Príspevky užívateľa

Skutečně škoda, že se nepotkávaly za jiných podmínek, protože Bellanna měla pocit, že mladá vlčice poslouchala a neměla hloupé poznámky, jak mnozí jiní. Měla ale pravdu - měly práci. Tu rozhodně nemohly nechat jen tak. Načechrala si křídla, aby byla brzy připravena vzlétnout, a ukázala tak jejich krásné barvy. "Můžu. Třeba tě zatím,-" přerušila, protože sluch ji informoval o cizí přítomnosti. První to znovu neslyšela, ale pak se chrochtání ozvalo znovu a velmi blízko. Bellanna se trochu vyděsila - co když vleze dovnitř? Uvnitř rozhodně bojovat nemohly, nebyla tu skoro žádná úniková cesta. "Ven," špitla směrem k Suteki, ale otočila se k ní až při zbytku slov. "Okno. Dá se otevřít? Prase je někde před domem, muselo narazit na naši stopu." Proč by prase šlo po naší stopě? To jí absolutně nedávalo smysl, když se mělo predátorů bál. Ale co už. Modrá byla jako na koni u okna v obýváku, co vedlo někam za dům do zahrady. Hledala způsob, jak ho otevřít, protože nechtěla dělat zvuk a ničit tu věci vysklením.

TW: lámání kostí, utrpení

Potlačovat nutkání se bránit, když věděla, co ji čeká, bylo těžší, než kdyby to nevěděla. Téměř zapomněla, že jí krk, jednu z tlapek a hruď třístí vlastní krev, vidina dalšího zranění, co mělo přijít, byla totiž mnohem horší. Hlavou se jí hnala jasná obava o vlastní zdraví v budoucnu, ale taky obava o minulé mentální zdraví. Protože- byla to má chyba? První odpovědí, kterou jí radily ideály, bylo samozřejmě ne. Ale co když- co když její pochybný duševní stav byl od začátku jen časovanou bombou, a když ji teď nezbaví života, bude se to opakovat? Jako teď? Leč Nirix od doby co vstoupila do Kultu v jejích očích poklesl - protože milý známý a nadřízený jsou dvě odlišné věci - nikdy mu nemínila ublížit.
Nezbývalo než se... Než co? Připravit na bolest? To nešlo a věděli to všichni, přesto schválili tento trest. Bellanna zavřela oči a hlavu položila na zem, nechávajíc Salome dobrý přístup ke zpola roztaženým křídlům. Zahodila původní snahu myslet na pozitivní věci. Zježila se jí srst, jak vlčice vzala křídlo do zubů, a se slzami v očích zatla zuby. Bolest přišla rychle a jako dýka protla kosti jejího křídla. Potlačit bolestivý výkřik bylo nemožné, a tak se její tragický nářek v tiché noci rozezněl po okolí. V duchu prosila, aby už to skončilo. Tohle byl ale jen začátek. Brzy její tělo otupovala palčivá bolest z obou křídel, jejichž uzdravení bylo nemilosrdně vydáno do Hatiho moci. Modrá se svíjela na zemi, oči křečovitě zavřené, křídla zkroucená v nepřirozeném úhlu. První vlna bolesti odeznívala, ale přesto vnímala svět kolem utlumeně.

Její pokus ukázat spolupráci a připomenout vlastní užitečnost přijat nebyl. Překvapivě. Co víc ale mohla udělat, aby je přesvědčila? Nic. Mesiášův soud proběhl rychleji než se vůbec dokázala vzpamatovat, a žádný důvod nebyl odůvodněním. Co si budeme - její nabídka pomoci byla i snaha trochu oddálit trest, který se zdál být horším osudem než smrt. Takto? Bude trpět v bolestech, a možná už nikdy nebude moct lítat. V této temné vidině se chtěla zvednout a rozletět se pryč, aby aspoň naposledy pocítila vítr v peří, který pro ni vždy znamenal ztělesnění svobody. Jenže na to neměla sílu a věděla, že udělat cokoli, co byť jen vypadá jako přestupek by ji teď i k Nirixově měkkosti uvrhlo do hrobu.
Hnědá vlčice byla také deviant, jak se dozvěděla. Když jí začala věnovat svou pozornost, zdešeně k ní vzhlédla. Nechápala, jak mohla tomuhle všemu přihlížet s chladem. Jak mohl kdokoli? Nikdo si nezasloužil zemřít za čin, co neudělal, ne? "Salome..." Prosebný pohled neměl odvrátit její osud, ale nezmohla se na nic lepšího. Toto bylo děsivé, a to už zažila mnoho děsivých situací. Nirixův rozkaz byl možná jasný, ale přesto si při pohledu do očí vlčice nemohla být jista, zda dodrží ono nezabít. Udělala krůček dozadu, možná dva, tři... Během toho se okolo ní stejně jako okolo jehích rohů zablesklo stříbrným světlem. Magie štítu, co si stále dělala, co chtěla. Její nechtěné vyvolání jí však teď přivodilo výstřel bolesti do hlavy, nad čímž přivřela oko. Blízká stěna ji ujistila o tom, že nemá kam prchnout. "Já jsem nechtěla nikomu ublížit, není to má chyba, já- prosím," pípla, snad snažíc se uklidnit srdíčko. Poslechni, radil rozum, co přihlížel na následky. Tělo říkalo bojuj. Uteč. Braň se této nespravedlnosti, i kdyby to znamenalo jít přes mrtvoly. Ale... Ne. Aiduin. Jeho sourozenci. Lesley. Ossian. Rue, Suteki. Toshi. Sasha. Timothée a všichni známí, kteří ani nevěděli, že tu je. Bellanna škubla křídly, snad aby naposled pocítila jejich svobodu a ukázala jejich krásné barvy, než se odevzdaně položila na zem. Už nepromluvila, ba se ani nepodívala ke svému katovi.

Když hodnotila na základě jeho slov svou reakci a pocity, začínala si myslet, že její osoba... Není to, co Kult poptával. Chtěla začít nový život, chtěla poznat Hatiho milosrdnost a lásku, ale jak, když se necítila vyslyšena? Bylo těžké stále dávat, když jediným, čeho se jí dostávalo zpátky, bylo... Chladné, špinavé, nepromíjivé místo, které pojmenovala za domov. Jak se tu tak ale měla cítit, když sotva pár vlků byl chápavý? "Kolik zkoušek mě ještě čeká?" Špitla a nervózně začala přecházet po okolí. "Já se snažím, vážně ano, pro Aiduina. Ale sama? Možná to nedokážu, možná to neumím, zůstat silná, dobře? Děje se tu toho tolik, co nedokážu vysvětlit, tolik, co neznám." Cítila, jak se jí do hlasu plíží intenzita, a přestože ji nesměřovala k Ossianovi, přišla si za ni špatně. Pochybnosti o sobě samém bylo vždy těžké si uvědomit, natož přiznat takto před jinými. Možná zbytečně odhalovala své slabiny, možná odhalovala zkušenost.
Jeho oslovení ji donutilo zastavit a podívat se mu do očí. Ocasem si ovinula nohu a s kousnutím do rtu se podívala po pražcích kolejí, než jí zraky sjely na vlastní popáleniny. Žádal si vysvětlení jejího příchodu. Mohla tušit, že to sem povede. Nerada vlkům lhala, obzvlášť k těm, co k ní byli upřímní. Lesley znala před Kultem... Byl i Ossian hodný důvěry? "Já s Aiduinem a Toshi se zbylými třemi vlčaty jsme se nechtěně rozdělili, když..." Špitla, ale slova vyzněla do prázdna. Nebyl to plán, to chtěla říct. "Asi... Jsem v tu chvíli věřila, že Hati nás přijme, ať jsme jacíkoli. Že pochopí, co mnozí ne, že nás chce vykoupit. Vzpomínala jsem na noci, za kterých mi samota pod nočním nebem pomáhala překonávat... Potíže. Věřila jsem, že nám v situaci, co jsme ztratili domov, pomůže znovu." Musela věřit. Kdyby tak neudělala, nejspíš by bývala zemřela na následky zranění. Leč se to vyplnilo, skutečně se stali členy Kultu, život devianta měl daleko od toho, co si představovala.

Její zoufalé zpytování svědomí nemělo dosah, který by si přála. Každé zavrčení ji přivádělo malý infarkt z toho, že tohle už je ten konec, tohle je čas, kdy jim dojde trpělivost. Nezbývalo nic než ctít, že rozhodnutí o trestu není na ní a nezmůže víc než se modlit. Přestože ponechávala oči zavřené, aby nabírala sil, ale když je otevřela, zvuk se sjednotil s tím, co viděla. Vlčice, co si přála její smrt, jí byla známá. Salome. Věděla, že je členem Kultu asi od ceremoniálu vlčat, ale netušila, že jejich další setkání bude... Takové. Chtěla ji na své straně, protože věděla mnoho o víře. A bez váhání by mě zabila, být rozhodnutí na ní. Vděčně se podívala po Nirixovi, který otevřeně přiznal, že pro to nemá srdce. Naštěstí pro ni byl mesiášem on a ne Salome. Otevřela tlamu, aby řekla něco na svou obhajobu, ale zase ji zavřela. Oni to nechtějí slyšet. Nechtějí vědět pravdu. Bellanna se velmi pomalu zvedla do sedu. Cítila, že si možná přilepší, když bude spolupracovat. A toto místo poznávala... Byla tu i předtím. Důležité místo pro její profesi. "Vpravo za dveřmi v rohu chodby je schodiště dolů. První dveře nalevo vedou do velké místnosti, na třetím stole leží nějaké obvazy a byliny," pečlivě srovnané, nutno dodat. Bellanna si z toho udělala dočasnou pracovnu, jako z mnoha dalších míst ve městě. Léčit uměla i ve spaní a tady ji to vlastně... Uklidňovalo. "Nechte mě vás aspoň ošetřit." Před trestem. Minimálně Nirix vypadal dobitě, ačkoli co si budeme - nejhůř na tom byla Bellanna. Tělem jí pulzovala bolest, rány pálily a z krku se ještě stále valilo trochu krve. I jeden obvaz by byl záchranou.
Že tím trestem bude... COŽE? Čekala fešnou jizvu či zkoušku bolesti, ale lámání kostí?? Křídel? Srdíčko jí asi vynechalo, ale její výraz beztak asi už nemohl být zoufalejší. Nepatrně si přitáhla křídla k tělu. Takové zranění jí mohlo stížit život, pokud se vůbec zahojí. Začínala litovat, že v Kultu svá křídla doposud využívala méně.

Nejspíše se odvraceli od tématu, o kterém měli původně mluvit, ale Bellanna... To tak chtěla. Byla to důležitá záležitost, co ji trápila, a jestli její sdílení s Ossianem měla pomoct mu chápat situaci, tak ať. Nevypadal jako typ, který by měl rodinu, ale věděl, že láska k Hatimu je také mocná. Mocnější než vše, domnívala se, leč to jako nováček ještě nedokázala plně přijmout a chovat se dle toho.
Jeho odezva působila... Že pro to buď má pochopení, umí si spojit dvě a dvě dohromady i přes nepřímou spojitost nebo je jasnovidec. "Ano," souhlasila a pohlédla Ossianovi do ohnivých očí, hledajíc v noch soucit. "Ztratila jsem rodinu už kdysi. Prožít to znovu, ale s vlastními potomky, které jsem neměla ve zvyku pouštět z očí na dlouho..." Bolelo to. Prázdné místo v srdci, tápající po něčem, co se nenávratně zlomilo, bolelo. Vlastní zklamání, že položila sliby, které se neslučovaly s jejím konáním. "Prosila jsem Nirixe, aby se po nich Kult podíval, sama z města nemůžu a ani po tom netoužím, ale vědomí, že můžou být v nebezpečí, nebo, nebo,-" nebo po smrti, "mi drásá srdce." V oku se jí zaleskla slza. "Odmítl." Zavrtěla hlavou.

Poutník konečně promluvil. Očekávaná zloba... Nepřišla. Nutil ji o tom přemýšlet jako nad Hatiho úlohou. Celý život je Hatiho úloha, připomněla si. A ona zaváhala na své cestě, protože nevěděla, kam vedou. A kvůli dalšímu tisíci věcí, kterým nerozumíš. Mohl by?
Pohlédla na něj, když jako u správné zpovědi nabádal ke slovům. Přátelé. Chtěla vyslovit šokované jsme?, protože to pro ni vlastně byla velká čest a překvapení, pokud to byla pravda, ale udržela si to pro sebe. Odvrátila hlavu a chvíli, která se jí zdála snad stoletím, přemítala. Jak začít? Chtěl vědět všechno? Ne, jistě ne. Chtěl vědět co bylo relevantní, vztažené k události. Čím méně uší totiž ví, tím lépe, a to i když jde o přátele. "Když jsem se dívala na ta vlčata zápolící se svým osudem, viděla jsem ta svá," vyslovila tiše. "Jsem matkou. Udělala bych vše, abych zabránila utrpení ze ztráty nejbližších, ať už jsou číkoli." Za to mě nemůžeš vinit, je to ušlechtilé. Byl to přirozený instinkt. "Aiduin má sourozence." Možná se setkali a věděl to od jejího syna sám, možná ne. Celé to ale bylo provázané mateřskou láskou, která zkrátka před několika momenty spustila všechny kontrolky. Jako nihilská rodačka neměla ráda utrpení.

Prvních pár momentů jí hlavou rezonovalo jen to, jestli bude syn v pořádku. Vypadal rozrušeně a pak se utlumil, ale ona ho znala, aby věděla, že to v pořádku není. V tuto chvíli ji Omara naštvara víc na to, že promluvila právě k němu, než že jí vyhrožovala smrtí. Intruzivní chuť jí zarýt zuby do krku a shodit do bazénu s krví, aby se to vyzkoušela, však naštěstí úspěšně potlačila.
Vlastně si myslela, že si vedla vcelku dobře. Chvíli. Pak tu myšlenky vystřídaly výčitky a stud, se kterým si nevěděla poradit. Kráčela vedle Ossiana, se kterým si měli promluvit, ale zatímco napjatě čekala na jeho slova, ať už hubování či lekci, odpovědí bylo zatím jen ticho, a to ji ubíjelo. Nedokázala teď své výrazy plně ovládat, a tak se jí přes nešťastnou tvář během cesty mihlo asi všech pět fází žalu. Pokusila se to ventilovat tím, že si bude prohlížet železnici, když tu ještě pořádně nebyla, ale obraz se stal jen šumem na pozadí. "Takže?" Vyhrkla intenzivněji, než by chtěla, a takyže u toho stáhla uši. K Ossianovi měla respekt - měl s ní trpělivost, a to i na veřejnosti. Na veřejnosti. Co když teď ukáže svou pravou tvář? Co řekne na to, že se málem pokusila zachránit vlčata z bazénu krve? Neuvědomovala si to, ale chvěla se napětím. Neměla tu svatou trpělivost co její mentor.

Oddychla si, když Nirix vyslyšel její prosbu a odlehčil její tělo o jeho nátlak. Tlapky jí bezvládně klesly k zemi, ale jinak se nepohla. Snad se bála, co by jakýkoliv pohyb mohl mít za následky. Neležela na něčem ostrém? Nevyvolala by další vlnu zloby? Vůbec nebyla na takovou od Nirixe zvyklá, a děsilo ji to. Pokud za to skutečně mohla - jak? Jak bylo možné, že jí každý coul těla nezastavoval, po tom, jak to dopadlo minule? Měla nad sebou skutečně tak malou kontrolu, že neodolala touze prolít krev výše postavených? Byl jí tento osud souzen? Byla tak, tak... Slabá, že neodolala tomu si na sebe vzít pěknou cetku a nepotlačit cizí vliv?
Trest. Jistě. Neměla sílu na to odporovat, že si ho nezaslouží. Nedokázala to celé totiž vysvětlit. "Omlouvám se, nechtěla jsem, nechtěla..." Mumlala, "neublížila bych ti, jsi můj mesiáš, omlouvám se..." Přestože věděla, že to k ničemu nebude, nenapadal ji lepší způsob jak ukázat, že to skutečně není její vina. Že zpytuje svědomí. A měla zpytovat svědomí další týden bez jídla a vody. V bazénech. Na místě, kde se topila vlčata v krvi. To místo ji děsilo i při ceremoniálu, a teď tam měla být ona? Bude se také celá smečka dívat? A co- co světlo? Vždyť se nesmí dotknout slunce! Neměla energii nad tím více přemýšlet.
Velmi pomalu se přetočila na břicho a srovnala si křídla na zádech, aby se trochu zahřála, zatímco poslouchala rozmluvu dvou vlků, které svým počínáním zranila. Teď už také slyšela ten povědomý hlas. Přál jí smrt. Bellanně slzy téct nepřestaly, ale teď vnímala, jak jí srdíčko tepe. Pohled jí spočinul na koruně, která se válela na zemi puklá na tři kusy, a hypnotizovaně ho na ní zanechala i při dalších tlumených slovech, co vypustila z tlamy k nejasnému adresátovi. "Přijmu jakýkoli trest, co uznáš za vhodný, můj pane." Zavřela oči a oddechovala.

Nirixova zloba bolela víc, než skutečnost, že prožili souboj. Zabodávala se jí do srdce jako jedovatá dýka, napínala každé vlákno naděje, co ještě zbývalo, a tříštila to, co zbývalo z jejího štěstí. Hleděla na něj s nepředstíraným vyděšením. A nejhorší bylo, že... Jeho rozhořčení chápala. Právě málem přišel o život, navíc porušila svůj slib. Počítalo se to, když to prakticky nebyla ona? Ano, jak soudila z mesiášovy odpovědi. "Ne..." Hlesla s hrůzou, když zmínil jejího syna. Tvář se jí zkřivila bolestí, jak cítila drápy v těle. "Aughh, přestaň, prosím!" Plakala dál, a zvedla i druhou tlapku, aby jí zatlačila do jeho hrudi, ale bylo v nich tak málo síly.
Chtěla jsem ho zabít a vzít město. Teď už viděla souvislosti jasněji. Ona, atentátnice Nihilské panovnice, to udělala znovu. Možná, možná... Možná mu to nikdy neměla říct. "Já nevím!" Vypustila vzduch z plic ve snaze si zachránit život, když se doprošoval vysvětlení Mortjy. Mortja. Od začátku...
"Byla jsem v knihovně, a," chtěla se otočit a najít předmět, který ležel opodál, ale jakmile pohla krkem, krev zase tekla a ona zaúpěla a prskala šušně. "Ta koruna... Něco se stalo, já, já... Nechtěla jsem, omlouvám se..." Vzlykla.

Nádech. Výdech. Znovu. Tohle bylo nejhorší probuzení, co kdy zažila. A to zažila smrt své matky, odmítnutí, vlčata i první noc v kultu. Zpočátku nedokázala říct, kde je zem a kde nebe, zda sní nebo je to realita. Byla to ale realita a dávala o sobě drasticky vědět.
Přesně otázku co se stalo hodlala vyslovit, když otevřela tlamu, ale Nirixova zloba ji přiměla podřízeně sklopit uši a otázku potupně spolknout. Při zoufalém pohledu na Nirixe si uvědomovala, že to byla ona sama, kdo mu způsobil ta zranění. Respektive ne ona, ale její tlapy, její zuby, její tělo. Jestli to byl důvod jeho zloby... Ne... Vybavovala si slova, co jí říkal tehdy ve svém úkrytu. Jestli zkusí zabít vůdce tady, zemře. Do očí se jí nahrnuly slzy. Měly tohle být její poslední momenty? Otevřela tlamu, ale slova se dostavovala jen stěží. "Nechtěla jsem... On, on... Prosím." Hrdlo svědilo a štípalo, jak ze zranění, které jí dlouhou bílou srst barvily rudě, tak kvůli všemu křiku a neschopnosti se pořádně nadechnout. Rozkašlala se, lapajíc po dechu. Nirixi, prosím, já- já,- úpěla, jak o sobě všechna zranění začínala dávat vědět. Pulzující krev v těle, horký dech dvou živých bytostí, ledová zem, pach krve... Smysly ji zahlcovaly, a to stejné dělala mlhavá paměť a svědomí.
Zvedla tlapku a položila ji Nirixovi na hruď. Chvěla se slabostí. "Nirixi, prosím, já bych ti... ti neublížila." Sípala stěží, doufajíc, že tím oddálí nevyhnutelné. Toužila po tom vidět svého syna.

Kecy, kecy! Očividně tito vlci neměli žádnou úctu k mrtvým, a Mortja bohužel věděl, že tohle je konec tohoto pokusu splnit poslání. Hatimu patřil svět, nejen město. Město patří mrtvým. Nemít tolik práce s tím vůbec přes cizí zuby v krku mluvit a zvrátit nezvratitelné, nejspíš by jim své motivy obhájil více. Mít více času. Zmohl se na prosté zasyčení: "a jak je náš pán zklamán tvým působením." Jeho odpor trval - nohama se ještě pokusil Nirixe ze sebe sundat, když pustil roh a přišlápl jeho hlavu, ale nebylo to k ničemu. Koruna se překvapivě při pokusu o její shození... Nehla. "Tu mi dal sám Vinquist, TVŮJ PŘEDCHŮDCE, ty bídný červe!" Mesiášův komentář o koruně si vysloužil zoufalý, šílený smích.
Ovšem dost bylo výhružek, panika zase vystřídala domnělou odvahu. "Nikd,-" ta slova vyzněla do nicoty, protože koruna mezi ostrými železnými výběžky na několika místech z tupým tónem pukla. Vsazené kameny ztratily svou intenzivní jedovatou zeleň a předmět se bezvládně svezl z hlavy modré vlčice do trávy. Entita byla poražena.
Zelené oči naposledy nenávistně probodly Nirixe, než mrkly... A byly opět tyrkysově modré a únavou se zavíraly. Bellanniny svaly povolily, křídla bezvládně klesla na zem. Víčka vlčice se otevřela po několika sekundách snad jen z paniky ze situace, do které se v šoku probrala. Cítila zuby pod krkem, zarývaly se do masa a bolestivě jí svíraly hrdlo. Cítila smrt nadosah, a zoufale se třásla. Netušila, na co se to dívá, a k jejímu strachu bytost zvláštních tvarů teď moc nepřidávala, protože nebylo kam, ale zmateně pohlédla nad sebe. Nemusela ani vlka vidět celého, aby věděla, že nad ní stojí samotný mesiáš. "Nirixi?" Zaúpěla téměř neslyšně. Byl zraněný, stejně jako ona, a tvářil se... Nezvykle. Co se stalo? Uvědomění mělo přijít postupně.

Nové zásahy do čerstvých ran co utrpěla od Nirixe před chvílí nebyly příjemné, ale útěchou bylo, že i ona se do cizinky trefila. Nemilosrdně se tlapou pokusila škrábnout i do vnitřní strany končetin, kde chtěla poškodit větší cévy, ale vzhledem k tomu, že iluze stvůry jí zmatečně mátla zrak, tak těžko říct, zda se strefila kam chtěla či věnovala jen další šrám.
Prskala vztekem. Útočnice se náhle pustila, a tak její útok zuby na krk jen promáchl vzduchem. Připravovala se k dalšímu útoku, když ji zapomenutý cíl náhle skočil na záda. Vlivem překvapení i bodavé bolesti v pokousané tlapě neměla šanci to ustát a neslavně se pod Nirixovou vahou svalila k zemi. "To není,-" slova byla k ničemu, samozřejmě. Cizí zuby uchopily její roh a ona nemohl udělat nic jiného než uposlechnout směr, kterým ho táhl. Bellannino vědomí panikařilo. Toto už někde viděla. Bolestně zavyla. "NEMŮŽETE, NESMÍTE,-" nemůžou ho porazit. Nesmí. Jenže cítil, že tomu už je situace blízko, a to jen kvůli stvůře, která se zdála být Hatim. Jenže Hati to být nemohl! Hati by podporoval jeho případ, ne? Ne? Zuby pod krkem ho dostaly do patové situace. "Ne, NE, to nemůžete, JÁ jsem vládce mrtvých, JÁ jsem vládce tohohle města, Hati svěřil Kult mně, MNĚ, Mortjovi, kterého na smrt poslal! Toto je KŘIVDA, KŘIV,- NEMŮŽETE, MÁ ŽENA,-" panikařil, slova sekal. Jeho tvář střídala výraz absolutní paniky a nemilosrdné zlosti. Čumák se krčil, ale oči mluvily o strachu. Modrá vlčice byla plně v tlapkách kulťanů.

Skoro zapomněl, jaké to je, být smrtelníkem. Všechny ty vjemy... Všechna bolest. Zuby, co cítil v krku, byly vlčí, a přesto mu zbytek smyslů říkal, že soutěží s bohem. Marný souboj, ne? "Město patří mrtvým!" Protestoval naléhavě, když se mu zrovna dařilo. Nevadilo by mu obětovat tuto schránku, mohl si najít jinou, jenže... Koruna. Koruna, která Bellanně pevně seděla mezi dvěma rohy, by přestala působit, a to nemohl dopustit. Byl tak blízko k splnění svého poslání! Kapitulace nepřicházela v úvahu, a asi už o ní nechtěl slyšet ani od mesiáše, ani od zvláštní kreatury, na kterou se teď mohl podívat blíže.
Kapka krve zabarvila roh okřídlené vlčice. Dosedla zpátky na všechny čtyři v momentě, kdy se soupeřka opět pustila vpřed. Byla děsivě obratná a stejně děsivě vypadala. Mortja kvůli tomu na drobek sekundy zaváhal a stvůra se mu stihla i přes trhnutí stranou zakousnout do kůže na straně krku. Instinktivně zamával tlapami ve snaze dlouhýma nohama poškodit břicho nepřítele a tesáky se zatím rovněž ohnal po krku.
Mluvě o mesiášovi... Tomu nyní souboj nevěnoval příliš pozornosti. Bellanna zatím víceméně držela rovnováhu na zadních, ale k němu stála zády. Chyba?

Nářky mesiáše, kterého označil za slabého, byl akorát pohlazením pro jeho neklidnou duši. Tlapka bolela a asi ještě chvíli bolet bude - obzvlášť protože už předtím nesla jizvu z jiných bojů, které ho nezajímaly - ale dařilo se mu. Rudooký její nohu pustil a marně se vzpouzel většímu a silnějšímu tělu, které ještě velmi motivovala vůle dokončit úkol. A on si zvolil smrt.
Z monstra, o kterém si myslel, že mu je pomocí zhůry, se ale spletl. Byl doslova zastaven uprostřed svého villain monologu... Útokem. Nemusíme zmiňovat, že to od Hatiho, jak se domníval, absolutně nečekal. Monstrum mu před zraky nelogicky změnilo tvar, když se náhle dostavil fyzický kontakt. Modrou vlčici trhnutí za šíji hodilo dozadu a Nirix válející se v trávě a potřísněn svou i její krví byl volný. "Ne,-" hlesla s očima dokořán a mocně máchla křídly, aby s nimi udeřila útočníka. Jak se ho zbavit, jak se vysvobodit? Byla toto zkouška jeho víry? Cítil hrůzu a cítila ji i Bellanna, leč tu právě teď děsila celá realita, která byla horší a horší, aniž by to mohla zastavit. Opřela se o své zadní nohy a dopřála si jeden nádech, než se pokusila hlavou ohnat a udeřit svými rohy. Strach nesměl paralyzovat, nesměl. Poslání převzít město bylo teď to nejdůležitější. I kdyby to znamenalo zabít vlastní bohy.