Príspevky užívateľa

Na chvíli se pozastavil. Sice trošku zapomněl Tiam na Hatiho, ale přec Batdog byl alfa Kultu. Tohle potvrzovalo, že se zná s mesiášem a to je důkazem toho, že je opravdu členem. Ovšem i po tomhle mu Lexa nebude věřit. Neznal ho, byl až příliš nový. "A Hati je vzduch?" Jejich rozhovor by se neobešel bez této toxické otázečky. Alexei neměl rád takové situace a podle toho se hodlal také chovat. "To je dobře, Tiame." Zamračil se naposled a pak se otočil s tím, že se chystal odkráčet pryč. Nehodlal tu jen tak stát a dále mluvit s Tiamem jen z očí do očí. To byla nuda.

Tahal svou srnu přes nábřeží a neměl tušení o jakékoliv společnosti. Však pak se ozval čísi hlas a byl mu poněkud povědomý. Takže se určitě nejednalo o nějakého cizince, který by neměl ve městě co dělat. Alexei totiž tam venku neznal skoro nikoho. Vlastně už si nevybavoval vůbec nikoho, až na svou Reshi. Znal jen vlky z města a byl na to kupodivu hrdý. Nechtěl znát nikoho jiného. O venkovské zablešence bez víry se nezajímal.
Těžce zvednul hlavu vzhůru, aby mohl pohlédnout na vlčici, která před vteřinkou zvolala jeho jméno. Už si vzpomněl! "Růža!" Oplatil jí oslovení skrz plnou tlamu a zacvakal ušima na pozdrav. Jenže pak sebou srnka trhla a on musel hlavu zase sklonil, aby se mu nevytrhla z tlamy. Že ty si ještě děláš naděje. V duchu si povídal se svou vlastní kořistí.

Kráčel mezi lidskými stavbami. Panovalo bezvětří. Zdi okolo házely stín tak temný, že se v noci zdál jako temná díra v prostoru. Alexei už však věděl, že se touto černotou dalo projít naprosto bez problému. Bylo mu jasné, že mu kromě zdí v cestě nestojí žádná překážka. Už to tu znal nazpaměť, dalo by se říci. Mnohdy tudy však pouze prošel a neměl nic s sebou. Nyní tu měl náročnou prácičku. V tlamě svíral menší srnu, kterou ulovil na hranici Kultu. Bylo náročné se s tímto úlovkem tahat, protože byla ještě živá. Ačkoliv byla trochu omráčená zraněním, jež jí Lexa způsobil při lovu, ale i přes to sebou cukala a kopala. A proč ji vlastně rovnou nezabil? To proto, že ji chtěl odevzdat smečce co nejčerstvější. Možná si i on nakonec ukousne. Takhle za čerstva nejedl srnu už snad rok, ne-li déle.
Smýkal s ní už dlouho a velký kus cesty měl ještě před sebou. Měl ale také nějakou výdrž a zatím mu to moc nevadilo. Nebyl ani moc zadýchaný, zatím. Hlavně nesměl srnu pustit, jinak by se mohla rychle odkulhat do bezpečí. I když je takové zvíře zraněné, stále dokáže být rychlé. No a tak ji radši nepouštěl.

Takže nakonec to přecejen byl člen. V tom případě může být rád. Ovšem Alexei není ten, který by uvěřil druhému naprpsto cokoliv. I v této situaci se nevěřícně zatvářil a řekl. "Tak kdo je tvůj nejvyšší a kdo tě sem do Kultu přitáh?" Prsknul po cizinci. Bylo mu divné, až moc divné, že o tomto novém přírůstku ještě nic neví. Už by mu o tom měl někdo říct, no ne? Možná se jen Lexa, sic nevědomky, ale až moc vyhýbal kontaktu s jinými. Přecejen Doga a nikoho z výše postavených dlouho neviděl. Příliš často spal někde v nejtemnějším koutku a nebo byl na lovu za hranicemi. Neměl čas potkávat, ba dokonce si povídat s ostatními. "Já jsem Alexei Adrik Lazarow, popravce kultu a neopovažuj se mě naštvat." Napřímil se a ukázal svou huňatou hruď. Konečně se nám pan pyšná princezna ráčil představit. Vypadalo to, že se Tiam rozhodl jít bezpečnější cestou, která Lexovi rozhodně vyhovovala a tak v něm přestal vřít vztek.

Pokud tu opravdu neměl co dělat, Lexa nechtěl ztrácet ani vteřinku. Takoví vlci by měli být Hatim popraveni už dávno. Bylo jedno jak, prostě by měli zemřít. Vlček před ním by mohl pouze tušit, jak velké štěstí má, že patří do smečky, protože pokud by nepatřil, měl by po švandě. Bylo by po něm.
Když se dostal vlček dolů za Alexem, nevystartoval po něm rovnou. Uvědomoval si totiž, že by mohl být nebezpečný v jiných ohledech, než v síle. Takovou Semie by také možná porazil i si to o sobě myslel, ale měla svou magii, která ji zachránila. Tento cizinec mohl mít také nějakou moc a tak Alexei pokračoval zatím pomalu. "Co seš zač, venkovská kryso?" Co se týče tónu, tak ten už uklidnil. Však jeho výraz stále zůstával kamenný. Pomalým krokem přikročil k cizinci a probodával ho pohledem. Samozřejmě byl Alexei proti šedákovi jako strom ke keři. Byl rád za svou velikost, pomáhalo to vzbuzovat respekt, který byl Lexovi cenným.

Panečku nějakou chvíli se nedělo nic jiného. Pouze pochodoval po veliké místnosti a jen tak se koukal do země. Přímo v ten moment, kdy už si konečně zvolil místečko na odpočinek se stalo něco jiného. Už už si pomalu sedal do temného rožku mezi policemi a skříněmi plnými knih a vtom ho do čumáku udeřil něčí pach. Aby přiznal, tak většinu z vlků kultu už podle pachu poznal, ale tenhle byl jiný. Zcela jiný. Suché listí, zápach venkovské zvěře a žádná městská zatuchlina. Byl to cizinec! Nováček a nebo někdo, kdo by na tomto území neměl absolutně co pohledávat. Takovému vlku by Lexa s radostí prorupal kosti.
Ihned se napřímil a už rychlejším tempem se vydal doprostřed místnosti, přičemž rozvířil svým dlouhým ocasem prach kolem sebe. Zastavil se a až mrak prachu klesnul, začal jednat. Jen zvedl čenich, aby mohl lépe zavětřit a pak si ho všimnul. Ani nepotřeboval čich, viděl ho přímo před sebou, jen o patro výše. Jeho tušení se stalo jistotou. Tento sem nepatřil, alespoň ne dlouho. "Jaképak to milé překvapení." Zavrčel tak hluboce, jak jen dokázal. Dokonce bylo možno slyšet zachrčení v Alexově hlase. I svou krásnou tvářičku přizpůsobil svým slovům. Zamračil se tak, že by mohl cizinec hořkost až na jazyku cítit.

Stejně, jako se Alexovi už před docela dávnou dobou chlubil jeden vlk, teď by se se svou funkcí mohl chlubit on. Bylo to docela dávno, co Alexovi kdosi řek, že nechal svou ulovenou kořist u bazénu. Teď tam zase kořist nechal Alex. Ano, vracel se z docela náročného lovu, kde se mu podařilo ulovit mladičkou srnku. Tu dotáhnul k bazénům a zavyl, aby přivolal ostatní. Ani nečekal na něčí příchod, rovnou se vydal sem, do knihovny. Však on už si to tam někdo najde. Přecejen jeho úkolem bylo obstarat smečce potravu, ne se ujišťovat, zda se alespoň někteří ze smečky najedli.
Už za pár hodin by se mělo začít ukazovat první slunce. Tuto noc se zatím ani jednou nezastavil a tak už začínal být unavený. Ta únava přicházela docela rychle v poslední době. Mohlo za to hrobové ticho, které se po městě rozléhalo. Bylo to tu, jako na dni moře. Všude jen prázdno. Velké území a málo obyvatel. Smutné, že ano? Tedy pro Lexu spíše nudné. Žádné velké drama. I v této knihovně šlo slyšet jen tiché křupání starých knih a rozpadajících se zbytků nábytku pod jeho tlapami. Hledajíc si místečko na odpočinek kráčel po místnosti s hlavou namířenou do země. Cítil se celkem neutrálně. Asi mu už bylo šumák, jestli je sám a nebo ne.

Opravdu by nečekal věc, která se měla právě stát. Vážně, i kdyby mu někdo napověděl, nedokázal by v mozku vyhrabat nic podobného magii černé vlčice. I proto se možná bleskově postavil s tak překvapeným výrazem, až by tím mohl nakazit ostatní. Místo toho, aby pod sebou po dopadu cítil srst a měkké tělo vlčice, ucítil akorát beton. Ojoj! Tuze tvrdý to dopad. Ještě horší to bylo pro Alexe, protože ten měl docela nadváhu a tohle mu dokázalo slušně zrušit záda. Ne teda, že by byl nějak moc tlustý, ale byl veliký, dost veliký.
Nyní už stál v pozoru a snažil se vypátrat záhadnou vlčici. Ta teď ale nevypadala moc vlkovitě. Což on ovšem nemohl tušit. Přece nésem tak těžké, abych ju doslova rozdrtil na prach. ačkoliv mu málem oči vypadly z důlků, dokázal se trochu pousmát své myšlence. Vlastně se tomu nakonec uchechtnul i nahlas. "Hah! Dobre, dobre, tohle bylo fakt dobrý." Musel nakonec uznat a doufal, že se ještě ukáže. I jeho magie dokázala kdovíco, ale tohle bylo super! Vlastně možná poprvé, co lexa uznal cizí magii za lepší, než tu svou.

A'Kaza x Voltaire

Možná vlčici chyběl adrenalin z pravého boje, ale zvykne si. Zvykne si, že zabít nějakého vlka zde může jen jednou za čas. Alexei už si zvyknul. Když se ke kultu přidal, také byl takový. Z cest si odnesl hodně jizev z pravých bojů. Nejen jizvy, ale také svědomí. Měl na svědomí totiž rovnou více životů. Vůbec mu to nevadilo, právě naopak se mu líbilo, když dostal možnost někoho pořádně zřídit, ale dokázal se nyní ovládat. Od toho byl také popravcem. Rád zabíjel, ale musel se umět ovládat. Byl nyní rád, že alespoň o falešný souboj nepřišel.
Konečně! Vlčice se mu zahryznula do zad, kde byla na zranitelném místě, ačkoliv si to sama možná neuvědomovala. Lexa využil této situace a použil jeden ze starých dobrých triků. Sic trochu ohraný to byl chvat, ale účinný. Zvláště s jeho váhou. Když ucítil bolest v zátylku, rychle se převrátil na záda. Již brzy démonickou potvoru zavalí. Hah! Šlo to docela ztěžka. Je hračka sebou škubnout o zem, když je za vás zavěšen malinký vlk, ale když je to vlčice skoro stejně velká jako vy, je to obtížnější.

Hodně, HODNĚ se velkému lvímu vlku nelíbila Dogova reakce na Alexův posměch. On byl ten, který si své urážení jiných užíval, ale jakmile mu to začal kdokoliv jiný oplácet, už bylo zle. To je ale povaha co? Ale Lexa už prostě takový byl. Měl to v rodině. I nyní se situace nevyhnula i jeho reakci. Přišel k Dogovi blíže a snad i Lexova aura musela pálet jako slunce. "To ano, knězi." Zavrčel na svého nynějšího společníka. Rychle nato však odvrátil pohled jinam. Byl by rád, kdyby už oba začali s učením. Docela se na to těšil. Také se ale nechtěl naštvat natolik, aby svému ""nadřízenému vážně ublížil. "Nuž, nejdříve na tebe mám pár otázek. Máš ty nějaků magii?" Začal konečně s tímto tématem a usadil se pohodlně na pevnou zem. V prasklinách kamenné země se začínal rozrůstat zelený mech, který byl pod jeho tlapami měkký. Když Alex ucítil mech, připomínalo mu to časy prožité v lesích.

Z ticha městských ulic se ozýval pouze Alexův a Dogův hlas a nebo spíše jen jejich ozvěna. Bylo zvláštní, jak sami vlci z Kultu byli. Nikde nikdo. V celém městě se nacházelo jen pár vlků a každý se toulal někde jinde. Všichni pomřeli. Jako dobytek na mor. Takové rušno tu bývalo, když se tehdá Alexei přidal na tuto cestu. Cestu s dohledem a doprovodem Hatiho.
Najednou z jeho tváře kompletně zmizela hořkost a naopak se začal usmívat. No, usmívat přímo ne, spíše se snažil udržet hlasitý smích, ale ten neudržel moc dlouho. Nakonec se stejně Lexa hlasitě zasmál. Tak hlasitě, že se k nim ze stínů vrátilo i více jeho ozvěn. "Tak proto jsi pane KNĚZI přišel za mnou?" Nějakou chviličku ještě nemohl přestat s chechtáním, ale pak už se uklidnil. Znovu se začal trochu mračit a mluvil už klidně. Co mu na tom přišlo tak vtipné? No to, jak bídně na tom kult byl. Ani kněz se bránit neuměl. Ach proč muselo tolik dobrých vlků zemřít. Byla jich škoda. "Dobře. Tvou lekci boje si vychutnám." Vyřknul srdnatě a tak pyšně, jak jen mohl. Batdogovo neumění boje mu úplně krmilo ego.

Kruciš! Tak to nebylo příjemné. Místo užívání si na těle vlčice se mu dostal akorát prach do očí. Když mu Semie plácla tu štiplavou věc do ksichta, rychle to zase setřásl. Na chvíli se pak pozastavil nad tímto činem. Vychytralost jí nechyběla a ani zákeřnost, zdálo se. Jenže nedělala to, co by dělat měla pořádně. Možná to bylo jen tím, že to ani jeden z nich nemyslel vážně, ale i tak to byla chyba. Ještě chviličku si tlapou protíral oči a pak se napřímil s novým nápadem. Použil tedy stejnou taktiku jako Sem. Jestliže si našla dostatek prachu na to, aby jej Alexovi plácka do ksichta, jistě ho tu bylo víc, než dost. Svým dlouhým, dlouhatánským ocasem mávnul tak, aby zase rozvířil prach směrem, kde se tmavá vlčice nacházela. "Moc si hraješ. Už bys mohla vyhrát." Zamračil se trochu. Pravda počas toho, co byl Lexa na chviličku oslepen, mohla se po něm vrhnout a ne se tomu pitomě smát.

Konečně si černého vlka všimnul. Projevil se hlasitě a navíc už šel i cítit, kdyz se nyní dostal k Lexovi blíže. Kupodivu mu výjimečně něčí společnost nevadila. Nejspíše to bylo ještě tím vzrušením z lovu. Hned to dokázalo vlku navodit dobrou nálatu. Takový úspěšný lov, mmm. Sice pravda měl na Doga náladu, ale rozhodně se druhý nevyhnul Alexovu hořkému výrazu. Zamračil se na něj, jakoby se mu vlk jaksi protivil. Přitom to nebyla pravda. Z většiny. Spíše jej dokázal tolerovat, však co se týče jakéhosi respektu, tak ten k Dogovi absolutně necítil ani nejevil. Chápal, že je tonto chlapec ve smečce výše, než on, vlastně kdyby se s Vulon něco stalo, byl by to právě on, kdo by Alexovi dával veškeré rozkazy. Takový případ si nedokázal Lexa ani představit. Radši by se nechal Kultem zavraždit, než poslouchat tohle sic velké, ale pako. Neznal ho moc dobře, ale snad už při prvním setkání mu bylo jasné, jak nemotorný je tenhle vlk. Co na něm viděla mesiáška tak výjimečného? Co tak skvělého kdy udělal, že jej Hati takto obdaroval. Po těchto myšlenkách se Lexa zamračil ještě víc. No názdar! Cos chtěl?" Snažil se do svých řečí zapojit trochu slušnosti, ale šlo to těžce.

Jistěže bez krve. Alexei by se považoval za panečku slušného zbabělce, kdyby tady doopravdy začal škubat novou členku Kultu. Jistě nejen on, ale někdo by proti němu poštval celý kult, kdyby této černotě ublížil. Jistě ani Hatimu se nemohla líbit taková drzost. Takový zkušební souboj byl oproti tomu naprosto v pořádku, řekl by.
Kruciš! Nepodařilo se mu trefit na vlčici, protože uskočila. Začínala se mu líbit, všímavost a mrštnost jí nechyběla. Kdo ví, možná se jí přece jen nakonec Lexa začne vyptávat na osobní věci. Začne chtít získat informace, které jej u běžného, jiného vlka vůbec nezajímají. Trochu se uchechtl tomu, že se mu útok nepodařil. Ani sám nevěděl, co mu na tom přišlo směšného. Vyrazil pak proti ní znova a pokusil se mířit celým svým tělem na její hřbet, čímž by ji mohl svalit k zemi svou vahou. Když vás Alex zavalí, není to nic příjemného. Ne, že by to byl takový tlouštík, ale byl velký a chlupy na něm byly jako velká zimní peřina. Možná i více takových peřin. Nu svalit ji na zem nemohlo být těžké, když už se k tomu dostane.