Príspevky užívateľa

Alex se celý zaseknul. Líbila se mu její magie a její vědomosti ještě více. No její povídání ho zaskočilo nejvíce. Takže... nebyl jedinej debil co... no prostě v něco věřil. V poslední době začínal mít pochyby, ale teď už byla jeho výra zcela obnovena.
I na sourozenectví něco bylo. Tiago měl opravdu podobný styl, jako on. I to ho udělalo veselejším, ale nedal to najevo. Jen se sem tam mírně pousmál. "Hmm to je zajímave. Hati?" Samozřejmě, že první věc, na kterou se zeptal byl pro něj ten nejvyšší. Takové je jeho jméno?

Alexei nastražil uši. Všechno, co vlčice Reshi řekla bylo opravdu zajímavé a hlavně to, že zná jeho bratra! Tedy, alespoň ví, jak vypadá. Zvedl hlavu výš a přitáhl se blíže. "Ty...ty važně si ho viděla?" A tady! Domyslel si. "Co je Kult?" Zakoktal. Ten název se blbě říkal. Nejen že by tady našel bratra. Ale jeho bratr musel mít podobný styl. Možná, že se ta smečka nakonec zamluví i jemu. Možná, že si tu najde trvalé bydliště. Usídlí se. Zavalila ho vlna štěstí a úlevy. Byl v Norestu nový a už zjišťoval takové dobré zprávy. I Vanyu tu potkal. Svou malou sestřičku, o kterou měl takové obavy. Tedy pohlédl právě na příběh vlčice. Musel se tomu tiše zahyhňat. "To si žila v blbý končině ty Reshi. Vlastne... i ja sem narazil na jedna pitomá smečka kdysi." Trochu se mu naježila srst na zádech, když si vzpomněl na svou zemřelou družku. Bylo to ale dávno a nesměl už pociťovat takovou zlost k někomu, kdo byl už dost možná dávno mrtvý.

Alexei nakrčil čenich. "Ne to nemožeš!" zavrčel trochu vážněji, ale ne příliš. Však neměl problém jí říct nebo popsat jméno a vzhled Tiaga. Co by s tím udělala? "Tiago Nikolai Lazarow. Tak se jmenuje." Trochu pochyboval, že ho zná, ale i tak tam nějaké to procento naděje bylo.
Od chvíle, kdy potkal vlčici se opravdu proměnila. Byla najednou jakási milá. No tohle by do ní tedy neřekl. Vypadala spíše jako nějaká doslova kamenná vlčice... a i zevnitř. Však možná měla jen v určitou dobu jakési výbuchy povahy a prostě no... viděli jsme. "A kvuli čemu že tebe vyhodili Reshi." Zeptal se ještě pro svou zvědavost. Něco mu na tom nesedělo, ale z určitých pohledů by se také ani nedivil. "Zamordovala si někoho? Provedla něco?" Zvedl jedno obočí a trochu pobaveně se pousmál. Pak se ještě zachechtal. Už si představoval tuhle vlčku, jak morduje jiný vlky. Ach jak roztomilé.

Takže se přeci nemýlil, opravdu se to tu jmenovalo Norest. Jen se na Reshi trochu zamyšleně podíval jakmile se ho opět na něco zeptala. A to myslel, že ten, kdo se tu bude ptát, je on. No tedy... "Ach no, V té zemi, kde sem žíl byla nuda to zaprvé. A odešel jsem i pro to, ze jsem už neměl dóvod proč tam byt. Všichni sourozenci odešli a otec zemřel." Trochu se u slov zasekával jak se tak pokoušel znít normálně. No naštěstí to nebylo tak výrazné. "Ale hlavně se chci nekdy potkat se svym bratrem." Je někde tady, myslím si to. Beztak mi samotná noc našeptává kterým směrem. Nu zatím to vypadalo, že se asi chvíli zdrží, tak se rozešel a předpokládal, že ho vlčice bude následovat. "A ty jsi proč tu? Jsi také z velke dálky ne?"

Couvnul dál od ní. Zdálo se, že byl jeho šťouchanec na ni moc silný. Tedy raději už to potom nezopakoval. Když domluvila, hluboce vydechl a souhlasně kývnul hlavou. Krátce na to se ho však na něco zeptala. Sic touto informací si nebyl úplně jist, ale tedy řekl co ví. "Severo-vejchodně od Norestu... Teda alspoň myslím, že se to tu tak jmenuje. Kchsem tu novy." Zamumlal trochu nejistě. Jistě že nebyla jediná, kdo si jeho opravdu pro ostatní podivné mluvy všimnul. "Je to tak dálko, že tam ani teplo nedorazilo." Opravdu to bylo daleko. Také nebylo divu, že nyl překvapen Vanyou a jejím neuvěřitelným odcestováním sem.

Alexeiho nervy povolily. I urážku o agresivním cizinci zapomněl. Jen přivřel oči a pohlédl na vlčici, která se postavila. Teprve až se chystala odejít se postavil také. Připadal si trochu trapně jak se náhle musel dívat dolů. Nejdříve trochu zaváhal, ale pak se vzpamatoval z jakéhosi transu a párkrát zamrkal, aby se probudil. Popošel blíže k ní dominantně se napřímil. Natáhnul jednu svou tlapu a tou do ní strčil. Pro něj to bylo jen jemné, ale to nemohl tušit jaké to bylo pro vlčici, přeci jen byla asi dvakrát menší. "Přece si nemyslíš, že tě jenom tak nechám... Reshi." Řekl a tentokrát už by se nezamýšlel nad nějakou opatrností a chytil by ji za ocas. V tom si opět vzpomněl že se mu to nepodaří protože tam žádný není. No tedy prostě to řek. "Hele... sorry za... no, kak nejak všecko." Tiše dodal. Nevěděl co ho donutilo to říct. Normálně by se nikdy neomluvil a za tohle už vůbec.

Alexei ji trpělivě nechal domluvit a jen se sem tam nepříjemně zamračil. To, že to opravdu byla její chůva, vlastně dokonce adoptivní matka ho překvapilo a také zároveň utvrdilo jeho podezření. Na chvíli přestala mluvit a tak otevřel tlamu, aby néco dodal, jdyž v tom začala znova a tak ji zase zavřel. "ehm...agresivním cizinem?" Promluvil, ačkoliv to, co práve řekla znělo jako jakási urážka i když nevěděl, co přesně tímto chtěla naznačit. "To ti veřím a naprosto to chápu, ale niemusela si tam se takto rozčilovat." Nakrčil podrážděně čenich na vlčici. Scénu v tom lese před tím si mohla nechat na jindy.

Přesně tak jak vypadaly její myšlenky to také bylo. Měl v úmyslu se ptát hlavně na ni a Vanyu. "Stejně kak ja nemam dóvod něco neprijemné dělat." Dodal k jejím slovům s přivřenýma očima. Napřímil se před ní a hleděl, jako kdyby zkameněl v tom vážném výraze. Jen tlamou při řeči pohnout musel. Vanya byla teď jeho hlavním terčem, o který se v posledních hodinách nejvíce zajímal a měl na to právo. "Pověz mi. Kak se Vanya dostála sem, do Norestu, do území vaše smečka?" Uráčil se k otázce. V přítomnosti někoho jiného by nejspíše začal vlka obcházet, ale u téhle vlčice to bylo poněkud jiné a necítil se v její přítomnosti až tak uvolněný. Zdá se, že tohle kamenné propalování pohledem je ideální. "A co máte s mojou sestrou společného?" Trochu si naproti ní připadal jako nějaký strom, což bylo docela vtipné. Taková bleška to byla a on mohl pociťovat vůči někomu jako je ona nějakou zlost. Vlastně to bylo od něj až jakýmsi způsobem ubohé.

Alexei z ní nespouštěl oči. I když na tom moc věcí, co chtěl myslet opravdu vážně nebylo. Nevyzíval ji ani k ničemu. Nepotřeboval ji probodávat pohledem, ale... prostě to nekontrolovatelně dělal. "Ně, tak to nepójdeš." Řekl klidně a dráždivě. Rád by ji už nechal jít, ale to by mohla utéct a tak si ji pěkně držel na zemi jako nějakého zajatce. "Mám na ty a Vanyu par otázok." Takhle ji vyslýchat nemohl a tak ještě ke svým slovům dodal. "Mozu ty pustit, ale ty neutečeš jasné?" Opravdu by nebylo nijak příjemné se jí vyptávat s čumákama skoro na sobě. Raději by si to vyřešil pěkně aby byli oba vlci pod vlastní kontrolou. Začal trochu povolovat sevření své tlapy, ale nepouštěl ji. Jestli se bude však snažit jakkoliv utéct, bude si to muset vyřešit takhle.

Začal ji probodávat pohledem a pěkně si vyslechl její slovíčka. Šel z jejího hlasu slyšet strach. Tyčil se před ní jako sloup a jen se díval s vážným výrazem ve tváři. "Ale podivejme se." Zašeptal si pro sebe. Omlouvala se. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že mu to z nějakého důvodu ulevilo nebo spíše mu to udělalo dobře. Na malinkatou chvíli pohlédl do země a pak zase zpět na ni. Však to už byla otočena zády. Hmm, ještě je s ní třeba pár věcí vyřešit. Jenže ona už byla na odchodu. Chystal se ji chytit za ocas, ale ona sakryš žádný neměla. Napadla ho ještě taková hloupá, ale účinná věc. No moc času na to, aby vymyslel něco lepšího, například nějakou hlášku či tak něco, času moc neměl. Prostě párkrát dupnul a skočil na ni. Jednou tlapou ji přitiskl k zemi tak, aby ležela na zádech a mohla se na něj podívat. "Ale, ale kampak?" Zabručel s očima hledícíma přímo do těch jejích. Bylo roztomilé jak proti němu neměla šanci.

Alexei se začal zamýšlet nad tou podivnou vlčicí, kterou potkal se svou sestrou v lese. Aby si přiznal, tak i on se choval poněkud nemile. Sic pro něj to bylo normální, ale možná by to dopadlo úplně jinak, kdyby to řekl slušněji. No stejně zůstávala na jeho černé listině. To ona si začala. Náhle ho z myšlenek vytrhlo něco zcela nečekaného. Že by se nějakej drzou pokusil Alexe napadnout nebo zesměšnit? Kdosi se na něj svalil. Tedy nijak mu neublížil nebo spíš ona. Ten někdo byl oproti němu opravdu malinkatý, ale spíše měl pocit, jakoby na něj někdo hodil snad kamení. Tryskově se pak postavil na nohy, vycenil zuby a z hrdla se mu náhle vydralo výhružné zavrčení. Však nezůstal v téhle pozici dlouho a napřímil se, když zaslechl omluvu. Vydechl a celý se náhle uvolnil. "V pohode, nic se ne..." Promluvil rychle. Však svou větu nedopověděl, protože právě před sebou uviděl vlčici, na kterou před pár sekundami myslel.

Procházel tudy náhodně. Jen to, že byl zrovna na severu bylo úmyslem. Byla tu zima, větší než třeba tam, kde potkal Tyju nebo tu pitomou vlčku s jeho sestrou. Tady mu bylo mnohem příjemněji. Šel jako vždy ladně a tiše jako kdyby nevážil ani pár kil. Prostě si jen tak našlapoval a díval se na nebe plné hvězd a hlavou celé oblohy byl měsíc zářící tak jasně, že by se na něj nemohl Alexei dívat moc dlouho. Takovou věc, jako je třeba noční obloha mohla stvořit jen opravdu mocná bytost. Dostal se mu pak do čumáku jakýsi cizí pach a tak se na chvíli zastavil, aby lépe zavětřil. No nevypadalo to, že je ten někdo extra blízko a nebo že je někde, kde by neměl, tak to neřešil. O pár kroků dál se posadil a později i lehl do mechu s hlavou vzpřímenou na vyvýšeném místě dívajíce se na zbytek louky a tak nějak si užíval tu klidnou mrazivou atmosféru všude okolo.

No dobře. Neodpověděla a to pro něj znamenalo tedy jakýsi styl souhlasu. Neměl rád takové vlky, takové, co jen někoho potkají a ihned na první dojem se začnou chovat k jiným jako k nepřátelům. Také možná byla ta její nepříjemnost podepřena smečkou, která byla prostě taková. Pomalu se začal tedy otáčet. "Sbohem tedy." Svou sestřičku hodlal ještě někdy navštívit, však tuhle vlčici si přál už nikdy nepotkat. Nechtěl ji potkat, aby mu zase zkazila náladu a jestli takoví tady byli všichni z téhle smečky, bylo velké zklamání, že mezi ty patřila i Vanya. Otočil se k ní zády a začal kráčet směrem pryč.

Al se musel nad tím, co vidí zasmát. Jak roztomilé. pomyslel si a nahlas se uchechtl. Respektoval to, že tu nemá co dělat. Však ten zbytek mu moc do hlavy nešel. "Kchovás se jako kchdybych snád nékomu ublízit kchtěl." Přišlo mu, že snad si tahle vlčice vymýšlí všechno možné jen aby odtud vypadl či co. "Kak kchceš, Ja puždu jinam." Pokračoval pomalu a navzdory tomu, že se pokoušela ho přimět k tomu aby začal couvat, ani se nepohnul. Je dost možné, že do něj narazí. Zasmál by se mnohem víc, kdyby se jej snad pokoušela odtlačit násilím. Bylo by to vtipné. "Vsak jen s tim, ze se sem můzu vráťiť za svojo sestrou." Bylo pro něj obtížné mluvit tímhle jazykem, prskal u toho jako jakýsi had a jazyk si málem zamotal. U svých slov zvedl jedno obočí a zatvářil se takovým klidným zákeřným úsměvem.

No jistě, co jiného mohl čekat. Jeho sestra v jakési smečce a na to se objeví jakási její chůva. Nepříjemná vlčice. Ani se nepředstavil a už se chová, jakoby byl jakejsi její nepřítel. Chápal sic, že se nachází tam, kde by neměl, ale nepřicházel zde jako vetřelec, právě naopak. A když pak nakráčela k jeho sestře aby jí něco pošeptala dosti ho to naštvalo. Pomlouvala ho snad? Našuškávala snad Vanyji, že se s ním nemá setkávat nebo bavit? "Němyslím si, dže kchci dělat próblemy. Kchci jen pozdráviť se se svójou sestrou." Promluvil na ni docela hrubým tónem. "Němózu snad?" Přiblížil se k ní tak, že se jí málem čumákem dotýkal. Byla sakra malá oproti němu, takže se musel zohnout.