Príspevky užívateľa

Srdce měl až v krku, když Lailu zřel mezi stíny aut. Ne, že by byl tak nervózní z ní, spíše z toho, co jí musel nyní oznámit. Styděl se za sebe a za celou tuhle situaci, ale musel svůj cit potlačit, neboť to byl právě sám Hati, kdo o tomto rozhodl. Na chvíli se dalo říct, že se mu ulevilo, když ji našel, po pár vteřinách byla však úleva tatam.
Beze slova k mladé vlčici přišel blíže a hřbet se mu celý zježil, když nad tím začal víc přemýšlet. Je to jako včera, co jsem tě ve vlastní tlamě tahal a dneska máš být matka mojich vlčat? Jak ohavné! Ano, něco takového se mu v tu chvíli honilo hlavou. Tuze rád by, ale nemohl nijak zpochybňovat Hatiho a jeho rozhodnutí, musel pokračovat v tom, čím ho zaúkoloval. "Tebe, Růža." Oslovil ji jménem, které by ji mohlo možná dostat do trochu přívětivějšího stavu. Celou cestu sem se snažil myslet na ty hezké chvíle s ní. Bohužel to pro ty dva byly ty nejdávnější vzpomínky a jen těžko říct, jestli se do nich dokáže vlčice alespoň trochu vžít. No její pozornost, důvěru a pochopení momentálně potřeboval jako sůl. "Mám pro tebe vzkaz od samotného Hatiho. Mesiáš mi ho před pár chvilama předal."

Alexei váhal víc než kdy jindy. V tak strašlivém stavu se nechtěl za žádnou cenu ukazovat ostatním členům smečky, ale pokud si nenajde nějakého doktůrka na léčení, asi pojde. Ne, že by pro něj byla nemoc tolik nepřemožitelná, ale pohyb pro něj nebyl snadný. Nuž vlk bez pohybu, je vlk bez lovu a vlk bez lovu je hladový vlk. Ano, spíše dříve pojde hladem, než v záchvatu kašle. Ležel tu zkroucený v koutě jedné z nákupních místností a doufal v zázrak. Postihla ho vysoká horečka a už neměl sílu se ani zvednout. Sic byl díky svému kožichu celkem v teple, ale žízeň měl už převelikou. Jedinou záchranou v tomto stavu mu bylo zavytí, kterým by si pomoc sám přivolal, no aby kvůli tomu překousnul svoje ego, musel se ale velmi přemlouvat.

I snažil se nepouštět a pokud možno i cukat hlavou ze strany na stranu. Nedalo se říct, že by si byl jist tím, co dělá. Škubat hlavou byl hold vrozený instinkt, díky kterému vlci usmrcovali svou lapenou kořist. No sice tu zatím nešlo nikomu o krk, ale o paroh vskutku ano. Inu... stalo se pak něco, co by si Alexei ani ve snu nedokázal představit. Vlk se do toho očividně pěkně opřel a vyhodil Lexu i se svým parohem do vzduchu.
Alexei byl mezi svými vrstevníky vždycinky ten větší. Takový ten nejtěžší klučina, do kterého si snadno kopnete, ale jakmile si toho všimne, radši rychle prcháte za maminkou, než vás ještě zasedne. A zůstalo mu to tak dodnes. Mezi vlky ve smečce to byl opravdu nadprůměrný kus. Kdyby mu někdo pár dní předem řekl, že dnes díky tomuto dalšímu obříkovi poletí vzduchem, smíchem by se k zemi skácel. No jo... jenže ono se to vážně stalo. V žádném případě nebyl na něco takového připravený a už vůbec stavěný, proto si při dopadu panečku řádně narazil bok. S bolestným zavytím se těžce postavil ze země a i když přímo před sebou zřel urvaný paroh, stále zuřil. Vlastně ho ten kus kosti vůbec neuspokojil. Za ten naražený bok by si Ezi zasloužil zlomit ještě ten druhý!

Ach ano, ve staré továrně bylo dost rozbitých oken a skleněných ploch na to, aby Lexa pro dnešek zamířil právě sem. Před nedávnem se pokoušel probořit led na břehu řeky, přičemž zahlédnul i svůj odrau. Tmavé skvrny na jeho jazyku jej překvapily víc než dost. I proto se vydal sem, uchopil do tlap první kus skla, co našel a důkladně si prohlížel tlamu. Vůbec se mu nelíbilo, co před sebou viděl. Byl to jasný znak nemoci, která jej už nějakou dobu trápila. On by už měl i dost možná po trápení, ale odmítal svůj problém řešit. Jeho ego mu jednoduše nedovolovalo vyhledat nějakou pomoc, lékařskou pomoc. Cítil se na to být až příliš samostatný a silný a to jej dostalo do tak nepříjemné situace. Dnes už jej neutichající záchvaty kašle přepadly alespoň pětkrát denně a bolest v chřtánu byla už víc než nesnesitelná. Ačkoli se i přes svou slabost snažil ze všech sil být prospěšný smečce, nedařilo se mu to. Stejně téměř celičké dny někde proležel a nadával sám ani netušíc na koho, jaká to ludra jej mohla nakazit.
Jestli ze své nákazy někoho obviňoval? Jistě že! Vědět, kdo jen to mohl na Lexu prsknout, zbavil by ho obličeje.

Jakmile překonal most a lunapark, zamířil si to přímo na ohnivou louku. Bylo to místo, kde se nejčastěji pásla zvěř. Nacházelo se zde dostatek potravy pro lovnou zvěř. Konec konců to byla louka. Už jen název vlku našeptává, že právě tady si lze zajistit potravu. A i když zde vládla nyní zima, ta zvířata stále žila a musela si nějak obstarat potravu. Většinou to dělala právě tak, že vyhrabávala zbytky trávy pod vrstvami sněhu.
I narazil zde Alexei na jedno takové. Nebohý zajíc snažil se najít v kopkách sněhu něco k snědku a nyní zdá se vůbec neočekával Lexovu návštěvu. Ten neváhal a využil situace, kdy o něm zajíc neměl tušení. Vystartoval si to přímo k němu, jak nejrychleji dokázal. I zajíc konečně zaslechl dusot Alexových nohou a rozběhnul se rychle pryč. No netrvalo dlouho a otočil se zajíc udiveně, že za ním už silný a velký Alexei neběží. Nebylo divu, že už popravce nemohl dál. Když už se zdálo, že jej není možné zastavit, z chřtánu se mu dralo jedno zadušené zakašlání za druhým. Ano, postihla jej nemoc a navzdory Lexové síle, znemožnila vlku všechno, co vůbec lze s jeho povoláním dělat.
Ani běh mu nedělal vůbec dobře. Nejen, že se cítil celý oslabený, ale zlobil ho také ten odporný kašel. I musil si Lexa dokonce lehnout na zem, aby se mu po chvíli podařilo kašlání a chraptění zastavit, no pak už se neobtěžoval s dalším pokusem o úlovek a raději se vydal odpočívat zpět na území. Aby se jeho stav nezhoršil, bude muset dokonce vyhledat lékařskou pomoc, do čehož se mu vůbec nechtělo.

Kličkoval mezi vraky aut a šel po pachu Lailah. Šel s hlavou těsně u země a velmi velmi hořkým výrazem ve tváři, přičemž si tiše pro sebe bručel otrávená slova. Proč vlastně? odpověď byla jednoduchá. Mesiáš mu ještě pár hodin zpátky předal Hatiho vzkaz. A že byl tento vzkaz od Hatiho znamenalo, že to musel Alexei pokládat za svaté. Byla to právě žádost, co mu přes Mesiáše Hati vzkázal. Měl přivést na svět vlčata. Svá vlčata... což by tedy až takový problém nebyl. Vadilo mu právě to, kdo měl být jejich matkou. Ano přesně tak. Byla to vlčice, kterou už všude možně po městě hledal slušných pár hodin a byla to Lailah. Vlčice, kterou rozhodně neměl v lásce, natož aby s ní měl vlčata! No vykonat to bohužel musel a pakliže měl být otcem, tak hodlal být panečku řádným otcem, Byl by nejradši, kdyby mu ty děti Laila jen porodila a dál mu dala pokoj a nechala jej se o ně hezky starat, jenže to se jistě nestane. Pokud se z této novinky rovnou na místě nezhroutí a nenechá se raději zabít, jistě se o ně bude starat taky. I kdyby je třeba jen nechtěla, ona byla dostatečně zákeřná na to, aby Alexovi znepříjemnila život.
No měl toho teď plnou hlavu a vlastně byl duchem napůl nepřítomen, ovšem hledat stále nepřestával.

Ztratila se! Jistě.. tak to Alexei věděl přímo přesně, co s ní udělat. Nacházela se tady ve městě. Vlastně to byla ona, kdo si Kult našel, ne Kult ji. Jistě to byl Hati, kdo jí ušlapával cestičku přímo sem. Jistě si přál, aby se k nim přidala. Mohla by z ní vyrůst velká a silná vlčice. Sebevědomí očividně měla dost. Už teď se bála, že Lexovi ublíží, haha! Co bude za pár let? Bude si myslet, že je bohyně a že umí složit celou smečku? A ano, Alexei pokládal její slova za značně sebevědomá, neboť o její magii nevěděl a sám byl tak trochu hloupý. "To je mi líto, ale vím, kak tvůj problém vyřešíme..." Řekl a pomalinku i s opatrností k ní natáhnul tlapu a pokusil se ji tak pohladit na hlavě. Když se nechá, bylo by to znamení, že mu začíná trochu důvěřovat. Vypadala plaše, musel si nejdřív získat její důvěru, no ne? Pak ji kdyžtak přitáhle za Mesiášem.

Dobelhal se s těžkostí k mostu, kde se musel posadit a následně se svalit k zemi. Vracel se právě z místa, kde napadl toho podivného rohatého tuláka a urval mu parohy. No... být to někdo slabší, jistě by si z toho souboje Lexa tolik neodnesl, jenže ono ne. Ten zablešenec s ním pořádně zamával, ačkoli měl teda Alexei pocit, že tento boj vyhrál. (Což mimochodem vůbec nebyla pravda.) Nuž nebyl na takovéto boje zvyklý. Nebyl zvyklý na vlky stejné síly a už vůbec nebyl připraven na souboj s nimi. Asi to byla naražená, nebo nalomená zadní noha, co si odtamtud odnesl. Příšerně ho bolela a bolest mu střílela až k ocasu, což bylo jistě vážné. Vlastně celou cestu sem kulhal, což jej řádně unavilo a proto se tady takhle svalil. Styděl se za to, moc, ale nezbývalo mu nic jiného, než sehnat nějakou pomoc, jinak se mu noha ještě zhorší.

Stejně tak, jako Eziho paroh, ani Lexa nebyl zvyklý na takový nápor. Přeci jen, když se někdo takhle těžký proletí vzduchem, není to nic moc. U nikoho to není nic moc zdravého a obzvláště ne, když je to pro vlka snad poprvé v životě, co se jakýmkoli způsobem ocitnul ve vzduchu. Každým svým pohybem hrál Eziovi do karet a tím pádem se tedy opravdu proletěl.
Když dopadl na zem, udělal pár kotoulů a nějakou chvilku to ta ohromeně rozdýchával. Udělalo se mu tak špatně, že si chvíli ani nevšimnul parohu, jenž jaksi letěl s ním a dopadl jen kousek od něj. Ovšem o chvilku později mu konečně vymizelo černo před očima a on jej zřel, přičemž ho zavalila jakási vlna pocitu úspěchu a taky pobavení. Vůbec neposlouchal, co říká ten druhý a znovu po něm vystartoval.

Stál už nad ní a ačkoli si předtím myslel, že se tímto alespoň trochu uklidní, nestalo se tak. Naopak mu přišlo, že se v něm ten plamínek vzteku ještě víc rozhořel, když řekla to další a cvakla mu zuby přímo před čumákem. No nic, musel to zkusit jinak. Sice to byla pro něj velmi velmi neoblíbená technika, ale nezbývalo mu nic jiného. Použije svůj vnitřní hlas a mozek, aby se trochu uklidnil. Kdyby byla Laila tulák, už by bylo po ní, jenže před Hatiho očima nemohl provádět takovéto zrůdnosti. Ještě by borec poslala smrt na něj a mnohem nepříjemnější. A vlastně jej chtěl na druhou stranu taky potěšit.
Zhluboka se nadechl a říkal si, jak je to vlastně všechno v pohodě, jak je hloupá a on by se těmito kecy neměl nechat rozházet. Kupodivu to ale trochu pomohlo. Sic neoblíbená, ale účinná technika. "Vedle..." Ano, byl si vědom skutečnosti, že jej neukousla ze úmyslně, ale chtěl z ní dělat blbku. Bavilo ho to. "Tak to dokaž." Řekl a následně se napřímil, otočil bokem a dal se na odchod. Pravděpodobně půjde stejně za ním, ale co už. Do něčeho se pustit musel jednak, protože by už znova neusnul a jednak, že by akorát víc mrmlala.

A taky této možnosti využil. Alexei neváhal a v tu pravou chvíli opravdu uchopil Ezia za jeden z těch odporně přerostlých parohů a teď už se nepouštěl. Nyní si mohl cizinec máchat hlavou, jak jen chtěl, ale Lexík se za žádnou senu nehodlal pustit. Ledaže by se dostal do pozice, v níž by si překroutil vaz. Proč by taky měl? Aby dal cizinci prostor na to, aby mu touto zbraní prorazil krk? Ne, to opravdu neměl v potřebě. Ale aby si přiznal, líbily se mu tyto velké parohy, které Ezikyelovi zdobily hlavu. On měl sice taky svoje, ale ty opravdu nedorůstaly do takových velikostí. Byly možná sice o něco pevnější, ale rostly tak rychle, jako Lexova moudrost; nějaký posun byl na nich znát opravdu minimálně a i když byl už velký bručoun starší, neposloužily mu tak dobře, jako tady chlapečkovi. Jen počkej, já ti tu nádheru urvu z hlavy! Pomyslel si v tom chvilkovém návalu adrenalinu. Ani nestihl přemýšlet nad následky. Třeba zdali cizinci rohy opět dorostou. Jemu kupříkladu jeden ulomený roh stále ještě nedorostl. Přál by si, aby to tak měl vlk stejně.

Už doufal, že se dnes nebude muset zůčastnit žádné další popravy, ovšem štěstí mu nepřálo, neboť Tiamova smrt Hatimu zjevně nestačila. Batdog o tom dal Kultu vědět, nejspíš měl nějakou vizi nebo co. V každém případě Alexeie Batdogova slova dosti zneklidnila. Všechno se zdálo být tak klidné. Na obloze se ani nezablesklo, vítr se nezvednul. I hvězdy se zdály být na stejném místě, jako předtím. Ačkoli se Lexa tohoto pocitu snažil rychle zbavit, na chvíli se neubránil pochybám. Nevymýšlel si snad jejich Mesiáš? Nebyl to právě jeho hněv, kterého se chtěl zbavit pohledem na více bolesti? Nepřeskočilo z toho všeho i jemu? Ne, to snad nebylo možné. Ten, kterého si Hati zvolil za vůdce jeho dětí, má snad zdravou a pevnou mysl.
Nuž, Alexei nemohl neposlechnout, pakliže nechtěl být zbaven veškeré své hrdosti. Kývnul se samozřejmostí v očích na Doga a pak se ihned vrátil do středu všeho dění. Tam už na něj v pozoru (a doufám, že tomu tak opravdu bylo) čekal mladý vlk, jenž měl celou svou budoucnost teprve před sebou. Vzdal se jí pro Hatiho milost, jak odvážné, ale hloupé. Lexouš po něm nejdřív hodil prosebný pohled. Jakoby mu chtěl očima říct, ať to nedělá... ať to ani Alexei nemusí dělat, ne jemu. Nepomohlo, jak se dalo taky očekávat. Nemohl už velký bručoun udělat nic jiného, než vrhnout se po mladíkovi a doufat, že bude schopen jej úspěšně omráčit a následně dorazit.
A tak se taky stalo.

Jasný, hromada výmluv, které sice byly možná pravdivé, ovšem, že by jim Alexei věřil, to se říct nedalo. Naopak teď akorát cizince považoval za zrádného lháře, jenž se schovává za své výmluvy. Nehodlal se s ním mazat, opravdu nehodlal. Nebylo to jako na poslední popravě, kde se modlil k Hatimu, aby bylo co nejdřív vykonáno a zrádce tím trpěl co nejméně. Nyní to chtěl mít taky rychle za sebou, ale ten mizera si z tohoto setkání odnese řádnou vizitku. "Zlomit rohy, jo? No problema." Dodal ještě kupodivu s klidem a pak konečně vystartoval. Vzhledem k tomu nebezpečně vypadajícímu paroží a tělu, které se nedalo nazvat zrovna slabým a křehkým, dával si Lexa pozor a nezvykle se na své pohyby soustředil. To aby se mu na tu kebuli ještě nenapíchnul. Pokusil se jej za jeden ten paroh jen chytit.

Pomohlo, zastavila se, ale dělo se s ní ihned vzápětí něco divného. Zhroutila se a nyní ležela v klubku na zemi a naříkajíc, jako by jí někdo ubližoval... nebo snad... ona někomu. Opravdu dle jejích slov usoudil, že se bojí očního kontaktu z nějakého důvodu. Nuž první, co Lexu napadlo, tak její možná magie, ale nebyl si tím zdaleka jist. Teprve nyní se vydal k tomu stvoření a za chvíli už se tyčil přímo před ní jako sloup. "Bahah! Ty a mně ublížit? Tak toho se neboj, maličký." Zasmál se nad ní a nevšímajíc si jejích nářeků pokračoval. Situace, kterou očekával, se sice odehrála, ale jaksi opačně. "Kdepak máš rodiče?" Pokusil se nahodit trochu milejší tón, v čemž neměl vůbec cvik. Na většinu Kulťanů byl vždycky jenom protivný a tak zapomínal, jak se chovat normálně. Jak humorné: slušnosti se za ta léta naučil, ovšem na příčetnost zapomněl. Všechno asi mělo svou daň.

Když zřel vetřelce na kultském území, rozhodl se chvíli vyčkat a sledovat, co má v plánu dělat. Schoval se povětru pokud možno tak, aby jej cizinec neucítil a přikrčený až k zemi ho pozoroval. Nemohl si dovolit zavrčet a tak jen cenil nasupeně zuby na toho hloupého pitomce, který si nebyl schopný všimnout hranic. Copak nikdy na žádnou smečku nenarazil? Nebo snad byla nejbližší hranice málo označkovaná? No v každém případě by to měl Lexa preventivně napravit. Až se vypořádá s tímhle, půjde to tu obejít.
Když vlkova drzost došla tak daleko, že začal dělat hluk pomocí svých parohů, Lexa už se neudržel a považoval tu chvíli za nejvhodnější; vyrazit. Napřímil se a doběhl blíž k cizinci. S vyceněnými tesáky při tom prohlásil. "Jen hlupák pobere takové drzosti!" Procedil skrze zuby. "Na posvátné půdě stojíš, krysa venkovská!" Dodal ještě tiše, ale ostře. To by ho zajímalo, jak se ten nezbeda zachová, hah!