Príspevky užívateľa

Nepřišla poslouchat příběhy o cizím životě. Otázku položila spíše jako uvaděč pro to, aby jí sdělila svůj problém. Hnědá k její zlosti svou smečku skutečně milovala. A přesto se zdála být tak klidná... Mohlo to být tím, že nevěděla o tom, co udělali? Nebo se snažila sobeckým osobním štěstím přehlédnout globální problémy, bez ochoty přijmout zodpovědnost? Co ji zaujalo, byla zpráva, že má vlčata. Byla matkou. Co to dělám? Proč se vůbec pouštím do rozhovoru s členem Ignisu? Nedovol si soucítit! Každý mohl mít špatnou minulost, ji ovšem právě teď zcela sobecky zajímala ta její. Její propastná citová vzdálenost od vlků, kteří se měli za součást ohnivé smečky byla dána jak oněmi událostmi, tak životem před nimi. Celá Nihilská výchova proti nim varovala, obzvláště právě kvůli minulým vztahům. Co věděla, tak měli nejspíš ne zrovna vřelý i s Přízračnými, takže to žádná výjimka nebyla. I sama Luna Ignis ráda neměla a stejně tak vlky žijící ve městě, a jaká matka, taková dcera. Minimálně ohledně těchto, ohledně Kultu měla Bell... Smíšené pocity, ale žádné vyloženě negativní zkušenosti. Zvláštní, že Luny partner u nepřítele chvíli pobýval. Její otec. Ne, že by si u něj kdy všimla chování byť jen podobného Igniskému stereotypu - byl to její milující otec. Byl. Vlčici nechala opět chvíli beze slov. "Tvá smečka chladnokrevně a krutě zavraždila mou matku," zasyčela nenávistně s odhalenými pysky. Aspoň teď se jí povedlo říct celou větu, všechen smutek opět převedla do té negativnější podoby - agrese. Už ne agrese ze strachu, agrese z touhy po pomstě. Přesto měla vlhké oči a po tváři jí stekla slza. "Dlužíte mi její život." Celé rodině dlužili život Nihilské vévodkyně. Celému Nihilu. Bohužel Nihil... S tím nikdy nic neudělal, přestože věděl, kdo za tím tehdy stál. Žádná opatření, žádné rozuzlení. Ticho. Ticho, za které v mladé vlčici postupně vzrůstal vzdor i proti veškerým zásadám, které jí kdy v květinové smečce naučili.

Znovu švihla ocasem. Instinkt z minulosti jí radil prchnout, ale určitá touha po zadostiučení a pomstě v ní vřela stále více. Chtěla, aby za své činy v minulosti vrazi zaplatili, chtěla, aby si prošli tím samým. Nějaká ta výchova jí ovšem říkala, že celé toto je špatně, že situace, která ji vedla do této pozice v čase a prostoru vůbec neměla nastat. Byla to chyba v matrixu, velká chyba. Žel jí změnila život od základů a přestože už to bylo přes dva roky, nepřestávalo ji to ovlivňovat. Její vrčení postupně ustalo, ale své varovné postavení ani ostrý pohled nepovolila. Až teď, když si mírně uvědomovala svět kolem sebe, si všímala, že se vlastně celá třese. Přešlápla. Tlapky ji zcela neposlouchaly, jakoby měly vlastní mysl, opadla z nich většina síly, kterou by bývala mohla využít k akci. Hnědá požádala o vysvětlení a posadila se. Výraz nihilské pomalu povoloval, nechávajíc na povrch opět vyjít známku smutku a nešťastného zoufalství. Nepřítomný pohled a pokračující záchvěvy jejího těla byly jediné, co to ticho provázelo. Hledání vhodné odpovědi v ní vyvolalo jen více vzpomínek. Mluv. Nepřemýšlej. Čím déle budeš čekat, tím bude horší taková slova vyslovit. Zavrtěla hlavou, probouzejíc se z chvilkového transu. "Měla jsi někdy rodinu? Krásnou, šťastnou, milující rodinu?" Zeptala se frustrovaným roztřeseným hlasem, v očích ale opět chladnou nenávist. Její hlas mluvil jinak než tělo, nechávajíc zmatek jak v ní, tak asi i v cizince. Přestože se snažila znít silně, zvuk vycházející z jejího hrdla se tříštil.

Naposledy, co potkala člena ohnivé smečky, stalo se jí něco podobného. Onen šok, neschopnost normálně reagovat. Tehdy byla menší, slabší a teprve čerstvě ovládala svá křídla. Teď? Fyzicky už z ní byla silná vyspělá vlčice, psychicky se bohužel točila stále na tom stejném místě, co se týkalo nepěkných zážitků. Ten modrý idiot tehdy moc nepomohl. Možná i to byl další důvod, proč teď Bellannina nenávist k ohnivé smečce nedokázal zastavit ani klidný, chladný přístup hnědé vlčice. Ta nechtěla nijak škodit, dle jejích slov, ani nevěděla, do čeho se zapletla, bohužel modrá jí nevěřila ani čumák mezi očima. Uklidnit se? Nepřicházelo v úvahu. Přestože výraz jí zrcadlil vztek, stále se mírně, však viditelně, třásla. "V pořádku? V pořádku?! Jak bláhové, že si to o sobě myslíte, vy Ignisané," zavrčela další slova a švihla ocasem. Dopadlovalo ji, jak lehko mohli tito vlci přecházet svou minulost, své hříchy. Nebo o takové vůbec nevěděli? Za ni byla vražda dostatečně velkou věcí, o které by si mezi sebou i barbarská smečka měla předat informaci. "Jsi-li dobrovolně členkou takové smečky, neseš společnou vinu," švihla ocasem. Nacházela v sobě takovou hořkost a vztek, že by se bývala byla hned vrhla cizí po krku, kdyby ji tělo lépe poslouchalo.

Zamrazilo ji ještě víc, když se tlapy hnědé vydaly za ní. Ráda by utekla, ale přestože vysílala signál tlapám, nepohla se z místa ani o píď. Kdyby se pro ni natahovala smrt, měla by stejnou reakci? Nedokázala by se hýbat? Takto se podobnému osudu jako dostihl matku nevyhneš, pomyslela si nešťastně. Nějakou částí začala připouštět, že o to tady nešlo, když se vlčice, pravděpodobně pozorující neovladatelné emoce na tváři okřídlené, zastavila. Hnědá nemohla vědět o ničem, přece. Ne, že to by si Bellanna uvědomovala. Vina v její mysli už dlouho připadala na celou smečku. Zachovat klid?! To se lehce říkalo. Její racionální stránka by asi říkala to samé, kdyby se jí dostalo prostoru k tomu tělo jednou ovládat. Jak jste správně pochopili, nedostalo. Strach a hrůza v její tváři se změnila na zlost a nenávist. Z hrdla se jí linulo tiché varovné vrčení, zatímco několika opatrnými kroky zacouvala ke své hromádce bylinek, zatímco zrak měla stále pevně ukotvený na Artemis. "Nejsem zde abych rozmlouvala s vrahy," procedila skrz zuby další varování plné nenávistné frustrace. Svá slova si nepromýšlela. Vjemy vyvolané událostmi minulosti byly silnější než její zdravý rozum. Zhora přijímala jen intenzivní, nepředvídatelné signály. Ach, tolikrát si promýšlela, co by znovu v situaci setkání s ignisanem dělala - když tady ale stála, realita byla kompletně jiná.

Cizinec se neotočil, mířil i nadále k ní. Možná to dělal celou dobu. Kdyby v ní tato příměs v pachu nevyvolávala automatickou paniku a flashbacky velmi, velmi staré nemilé události, asi by se zvedla a snad i s úsměvem by si šla s takovým tulákem pokecat. Toto ale nebyl tulák. Byla to její noční můra, i když ona noční můra o tom pravděpodobně nevěděla - a vědět nemohla. Když se hnědá vlčice prodrala na mýtinu, mladá nihilčanka nemohla své oči odtrhnout z těch dvoubarevných. Zračila se v nich podobná hrůza, asi jako taková, když vidíte samotnou smrt, definitivní a nevyhnutelnou. Přestože měla dlouhé svalnaté nohy a velká křídla, místo toho, aby pevně stála, držela si to všechno pevně na sobě a krčila se stále na tom stejném místě. Třásla se. Byla si zcela vědoma cizí přítomnosti, každý pohyb ignisanky sledovala s ostrou pozorností, ale jinak nebyla schopna ničeho. Ta smečka... Ta prokletá smečka, ti vrazi! Přestože si moc přála nebýt viděna v takovémhle stavu, obzvláště nepřítelem, nedokázala si pomoct - strach ovládal její tělo, zaslepoval mysl i zdravý rozum. Kdoví, čeho by byla schopná, přestože byla jenom léčitelkou. Zde šly zájmy její smečky stranou. Uši na zátylku, manická a nebezpečná hrůza v očích - modrá vlčice s dvěma rohy na cizinku dokonce vycenila zuby.

Bellanna se opět jednou cítila být sama. Poslední doba dopadala na její zdraví zase silně - obzvláště zpráva o smrti Miry, hlavní léčitelky Nihilu. Zelenou usměvavou vlčici pokládala za vzor, sama chtěla dosáhnout takové úrovně v oboru, chtěla být stejně respektována a žít šťastný život... No, možná v příští reinkarnaci. Řekla by si, že už je zvyklá, že osoby, na které se upne, odcházejí, ale byla by to lež. Bolelo to vždycky stejně. Ten pocit prázdnoty v srdci, hezké vzpomínky najednou pod černobílým filtrem. No, aspoň byla víc potřeba jako léčitelka. Mírně jí svítalo, že by si svou pilnou prací mohla vypracovat lepší místo i ten respekt jak ve smečce, tak ve funkci.
Byla tu sbírat bylinky. Sice ještě byla astronomická zima, ale nějaká ta stébla trávy už vylézala. Rostliny byly sice zamrzlé, ale vlastně docela v dobém stavu. Dělala si hromádku u stromu na jedné z mýtin. Proměnlivý, ale docela příjemný větřík čechral její vlnitou srst, zatímco zpoza mraků občas zahřály paprsky slunce. Pokládala na hromádku svazek kopřiv, když ucítila cizí pach. Něčím jí byl povědomý. Nemusela ho ale analyzovat, aby jí instinkt rychleji než rozum donutil zanechat toho, co dělala, přikrčit se a s tváří zamrzlou hrůzou skenovat okolí. Snažila se nevydat ani zvuk. Vlastně... Ani nemohla.

Vidina nějaké společné aktivity zněla dobře. Bell ale chtěla začít docela z jiného soudku, trochu rozvířit adrenalin. Možná ukázat, že je lepší, než se o ní říká, ať už se říká cokoli. Samozřejmě svůj akrobatický kousek měla proplánovaný, jelikož se hned pod úrovní útesu srovnala do pozice, kdy letěla přímo dolů s břichem směrem k pevnině, křídla částečně roztažená, ale v aerodynamickém tvaru, ready kdykoli roztáhnout je do celé své slušné velikosti. No a k jejímu překvapení Toshi skutečně krok byl ochotný držet, jelikož se objevil vedle. Překvapivě jeho poznámku slyšela a poznamenala si ji do paměti pro později. "Když fouká vítr proti skalám, musíš se dostat co nejdál pomocí váhy, zbytek ovládáš až dole co roztáhneš křídla!" Nebylo moc času a rychlost neumožňovala to popsat lépe, a tak dobrovolně mírně zrychlila tím, že křídla přivinula blíže k tělu. Chtěla se dostat před šedého, aby mu tu techniku ukázala. Křídly řídila svůj směr tak, aby už nepadala volným pádem, postupně vyvažovala - až dole ale křídla úplně roztáhla, dostala se o pár metrů dál do moře kvůli setrvačnosti a pak křídla pootočila tak, aby ji podebral vítr. Samo to pak vyneslo zase pár pěkných výškových metrů nahoru a ona se rozhlížela, kde a jak je na tom její společník.

Slabost i nadále doprovázela její tělo. Slabost, kterou tak nerada viděla a ještě neraději sama pociťovala. Zrazovala tím všechny své sliby, co dala do éteru své mrtvé mamince - že nebude truchlit, že bude dobrá, šťastná a silná dcera, protože přesně to by si rodiče pro své vlče přáli. Zůstala opřená o chladnou stěnu jeskyně, víčka pevně u sebe, jakoby se i styděla se na sebe podívat. Ne, nechtěla se vidět a nechtěla, aby ji viděl někdo jiný. Dříve se jí dařilo si takovou epizodou projít na místě, kde to nebylo tak kriticky nápadné, dnes to přišlo náhle a jako bouře. Co by řekla takové panovnici, kdyby přišla do místnosti? Popadl by ji vztek a vyřkla by přesně to, co cítila, nebo by se sebrala, odletěla a radši se dál topila nejen ve své misérii, ale i v následcích svých činů?
Cizí pozornosti se skutečně nevyhnula. Všimla si jí ale až v momentě, kdy se jí ta hebká srst známé povahy dotkla. Stačilo to a vůně, aby si uvědomila, že to je Sasha. Stará dobrá Sasha, přítelkyně jejich rodiny, pro malou Bell odjakživa docela idol. Byla tady, aby ji zachránila, vytáhla z té studny slz. Problémem bylo, že modrá si nedokázala představit, jak z toho. Připadala si, že své dospělácké kamarádce takhle jen přidělá starost a zbytečnou vrásku na obličeji, zároveň věděla, že pokud ji tu měl někdo najít, nemohl si osud vybrat lépe. "Sash,-" Vzlyk pohltil její zlomená slova. Oči neotevřela, jen tlapkou vyhledala rameno hnědé vlčice a objala ji v pevném sevření. Tělíčko vysoké okřídlené vlčice se nekontrolovatelně třáslo. "Pr... Promiň," vysoukala ze sebe a položila hlavu na její rameno. Ach né, ona opravdu nechtěla Sušenku takhle zdržovat a stresovat! Ta měla své problémy, měla svoji rodinu, o kterou se musela starat. Jako správná kamarádka by to měla chápat... Místo toho ji tu teď držela v pevném sevření a zatěžovala ji ještě svými problémy, které si nedokázala vyřešit v klidu jen vlastním zaviněním. Její tělo nebylo ochotné se uklidnit nebo vyslovit smysluplná slova. Tak to cítila.

Pokud něco bylo pravdy na tom, že spadlý strom starý přes tisíc let si pamatuje všechny, kdo u nich trávili čas a je kvůli tomu jakýmsi slabým bodem mezi realitami živých a mrtvých, asi by sem Bellanna chodila častěji věřit a hledat mezi oblázky ve vodě odraz své matky. Nebo také ne? Nebyla náhodou osudná příhoda důvodem, proč tyto věci docela odmítala? Nebylo by vůbec chabým argumentem, že kdyby potkala někoho podobného Luně, jak si ji pamatovala, všechno to zlé by se jí do té dospělé, ale zmatené a nezkušené hlavičky vrátilo ve větší síle. Možná v duchu na ty pověry věřila a proto se tomuto místu docela vyhýbala... Nebo jen bylo příliš prosluněné, příliš pěkné a optimisticky vypadající na to, aby tam jen tak bez výčitek svědomí chodila a vibovala. To se nehodilo, když přesně takový popis rozhodně neodpovídal tomu, jak se většinu času cítila.
Pravým důvodem, proč sem dnes zamířila byla věc docela náhodná. Letěla kolem, nijak ve výšinách, vlastně dostatečně blízko na to, aby si všimla velmi výrazně rezavé srsti, co docela sama u stromu pobývala. Malý kožíšek to byl, aby byla přesnější. Opsala jednu kružnici už docela při zemi, než to poslední chvíli zase zvedla, aby přímo před dotyčným docela s přehledem a ladností přistála přímo na obrovském kmeni onoho spadlého stromu. "Ahoj!" Pozdravila ho energicky a pohodila rohatou hlavou. Vlastně netušila, kde se v ní ta energie bere, na takové konverzace. Možná to bylo tím, že asi ještě neměla šanci mluvit s vlčaty, se kterými si nezničila vztah už předem. Její názor na ně se také trochu lišil od té doby, co byla dospívajícím puberťákem. "Jsi tu nový?" Položila otázku, snažíc se ignorovat vyskakující vykřičníky ve své hlavě.

<< Zelený les

Proplížit se porostem neslyšně pro ni nebyl problém. Měla určitý trénink, o kterém se radši jiným nezmiňovala. S jejím zbarvením byla dovednost pohybovat se bez vydávání zvuků důležitá, jelikož zvěř by si jí při špatném kroku na špatném podlaží vskutku lehce zpozorovala. Toshiho připomínka, že jsou ta zvířata pozorná, ji vskutku neuklidnila. Zařadila se vedle něho, na druhou stranu od Irise. Úplně nebyla ráda, že si o bahnitou půdu ušpiní srst, ale co mohla dělat, s tímhle měla počítat. Ony sobi sama viděla jen jednou z dálky, proto zrovna příliš znalostí neměla. Malé stádo pěti jedinců si prohlédla a s nelibostí se zaměřila na jejich paroží. Z těch třech, kteří pár takových vlastnili, vypadali dva docela mladě. Pokud tedy pro tahle zvířata platilo stejné pravidlo jako pro jiné kopytníky, mohli odhadnout jejich věk. "Ten vpravo s velkým parožím bude starší a možná vůdce stáda, měli bychom si na něj dát pozor," přidala i svou poznámku, přestože si připadala, že cokoli, co řekne, bude oproti Toshiho očividným zkušenostem docela zbytečné. Tato informace by byla cenná, kdyby mohli rozeznat, kteří z nich jsou samice. Hádala, že silnější členi stáda by se při útoku semkli kolem slabších. "Na ty bez paroží půjde zaútočit i ze vzduchu, ležící by mohl být pomalejší," shrnula svá doporučení a podívala se na šedého.

Na její otázku zazněla odpověď. Přestože to nebyl žádný konkrétní postup, spíše udělej si sám a nebuď blbec strategie, no doufala, že to dokáže splnit. Pokládala se za inteligentní bytost, konec konců. Natolik, že si občas říkala, jak někteří členi Nihilu stejné kvality tolik nepobrali. Vlastně se cítila jako černá ovce. Čím to bylo? Zážitky? Toshi měl přeci podobné a fungoval dobře. Dokonce na vyšší pozici, kterou mu... Záviděla. Barva srsti? Vzhled? Ve smečce byli i podivnější, viz přítomný Iris, jehož za Toshim utíkajícímu zadku věnovala jen nezaujatý pohled. Co bylo tedy jejím problémem? Podívala se naposledy na svůj odraz ve vodě, než se i ona dala do pohybu, přes potok a dál během po boku okřídlených společníků. Povzbudivému pohledu princezny se vyhla s neutrálním výrazem na tváři. Nějak se snažila s ní nenavazovat oční kontakt už od začátku této lovecké výpravy.

>> Pláň posledních sobů

Kdyby byla Bellanna více při smyslech, asi by se při sledování svých společníků na následující operaci soustředila hlavně na podivnou dynamiku Toshiho a bílého. Něco mezi nimi jiskřilo a vlk by to téměř cítil ve vzduchu. Dcera Luny tomu teď však příliš velkou pozornost nevěnovala. Jak protože něco jako láska ji patrně ještě nějak výrazně neosvítilo, tak protože její ostrý pohled přitahovala Rivera. Excentrická, optimistická princezna Nihilu. Těžko říct, co se jí odehrávalo v hlavě, že když pozorovala její interakci s Arxim, mávla svým dlouhým ocasem a urychleně otočila hlavu jiným směrem. Běh jí příjemně uvolnil tělo, ačkoli se jí nelíbilo, že nedostala privilegium uzavírat skupinu. Kam odletěli všichni ptáci? Hleděla při cestě do korun, pokládajíc si filosofickou otázku.
Jak zastavili u říčky, sešla pár metrů po proudu pryč od ostatních a chvíli hleděla na svůj odraz v zurčící vodě. Mělo to nějaký smysl, že po matce zdědila tolik? A nakolik se změnila, co ji naposled viděla? Vzhledově nijak, ale uvnitř. Co leží uvnitř? Jaký má toto smysl? Zamračila se na svůj odraz a sklonila hlavu, aby se napila. Hlavu zvedla až když Arxi navrhl další postup. Bell chvíli nechápala, jestli polovičkou myslí Toshiho skupinu či společníka. Na tváři jí na moment zavládlo zmatení, ale rychle to zase dala do pořádku. "Jaký je plán teď?" Zeptala se a posadila se. Potřebovala minutku se vzpamatovat z běhu, ale jistě bude brzy připravena jít prozkoumávat, jak se očekávalo.

Bellanna neměla příliš co říct k tomu, že oba organizátoři lovu byli rádi, že něco takového vzala. Jistě, ani ona nechtěla, aby se něco stalo. Opravdu nechtěla, aby se něco stalo. Co by ale neudělala pro body k dobru? Kdyby na zlé došlo, všichni by se obraceli k ní a ona o sobě moc dobře věděla, že lépe reaguje, když je na situace připravená. Na lov v podstatě šla, aby si ozvláštnila život. Chtěla zažít akci, cítit adrenalin, cítit horkou krev a pot. Ráda by projednou cítila bolest fyzickou místo té psychické, ano. Proto jen přikývla, když ji oslovili.
Přidal se Nicolas a k jejímu překvapení se přidala i Rivera, princezna Nihilu, sestra Voltaire. Bell na ni chvíli hleděla s neurčitou emocí na tváři. Byla rozčílená, že jde i zástupce královské rodiny? Nebo se bála o zdraví princezny? "Dobré ráno, princezno," zopakovala v podstatě stejnou frázi co Toshi, s mírným překvapením v hlase, ale také s úctou a skloněním hlavy. Co ji však překvapilo více byl fakt, že už se nepřidal nikdo další. Šli na lov kopytníků v... Šesti? Čtyři z nich sice měli křídla, ale taky tu byla princezna a Iris, u kterého upřímně netušila, jak moc vůbec umí lovit.
Instrukce jim brzy předal Toshi. Vrhla pohled na oblohu - možná mírně toužila po tom chvíli letět, vyhnout se stínům lesa, ale nakonec tu myšlenku zavrhla. Vnímej. Plánu vcelku rozuměla a stejně se hodlala držet poblíž Toshiho, který pro ně bude mít další instrukce... Až přijde čas. Vlci se dali do pohybu - a Bellanna dlouho neváhala, následovala je. Držela se vzadu.

Nebyla by Bellanna Bellanna, kdyby se s odhodlaností útočícího tygra nechytila jakékoli šance se prokázat. Toshi povýšil, ona byla stále baronem. Na jednu stranu mu to velmi přála, na tu druhou... Byla unavená. Myslela si, že si vyšší pozici zaslouží více než někdo, kdo se v Nihilu nenarodil a i přes zklamání monarchie v jisté části svého života ve smečce setrval. Cítila závist. Raněné ego. Těžko říct, či to bylo touto realitou nebo nočními můrami, které ji v poslední době trápily. I bez Sashina svolení si dávala bylinky na spánek, věděla, že potřebuje fungovat. A dnes obzvlášť - vždyť se sama dobrovolně přihlásila na lov. Bolesti hlavy se nemohla zbavit. Jak letěla směrem místa srazu, před očima se jí nekolikrát docela jasně objevily nepříjemné, temné siluety z jejího snu. Zkřivené tlapy, zlomené krky, temné šmouhy a nesrozumitelné záhrobní hlasy. Protřela si oči. "Vstávej, teď už spát nemůžeš," zamumlava si pro sebe. Doufala, že to rychle přejde.
Zakroužila nad lesem a našla si mýtinu, kde přistane. Složila křídla, porovnala si peří a zkontrolovala, že balíček bylinek, co vzala s sebou, drží na jejím těle. Nepotřebovala dlouho na to aby našla zbytek shromažďující se skupinky lovců. Zatím jich tu moc nebylo, no dva výše postavení šedí vlci byli nepřehlédnutelní. "Dobré ráno," pozdravila přítomné pokývnutím hlavy a postavila se pár metrů od nich. Nepotřebovala, aby spatřili únavu v jejích očích, přestože se ji snažila skrýt. Oslovení tak nějak vypustila. Jak protože Arxi jí o tom už své říkal, tak protože na to ještě nebyla dostatečně vzhůru. "Vzala jsem s sebou pár věcí, co by se mohly hodit v případě, že by se někdo zranil," řekla, nečekajic na vyzvání. Nadzvedla jedno křídlo, aby odhalila onen balíčkek bylinek, co si ovázala k bokům pomocí spletených svazků trav. Věnovala přípravě chvíli než odešla z nory - něco na bolest, něco na rychlejší hojení a také jednodušší obvazy, kdyby se nedejbože něco stalo. Ne, že by nějakou podobnou situaci v praxi už zažila, když nepočítala svá zranění z nedbalosti. "Nicméně primárně tu nejsem jako léčitelka. Jsem připravena lovit," i zabíjet. Chutnat krev. Cítit adrenalin, sílu i chabost, horkou energii. Sklonila hlavu, aby si znovu otřela tvář. Teď hlavně musím dostat z hlavy stupidní myšlenky. Haló, tahle realita, ne ta moje! Žádné sny, žádné... Vnímej. S tou myšlenkou se narovnala a křídlo zase přivinula k tělu, čekajíc na instrukce.

Zasmála se. Předvídat vítr? Nebyl právě ten reprezentativou nepředvídatelnosti? Prvních pár sekund nad tím nepřemýšlela ani jako nad možností, no když začal popisovat své poznatky s mořskými větry, přehodnotila svůj předčasný závěr. Dívala se dolů do vln. Byla pravda, že i ona trénovala. Trénovala tvrdě. Létala mezi skalami, kde i méně silný vítr kvůli malé šířce kaňonu nabral značnou rychlost a směr, který jednoho snadno dostal na ostrou skálu, kde rozhodně skončit nechtěl. Názor učení za pochodu pravděpodobně převzala od svého otce, Orsona. Nebála se tvrdě narazit, nebála se bolesti. Ne té fyzické. Měla by mu také říct o svých poznatcích? Do jisté míry se obávala, že by si potom myslel, že se snaží až příliš. Možná bude lepší, když pomlčí a využije toho, že jsou podobného stáří. "S naší velikostí se lesem moc neproletíme... Ty patří jiným opeřencům," konstatovala. Ptáci byli malí, no i tak rychlí jako šídla. Jaké by to bylo být ptákem?
"Hmm," obrátila oči k nebi, přemýšlejíc nad jeho nabídkou, "zaměřovala jsem se na obratnost, když jsem sama trénovala, určitě tě taky můžu něco naučit." Už při svých slovech roztáhla křídla. Odhalila tím svá zcela jinak zbarvená spodní peří - zářivě tyrkysová, veselejší barva byla náhle Toshimu viditelná natolik, že by mohl lehce rozeznat i tmavší konce a drobné, bílé šmouhy zdánlivě připomínající padající hvězdy. Modrá vlčice se protáhla. "Když o tom přemýšlím, nelétám často s někým po boku," uvědomila si. "Proletíme se a pak mi ukážeš jak být mistem nenápadnosti?" Navrhla.
Už vícekrát se přesvědčila, že při vzlétání je lepší nepřemýšlet. Přistoupit ke kraji je jednoduché, ale jakmile se jeden podívá dolů, rozmyslí si to. Zpanikaří a v horším případě svaly přestanou fungovat. Lepší nevědět a nechat instinkty vyřešit situace ve chvíli, kdy nastanou. Bellanna udělala pár kroků ke kraji skály tyčící se nějaký ten kousek nad vlnami a podívala se na Toshiho. "Udržíš krok?" V očích jí blískla výzva, no to už se postavila na zadní a s roztaženými křídly a pohledem stále na Toshim své tělo nechala pozadu volným pádem zvolit cestu dolů.