Príspevky užívateľa

Když se Bellanna o konání léčitelského workshopu dozvěděla, bylo jí jasné, že tam bude muset. Oficiální Nihilské léčitelstvo bylo momentálně na nízkém počtu, takže byla její účast jakožto její součásti v podstatě samozřejmá, očekávaná a povinná. Byla pravda, že potřebovali nové znalosti jako sůl, zvlášť když tu Nihilští mistři Dino ani Mira už nebyli. Za normálních okolností by se na takovou akci těšila, učení jí bylo za správných druhým nejlepším únikem od reality, jenže... Jenže tohle nebyla akce smečková, opět byli zváni všichni vlci z širého kraje, včetně Ignisu. Jakoby ples nebyl dostatečným výdajem energie na udržení se v klidu! Bylo příliš brzo.
Letěla od jihu, v tlamě pečlivě svázaný balík rostlin. Jeho součástí byla například sušená třezalka, levandule, kozlík nebo dokonce šištice chmelu - její oblíbené byliny působící na spánek a špatné duševní stavy. Sama na sobě s jejich účinky v posledním roce docela experimentovala, takže měla i vlastní poznatky, které mohla sdílet. Kvůli tomu sem ale nepřišla a doufala, že to po ní nikdo chtít nebude. Původně chtěla vzít nějaké jedovaté rostliny, její nejoblíbenější - ale když se na ně pár dní zpět dívala a představovala si, jaké reakce by její poměrně obsáhlá kolekce mohla sklidit, zase od tohohle plánu opustila.
Z výšky si stihla spěšně prohlédnout vlky, co se sem tak nějak trousili. Nebylo jich moc ani málo - ale na počtu nezáleželo, modrou vlčici jen přítomnost pachu ohnivé smečky přiměla zježit srst na zádech a mít se na pozoru. Vlky kultu poznala už na dálku snad líp než by poznala jakoukoli známou tvář - byli zahaleni v pláštích, stejně jako její známý na plese. Možná to byl komunikační šum nebo zapomněla na jména pořadatelů, každopádně spatřit tam dole mezi vlky i tmavý kožich Timothého jí mírně zvedlo náladu. Opsala ve vzduchu poslední půlkruh, bez problému přistála a složila křídla k tělu, vydávajíc se blíže k centru dění. Asi na ní bylo docela znát, že není úplně ve své kůži - rozhodně nepůsobila tak uvolněně jako obvykle a na tváři si nesla mdlý, nepřístupný výraz. Co byla schopna zaznamenat, jako obvykle tu vypadala nejvíc mimo mísu - ale pryč byl stud nebo strach před opovrhováním, zapřísáhla se, že dnes hlavu z tohoto důvodu neskloní. Byla hrdá na své dědictví. Přestaň. Myslet. Bylo náročné se odprostit od smíšených pocitů, které byť jen z přítomnosti zde cítila. Teď neměla Sashu po boku a ani Toshiho zatím nikde neviděla. Vlastně z Nihilu zaznamenala jen zrzavý kožich Kettua, který jí momentálně připomínal tak akorát to, že je kariérním zklamáním. Děcko nemělo žádné právo být výše v hierarchii jak ona! Ale to nahlas říct nemůže, že.
Slechy přesměrovala na bílého vlka, který zrovna mluvil. Toho viděla na plese! Rozhodně. Ještěže nemohl vidět, jak se na tváři vlčice na sekundu objevil ironický úsměv. Ještě abyste nebyli, pomyslela si kousavě, snažíc se zmapovat si všechny ignisany, co na místě byli. Nechtěla dělat problémy, to rozhodně ne! Stále si však musela přiznat fakt, že by byla radši, kdyby jich kolem nebylo tolik. Co když tohle byla jedna velká past? Léčka? Měla se na pozoru. Zatímco bílý mluvil s nějakým kulťanem, našla si svou cestu za medikem Přízračných. "Ahoj, Timothée," pozdravila ho, pousmála se a mávla ocasem. Pohled jí padl i na velkého bílého vlka s parožím, toho taky viděla na plese, rychle se ale vrátila k panu medikovi. "Kam mám odložit tyhle?" Balíček bylinek si doteď nesla v tlamě a oni v tom tady určitě měli nějaký systém, tak ho nechtěla narušovat. Navíc, hledala důvod začít konverzaci, do které se právě teď zrovna necítila. Ale kdoví! Třeba jí akce přesvědčí o opaku. O konverzaci to tady nakonec bylo a když sem letěla, měla trochu času se na to psychicky připravit.

Někdy informace byly blíž, než by jeden čekal. Lhala by, kdyby řekla, že si o jejich sdílení mezi členy smečky myslí, že to funguje. Že celý ten systém funguje. Žila v Nihilu od narození a poznala jen střípky ze systémů jiných smeček, i to však společně s minulostí stačilo na to, aby měla pochyby. Vždycky to sváděla na svou neupřímnost, když nad tím přemýšlela. Asi zkrátka nebyla typ, co by veřejně vyřvával své názory. Ovzvlášť, když mohly ublížit.
Povídání o minulosti bylo tedy přesunuto na večer, tak se mohli soustředit na přítomnost. Modrá cítila chladný vzduch olizovat její křídla. Ve vzduchu za pohybu byla větší zima jak na zemi. No, aspoň to zatím nevypadalo na déšť. "Aww," zareagovala na jeho přiznání. Možná teď bratrovi trochu záviděla. Tohle přemýšlení o vztazích a rodinách jí do žil vlévalo vlnu nostalgie. Chvíli mlčela, sledujíc povrch pod sebou. "Hej, jste ty a Iris...?" Nemohla si odpustit zvědavou otázku, položila ji radši opatrně. Vždyť je furt někde viděla u sebe!

Zrovna jméno onoho předmětu kultské víry považovala za velký krok v jejich pochopení, ačkoli si vzpomínala, jak se černo-bílý tvářil, když se snažila zjistit víc. Ne zrovna přístupně. Co to ten Hati ale byl? Měla za to, že nějaký jejich vůdce. Mluvil o osvícení. Vazbě, správném času... "Nesmí na Slunce? To by dávalo smysl, Nirix měl na plese plášť," uvědomila si. Netušila, kdo byl Tiam, ale dobré, tak aspoň už znala dvě jména co současně u vlků města působili.
Křivda Toshiho minulosti zasahovala hluboko. Napjatě poslouchala. Dokázala si věrohodně vybavit pocity, které ve své dřívější situaci mohl pociťovat. Ona je znala z jiného zdroje, už nejednou se přistihla, jak si ze zlosti představuje temné scénáře. Takové, které by nejeden prohlásil za zvrhlé, obzvláště u vlka nihilu, který by měl být... Milý, přátelský a mít jen ty nejlepší úmysly. Vidina, že by si o tom mohli popovídat později a pořádně zněla fajn. Málokdy mluvila o své minulosti nějak podrobněji a dokázala si představit, že Toshi to měl podobně. O traumatických událostech se mluvilo špatně. "Ráda se dozvím víc, když to budeš chtít sdílet," řekla po odmlce místo slov jako "to je mi líto" nebo "chudáčku". Jí samotné taková slova po takové době už přišla otravná, když vlkům říkala, že přišla o matku, předpokládala, že to bude mít podobně. Nepotřebovala, aby ji ostatní litovali, byla samostatnou a silnou vlčicí i přes svou minulost. Možná díky ní. "Můžeme si o minulosti popovídat večer před odpočinkem." Ležet a povídat si, to jí znělo jako dobrý relax, kterým zakončit den. Kdyby byli lidi, určitě by se z toho stal čajový dýchánek.
Jména jejích sourozenců překvapivě padla na úrodnou půdu. "Znal jsi ho" Řečnická otázka samozřejmě, udivovalo ji to. Že znal zrovna jejího nemluvného bratříčka a né slavného rytíře Hérita, to myslela. Tmavý byl ze tří sourozenců vždycky nejméně společenský, nepochopený a snadno přehlížený. Ne rodinou, smaozřejmě, ale zkrátka byl nenápadnější typ. Asi se potkali už když byl táta s Héritem pryč. Jeho následující poznámka byla ještě větším překvapením, že se jí z toho zatajil dech. "I ty lichotníku!" Zareagovala škádlivým tónem. Tohle byla fullscale pochvala. Naznačoval snad, že je taky pěkná? No, samozřejmě že byla, ale ještě to od nikoho neslyšela. Od nikoho... V jejím věku, co nebyl rodina. "Líbil se ti Amiáš?" Vůbec nevěděla, jestli chtějí jít na tuhle debatu, ale taková příležitost! Už z ní opadla ta původní tréma a dávala najevo, že o drbech rozhodně slyšet chce.

Toshi byl fajn týpek, vlastně ho pokládala za jednoho z těch bližších vlků, které znala, ale stále to neznamenalo, že by mu hned řekla všechno. Vinila sebe, že nebyla schopná se lépe otevřít a dát tomu šanci, ale... Jednou. Jednou snad. Konverzace se na moment přesunula ke Kultu, kam teď měli namířeno. Byla to slušná štreka přes Nekonečné pláně, tak měli čas na konverzaci. "Dříve jsem tam měla kamarádku, ale ta se ztratila. Dneska znám jiného vlka. Byl na plese, jediný kulťan," zahrabala v paměti. Uměla si představit, že by Nirixe taky považovala za bližšího, kdyby je nedělili stupidní zákony smeček. "Vím, že vlci města uctívají nějakého Hatiho, považují své území za svaté a ve dne se příliš neukazují. Co znáš ty?" Samozřejmě věděla trochu víc, ale ne všechno byla schopna si dát do kontextu. Byla to záhada, ten kult. Její zájem o něj byl překvapivě nadprůměrný, lákaly ji záhady. Pokud o té smečce ale někdo bude vědět víc, měla za to, že to bude právě tady pan špeh.
Téma rodiny se ukázalo být pro Toshiho jízlivé. S překvapením sledovala jeho reakci a všimla si i změny v hlase. "Komplikované vztahy, vidím," komentovala se soucitem. S takovými by se mohla ztotožnit. Rodina měla být stabilním zázemím, ne tím, co jednomu motalo hlavu. "Chceš se podělit? Co se stalo?" Cizí příběhy, to bylo zajímavé. Z minula věděla, že šedý je adoptovaný, třeba se dnes dozví víc.
Asi by nebylo slušné neodpovědět nazpátek. "Měla jsem dva bratry, C'Héraitchého a Amiáše. Hérit zmizel s otcem krátce po smrti matky, Amiáš trochu později." Vzpomínky jí přinášely smutek, ale byla ochotná o tom mluvit. Smířila se s tím.

Nečekala nějakou bouřlivou reakci, ale ani nečekala přijetí. Uchechtla se a přikývla. "Byla to sranda." Že si kdysi onoho černého kapra musela vůbec vymyslet mělo důvody a spíš než milé jí to přišlo smutné. Mimo sourozenců moc přátel neměla - nebo brzo odešli. Od smrti matky jen těžko hledala stabilitu v životě, i když se snažila. Těžko se na ostatní upínala. Připadalo jí, že až příliš se toho děje a nic není vyřešeného. A nedá jí to spát, dokud to nebude moct prohlásit za uzavřené. Proto se stalo to, co se stalo, zavzpomínala hořce na setkání s ignisankou.
Oba okřídlení vlci se vznesli k obloze a zamířili směrem k prvnímu cíli. "Ve dne bych tam místní nečekala, ale vím, že mají okřídlené vlky," souhlasila. Nirix se vyjádřil docela jasně o tom, že do města nevěřící nesmí, těžko říct jestli se za území pokládal i vzdušný prostor. A věděla to i od Dovah, že. Škoda, že už ji nejspíš nikdy neuvidím. Podzimní vítr čechral srst a naštěstí nebyl natolik silný, aby jim dělal překážku v jejich cestě. Tyrkysová očka vlčice pohlédla dolů. Jak vysoko chtěli letět? "Máš i... Další sourozence?" Položila rozptylující otázku a přesměrovala zrak na Toshiho. Jeho havran nebyl biologický sourozenec, že.

Poslechla si jeho vysvětlení. Nad komunikací s Kirem jí stále zůstával rozum stát, ale postupně pochopila, že to není magie a Toshi ptáčkovi nerozumí doslovně - asi se jen velmi dobře naučil všechno vypozorovat. To dávalo smysl, vždyť i sourozenci občas dokázali předvídat, co ten druhý udělá nebo na co zrovna myslí, když se znali od narození. Škoda, že ona s těmi svými takto vyrůstat nemohla dostatečně dlouho, aby si něco takového zažila. Nejbližší osůbkou jí byla Sasha. "To je pěkné," zasmála se nad jeho příběhem. Roztomilé. Přála mu to. "Taky jsem mívala zvířecího kamaráda, když jsem byla vlče. Černý kapr, uměl..." Zarazila se, protože si uvědomila, že to byl úplně jiný případ. Co by si pomyslel? "Byl to imaginární kamarád. Hra," dopověděla nuceně a pohled přesměrovala někam do dáli. Létající pan Kapr byl dobrej týpek, ale byla to minulost. Naivní, hloupá minulost, bytost stvořená osamělou fantazií vlčete. Samo sebou se už dávno smířila s tím, že pan Kapr nikdy neexistoval a Toshi byl vlastně první mimo rodinu a Sashu, kdo o jeho dřívější existenci věděl.
Cesta měla začít a Bell zase zazářila očka. "Jasný," zazubila se nazpět. Trochu se protáhla a roztáhla křídla. Během několika cvalových skoků už se vznášela ve vzduchu a obkroužila si kolečko, aby se mohla zařadit vedle šedého. Přestože byl přátelský výlet, furt tu měl formálně velet on, když byl výše postavený.

Zasmála se nad její poznámkou. Souhlasila, některé jevy v přírodě skutečně fungovaly divně, že si to vlk jen těžko vykládal. A pak byl zmatený nad vším, protože teorie kvůli té jedné výjimce nemohly být pravdivé. "Neznám nikoho, kdo by to dokázal vysvětlit," zavrtěla hlavou, v hlase tón naznačující záhadu. Netušila, jestli by malá přišla k nějaké inteligentní hypotéze, ale rozhodně nepodceňovala její představivost. Kdoví, třeba zrovna ona jednou na tu záhadu přijde.
Gájelčin argument byl na místě. Bell si musela připustit, že i to se mohlo stát, bohužel rozhodnutí už udělala. Tohle bylo něco, o čem rodiče rozhodně museli vědět - navíc, měla pocit, že by si absence cítění bolesti u své dcery stejně dříve či později všimli. Rozhodnutí o následcích ale nebylo na ní. "To určitě není pravda," pokusila se uklidnit její explozivní pocit křivdy. "Můžu se za tebe přimluvit. Ale! Musíš slíbit, že budeš venku opatrná a budeš na sebe dbát. Vím, že to možná nevnímáš, ale mohla by ses takhle dostat do kritického stavu aniž by sis toho všimla, to bys už více objevovat nemohla." Deal? Snažila se vyhnout tomu, aby vlčeti musela vysvětlovat koncept smrti. Už jí přešla myšlenka, že by to tuto smělou slečnu vyděsilo, ale stále to bylo něco, co jednomu mohlo zatočit hlavou. Nikomu nepřála tak blízké seznámení v tak útlém věku... Jako si zažila ona.
Vlče poslechlo a umývalo si rány. "Mhm," přitakala. Smutné to bylo, ale realitu jeden změnit nemohl. Vlastně... Vytvořit vlastní můžu. Blýskl jí hlavou geniální nápad. Šedá necítila bolest fyzicky, ale co když... Tenhle plán by mohl být trochu morálně špatný, ale třeba by to fungovalo. Další věc, o které musela mluvit s Aikanem a Brisou, jejími rodiči.
I ona si v potoce vyčistila tlapku a nabrala do ní kašičku z bylinek. Popošla zpátky k vlčeti, sedla si a zkušeným okem zkontrolovala, že pacientka vše vyčistila. Pokud ne, ještě jí k tomu dopomohla. Následně žádala tlapku, aby její nejhorší ránu pokryla léčivou směsí. "Připomínáš mi bratra," napadlo jí náhle. Usmála se nad tou vzpomínkou. "Vždycky rád objevoval a ničeho se nebál. Jednou se ale dostal do velkého problému. Chceš slyšet příběh, jak se do Svatyně v kopcích nad norou smečky dostala ta kamenná socha?" Asi by litovala svého rozhodnutí mladé tuhle vědomost nabídnout, protože pravda byla temnější, než na pohled vypadala... Ale dobré vzpomínky na rodinu, které si jen málokdy vybavovala bez přerušení těmi tragickými, byly hřejivé pro duši.

Oba byli otevření změnám kurzu, takže pokud by na cestě chtěli, měli možnost změnit trajektorii za každým zajímavým jevem. Tak průzkumy fungovaly, ne? Tak si to aspoň představovala, že má vlk nějaký základní cíl mise a pak chodí tam, kam se mu zachce. Dříve si myslela, že tak funguje i život, ale osud ji mnohokrát vyvedl z omylu. Změna byla přirozená, i když se ne každému mohla zamlouvat. No, třeba se na cestě nedozví jen ona víc o jeho profesi špeha, třeba bude mít možnost i jemu něco říct o léčitelství. I když, co si budem, nebyla ohledně svého povolání nejvíce motivovaná a necítila, že by měla potřebu se tím chlubit. Jen kdyby se objevila trapná chvíle, může říct nějaký random fakt. Ne. Špatný nápad. Bylo by to ještě trapnější.
Sledovala šedého komunikovat s černým ptákem a zasmála se, když dostala odpověď. "Ty mu rozumíš?" Byl naučený odezírat z Kirových posunků nebo skutečně věděl, co říká? Možná magie. Roztomilé. "No, těší mě, Kire," odvětila zpátky, i když si přišla nadmíru vtipně, že mluví na ptáka. Úsměvná situace, ale cítila, že Toshi bude za zájem jen rád. Jinak by společníka nebral, že. "Povíš mi víc?" Mrkla na Toshiho a pomalu se rozešla směrem k západu. Možná to byla pro jejich cestu kompletně irelevantní informace, ale Bell celou tuto akci brala spíš než jako misi za... Poznávací zájezd.

Viděla na něm nadšení, to bylo pozitivní. Třeba se jí bude dařit taky naladit na dobré vlny. V to upřímně doufala, opět byl čas, kdy cítila, že opravdu potřebuje vypadnout z území smečky. Na pár dnů, minimálně. Oplatila mu úsměv. Den byl před nimi a brzy se dozvěděla, že šedý nemířil na žádné malé cíle, skutečně se hodlal věnovat většímu průzkumu. Naznačoval, že to nemá celé naplánované, byla ráda, že dával prostor i jí. "To zní fajn. Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli se nestavíme i u trosek." Na tom se shodli, že se podívají i na Othamu. Chtěla se tam podívat... Z osobních důvodů, převážně. Chytit atmosféru starých časů. Jestli Toshiho táhl taky nějaký takový důvod nebo čistá zvědavost, to jí taky zajímalo. "V Kotlině potřebuju navštívit některá místa, kde rostou bylinky. Sasha mě poslala sbírat," odůvodnila svoji výstroj a krátce pohlédla i na jeho. Tušila, že jeho lahev je naplněna vodou k pití, to bylo praktické, že s ní i umí ovládat, to už nevěděla. "Kdo je tvůj ptačí kamarád?" Pokývla směrem k ptáčkovi. Snad ještě nikdy neviděla, že by se takto ptáci k vlkům chovali.

Netrvalo dlouho než zjistila, že soustředit se na magii s tolika zvuky, pachy a myšlenkami nebylo nic jednoduchého, a tak to vzdala. Šustění trávy ji však přimělo natočit tím směrem jedno ucho a ze zjištění, že se onen zvuk rychle blíží se jí zježila srst na zádech. Doufala, že ji tráva skryje. Přesně to se taky stalo - k jejímu překvapení na ni ale ten kdosi málem šlápnul. To už zvedla hlavu a zírala směrem k oné kouli hnědé a zelené srsti, uvědomujíc, že dotyčného zná. Být dnes při normálních smyslech, asi by při takovéhle situaci už dávno stála v bojové pozici s rohy připravenými prolít krev, dnes však postrádala chuť i motivaci jak k akci, tak k obraně. "V pohodě," pokrčila rameny. Nevšední začátek konverzace, ale dobře, pomyslela si. Vlastně by si myslela, že vlček bude pokračovat dál, ale jakmile si spojila dvě a dvě dohromady, došlo jí, o koho konkrétního jde. Viděli se přeci spoustukrát, když patřili do stejné smečky. "Ty jsi syn Sashy, Sol, že?" Zůstala ležet, jen srovnala své tlapky do nějaké příjemnější pozice.

Blížil se podzim. Přesněji, on už časný podzim byl. Modrá vlčice po dnech práce se sbíráním bylin cítila vyčerpaně, takže si dala pohov. Taky protože na ni zase šly emoce, které zrovna dvakrát světu ukazovat nechtěla. Ležela s hlavou na tlapkách na kraji louky mezi stébly vysoké trávy a dívala se do vln pod sebou. Ona nepředvídatelná předvídatelnost vln byla poetická, seděla ke vzpomínkám na staré dobré časy, které se jí zase honily hlavou. Kolik lístků kopretiny musel vlk utrhnout, než byla k nepoznání? Jak moc extrémní události musely nastat, aby se jeden změnil? Čím si takové věci vlci zasloužili? Uvědomovala si, že nebyla jediná, ovšem celý ten vír pocitů vždycky každého stáhl k přemýšlení nad sebou. Ať už to znělo jakkoli sobecky. Vydechla obláček teplého vzduchu a na moment zavřela oči. Možná by mohla znovu navštívit pláně snů...

Když pomineme rodinné výlety kdysi dávno a výjimečné akce, Bellanna obvykle cestovala sama. Se svými křídly byla schopna urazit větší vzdálenosti za kratší čas a nejen že by ji ostatní zpomalovali, taky měla strach, že by její komunikační schopnosti zklamaly ve špatnou chvíli nebo by udělala něco stupidního, kvůli čemu by ji pak ostatní viděli ve špatném světle. I proto pro ni bylo rozhodnutí se tentokrát na průzkum lomeno sběr bylin vydat se společností zkrátka... Revoluční. Toshi měl také křídla, posledně se v jeho přítomnosti bavila a jistě měli společného mnohem víc... Jen o tom mluvit. Pociťovala trému, když se blížila. Vzala si s sebou dva váčky na bylinky, jeden si přivázala kolem krku, druhý přehodila přes kořen pravého křídla, (protože kdyby okřídlení vlci nosili tašky přes rameno, určitě takhle, change my mind). Přeletěla hory a už při klesání zaznamenala šedou srst. Nejspíš už čekal. Přistála kousek od něj a popošla blíž. "Ahoj," pozdravila ho a nemohla nevěnovat zvědavý pohled i tmavému ptákovi na jeho hřbetu. "Takže... Kam máme namířeno první?" Vůbec nevěděla, jak začít mluvit, tak plácla první blbost, co ji napadla. Když opomineme trému, těšila se.

Bylo ironické, že přítomnost někoho koho potkala pár dnů zpátky jí dělala větší radost než přítomnost většiny nihilčanů? Možná ne, když vememe v potaz, že si uvědomovala, že přišel z takové dálky i přestože byla nevěřícím, ať to znamenalo co chtělo. Přišel kvůli jejímu pozvání, byl tady, dokázal že je i přes svou víru vlastně fajn týpek. Zasloužil si trochu důvěry. Nepřekvapilo ji, že o plesech moc nevěděl. "Nemáte společenské akce?" Fakt, že by neměli svoje setkání by ji překvapil už trochu víc, i když jí docházelo, že myslí asi mezismečkové akce. "No, vítej na Nihilském plese," pověděla symbolicky, "obvykle bývá každý rok. Zváni jsou všichni, myslím že je to dobrá příležitost se dozvědět o tom, kdo okolí vůbec obývá." Byla by radši, kdyby všichni zváni nebyli, ale s tím nemohla nic dělat. Kult pozván byl a... Nirix stejně přišel sám, jak se ukázalo. Trochu ji to zklamalo, měla plány. Ale nevadí! "Všimla jsem si," uculila se na jeho poznámku. Kult je společenský asi tak jako já po dni mluvení s vlky. "Chceš si to tu prohlídnout?" Navrhla. Popravdě nevěděla, co se společníky na plese dělat mimo tance, na který ještě nebyl vhodný čas... Když byla mladší tak to bylo jednoduchý, stačilo se držet mámy.

Ta malá chvíle samoty jí stačila na to, aby začala přemýšlet nad tím, co všechno tito vlci měli za sebou. Viděla různé barvy, různé výšky, křídla, rohy, nejzajímavější přívěšky... A uvědomila si, že by vlastně ráda slyšela jejich příběhy. Jak se oni potýkali s problémy, kterým čelila dříve i ona. Měli těžké dětství? Tajili před světem něco? Kolik vlků jim na jejich cestě nadávalo? Jak se dostali do Norestu? Z transu jí vyrušil hlas, za kterým ihned otočila hlavu. Poznávala ten hlas, vždyť s ním vedla konverzaci nedávno! Přesto jí trvalo pár sekund, než vlka pod pláštěm s jistotou rozpoznala. "Nirixi!" Bylo to pro ní milé překvapení tu vidět vlka z kultu, obzvlášť, když si mohla připisovat nějakou tu kapku zásluhy za to, že tu byl. Nemohla ovládnout své oči, ve kterých se zračila otázka - proč ten plášť? Svůj jazyk naštěstí ovládala a ohledně jeho obleku prozatím pomlčela. "To plesy bývají," pousmála se. Aktivita, konverzace, zábava... Přesto měla pocit, že zrovna typ akce, na které by Nirix byl připravený, to nebyla. Však ho neviděla nikde v davu. "Jsou tu... Další vlci z tvé smečky?" Pokud všichni na sobě neměli pláště, pochybovala, že by je rozeznala od běžného účastníka plesu. Navíc, hodilo by se vědět, jak moc svobodně se tu černý bude moct bavit, když byl vázán všemi možnými pravidly. A jestli bude mít šanci poznat i další vlky Kultu.

Kdyby mohla zapomenout nebo prostě jednoduše přejít určité události, rozhodně by se jí žilo líp. Ale kdepak, Bell nad věcmi až příliš přemýšlela. Hlavně nad těmi, ve kterých si vedla špatně, byly choulostivé nebo by se v očích nihilu mohly jevit... Zvrácené. Bylo víc než dost důvodů, proč o nich nemluvit a stejně cítila vinu. Díky sklopenému pohledu si nevšimla patrného překvapení, které Sasha z jejího oznámení projevila. I tak si ho ale představila, představila si všechno, co by zrzavou vlčici mohlo napadnout. Ale ty to nechceš udělat, či? Ta otázka jí zazněla v hlavě několikrát s ozvěnou. Zavrtěla hlavou, v hlavě si svou němou odpovědí ale samozřejmě jistá nebyla. Nechtěla lhát - ale však nelhala, ne? Samozřejmě že na plese nepůjde a nebude páchat šílenosti, to by byla za A sebevražda a B totální hloupost, když si tím vším nebyla jistá.
Na její další otázku přikývla a zvedla zrak. Zavrtěla ocasem, na znak vděku. Sice netušila, jestli v noře dostane promluv do duše, o který rozhodně nestála, přestože by pochopila záměry... No, aspoň teď se ale cítila líp, že to se Sashou sdílela. Už se tolik necítila jako zrádce, že jí to předtím neřekla. "Neříkej to nikomu... Prosím." Ještě tiše vyslovila, než se po boku malé vlčice vydala směrem k ostatním.

Mýtina byla plná vlků. Tolik vlků v životě neviděla. Všichni byli ponořeni do rozhovorů a roztroušeni do skupinek, světlo ohně jasně osvětlovalo okolí. Nejspíš zmeškala uvítací ceremonii. Matně si pamatovala svůj první ples, toto bylo hodně jiné... Až na to množství vlků. Její smysly samozřejmě polapily i pachy, které se míchaly dohromady stejně jako všechny zvuky. Ale byli tady. Ignis. Srdíčko jí mírně závodilo. Bude to dobré. Dnešní večer je v míru, dnešní večer se nemusíš ničeho bát. Ani ujištění sebe sama jí příliš nepomohlo, ale aspoň malou špetku odvahy na to se narovnat a řádně ukázat své mušlemi ozdobené tělo jí to dodalo. Zastavila se na kraji a rozhlédla se po prostoru. Zachytila panovnici i princeznu, Sola, Toshiho s Irisem... Poznávala dokonce i pár Přízračných. Pohled jí zavadil i o modrý kožich vlka s oranžovou čupřinou, ze kterého se jí na moment zježily chlupy a pak i o skupinku vlčat s dospělými blízko ohně. Svítících znaků bílého vlka si nešlo nevšimnout. Za kým ale měla jít... Nebo měla počkat, než si někdo najde ji? To by bylo docela problematické, kdyby si ji našel právě nějaký Ignisan.