Príspevky užívateľa

Vzhledem k tomu, že v Norestu většinou doteď mimo výjimečných dnů zažívala spíše podmínky mírné, o nějakých velkých mrazech nebo nepříznivostech věděla spíše teorii. Jaké by to reálně bylo, kdyby zamrzly velké řeky nebo bylo sněhu tolik, že by nešlo chodit ani na lov? Křídla na zádech jí v mnohém život ulehčovala, ale proti zimě byla bezradná i nimi. Nebylo radno tohle vše podcenit, to mu dávala za pravdu. Její žádost o nocleh nebyla odmítnuta, i když tušila, že Timothée asi není postavení, aby o tomhle rozhodoval. Trochu se spoléhala na to, že vzhledem ke spojenectví to nebude žádný velký problém. Navíc, mít tak ona věrohodné kamarády mimo smečku, určitě by si je taky vodila domů! "Moc ráda uvidím tvůj sklad!" Zavrtěla ocasem. Zajímalo ji, jakým způsobem si tmavý medic svá léčiva třídí a uskladňuje, ačkoli daleko větším lákadlem byla nějaká prostá vlčí konverzace o životě. Drby taky! Těžko říct, jestli na něco takového bude mít čas. Už teď měla někde uvnitř pocit, že ho určitě vyrušuje od něčeho hrozně důležitého. "Byla jsem u vás kdysi dávno, vlastně tak před rokem... To nám tam něco ukazovala Ryumee. Jsi teď ve smečce medic sám?" O situaci mediců u Přízračných toho vlastě moc najistotku nevěděla, krom toho že Tim byl velice pracovitý a jeho sestřenice byla taky nemálo vzdělaná v oboru. Vsadila by se, že si to Tim v té jejich noře předělal.
Bylinky, sladké bylinky. Heřmánek byl pro Nihilské velmi důležitý - a přestože zrovna tahle symbolika Bellannu v souvislosti s její prací otravovala, neboť si neustále připadala že něčemu dělá reklamu, musela přiznat, že dobrá rostlina to rozhodně byla. Hojná a účinná, jednoduchá na použití. Byla to první léčivka, o které se kdy naučila. Přitakala na jeho poznámku. Až o sekundu si uvědomila význam - však ona nebude moct při čekání vlčat užívat třezalku! Jak mohla zapomenout? Její zásoby kozlíku byly rozhodně menší než ty třezalky. Zvedla zrak od myšlenek až při zmínce pouštní růže. Ta kytička, co měl na workshopu, och ano - ta, kterou šli sbírat v poušti. "Funguje to i v tomhle chladu?" Netušila kolik až toho ta naoko křehká rostlinka vydržela, jen to, že docela snadno chytala plíseň. Malá hodnota to ale určitě nebyla. Větší problém mohl představovat vzduch, jehož mrazivost by teoreticky způsobila rýmičku i při kratším pobytu. Uchechtla se nad vtipnou myšlenkou. "Představ si pět popotahujících vlků jak sedí a nasávají spolu pouštní růži." Taková aktivita zněla vlastně docela zábavně. Úsměv jí z tváře ale záhy opadl, když si uvědomila, že to asi není úplně humor, co by měla ukazovat. "Teda, ono to vtipné není. Ale... No, to je jedno, pokračuj, prosím." Připadalo jí, že ještě chtěl k onomu tématu rad na zimu něco dodat.
Pokývala na jeho zájem. Se zájmem by mu tohle sdělovala, vyšetřování to bylo zajímavé, ale nechtěla mu to slibovat, kdyby se náhodou dostala ke konci dostupných informací příliš rychle. "Svůj život mimo Norest si pamatoval, vyloženě až příchod sem se mu rozmazal, co jsem pochopila. Ale ohledně vzpomínání, ani já jsem si nebyla jistá, že by pro něj bylo bezpečné a dobré, kdyby se rozvzpomněl." To nemělo být její rozhodnutí, ale pacienta se zkrátka nemohla zeptat, jestli chce zpátky své vzpomínky, když ani nevěděl, o čem byly. Ne, že by to uměla. Ale to morální dilema! "Ale myslím, že nejlíp si rozvzpomene právě interakcí s vlky, které už potkal a třeba zapomněl." To dávalo smysl, že by si vlk vybavil aspoň nějaké pocity spojené s danou osobou, když už ne rovnou obrazy z minulosti.
Zatím ten Roihu zněl jako trochu nezkrotná element, to ji ale neodrazovalo. Když to bylo pro dobro věci nebo věci velmi zajímavé, v jejím zájmu, zapomínala na svou častou nechuť s ostatními mluvit. "Určitě bych ho ráda viděla," řekla, "ani jsem netušila, že taková amputace prstu jde přežít bez velkých následků. Navíc, doplnit si příběh by bylo taky fajn... Ale, hm, nebude reagovat špatně na informaci, že jsem pomohla jeho protivníkovi?" To se nemusel nikdy dozvědět, ale tohle už nechávala na Timothéem. Její pacient konec konců Roihu nebyl a lokální doktor měl lepší znalost, kolik by bylo vhodné mu sdělovat.

Následujících pár týdnů, rezonovaly jí myslí starosti. Nakonec jim ale beztak nezbývalo, než se s tím, co mělo přijít, smířit, i kdyby to měly nastat ty největší mrazy, co kdy Norest zažil. "Jestli to bude horší, docela se obávám, že později v zimě nebudu schopná sem docestovat ani se svými křídly," poznamenala, upozorňujíc na to, že ani teď to nebyla zrovna procházka. "To je vlastně další věc. Myslíš, že bych u vás mohla zůstat přes noc?" Zima jí sice nebyla, ale únavu cítila. Kdyby na cestě zpět náhodou potkala někoho, kdo by jí šel po krku nebo se přiřítila sněhová bouře, dost možná by neměla sílu s tím bojovat.
Že Timothée pracoval na sběru důsledně ji ani v nejmenším nepřekvapilo. On svým povoláním žil, co ho znala. I ona pracovala pilněji než loni a předloni. Začínala ale pochyboval o své vlastní připravenosti. Ona botanika a bylinkářství byla věc první, lékařství věc druhá. Ta zahrnovala péči a komunikaci s pacienty, kterou sice v základu zvládala, ale pomyšlení, že za ní místo jednoho kripla za týdně či měsíčně půjde tři a více vlků za den zněla... Vyčerpávajíce. Navíc, když s Toshim plánovali rodinu! "I Nihilský sklad by měl být na zimu patřičně vybaven, troufám si říct," aspoň na tu běžnou. Vždycky se mohlo něco pokazit a téměř jistě se něco pokazí, to bylo přirozené. Dodala to pro ucelenost informací. Jejich smečky byli spojenci, takže jí připadalo důležité to zmínit, byť jen pár slovy.
Její společník nelenil, rozmluvil se o směsích na imunitu. Nějaké to know-how. Nechala ho aby vše řekl, v průběhu přikyvovala. Poslouchat ho tady bylo rozhodně mnohem příjemnější než na workshopu. Nebylo tu nic co by ji rozptylovalo a měla pevný cíl. Zmíněné nabírání váhy jí vlastně donutilo k nějakému prozření. Ani si toho nevšímala, ale na podzim jí instinkt radil více jíst - teď jí to dávalo smysl. Netušila, jestli tohle Sasha mezi smečku roznesla, aby více jedli, modrá to ale zcela jistě opomněla. "To máš pravdu... Se směsí na imunitu, já doteď používala vyvážené množství heřmánku, šalvěje, řebříčku a případně česneku. Nejlépe se mi osvědčil rakytník, ale toho nemám tolik, takže ho zatím šetřím na horší časy, primárně pro vlčata, panovnici a lovce." Vždycky se snažila první sáhnout po bylinách běžných, které se dobře doplňovaly, ale teď věděla, že by mohla využít i jiné plody, které se třeba nedaly použít na nic jiného. Třezalky měla na psychické stavy své soukromé zásoby, takže teď věděla, že zásoby smečkové může použít i pro zvýšení imunity.
Slovo páni bylo docela namístě. Pro ní to bylo velké páni, když tam v háji Enkida v tomhle stavu našla, protože se ztrátou paměti takového rozsahu se ještě nesetkala. Na to měla doma ale naštěstí svou zrzavou tetičku, která věděla, co a jak s větší jistotou, než ona. Jakmile Timothée zmínil experiment, pootevřela tlamičku. To byla vskutku zajímavá úvaha, kterou by ráda prozkoumala! "Víš, že jsem si říkala to samé? A bylo mi blbé o tom vůbec přemýšlet, ale říkala jsem si, že pokud ho postrčím správným směrem, třeba už se v první řadě nikdy nebude muset dostat do takového souboje, který mu způsobil tu ztrátu paměti." Myslila si, že tohle si navždycky nechá pro sebe, ale pokud to někdo měl pochopit, věřila, že to bude právě Timothée. "O psychopata ve smečce opravdu nestojím, takže ho sleduju. Má bratra, takže doufám, že toho jednou potkám také a dozvím se více o jeho rodinném životě. Psychologie není můj obor, ale... Zajímavý návrh, skutečně." Onoho bratra teď měla motivaci najít co nejdřív. Teorii, že vlastnosti jsou vrozené ještě nikdy neprozkoumávala...
Kdyby jí někdo přinesl její ztracený prst, rozhodně by ho pyšně nenosila na krku ani nejásala radostí. Byla by to připomínka špatné zkušenosti, to nikdo nechtěl mít na očích. Přesto byla ráda, že Timothée souhlasil s tím, že zamlčet bezprstcovi tuto informaci není dobrý nápad. "A je doma? Ještě jsi nezmínil, jestli se uzdravil v pořádku." Snažila se nenápadně navrhnout, že by se za ním mohli jít podívat. Taky jí zcela upřímně zajímalo, jestli si z takové ztráty vlk nese trvalé následky, případně jaké. "Může bez prstu chodit?" Uši napřímila, prahnouc po odpovědích.

No jo, oni byli Přízrační vlastně smečkou v Norestu nejsevernější. Z celoživotního pobývání na jihu, kde v zimě obvykle v údolí ani nezamrzaly řeky, si to skoro neuvědomovala, že někde jinde v doletové vzdálenosti může být o tolik rozdílné klima. Možná zimu podcenili všichni, když byli překvapeni jejím brzkým příchodem. "Myslíš, že je to jen začátek?" Její tvář opustila ta špetka humoru, vystřídala ji starost. Oba byli doktoři - věděli, kolik práce jim připadne na hlavu, kdyby se celé smečky rozhodly onemocnět. A co hůř, co by se stalo, kdyby oni sami onemocněli! Teď se k tomu přidávaly ale i obavy o tu dopravu a jídlo. Musím Toshimu říct, ať ještě něco naloví, kdyby náhodou hůř bylo.
Na profesní talk byla tentokrát připravená. Byla si s tím vším mnohem jistější než když se poprvé potkali. Vlastně ji ono setkání s Timothéem donutilo se hecnout a pokusit se zaplnit všechny ty díry, co ve vědomostech měla. "Na chřipky, zimnice, imunitu, případně omrzliny... Z preventivních důvodů." Materiály měla svoje doma, ale dodatečné informace se hodily vždy. Příbalový leták novým, teoretickým lékům totiž nikdo ještě nenapsal. Chtěla se připravit i na nejhorší, přestože doufala, že k takovému nedojde. Snad tímto tmavému nebrala čas, který by strávil na něčem pro svou smečku - útěchou jí bylo to, že i ona měla co mu nabídnout nazpět.
Její špatný pocit z neangažovanosti na léčitelském workshopu se ukázal být zbytečný. Hlava jí upozorňovala na to, že Timovi to hle opravdu vadit nebude už dříve, ale až teď přiznala, že měla pravdu. Snad jen pro dobro svého svědomí si o tom potřebovala popovídat. Kývla a pousmála se na jeho vlídná slova. "Dobře. Tak já ti o tom řeknu později. Když zbyde čas." Práce první, zábava potom. K ironii věci, téma, které měla téměř na jazyku, se bohužel zrovna zábavným nazývat nedalo. Nevadilo jí ho proto prozatím odsunout stranou.
Už změna v jeho mimice naznačila, že o události s tulákem skutečně něco ví. Ošetřoval druhého účastníka oné rvačky. Připadala si úplně jako v detektivce, jak povídal, protože to začínalo dávat smysl! Jen to vyvolalo i v jejím výrazu jiskru nadšení. Až po pár sekundách si uvědomila, že to je asi nemístné, když se baví o něčím zdraví. "Roihu? A je v pořádku?" Onoho rimora neznala, její starost proto vyplývala čistě ze zájmu léčitele. Jestli mu ale měl návrat jeho prstu udělat radost, pak byla ráda, že ho vzala s sebou a mohla se o to postarat. "Onoho tuláka - Enkidu se jmenuje - jsem našla v Dormanském hvozdě," blíže Ignisu, než bych chtěla být. Informace se tedy asi shodují, hm. "Byl v bezvědomí po úderu tupým předmětem. Když se probral, nevybavoval si nic ze svého života v Norestu, takže asi půl roku. Zmínil, že bojovat umí, ale nebyl mi schopný ani odpovědět na to kde se nachází, natož cokoli o smečkách nebo o tom souboji... Takže se obávám, že kompletní příběh nikdy nedostaneme." No, ale na něco přišli. Byla si docela jistá, že pokud byl Enkidu nebezpečný předtím, na své konfliktní já z velké části zapomněl. To se dalo považovat za pokrok k lepšímu. Řešilo to i záležitost mezismečkových vztahů, doufala - když si týpek nepamatoval nic o souboji, nemohla ho trestat neposkytnutím azylu, přestože se provinil vůči spojenecké smečce, ne? Neměla v diplomatických záležitostech přehled, ale takhle jí to dávalo smysl. "Chceme mu ten... Prst... Předat?" Napadlo ji. Možná svou předešlou větou myslel právě fakt, že ho mohl chtít zpět. Silně pochybovala o tom, že by se dal navrátit do funkčnosti bez pomoci nějaké magie.

Měla špatné tušení, že vítr by mohl později toho dne přinést špatné počasí, ale nechtěla se ohledně toho teď stresovat - ke svému štěstí totiž zanedlouho zaznamenala tmavou srst rohatého medika. Nečekala, že bude mít takové štěstí! Docela se jí ulevilo, že nebude muset řešit nějaké diplomatické hlouposti s vlky, které neznala. Profesní kruh jí v tomto ohledu připadal mnohem vlídnější, než ten smíšený. Bez váhání se mu rozešla naproti. Jeho pozdrav sotva slyšela, a tak si dovolila udělat ještě krok blíž. "Dobrý den i tobě, Timothée," pousmála se. "No, vždycky může být hůř." Komentovala počasí. Vlastně měli dobré podmínky, pokud se nebe nerozhodne seslat další sníh. Úsměvné. Černý naštěstí nedal dost dlouhý čas jejím myšlenkám, aby se zamotaly, a tak byla připravená, když se zeptal na důvod její návštěvy. "Měla jsem v plánu tě navštívit ještě před zimou, ale první sníh přišel nějak brzy," začala. Ale vtipy stranou, její řeč zvážněla. "Mám hned několik věcí. První věc - přišla jsem se se s tebou pobavit o oboru, pokud jsi ochoten sdílet vědomosti. Mám určité způsoby přípravy směsí bylin na zimu, ale zajímal mě další názor." No, snad nebude takovou meducínu na chřipku po takovéhle cestě potřebovat taky. Měla víru, že díky červenému talismanu byla odolnější, ale to taky mohlo být pouhé placebo, protože jí nebyla zima. "Pak jsem se ti chtěla omluvit, že jsem ničím nepřispěla na workshopu. Jako léčitelka, myslím, vědomostmi. Byla to ale velmi pěkná akce. V mé mlčenlivosti byla... Věc osobní, obávám se. Můžu ti to vysvětlit, pokud budeš chtít." Boha jeho, moc mluvíš! A ještě jsi ani neřekla tu nejdůležitější věc! Sama si přišla divně, že najednou produkuje tolik slov. Vlastně už se nevědomky ani nedívala do očí Estreláka, ale někam k jeho tlapkám. Téma osobní bylo vždy těžké na rozebírání, ale vlastně to řekla, protože to chtěla s někým sdílet. "No a nejurgentnější věci, s kterou přicházím - nedávno jsem přijala do péče tuláka, který se nejspíše zapletl do boje s někým od vás. Nedozvěděla jsem se od něj nic, prodělal ztrátu paměti." Jak to říkala, nadzvedla jedno křídlo, aby od svého opasku oddělala malý váček. "Věřím, že tohle patří někomu od vás." Položila ho na zem a odkryla kousek něčeho bělavého. Opravdu se snažila, aby prst pro ni neznámého původu zůstal v co nejlepším stavu - a s konzervací jí chlad docela pomohl. Stále se v duchu ale šklebila nad tím, jak bolestivé by bylo o takový prst přijít a manipulovat s tímto kouskem mrtvé tkáně pro ni bylo nepříjemné. Doufala, že Tim bude mít nějaké vysvětlení a kompletnější informace. Vzhlédla zpět k jeho očím.

Cesta na sever byla v tomhle počasí nanic. Sníh pokrýval celou krajinu a přestože slunce občas osvítilo krajinu, jeho jemný svit nebyl zdaleka tak silný, aby ohřál zem na nějakou příjemnou teplotu. Štěstí, že nedávno získala onen podivný červený amulet, protože co vypozorovala, skutečně věci okolo oteploval. Neměla proto problém s teplotou, prozatím - stále tu však byl problém sněhu a nemalé vzdálenosti, která mezi Nihilem a Přízračnými ležela. Právě za spřátelenou smečkou dnes měla namířeno. Chtěla navštívit Tima, soudruha léčitele, se kterým si docela porozuměla. Byl tím nejbližším ke kamarádovi, kterého u Přízračných znala, nejspíše. Na léčitelském workshopu neměla ani šanci vyjádřit mu svůj obdiv, že takovou věc uspořádal! Kdyby ho znala více a dříve, pravděpodobně by byl jejím idolem v oboru. Nebyla to ale pouhá touha po tom mít kamarády a trochu se jim věnovat, měla samozřejmě i vážnější úmysly. Kromě červeného amuletu si s sebou nesla i dvě menší brašničky a za opaskem měla i nějaké jmelí, co sebrala po cestě.
Své pokusy o to si zkrátit cestu letem už vzdala, když se setkala s přeháňkovým sněžením. Nebylo to příliš efektivní, když vítr vanul ze severu, takže se radši prošla sněhem. Teď bylo jasno - a když konečně zaznamenala, že hranice Přízračných je blízko, srdíčko jí zaplesalo radostí.

Když toužila po společnosti, nečekala ji od modrého vlka z Ignisu, kterého kdysi potkala. V době, kdy byla ještě mladým, silně poznamenaným týnejdžrem, co se ztrácel v životě. Onen strach co zažila při setkání s ním si dobře pamatovala. Snad jen její stromový highground jí dával pocit jistoty, když ji zrovna tento vlk překvapil svou hlasitou poznámkou. Okamžitě se otočila za ním, rozpoznávajíc ten hlas. I on byl mladší, když se viděli naposledy. Dnes už se ale nehodlala krčit, přestože to byl její první instinkt. Naopak, stáhla uši k zátylku a nasadila ostrý pohled. "Tvojí mámu," zavrčela podrážděně, ale neodvrátila se od vlka. Ba naopak, s opatrností se mezi větvemi uvelebila tak, aby se na něj dívala čelem. "Ale budu hádat - je mrtvá nebo jsi ji nikdy nepoznal, Ignisane." Jak se v průběhu věků přesvědčila, většina vlků si nesla nějaké špatné události ve svém životě. Obvykle pro to v srdíčku nalézala soucit a pochopení, vůči smečce ohnivé v tomto však byla slepá. Pootevřela křídla, snad jakoby se snažila ukázat na svou velikost. "Stále jsem neodpustila tobě ani tvé smečce, jen pro informaci. A neplánuji to. Ani moje matka by neodpustila." To nebyla pravda, její matka by odpustila komukoli cokoli, co si budeme. Její obrázek byl v očích její dcery dnes však už přikrášlený. Pokračovala v ne zrovna přátelském přístupu, poukazující na jejich konverzaci v troskách. Rozvzpomínala si, o čem se tam bavili, i když jen matně. "Už se vás nebojím!" Věta, která by za normálních podmínek zněla trapně, okřídlené ale momentálně dodala odvahy.

Přikývla na jeho poznámku o bratrovi. Měl naději, základní lék na všechny strasti, důvod k tomu se snažit jít dál a zvítězit. Vlastně mu ten nevinný optimismus záviděla. Dostane takový každý, kdo se nechá praštit do hlavy? Protože jestli jo... Přála zrzkovi, aby jeho bratr skutečně nebyl daleko a neměli mezi sebou nepěkné vztahy, které by si náhodou nepamatoval. "V pohodě," odvětila na jeho poděkování s pousmátím. Trochu jí připomínalo, proč tohle povolání mimo jiné dělá - pro onen vděk, úsměv a respekt. "Třeba se ti u nás bude líbit a rozhodneš se přidat ke smečce," dodala jen tak mimochodem se zrakem upřeným někam k obloze. Ále samozřejmě nemusíš. Naši narozdíl od jiných zdejších smeček nechávají tuláky na území v míru, dokud nejsou hrozbou." Uvědomila si, že to mohlo znít jako nabádání. Ona rozhodně nechtěla, aby si myslel, že se musí přidat, protože mu někdo pomohl! To už by její pomoc nebyl dobrý skutek, ale vydírání, a taková ona nebyla.
Prst neznámého Přízračného si uložila a jakmile i její společník zahlásil, že je v pořádku, byl čas vyrazit. "Dobrá. Tak pojďme." Mávla ocasem, počkala než se zcela vzchopí k cestě a vyrazila směrem k jihu. Byla připravená mu pomoct, kdyby se svým tělem při chůzi soupeřil. V hlavě měla ohledně rohatého stále otázky, a tak se při cestě chtěla pokusit dostat na ně odpovědi. "Řekni mi něco o sobě, Enkidu." Pobídla ho, nechávajíc mu volnou tlapku s odpovědí, pokud se vůbec rozhodne odpovědět. Zaprvé si myslela, že by to mohlo pomoct jeho paměti, zadruhé upřímně chtěla vědět, koho to vede do smečky.

Ze strany šedého stále neproběhlo uvědomění a Bell si musela v hlavě překopat celou představu o tom, jak to vlastně mezi těma dvěma bylo. Těžká věc pro ni, ale konec konců, její věc to nebyla. "Oh," zaměřila pohled někam jinam, "myslela jsem, že jste..." Ne tvoje věc, Bellanno! Zvědavost se rvala se slušností, ale vzhledem k tomu, jak divné pro ni bylo o vztazích mluvit, přirozeně od tohoto tématu opustila. "To je jedno. Asi blbá otázka, promiň." Smetla to ze stolu. Třeba se o něčem takovém ještě pobaví až doletí na nocoviště.
Ve slunečním světle se obrovské struktury města leskly a upoutávaly veškerou její pozornost. Vždy se tam chtěla podívat, ale chápala, že by to nemuselo dopadnout dobře.

Bellanna byla na cestě navštívit Přízračné. Měla s sebou něco, co jim nejspíš patřilo - nebo konkrétně, někomu z nich. Bohužel pro ni, brzký příchod zimy jí z této výpravy dělal docela výzvu. Minula přítok řeky Igny a pokračovala dál na sever, snažíc se aspoň trochu popoletět, ale nic příjemného to nebylo. Používání křídel už skoro nebylo ani výhodou, ba naopak, měla větší plochu, kterou bylo nutno chránit před chladem. Otravné! Byl z ní akorát tak jeden velký rampouch kdykoli, kdy letěla příliš vysoko nebo dlouho. Osud zatím jejímu přání o mírné zimě příliš nevyhověl. Sníh pokryl úplně vše, vše bylo nechutně bílé a bolely z toho oči.
Rozhodla se přistát a opět jít pěšky. Měkce dosedla někam na pobřeží, nedaleko stromů. Krátký průzkum okolí jí odhalil jmelí v koruně jednoho z nich. To se může hodit na krevní tlak! Ovšem že jí okamžitě napadlo využití, byla léčitelkou. Nečekala, že by touto dobou ještě něco rostlo. Proto ještě vynaložila energii k vzlétnutí a nějak se posadila do rozsochy stromu, aby rostlinku posbírala a připevnila na svůj opasek. Pozdravilo ji přitom zuřivé pípání sýkorky, kterou nejspíše vystrnadila z jejího úkrytu. Oh. Sorry né sorry. Jakmile měla hotovo, podívala se dolů. To ticho bylo docela nepříjemné. Tak ráda by tu měla někoho bližního, čas by hned utíkal rychleji.

Překročili hory? Tak to bude ze severu... Nebo ze západu. Ne, nevěděla, odkud by tak asi mohl přicházet. Za Kotlinou nikdy nebyla a prostor hor okolo Ignisu pro ni byl velkým no-no. Co na tom ale záleželo? Zrzek netušil, kde by jeho Gilgáš mohl pobývat, takže to bylo také pasé. Hrozně ráda by se o týpka postarala a pomohla mu najít bratra i ztracené vzpomínky, ale věděla, že upínat se k tulákovi by byla hloupost. Přesto jí napadlo řešení, jak získat čas. "Duh, je podzim, jestli jste přišli na jaře a nejste úplně bratři co by drželi stále u sebe, tak může být kdekoliv. I za hranicemi Norestu, daleko odtud." Cítila nutnost ho uvést do reality s dávkou kyselé upřímnosti. Nepamatoval si svou historii, to byl teď jeho hlavní problém. Nebo to si aspoň modrá myslela. "Vemu tě k nám do Nihilské smečky, je to jen kousek odtud. Budeš si tam moct odpočinout, nabrat síly a třeba přijdeme na to, aby sis vzpomněl na víc... Z toho, co od tebe slyším, trpíš amnézií druhého stupně." A já se o tomhle potřebuju poradit s někým zkušenějším, protože takhle bravurně se praštit do kebule se doma jakživ nikomu nepovedlo. Nemohla přiznat své nedostatky nahlas, žejo. Skutečně měla za to, že procházka po známých končinách a další rozebírání matných vzpomínek by mu mohlo pomoct obnovit aspoň nějaké to procento informací a vjemů, o které přišel. Čím dřív po úrazu, tím líp. Trochu se bála, co za cápka to byl, ale teď a tady vítězila její dobrá vůle pomáhat.
Úplně zapomněla, že nedokončila tu myšlenku se smečkami. Zřejmě nevěděl nic ani o nich. "Přízrační jsou jedna z těch smeček. Sídlí na severu u hor a jsou to vesměs dobří, učení vlci. Pak je v Norestu Kult, ten sídlí v opuštěném lidském městě a nikdo, kdo nepatří k nim, nesmí dovnitř..." O Kultu se možná kdysi dávno nic nevědělo, ale stačilo, aby se zprávy rozkřikly. Neznala o co jim jde, jak jako smečka fungují ani co to vlastně vyznávají - a že to napínalo její zvědavost - ale chápala, že kulťané nechtějí návštěvy. Taková zpráva by se šířit měla, dle jejího názoru. Proto se rozhodla před městem varovat i Enkida. "A mimo Nihilu, kam patřím já, je tu ještě Ignis. S těmi se nepřátelíčkuj, to jsou prolhaní bastardi, jde jim jen o krev." Poslední větu řekla o něco méně formálně a tišeji. Byl to její ostrý názor a doporučení pro něj, přestože to nebylo úplně racionální... Ale o tom se neměl dovědět. Samozřejmě že mu o tom musela říct a doufala, že si její slova pan zapomnětlivý vezme k srdci. Bylo to špatné, že se snažila pro svou věc získat další vlky? Bylo ještě horší, že verbovala někoho, kdo zrovna prodělal mozkové trauma?
Onen prst, který se bez zbytku těla válel v krvi opatrně zabalila do velkých listů, zavázala a přidala ke zbytku svých drobných zavazadel. Byla sem původně sbírat, konec konců. Hodlala si to schovat... A možná, možná se pokusit poodhalit víc k téhle věci návštěvou Přízračných. Ne, že by tam měla nějaké kamarády- vlastně měla, Tima! Třeba by věděl. A už měla výmluvu k dalšímu cestování. Došla zpět k pacientovi, který tvrdil, že je mu líp. Zbytek jeho ranek nestál za řeč, hlavním předmětem jejího zájmu byla hlava. "Vidíš jasně? Žádné šmouhy, žádný dvojitý obraz?" Položila mu ještě kontrolní otázku.

Ve smečce bylo fajn vědět, za kým jít, když si nabijete čumák, přiotrávíte nebo někomu omylem rozbijete držku a snažíte se to napravit. Přestože věřila, že Sol nikdy neměl důvod se zajímat o zbytek týmu, když jeho máti mu jistě poskytovala všechnu péči, co potřeboval, jeho neznalost ji udivovala. Byla to náhoda nebo skutečně chyba smečky, že se takové informace nešířily? Asi by jí vzteky praskla žilka, že opět někdo nedoceňuje její náročnou práci, kdyby teď byla sama, ve společnosti se nad těmi myšlenkami ale víc nepozastavovala. Možná to řekl jen tak, protože nevěděl, co říct. Že by byl sociálně neschopný, to by ji nepřekvapovalo, ani ona nevyhovovala popisu stereotypního společenského vlka. "Bellanna," opravila ho bez váhání. Viděla, že z toho měl trochu stresík, tak se snažila svou klidnou tváří vyjádřit, že jí to nevadí. "Dcera Lady Luny a Sira Orsona." Ta jména mu nejspíše nic neříkala, přesto je zmínila. Třeba mu někdy máma vyprávěla o dřívějších dnech.
Otevřít to téma býval i pro ni velký strašák a občas stále měla epizody, kdy se jí draly slzy do očí, ale ne dnes. Teď byla v takovém rozpoložení, že by někomu velmi ráda řekla o všem, co ji na světě štvalo, co komu křivdila a že ji to všechno kolem nanejvýš štvalo. Dívala se na něj, když mluvil. To, co popisoval, jí bylo tak neskutečně děsivě známé, že se jí na tváři objevila soustrast a musela přesměrovat oči jiným směrem. "Rozumím," řekla jen. Zahleděla se někam nad moře. On působil, že se tady sesype, tak neměla problém říct i něco o sobě a dát mu to privilegium, že někdo neanalyzuje každou grimasu, která se na jeho xicht dostane. "Moje matka byla zavražděna, když jsem byla ještě vlčetem. Ignis se o to postaral," začala, v hlase smíření, zášť i smutek zároveň. Fakt, že se tomu stalo před jejíma očima schválně vynechala. Nechtěla, aby to znělo, že jeho smutek ze ztráty rodiny není validní, protože na tom byl někdo hůř. Ztratil bratra, nebylo to podobné? "Otec neunesl ztrátu své partnerky a odešel, jeden z mých bratrů ho brzy potom následoval. Ten druhý zmizel bezestopy pár týdnů po něm." Amiáš nikdy s nikým moc nemluvil, takže i kdyby jeho odchod byl plánovaný, dovedla si představit, že by se nenamáhal o tom někomu říct. Taky někde mohly ležet jeho kosti, protože se mu stala nehoda. Nikdo nevěděl... A přestože nevědomost bolela, možná to tak bylo lepší.
Na chvíli se odmlčela. Vůbec by ji nevadilo, kdyby chvíli jen seděli v tichu, ale nechtěla mysl svého společníka nechat odvandrovat, protože věděla, kam by to nejspíš bylo - do země smutku. "Upřímnou soustrast za tvého bratra." Teď když věděl i o příběhu její rodiny, doufala, že bude ochoten v této debatě pokračovat. Měli toho společného tolik! Nebo aspoň tu jednu zásadní věc - oba se potýkali s fenoménem opuštění. "Nebudu ti říkat, ať máš naději, že se ti vrátí otec se sestrou, protože se to pravděpodobně nestane, ale... Máš kvůli tomu pocit, že tě provází prokletí a každý, na kom ti kdy záleželo, jde pryč? Ale řeknu ti tajemství," teď už se jeho směrem otočila. "Není to tvoje vina." Možná se pletla o jeho vnímání situace, ale doufala, že ne. Tohle potřebovala slyšet ona kdysi dávno a nebyl nikdo, kdo by jí takové ujištění poskytl. Monarchie nedokázala chránit své členy, stejně jako neplnila svou funkci v tom si je udržet.

Jeho tón svědčil o tom, že na čtyři smečky si trochu vzpomínal. Možná nebylo ztraceno vše, dobrá zpráva, třeba se o něm ještě něco dozví. Jeho odpověď o čase příchodu byla ale docela zdrcující. Čekala den, možná týden, ale půl roku? Nebo myslel dokonce loňské jaro? No to podrž, za tu dobu se mohl dostat do tolika konfliktů a ona se nejspíš nedozví o žádném z nich. Tiše si povzdechla. "Poslouchej, můžeš Gilgá-... Svému bratru, věřit? A nevíš, kde by se mohl nacházet? Někdo by na tebe po takovém úrazu měl dávat pozor, ale jestli by ti mohl ublížit, tak tě do jeho péče svěřovat nebudu." Starala se až moc? Možná. Její rezignovaný tón tomu moc nenapovídal. Měla své práce dost, ale nehodlala ho nechat plácat se v nebezpečí. Také si až pozdě uvědomila, že označení pro jeho bratra je nejspíš přezdívka. Gilgáš? Divné jméno.
Usmála se na jeho lichotku, ale nechala ji bez verbální reakce. Žvýkal si svou meducínu, tak se rozhodla trochu porozhlédnout kolem, aby měl trochu klidu. Přičichla si k místu, kde byla krev. Mezi štiplavou železitou vůní nalézala i pach jiné smečky. To mohl být problém. "Máš špatnou historii s Přízračnými, Enkidu?" Podívala se po něm s mírným podezřením. Kdyby tu našla krev ignisana, možná by jí to i přinášelo radost, toto ale rozhodně nebyl důvod k jásotu. Ježiškote, snad tady nepomáhala nějakému kriminálníkovi. Kousek dál v trávě nalezla něco ještě podivnějšího, zřejmě produkt té rvačky, která rohatého poslala do amnézie. Malý kus organického materiálu. Strčila do toho tlapkou a brzy pochopila, na co se dívá. Nasadila zaražený znechucený škleb, než ji napadlo, co se zbloudilým prstem krémové barvy dělat. "Jak se cítíš?" Směřovala otázku k pacientovi po chvíli, zatímco hledala nějaké větší listy.

Nirix nevypadal, že by se o akce v jeho smečce chtěl dělit, ale aspoň přiznal, že nějaké mají. Jaké? To bylo ponecháno její fantazii. Z přeletů kolem města věděla, že se tam nachází budovy nejrůznějších tvarů. Jak ráda by to prozkoumala! Musela ale respektovat hranice. Bylo možné, že sem kropenatý ani nechtěl jít a byl poslán svou smečkou, aby to ohlédl. Všechna ta smečková pravidla, jednomu by se z toho dělalo zle. Chtěla se s týpkem bavit o životě upřímně a nezávazně, jemu to ale nedovolovali.
Naklonila hlavu na stranu nad jeho zmínkou chabého šíření informací. "Svět venku je plný užitečných informací, když po nich jeden trochu pátrá," pokrčila rameny. Nepřišlo jí to jako logická věc, schválně se otáčet zády k novým znalostem. Jak vlci Kultu získávali nové, jestli vůbec nekomunikovali s okolím? Spoléhali jen na nové členy?
Souhlasil s prohlídkou, a tak se rozešla směrem k odpočinkové zóně, kde budou mít klid od zraků a slechů jiných, ale stále uvidí na parket. Už byla noc a květiny s ohněm krásně osvětlovaly mýtinu. Po cestě se nacházel prostor s jídlem, tak Nirixovi nabídla, že si může vzít něco k snědku. Sama vlivem stresu hlad neměla, poočku stále sledovala vlky z Ignisu. Jakmile dorazili, posadila se. "Dovahkiin mi dala tento," ukázala mu flakónek se sušenými zbytky rostlin, který si nesla na krku. Vzala si ho speciálně kvůli tomu, že očekávala Nirixe. Byla to pěkná vzpomínka i teď, když věděla, že její šedá kamarádka je pryč. "Co tě vůbec přivedlo do Norestu, Nirixi? Nebo jsi se v kultu už narodil?" Nahodila téma. Nemuseli stále mluvit jen o svých smečkách, že.

Vzhledem k tomu, že tmavohnědý nenesl pach žádné ze smeček ani náznakem, věřila jeho slovům. Dokonce jí sám potvrdil, že je tulák. "Jsi v Norestu. Jsou tu čtyři smečky, já jsem z té na jihu, co sídlí u moře," dala mu malý kontext. Tak trochu doufala, že jestli v okolí pobýval déle a jen vlivem rány zapomněl, mohla by rychlou připomínkou informací zachránit ztracené vzpomínky. "Jaké bylo roční období, když jste sem s bratrem přicházeli? A máš s ním dobrý vztah?" Stále se snažila vyzjistit víc. Že měl nějakého příbuzného bylo fajn, byla to jiskra naděje, že bude mít pacienta komu předat. Jenže rodinné vztahy bývají komplikované a kdyby si bratři šli po krku, naopak by to mohlo být špatné rozhodnutí.
Týpek vůbec nereagoval tak, jak by si představovala od rváče. Dokonce ji napadlo, že on tím agresorem v tomhle konfliktu nebyl, že se jen bránil... Ale nemohla si takhle domýšlet. Může to být jenom ztrátou paměti. Možná zapomněl i na svou osobnost? Slyšela o takových případech, nikdy se ale nesetkala s někým, kdo by tím prošel. Bylo to podlé, že chtěla využít tohohle výmazu, aby mu vsugerovala, že rvaní je špatné? No, možná, ale dělala to jen z těch nejlepších důvodů. A vlk souhlasil. "Přesně tak," pochválila jeho přemýšlení. Řešit konflikt slovy, tak se to má dělat. Na jeho ofrňování nad lékem se zatvářila dotčeně. "Ano? Jestli se chceš zbavit bolesti v hlavě, sníš to rád a dobrovolně. Jak říkám, jsem léčitelka, nemám nejmenší motivaci tě trávit." Hlídal si záda, to bylo dobře. Poslední větu už vyslovila spíše s humorem. Čekala, než si směs bylinek vezme.
Takže Enkidu se jmenoval. Zapamatovala si to jméno pečlivě do paměti, jistě se bude hodit. Trochu jí spadl kámen ze srdce, že mu nemusela vymýšlet jméno nové. "Bellanna." Oplatila mu pousmání.

Pokus o útěk se nekonal, takže to vypadalo, že bude klid. Určitě nebyl typickým pacientem, které ošetřovala, už tím že se jednalo o tuláka. Z týpka vypadlo, že si moc nepamatuje. Tím hasla její naděje, že se dozví, co přesně se tu stalo. Jeho zmínka o bratrovi jí o množství zapomenutých informací moc neřekla, ale dle jeho tónu mohla hádat, že prožíval nějaký stupeň amnézie. "Odkud jste s bratrem odcházeli? Byli jste v nějaké smečce?" Položila otázku. Kdyby roháče znala, asi by dokázala říct, jak vážné to s ním bylo. Teď bohužel musela spoléhat na jeho slova.
Popis jeho stavu jí řekl dost na to, aby mu předepsala pomoc. "Ne, nepobil ses se mnou, našla jsem tě tady ležet," řekla zcela vážně. Věta "samice nebiju" ji docela dopalovala. Kdyby ses rval se mnou tak skončíř hůř, troufalče. Začínala tušit, že měl úplně vysmažený mozek. Přecijen, pokud se tady porval a soupeři zajistil zranění takové, že to vypadalo jakoby tu vylili víno, nemohl být žádný svatoušek. Soudila tak podle stavu svého pacienta, který neměl zranění, co by něco takového mohlo způsobit. Neměla by běžet najít spíš toho druhého vlka? Každopádně, jestli si moc nepamatoval své osobnostní rysy, viděla v tom šanci je ovlivnit. "V první řadě bys neměl bít nikoho, chytráku. Kdybych nebyla nablízku, mohl jsi dopadnout zle. Jsem léčitelka. Rozžvýkej tohle." Přistrčila mu malinkou hromádku bylinek. Obsahoval vrbovou kůru pro tlumení bolesti, nějaké mladé jehličí a řebříček pro lepší chuť a proti infekci. "Jak se jmenuješ?"