Príspevky užívateľa

Chvíle to byla, co Enkidovi pasivně agresivně vmetla do tváře svou fůru za to, že si bez dovolení vypůjčil její malá vlčata a ještě si dovolil se nazývat jejich strýcem. K jeho štěstí (nebo neštěstí?) to ovšem jen jeden ze zdrojů vzteku v jejím těžkém životě matky samoživitelky čtyř vlčat, a tak ho těch pár dnů radši ignorovala, než aby svým minulým rozhodnutím znovu čelila. Po nedávné rvačce se sice zotavovala, byla konec konců léčitelkou a věděla, co dělat, ale taky ono zotavování znamenalo chvíli šetřit křídla. Vydala se dnes k večeru k Zátočině po čtyřech, aby sledovala jak se svět noří do klidné tiché noci. Tlapku měla obvázanou a jemně kulhala.
A ono jí ta chvíle ticha a klidu nebude přána - protože jak se přiblížila k místu, zpozorovala proti oranžově zabarvenému obzoru tmavou srst a rohatou hlavu. Až příliš pozdě, než aby se mohla otočit a zase nepozorovaně odejít. Zpomalila opodál, prohlížejíc si, co tu onen strýc jejích milovaných asi dělal - a pak přecijen pomalu vykročila vpřed. Ať už to byla zvědavost nebo touha po tom si s ním promluvit s očí do očí, dnes byl ten čas.

Ještěže neměla na peří alergii, protože obraný mechanismus protivnice by jí v tomhle nedělal zrovna dobře. Mávání křidélky bylo ale jistě dostatečně otravné, aby utvrdila ve stisku a na jazyk skápla horká krev. Malá křídla sice nebyla tak silná, aby zanechala na tváři modřiny - k čemu vůbec jsou, když ji zcela očividně ani neunesou? - ale stále to nebylo příjemné. A to ani fakt, že se jí vlčice zakousla do nohy. Vzpomněla si na Roiha a jeho ztracený prst - no tak dopadnout nechtěla! Citlivé místečko, samozřejmě že to bolelo. Z rozhořčení a paniky se s vrčením vztyčila na zadní, druhou tlapou flákla bílou do tváře ve snaze jí přinutit pustit a čelistmi přehmátla na jejím křídle, aby následujícím trhnutím vyrvala minimálně i pár bělavých letek. Riskovala tím manévrem ztrátu stability, ale doufala, že to bude dostatečným bolestivým podnětem k tomu, aby osvobodila svoji nohu a aby to ignisanka buď vzdala nebo se ještě víc naštvala a přestala si dávat pozor. Modrá byla v tuto chvíli ochotná použít i své rohy.

Bellanně docházelo, že vlčice má spadeno na její křídla, a to jí samozřejmě nemohla dovolit poškodit. Radši škrábance, kousance, ale křídla! To byl v jejích očíchhřích největší, někomu sáhnout na cenný dopravní prostředek, díky kterému ona třeba zvládala přes den vyřizovat tolik věcí. Teď musela pomstit nejen minulost, napadení vlčat, ale i neférový boj. Všimla si, že i ignisanka vlastnila křídla, i když jen malá a bezvýznamná. V očích se jí zaleskla podlá myšlenka. Vydechla tak na sekundu, když si vlčice jala otevřít tlamu - ale právě toho využila k dalšímu útoku. Vymrštila se kupředu, míříc zdánlivě na krk, ale pak strhla čelisti stranou a pokusila se zakousnout vlčici do ramena křídla. Přední tlapu přitom držela pozvednutou, zamýšlela tím vyblokovat případný útok na vlastní křídla, která si proteď složila na záda, aby dosáhla lepší aerodynamičnosti.
Potvrzovala jí tímto útokem vyřčenou hypotézu? Nebo důležitěji - potvrzovala vlčatům, že je šílená maminka? Něco na tom bylo, ale ona si rozhodně myslela své - ona vlčata chránila, ona konala správně. Neměla čas nad tím teď přemýšlet, a vlastně jí momentálně bylo jedno, co bílá říká, protože už označena za nepřítele byla.

Doufala, že její slova se řádně zaklínila do mysli jejího soka, protože jí se do mysli zaklínila také. Snažila se pochopit, co se vůbec stalo - zažívala šok. Vybavovala si to vše jako směsku emocí a myšlenkových pochodů, co vypovídaly o všem snad ještě víc, než kdejaké zranění, co v tomto boji utržila. Na rozdíl od svého prvotního přesvědčení o své nezlomné pravdě, které tento incident odstartoval, už si teď tak jistá nebyla ani pravostí a smyslem své existence. Končetiny jí zalila ochabující zima, svěsila hlavu a kecla si na zadek, oči dokořán někam do půdy. Křídlem si kryla ránu na krku, ale zdaleka ne s takovým tlakem, který by toto zastavení krvácení potřebovalo. Mimo dalších odřenin a vytrhané srsti, co se válela po okolí, jí ještě pravou tlapku zdobila řezná rána od zbraně.
Naslouchala zurčení lesní říčky, neschopná přes doprovodné pískání ve své hlavě rozpoznat kroky přicházejícího. Pozvedla hlavu, vyhledávajíc majitele onoho hlasu, co ji oslovil jménem. Působil tak vzdáleně, jako z druhého konce tunelu - ale znala ho, určitě ho znala. "Jsou v bezpečí, jsou v bezpečí, pomohla jsem jim, zachránila jsem je. Vra-zi, už nám neublíží! Jsi v bezpečí- Jsi v bezpečí." Mluvila tiše, sípavě a rychle, jakoby stále utíkala. S poslední větou se s domnělým prozřením podívala do očí své šedivé léčitelské učednice, jakoby v nich hledala své nejbližší, svou rodinu. "Ghaa'yel," vydechla, jakoby její přítomnost byla božským znamením. Chvíli hleděla do jejích očí, přemýšlejíc, co to vlastně říkala. "Ignis." Hlesla a hlavu zase sklonila, prohlížejíc si jak zemi pod její tlapkou zabarvila stékající krev. Mít tak víc pohromadě, asi si uvědomí, že tekoucí vodu měla doslova na dosah několika kroků - a jelikož sem původně šla sbírat bylinky, i nějaké to zavazadlo s materiálem ponechala pohozené někde opodál u vody.

Možná už se netrhali na kusy vším, co měli, ale tím úskalí jejich nečekané rvačky nekončila - teď se totiž oba budou muset potýkat s následky svých zranění. Vrhla své poslední útoky, ale už ani nevnímala, nakolik zasáhly. Mírně se jí mlžil pohled, a nejen z únavy, ale i z faktu, že si byla vědomá ošklivé rány na noze a na krku. Pálila jí místa, kde ji protivník okradl o srst, bolel ji ocas a víc. Bílá srst byla potřísněna krví, a Bellanna si k oné ráně přiložila rameno křídla ve snaze krvácení zastavit. Zatím ale stále hleděla směrem k Rufusovi, odhodlaná bojovat dále, kdyby se dal znovu do útoku. Hlava pulzovala bolestí z použití magie i ze spotřeby adrenalinu, a přestože by řekla jinak, bylo dobře pro oba, že se hnědý azaryňan rozhodl odletět. Přivřela oči nad poryvem větru, co jeho vzlet vyvolal, ale sama křídla neroztáhla. Přešlápla na místě, upevňujíc svůj postoj, zuřícíma očima pronásledujíc jeho siluetu. "Zbabělče! Leť pryč, leť, uteč na zhoubnou půdu své smečky! Lehněte všichni popelem, shořte v žáru slunce, hříšníci! Ignoranti- VRAZI! Já přísahám, že už neuděláte z žádného vlčete sirotka!" S tímto prohlášením jí docela došel dech. Zůstala stát, oddechovat a šokovaně zpracovávat, co se stalo.

Nebylo to často, co si připadala lepší jak ostatní, a dnešek konec konců také nebyl jedním z nich. Její dřívější externí učitel ji neučil zrovna čestné metody, ale učil ji přežít, a o to se konec konců snažila i tady. Přežít, využít, co měla. Dokázat jak jim všem, tak sobě, že obstojí proti protivníkovi, že obstojí proti ideologii, kterou se snaží zničit. A že ji dokáže zničit. Nechtěla ignisana zabít, to ne, chtěla mu dát lekci. Že lekce nesla formu zmlácení už bylo přeci vedlejší.
Předními tlapami mlátila do vlka kam jen mohla, dávajíc dávku vzteku do každé rány. Nečekala, že vlk tak snadno opustí skus krku a nechá se mlátit, ale co nečekala ještě víc byla náhlá sečná bolest, co jí polila jednu z tlap. S potlačením nářku zlostně zasyčela a odtáhla se do bezpečné vzdálenosti a jeden z klacíků levitujících ve vzduchu spadl. Tedy, vzdálit se aspoň chtěla, ale onu podélně pořezanou končetinu jí instinkt radil ani nepokládat na zem. Samozřejmě ho neposlechla, nehodlala dát vlkovi důvod k oslavám. Vydechovala, zatímco jeho směrem poslala poslední dva špičaté klacíky, co držela ve vzduchu. Nebyly zdaleka tak rychlé, vlivem únavy, ale oba mířily na Rufusův trup.

Nohou nejspíš promáchla, ale aspoň záložní plán použití magie z části vyšel. Bellanna díky tomu mohla udělat pár kroků stranou, vydýchat se a lépe se soustředit na zbylé předměty, které svou magií držela. Dva z klacků byly tupé, tak je pustila na zem, a tak zůstaly v namodralé záři podél její hlavy levitovat už jen tři. "Chceš zhebnout, magore!?" Zachechtala se, snažíc se ho varovat. Těžko říct, jestli to byl spíše zoufalý smích nebo válečný pokřik, kterým by mu chtěla dát vědět, že má navrch a ani omylem dost. Chtěla brečet i nadšeně vřískat, chtěla se třást strachy i hořet jako všechna ta krev, co jí vřela v krevním řečisti. Co vlastně chtěla?
Ignisan se nevzdával, zase vyrazil. Rychle zase utvrdila postoj, stojíc k němu čelem, spoléhajíc na rychlou reakci v poslední možné sekundě. Vypadal, že běží přímo na rohy, a to jí smysl nedávalo - kdo by se dobrovolně nechal napíchnout? Jako ten sob. Očekávala od něj nějakou zradu, ale i přesto se s částí soustředění věnovanou magii nedokázala vyhnout. Stihla se akorát strhnout do strany k zemi, bolestivý zásah do krku stejně padnul. Ne do život ohrožujících míst, ale stejně nepříjemný. S náhlým návalem strachu o vlastní život se postavila na zadní, začala drásat spodní stranu těla svého soka a flákala i křídly, aby ho od sebe dostala. Rohy prozatím zůstaly zářit a tři klacky viset ve vzduchu, protože zvažovala, kam zbylé tři téměř projektily poslat.

Mít teď víc pohromadě, asi si pomyslí, že se jedná o dalšího rasistu ve vlčí říši - ale narozdíl od své matky, ona tu dnes nehodlala padnout tlapou nějakého azarynského břídila. Způsobila mu zranění ušního boltce, ale snaha ho srazit k zemi nevyšla. Ani jeden neměl čas se zastavit a sledovat svá zranění, a Bellanna rozhodně také nezůstávala na jednom místě. V drobném okamžiku, ve kterém se zaleskly jeho zuby a vydal se k jejímu boku, odskočila a přiklopila ono křídlo k tělu, aby si bok bránila a zároveň měla lepší přístup k útoku čelistmi. Týpek ale změnil kurs a dostal dozadu, kde dobrovolně okusil hromady husté srsti, který tvořil většinu jeho objemu. Vlčice zakňučela a přešlápla, jak ji zatahání dostalo z rovnováhy. Jak se opovažoval! Dlouhý hustý ocas vskutku nebyl zrovna praktickou částí těla, ale o to víc ho měla ráda. Zvedla nohu, aby ho jak nějaký kopytník kopla do tváře, zatímco se její rohy rozzářily a v mžiku sekundy na Rufuse nemířil už jen agresivní bodavý pohled zpoza zrzavých vlasů, ale i několik klacků, z nichž se tři rozletěly jeho směrem.

Oh, jaká to krásná show se měla odehrát! Bohužel byla v realitě motivovaná nestabilními emocemi, křivdami minulosti a obavami o budoucnost. Ventilovat si emoce musel každý svým způsobem, a přestože by do sebe kdysi Bell neřekla rváče, dnes už by jí bylo zcela ukradené, kdyby ji tak někdo nazval. Ona se hodlala rvát za to, co je správné, za to, co milovala. Ignis byl tomu všemu hrozbou, a Rufus jako jeho člen byl dnes ve špatnou dobu na špatném místě se spatnou společností.
Ačkoli byl její způsob boje intenzivně instinktivní, ani ona nebyla v boji nováček. Kdysi trénovala s jedním podlým tulákem a samozřejmě i s Nihilskými, a co víc - nehodlala se držet zpět. Navíc měla na své straně znalosti fungování vlčího těla. Menší vlk se ovšem ukázal být vcelku rychlý a úspěšné přiblížení ji naštvalo. "Tyyy," ze ztráty srsti nebyla nadšená, ale byla to malá ztráta. Z původní strategie uhnout a udeřit se adaptovala na udeřit když on udeří. Nenechala ho přistoupit k důležitým částem těla, chránila si krk i břicho. Když se vyskytl zase příliš blízko, vydala se mu svým tělem naproti, snažíc se ho dobře mířeným útokem převálcovat a uzemnit - čelistmi přitom mířila na jeho hlavu.

Nepřišla žádná odpověď, co by jí napověděla, jak to tedy v azarynu s její image je. Žádné uklidnění, že by se události hýbaly. Žili snad všichni v bublině? Žila ona v bublině? Na tom nezáleželo. Zavrčela, když jí nařkl do bláznů. Nechtěl problémy a přesto ani nedokázal vyslechnout a přijmout jedinou pravdu, to se jí ani v nejmenším nelíbilo. Nezastavila, naopak si pomyslně dupla a oplatila mu vrčení také ceněním tesáků a vzdorným pohledem. "Ne! Už mě nebaví vzkazovat to znovu a znovu! Já mam právo na spravedlnost, já mam právo na pokoj!" Toužila po pokoji na duši, a jedinou věc, co teď cítila, že by mohlo pomoct, je skutečně se strachům postavit. Nerozmýšlela nad tím, jestli toto vyústí v boj... Pokud se to mělo stát, stane se to. A ono se to stalo brzy - modrá se nepřestávala přibližovat a potom proti vlkovi vyrazila.

Jeho návrh ji rozohnil ještě víc. "Jsem neřekla, že můžeš jít!" Asi si potřebovala kompenzovat fakt, že mnoho vlků odcházelo předtím, než na to byla připravená. Třeba takový Enkidu! Chtěla mu pořádně vyprášit kožich, ale třeba to nebude třeba, pokud vypráší kožich někoho jiného. "Spad jsi na hlavu, nebo se v té vaší smečce informace vůbec nešíří?" Byla pravda, že se vůbec nechoval tak, jak by od své nemesis smečky čekala. Od smečky, kterou si v hlavě vykreslovala jako velkou hrozbu. Co tomu dával image vlka, co se zmateně snažil vykroutit ze situace, do které sám dobrovolně zavítal? Čichala zradu, ale líbilo se jí, že projednou se někdo bál jí, a ne ona jich. Kéžby takto dokázala stanout před královnou a také jí říct, co si myslí! A co víc, kéžby královna byla ochotná přiznat své chyby... I ona pohledem mírně pátrala po okolí. Klacky, klacky. "Varovala jsem vás dostatečně, abyste se nepřibližovali k mým vlčatům!" Z nějakého důvodu měla pocit, že přesně o to Rufusovi jde. Poloroztáhla křídla směrem nahoru, jakoby byla připravená za ním letět, kdyby začal zdrhat.

Tehdy na plesu bylo ignisanů víc, než by si kdy pomyslela, že uvidí - a stejně tak to bylo na léčitelském workshopu, kde kvůli tomu ani se svými znalostmi nepromluvila. Věci se ale měnily, a nejenže teď byla Bellanna matkou, ona byla pissed-off matkou, se kterou značně lomcují emoce. Rufusova obhajoba vyvolala vřící krev nejen už z dříve zmíněných důvodů, co svým chováním nevědomky podporoval, ale i čistě protože kázat o klidu si kolem ní nemohl dovolit nikdo jiný než ona sama. Jsem přeci naprosto klidná! "Co se snažíš dokázat, ignisane? Svou nevinu? Jaká ignorance!" Doteď se držela spíše při zemi, teď ale přešla do ofenzivy - vycenila tesáky a sebejistěji vykročila k němu. Netušila, co dělá, nebo zda-li to slova okřídleného ještě mohou změnit.

Ježila se jak naštvaný rys. Jeho výmluva nepadla na úrodnou půdu ani zdaleka - naopak přivřela oči, když viděla snahu o přátelský přístup. Byla přesvědčená, že ten úsměv není pravý a že se jedná jen o zástěrku, na kterou se ona nehodlala nechat nachytat. Došlo jí, že svými slovy narážel na fakt, že je z Nihilu - ach, kéžby existovalo něco, co by takovou skutečnost zakrylo! No, tady byli skoro blíže k území ohnivé smečky, takže o teritorium nešlo. Azaryn? Nevyjádřila své překvapení nad jiným názvem almy matter, ale zarazilo ji to. Byl skutečně ignisanem? Ano, měl ten vibe. Teda, vlastně vůbec, ale rozhodně to byl ignisan! Byl z té smečky, nemohla se plést. "Nedělej ze mě hlupáka!" Téměř zasyčela, vyjadřujíc, že to nic nemění. "Copak jsem vás nevarovala?" Měla se cítit uražena, že si nepamatoval historii? No, nevěděla, že ani neměl jak. Byla zmatená a do krve se jí uvolňoval adrenalin.

Ano, schovávala se. Na místě, o kterém brzy zjistila, že není zrovna stabilním terénem. Dokonce magií jen tak tak zachytila několik kamínků, co se rozhodly vydat dolů a dost možná prozradit její pozici. Tiskla hlavu k mechu na skále, poslouchajíc to ticho. Proč bylo ticho? Děsivější, než kdyby se její návštěvník rozhodl pro hlasité oznámení svého příchodu. Snad instinkt kořisti v ní na ten moment zavládl, aby ticho oplatila tichem. A s každou sekundou nechuť k tomu se synem královny Voltaire mluvit rostla. Už Toshimu přiznala, co si o něm myslí, měla to říct do očí i samotnému princi? Sice dnes nebyl jeden z těch špatných dnů, kdy měla chuť vlkům uhryznout hlavu čistě za to že na ni promluvili, ale s jistou společností si nemohla sama sebou být jistá ani při normálních podmínkách.
A pak Arrakis promluvil. Věděl o její přítomnosti, samozřejmě že ano! Nebyl hloupý, nepřehlížel důležité detaily. I přes svou nespokojenost že proč si prostě nemůže jít po svých se rychle rozhodla pro to, že to aspoň od teď vyřeší jako funkční dospělý jedinec. "Oh!" Ozvala se těšně po jeho oznámení a naschvál shodila dolů pár kamenů ze srázu, nad kterým tak nebezpečně stála. "Ale kdepak! Sbírám... Mech! Nevšimla jsem si, že jste poblíž, Arrakisi." Výmluvu vyřkla s co největší přesvědčivostí, jak jen to panika dovolovala. Improvizace! Nebyla v ní nejlepší, dokud jí nešlo o krk. Teď měla větší problém - prý sbírala mech, tak musela nějaký vzít. Namířila rohy proti stěně před sebou, snažíc se z ní primitivní rostlinu servat. Potom ji hodila za skálu. A další. A další. Křídly si pomohla, aby se dostala i ona sama zpátky do přímého zorného pole prince, držíc další kus vytrženého mechu ve vzduchu. Už spoustukrát předstírala, že dělá svou práci, když ji ve skutečnosti nedělala - byla to snadná, levná výmluva. Sežer to, sežer to, doufala tiše, zatímco pečlivě prohlížela sebraný mech.

Stále mírně vykolejená z výměny lichotek jí dalo práci aby zase normálně vnímala a fungovala. Lesley se zatím zdála být vlčicí nadmíru přátelskou a zářivou, že si říkala, jaká škoda pro ni jistě byla trávit čas na takovémto děsivém opuštěném místě. No, aspoň to tu díky ní vypadalo hned méně strašidelně. Ledové kamení okolo vlastně hned vypadalo, že by mohlo hřát, kdyby si k němu Lesley stoupla! Že byla ochotná pomoci ji nepřekvapilo, ale i tak to rozjasnilo den. Při její reakci na léčitelství zavrtěla ocasem. "Dělám co si myslím že je správné. No a teď sháním něco teplého pro vlčata." Už jí ani nepřipadalo divné o tom cizince říct. Ani nezmínila, že to mají být její vlčata, co tak do měsíce přijdou na svět, jak radostná pro ni sama ta zpráva byla. Zvláštní, skoro jakoby se znaly déle než sotva pár minut!
Vlčice vzhledu cukrové vaty zmínila, co tu dělá. "No, v létě je to tu rozhodně pěknější. Rostliny rostou po zdech a tvoří další brány, a z věží je pěkný výhled na Norest..." Ani krásy léta a slunečných dní by jí nedonutily tady zůstat déle než bylo třeba, už kvůli vlastní historii, ale každý měl jiný vkus. Možná i ona by se nechala přemluvit k tomu stát se hradní paní. Možná. Znovu se opřela do truhlice, a přestože Lesley neoplývala velkou silou, bylo to dostatečné na úspěšné otevření. Zvědavě nahlédla dovnitř, a ke svému štěstí se tam skutečně nacházelo pár tlustých látek. Napůl se rozpadaly, ale jistě lepší, než co měla doma. A něco pod nimi! Toho si ale zatím nevšímala. "Oh, skvělé!" Natáhla se pro látky a vytáhla se ven, ab si je lépe prohlédla. "Odkud jsi, Lesley? Jsi tu dlouho?" Nechtěla nechat konverzaci stát.