepší, než být někým, komu nemůže normální Kulťan na sto procent věřit. Snažil se tedy nemyslet na tu holčinu a raději na to, co ho čeká. Blížil se k takové prohloubené čáře, která vedla k... těžko říct co to bylo, Alex by to nazval jeskyní, ale říkalo se tomu tunel. Tímhle místem vedly dvě kovové čáry spojované dřevěnými prkny a na co tohle bylo? Těžko říct. On to tu nepostavil to Hati stvořil tento domov ne snad?

Všude se válely kusy dlouhých dřev připomínajících rozbité kmeny stromů, tenké kmeny a ne jen na zemi, ale i nad hlavou jeho i jako sloupy některé sloužily. Zdi sic vypadající rozbité, ale pevné jak ty z venčí, tak ty zevnitř. Ano, Alexei se začínající nocí dostal dovnitř opuštěné budovy. Tedy těžko říct, zda byla tak zcela opuštěná, ono se občas cosi v rohu mihlo. Kdo ví, možná se tu nakonec i dokonce vlk objeví, ale zatím Alex necítil ani neslyše nic, krom občasného zaškrábání krysy, za kterou se také nehnal, poněvadž neměl dnes hlad. Tohle ale neznamenalo, že nebyl ve střehu. Po dobu pobytu ve městě měl stále nastražené uši a dával důkladná pozor na všechno okolo a to doslova. Možná nebyl nebo spíš nemyslel, že je něčím či někým ohrožen to ne, ale i tak se vždy vyplatí být připravený a pozorovat. Nakračoval opatrně, aby některé části podlahy pod jeho vahou neskřípaly nebo nepraskaly, protože chtěl být zticha. Nebylo třeba narušovat ten noční klid a ticho. Tedy, alespoň prozatím měl klid.

Uchechtnul se při slovech vlčátka jen a nechal ji, ať si hadřík, tedy přetahovadlo podle jejího očichá. "No když myslíš." Odpověděl jí stejnou odpovědí jako Aysel. Alexei byl prostě ten, který se nad ostatními rád někdy povyšoval a nebo ne rád, ale prostě povyšoval. Je málo vlků, jejichž varování by uposlechl to už byl prostě celý on. Počkal si, až si to očichá a pak tu smradlavou věc vzal znovu do tlamy. "Zavři oči dokud ti neřeknu Růža." Pověděl jí, když se napřímil. Hodlal to schovat a pak ji jen pro to poslat. Možná jí hledání chvíli zabere a tak bude mít chvilku klidu pro sebe. Předem předpokládal, že oči opravdu zavře a tak se už pomalu otáčel směrem tím, kde chtěl hadru schovat. "To za chvíli uvidíš, co s tím."