Príspevky užívateľa

Malý Ravonny se jal vysvětlit situaci, a matka z ní rozhodně nebyla veselá. Cítila vztek v žilách bublat více a více, cítila netrpělivý třes a touhu po prolité krvi. Jak si někdo mohl dovolit byť jen sáhnout na cizí vlčata? A na Nihilská k tomu! Žila v domnění, že její minulé zprávy igniské smečce byly dostatečně jasné. Ani ji nenapadlo, jak dávno už setkání s Artemis bylo, protože stejně jako se smrtí její matky, ta chvíle byla živě uložena v paměti. Každá chvíle v přítomnosti ignisana pro ni byla vypjatá. "Nedělej ze mě hlupáka, ty patetická náno!" Zavrčela histericky. Pach byl jiný než před lety, ale rozdíl v myšlenkách a pudech, které vyvolával, nebyl. Ani ji nenapadlo, že by věci mohly být jinak. Nepřestávala postupovat vpřed ani když menší vlčice výhružně cenila tesáky. "TÁHNI do pekel, říkám!" Zařvala svůj požadavek a vrhla se vpřed s křídly i čelistmi otevřenými, lačnícími po spravedlnosti. Byla připravená ignisance pořádně pocuchat kožich.
Přes své rudé vidění si všimla až pozdě, že Ravonny s Fäoline se po cizince vrhli taky. "Ne! Za mě!" Vyděsila se. Jak měla bojovat se soupeřem, když se vlčata motala pod nohy? Byla v nebezpečí z obou stran! Nesmí přijít k úrazu! Bellanna ve spěchu aktivovala magii, rohy se rozzářily a popadla telekinézí aspoň šedou dceru, aby ji urychleně přemístila od vlčice. Bezpochyby tím ztratila výhodu prvního útoku.

Už to byl nějaký ten pátek od svatby, ale sníh stále vládl světu. Čerstvě se učila chodit ve stresující a unavující roli matky a už jí opět volala práce - donesli jí totiž zprávu typu lékařská pohotovost, první pomoc, teď, jeskyně. Běž. No a tak šla i s lékárničkou v pletené tašce. Sice šla s odporem ke sněhu, kterému se pobytem v noře vyhýbala, ale svižně a odhodlaně. Šlo přece o životy, jak to vyznělo, a ty ona nehodlala nechat spadnout vniveč. Přísahala si přeci, že se o smečku postará, tak to hodlala dodržet, ať už byly okolnosti jakékoli.
Vrátit se do prostoru, ve kterém nedávno uvízla pod hroudami sněhu bylo mírně hrůzu nahánějící, ale nezastavilo jí to. Až pohled na narudlé kožichy cizích vlčic ji přiměly zpomalit a pořádně si je přeměřit pohledem. Jedna z nich byla starší a rozhodně nevypadala dobře. "Cože?" Vyhrkla. Proč byli tuláci na území? To oni byli v lékařské nouzi? Hlava se jí zatočila nad myšlenkou, že jen kousek odtud se batolila její bezbranná vlčata. A těhotná panovnice přímo tady! Bellanna rychle vyhodnotila situaci jako nebezpečnou pro Nihil. "Vaše Veličenstvo, proč nabízíme pomoc tulákům?" Věta byla směřována Voltaire, ale modrá se nesnažila svůj hlas ztlumit, aby její zcela racionální závěry neslyšely tulačky. "Není pro vás bezpečné být v přítomnosti nemocných," upozornila panovnici tónem klidnějším, no zcela vážným. Její pohled ovšem říkal jiné - dělala si panovnice srandu? Toto určitě porušovalo nařízení lékaře! Ačkoli respektovala její svrchované postavení, toto rozhodnutí a jeho provedení jí teď přišlo zbrklé a nerozumné.

Přestože toto byla situace o které už dříve měla noční můry (jako o stovce dalších), zachovat trpělivost bylo těžké. Proč to musel být zrovna harant královny, co se do toho motal? Noční můry můžou být v realitě zřejmě ještě ošklivější. Tiše si povzdechla nad příběhem rána své dcerky. Nádech, výdech. Vřeší situaci jako rozumná dospělá matka, hm? "To není pěkné oslovení, Erys," řekla mírně káravě dceři. Věřila teorii, že bylo důležité vlčata upozornit na jejich přestupky hned jak je udělají, jinak se je nikdy neodnaučí. Provinění tmavého vlčete bylo samozřejmě v jejích očích větší, a stejnětak byl nezáměrně ošklivější tón, kterým s ním mluvila. "Ne vždy dostaneš co chceš. Tys jednou vyhrál, Seraphina jednou vyhrála, není to fér?" O tom podvádění samozřejmě slyšet chtěla, ale promyslet a položit další dotaz už nestihla. Arrakis se totiž dožadoval pozornosti své matky. Bell ujela překvapená grimasa, když se jako na zavolanou ukázala ve dveřích.
Teď bude muset bránit své vlče - a na to byla naprosto připravená. Nebo možná ne, ale rozhodně byla posedlá mateřským pudem, díky kterému už dříve plivala plameny. Modrá už už z roky ucelovaného zvyku skláněla hlavu před panovnicí, dnes se ale zastavila jakmile výraz její drahé panovnice hitnul kolizní kurz. Odporem se jí začala ježit srst na zátylku a čumák místo sklonění pozvedla výše, zdůrazňujíc tím jak jejich velikostní rozdíl, tak své prosté právo. Snažila se tvářit klidně a neutrálně, oči zcela na panovnici, ovšem ani tento akt dlouho nevydržel. Přesněji se změnil do čiré zlosti ve chvíli, kdy byla vyřčena první útočná poznámka. "Jaká to odvaha, s takovou ješitností soudit situaci bez znalosti okolností." Pověděla odsuzujícím hlasem. Královna v jejích očích klesala. "TVÉ rozmazlené vlče si myslí, že může ostatním ubližovat, když zrovna není po jeho!" Hádám vím po kom to zdědil. Bellanna si nehodlala nechat líbit zvýšený hlas, a tak opětovala stejnou mírou a varovným pohledem. Dávala si ovšem pozor, aby své rozhořčení směřovala do očí Voltaire, a aby ten samý pohled nevěnovala vlčatům. Ačkoli svá slova myslela vážně, vlče by slovy, kterých byla schopna, traumatizovat nechtěla. I ona měla plnou hlavu výhružek, ale zatím si držela víceméně reprezentativní postoj. Reprezentativní akorát možná tak na vůdce smečky, ne na poddaného stojícího před královnou. V hlavě se jí vlivem této výhružky rozběhlo spoustu dalších scénářů, co by se dítkům mohlo stát - jenže teď v tom roli měla i sama vládkyně smečky, o které žel nepochybovala, že svá slova myslí vážně. Instinktivně Seraphinu svým ocasem ovinula ještě pevněji.

Co se stalo v jejím výhledu rozhodně nečekala. Vlčata měla zůstat stát, být vděčná za příchozí záchranu od jejich matky - ale toto?? Co se to dělo! Enkidu utíkal, vlčata utíkala. Bellannu popadlo zmatení, že další naštvaný křik prozatím polkla. O co propánajána přišla?
Že jde o zábavu jí prozatím nedošlo. Enkidu momentálně představoval jejím vlčatům ohrožení, protože se dopustil sprostého únosu. Trhla hlavou, když Ravonnyho náhlý obrat vyvolal vlnu písku, ale naštěstí byla ještě mimo dosah. O chvíli poté ale už dosedla na zem. Nemusela běžet dlouho, aby padlého roháče dohnala. "Enkiduuu, ty prašivče!" Nezvratný osud ho čekal, solidní výprask! Nebo... Zpomalila. Vlčata si z jeho těla udělala prolézačku, jak otravní malí broučci. Krásní otravní malí broučci. Roztomilí, chytří, dokonalí. Její. Drobné dojetí rychle z tváře zase zahnala - toto byla vážná situace! Došla k Enkidovi, tyčící se nad ním s nekompromisním výrazem nasupené matky. "Vlčata. Dovolila jsem vám snad vyrazit na procházku s tímto vlkem?" Promluvila překvapivě... Klidně. Rázně, ale klidně. Její potomci pro ni byli vším a snažila se je dobře vychovávat, ale uměla si dupnout. Stejně tak se pokusila teď dupnout na Enkida, doslova - chtěla ho přišpendlit k zemi. Jen ať se válí v písku, jen ať se válí ve své bídě, ponížení a bolesti, kterou by mu nepochybně dokázala způsobit, kdyby se méně ovládala. Jen tak tak se při tomto manévru zvládla vyhnout Erys, která se zničehonic začala motat pod nohy. Oči zabodla do těch Enkidových dvoubarevných a co v nich probíhalo bychom radši neměli popisovat. Usmála se. Seš mrtvej, říkal její pohled, který byl k pochopení nejspíše jen dospělým.
"Konec her, pojďte ke mně," nakázala, připravená použít magii, kdyby se některá vlčata rozhodla pro dodatečný útěk. První kontrolní pohled padl na Fäoline, ale sledovala i zbytek. Překvapovalo ji, že Duiny se přidal k dobývání cizího vlka. Co to s nimi ten vlk udělal?

Starostlivě prohlížela dceru, co přispěchala pro pomoc od své velké mámy. Už volání o pomoc v ní vzbuzovalo rodičovský pud a z malého princátka se rychle stal nepřítel. "Závod? A tys vyhrála?" Vyslovila, ve snaze si to vyjasnit. Nezněla nadšeně, ale chtěla vědět co nejvíc, dokud bylo vlče sto se obhájit. Na jednu stranu jí takový důvod připadal nesmírně stupidní a o to více otravné bylo, že to musela řešit, na druhou... Proč jí to přišlo roztomilé? Samozřejmě jen do chvíle, než se tmavé vlče rozhodlo troufale ignorovat všechny její přímé rozkazy a varování. Princ neprinc, Erys byla její dcera a té se nikdo nesměl ani dotknout, pokud to nepovolila.
Vlče schovávající se za zadními nohami majetnicky ovinula ocasem. O co se snažíš, ty malý skrčku? Zavrčela nad chováním chlapce. Nerozmýšlela - vlče zaměstnané snahou se dostat na její dceru jednoduše a ne zrovna jemně chňapla za zátylek do zubů. Měla nutkání s ním zatřást, aby se vzpamatovalo, ale ovládla se. To by také nemuselo skončit dobře. Zase ho položila na zem, trochu dál, aby mu viděla do očí. Nebo spíš - aby on viděl do očí jí, protože byly plné hněvu. I sklonila hlavu, aby na ně měl lepší pohled. "Řekla jsem přestaň! Copak tě nikdo neučil jak se chovat? Hodláš mi také vysvětlit, co se s váma dvěma stalo?!" Dupla.

Poklidný spánek nemohl zůstat věčný. Dělat si naděje na normální rána už modrá matka dávno vzdala, a pomalu v rodičovství docházela k fázi otráveného smíření. Vlčata prostě běhala kam chtěla, přestože jim mnohokrát říkala, aby aspoň říkala, kam zrovna jdou. Dávala jim příliš svobody? Nebo příliš málo? Jak by je mohla a měla trestat, aniž by to bylo moc nebo málo? S těmito myšlenkami a mnoha dalšími včera usínala, jako den předtím, a den předtím...
Probudila se v útlumu. Otevřela oči a dala se do první aktivity, která vždy rozhodla, jestli je den zrovna dobrý nebo špatný - počítání vlčat. Jedno chybělo. Dvojitě okřídlená dcerka se zdejchla a její matka na chvíli zpanikařila, než jí došlo, že na pronásledování její stopy není ještě dostatečně vzhůru. Už se to stalo dříve, snad bude Erys v pořádku.
Život se dal do pohybu, přichystala snídani a udělala nějaké plány v léčitelském koutku. Když v tom uslyšela vzdálené rychlé kroky přichozích do nory. Slyšela výskot a pak se to zvrtlo v povyk. Zanechala všeho, co dělala právě včas - hlas její dceru už se totiž dožadoval pozornosti a něco malého a děsivě ohrožujíce-znějícího donutilo chlupy na zátylku modré vlčice vstát. "Seraphino, co to-," vyhrkla zprvu nechápavě, když spatřila dcerku. Vydala se jí naproti, připravená jí nabídnout konejšivou mateřskou náruč. Dcerka ale nebyla sama. Tmavá srst druhého vlčete nepatřila nikomu jinému než prvorozenému synu královny. Byl on původcem neštěstí jeho dcery? Bellanna stáhla uši k hlavě a její pohled rázem zostřel. "TY, okamžitě přestaň!" Zasyčela, připravená odrazit útoky vlčete, co si dovolilo dcerku popudit.

Bellanna nikdy neměla pravého učedníka v oboru. Neměla komu předávat znalosti jako ten starší, nebyla učitelem. Předtím to nebylo potřebné, protože o zaučování nových se starali spíše starší léčitelé Nihilu. Mira, Dino, Sasha... Ale ona teď byla starší léčitel Nihilu taky, nebo se aspoň sama považovala za toho nejakčnějšího. Jistota se svými znalostmi v ní vzrostla, a zasloužil se za to mimo jiné i její kolega z oboru, se kterým se poprvé zcela dobrovolně bavila o léčitelství téměř jako o hobby. Nejblíže k učitelství co zažívala teď byla role matky, a to pro ni bylo naprosto nové a náročné... Učit něco známého by mělo jít snadno, ne? Vzít si učedníka, to by mohlo být dobré odreagování. Nežádala ji zcela aby učila nový obor, žádala o nasměřování. Nebo traumatizující zkušenost, pomyslela si při pohledu na šedou.
V tu chvíli zadoufala, aby ta čtecí magie neměla pravdu. Symptomy, co popisovala, totiž vůbec nezněly dobře, a Bellanna zhrozením ztratila řeč. Stáhla uši, přemístila pohled do země a s krokem dozadu si kecla na zadek. Proč by něco takového nešel říct mně? Možná protože bych nedokázala pomoct... Ale! Proč?? "Ne..." Chtěli vlci vědět, že umírají? Nebylo to vlastně prokletí, ta Ghaa'yelina magie? Modrá na ni upřela jeden obviňující pohled, ale rychle ho zase z tváře setřásla. Vždyť to nebyly potvrzené informace - tak proč cítila takové nutkání začít řvát a klít? Tolik k profesionálnosti, hm? "O čem jsme mluvili?" Zeptala se vcelku tiše. Nebyla schopná odtrhnout pohled od jednoho bodu v trávě.

Přikyvovala. Tak to už dávalo větší smysl, než že by se rozhodla pomáhat ostatním z dobré vůle a skryté touhy druhým pomáhat. "Takže chceš objevovat nové, hm? Na ono míchání a objevování nových léků a metod mnohdy nezbývá mně se Sashou příliš času, jistě by to bylo poučující a přínosné studium... Zajímavé, zajímavé! Můžeme tě naučit co známe, abys měla přehled a rozuměla léčitelství komplexně." Že výzkum zněl spíše jako disciplína pro jednoho, to asi zmiňovat nemusela. Vlastně si myslela, že Ghaa'yel úplně nestála o interakce s pacienty, a za to se jí vůbec nedivila. Modrá si ani nemyslela, že by takové interakce byly zrovna tím, co se od léčitelství čekalo. Nic ale nebylo jen pěkné, však? To věděli všichni. Někdo moudrý jí kdysi říkal, že je třeba hledat různé cesty a nebát se změn.
Zájem v její tváři zůstal i nadále. Jaké to bylo, vlastnit takovou magii, číst v ostatních? To by bylo léčitelství hned jednodušší. Museli zjistit, kolik toho dokáže. Jiskřičky radosti z nového učedníka Bellanně z tváře pomalu vymizely, když zmínila doktora z hor, a vystřídal je šok a znepokojení. "Cože?" Parazit v hrudi? Musela přiznat, ani ona nevěděla, že takoví existují. To ale nebyl důvod jejího nemilého překvapení, tím byl fakt, že potkala jejího kamaráda, a že ten byl nejspíše nemocný. Nebo možná hůř. "Ghaa'yel, to snad- Kdy jsi ho potkala? Co přesně jsi zjistila?" Udělala krok vpřed.

Nedokázala říct, jestli jí ono zahrádkářství mladá věřila, ale ani jí nezáleželo na tom podat věrohodnou výpověď. Ať si věří čemu chce, svérázná mysl puberťáků stejně nešla o ničem snadno přesvědčit, pokud sama nechtěla, to věděla. Znovu zavrtěla hlavou, snad aby setřásla vířící myšlenky - Ghaa'yel totiž nepřicházela na náhodný pokec, ale na důležitý rozhovor.
Žádost to byla velmi zajímavá, vskutku jí neočekávala. Nezůstala šokovaná dlouho, spíš se do očí vlily jiskřičky zájmu. "Jo, to je- Určitě tě ráda něco naučím! Chceš se stát léčitelkou?" Vždycky si myslela, že Ghaa'yel je spíše rytířský typ, ale to by s její vadou bylo víc než nebezpečné řemeslo, sama na to v minulosti upozorňovala. Hledat a léčit nemoci druhých, na druhou stranu? Byla to doba, co neměli nové léčitelky, a teď je potřebovali jako sůl, když Bellanna měla vlčata, o které se musela starat. "Tvoje magie zní užitečně, kolik toho s ní dokážeš zjistit? Už jsi někoho diagnostikovala?" Očividně, když o ní ví. Jak zajímavé! Jak to asi funguje? A čtení magií... Sice si to zatím jen těžko představovala, ale magie byly všeljaké a mohly být zázračné. Napadalo ji tolik využití!

Ano, i s kořeny, tak, pryč. Fuj, fuj, to tu nebude. Tohle by způsobilo takové popáleniny, au! Jak jsme tudy vůbec všichni mohli chodit? Brejden, ano. Počkat, co? Rohatá otočila hlavu až když byla Ghaa'yel blíže než na kolizním kurzu. Nevypadala zrovna přítomně, o čemž svědčilo i to, že pěkných pár sekund mlčela, hledíc někam za šedou puberťačku. "Ghaa'yel, ahoj," vyhrkla potom, co zavrtěla hlavou a nasadila přítomnější výraz. Rohy přestaly zářit a bolševník, který právě držela magií, bezvládně spadl na zem. Modrá se po něm podívala, přemýšlejíc nad otázkou, co jí byly položena. "Ach, nikoli. Tohle je jedovaté plevelní rostlinstvo, likviduju ho, aby si ho někdo omylem nespletl s něčím jiným." Usmála se, jakoby tomu skutečně věřila. Podívala se z hromádky vytrhaných rostlin na Ghaa'yel, zase zpátky a pak zase na Ghaa'yel. "Ale to ty víš." Řekla "někoho otrávit". Poznala, že jsou to jedovatky! Nebo to bylo slovní spojení? Uh... Možná nebyla v nejlepším rozpoložení, ale tato znalost ji zaujala. Proč ji vůbec šedá sháněla? "Můžu ti pomoct?" Zeptala se ze slušnosti.

Byl příjemný jarní den. Svítilo slunko, bylo vcelku teplo, krásná to příležitost k tomu se sebrat a jít na procházku i s vlčaty. Bellanna si netroufala s nimi chodit za hranici smečky kvůli všemožnému nebezpečí, i území však naštěstí mělo co nabídnout. Propadliště nebylo daleko od nory a jistě ho už navštívili, proto se dnes mohli vydat níže po proudu až mezi skály. Je už čas na to je začít učit létat? Přemýšlela, když se dívala na svá rozdováděná vlčata. Se stěnami kolem měla Bellanna příjemný pocit, že její potomci se nemůžou rozutéct na všechny strany. Jediným nebezpečím byla řeka - ale o tom už Fäoline a Ravonny věděli svoje. Nebo rybařit? Ano. To znělo jako dobrý plán. Nic se nestane, když se jim to nepodaří, a je to užitečná dovednost.
"Vlčata, pojďte sem!" Zavolala na ně, zastavujíc se na pláži v meandru řeky. Pěkný plácek s několik skalami a hlavně mělkým úsekem vodního toku.
Přes ten se táhly balvany, kterými by jeden i na druhou stranu doskákal. Modrá vlčice skočila na první balvan a otočila se zpět na vlčata, ujišťujíc se, že poslechla a přišla. "Ukážu vám jak lovit ryby. Abyste to zvládli taky, tak ale budete muset dokázat být opravdu tiše a nehýbat se, ano?" Modrá zdánlivě nudnou disciplínu prezentovala jakoby to bylo to nejzajímavější na světě. Bavilo ji vlčata učit, byla to její momentální vášeň, její láska. Rybaření bohužel zahrnovalo trpělivost, která snad pro všechny vlčata mimo Duinyho nebyla zrovna silnou vlastností. "Pozorně sledujte vodu," doporučila jim ještě.

Kdyby byla k vlčatům upřímná, asi už by ji dávno opustila v pláči mnohem dál, než se teď vypravila její rohatá dcerka. Měli se o poslušnosti co učit - ale kdo mohl vinit matku, která na čtyři vlčata zůstala jako jediný rodič? Sama si to nikdy nepředstavovala tak složité. Ještěže měli smečku a aspoň základní bezpečí teritoria.
Pšíknutí. Matka otočila hlavu, přibližujíc se k místu, odkud zvuk vyšel. "Fäoline," promluvila se smutným zklamáním, když už byla u skály. Vyskočila na ni, dívajíc se na dcerku zhůry. Neměla to srdce na vlče řvát, to nenazývala nejlepším rodičovstvím... Jak jen jí měla vysvětlit, že takhle to nejde? "Víš, že se o tebe bojím, když takto utíkáš? Musíme si o tom promluvit." Snažila se zachovat klid a nezvyšovat hlas. Tento rozhovor nejspíš bude výzva, ale i ty s rolí matky přicházely.

Musela se tiše zasmát nad jeho argumentem. Syn měl skutečně měl všechno, a nejen co se týkalo částí těla. Měl milující rodiče, sourozence i pěkný domov. Samozřejmě ji napadalo spoustu věcí, co mohlo být lepších, ale přinutila se myslet na přítomnost, a ta byla šťastná. Snad toto štěstí setrvá a dodá jí síly, až přijde na řešení složitějších věcí, co během vyrůstání tak jako tak budou muset jednou konfrontovat: smrt, práci, zodpovědnost, historii rodiny, lásku, zlomení...
Černé vlče se vydalo vpřed, odhodlané se dostat k havranovi, a Bell snad zase srdíčko vynechalo úder, když se pták se zvoláním vznesl. "Ravo-!" Trochu sebou cukla, sledujíc, jak se usadil na malém vlčeti, oči dokořán. Tak to ne, na tohle neměla nervy, tohle bylo příliš nebezpečné! "No to ne," vydechla spíše pro sebe a hrnula se dopředu, aby synka rychle chytila a vytáhla ho zase nahoru, nehledě na přítomnosti černého ptáka, který se jí líbil méně a méně.

Za normální situace by si své pohyby trochu rozmyslela, kdyby znovu stála před členem ohnivé smečky. Jenže jako obvykle v kritických situacích, modrá moc nepřemýšlela - konala instinktivně a ve svém zájmu, a tím bylo momentálně chránit její milované přes nebezpečím. Dosedla na zem poměrně tvrdě, srst zježená, tesáky vyceněné, zuřivý pohled probodávající neznámou vlčici, která naštěstí stihla uhnout - bylo to ale dostatečně daleko? Matka doširoka rozevřela svá zespod pestrá křídla, ukazujíc tím svou velikost. Ustoupila o krok dozadu, aby se dostala blíž ke svým uzlíčkům štěstí. Co když byli zranění? Neměla s sebou lékárnu! Její strach byl daaaleko za zdravými limity a srdíčko bušilo o sto šest, vlívajíc do krve adrenalin. Tolik jí toto připomínalo minulost... Ta se ale nesměla opakovat. "Vlčata, jste v pořádku? Udělala vám něco?" Natočila k nim hlavu, hovoříc o 180 stupňů jiným tónem. Laskavým, starostlivým. Neopovážila se spustit zrak z bílé vlčice zcela.
K té se vrátila pozornost, jakmile začala nadávat. Bellanna si ji přeměřila pohledem, zvažujíc své bojové šance, ale pak v sobě nedokázala udržet vztek, který se dral na povrch. "Přijde tobě V POŘÁDKU se vůbec OPOVÁŽIT konfrontovat cizí vlčata, IGNISANKO? Řekla jsem - vypadni od nich! A vrať se do pekel, ty prašivá lůzo, lehni popelem i se svou smečkou!" S vrčením a histerií udělala modrá zase pár kroků k bílé, snažíc se ji přimět ustoupit.

Že dostala možnost říct Timovi ahoj aspoň na dálku ocenila. Uvědomovala si úskalí konverzace s přáteli, ale těšila se, až se s ním po zimě setká. Třeba konečně dojde na debatu o osobních problémech!
Pokus přebrat kus kůry nevyšel. Nežrala Ancuninovy kecy - teď mu nevěřila ještě víc. Co když to bylo ve skutečnosti nebezpečné? "Mluvíš s její vévodkyní," švihla ocasem s přivřenýma očima probodávajícíma cizince, varujíc ho, že je stále na tenkém ledě. Vyzýval ji snad? Privilegia monarchyji značně sejřila. Přestože sama teď dostávala na přilepšenou kvůli požehnanému stavu, moc dobře tušila, že královna si přilepšovala celoročně. Čím si zasloužila takovou péči, čím si vůbec zasloužila se nazývat panovnicí? Co ji opravňovalo být výš, než ostatní, když ani úsměv a poděkování svým poddaným běžně nenabídla? Bellannina žárlivost a osobní beef s královnou v ní nevyvolal dobrý dojem z této situace. Na druhou stranu... Tohle mohl být problém Voltaire.
Otočila se k odchodu, ale nestavila se k rohatému zády. "Nejsi nakažený nemocí?" Léčitelská otázka, cítila nutnost se zeptat.