Príspevky užívateľa

Nemusela jít za vlčaty sama, to bylo vlastně... Příjemné. Pokud se všechno bude dařit, tak jak mělo, tak už nebude na výchovu sama nikdy, minimálně než jejich potomci vyrostou. "Zítra se s nimi potkáš." Rozhodla. Byla zvyklá takto rozhodovat, a vlastně se jí to líbilo. Měla potom pocit, že má svůj život pod kontrolou, že mu vládne.
Šedý vyslovil další slib a modrá trochu zvedla hlavu a pootočila hlavu, aby mu věnovala vážný pohled. "Neočekávám od tebe méně." Měla ho šetřit? Být milá? No, neplánovala to. Její názor byl stále otřesený křivdou a tak nějak podvědomě mu to chtěla nějakým způsobem dát sežrat. Uvědomovala si, jakou bolestí si prošel, a proto se aspoň snažila přistupovat přátelsky, ale vlčata jí byla tou nejmilejší věcí na světě. Nikdo kolem nich nesměl dělat věci, co neschvalovala. "Ještě jednu věc potřebuju vědět. Pokud přijde situace, kdy si budeš muset vybrat... Věříš více mně nebo Voltaire?" Její oči setrvaly na těch jeho, hledajíc jakýkoli náznak pochyby či neupřímnosti. Chtěla se ptát, zda upřednostní rodinu před smečkou, ale na to už odpověděl - tohle už bylo osobnější, a ji velmi zajímala odpověď. Mohlo na ní záviset vše.
Snad se i trochu začervenala, když lichotil. "A plni touhy po dobrodružství po otci." Povolání špeha a rytíře bylo v jejích očích jedno velké dobrodružství. Život byl jedno velké dobrodružství.

Měl pravdu, vysvětlovat vlčatům celé složité emoční procesy doprovázející ztrátu blízkého by ve špatném podání mohlo přinést více škody než užitku. Byla velmi opatrná s tím, co jim říkala, ale věděla, že i něčemu takovému budou jednoho dne muset čelit. "Už museli být svědky kdesčeho... Možná je špatně jim tyto skutečnosti zatajovat, i když je ještě nemůžou pochopit. Sama nevím! Řekni jim... Že dobří vlci občas odchází a mizí z našich životů. Že je to přirozené, ale nemůžeme kvůli tomu sami přestat žít. Ty jsi potřeboval chvíli, aby jsi se smířil s odchodem tvého blízkého, ale teď jsi tu pro ně. Přiznat, že ses necítil dobře není lež, a jednoho dne třeba pochopí." Sdělila svůj návrh a přesměrovala pohled na měsíc. S tématy jako opuštění, bolest a konflikt už se vlčata setkala, se smrtí vlastně taky, pokud lovili nebo s ní byli u památníku Luny. Toto byl ale další level. Její instinkt jí také radil vše zatajit, říct, že Toshi byl na pracovní cestě - ale to by pak působilo špatně, když jim takovou věc za celou dobu neprozradila. Byli už dostatečně staří, aby to pojali aspoň trochu s pochopením, či tento nový plán byl příliš? "Neočekávej, že můžeš nahradit vzpomínky a čas, který strávili bez tebe a jediné zprávě o tom, kde jsi nebo co děláš. Trav s nimi čas teď, to je nejdůležitější. Tvá slova možná slyší, ale činy mluví hlasitěji. Rodičovství znamená dělat ústupky i stanovovat hranice." Jaké to zvláštní moudro, a že zrovna z její tlamy vycházelo! No, měla na to jasné názory, a chtěla předejít chybám, co by mohly nastat. Stejné uvažování se konec konců uplatňovalo i na ni - Toshi mohl něco slíbit, ale nejvíc jí záleželo na tom, zda své sliby dodrží. Důvěra musela být zasloužená.
Představa dnů, kdy nebude cítit rozklad svého těla kvůli únavě zněla jako pohlazení po duši. "Ocením víc času na odpočinek. Noc je snad to jediné, co poslední dobou zůstává klidné..." Pousmála se. V očích se jí leskl měsíc. Dříve se tmy bála, dnes jí byla příjemným společníkem. Kdyby netrávila svůj volný čas v noci na úkor spánku, pochybovala, že by dokázala vůbec relaxovat. A kdyby se nevydala svou rutinu provádět i dnes, možná by Toshiho potkala za horších podmínek - třeba v přítomnosti vlčat.
S hlavou plnou otázek, strachů i nadějí se nad jeho následující otázkou musela více zamyslet. "Všechna vlčata jsou velmi nadšená do života. Zajímá je jak svět funguje, co vše v něm je... Prozkoumávají ho s tou svatou nevinností i odhodláním, nemají problémy spolupracovat a drží při sobě. Duiny je trochu zdrženlivější, ale i jeho vše zajímá. Ravonny je velmi chytrý a citlivý, ale nepozná strach. Erys je hravá, ale poslouchá. Fäoline je to neposlušné vlče. Nerespektuje mé příkazy, utíká a nechápe, že její činy mají následky." Na všechny byla hrozně pyšná. Byla to její vlčata, její krev, její rodina. Každé štěstí však mělo překážky, a ty, co musela pokořovat ve výchově, nebyly snadné. Skoro dva měsíce je vychovávala sama, protože ve smečce nebyl jejich otec a málokomu byla ochotná hlídání svěřit.

Toto tvrzení od něj slyšet chtěla, a přesto jí přišlo vyslovené z jeho úst prázdné a nepravdivé. Pootočila hlavu k němu, oči konečně odtrhujíc od jednoho bodu v trávě. Mohla mu teď už věřit? A proč by měla, když jí svým chováním zatím dával jen důvody k tomu dělat pravý opak? Vždy se poučila ze svých chyb, a bohužel po Toshiho zmizení vyhodnotila jako chybu v ostatní vkládat důvěru. Issues se hromadily, a ač byla klidnější, že na ně snad nebude sama, bála se, že by to tak nakonec stejně mohlo dopadnout. Nebo hůř.
"Ne," sklopila zase zrak. Tohle chtělo více přemýšlení. Znala svá vlčata... A přesto se jakékoli možné vysvětlení, co ji napadalo, zdálo jako lež. Nechtěla vlčatům lhát. "Nepředstírej, že jsi měl nějaký velký úkol. Mysleli by si, že práce je pro tebe důležitější, než oni. Ačkoli Ravonny už si toho myslí mnoho... Toho se tvé zmizení obzvláště dotklo. Zlatíčko, je hodně po tobě. I podivného havraního společníka si našel." Toshiho návrat byl rozhodně lepší než možnost, že by někde museli najít jeho mrtvé tělo a trpět dalšími psychickými následky, ani v tomhle případě to ale nebylo bez následků a daní.
Cítíc jeho dotek, nechala svou hlavu pokojně klesnout k tlapkám. "O tom, že práce pro tebe není důležitější než rodina, budeš muset konec konců přesvědčit i mě, pokud s námi chceš zůstat. Potřebuješ najít balanc mezi rodinou, prací a volným časem." To byly její podmínky, přes to nejel vlak. I ona s tím měla problém, tímhle rozvržením času. Ubírala si hodiny spánku, aby měla denně aspoň hodinku volného času. Sice díky tomu mohla sledovat měsíc a rozjímat, ale ráno vstávat! Hrůza. Rozhodně na tom ale byla s time-managingem lépe, než před dvěma měsíci.

Přála si, aby toto mohli slíbit. Aby mohli říct, že se zlé věci nepřihodí, a oni se opravdu nepřihodily - jenže věděla, že to nemůžou a nedokážou, a tato bezmoc jí lámala srdce. Nevyslovila zpochybnění Toshiho potvrzení, když o něj sama žádala. Jen popotáhla, na mysli všechny ošklivé věci, co by se mohly stát jejím milovaným. "Nevím, co bych dělala, kdybych je ztratila." I tato představa byla více než děsivá. Už teď se cítila ze všech těch vypjatých situací, starostí a osobních dilemat tolik rozpolcená. Proudilo v ní napětí, tekutý stres. A bylo ulevující, že se s ním teď mohla zase někomu svěřit... Ale bylo to dostatečně, aby to předešlo možným explozím, co by mohly nepěkně vygradovat?
Nehnula se když mluvil ani když jí předal své pírko. Pěkné gesto, jak si jednou uvědomí - i jejich vlčata ho totiž dělala. Pokusila se o úsměv, ale nedokázala ho udržet. "To zní jako začátek," povzdechla si. Nebyla to sice záruka, která by ji přesvědčila o pravdivosti oněch slov a legitimitě jeho slibů, ale usoudila, že taková nejspíš neexistuje. Nikdo nevěděl, co se mohlo zítra stát. Že se bude snažit, to bylo sice málo k tomu věřit, ale byla odhodlaná se pokusit. "Nevím, jak moc si tě vůbec pamatují." Smutná realita, ale zasloužila si pár slov. "Nevěděla jsem, co jim říct, když jsi zmizel... Nenesli to dobře. Ani já." Opřela se o šedého.

I s pohledem upřeným v trávě vnímala, jak si šedý lehl vedle. Tráva se rozhrnula, vítr byl částečně odstíněn. Modrá plakala, už se ani nesnažila se mokré tváře zbavit. V čem byl smysl, když věděla, že pro celou svou situaci uroní slz ještě nesčetně mnoho? Ticho, kterým byla zprvu obdařena, jí vlastně velmi pomohlo. Dostala to ven, dokázala to, mohla se za něco pochválit. Přestože se zase třásla, už mohla aspoň zase normálně dýchat.
A pak se šedý rozpovídal. Strnulý pohled neobrátila jeho směrem, ale ouško ano. Takto dopodrobna ještě jeho příběh neslyšela. Sice první netušila, jak to souvisí s faktem, že jí svým náhlým zmizením přivodil tolik práce a starostí navíc, a měla to podezření, že se snaží odlákat pozornost k sobě, ale tu teorii zamítla. Toshi měl vždy v zájmu to nejlepší pro druhé. Když je zrovna přítomen. Někdy během příběhu slzičky polevily, ale stále se jí leskly v očích. Zjištění, že Toshi sám nikdy neměl dobrého otce, vlastně to měl naprosto příšerné, v ní probouzelo určité pochopení. Přestože se nemohla zcela zpodobnit, byla pravda, že Orsona si z rodinných příslušníků pamatovala nejmatněji.
Povzdechla si. Stejně jako on předtím, i ona zůstala chvíli mlčet, když domluvil. Byl to projev úcty, když nic jiného - a přestože ta v šedého vlka teď u ní byla významně a nejspíš nevratně jako bagrem přejetá, připouštěla, že by asi mohlo být ještě hůř. "Pojďme nikdy nedopustit, aby se našim vlčatům stalo to samé. Aby museli vidět smrt člena rodiny." Špitla. Bolelo ji u srdce vlastní trauma, teď musela nést břímě vědění i toho Toshiho, a stejně pro ni bylo nejdůležitější to, aby vlčata nedopadla stejně. Už teď se cítila naprosto šíleně, naprosto mimo, co by se stalo, kdyby se stalo něco jednomu z těch čtyřech? Pohled přemístila na jeho tlapku, když se jí dotkl. Popotahovala, ale bylo to lepší. "Nechtěl jsi, ale stejně se to stalo. Chci ti odpustit, skutečně... Ale možná toho nikdy nebudu schopná. Myslím tím - jaké mám záruky, že skutečně zůstaneš a dodržíš své sliby? Jak mám vědět, že si vůbec zasloužíš být jejich otec, když ti otcovský instinkt dovolil se v nejdůležitějších měsících jejich vývoje vzdálit?" Jí samotné mateřský instinkt nedovoloval pomalu ani klidný spánek, a proto k tomuto jeho kroku nenalézala pochopení. A možná nikdy nenalezne.

CW: jazyk, vent a křičení

Nechtěla si to přiznat, ale velmi jí chyběl někdo, koho by mohla obejmout. Někdo, komu by se mohla vybrečet na rameno, komu by mohla povyprávět o nespravedlném světě a nadávat společně na své problémy. Fakt, že s Toshim nebyla kvůli lásce spíš jako kvůli této potřebě onoho někoho mít a kvůli touze mít veselá malá vlčata, co budou mít šťastnější život, než měla ona, nynější situaci ještě zhoršoval. Máloco šlo totiž tak, jak si představovala.
Netušila, jestli ocenil, že se i jemu teď snažila být vrbou, opěrným bodem, ale zřejmě to zafungovalo aspoň natolik, aby se rozpovídal. Posadila se, aby poslouchala, a sledovala ho přitom pohledem plným obav, soucitu, lítosti, ale hlavně té marné snahy pochopit. Potvrdilo se jí, že Irisova smrt s jeho zmizením souvisela. "Proč jsi nic neřekl?" Zeptala se zkroušeně, ale nedokázala se na něj přitom dívat. Zabodla oči do země, snad jakoby ani nechtěla jeho odpověď. Přemítala nad tím, proč se nezmínil, že by u něj takový stav mohl nastat, proč se nezmínil, že se necítí dobře. Nebo byla její vina, že si toho nevšimla? Mohla ho zastavit? Kdoví, čím si prošel. Jedna její část chtěla věřit, že to nebyla jeho vina... Jenže druhá byla přesvědčená o tom, že byla. Že to bylo celé schválně.
Jeho strachy byly odůvodněné, to chápala. Kdyby měl vlčatům někdo ublížit, chránila by je, ať už by to bylo proti komukoli - i proti jejich otci. Nádech, výdech. Zvedla hlavu. "A nepřemýšlel jsi u toho třeba nad tím, že sám někoho opouštíš stejně jako ostatní opouští tebe v tvých představách?" Osobnost léčitelky jí radil opatrnost, soucit a pochopení, jenže její já radilo jsemnanějfaktnaranáapotřebujutoventilovatTeĎbohajeho. "Dva, tři měsíce, Toshi. Skoro tři měsíce jsi byl pryč," neudržela se, slzičky jí taky začaly proudit z očí. Velké, slané slzy, které měla dostat ven už asi pěkně dávno. Už nezněla tak mile, jak začala, pomalu se jí v hlase odrážely ty pravé intenzivní emoce.
Napadla ji teď jediná věc - musela mluvit, než se rozbrečí ještě víc. "Podívej, je mi líto, že sis musel projít spoustou sraček a chápu, že na to prostě občas každý reaguje jinak. Oba jsme měli blbý dětství, máme pro svý chování důvody, to víme." Pokusila se utřít si slzy z očí, ale nepřestávaly proudit. "A Irisova smrt..."Smrk... "Mě zasáhla taky. Měla jsem přesně takové pocity, když jsi se vypařil i ty... Strach z toho, že mi nezbyde nikdo. Protože mámu zabili, celý zbytek rodiny odešel, mí kamarádi z mládí zmizeli nebo odešli, spoustu sraček se stalo... A teď, teď když jsem po letech byla opravdu šťastná, že mám znovu rodinu, zmizíš i ty?! Kdo si myslíš, že jsem? Kdo si myslíš, že jsi ty, abys mi bral mé zasloužené štěstí?!" Srdíčko v hrudi bilo o sto šest, a nevěděla, jestli ho teď může zastavit. Pohonného materiálu jménem frustrace měla v tuhle chvíli tolik, že by mohla křičet celou noc. Během svých slov se zase postavila na všechny čtyři a střídavě hleděla jak na šedého, tak do trávy a na své tlapky. "Čtyři vlčata jsem měla na krku, sama. Čtyři. Čtyři! Víš jaké to je číslo, když každý potřebuje jiný přístup? Fäoline neustále utíká, protože chce vidět svět, Ravonny se bez špetky pudu sebezáchovy pouští do každého nebezpečí, Erys má problémy se svými křídly a Duiny chce tolik chránit všchny své blízké, ale bojí se vzdálit od mých nohou!" Ne, dobře, na Duinyho si stěžovat nemohla. Duiny byl dokonalý, a Bellanna vlastně neviděla, že by byl tak problémový jako ostatní. Vlastně žádné z vlčat nebylo vyloženě problémové - spíš to tak občas feelovalo, když se toho nakupilo víc. Vlci se snadněji pamatovali podle toho špatného. Usmála se, když o nich mluvila - ale zpět k monologu. "Iris umřel. Deetrah umřela. Ghaa'yel mi řekla, že Timothée měl nějakou smrtelnou nemoc... Dvě z našich vlčat se málem utopila, kdyby je nezachránil Sol. Vlčice z Ignisu by je zabila všechny, kdybych tam nebyla! A taky, taky... Přišel ten cápek od Přízraků, co si dovolí vyskočit hned na koncila, jakoby se vysmíval mé životní kariéře. Naší milované královně hrabe, na konci zimy nechala přijmout nemocnou tulačku i přes můj odborný nesouhlas. Povýšila mě, ale snad jen proto, aby mi přidělal práci! A teď má ještě vlčata, má to nevychované drzé princátko, a to chtělo ublížit Seraphině, a... a..." A konec monologu. Bellanně došel dech, a ani pořádně nevnímala svět, když o tom všem mluvila. Potřebovala to dostat ven, se vším tím emočním zabarvením, co si schovávala. Všechno. Všechno, nezáviseje na pořadí, nezáviseje na důležitosti či pravdivosti - říkala prostě to, co si myslela, naprosto narovinu. Když jí konečně došel dech, klesla do trávy do lehu, pohled upřený někam mezi stébla před sebe, slzy nezastavitelně tekoucí z oči. Toto z ní vyčerpalo více energie, než čekala. Toshiho návrat byl... Šok.

Měla v hlavě spoustu otázek, ale hlas vypověděl službu. A mozek konec konců taky. Dostala menší brainfreeze, takový ten horký pocit, zastavení času, a způsobilo to trvzení jen jedné vlčice. Samozřejmě se dostane z toho Ghaa'yel za možnou smrt jejího asi jediného pořádného kamaráda vinit, ale potřebovala se nad tim prve trochu zamyslet. Sama. Potřebovala si postěžovat, vybrečet se, vyřvat se, něco rozbít, naprosto zdravě dealovat se vztekem a frustrací. Tuto část svého života neměla nutkání sdílet s vlky, před kterými chtěla být vidět v profesionálním světle.
Její hluboké zamyšlení rázem zase vyplo, když se jí dostalo odpovědi. Zaučení ohledně léčení a vědy. "Ano, ano." Trhla hlavou, oči otevřené dokořán. Zabodla pohled na Ghaa'yel. Chudák ještě nedostala ani jasnou odpověď nebo příslib. "Začneme zítra. Od vlčího těla a první pomoci, přes bylinky až po léky. No, možná v jiném pořadí. Ať už děláš v léčitelství cokoli, je dobré mít přehled o všem - vše se vším souvisí. Zatímco jedna bylina nějaké části těla pomáhá, druhé může uškodit, a to je třeba vyvažovat - no a na podmínkách také záleží. Chci říct, že se bohužel nevyhneme ani tématům, co tě nebudou úplně bavit. I to ale k léčitelství patří, a je třeba všemu rozumět aspoň trochu." Začala mluvit kupodivu už vcelku při smyslech, minimálně v řeči. Znala své řemeslo dobře, takže když šlo o léčitelství, věděla, o čem hovořit. Začala by vyprávět hned, ale potřebovala chvíli na zpracování zprávy o Timovi a na přípravu nějakého základního plánu. Sice si pamatovala své léčitelské učení, ale rozhodně si ještě chtěla popovídat se Sashou, která to jako mistryně léčitelka konec konců stejně měla vědět. "Taky tě seznámím s naším skladem, metodami léčby a výzkumu... A zkusíme více prozkoumat tvoji magii." Přešlápla.

Vrchol v Klenovských kopcích skrýval pro nihilské tak posvátné místo, že byla skoro škoda, že bylo takovou štreku. Kdyby to nebylo v horách, jistě by ho Bellanna svým čtyřem vlčatům ukázala už dříve - doteď taková dálka na vlastní výlety ale byla no-no, příliš nebezpečné, čili zakázané. Dnes ale byla premiéra dokonce dvojitá, dnes totiž plánovala vlčata naučit létat. A to se ví, že jakmile byl plán odhalen, ten původní koncept objevování posvátného místa přestal být pro vlčata tím nejzajímavějším. Přesto se pokusila je po cestě zaměstnat nějakými znalostmi, co by se jim mohly hodit. Konec konců i souvisely s rodinou! "Svatyně je pro naši smečku posvátným místem. Konají se tam svatby, občas tam pobývá šaman a nachází se tam socha rytíře, co tu kdysi dávno byl. Jmenoval se Sóren a jednou zachránil mého bratra z velkého nebezpečí." Příběhy! Nevěděla, nakolik vlčata poslouchala - zdálo se být těžší a těžší zaujmout jejich pozornost, jak byli starší a starší, a že se vždycky hodně snažila - ale toto byla užitečná vědomost.
Zprvu plánovala učit první létání na pláži, protože písek je měkký a voda je rozhodně lepší dopadový materiál než skála, ale pak si to rozmyslela. Tady měla vlčata lepší a předvídatelnější vítr do křídel, a budou mít více motivace se snažit, aby do něčeho nenarazili. Upřímně se velmi bála, a říkala si, že to rozhodně není dobrý nápad - ale vzpomínky na její první let s její maminkou, s Lunou, pocházely také z tohoto místa, a to ji prostě táhlo k tomuto rozhodnutí.
"Už tam skoro jsme," pobízela je. Přiznávala, že roztáhnout křídla a vyletět sem by bylo jednodušší, ale musela jít samozřejmě s vlčaty a dát na ně pozor. Naučit je nejbezpečnější stezku ke Svatyni bylo stejně důležité jako jim říct, k čemu byla! "Podívejte!" A před nimi se rozprostřel svět jako na dlani. Klenovské kopce, Nekonečné pláně i les a hory za nimi. Měli štěstí - bylo vcelku pěkné počasí. Jen vítr tu vál trochu víc, než čekala. "Trochu si odpočineme a pak půjdeme létat. Můžeme se zatím podívat do té naší Svatyně, hm?" Naznačila k jeskyni a sama se k ní vydala. Odloží si tam věci - samozřejmě si s sebou nesla lékárničku a něco k snědku.

Příjemné to zjištění, že Tim nebyl mrtev. Vlastně vypadal živě a zdravě, a co víc, šťastně, a to samo sebou přinášelo radost i Bellanně. "Já tebe taky," oplatila mu přivítání, rozhlížejíc se po návštěvě. Její vlčata už se také dostavila, a bylo jasné, že na ně přijde řeč nejdříve. To byla její momentální chlouba. Jak zvláštní vidět, že i její tmavý kamarád byl ve společnosti vlčete! To od něj čekala snad ještě méně, než že by tu dnes stál živý a snad i zdravý. Kdo ale ví, jak to bylo? Potřebovala o tom slyšet víc, všechno o tom parazitovi. Teď si začala připouštět i možnost, že je to důvod jejich návštěvy, a zase se začala strachovat. Mateřský instinkt chránit nevinnost vlčat jí ale říkal, že řešení strastí a nemilých zážitků by nemuselo být v širokém kruhu s mladšími nejmoudřejší.
"Páni, tak to mě moc těší! Rádi vás všechny poznáváme," usmála se Hariuhu a pohledem zkountrolovala své čtyři uzlíčky štěstí. Mluvila i za ně. Všechna totiž vypadala, že je zajímá onen Tulipánek, co se skrýval za Timem tak snaživě, že jej Bellanna ze své momentální perspektivy neviděla. Partner! A jaký fešný, musela uznat. Ne její typ, ale fešný. "My už jsme se někde viděli," konstatovala při pohledu na jeho paroží. Něco jí říkalo, že to bylo v podobné kompozici, totiž s Timem poblíž. Léčitelský workshop? To by dávalo smysl. Kdyby věděla předem, že se má setkat s někým pro Tima tak důležitým, asi by se připravila lépe. Proteď muselo stačit přátelské přijetí. "Mám čtyři, je to pravda. Dvakrát tolik, co jsem očekávala," zasmála se a letmo protočila očima, "tohle je Aiduin, Fäoline, Ravonny a Seraphina, má milovaná vlčata." Její milovaná rodina, její dětičky. Pokoušela se na vlčata ukazovat, ale jako obvykle se dělo hemžení. Úplně jí to znervózňovalo! Proč nemohli být jednou na místě? Co když udělají návštěvníkům něco zlého? Jedno z vlčat - Seraphinu - si tlapkou přisunula k sobě, snad aby pohyb neuspořádaných částic aspoň trochu omezila.
To už ale Fäoline s Duinym mířili za cizím vlčetem. "Zlatíčka, neděste naši návštěvu, pomalu, pomalu." Na jednu stranu obdivovala jejich vůli se seznamovat a byla hrdá na jejich přátelské odhodlání, na druhou stranu se bála, co na to řeknou jejich rodiče. Omluvně se podívala na Tima. Pak sklonila hlavu níže, aby našla i ono vlče, co si dospělí přivedli s sebou. "Ahoj, Tulipánku," pozdravila ho s mateřskou něžností. Stačilo krátké prozkoumání, aby jí došlo, jak moc se na Tima - a vlastně i Hariuhu - podobá. Jakto? Modrá se zase narovnala.

Skoro nevěřila svým očím, že stojí před ní. Až do té doby, než promluvil a dožadoval se objetí. Modrá zůstala nehybně stát. Nevěděla, jak reagovat. Nevěděla, jestli cítí více vztek, že byl pryč, starost o jeho život nebo dojetí, že je zpátky. Nebyl pryč tak dlouho, že zdálo se to jako rok! Hlavou se jí prohánělo vše, čím musela jako rodič projít bez jeho podpory. Mírně se třásla pod vší tou rozpolceností, ale nakonec jí Toshiho pláč poradil, co dělat. I ona po chvíli pomalu zvedla tlapku a dopřála mu jemné pat pat pohlazení na záda. "Shhh, shhh," špitala mu do ucha konejšivě. Mateřství ji bezpochyby ovlivnilo, cítila by se špatně, kdyby začala řvát na nešťastného ublíženého vlka. Možná kvůli tomu, že už to v zimě dělala, a necítila se na to zrovna pyšná, i když tehdy bezpochyby byla v právu. Mátlo ji to dilema, ta dualita - však tady byla ublížená ona a on by si její vztek totálně zasloužil! Takto zmizet! Jak si mohl dovolit! Role rodiče byla strašidelná, plná zodpovědnosti, nebyla to hra, a ona tehdy Toshiho skutečně potřebovala. Zeptala by se: Proč jsi odešel? Ale docházelo jí, že na tom mohlo mít vinu zdrcení z Irisovy smrti, a toho tématu se sama nechtěla příliš dotýkat. Zeptala by se: Kde jsi byl? Ale na tom nezáleželo.
Vydechla, ještě chvíli zachovávajíc ticho, pokud ho sám šedý neprolomil. Byla z něho smutná, ale snažila se zachovat klid. Jakmile nabrala trochu statečnosti čelit čemukoli, co schovával za pláč, opatrně od sebe vlka odstrčila. Chtěla mu pohlédnout do očí. "Co se stalo?" Doufala, že se rozmluví, a že se jí dostane dobrých vysvětlení. Už teď věděla, že je bude odsuzovat nebo jim neuvěří, ale chtěla to slyšet.

"Hm," hlesla zamyšleně, vcelku pozitivně překvapená tím, že vlk znal oslovení smečky. Tohle mu za zlé neměla, pomalu ani ona sama si nezvykla na své nové postavení. "Tím myslím, že mám oprávnění vyřizovat i důležité smečkové věci," pohledem naznačila k onomu kusu kůry, co měl být vzkazem, kterého se před chvílí dožadovala. Ať už byla kůrořeč jakákoli, tušila, že ji nedokáže přeložit, a proto její zájem opadl - jen si chtěla rýpnout. Už ani nechtěla vědět, co ve vzkazu je - tohle nebyl její problém, i když byla zvědavá. Věděl to vlastně Ancunin? Nebo jen uměl dobře držet tajemství? "To je jedno." Utrousila nakonec rezignovaně a vydechla. Celé toto setkání ji sice nebavilo od začátku, teď ale ztrácela i chuť se otevřeně přít. Pravdou bylo, že byla unavená, a už to nehodlala skrývat. Dostala se do stavu smíření, ať už se mělo stát cokoli.
Přemýšlela nad tím, jak dlouhá mohla být dlouhá doba. Týden? Dva? Kdyby měl nemoc, už by asi v tomto počasí dávno nechodil. Přesto nehodlala zanedbat aspoň své povinnosti a odpovědnost léčitelky vůči smečce. "Chci vidět váš chřtán." Pokývla hlavou. Byl by to zvláštní požadavek, ale takové ona ze svého řemesla byla zvyklá rozdávat. Myslela to zcela vážně.

Byla příjemná noc. Ještě studená a vlhká, nevhodná k lovu hmyzu, ale jasná a tedy vhodná k rozjímání po dlouhém dni. Bellanna jeho většinu jako obvykle strávila s vlčaty, hlídajíc každý jejich krok, chválíc každý jejich úspěch a konejšíc každý neúspěch či bebíčko. Snažila se podporovat vše dobré, co v nich bylo i co teprve mělo být objeveno, snažila se chránit jejich nevinnost. Byli její pohon, smysl života - a milovala je nadevše. Svůj život kvůli nim riskovala, svůj status kvůli nim riskovala! Ale nelitovala ani jednoho, protože i přes obtíže po letech zažívala skutečné a nezpochybnitelné štěstí.
Málo volného času jí zbývalo k odpočinku, a tak se vytrácela v noci. Ať už to byl relaxující let či procházka, potřebovala tyto chvíle samoty. Potřebovala ticho. V noci ji zajímala jen probuzená vlčata, která musela uspávat, potvrzování vlastní svobody chvílí soukromí a naslouchání šepotu měsíce. I dnes seděla na kraji louky, hned u moře, a nechávala si srst čechrat solí prosyceným vánkem. Seděla dlouho, jakoby čekala na signál. Klidnila mysl, soustředila se na svůj dech a věci, co jí dělaly radost. Noc sama teď byla jednou z nich.
Stavy polospánku byly těmi, ve kterých čas od času vídala výjevy své fantazie. V milisekundách, co jí připadaly reálné. Vídala členy smečky, co na ni mluvili, vídala výjevy agresivních hádek s panovnicí, vídala temný přízrak se srpem na čele, co ji pronásledoval už od rudého měsíce, a vídala i ty, kteří už nebyli mezi živými. Některé sny byly lepší, jiné ji nutily k probuzení se zježenou srstí.
Dnes čekala na svou dávku mikrosnu, když k ní vítr přivál známý pach. Prve netušila, ze kterého směru přichází, ale otočila se. Ve snech nebylo špatně poslechnout zvědavost, proč by mělo teď? Malá část jí se ale obávala, že toto je realita. Musela se několikrát rozhlédnout kolem sebe, pořádně se zaměřit na své vjemy a plynutí času, aby si to potvrdila. Téměř zpanikařila, když vlka i uviděla. Byl to on? Byl v pořádku? Kde byl? Co se stalo! S tváří v němém úžasu se za nim rozběhla. A i když doběhla, nevěděla, co říct. Bylo toto skutečně reálné? "Toshi..." Očima pátrala po jeho těle, co rozhodně nebylo ve stavu, ve kterém chtěla vidět otce svých vlčat. Neskrývala smutek, zmatení ani zaražení, a každý ten pocit a mnohem víc se jich promítalo v její tváři.

Přikyvovala a usmívala se, jak její miláčci obdivovali krásy světa kolem sebe. Jen ať jsou šťastní, to jejich matka chtěla - a sama byla šťastná, když viděla tu akční vervu do života. Naivní, roztomilé kuličky chlupů, které budou jednoho dne silné, velké a budou spolu létat nad mořem... Proč obavy tak lehko mlžily tuto vyhlídku?
Rybaření. Udržet čtyři dítka do něčeho zainteresovaná bylo překvapivě nesmírně těžké. "Nene, Fäoline, jde o to se vody vůbec nedotknout a vytrvat. Ryby jsou plaché a rychlé, ty musíš být trpělivější a rychlejší. Jsou slizké, protože ve vodě žijí celý život, a potřebují proklouznout mezi překážkami, Ravon- Erys, pozor!" Bohužel nestihla říct třeba i to že proto lovíme ryby zubama nebo že když ryby uschnou, tak už tak kluzké nejsou, ale byla přerušena skokem své černobílé dcery. No, poví jim to později. Oddechla si, že neskončila ve vodě celá, a pokračovala s ukázkou. Musela jim názorně ukázat, jak taková trpělivost vypadá, a nejlíp s úspěšnou ukázkou. Nebylo divu, že přicházejících si vlčata všimla dřív jak ona. "Ne, ne- Stůj!" Zvolala rychle za šedou dcerou a skočila na břeh, ale rozběhnout se za ní už nemohla, protože jiné vlče se začalo motat pod nohy. Docela to od Aiduina čekala, proto zastavila svůj pud běžet za dcerou včas. Zamžourala na příchozí, snažíc se zařadit si ty tvary a barvy, ale to žádost o pozornost přicházela zase z jiné strany. Bohužel neviděla, jak na Seraphinu vyskočila ryba, ale rozhodně viděla, že byla zakouslá v jejím ocase. Panika. zděšeně povytáhla koutky, netušíc, jak má na to reagovat. Až ta radost jí to připomněla. "No to- Šikovná! Tvoje první ryba!" Natáhla by se a pochválila ji i fyzicky, kdyby Aiduin nebyl tam kde byl. Radši se příliš nehýbala. Pleskot křídel, ač vlčecích, ovšem příjemný nebyl.
Pozornost -> tam. Tím směrem. Někdo přichází? Musela si připomenout, co má zrovna vnímat, aby na cizí zaměřila pohled znovu. Že tomu nepřikládala větší důležitost předtím bylo způsobeno faktem, že byli hluboko v srdci Nihilu. Sem by se přeci někdo jako ignisan nedostal. Tim. Zamrkala. Rudé paroží jeho společníka bylo výraznější a oči poutající, jistě ho už také někde viděla. Svého soudruha léčitele a kamaráda ale poznala ihned. Zamrzla na místě, na moment ztratila slova. On žije! Pak začala vrtět ocasem. "Je to v pořádku. To jsou přátelé, vlci od Přízračných." Aspoň těm ostatním vlčatům, co čekala na její povel, ho dopřála. Vykročila jim naproti. "Time! Božínku! Aaaa!" Radost. Měla pocit, že z ní zase padá veškerá únava. Hned byla mladší! Přešla do cvalu. Toto byla návštěva, kterou skutečně nečekala, hlavně, když už se téměř smířila s tím, že nikdy neproběhne. "Vítejte!" Pozdravila je poněkud pozitivně z míry vyvedeným tónem, když se zastavila blízko. "Ty žiješ!" No, tohle bude na hodně otázek. Krásné to znovushledání. Už už se by se ptala na dvojí doprovod rohatého, ale potřebovala popadnout dech.

Měla sto chutí pokárat dceru za ten odmlouvavý tón, ale nádech, výdech, neudělala to. Promluví si s ní v klidu a se vší vážností, ne se vztekem, který jednoho akorát přiměl dělat opak věcí, co se po něm chtěly. Bellanna se posadila. "Já vím," zasmála se, okouzlena tou krásnou dětinskou vizí světa. Jak jen odhalit vlčatům, že svět není tak pěkný? "Jsi zvědavá na všechno okolo, chápu to. Já jsem ve tvém věku také byla takový dobrodruh." V jejím případě to sice byly výlety v něčí společnosti, protože byla značně závislejší na matce a cizím uznání, ale- Duiny se chová jako já. Uvědomila si. No a taky radši objevovala nové dovednosti, než končiny. "Ale to neznamená, že svým chováním neovlivníš ostatní. Když utečeš beze slova, tak tě musím jít hledat, a nenalovím pro tebe a tvé sourozence nic k jídlu." O práci hovořit nehodlala. Pochybovala, že vlče by koncept když sháním tebe, tak nemůžu pracovat a ostatní se zlobí chápalo. "Co bych dělala, kdyby se ti něco stalo?" Co kdyby dcera spadla ze skály a v okolí nebyl kdo ji zachránil? Co kdyby jí napadl medvěd nebo dravý pták?! Měla upřímnou hrůzu z takových konceptů. Dělala ovšem vše, aby mluvila přívětivě.

Zachovávat klid se lehko řeklo, hůř provádělo, hlavně když na ramenech spočívalo výchova a bezpečí ne dvou, ne tří, ale čtyř malých vlčat. Každé chtělo jiné věci, každé potřebovalo jiný typ pozornost a jiný přístup. Bez Toshiho měla Bell nezbývalo mnoho času pro vlastní aktivity a plnění léčitelských povinností, které se samozřejmě vrátily jakmile už nemusela s vlčaty být v noře 24/7. Dneska předala vlčata hlídání a vydala se ven sbírat zcela schválně. Postesklo se jí po tom tichu a občas frustrujícím, ale ve výsledku mírumilovném a zcela předvídatelném hledání. Život byl plný spousty zvratů a bolesti, a ona si potřebovala po hádce s panovnicí odpočinout mimo území své smečky. Chtěla být sama.
Procházela lesem, sbírajíc do polorozpadlého vaku mimo běžných lesních bylin i Zářivníky. Přes den sice nezářily, ale po zimě a veškerém tom šašení s lékem si myslela, že by bylo dobré mít nějaké do zásoby, kdyby něco. I sušené. Netrvalo dlouho, než se její myšlenky začaly točit okolo nedávných událostí, a onen domnělý klid vyprchal. Došla k lesní říčce. "Nadávat mým vlčatům do nevychovanosti? Hleděla někdy na svoje? Kdo si myslí že je?!" Postěžovala si nespokojeně svému odrazu. Byla to teď asi jediná tvář, u které mohla hledat sympatie. "Jakoby sama dělala dobrá rozhodnutí!" Ach, její názor na královskou rodinu byl na tom asi hůř než kdy dříve. Vracely se i staré pocity - třeba ty, že svým způsobem vinila za smrt matky i Nihilského panovníka. Co víc se mohlo pokazit? Hodlala snad Voltaire pozvat Ignis na území? Uzavřít s nimi spojenectví? To by bezpochyby byla poslední kapka. Bellanna měla pocit, že pohár už ale dávno přetéká.