Príspevky užívateľa

Veškeré senzorické vjemy, jako chlad sálající ze zlatavých okov a zarývající se zuby bratrovy lebky, ji akorát ujišťovaly o tom, že si to nevymýšlí, že je to pravé. Nespí, není ve své magické realitě ani ji někdo neovládá magií. Tohle bude určitě muset ještě nějakou dobu zpracovávat, pokud se vůbec někdy smíří s tím, že se vrátil. Tohle měnilo...Všechno.
Musela popotáhnout, slzy ale ne a ne přestat téct z jejích očí. Jakoby se chtěly vylít, jakoby dlouho čekaly na správnou příležitost. "Tebe taky, Amiáši." Trošku neochotně svého menšího bratra pustila se svého sevření, když si řekl o prostor. Nezapomněla na jeho zvláštní mravy a neměla mu to za zlé, ale slyšet od něj hřejivá slova bylo silným kafem i pro ni. "Jsi mě rozbil," řekla s rozechvěným úsměvem, když se snažila utřít si slzy z očí, ale ono to ne a ne fungovat. Bulela tu jako děcko! Ale nelitovala toho, byla opravdu ráda, že tenhle den přišel. Bratrova tvář na ni konečně vykoukla zpoza medvědí masky. "Vracíš se domů?" Zeptala se s nadějí, aby dala žlutookému nějaké podněty k hovoru, a aby se jí dostalo vysvětlení. Nechtěla slyšet žádnou jinou odpověď než souhlas. Samozřejmě ji napadalo tak milion otázek, ale donutit hlas fungovat byl trošku oříšek. I ona se projednou omezila na jednoduchá slova.

Geny se nezapřely, vypadali jako sourozenci. Barva, vlasy, růžky... Kolik takových vlků na světě existovalo? Žádný z těch pár modrosrstých vyvolených, které za ty roky potkala, nevlastnili takové kvality. Jaký pekelný výtvor by toto byl, kdyby to nebylo skutečné? Co když snila? Nebylo by to poprvé, co se jí zdávalo o rodině. Z této logiky téměř čekala, že se brzy ze sněhu vynoří nějaký nepřítel a člena rodiny jí opět sebere. Proto se okamžitě rozběhla, respektive se o to aspoň pokusila. Ve svalech jí proudilo podivné teplo, napjatá slabost, a ve výsledku se modrému nevydala naproti tak rychle. Slzičky naděje se jí leskly v očích.
Byl to on, byl to Amiáš. Nepotřebovala mu ani vidět pod medvědí lebku, aby poznala svého bratra, jeho pach, chování i zvláštní metody pohybu. Jenže vypadal... Starší. Jeho hříva vyrostla, on vyrostl. Nebylo to malé neschopné vlče, jako kdysi dávno. Ověšen zlatými náramku vypadal spíše jako nějaký kněz. Bell zastavila před ním, napínajíc své zoufalé zraky. Zaslechla jeho slova, ale nedokázala odpovědět - místo toho se mu vrhla kolem krku, aby ho obdařila pevným sourozeneckým objetím. Bulela jak vlče a styděla se za to, ale čert to vem, protože to byly slzy štěstí. Chtěla mu říct tolik věcí, tolik toho měla na srdci, ale slova ne a ne opustit její nitro. "Myslela jsem, že jsi umřel," vysoukala ze sebe nakonec rozbitým hlasem, odmítajíc ho pustit.

Narodit se venku by bez kontextu znělo divně, ale Bell samozřejmě chápala, co myslí. Narodit se na vzduchu, pod sluncem nebo hvězdami, obklopen rodinou. Ona toto kdysi měla, a přesto si nikdy po svých nejmladších měsících života nepřipadala být tak optimistické mysli. Nenalézala světlo tam kde nebylo, prostě to bylo těžké. Žít v podzemí? Tam nebylo světlo žádné, ne? Na druhou stranu to znělo jako místo stísněné, kde by jeden trávil čas stále s těmi samými. "Chápu," pousmála se. "Máš nějaké sourozence?" Zeptala se záhy, jen ze zvědavosti. Třeba kdyby se do Nihilu přidalo více krtků, tušila by, z které díry vylezli.
Deet vypadala vesele na oznámení o dobrém nápadu, a tak se léčitelka vcelku rychle odporoučela zase do své pracovny. "Odpočívej," bylo jediným strohým pokynem, co předtím pacientce dala. Musela ale spěchat, aby jí neulétly nápady! Vyrobila si trout na podpal, urovnala ho na zaprášeném ohništi a běžela najít křesací kamínky, které nikdy příliš nepoužila. Teď ale mohla, teď měla magii! Začínala ji z toho ale bolet hlava, a to nebylo dobrým znamením. Oheň se jí povedlo zapálit, ale četné nepovedené pokusy značně testovaly její trpělivost. Dala nechat rozpustit sníh a vodu nechat vařit, zatímco se pobrala ke svým bylinkám. Našla řebříček, heřmánek a diviznu, oddělila si potřebné části a množství a pečlivě zabalila do listů břečťanu, aby se směs dala sníst celá.
Zabraná do práce téměř zapomněla, že se jí na ohništi má vařit voda. Akorát včas tam přispěchala, praskající dříví totiž vypadalo, že se brzy zbortí a voda z želvího krunýře se vylije. Takové práce by bylo ztraceno! No, voda se nevařila, ale horká byla.
A pak se zase vrátila k pacientce. Dramatický příchod se nekonal, protože se musela hodně soustředit, aby nevylila vodu a zároveň udržela lék i seschlou pouštní růži. "Deetrah," oslovila flekatou, pro případ, že by spala. "Mám pro tebe léčbu. Tohle sníš teď, později dostaneš další. Teď ti tu zaliju tuhle kytičku, která bude vonět. Její výpary ti pomůžou s dýcháním." Na svůj rafinovaný plán se cítila hrdá, ale kdoví, jestli to zabere. Jak řekla, tak udělala - s opatrností polila pouštní růži horkou vodou a přistrčila ji blíže k vlčici. Byla tu samozřejmě i zkontrolovat její stav.

Poslední dobou nebylo mnoho dnů, kdy by se dalo procházet po okolí v klidu a míru. Všude sníh, vítr, ticho a zima, jednoho by to dovedlo k šílenství! Ale právě to ticho dneska Bellanna hledala. Už jí zbýval jen tak měsíc do předpokládaného data narození jejích potomků, takže znát to na ní už bylo. Začínala mít pocit, že brzo si nebude moct dopřát ani takovou krátkou procházku. A létání? Toho se musela vzdát už před pár dny. Z toho neustálého posedávání v noře už se cítila jako hřebík zašlápnutý do země. Dnes potřebovala svůj prostor, svůj klid. Na cestu si tedy sbalila jen rudý náhrdelník, aby se udržela v teple. Její plán nevšedně nezahrnoval překvapivě ani žádné hledání, které obvykle na vycházkách zapojovala, aby si dopřála hřejivého pocitu užitečnosti. Vydala se náhodným směrem, kudy to bylo zrovna pohodlné, a tak nějak doufala, že na nikoho nenarazí. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna dnešek si osud vybere jako den, kdy zažije znovushledání s rodinou.
Kráčela podél lesa, kde bylo sněhu méně, když na pláni uviděla postavu, co se líně sunula prostorem. Měla cíl jasný - s nikým neinteragovat, pokud to nebude nutné. Jenže cizinec měl modrou srst, a taková barva vždycky upoutala její zraky. Přehodnocujíc své rozhodnutí, vydala se blíž. A udělala dobře, protože jinak by minula tuto velkou událost. Zastavila se v půli kroku a zůstala civět, když jí přišlo na mysl jméno jejího bratra. Cože? "Uh?" Hlesla, snažíc se krotit všechny myšlenky ve své hlavě, které se právě zvrhly v dezorientovaný chaos.

Prosím slot na další charakter a úkryt pro Bell

Už překvapení, kterým pro panovnici byla její přítomnost, byla známkou, že něco je špatně. Pro ni. Bellanna se musela zajímat, čistě z dobrého vychování. Z kontextu i nebývale rozrušeněho hlasu panovnice si domyslela, že slova, která jím vyřkla, nebudou úplně pravdivá. O co jí šlo, když se většinu doby snažila vypadat jako kámen a něco víc, soudě dle aritokratického oslovení, to léčitelce nedocházelo, a pokládala to za hloupé. V jejích očích nedělala svému postavení zrovna dobrou pověst... Ale to byl její názor, který rozhodně nehodlala žlutavé vlčici sdělovat. Nepohla se z místa, stála a svými pronikavými očky, ve kterých se zračil soucit, civěla před sebe a dolů na svou malou nadřízenou. "Chápu. Chcete si o tom promluvit?" Nabídla své poradenské služby. Sice to byla její nejméně oblíbená součást její práce, bohužel k tomu ale patřila. Starala se o zdraví smečky - i psychické, když na to přišlo. Velmi ji zajímalo, co by tak mohlo trápit neprůstřelnou tvář Voltaire.

Těšila se na den, kdy bude venčit svá vlčata, učit je základním věcem a prozkoumávání světa. Už aby tu ten byl! Nemohla se dočkat, a kdyby mohla, bez ostychů by zmáčkla tlačítko skip, aby mohla přeskočit to úmorné čekání a bolístky, co ještě měly přijít. No, každý byl jednou vlčetem. Přestože chování Deetrah jí rané stádium vlčí ontogeneze stále připomínalo, musela uznat, že povolání z její domoviny, kterým se pochlubila, bylo zajímavé. A podivně... Důležité? Jeden musel být zodpovědný, aby zjistil a přinesl zpět informace, to jí tvrdil její šedý přítel. Zodpovědnost sama, pousmála se nad tou myšlenkou. "Podzemí? Páni." Už se nedivila, že Deet neprojevila žádný problém s tím pobývat v jeskyni ani na samotce. Nemohla si pomoct, pomyslela i na to, že pacientka má více důvodů se nevrátit zpátky. "Divím se, tvůj kožíšek vypadá, jakože byl stvořený pro slunné dny," ale i pro hlínu, hm. Aby to nebylo vidět, když je špinavá? Krtek! Krtka jí Deet připomínala, teď si to uvědomila. "Takže se ti v Nihilu líbí? Hodláš tu prožít život, nebo se jednoho dne vrátíš do podzemí?" Testovat loajalitu členů nebyla její funkce ani oprávnění, ale rozhodně to patřilo mezi věci, o kterých chtěla vědět... Z různých důvodů. Obvykle bylo těžké vytáhnout z nihilanů nějaký upřímný názor na monarchii či panovnici, takže na to už se přímo neptala.
Pacientka se uložila do pelechu a léčitelka přes ni přehodila přikrývku, aby jí nebyla zima na tělo. Jen co se vykašlala, položila jí na hlavu i obklad z mokrého hadru. "Ovšem," usmála se. Slyšet to prosté děkuju ji tolik potěšilo, že si vzpomněla na skvělou věc. Otevřela pusu a s jiskrou v očích se nadechla. "Pouštní růže!" Ta skvělá kytička, kterou sbírali a mluvili s Timem! Cítila to v kostech, že tohle by mohlo hodně pomoct. "Mám kytku, jejíž výpary čistí dýchací cesty. Dneska v noci se vyspíš, Deet." Pohlédla zpátky na pacientku, odůvodňujíc své prozření. Už se cukala, aby se rozběhla zpátky do nory a začala rozdělávat oheň, protože to rozhodně chvíli potrvá.

Problémy se stávaly závažnějšími, než by si kdokoli přál. Zima nepolevovala, i nadále vytrvale útočila. Nemoc, se kterou nedávno ošetřovala členku smečky, Deetrah, se jí ani v nejmenším nelíbila. Netušila, jestli je to reálné nebo si její hlava vymýšlí, když se dneska ráno sama probudila s pocitem, že jí je trochu zle. Nebylo to nebezpečné pro její vlčata? Co když si svou prací zničila život? Neměla radši zůstat mimo dění, sedět na zasloužené mateřské? No, strach o sebe a své potomky měla, téměř chorobný, ale zahnával to pocit, že dělá, co může. Ani dnes nemohla minout honbu za možným řešením jednoho z jejich problémů, přestože zrovna se vztyčenou hlavou nepřicházela.
Na Sashu se ale těšila. Každá hodinka s ní jí připomínala, že za svět je ještě stále má smysl za svět bojovat. I kdyby si zrovna neměli co říct, mlčenlivé zdržování se u zrzavé vlčice stále bylo hřejivým momentem. Dnes to ale nebyl ten případ, práce měly skutečně nad hlavu. Modrá si nesla na krku rudý talisman a tři prázdné pytlíčky na bylinky. Silně doufala, že se budou vracet s plnými, že uspějí ve své honbě za svítivou rostlinou, kterou ona sama neznala - Sasha ale ano, a to rozhodně dávalo naději. Nebylo na škodu tento výlet vykonávat navečer, přestože to obvykle opravdu nebyl dobrý čas na chození ven, obzvláště v zimě. "Ahoj Sasho," usmála se, když se dostavila. Vypadala unaveně a ten měsíc těhotenství už byl trochu znát, zatím ale nic, co by jí bránilo v tom vykonávat svou práci. Nebo to si aspoň myslela. Pohánělo ji odhodlání a radost z výpravy. "Takže, jaký je náš cíl?" Přešla rovnou k věci, a pokud Sasha rovnou zavelela směr, ani nezastavovala na nějaký pokec. Uvědomovala si, že zatímco ji pro teď pomáhal rudý amulet, zrzečka spoléhá asi jen na svůj kožich.

Její výčet bylinek byl přecijen užitečný. Z výběru, co jí Deet dala, už si uměla docela jednoznačně vybrat. "Řeřicha se používá spíše na trávicí soustavu, ale je i dobrá na vitamíny. Řebříček se používá na všechno možné, sázím na něj." Říkala si to spíše pro sebe, ale rozhodně nijak potichu. Občas to ty myšlenky prostě chtělo převést do slyšitelného jazyka, když se v tom vnitřním prostředí odehrával zmatek. Nebo jen chtěla flexit? I to je možné. Nicméně měla podrobný plán, co s případem tady velké špatné nemoci udělá, a první věcí na seznamu bylo se postarat o pohodlí pacientky samotné. "Trpělivost, Deetrah. Bude to zase dobré." Teoretizování o tom, jak se už teď chová jak máma, ji přiměla k uvědomění, že s tímhle povoláním je vlastně máma celé smečce. Kolik vlčat vlastně budu mít já? Dvě? Dvě by byly krásné. Dokázala by je uhlídat, ale ani by se necítili špatně, kdyby je museli z pracovních důvodu nechat někde samotné, měli by jeden druhého. Nechat je někde jen dohledem, samozřejmě. Přemýšlejíc o tom... Byla by Deetrah vhodným dohledem? Zatím neměla ten pocit.
Vzala s sebou ještě hadřík, který cestou dipla do vody. Obklad, co pak pacientce dá. "Aww, děkuji," zareagovala na oplacenou pochvalu. "Jak jsi se vůbec dostala k Nihilu? Vypadáš mladě." Krátké seznamování, než přeruší práci neuškodí, však? Samozřejmě ji ke slovům nenutila, věděla, že ta nemoc jí to zrovna příjemné dělat nebude. Když v noře míjeli obytnou část, pobrala nějakou výstelku a nějakou náhodnou kůži, a hodila si to na hrb, jak by někteří řekli. Nosit věci magií bylo sice pohodlnější, ale začínala mít pocit, že jí z toho bolí hlava. "Tady to vypadá dobře." Vhodné místo nalezeno. Stranou od ostatních, ale nedaleko od ordinace. Ticho a klid. Dokonce i voda tu stékala z jedné stěny, jeden by žízní neumřel. Položila výstélku do jednoho rohu. "Tvé dočasné bydliště." Nebylo to nejlepší, co by mohlo být, ale snaha byla. Usmála se.

Kde byly dny, kdy se bála na cokoli v oboru pořádně šáhnout bez dohledu zkušenější léčitelky? No, daleko v minulosti. Teď už si byla jistá tím, co dělá, byla si jistá svými vědomostmi a pochopila, že i experimentální léčba není na škodu, jak jí kdysi vnuknul Toshi. Vědět, že i Deetrah umí léčit, přestože jiným způsobem, asi by to její momentální sebevědomí nějakým rozhodilo. Ona by ocenila někoho, kdo by jí pomáhal a radil, ale taky si užívala, když měla řešení problémů jen pro sebe. Přišla si užitečně. Že opravdu pomáhá. Při řeči o endemitech vlčího kraje si vzpomněla i na princezninu cestu za dobrodružstvím, vlastně i na svítící prvky na plese. Úplně jí blikla žárovka v hlavě. Nemohly to být ty rostliny, které hledá? Nebo tu svítilo kdecos? Musí se zeptat vlků, co to připravovali, co to bylo, případně kde to najde. List vlků, se kterými potřebovala mluvit, se nebezpečně prodlužoval... A přestože skákala radostí z další zajímavé záhady, dovedla si představit, že než všechny najde a prohodí s nimi slovo, taky lehne. Ať už nemocí nebo kvůli vlčatům.
Písmenka byla rozhodně dobrou nápovědou. "Říká ti něco třeba... Šafrán? Šeřík, šalvěj, šťovík... řebříček, řepík, řeřicha?" Přišla si jako vlče, co se učí vyslovovat, ale vsadila se, že takovému by se s každým tím názvem nevybavila ani hrstka informací. Prokletí léčitelů, hm? Už nikdy se nepodívají na louku a neuvidí jen kytky.
Nedivila se obavám pacientky, ale musela se zamyslet, jak jí to říct, aby to neznělo zle. Měla sklony věci říkat narovinu v náhodných situacích, toto naštěstí nebyla jedna z nich. "Ještě nějakou chvíli to nebude příjemné, ale věřím, že se vyléčíš. A budeš zase běhat jako rybička." Prosím neběhej jako rybička. Usmála se, snažíc se jí dodat naději. "Není nemoci, na kterou by neexistoval aspoň nějaký lék." Na tuhle ho právě teď neměla redy, aspoň ne ten, jehož existence jí byla odhalena. Ale nevadí, bude pracovat s tím co má a co zná. Nebyla omezená ani alergiemi, přestože si nebyla jistá, že by Deetrah vůbec věděla, kdyby nějakou měla. No, zatím se prošla po místnosti a přesunula několik bylinek na svou pracovní plochu. Ty, co na ní předtím ležely, tlapkou shrnula na stranu. "Taky ti budeme muset najít jiné místo v noře. Takové, abys tam měla klid a ticho pro odpočinek." Místo, které bude izolované od ostatních, aby se jim to tady nerozmohlo. Pokud se to ještě nestalo. Toto vlastně mohli jít udělat hned, protože nad bylinkami potřebovala ještě trochu přemýšlet a neustávající kašlík pacientky v místnosti, kde sama trávila spoustu času, ji znervózňoval. To asi nebyl zdravý pocit. "Pojďme," vybídla ji a postavila se blíž, aby kdyžtak mohla rychle podpořit v chůzi. "Máš pěkné parůžky, mimochodem." Nemohla si nevšimnout její nevšední koruny, ale až teď si vzpomněla, že na to chtěla upozornit. Třeba to poskytne rozptýlení.

Asi by jí na dramatické odporování osudu něco řekla, ale příchozí kašel jí momentálně dělal větší starosti, než nespravedlnost světa. Tím se mohli trápit jindy. Jen pokývala hlavou a své myšlenky nerozváděla. Deet se s takovým zdravotním problémem očividně nemluvilo snadno, a tak jí nechtěla zatahovat do bezpředmětné konverzace. Nevypadala jako někdo, kdo by za normálních okolností zrovna šetřil své hlasivky, a tak třeba udělá dobře, když jí nebude poskytovat zbytečná témata dožadující se jejího názoru.
Nadšení bylo předčasné, ale potěšilo ji, že tím pacientku uklidnila. Někdo jí věřil, že ho uzdraví, a ona nehodlala zklamat. Trochu měla pocit, že hovoří s vlčetem. Nebo se já začínám chovat jako máma? Ještě aby se do toho hormony míchaly! Zatímco možnost vzpomínání s ukazováním neuspěla kvůli neznalosti, přeci jen se jí dostalo nějaké solidní informace. Musela se nad tím zamyslet. "Hmm, zajímavé, neznám... Ale lady Sasha by mohla vědět. Zeptám se jí." Co se týkalo endemické flóry, tu neměla zdaleka zvládnutou tak dobře, jako běžné léčivky. Zkušenější léčitelka by však třeba věděla... A bůhví, třeba jí do skladu Sasha i dala, jen už nesvítila. "Mnoho norestských rostlin a zvířat má údajně zvláštní vlastnosti." Ani by se nedivila, kdyby ona svítící rostlina měla moc uzdravit jakoukoli nemoc. "Tak já zajdu i za ním, pokud si nevzpomeneš," navrhla na zmínku Kettua. Stejně by měla zrzka vyšetřit také, když ty nemocné tuláky viděli spolu. A... Izolovat je od zdravých.
Ani krček pacietky na tom nebyl nejlépe, když ho pečlivě prohlédla. Dokonce projevoval i příznaky, které předtím na nemocných neviděla. Bell se co nejdřív zase odtáhla, kývla, že může tlamu zase zavřít, a nadechla se. "Není divu že tě škrábe v krku, máš to pěkně podrážděné. A ty skvrnky..." To byla záhada, že jí to přimělo k zamyšlení. Dělala tohle normální chřipka? "Musíme dostat infekci z tvých dýchacích cest. Dám ti nějaké léčivo, co ti je pomůže pročistit, budeš odpočívat a pít vodu z pramenů, kterou ti přineseme." Minerální voda nebyla příliš chutná, ale ze svých výzkumů vypozorovala, že není vůbec špatným pomocníkem při boji s podrážděným krkem. Modrá se odebrala těch pár kroků zpět mezi srovnané bylinky a začala se dívat po určitých kouscích. "Jsi na něco alergická?" Zeptala se pro jistotu.

Ona za tím byla nějaká větší událost, nějaké pochodování za hranicemi. Ne, že to by bylo špatně, ale ona si myslela, že teď je rizikové třeba všechno, jak všichni rádi říkali. Hlavně rozhodnutí mít vlčata, hm? Jejím výrazem projelo šokované překvapení, když se dozvěděla, že nějaký ten tulák tam venku zemřel. Argumentem mohlo být něco jako však je zima, přežije jen nejsilnější, ale takový ona musela hodit za hlavu, když byla ve hře i nemoc. Její sféra vlivu. Už jí hlava kroužila nad představami o morové epidemii, zamrkáním se ale vrátila do reality. "Mhm. To je mi líto, že jste mu nemohli pomoct. I to se bohužel stává." Vyjádřila svou soustrast, snažila se ale stále znít, že není žádná hrozná pohroma. Však nějaká nákaza neznamenaloa, že by takový osud měl postihnout i Deet nebo nikoho jiného. Má vlčata. Stres to v ní vyvolávalo, to nepochybně.
Podrobnější popis příznaků se hodil, a tak přikyvovala. "Určitě mám něco, co ti s tím pomůže," ujistila ji. Nemoct spát... Brr, to znala, i když z jiných důvodů. Nepřála to nikomu. Spánek byl při nemoci velmi důležitý, to vlk regeneroval. Další zajímavá informace přišla hned vzápětí, a ta zase podnítila v tváři léčitelky zájem. "Znala lék? To by se hodilo." Ne, že by sama nedokázala sestavit dobré léčivo, ale pokud už nějaký jiný léčitel prošel celým procesem testování, rozhodně to mohlo být spolehlivější. No, kdyžtak se mohla zeptat Kettua. "Poznáš je, kdybych ti je ukázala?" Zeptala se. Měla tu bylin dost, ale trvalo by to dlouho, je projít všechny.
Dech pacientky nebyl nic dobrého. Měla teorii, že by ta nemoc mohla být i na plicích, a to by rozhodně neulehčovalo situaci. I její tělo bylo rozpálené - další důkaz, že se v jejím těle odehrává boj s nemocí. Hlavu zase zvedla. "Ááá," vyzvala ji k otevření pusy. Rozzářila své rohy, aby měla trochu světla, a zadržela dech. Sice si nikdy nepotvrdila, že tahle metoda funguje, ale za opatrnost nic nedá.

Že to flekatá myslela dobře, to chápala. "Když si to utřeš do srsti, někde se pak otřeš a rozneseš to. Já se tu o čistotu postarám, to je v pořádku." I ona se pousmála, však to nemyslela špatně. Měla teď pomocníka k práci, magii, tak si mohla dovolit to tady udržovat ještě na vyšší úrovni. To jí dřív tlapky nedovolovaly. No, dali se do práce. Už první informace, které dostala, byly znepokojivé - pár dnů? Vlastně se nebylo čemu divit, prostě to asi bylo infekční, v zimě se všechny nemoci šířily rychle a nebyly zrovna přátelské. O to víc znepokojivé bylo, že to měl potenciálně i Kettu, zrzavý šaman. "Pravděpodobně. Povíš mi o nich víc? Jak vypadali, měli podobné příznaky?" Co kdyby to byl nějaký její známý a měl problémy? Jo počkat, ona mimo smečku moc přátel neměla. Zatímco se ptala, zasoustředila se magií na hadr ležící na zemi a pokusila se s ním utřít onen hlen, co si pacientka zapracovala do srsti na hrudi. Pak hadr zase položila a popošla k vlčici. "Poslechnu si tvůj dech a podívám se ti do krku." Sice si byla docela jistá, že je to prostě chřipka, na to byla připravená, ale radši se podívá, aby se neřeklo, že zanedbává své povolání. Taky hodlala změřit teplotu, přesvědčit se, jestli nemá horečku. Pokud vlčice spolupracovala, léčitelka sklonila hlavu a přiložila ji na její hrudník.

Léčitelka jméno uhádla, tím z ní spadla trochu nervozity. Absurdní, že socializace jí způsobovala větší stres než její řemeslo, že? No, v léčitelství věděla, o čem mluví, zato když si měla vycucat z prstu něco o počasí, to byl problémek. Zajímavý medicínský příklad ale vítala vždycky. Než-li by stihla flekatou baronku opravit se jménem, k čemuž už otevírala tlamu, zase ji rychle zavřela, protože pacientka vykašlala ošklivý soplík. Před takovým rokem by ohrnula nos a nazvala to nechutným, teď ale hned věděla, že tohle nebude žádná zábavička. Měli tu nemoc, pravou a zřejmě ošklivou nemoc. "Oh, Deetrah, neutírej to, však je to infekční," nestihla ji zastavit, ale svůj nesouhlas musela vlídným tónem vyjádřit. "Posaď se támhle." Naznačila jí k jednomu koutu, které bylo trochu odstíněné od uložiště bylinek. Zřejmě tu měli případ nemoci, a ona si chtěla udržet pracoviště co nejvíc čisté. Otočila se právě ke svému nářadíčku, rozzářila svůj roh a magií vzala jeden z hadrů, co jí přinesla princezna, že by se mohly hodit. Namočila ho ve vodě a utřela s ním místo, kde Deet vrhla onen soplík. Mezitím samozřejmě věnovala plnou pozornost tomu, co pacientka říkala. "Tak se na to podíváme," řekla ochotně, přestože uvnitř nebyla zrovna nadšená. Samozřejmě, že chtěla dělat svou práci, vždyť o tom dala přednášku i Toshimu, jak je to důležité, ale nemohla si odpustit úzkostlivé myšlenky i na své zdraví. "A jsem Bellanna." Dovolila si ji konečně opravit. Přisedla si k pacientce a hadr položila před ní, aby kašlala do něho. "Takže, Deetrah. Potřebuju, abys mi řekla všechno, co ti hlas bude dovolovat. Kdy ty příznaky začaly? Setkala ses s někým, kdo měl podobné?" Měla spoustu otázek, ale ctila pravidlo dvou otázek. Víc bylo obvykle příliš i na ni.

Z tiché fascinace z levitující žlutavé kytičky s pěknými listy ji vytrhly kroky. Otočila hlavu ve chvíli, kdy návštěva pozdravila - a hle, byla to ta malá vlčka s růžky. Ta, ze které obvykle vyzařovala vcelku pozitivní nálada. Dnes vypadala... Všelijak, jen ne normálně. "Dobrý den," oplatila pozdrav a postavila se, aby vlčici přivítala čelem. Někdo sem určitě šel s problémy! Překvapivě z toho měla docela radost. Je to špatně? "Deetrah, že?" Pamatovala si jména členů smečky celkem obstojně, musela mít přehled. Měla na jazyku něco jako ty fakt nevypadáš dobře nebo tě přejelo stádo koní nebo co, ale udržela si vážnou tvář a donutila se nepoukazovat na očividné. Musí mít milý přístup! Jako Sasha. Položila mochnu na svůj rádoby stolek k dalším bylinkám, se kterými zrovna něco kuchtila. "S čím za mnou přicházíš?" Jala se vyzvídat. Vlastně už bylo načase, aby někdo přišel s těmi pravými zimními zdravotními problémy. Ale co když se také nakazí?