Príspevky užívateľa

V životě se jí nenaskytlo mnoho příležitostí zažít gay panic situace. Většina jejích přátel byla opačného pohlaví, a i když nad tím nikdy úplně nepřemýšlela, uvědomovala si, že to jedno zvláštní setkání s Tessou Grace v ní zanechalo zvláštní pocity, na které si teď z nějakého důvodu vzpomínala. Chtěla se propadnout do země za to, jak trapně vyřkla své myšlenky nahlas, to vůbec neměla ve zvyku! Kde bylo sebeovládání, kam odešel rozum? Na druhou stranu... Svá slova by zpátky nevzala, barevná tulačka si je zasloužila. Nepůsobila jako nebezpečí a její reakce modrou nepochybně přiměla zrudnout v líci taky, přestože to nebylo viditelné. Nervózně přešlápla na místě, když se jí kompliment vrátil, úsměv na tváři. "Oh, oh! Děkuju, takhle mi ještě nikdo neřekl..." Možná máma kdysi dávno, ale rozhodně ne nikdo jejího věku. Vlastně nikdy neslyšela příliš lichotek podobného rázu svým směrem. Cítila ohledně toho lítost, ale o to větší radost z ní vzbuzoval fakt, že jí takto uznala nějaká náhodná tulačka. Byla to vůbec náhoda? "Moc mě těší, Lesley. Já jsem Bellanna. Léčitelka z Nihilské smečky," oplatila představení, stále neschopna zahnat úsměv a tvářit se normálně. Byl jen zvyk, že zmínila i svou alma mater - vlastně jí přišlo, že zrovna tohle by pro Lesley nemuselo být zajímavé, a že by si projednou mohla najít kamarádku, aniž by se do toho motalo jakékoli zázemí. Taky se ale mohla mýlit. "Ne ne, vůbec nerušíš! Hledala jsem tu nějaké užitečné věci. Umm... Můžu tě poprosit o pomoc?" Z nedostatku komunikačních schopností v takovéto situaci se uchýlila k první možnosti rozptýlení a naznačila na víko truhlice, kterou se před chvílí neúspěšně pokusila otevřít. "Nejsi paní domácí tady, že ne? Doufám, že to já nejdu nevhod." Mluvila rychleji než stíhala přemýšlet. Jaké vtipné by to bylo, kdyby tu vlastně kradla? Lesley by klidně mohla být hradní dámou! Nebo půvabnou bílou paní!

Žíhaný vlček nevypadal z jejich přítomnosti nejvíc nadšeně. Asi ho chápala - vždycky bylo nepříjemné, když za vámi přišli dva na jednoho, navíc jeden z nich neznámý. Mohlo by to vypadat jako nějaká odveta, třeba že ho jdou zmlátit. Musela se uculit na jeho poznámku. Těžké jednat s cizím s tou profesní disciplínou, když se zrovna neodehrávala nutnost lékařské pomoci. Měla chuť ukázat svou sarkastičtější tvář. Timothée naštěstí obratně načnul téma, kvůli kterému tu byli, a modrá se vrátila do objektivní přítomnosti. "Čirou náhodou se mi dostalo příležitosti zachránit jistého zraněného tuláka, se kterým ses zřejmě utkal," začala, zatímco mezi svou cestovní výbavou hledala onen předmět, na který poukazoval Tim. "Věřím, že tohle patří tobě." K tlapkám Roiha posunula zabalený prst. Dáreček? Zajímala ho jeho reakce, ale velmi se snažila si udržet seriózní výraz. Tohle měl být přecijen výslech. Prst, který našla, měl být jeb důkazem, že na celou věc existuje další pohled.

Bellanna začínala přibývat na váze. Zatím to na ní nebylo vidět nijak extrémně, ale změna už pro ni byla znatelná. A hlavně v psychice, božíčku! Stres ji provázel každý den. Z toho, že není dobrá doba na to mít vlčata (což jí vytkl třeba každý, kterého potkala, a rozhodně z toho nebyla nadšená), z toho, že potřebuje více jíst, odpočívat a nevzdalovat se z území... A mnoho dalšího. Těhotenství stálo za starou bačkoru, a to ještě neměla ani blízko k dnu, kdy přivede na svět své potomky. Nutila se k trpělivosti, ke klidu. Toshi se staral, to jí vždycky vykouzlilo úsměv. Velmi často se zdržovala v noře. Když už nemohla běhat po světě a užívat si samotu, upřednostňovala být u středu dění a poslouchat, co se kde šustne. U středu, ne ve středu. V dosahu informací, ale ne nutně v tom kruhu, od kterého se očekávala velká aktivita a obětování pro smečku. To byla věc spíš pro jejího šedivého pří-... otce jejích budoucích vlčat. A vlastně se teď z nějakého důvodu vždycky bála, že by se mohl nevrátit, že by si vše rozmyslel nebo se dostal do problémů... Co by dělala? Přestože jasně vyjadřovala, že vše zvládá, že vše je v pohodě, měla pocit, že i maličkosti by jí zdrtily. Psychicky.
Věnovala se svému léčitelskému útočišti smečkového úkrytu, připravujíc další balíček pro své vlastní zdraví. Docela štěstí, že na to se daly používat bylinky jiné, než ty na běžné problémy, co provázely zimu: chřipky, rýmičky, kašlíčky, omrzliny a tak dále. Zvláštním objevem nedávné doby pro ni byla nová magie. Netušila, jak ono získávání magií funguje, ale za tuto byla sakra vděčná - tolik ulehčovala práci! Zatím sice musela brát jeden předmět najednou a dost se soustředit, ale měla za to, že se to třeba naučí a později to půjde snadno. Po ordinaci tedy sem tam létaly bylinky, když něco dělala. Nemusela díky tomu tolik dbát na hygienu, když se těch léčiv vůbec nedotkla. Dneska měla díky tomu vlastně i dobrou náladu - seděla zády ke vchodu, s usušenou mochnou levitující před čumákem. Jak krásné to bylo, že existovaly bylinky, co jí dokázaly ulevit, že? Nepřišla si divně za to, že je takovým nerdem do různých kytek - ne po poznání medika od Přízračných. Měly své místo v jejím životě, a přestože její léčitelská zkušenost nezačala s pěkným podtextem, teď jí to poskytovala pocit užitečnosti a nějaký ten vnitřní klid, vyvažující ony ostatní problémy.

Modrá léčitelka Nihilu čekala vlčata, a i když to na ní prozatím nebylo úplně extrémně vidět, přiznávala si, že se necítí nejlíp. Potřebovala uspokojovat potřeby své i svých potomků, ke kterým si už teď budovala silné pouto, a to znamenalo hodně jídla. Nemohla samozřejmě chybět u smečkového dění, věděla, že několik vlků ze smečky se rozhodlo vydat na lov. Cítila potřebu být nějakým způsobem užitečná, nelíbila se jí myšlenka, že bude někde celý den ležet. Když mohla normálně fungovat, tak fungovala. Jí samotné se na území smečky poslední dobou nedařilo nalézt potravu žádnou, ale doufala, že lovci budou mít větší štěstí.
Vyhledala je s prostým důvodem. Nebylo to daleko a chtěla je podpořit. Nesla brašnu se základním vybavením pro první pomoc, kterou sestavila z rezervních zásob. Musela se vším šetřit, přeci - ale stále to byla dobrá lékárnička, to ne že ne. Přistála u skupinky. "Ahoj. Bohužel se necítím dobře a nedoprovodím vás na lov, ale přinesla jsem pomůcky první pomoci. Jen pro případ." Stále si velice živě vybavovala loňský lov... Občas se přistihla s pocitem, že sobí krev stále pokrývá přes polovinu její tváře. Nepříjemná zkušenost. Ne dostatečně na to, aby se z ní stal vegetarián, ale oči otevírající. "Obvazy na rány a fixování, ty malé balíčky na bolest." Předala rychlé instrukce a sundala si pracně vyráběnou brašnu, posunujíc ji k vlkům. Věřila, že Iris by věděl, co s nimi dělat, ale Kettu měl zase jistě zručnost šamana. Přemýšlela, že by jim i propůjčila svůj náhrdelník, díky kterému se nemusela tolik obávat zimy, ale oni se pohybem zahřejí. "Přeju hodně štěstí," pousmála se. Ona se hodlala vrátit zpátky na území. Pokud bude mít konečně štěstí, něco uloví cestou. Pokud ne... Půjde v klidu zdolávat svůj vlastní zdravotní stav.

Kamenná zem nebyla příjemným podkladem, mrazila co tlapek snad stejně jako sníh. Jeden by si pomyslel, že žít tady přes zimu mohlo znamenat příjemný úkryt, ale zatím z toho takový pocit neměla. Stísněné, prázdné místo, takové, ve kterém by si i ona dokázala představit duchy tančit či trýznit duše smrtelníků. Zahnat tyto myšlenky bylo složité, ale našla si rozptýlení. Pohledy z oken, různé místnosti... Stará truhlice ve výklenku, zdobená ornamenty, které pravděpodobně bývaly z pěkného kovu. Zapřela se, aby nadzvedla víko, v tu chvíli ji ale čichové buňky upozornily na náznak cizí přítomnosti. Neměla příliš času si onen pach někam přiřadit, protože to už se ozval hlásek cizí vlčice. Bellanně se zježila srst na krku a instinktivně se trošičku přikrčila, až pak se obrátila čelem k cizince. Ostražitost dominovala jejímu výrazu.
"Zdravíčko," pozdravila nazpět automaticky, mírně zaskočená, že se někdo dožaduje její odpovědi. O člena Ignisu se nejednalo, to by ji instinkty upozornily okamžitě. Vlčice, kterou si teď se zájmem prohlížela, vypadala spíše jako cukrová vata. Drobná, na pohled hebká, a hlavně barevná! Nihilská léčitelka zapomněla, nad čím ještě před minutou přemýšlela, vlastně ztrácela obavu, že by mohla být v nebezpečí. "Vypadáš jako obloha při západu slunce," vyslovila náhle s jistým obdivem. Až potom si uvědomila, že taková náhodná poznámka od naprosto náhodné osoby by mohla být pochopená mnoha způsoby. "Promiň, mám na mysli... Že jsem tu nepotkala tolik vlků co by se nám podobalo." Nervózně zamávala ocasem. Její postoj povolil. Společnost navzdory předešlé řeči svého těla vítala.

Nebyl to nejlepší nápad, vydávat se dál za hranice smečky. Uvědomovala si nebezpečí, kterému vystavovala sebe, své budoucí potomky i smečku, kterou ponechala jen s jednou léčitelkou. Ale co? Potřebovala chvíli pro sebe, mimo dohled panovnice, Sashy i Toshiho. Právě k troskám zamířila vlastně docela z dobrého důvodu - doufala, že nalezne nějaké materiály, kterými by si mohla lépe zateplit a zkrášlit noru. Už tu byla, kdysi dávno, a ona vzpomínka nebyla zrovna veselá. Ohnivá smečka odtud nebyla daleko, o bezpečnosti se mluvit nedalo. Přísahala si opatrnost.
Jaká to úleva, když vkročila mezi trosky kdysi honosného lidského sídla a střecha nad hlavou zamezila sněhu, aby jí i nadále okupoval kožich. Otřásla se, aby ze sebe dostala sněhové vločky, až z toho její rudý přívěšek lítal kolem. Ticho... Děsivé, neprostupné ticho drásalo smysly a umocňovalo samotu, i přestože se tu pár vcelku nedávných pachů nacházelo. Začala procházet chodbami, pátrajíc po jakémkoli užitečném materiálu.

Pousmála se, když zmínil, že mu Sasha povídala o jejích rodičích. Tak po nich přeci jen někdo odkaz předával, nebyla na to sama. Její zrzavá kamarádka nezklamala. Historie byla přeci důležitá, nemělo se na ní zapomínat. Co když to ale byl i jeden z důvodů, proč bylo tak složité se vymanit z názorů, které jeden dříve zastal? No, Bellanna si na valnou většinu dělala názor svůj, přestože vyslechla i ty cizí. Solova poznámka k vraždě její matky ji přinutila se nad tím zamyslet ještě víc. Úplně interpretoval tu křivdu, kterou cítila kdysi! Vlastně i dnes. Napadlo ji, že i on tuhle nespravedlnost pocítil, když se podobná, zdánlivě nesmyslná vražda v rodině přimíchala do života i jemu. "Ignis? Vrazi, lháři a pokrytci," uvedla narovinu svůj názor s nelítostnou jiskrou v oku. Její zelený společník o nich dle jeho slov začínal pochybovat, tak cítila, že je dobrý čas mu sdělit svoji pravdu. "Jako důvod k ukončení života mojí mámy jim stačil fakt, že vypadala jinak, než normální vlci." Těžko říct, kolik toho z tehdejší tragédie skutečně pamatovala a kolik si toho domyslela. "Primitivní myšlenka, že? Bohužel zahrnuje jak mě, tak tebe," tlapkou poukázala na jeho kožich v zelených odstínech. "Nikdo, kdo se liší, není v bezpečí." Hořkost uvízla v jejím tónu. Tohle už nebyla obava jen z Ignisu, vlastně z každého neznámého. Naznačovala tím samozřejmě i to, že zrovna Solův bratr se mohl setkat s někým takovým.
Připadala si divně, že své niterné nenávisti někomu sděluje takhle otevřeně. Neměla ale co ztratit, ne? Vždyť měla pravdu a doufala, že se jí dostane pochopení. I kdyby běžel za panovnicí, že ve smečce někdo chová nenávist vůči sousední smečce... Tak co? Byla si jistá, že by se dokázala obhájit a jediný, kdo by se pak ukázal být ve špatném světle by byl žalobníček. A možná Voltaire sama, za to, že i po tom všem připouštěla pozitivní vztahy. Tak daleko ale Bellanna ještě nedošla - snažila se příliš neřvat, příliš neupozorňovat. Doteď.
Zelenáčkova další otázka jí zůstala rezonovat v hlavě. Jak se mohlo stát, že se na tuhle otázku sama sebe nikdy nezeptala? "Asi... Jsem se bála, na koho bychom na cestě s neznámým a nejistým cílem mohli narazit." Přiznala, mírně zaskočená. Vlastně byla zbabělec, prostý zbabělec, co myslí jen na svůj malý bezvýznamný živůtek. Samozřejmě že zůstala i kvůli domovu, ale bezpečí... Bylo asi vždycky to hlavní, co ji v Nihilu drželo. Ironické, že se opakovaně ukazovalo, že to zrovna bezpečné místo není. Chtěla se na Sola zeptat na stejnou otázku, ale nakonec tlamu zase zavřela. On měl ještě mámu.
Začatou deep konverzaci neodmítl, k její úlevě. S kapkou sentimentu si poslechla, co měl na srdci. Přikyvovala, když se to hodilo. Takže měl v Nihilu pouta, přiznával, že na tom něco dobrého bylo, že s něčím byl spokojen. Až když začal sklouzávat k té události, neváhala zasáhnout. "... Kdybys tam byl, mohl jsi skončit stejně. Nu-uh. Není to tvoje vina, jasný?" Takže tohle byl přirozený proces, že každý ze špatných věcí vinil sám sebe. Proč to tak muselo být, kdo to vymyslel? Byla to bolest, kterou nepřála nikomu. I ona by bývala byla mrtvá, kdyby vykročila ze své skrýše, když jí maminku mordovali před očima. Nu-uh. "Když procházíš žalem, většinou tě tyhle věci napadnou, a bolí to. Stejně jako představovat si jiné scénáře, snít o lepším konci, případně dumat nad tím, jaké by to bylo, kdybys ty nežil a ten druhý ano. Není chybou toto pociťovat, ale nenechej se tím zahltit. Nikdo není nahraditelný, záleží i na tobě." Opravdu teď nemluvila se svým sourozencem nebo jiným blízkým? Měla pocit, že tady vyříkává všechno, co jí trápí, že je až přehnaně deep. A cítila se... Líp. Na místě jakým byl Nihil neočekávala někoho, s kým by takovou konverzaci mohla vést.

Měla plný respekt a uvědomění na to, aby se držela rohatému nablízku. Pochopitelně se po úrazu nepohyboval tak rychle, takže byla připravená ho podepřít a trpělivě postupovala kupředu s ním. Jeho prohlášení, že už ve smečce byl, brala jako dobré znamení. Bude vědět co a jak, pochopí hierarchii... Na druhou stranu, podle toho, co se od něho zatím dozvěděla si nebyla jistá, jaké nátury ta jeho bývalá smečka byla. "Dokud budeš schopný respektovat pravidla, tak je to fajn," podotkla jen tak mimochodem. Ne že by ho podezírala, že by to nedokázal.
Rozpovídal se o své minulosti, a tak ho nechala mluvit. To bylo zajímavé téma, viděla v tom potenciál k zjištění kým byl a o jaké vzpomínky asi přišel, případně poskytnout nějaký klíč k tomu, jak je obnovit. Nebo důvod, proč je nechat zaváté časem. Tiše poslouchala. Neměl jednoduché dětství, ukázalo se. A taky byl vyučeným rváčem, to dávalo smysl. Měla by se bát? "Těžké rodinné vztahy, huh," podívala se po něm, jakoby sama měla co k tomu říct. Měl kompletně jiný příběh než ona, stále jí ale připadalo, že určité smutné události se ve světě... Podezřele často opakují.
Jeho náhlá změna k lepšímu jí přišla podezřele jednoduchá. Bylo toto normální u pacientů s amnézií, že si okamžitě vytvořili nové představy o světě? Možná jo a právě tu zjišťovala více o neprobádané medicíně! "Je možné, že se setkáš s takovými, kteří si tě pamatují z dob, na které jsi ty zapomněl. V takovém případě ti radím... Snažit se vyřešit situaci v klidu. Pokud si myslíš, že ses změnil k lepšímu, možná by bylo dobré tuto svou stránku prozkoumat?" Navrhla. Sebepoznání a seberozvoj, to byla zajímavá součást psychologie. Domnívala se, že správné testy by řekly o tomhle nejvíce, ale že by nějaké znala, to ne. "Opovaž se ale v Nihilu vrátit k zabíjení. To bych musela zabít já tebe, a to nechceš ty ani já." Vyslovila to s náhlou zahřklostí v hlase, téměř jako výhružku. Aby bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. Pak se ale pousmála. Možná byla léčitelkou, aby si o ní ale někdo myslel, že je naivní, to by nedovolila.

Díky magickému přívěsku jí nebylo zima, přesto však cesta do tábora Přízračných znamenala spoustu kroků sněhem. Jaká to úleva, že mířili do sucha! U ní doma v tomhle počasí byla většina vlků k nalezení buď na lovu nebo právě někde v noře, tak jen doufala, že onen Roihu opravdu bude poblíž a nebudou ho muset hledat po všech čertech. Ne že by neuvítala více času s strávených léčitelskými debatami s Timem, takovou jistě vedli i po cestě, ale už opravdu chtěla tělu dopřát zasloužený odpočinek. Byla vděčná, že ji tu Přízrační nechají strávit noc. Vlastně si připadala důležitě, že má to privilegium tu být, byť jen na pracovní cestě. "Uvidíme," pousmála se na poznámku poukazující na náturu pacienta číslo jedna. Zopakovala si, co se o něm dozvěděla - nevděčný, zřejmě trochu divoký a ne úplně upřímný s událostmi minulosti. Dostala od Tima úplně teaser na zajímavou konverzaci!
Při příchodu do přítmí nory se jako vždy na zastavila na prahu, střepala si sníh z nohou a křídel a rozhlédla se, aby včas zmerčila místní a nezapomněla je obdařit slušným pozdravem. Brzy našli jedince, který měl být jejich hledanou osobou. Představovala si ho asi trochu jinak... "Zdravím," vyřkla po vzoru tmavého medika, vedle kterého se postavila. Stála narovnaná, ocas ukázněně u země, v očích jistá vážnost. "Jsem Bellanna, léčitelka z Nihilské smečky. Ráda tě poznávám, Roihu." Nezapomněla na drobné formalitky, přestože se jí hnusily. Něco jí říkalo, že ani žíhaný do takových věcí nebude úplně zapálený. Pak se odmlčela, nechávajíc prostor Timovi, aby to uvedl - však toto byl jeho pacient, on byl expert na to, jak mu to správně podat. Asi se nestává často, že by vám donesli část vašeho těla.

Tak nebyla se znalostmi ohledně světa na tom úplně mizerně, ukázalo se. Nebo začátečnické štěstí? No, tu rodinu Timovi začínala trochu závidět. Byl by to můj bratr býval dotáhl tak vysoko, kdyby zůstal? Na vévodu? Vévodkyně Bellanna nebo lady Bellanna, to jejím uším samozřejmě neznělo zle. Bohužel jediná vzpomínka na samolibý xicht panovnice všechny hezké vyhlídky zaháněla. "Guláš? Jaké to pěkné jméno," zasmála se. Neunikl jí point věty, na poznámku o pomocníkovi přikývla. Ani jí by nevadil někdo bystrý do týmu, jenže zájemci se jaksi nenacházeli. Mohla jen čekat, jestli jednou na její práh nějaký přijde.
Tak Přízrační na tom byli ještě lépe. Brala zpět své jen. Snad aspoň Brisina vlčata budou silná, však už tak mladí nebyli... I když o tom posledním pochybovala, o Ar'Kadienovi. To byl ten typ, co celou zimu stráví s rýmičkou v léčitelském koutku. "Vlastně máme v Nihilu ještě jeden zajímavý případ," vzpomněla si, "jedno vlče se ukázalo mít nějakou poruchu, necítí bolest. Je to zvláštní, slyšel jsi o tom někdy?" Možná by tohle mělo být lékařské tajemství? Ach, k čertu s tajemstvími, když se tím mohla dozvídat nové věci. Neměla co ztratit žádostí o radu, mohla jen získat. Neprozrazovala jména a byli spojenci, ne? Měla pár nápadů, třeba ten s horkými prameny, ale znát další pohled by mohlo pomoct. Na otázku ohledně vlčat jen souhlasně pokrčila rameny. Samozřejmě že to nebyl dobrý nápad, ale dále tuto konverzaci rozvádět nechtěla, protože by nebyla objektivní.
"Díky," zavrtěla ocasem na přání úspěchu. Třeba se Enkidu sám jednou rozhodne jít navštívit sever a Přízračné. Jak by to asi dopadlo? No, třeba si udělá představu při konverzaci s Roihem, ke kterému zamířili. Projednou se naladila na pozitivní notu - mohla by to být zábava. "Jo, nepotřebuješ jmelí? Sebrala jsem cestou," podívala se ke svému opasku, kde na každém boku měla hezký chomáč parazitické rostliny. Vlastně je sbírala i s vizí, že aspoň něco přinese Přízračným za dárek, když už přicházela na neohlášenou návštěvu. Nedokázala si představit, jak by Timothée lezl do vysokých korun, ve kterých tahle věc rostla... Ale pozorujíc ho, byla si docela jistá, že by si poradil.

Jeho první reakce na tyto zprávy pro ni byla momentálně snad ještě důležitější než vlastní obavy. Sama trochu znejistěla, když v ten úvodní moment vypadal více zmateně než vesele. Co když ta vlčata nebude chtít? Co když si vše rozmyslel? Co když-... Šok byl ale pochopitelný a když se proměnil v radost s vrtěním ocasu, tyto myšlenky opustila. Samozřejmě i její mysl svírala hromada vcelku racionálních úvah, proč tohle mohlo způsobit mnohé komplikace. "Toshi, Toshi," s pozvednutou tlapkou mu pokynula, že klídek. Sama potřebovala, aby jí ho někdo poskytl. Nádech, výdech. "Zatím se cítím v pořádku," až na to že teď nebudu moct brát třezalku, uh oh, "ovšem pomoc.. Ano, budu potřebovat, minimálně za pár týdnů. S povinnostmi léčitele a... tíhou navíc nyní nebudu mít čas chodit si lovit či zabývat se dalšími formalitami. V první řadě bych tě ale ráda viděla pravidelně." Zněla vcelku klidně, skromný úsměv na tváři, ocas také ladně zametající ze strany na stranu. Teď v tom byli spolu, s tím nešlo pohnout. O to víc si cenila zájmu šedého... A o to víc se bála i jeho obav. To on měl být tím, co jí vyvrátí všechny strachy.
Povzdechla si, na chvíli upírajíc zraky zpátky do sněhu. Mělo tohle být první, co jejich vlčata uvidí? Dožijí se vůbec svého narození? Dožije se ona jejich narození? "Víš, taky... Jsem vystrašená na smrt. Vím o březosti všechno možný v teorii. Ale v praxi? Bude to o dost těžší, než jsem čekala." Těžké břímě nového života pod její modravou srstí zatím vidět nebylo, přesto jí to způsobovalo mráz na zádech. Pravá dospělost, vypadalo to takhle? Možná v minulosti pomáhala březím vlčicím Nihilu, ale nikdy se nemusela v tomto stavu starat sama o sebe i o smečku.
Iris o tom nevěděl. Toshiho ta otázka překvapila, Bell překvapila jeho odpověď. Anebo vlastě ne - Toshi a vztahy, to bylo takové složité, všimla si. Teď to mělo být ještě komplikovanější. "Myslím, že bychom si o tom měli popovídat i s ním. Radši si to ujasnit, než nechat prostor domněnkám. Oba víme, že ta vlčata nejsou z pravé lásky... Ale chci a vyžaduji, aby v prostředí lásky vyrůstala." Momentálně jí nezáleželo na tom, kdo všechno zdrojem té lásky bude, ale ona hodlala udělat vše. Celý jejich vztah, to bylo nejdůležitější, na tom se mělo vše zakládat už jen kvůli vlčatům. Přestože jí Toshi posledně řekl, že Iris je jen kamarád, nechtělo se jí tomu věřit. Připadala si v právu si nárokovat více jeho času, ale nějaké výčitky z toho pramenily taky. Podívala se po Irisovi.

Cenila, že nemusela být venku, že se tohle odehrávalo v jeskyni. Zářivá běloba sněhu jí po hodinách v šeru jeskyně vypalovala oči, přesto se nezastavila a na kraj došla, za Toshim a Irisem. Neunikla jí překvapená reakce srsti šedého. Nechtěli být rušeni? Too bad, ona nesla důležité zprávy. "Ano," odpověděla Toshimu prostě, stále však nezvedla pohled. Nechtěla Irisovi do očí říkat "běž pryč, chci mluvit s tvým, eh... kamarádem?", proto byla vděčná, když si se sám odvelil za zbytkem smečky. "Děkuju ti." Teprve teď posadila a upřela oči do těch Toshiho, ukazujíc to pravé, co cítila - grimasu zhořklou starostí. Nadechla se, ovinula si ocas okolo tlap a do tváře se jí opět vrátila soudnost. "Vlčata. Musíme si promluvit o vlčatech." Poněkud nudné téma, ne? Sázela ale na to, že šedý věděl, co tím myslela. Musel vědět. Každý měl pravdu - právě teď, když zírali ven na sníh, vcelku veselé členy smečky za sebou v noře, o kterých nevěděla jestli všichni přežijí zimu, právě teď opravdu nebyl dobrý čas. "Budeme rodiče." Hledala v jeho tváři jakýkoli náznak emoce - v té její se totiž začal formovat úsměv a slzička štěstí. Štěstí, strachu i zmatení.
Trochu se uvolnila. Říct to nahlas bylo osvobozením, ale i závazkem. "Nevěděla jsem, jestli jsi už Irisovi říkal," utřela si tvář, odůvodňujíc svůj poněkud vymáhavý požadavek soukromí.

Modrá vlčice nebyla daleko, vlastně se vyskytovala přímo v prostorech smečkové nory, když došlo na smečkovou aktivitu. Už asi potřetí vyhodnocovala stav jejich zásoby bylin v léčitelské noře, snad jakoby jí někdo měl něco čornout. No, vlastně dělala i něco užitečného pro sebe - připravovala si balíčky bylinek pro správný průběh čekání na vlčata. Samozřejmě že se právě teď veškerými léčitelskými aktivitami vyhýbala davu, který slyšela v jiné části úkrytu. Nakonec se mentálně nakopla a dorazila.
Radost z otiskávání tlapky na zeď ji opustila už kdysi, když si uvědomila, že ten pěkný zážitek tady už nikdy se svou rodinou nezažije. Její malá vlčecí tlapka se v jeskyni stále nacházela - vždycky ji to přivádělo do rozpaků. Ale co, musela si zvyknout. I proto zamířila přesně na druhou stranu, daleko od toho obtisku. V kontrastu s princeznou Riverou a Deetrah, které vypadaly, že je to opravdu baví, Bellanně se na tváři úsměv neukázal. Měla starostí nad hlavu. Bezmyšlenkovitě zamířila za Toshim, přestože viděla, že tráví čas s Irisem. Namočila tlapku do jiné barvy než oni a ledabyle ji otiskla na stěnu do prázdného prostoru nedaleko od nich. "Irisi, ahoj. Toshi," oslovila dva okřídlence, aniž by se jim podívala do tváře. Tohle byla asi ta nehorší chvíle na to vytahovat jejich soukromé záležitosti, že? No, její mysl tížily natolik, že to potřebovala vyřešit teď. "Toshi, musíme si promluvit." Řešit dospělé věci dospěle, pomoc. Nemohla si odpustit mírně steskný pohled po Ghaa'yel, respektive po jejím mládí.

Od té doby, co napadl sníh, nebylo příliš dnů, co by si modrá léčitelka Nihilu dopřála nějaký soustavnější odpočinek. Přerovnávala sklad, vytvářela směsi, chodila sbírat to co se ještě dalo a samozřejmě se snažila vlky smečky nadopovat nějakými léky na imunitu, jak jíporadil Tim při její nedávné návštěvě Přízračných. Byla z téhle návštěvy vcelku nadšená - odhalila více o Enkidovi, tulákovi s amnézií, který teď sídlil na území smečky, něco nového o bylinkách a rohatém medicovi samotném, a pak samozřejmě něco o jeho smečce. Cesta tam i zpět ale už nebyla jednoduchá a zeovna dnes se jí extrémně nechtělo vstávat a jít cokoli dělat, natož venku ve sněhu. S mírně nevrlou náladou se tedy pobrala k úkolu, který jí ještě nepřišel tak složitý: Donést sušené byliny z léta do nory smečky. Ty, co skladovala v jeskyni na nejjižnějším konci severních hor.
Mimo buž docela odrbané kapsy na bylinky si nesla ještě červený náhrdelník, co záhadným a nemálo nepříjemným způsobem získala nedávno. Rozhodně ale sloužil dobře - zatím se nemusela strachovat o zimu, to bylo pro léčitelku velmi důležité. Nečekala, že bude mít na své misi společnost, ale došlo jí, že to tak asi bude, když zaznamenala světlou žlutou srst ve sněhu před sebou. Zpozorněla. Nemusela v mysli dlouho pátrat po shodě, tohto nemohl být nikdo jiný, než sama Voltaire. Bell se kousla do jazyka. Malá vlčice vypadala, že je jí její pozice naprosto ukradená. Nebo je mrtvá? "Vaše Veličenstvo!" Bell přidala na kroku, v očích starost. Svou nechuť s panovnicí interagovat odložila stranou, toto mohla být akutní situace. Pokud už nebyla Volti vzhůru, neváhalado ní tlapkou strčit. Jen tak přiměřeně. "Jste v pořádku?" To byla možná hloupá otázka, ale správná odpověď na ni mohla vysvětlit věci velmi rychle a ušetřit jí práci. Ne, že by zrovna od věčně vážné panovnice čekala nějakou velkou sdílnost.

Rok byl dlouhá doba, takže by se nedivila, kdyby to bylo úplně jiné. Na druhou stranu byla za tuto zkušenost ráda - území Přízračných pro ni nebyla velká neznámá, jako kdysi. Teď, když znala Tima, to už rozhodně nebyla ani "ta spojenecká smečka na severu", ale actualy místo, kde žili další fajn vlci. "Lex? To je u vás jako zástupce vládnoucího?" Matně si vybavovala informace o jejich hierarchii, ale úplně jasné to nebylo. Že každá smečka měla pojmenování postavení dělané po svém bylo sice pěkné, ale komplikovalo to nějaké to vzájemné chápání. Ryumee ale teda už nebyla medik, to byla asi důležitá informace. "Tak to jí gratuluju. Jsi rád, že máš to místo teď pro sebe nebo je to více stresující, na to být sám?" Modrá sama nikdy nezažila situaci, kdy by byla ve smečce jediným léčitelem. Nihil býval smečkou přeléčitelovanou, a sice bylo pravdou, že většina z těhle vlků odešla, stále ale měla Sashu. Skoro jí připadalo, že zrzečka už musí být stará jak svět. Bylo to ale pěkné, mít se na koho obrátit, na druhou stranu omezující, protože neměla tu pravou autoritu. Nebo se jí to aspoň zdálo.
Horkou vodou, zopakovala si. To by dávalo smysl - kdyby růže měla záminku, že je dobré teplé počasí, třeba by rozkvetla ochotněji. Teplo navíc podporovalo aroma. Na její stupidní joke v jeho tváři nezaznamenala žádné opovržení, vlastně přiznal, že na tom něco je. Netušila, že takové společné fetování je u Přízračných defacto základem bytí, když přeháníme. "Máte teď takové? Oslabené členy?" Zeptala se. Záněty už žádná sranda nebyly, to souhlasila, a taky ohledně toho zvážněla. "Nihil má na tuhle zimu jednoho seniora a tři mladé. Je nás teď málo." Stavy byly stresující. Měl pravdu, že panovnice do této kategorie ohrožených nespadala, ale takto to prostě bylo - panovnice měla dostat, co chce, vždycky. Drnkalo jí to na nervy, ale byla tomu tak naučena a nesměla oponovat. "A vlastně jednu březí vlčici, brzy." Uvědomila si. Na malý počet členů měli vlastně docela problém, obzvlášť, když tou březí byla velmi produktivní léčitelka. Ona.
"Myslím, že Enkidu si svého bratra najde sám. Přestože má útočiště v Nihilu, nemůžu mu bránit se toulat," i když se mi to nelíbí a výsledky můžou být neprůkazné. Bylo to pravé dilema - první nad ním nechtěla trávit čas, měla toho na práci spoustu i bez nějakého náhodného tuláka, teď to ale bylo zajímavější a zajímavější a ona měla motivaci vědět o všem.
Teď byla otázka, zda jít za Roihem. Timothée do toho nevypadal úplně hrr, ale jeho lékařská zodpovědnost zvítězila. "Léčitelství není vždycky vděčná práce, no jo no," povzdechla si s úsměvem. Soucítila s jeho pohledem. "Tak to bychom měli jít, aby si ještě něco pamatoval. Já to z něj ráda vypáčím, když mi to povolíš." S jemným humorem navrhla, aby se odebrali za pacientem číslo jedna.