Príspevky užívateľa

Hory byly na území smečky místem méně navštěvovaným, a právě proto tam modrá léčitelka dnes zamířila. Poskytovalo ticho, klid a samotu, ale zároveň nebylo daleko od smečky, aby se kdykoli nemohla sebrat a jít zkontrolovat svá vlčata. Shledávala to až děsivým, jak rychle rostli, jak už to nebyl ty malé chlupaté kuličky co pomalu neustály poryv větru. Možná už opravdu nebylo třeba je tolik chránit a nechat je postavit se na své nohy... Na druhou stranu, stále cítila šimrající zodpovědnost za jejich úspěchy i neúspěchy. Oni se učili odmalička o všem kolem sebe, a i Bellanna se měla co učit o tom jak být správnou matkou - ovšem, ne že by si nechala poradit. Dnes se i ona rozhodla věnovat nějaký čas sebevzdělávání, když jiné starosti konečně mohla opět nechat na otci svých vlčat.
S křídly na své straně si nedělala příliš starostí s výšlapy. Doletěla, kam chtěla, a našla si místo vhodné pro prohlubování schopnosti, kterou doteď užívala spíše jako pomocníka do domácnosti. Nashromáždila si kusy klacků a ostré kamení a pomocí magie je vrhala na pomyslný terč, kterým se stal kus skály porostlý lišejníkem a mechem. Bylo na ní dobře vidět, kde zasáhla. Zatím se jí příliš nedařilo.
Zpozorněla, když opodál uslyšela kroky. Ze ztráty koncentrace kámen, který zrovna držela ve vzduchu problikl a spadl na zem. "Kss," sykla, když jí do hlavy vystřelila bolest. Nevelká, ale nečekaná. Princ? Jop, tak s tím neměla dobré zkušenosti ani dobré názory, a moc ráda by se mu vyhla. Panikaříc se rozhlížela, kde se schovat, a nenapadlo ji nic lepšího než zaběhnout za skálu porostlou mechem. Ajéje, to by bylo trapné, kdyby ji našel!

Týpek ležel na zemi, hra skončila. Bellanna vlastně netušila, jak teď bylo vhodné vzhledem k přítomnosti vlčat reagovat. "Nedělej ze mě hlupáka, Enkidu," procedila mezi tesáky, nepřestávajíc ho probodávat pohledem. Jeho pokus o vykroucení se ze situace považovala za ubohý a nevhodný. Já rozhodnu kdy budu naštvaná, neopovažuj se mi mluvit do chování! Na znamení, že situace ještě zdaleka není vyřízena a Enkidu rozhodně není zproštěný viny na něj vycenila tesáky a klidně se do něj i opřela, aby ho udržela na zemi. Jen ať nevstává! Věděla, že je vyšší jak ona, a z nějakého důvodů jí to bylo nepříjemnější kárat někoho s pohledem nahoru.
Výpověď vlčat ovšem ovlivnila její chování, jejich slova jistě pohodla. S mírným překvapením se podívala na Duinyho, který Enkida obhajoval. "Tento vlk není vaším příbuzným. Dokonce ani nepatří k naší smečce, cítíte?" Vyjasnila situaci a pobídla vlčata, ať se zamyslí nad roháčovým pachem. Aspoň se něco naučí. "A co jsem vám říkala o kontaktech s vlky mimo smečku, hm?" Nesměřovala tu otázku samozřejmě jen na Duinyho, ale na všechna vlčata. Všechna měla na tomto stejnou vinu, vystavila se nebezpečí. Ne, že by nebezpečí nebylo ani v Nihilu, ale o vlcích mimo smečku jim jistě zdůrazňovala opatrnost a že nemají věřit kdekomu. Bylo to přeci nebezpečné. "No dobře," dodala tišeji při zmínce o nevinném hraní a poodstoupila od Enkida. Sice nevěřila, že to byla nevinná hra, ale vlčata to asi skutečně bavilo.

Rody. Tolik povyku pro umělý konstrukt, celé to předstírání honosnosti jí šlo prostě proti srsti. Pokud měl někdo nutnost pojmenovat si svou rodinu, tak ať - ale stavit ji nad ostatní, to už nepodporovala. "No, vlčata nejsou zodpovědná za chování svých rodičů." Konstatovala to, co předtím sám naznačil. Princ byl ještě celkem malý, takže mohla doufat, že z té ideologie nadřazenosti vyroste. Obzvlášť, pokud se měl stát příštím panovníkem. Nechtěla vinit vlčata za nic, sama věděla, jak naivně a hloupě občas konala ta její, takže její vztek stejně sklouzával hlavně k jejich rodičům. Když se jedno z jejích vlčat nechovalo dobře, také cítila svou vinu, že mu to nedokázala vysvětlit lépe. Ošklivý to pocit bezmoci. Měla je ale ovšem ráda i se všemi jejich chybami. "Jaký je ten vůdce?" Vědět více informací o otci jejich koncila a vůdci smečky, kam by se mohli přestěhovat se asi bude hodit. Přestože od Tima neslyšela nic špatného, byla pravda, že dalšího arogantního vůdce zažít nechtěla a nepotřebovala. Pro jejich bezpečí.
Očekávala negativní reakci na Kult, ale vlastně až tak negativní nebyla. Později jí to začalo dávat smysl, když zmínil kamaráda právě z města. Udržet víru a nechodit na Slunce... Téměř opomněla fakt, že Kult byl stále záhadou a rozhodně o něm nevěděla více jak o Přízračných. Bylo by vůbec opuštěné lidské obydlí bezpečné k životu? A bylo divné před Toshim přiznat, že ona nejspíš věřila, když sám přiznal, že on víru přijmout nedokáže? Nebo nechce! "Ne," zavrtěla hlavou, "nemůžeme se rozdělit. Buď půjdeme všichni nebo nikdo, ať už by to mělo být kamkoli." Nemohli přeci riskovat, že vlčata dostanou syndrom rozvedených rodičů, když si právě naněkolikrát potvrdili, že jim zaručí krásný život. "Já svoji rodinu neopustím," vyřkla pevně. Nehodlala opakovat chyby ostatních, nehodlala se otočit zády na své blízké. Ne pokud se oni neotočí zády k ní.
Upřímně nevěděla, kde v tomto humoru končí laškování a začíná seriózní sdílení, no dospěla k názoru, že Toshi určitě ví, jak moc si cení cizí věrnosti a pomoci. Oplatila mu hravé gesto tím, že zvedla hlavu a chňapla mu po uchu. Jednoduché, když měla v základu hlavu výše. Ovšem ho plánovala spíše ožužlat, ne mu ublížit. "O tom ses vlastně někdy zmiňoval," uvědomila si. "Škoda, neznám. Znám ale pár vlků, co kráčí v Hatiho světle." Snad ještě stále. Že vlci mizeli beze stopy z Nihilu, to jí bylo známé, ale jaké konspirace se skrývaly za zmizeními z Kultu? Třeba kde skončila Dovahkiin, její dávná kamarádka, to by ji zajímalo. "Možná bys měl udělat zas nějaký výlet a najít si pár kontaktů," navrhla s úsměvem, "až tě teda dáme do kupy. A až bude zase stálo s vlčaty." Povzbudivě do něj drkla čumákem.

Pousmála se. Toto by s klidem nazvala oddaností, toto byl důkaz, co potřebovala slyšet. Ujištění, že není sama, že na jejím názoru záleží, že není sama. Přestože zmínka chci slyšet druhou stranu zněla jako zrada už protože ji taková věc nezajímala, zůstala smířeně a s vírou doufat, že to přecijen dopadne dobře.
Mluvit o možném přestěhování se zdálo být poněkud drastickým řešením, ale čisté srovnávání výhod a nevýhod v souvislosti se známými informacemi... Stále poskytovalo nejistá východiska. Zůstala chvíli mlčet, když vyřkl svůj pohled. Sdíleli jisté strachy, třeba o bezpečí a názoru vlčat, k tomu zbytku se ovšem stále potřebovala vyjádřit. "S naším koncilem si nejsem jistá. Ale... Asi jsem s ním ještě pořádně nemluvila." A mělo to důvod - ten týpek byl děsivej. Nejen ta neměnná tvář, co zabraňovala běžnému odhadu, jestli je zrovna šťastný nebo si přeje prolitou krev, ale ještě vlastnil tu podivnou zbraň! To rozhodně nebylo bezpečné okolo vlčat, natož obrácené proti ní. Byla vůči němu značně biased kvůli celému přiženění a předběhnutí řady, ale tu byla ochotná uznat, že výměna více jak tří slov by mohla pomoct. Nebo utvrdit můj názor. A'Kaza byl od Přízračných - a přesto byl tak diametrálně rozdílný od jejích známých. "Timova rodina nevypadala, že by schvalovali něco takového. Ani mi nepřipadají jako slepé ovce, velmi jim záleží jeden na druhém." A na čem vlkovi záleží, to chrání. Upřímně si nevybavovala o vůdci Přízračných víc než šedou srst a vysoký vzrůst, ale zato znala hned už čtyři členy oné smečky, zahrnujíce jejich Lex. "Dá se vůbec někde najistotu očekávat klidný život?" Hodila po něm očkem, v kterém se zračila únava. Únava z toho všeho. Opět se na chvíli odmlčela, tiše hledajíc odpovědi na nebi ve stříbrné záři měsíce. "Další možností je Kult..." Dodala tišeji. Pokud nebyl Toshi nadšený s Přízračnými, pochybovala, že vidina usídlit se ve městě by se mu líbila. Když už si ale vše říkali narovinu, musela mu říct, že i tato myšlenka jí prošla hlavou. Co když... Co když si to tak Hati přeje?
Kdyby to neříkal tím odlehčeným tónem, asi by ho seřvala, že co se opovažuje vůbec přemýšlet nad takovými obviněními. Teď ale jen pozvedla koutek. "Přeci nebudu zaseklá jen s tebou navěky věků!" To by jí samozřejmě nevadilo až tolik, proto to také vyřkla s humorem. "Doufám, že také máš známé mimo smečku." Byl špehem, vsadila se, že má aspoň pracovní kontakty. Snad i přátele. Vlastně se tehdá divila, že sama byla schopná navázat a udržet přátelství s někým na takovou dálku. Okolo rohatého doktora z hor se ale dělo mnoho zázračných věcí, jak se dozvídala - i nemožné mohlo být rázem skutečností.

Toshi jí mluvil z duše. Nikdo neměl mít právo na to se povyšovat nad druhé, žádné dědictví ji o tom nemohlo přesvědčit. Svět se měnil, vlci se měnili, ale myslet bylo třeba na všechny složky koloběhu. Panovník bez poddanných nebyl panovníkem. Co když je třeba zlomit koloběh? "Přesně tak," pokývala souhlasně hlavou na jeho vyjádření. Následující nabídka ovšem zaváněla... Nebezpečně. "Nechci abys byl kvůli mně v problémech i ty," zamumlala myšlenku, co si původně chtěla nechat pro sebe, protože rozporovala tolik věcí, co už řekla. Samozřejmě, že si přála, aby spravedlnost fungovala, aby všichni žili v míru, rovnosti a veselí, ale co museli zaplatit, aby na to došlo? Měla pocit, že pokud bude muset vynaložit ještě nějakou práci tomu v nepříjemnou chvilku udržet se sane na veřejnosti, přestane sane být nadobro. "Já nevím. Můžeš to zkusit, ale pochybuju, že na tebe bude hledět jinak než na součást té špíny, co tak šlechetně trpí." Bála se, jaký následek by v takové konverzaci mohlo mít špatné slůvko, ale pokud byl Toshi odhodlán podstoupit to riziko, podpoří ho. Byl to důkaz, že za své nejbližší hodná bojovat.
Ovšem měla nějakou dobu na mysli i jiná řešení. Trochu... Drastičtější, připouštějíc jejich způsob života a historii. "Napadlo mě taky... Vzít vlčata a připojit se k Přízračným." Toto ji napadlo, když tu šedý ještě nebyl. Věděla, že bez smečky nepřežije sama, natož s vlčaty. Tolik nebezpečí venku bylo! Ale mělo to svá odůvodnění. "Mám tam kamaráda z oboru, Timothéeho. Přízrační sice žijí na severu, ale žijí v rovnosti, území je hlídané a své členy si prověřují, než je přijmou." Pamatovala si toho flekatého rohatého vlka, co se tu objevil koncem zimy. Přestože to tehdy pokládala za nejvíc bizarní zkoušku do smečky a nevěřila tomu vlkovi snad ani nos mezi očima, teď to viděla jinak.

Základy byly urovnané, sliby vyslovené, ale atmosféra zase utužila vlivem vzpomínek na nedávné události, co jí ještě stále způsobovaly kotrmelce v žaludku. Nebyl to jediný zdroj obav, ale rozhodně byl velký a způsoboval jí klíčovou nejistotu v životě.
Oplatila mu pohled, tyrkysové oči zrcadlily lítost. Ačkoli to nehodlala přiznat, věděla, že něco možná byla její chyba. "Seraphina si hrála s princem Arrakisem a při závodu trochu nespravedlivě vyhrála. Princ jí za to chtěl ublížit, tak jsem mu v tom zabránila, jenže pak se objevila Voltaire a seřvala nás všechny." Nezabránila fluktuacím v hlase, které naznačovaly, jakým zdrojem negativity teď pro ni královna vlastně byla. "Řekla, že jestli na následníka trůnu sáhnu znovu, oplatí to mojí rodině..." Odvrátila zrak, když to říkala. Možná to nebylo přesně takto, ale takto to Bellanna pochopila a s tímto žila. Byl to důvod k slzičkám, co kvůli tomu doteď neuronila, protože se snažila být silná... A bez Toshiho po boku to působilo jako ještě větší výhružka, protože věděla, že proti vůli královny nedokáže bojovat. Sama.
Utřela si slzu a znovu si položila hlavu na tlapky. "Už se v Nihilu necítím vítaná. Necítím se tam bezpečně. Je to domov, protože je tam moje rodina - ale proč nikdo nevidí, když je něco špatně?" Odmítala panovnickou rodinu uctívat jako bohy, odmítala. Nezasloužili si to.

Už už měla srst světlé azaryňanky mezi zubama, když byl její předvídatelný útok těsně vyvarován. Čelisti sklaply naprázdno, ale to neznamenalo, že by hodlaly přestat. Chtěly se zakousnout do masa, chtěly potrestat tu sprostou opovážlivost! Modrá dopadla na nohy, rychle našla novou stabilitu a jala se do otočného manévru - jenže to už přišel protiútok. Zavrávorala pod náhlou vahou a udělala pár neohrabaných krůčků stranou, neskrývajíc překvapení. Bílá mohla být mladá a menší, ale rozhodně ne natolik, aby s ní na zádech mohla třeba vzletět nebo vůbec dobře manévrovat. Co teď?? Těkala pohledem po okolí, zatímco poskakovala, aby vlčici nenechala na svých zádech najít rovnováhu a učinit cílenější zásah. Takhle blízko se vůbec neměla dostat! Rohy na ní nedosáhne a dolů ji nestrhne bez risku vlastního zranění... Musela konat rychle. Záda byla blízko krku, na zádech byla křídla - a to jí bylo nejmilejší, ty nemohla nechat poškodit, ačkoli už teď cítila na několika místech protrhlou kůži. V jednu chvíli se vztyčila na zadní, levé křídlo přitiskla k tělu a pravým máchla vzhůru. Chtěla se tímto prudce přetočit na záda a dopadnout celou vahou na toho přisátého parazita. Nemusíme zmiňovat, že jí takový podlý útok na záda náležitě namíchl - byla připravená jí to vrátit jakýmikoli prostředky. První ji ale potřebovala dostat ze sebe. Na zemi se zase co nejrychleji sesbírala na nohy.

Jeho výmluva byla snad ještě horší než to, co s doteď už dozvěděla. Tvoje práce je nedělat problémy a dokázat, že nejsi idiot, pomyslela si a její pohled zhořkl zklamáním. Copak neměl kapku rozumu? Na jednu stranu - great, urazil královnu, tomu fandila, na tu druhou... Teď měl čelit následkům. Ačkoli věděla, že celý nápad z toho udělat veřejnou show patřil právě královně, nemohla si odpustit aspoň část svého rozhořčení směřovat i Enkidovým směrem. Nemohla totiž nesouhlasit, že by si to za své neobratné chování nezasloužil. Jistě mu o pravidlech říkala, když se o něj starala. Přivřela oči a vycenila tesáky, dělajíc ještě jeden troufalý krok k němu. "Vypadla ti hlava? Tak se nauč ji ovládat! Bez toho neuspěješ tady ani nikde jinde, natož v životě, Enkidu." Stále to byla slova věnovaná jen jemu, ale po jejich vyřčení se otočila a nechala rohatého koupat se v tom, co natropil. Nevěřila, že by nějaký hloupý souboj vyřešil jeho přestupek, ať už byl jakýkoli, ale aspoň si to bude pamatovat.
Boj začal a ona napjatě sledovala, jak kolem sebe vlci krouží jak supi. Bála se, že Enkidu nedá na její slova ani na rozum a dopustí se něčeho špatného. Sol využíval svou velikost k tomu se útokům vyhnout, což považovala za důmyslné. Hnědavý rytíř je možná lepší, než by si jeden pomyslel.

Po zdlouhavém přemítání o událostech minulých dnů a událostech obecně se Bellanna technikou nádech výdech začínala zase uvolňovat. Sdělila svému odrazu, co chtěla, ačkoli tušila, že toho je mnohem více. Ještě chvíli na něj hleděla. Ve zlomku sekundy, kdy jí zvuk sešlapávané půdy upozornil na cizí přítomnost, měla pocit, že po vodě problikl jiný odraz - ona, ale s tmavou srstí, bílýma očima a kresbou na těle. Neměla čas nad tím přemýšlet a vlastně si zatím ani neuvědomila, co její mysl vymýšlela. Důležité bylo, že měla společnost.
A jakou nevítanou společnost. Alarmovaně se jí zježila srst a poloroztáhla křídla, hledíc na vlka jako na ducha. Jako na velkou hrozbu. Co, že nejspíš nepřicházel se špatnými úmysly - Bellanně zrudlo před očima. Toto byl IGNISAN. Páchl jako oni. A ona zdánlivě milá tvář, se kterou přicházel! Absolutně jí nevěřila. Nebylo to vlkem samotným - jeho okřídlená podoba by ji za jiných okolností velmi zaujala - ovšem příslušnost ke smečce byla pro modrou vším. "Už. Ani. Krok. Ignisane." Zavrčela a nahrbila se, vysílajíc jasný výstražný signál. Šli si pro ní? Posílali proti ní okřídleného, aby byly síly vyrovnány? Moc ráda by ověřila, že je sám, ale byla příliš zabraná do okamžiku. A možná se ve skutečnosti bála odpoutat zrak. Bála se dopřát ohnivé smečce byť jen jedinou šanci ve své nepozornosti.

Trmácet se nahoru na horu byla první výzva, ale tou druhou a větší byla vlčata sama. Velmi se těšila na jejich první vzlet, a byla připravená jim pomoct jak nejlépe dokáže, ale také se bála, co všechno se může stát. Šedá dcerka tyto obavy ani v nejmenším nepomáhala zahnat, když opět dokazovala, že nebude poslouchat příkazy. To bude problém, protože instrukce k létání měly zajistit její bezpečí! Kousla se do jazyka, aby jí na pobízení něco neřekla, a radši se věnovala otázkám druhé dcery. Trochu jí dostaly do rozpaků - bohužel na ně totiž neměla odpovědi, co by byly nejlepší. "Když jsem byla hodně malá. Mladší jak vy teď! Byl to vlk čestný a statečný, ale vždycky dbal na potřeby druhých." Napadlo ji vyprávět o tom jak byl ochotný riskovat život, ale včas si uvědomila, že tím by dala vlčatům záminku k tomu následovat stejný ideál. Ne, žádný šlechetný cíl nestál za útratu života jejích vlčat, to jim přece nemůže říkat! I přesto se usmála, když spatřovala v jejich reakcích inspiraci a odhodlání. To byli už v tomto věku odhodlaní se stát rytíři? "Víc příběhů vám o něm určitě ráda řekne Sasha." Jejich zrzavá tetička, a hlavně Bellannina tetička. Sasha narozdíl od modré v Nihilu pobývala ještě déle. Nerada to přiznávala, ale v tomto neměla tolik znalostí. Jistě si ale mohla něco vymyslet...
Dorazili do Svatyně. I máma si protáhla nohy, načechrala peří na křídlech a na chvíli si sedla. V zadní části jeskyně byla louže vápenaté vody, která skapávala po stěnách. "Fäoline," oslovila dceru mírně káravým tónem. Přestávala ji bavit její uspěchanost. "Řekni mi co jsem říkala o tomto místě a tomto vlkovi a můžeš jít létat první, hmm?" Přešla přitom k soše uprostřed - skutečně tu stál kamenný vlk se srdíčky na ramenech.

Kdyby to bylo přirozeně uskutečnitelné, krev nihilské matky by už podléhala varu, vypařování i zpětné kondenzaci. Světlá vlčice ji sejřila čistě svou existencí, a přestože by to mohlo být horší, její schválně nezaujatý přístup tomu bohužel také nepomáhal. Bellanna měla pevný názor - tato vlčice byla nebezpečná a nesměla ji nechat být v přítomnosti vlčat ani o sekundu déle, než bylo nutné. Ne, toto setkání se vůbec nemělo stát! Nebyla na to psychicky připravená. Poháněl ji čistý instinkt a touha po nějakém druhu odplaty, co v sobě dlouho pohřbívala.
Zakňučela, když ji zasáhla tlapa do tváře. Narušená kůže začala pálit a krev zabarvila její líc - ale nebylo to nic, co by ji přimělo se otočit a ukončit konflikt, ba naopak. Fäoline byla v bezpečí za ní, a to jí stačilo, aby se přestala držet zpět. "Aaarrh!" S téměř válečným pokřikem se vrhla po menší vlčici, ve snaze ji srazit na zem a zakousnout se jí do těla. Byla připravená použít i své rohy, kdyby to bylo nutné. Křídla si držela polosložené u boků, aby si s nimi mohla pomoct, kdyby bylo třeba.

Vytí, co se rozlehlo po údolí, modrou léčitelku uvedlo do stavu paniky. Co se dělo? Pohroma? Nouze? Fakt, že šlo o hlas královny trochu zpomalil její reakci, ale s křídly a vzdušnými proudy na své straně se jí stále povedlo stavit se v noře, přinést lékárničku s potřebami první pomoci a ještě se na místo dostavit včas. Svým vlčatům, která zrovna byla s ní, dala navýběr, zda chtějí jít nebo zůstat.
Na místě se scházela smečka. Pochopila, co se děje, a s pohledem přejíždějícím po přítomných. Zatímco Voltaire mluvila, Bellanna složila křídla a doklusala za Enkidem, jakoby byla nějaký jeho kouč. Uši u zátylku ovšem nesvědčily o tom, že se z tohohle byla zrovna šťastná. "Co jsi udělal?!" Vmetla mu do tváře pasivně agresivním šeptem, který snad neslyšel nikdo, kdo nestál v Enkidově blízkosti. Očima propalovala ty jeho, dožadujíc se odpovědi. Co ho dostalo do takové situace, že musel bojovat před smečkou? Nebo to byl další z mimořádně heroických nápadů královny, která tak ráda zesměšňovala a ohrožovala členy své smečky? Bellanna na malou světlou panovnici upřela zamračený podezíravý pohled. Samozřejmě si přála, aby se Enkidu dostal do smečky, ale proč kvůli tomu musel projít tímhle, když už byl nějaký ten pátek v její péči? Skutečně si nemyslela, že byl dobrý nápad nechat Enkida bojovat, když od něj slyšela o jeho neblahé minulosti. Stále to byl pacient. A také možná tetka hlídačka pro její vlčata. Nejspíš se o něj v hloubi duše bála, nejspíš jí na něm přeci jen záleželo víc, než přiznávala.
Soupeřem rohatého vlka se měl stát Sol, který se sám dobrovolně přihlásil. Malý rytíř, co si snažil vynahradit ztrátu bratra rytířským povoláním, jak z něj pochopila. Podívala se na něj a její alertovaný výraz nahradila starost. Snad tu nebude muset dnes nikoho křísit! Upřímně se teď bála více o Sola, když jeho sokem byl vlk, co byl vyšší i jak ona. "Buď opatrný," upozornila Enkida při pohledu na hnědavého vlčka. Počkat- kdy se vlastně stal hnědým? Nemůžu ztratit další přátele. "Ale nepodceňuj ho. Bude čestný, a ty bys měl být taky, pokud chceš zvítězit aspoň v srdcích smečky." Sol vypadal mnohem méně stavěně na boj než namakanec Enkidu, ale to mohla být konec konců jeho výhoda. Bellanna by se za normálních okolností ráda na takový souboj podívala - jenže proč u toho musela být smečka? Proč takové divadlo? Oba vlci tu budou bojovat pod tlakem, a ona se bála, o se může stát.
Nečekajíc na další slova, nechala v tom rohatého vlka samotného. Sebevědomě odešla někam k davu, vyhledat a spočítat svá vlčata a pak přisednout ke Ghaa'yel. Až u ní ze sebe shodila pletenou lékárničku. Byli tu za léčitelky, čili ready pomoct, kdyby náhodou došlo na zranění. Nebo aspoň ona byla.

Jak se musela přiblížit blíže, aby se podívala do jeho tlamy, napadlo ji, že by to byla skvělá příležitost pokusit se kůru učořit podruhé. Sama sebe ale už přesvědčila, že ji to nezajímá, a tak od tohoto nápadu upustila. Podnikala kratší krůčky, křídla stále po boku, snažíc se co nejvíc zakrýt fakt, že čekala vlčata. Prohlédla si dutinu ústní o trochu menšího vlka, ale udržela si stále ještě trochu odstup, jak jen mohla. Skvrny na jeho jazyku skutečně neviděla, a tak dostala o důvod víc Ancuninovi věřit. Ne, že by to plánovala. Využila tuto příležitost i pro to aby si ho lépe prohlédla.
"Hřeje ten plášť dobře?" Zeptala s náznakem zvědavosti, když zase poodstoupila. Obdivovala takové kusy módy, ačkoli si v nich nedokázala představit sama sebe. Měla by velké nároky, kdyby takto měla ustrojit i sebe. "Vše vypadá v pořádku. Jsme teď opatrní, protože po Norestu se šíří jistá nemoc. Nestojím o práci navíc." Nevěděla sice, jak moc se nemoc šířila jinde, ale v Nihilu dělala pěknou neplechu, a to jí stačilo. Toto mírně omluvnější tvrzení sice nemohlo napravit její kousavé chování z předchozích momentů a ani nemělo, ale rozhodla se, že mluvit s cizí duší po dlouhých dnes uzavření v noře stále s těmi samými vlky je vlastně... Fajn. Probuzující. Skoro by si přála, aby to bylo za lepších podmínek, a mohla si s tímhle jedincem promluvit více. "Zavedu vás za Jejím Veličenstvem, Ancunine. Pojďte se mnou." Rozhodla se více toto setkání neprotahovat. I ona byla venku už asi déle, než by měla. Stát ve sněhu nebylo zrovna příjemné. Rozešla se tedy směrem k začátku údolí, odhalujíc tím svůj kolébavý krok typický pro vlčice v požehnaném stavu.

Následující okamžitá odpověď byla mnohem více přesvědčující. Měla teď jeho slovo, a přestože by se stále dalo uplatnit činy jsou důležitější než slova, u tohoto jí mysl radila neoverthinkovat. Tomuto ujištění věřila, protože mu velmi chtěla věřit. Chtěla věřit, že v srdci někoho zaujímá tu první příčku, že není jen vlkem v pozadí, co vykoná práci, ale už si na něj nikdo nevzpomene. Chtěla věřit, že Nihil s její rodinou je místo, kam patří, protože problémy posledních měsíců jí mnohokrát přivedly na myšlenky, které by raději nerozebírala. "Dobře. Děkuju." Vydechla s drobným úsměvem. Opadla z ní trocha toho napětí a pohled zase přesměrovala do krajiny. Svět nebyl tak černý - měla někoho, kdo o ni stál, kdo se staral. Nebo aspoň bude starat.
Na doteky doteď kvůli napjatému tématu příliš nereagovala, teď si ale dovolila se zase k šedému opět přitulit. "Jsou dokonalí." A to se muselo uznat! Ani jednoho by nevyměnila za nic na světě. Jejich čtyři chlupaté kuličky rostly jako z vody. "Musíme se snažit, aby měli dobrý život. Zaslouží si lepší zkušenosti, než jsme měli my." Třeba žádné vraždy v rodině a rodiče, kteří se budou zajímat.
Připadala si nesmírně podivně - dobré myšlenky se mísily se strachy. Z rozpolcení nevěděla, jak se vlastně cítí. Rozhodla se pokračovat v rozjímání nad minulostí a odhalit důvod své otázky. "Královna vyhrožovala, že nám ublíží," dropla bez kontextu.

Rozpovídal se o možných scénářích. Smála by se, že přemýšlí tak podrobně nad tolika alternativami, kdyby nešlo o tak závažné téma. Vcelku překvapená jeho odpovědí ho sledovala, snad skoro bez mrkání. Souboj? Nenapadlo ji, že by se někdy zapletla s královnou do boje, už jen kvůli jejich solidnímu výškovému rozdílu, ale když se nad tím zamyslela znovu, připadalo jí to vcelku... Ne nepravděpodobné. Tato otázka měla širší kontext, který ještě nahlas nevyslovila. "To byla... Zvláštně konkrétní odpověď, ale neodpověděla mi na to, čím si potřebuju být jistá, Toshi," srovnala si tlapky, "až příště půjde o výběr mezi tím si šplhnout u ní a zachovat loajalitu rodině, na čí straně budeš stát? Čí zájmy jsou ti přednější?" Ptala se narovinu. Snad se i trochu odtáhla, nejistotu na tváři. Hledala v něm zradu. Byla ochotná ho pustit zpět k vlčatům, dát mu novou šanci, a on si ani nebyl schopen jednoznačně vybrat mezi svou pravou rodinou a rodinou, která ho z jejího pohledu jen těžko tolerovala?
"Hvězdná vlčata? Narodili se vůbec do správné smečky?" Reagovala s humorem, narážejíc na Přízračné. To byli norestští hvězdáři, co jí bylo známo. Ještěže nihilským vlčatům nerostly po těle kytky, jako by se možná očekávalo při uplatnění symboliky - ale ještě že tak! Asi by nemohla vystát jakoukoli jejich podobnost s královskou rodinou. "Jsou spíše po tobě. Kromě Fäoline nikdo nezdědil mou modrou srst ani peří." Zato tři zdědili roh. "Ale je to tak lepší. Lépe zapadnou mezi vlky." Dlouho nepotkala nikoho, kdo by si jí dobíral za barvu a tvar těla, ale ten strach stále existoval.