Príspevky užívateľa

Toshi při svém samoučení špeha nenarazil na problémy, zdálo se. To mohlo znamenat dvě věci - buď byl nesmírně chytrý nebo manipulovat ostatními bylo jednodušší než se zdálo. Vyslechla si jeho přiznání o létání s pohledem zakotveným na něm. Měla v očích soucit, ale ne lítost. V jeho očích spatřovala upřímnost, když se jejich pohledy setkaly. Zdálo by se to být ironií, že by vlk s křídly nerad létal. O ní se to říct nedalo - létání milovala, křídla měla po mamince - ale také cítila ten strach. Pokaždé, když se vznesla do vzduchu, vlna adrenalinu ji připomínala, že i křídla můžou každou chvílí přestat fungovat. Pokývala hlavou. Rozuměla tomu. "Je pravda že nikdy nemůžeš předpovědět, jakým směrem bude vítr vát," připustila, "moje křídla byla dlouho tak malá, že by mě neunesla ani kdybych chtěla. Až později mi Luna ukázala, jak je používat, ale než jsem to stihla pochopit, byla pryč. Nenapadlo mě zajít za Arxim abych se to neučila... Sama," zvedla hlavu k obloze. Jo, to měla udělat. Tehdy to ale nešlo. Bylo těžké mluvit s kýmkoli, kdo měl zuby a drápy. "Obvykle létám blíž zemi, je to... Bezpečnější. Musí se ale připustit, že mít křídla znamená 10x rychlejší cestování." Výhody to mělo. I ona ale mnohdy volila delší a bezpečnější cestu. Létat ve špatném počasí? Ne. Pokud to není hodně nutné, ne.
"Ano! Prosím, ukaž mi vše z toho, bude ze mě mistr nenápadnosti," vyjádřila se k jeho nabídce s mírným nádechem humoru. Byla zvědavá, co jí šedý vlček předvede nebo řekne a byla připravená asistovat či si nové dovednosti rovnou zkusit. Pamatovala si, že se jí během Nihilské karantény podařilo vyplížit z území aniž by byla viděna, ale nikdy jí nikdo nepověděl, že to má i nějakou vědu. Ráda se poučí ze svých chyb.

Nora Nihilské smečky byla výjimečně prázdná. Po stěnách místy tekla voda, venku sněžilo a nebylo už zrovna teplo. Přesto uvnitř, v matném bílém světle dopadajícím na zem úkrytu zvenčí těsně k jejím tlapám, seděla shrbená postava. Touto dobou v zimě měli být vlci spolu, radovat se ze sněhu a projevovat si lásku, nebylo to nějak tak? Ji všechna ta dobrá nálada minula. Jestli to mělo stále stejný důvod jako její obvyklé stavy vzpomínání nebo důvod jiný, to už bylo v tuto chvíli na pohled těžké určit. Seděla před stěnou, na které se rýsovaly otisky tlapek. Mezi nimi byl i ten její. Zvedla tlapku, aby ji na otisk přiložila. Porovnání bylo znatelné - modrá okřídlená vlčice teď byla straší. Byla dospělá. Očekávala by, že už bude mít dospělácké myšlenky a všechny problémy ji opustí a nahradí je problémy dospěláků, ale některé věci se žel... Stále táhly. Její problém byl asi to, že si nikdy vyloženě neřekla o pomoc. Cítila se hrozně. Vše to opět dopadalo. Byla obklopena smečkou a stejně se cítila sama. Měla přátele, ale myslela si, že je to lež. Odváděla práci pro léčitele, ale připadala si neschopně. Byla v nejšťastnější smečce v Norestu, ale šťastná... Nebyla. Bála se Ignisu, bála se vlků s narážkami směrem k vlkům jiných barev a tvarů. Naprosto sobecky se bála o svůj život více, než o životy vlků okolo. Naprosto sobecky přemýšlela nad tím, jak moc by to už nezvládala, kdyby z jejího života odešla ještě další důležitá osoba. Za ty teď považovala Sashu jakožto rodinnou přítelkyni, Miru jakožto fejn učitelku a teď vlastně docela i Toshiho a Irise, ti jí byli sympatičtí. Naprosto sobecky si přála, aby mohla vrátit čas, na vše zapomenout a žít život tak, jak to mělo v normální rodině a v normální smečce být. Proč byl osud nespravedlivý? Proč se s tím musela potýkat ona? Proč musela Luna zemřít a všechen zbytek rodiny vypařit do čistého vzduchu?
Tlapka jí sjela z otisku tlapky dolů. Očka se jí zaplňovala slzami. Přivřela oči a zavrtěla hlavou. Nebudu brečet. Taková být nechci. Nechci myslet jen na sebe. Ať se však snažila jak chtěla, slané kapky smutku se jí z tyrkysových oček ronily jen víc a víc. Proč tu Luna nestála s ní a obě s úsměvem na tváři nevzpomínaly na vlčecí léta? Proč nedokázala vymazat obraz její příšerné smrti ze své mysli ani po letech, proč se to vše vracelo, i když už si myslela, že se přes to přenesla? Myslela si, že čas vyléčí, ale intenzivní vzpomínání jí přinášelo jen bolest. Neudržela to víc, začala vzlykat. Nedokázala reguloval svou hlasotost. Bolest. Cítila mrazivé prázdno na hrudi, jakoby jí někdo svíral srdce v železných pařátech, jakoby ho někdo vyrval z těla a uschoval si na poličce, aby se mohl kochat svým úspěchem. Úspěchem v podobě mladé vlčice, která se nedokáže vypořádat sama se sebou, uvězněná v kruhu sebeobviňování, lítosti a pocitu opuštění. Tou postavou zodpovědnou za to vše byl v očích Bellanny vrah. Ignis. Ignis za to mohl. A v druhé řadě... Všichni.
"Nemůžeš aspoň jedou ukázat známku spravedlnosti?!" Zcela frustovaným hlasem vykřikla. Celým tělem se navalila na stěnu, jakoby ji chtěla porazit. Drápy při tom omylem přejela po zdi a i přes otisk své tlapy, zanechávajíc tam mělkou rýhu. "Proč..." nemůžu mít normální život? Sesunula se na zem, pokračovala ve vzlykání a schoulila se do klubíčka, křečovitě si držíc všechny končetiny co nejvíce na těle. Všechny svaly v jejím těle se chvěly a byly stažené.
Nedokázala s tím nic dělat.

Manipulace. Kdyby to tak jen nazývala, asi by přiznala, že ji to zajímá a že jí to i trochu jde. Bylo to umění, někoho přemluvit, to uznávala - že se okolo toho staví celá profese, kterou by si asi bývala byla zvolila spíše, to se jí asi kvůli zařazení u léčitelů už od nízkého věku nějakým způsobem vyhnulo. Při Toshiho slovech pozorovala, jak popisoval své učení. Spoustu se naučil sám a zřejmě mu to šlo. Pohodila ocasem. Co to cítila? Obdiv? Závist? Křivdu ze strany monarchie? Lítost nad tím, že Toshi musel přicházet na věci sám? Možná si sem tam zobrazila sebe a svůj neutišitelnou nespokojenost, kterou nedovedla zcela pojmenovat. "Stalo se ti někdy, že jsi při tom svém učení neuspěl? Nějaký přešlap, setkání s tvrdou realitou, názorné poučení o tom, co nedělat?" Zeptala se. Jakmile se odchýlili od její osoby, vlastně vypadala, že si konverzaci užívá. Měla extra jiskřičky v očích, přestože si držela uvolněnou elegantní pózu.
Se svým návrhem se k jejímu překvapení přepočítala. Těžko říct, jestli to bylo Toshiho malé sebevědomí neb fakt, to, co tvrdil, ale nehodlala se ptát. Chovám se teď jako vlče? Uvědomění, že by to tak mohlo být, na její tváři způsobilo sekundovou paniku a narovnala se. Tak působit nechtěla. Jak to zaonačit, jak to odůvodnit? "Hm... A můžeš mě naučit něco jiného?" Nejspíš by ocenila něco s pohybem, ale lov zvládala a bojovat očividně nechtěl. "Zmiňoval jsi útěk a tak," zakroužila tlapkou. To ji vlastně docela zajímalo. Měl v sobě útěk nějakou vědu?

Nějak jí kvůli tomu, co řekla, nebylo dobře. Psychicky. Nechtěla své schůdné myšlenky sdílet s Toshim, před kterým se snažila vypadat schopně a totálně v pohodě. Už tak mu naznačila až příliš, pokud to nebylo něco, o čem monarchie chtěla mluvit. Vyslechla si jeho rady a pousmála se. Nápady měl zajímavé a rozum jí říkal, že to byly cenné pohledy, které stálo za to prozkoumat, jenže ego to bralo jako nepochopení informace a snaha o manipulaci. Myslel to dobře. "Máš zajímavé nápady," pokývala uznale hlavou, "možná něco takového zkusím." Poděkovala mu tak za názor s pousmáním. Co s nimi udělá, to už chtěla rozhodnout sama. Pochybovala, že by dokázala věřit v sílu nějakých náhodných lesknoucích se kamenů nebo hlíny... Ale měsíc byl zajímavý, ten možná měl potenciál. Větší potenciál měla určitě i její magie. Možná by měla ukázat svému okolí to! No, prozatím... Před zimou určitě léčitelská tlapka navíc aspoň kvůli sběru neuškodí, ale pak? I další mladí z Nihilu vypadali, že je to zajímá. Nechtěla být jen dalším z řady. Bude s tím muset něco dělat.
"Takže se učíš získávat informace... Mluvením?" Shrnula si to. Asi si to představovala trochu dramatičtěji - plížení na cizí území, odposlouchávání rozhovorů... Ne, tohle znělo přesně jako Nihil. To dávalo smysl. Určitě to bylo zajímavější a akčnější, než léčitelství, to se mohla vsadit. "Kdo tě tedy učil?" Byla seznámena s tím, že celá ta terminologie rytířů, špehů a dalších šíleností byla docela nová, a tak ji toto zajímalo. Kdo to byl, Azueén? Arxi? Určitě někdo výše postavený. "Hmmm," naklonila hlavu na stranu s pohledem někde na obloze a postavila se. "Jsi ochotný mi něco z tvých rytířských dovedností ukázat?" Navrhla aktivitu. Tvářila se jako kompletně neznalá léčitelka - co by od ní tedy mohl čekat? Pravda byla trochu stranou, ale to zatím netušil.

Jak předpokládala, i on se setkal s nenávistí. Povzdychla si a sklopila pohled v lítosti. Svět byl propletený nenávistí a nebyla šťastná z toho, že se s tím musel potýkat také. Nerozváděl to, ale jistě se mu teď honily hlavou příběhy. Měli něco společného. "Mnoho vlků se bojí toho, co nedokáží pochopit." Podívala se mu do očí. Nebo tam, kde očekávala oči. "Trik je v tom... Nenechat je zvítězit. Nemusíš se bát toho, jak vypadáš. Tvař se sebejistě," na chvíli se postavila a předvedla mu sebejistý postoj. Hlava nahoře, tělo rovně, na tváři klidný, mírný úsměv. Dívala se někam za pramen, pak se otočila zpátky na Irise a opět se posadila. "Nemůžeš změnit jak vypadáš, ale nikdo ti nevezme tvou výjimečnost. To ukazuj - aspoň jak ti to tělo dovolí." Mluvila docela ze zkušenosti. Nechtěla říkat, že je právě kvůli své divnosti lepší než "normální" vlci, včas si uvědomila, že by to znělo povrchně. V nitru věděla, že je to špatné myšlení.
Nihil byl pro Irise určitě ideálním místem. Aspoň pro začátek. Báze pro budování sebejistoty a nějakého toho životního štěstí. Narazila ona nějakým způsobem na strop tohoto štěstí, nebo ji jen příliš ovlivnily události jejího života, že se vlastně necítila šťastná? No, musela to prezentovat dobře. Dělat Nihilu dobré jméno a tak. Třeba se pak i Iris zmíní o ní, až bude mluvit s vyššími! Velmi ráda by si konečně vysloužila pozornost a povýšení. "Dej jim čas. Zvyknou si," dala mu naději. "Toshiho jsi tedy potkal prvního z Nihilu?" Navázala, doufajíc, že jí poví více.

Vypadal jako případ, co své okolí děsí proti své vůli. Jen protože ho příroda udělala jiného. Jen protože byl jiný, tak se bál cizích předsudků. Její prvotní překvapení už vymizelo a začala si užívat rozhovor. "Už jsi takové potkal? Vlky, co ti půjdou po krku za to, jak vypadáš?" Zabrousila do vážnějšího tématu. Předpokládala, že ano. I pro ni to bylo citlivé téma a to kvůli Luně, ale zajímalo ji, jestli si tento vlček neprošel něčím podobným. Vrána k vráně sedá - divný divného si hledá. Kožich nekožich, oba stále byli vlci. Ne každý obyvatel Norestu to tak bral, ovšem, což v ní zanechávalo rozhořčení a vztek. "Toshi?" Podívala se po něm, očividně to jméno znala. Docela milý vlk to byl, co pochytila. Nedivila se, že přivedl nového vlka. "Pokud je některá smečka v těchto končinách zvyklá na jedince jako jsi ty a já... Je to Nihil," pověděla mu upřímně a pohodila hlavou, poukazujíc na své dva růžky. Nevěděla, jak dobře viděl, ale třeba si ještě nevšimnul. Posadila se blíž, ovinujíc si dlouhý ocas okolo tlapek. "Takové máš zatím z Nihilu dojmy?" Naklonila hlavu v otázce. Zajímal ji jeho názor, doufala, že to rozvine.

Povzdychla si. Na jednu stranu to bylo uspokující prcky sledovat, na druhou stranu si uměla představit, jak moc teď byla Sasha mimo, že nejde s nimi. Cítila za ně určitou zodpovědnost, ať už protože hnědou považovala za přítele, nebo kvůli svému věku. Cítil to tak každý starší, že má zodpovědnost za mladé, zranitelné kuličky štěstí? Po očku sledovala Volt. Přestože měla působit jako silný a nezlomitelný panovník, za kterého ji modrá i měla kvůli vystupování - teď jí připadala tak... Ochotná. Otočila se k Teovi, který ještě před minutkou prohlašoval, jak není unavený. Teď ho bolely nožičky. Usmála se. "Tak pozór, poletíme do Přízračných, Teo!" Sklonila hlavu a popadla vlčka za zátylek. Zvedla ho do vzduchu a několikrát se otočila kolem své osy. "Wiiii!" Mluvit s tlamou plnou vlčecích chlupů nešlo, a tak se omezila na jednoduché efekty. Dávala pozor, aby mu neublížila - a kdyby se mu to nelíbilo, nepokračovala by. Když skončila, položila si ho mezi křídla a trošku je pozvedla, aby viděl kolem, ale nemohl přes ně vypadnout. "A teď klidně seď a nech svoje pacičky odpočinout," poradila mu s úsměvem. Váha navíc to stále byla, i když malá - se svou výškou a váhou křídel to takový rozdíl nebyl. Když nebude poskakovat, bez problémů ho do Přízračných donese. Nevypadalo to, že už je to nějak velmi daleko.
Nechtěla zůstat zticha. Trapné ticho mezi dvěmi skoro dospělými členy své výpravy si trochu brala za vinu. Nechtěla, aby si panovnice myslela, že s ní nechce vést... Normální konverzace. "Vaše Veličenstvo?" Začala a s utříbenějším přístupem než před chvílí s Teem se k žluté přiblížila. "Co se očekává od návštěvy Přízračných? Jsou nějaké důvody, pro které je celý pobyt uskutečněn? Myslím... Větší plány mezi smečkami. Jestli můžu vědět, tedy," položila otázku a pozorně vyčkávala na odpověď. Byla běžná znalost, že Přízrační a Nihil měli dobré vztahy - hodlaly z toho ale obě alfy vytěžit víc? To ji zajímalo.

Povídání o hvězdách

Jestli si něčeho všmla, tak to byl fakt, že z Přízračných mělo jen málo vlků křídla. Už jejich výprava z Nihilu jich měla víc než celá tato smečka. Finn, tak se jmenoval ten jejich vlk, který je měl a zároveň je dnes měl přiučit něco o hvězdách. Brala to jako zajímavé téma - sice ho zatím moc nechápala, ale to že byla celá smečka vystavěna na této kultuře, muselo mít důvod. Hvězdy byly pěkné, nakonec. Byla mezi nimi maminka.
Přišla a vzala si z hromady uloveného hraboše. Snídaně. Snad nebude nikoho pohoršovat, že bude při poslouchání čerpat energii pro den. Pak se mlčky přidala k ostatním, připravená vnímat.

Dvě vlčata a samotná panovnice Nihilu. To byla její společnost, jejich skupinka, když se vydali na cestu k Přízračným. Ačkoli Bell už by mohla být hravě považována za dospělou a dělala vše, aby tak i vystupovala, panovnici patřil její vděk za to, že se k této akci mohla připojit. Ráda se učila nové, i když se tvářila, že všechno dokáže. Její tyrkysové oči sledovaly rozjařená vlčata Sashy, její dobré rodinné přítelkyně. Kráčela kousek po boku Voltaire, napřímeně, křídla sklopena na zádech. Nepotřebovala svou možnost létat využívat, když ostatní pár křídel nevlastnili. Beztak si připadala spíše jako jejich matka, než jedno z vlčat - asi kvůli tomu, že nad nimi všemi čněla skoro o dvě hlavy. Přítomnost panovnice jí naplňovala nervozitou. Nebylo to tak, že by nenašla společnou řeč, spíš pociťovala smíšené pocity, ve kterých se nevyznala, natož aby je dovedla vyjádřit.
Skotačivé vlče se ptalo, jak daleko to ještě je. Sama nevěděla přesně, ale došla k němu a sklonila k němu hlavu. "Ještě kousek to je, Teo. Jsi unavený? Můžu tě chvíli nést," navrhla vlčeti s úsměvem.

Cítila se docela trapně, že se svým stářím seděla po boku ostatních vlčat. Rio sice už byla větší, ale dva potomci Sashy byli velmi mladí. Mohla být svým věkem blíž k samotné Ryumee? Ta taky vypadala mladě. Snažila se netvářit kysele. Vlčata byla fajn, vlastně je měla docela ráda, ale právě teď měla pocit, že ji možná budou trochu omezovat. Brala učení možná až moc vážně a proto doufala, že si s Ryumee domluví soukromou lekci. No, ostatní chtěli taky. Ani se nedivila. "Ahoj Sluníčko, usmála se na příchozí vlče. Zvedla tlapku a rozčepýřila s ní Solovu malou hlavičku.
No, vydali se dál. "Pojďte," pokynula ostatním Nihilčanům a s mávnutím ocasu se vydala směr léčitelská jeskyně. Cestou dohnala léčitelku, aby jí mohla jít po boku. "Ryumee? Nevím, jestli jsi někdy byla u nás na jihu, ale... Rostou tu stejné rostliny? Případně i jiné... Plodiny, třeba krystaly?" Měla zvědavé otázky. V hlavě se jí znovu ozvala myšlenka, kterou jí tam zasadil Toshi. Léčení krystaly. Věděla Estrelačka něco i o tom?
Došli do jeskyně. Bell natiskla svá velká modrá křídla víc na tělo, aby bylo dost místa pro všechny. Chvíli si prohlížela místo a na zmíněném králíkovi se zastavila. Kamarád? Nesloužili náhodou králíci jako jídlo? No, nehodlala to komentovat. Brzy dostali první misi. Zaujatě se dívala na bylinky srovnané v jeskyni. "Mák!" Vyhrkla, jakmile měla možnost. Zpětně se trochu proklínala za ten tón. "Zrna se... Používají na zmírnění bolesti či horečky," odůvodnila svůj výběr jednoduše už méně angažovaným tónem.

Sedla si. Svá velká křídla měla složená na zádech, ocas si ovinula kolem tlapek. Estrela do Norte? Bohužel nebyla schopná hned na začátku vytvořit nějakou smysluplnou větu, kterým by anulovala svůj neovladatelně trapný pohled. Nevypadalo to však, že by to vlčici vadilo, ta měla totiž zřejmě dobře rozmyšleno, co jim sdělí. Jenom přikývla, když jim bylo řečeno, co se bude dít. Základy zněly nudně, ale hodiny navíc by uvítala. Ryumee vypadala jako někdo, kdo už měl pár let praxi - a tu praxi asi potřebovala nejvíce.
Odněkud se vynořilo vlče Sashy. "Ahoj Teo," usmála se na něj, shlížejíc na něj ze své výšky. Cokoliv, co pocházelo ze Sashy, musela mít ráda. Sasha byla rodinný přítel. Snad poslední, co jí zbyl. Sice Bell nebyla ráda, že neměla ani slovo v tom, koho si Sasha vezme, tenhle prcek ale vypadal dobře. Mlčenlivý, ale to bylo pochopitelné. I ona vlastně příliš nemluvila - to musí napravit. Krátce se ohlédla za Rio, která se na chvíli vypařila, ale pozornost rychle koncentrovala zpět na Estrelačku. "Ano, zajímáme. Já už prošla nějakým tréninkem od naší hlavní léčitelky, ale velmi mě zajímá, jaké způsoby používáte zde," odpověděla na otázku. Možná neříkala kompletní pravdu, nicméně byla přesvědčená, že z učedníků je nejlepší a rozhodně si ve smečce zaslouží povýšení. Podceněně, tak si připadala. V tomto oboru se cítila se svými dosavadními znalostmi docela jistě, ale opakování nikdy neuškodí - a nakonec, tohle bylo úplně jiné místo a třeba mají jiné metody! Rozhodně byla zvědavá, co vše jim vlčice ukáže. "Já bych měla zájem," zareagovala na její nabídku. "Hlavně v praxe mě zajímá. Myslím, situace, ve kterých se to vše posvátné vědění užije." Bellanna si nebyla jistá svojí užitečností, když se zatím nedostala do nějaké život ohrožující situace, ve které by léčitelství využila. Nebo ji k tomu jen nepouštěli? No, třeba jí vlčice dá šanci.

Bellanna se neměla na co vymluvit, aby na kurz léčitelství nešla. Její největší motivací bylo stále přání její matky - ta by si přála, aby se její jediná dcerka věnovala něčemu tak užitečnému jako bylo léčitelství. A ona to nakonec nebyla špatná profese, jen jí chyběl adrenalin, který byl jednou z dalších věcí, které modrá vyhledávala. Byla na učednictví už trochu stará - neodmítala však poznávání Přízračných. Tihle vlci jí přišli zajímaví. A někteří byli i fešní, co tak viděla včera.
Dostavila se na místo a zjistila, že už ji někdo předběhl. Léčitelka téhle smečky už teď čelila nadšené Rio. Modrá se nad tím pousmála. Teď si připadala ještě více dospěle. Tak velkou konkurenci neměla, nakonec. "Zdravím," máchla ocasem a zaměřila svá očka na vlčici. Byla z většiny tmavé srsti, ale zrzavé copánky pěkně oživovaly její kožich. A ty výrazné oči! No, ty copánky. Taky by si nějaké takové mohla pořídit. Její vlasy byly sice vlnité od přírody a už moc nerostly, ale vypadalo by to fešně. "Jsem Bellanna," řekla urychleně, jakmile si uvědomila, že si Ryumee příliš prohlíží.

Sice pořádně nerozuměla tomu, čemu se to teď dívala na tvář, ale věděla, že je to živé. Každá živá bytost si zasloužila šanci, pokud to nebyl Ignisan. On byl vysoký, huňatý a... Zatím nechápala, co to vlastně bylo zač. Kdyby býval nepromluvil, možná by při takhle blízkém pohledu neřekla, že se jedná o vlka. Nasadila přátelský úsměv. Řídila se mottem: Když se bojíš, máš vztek nebo tě někdo neskutečně sejří, usmívej se. Nikdo pak nebude vědět, co si myslet. Pro člena Nihilu byl úsměv klasický - měl být veselý a mírumilovný. Bellanna ho obvykle používala jako zástěrku toho, co cítila uvnitř. "Ooh, děkuji," odpověděla skoro dojatě a zvedla tlapku ke své hrudi. Pak ji opět položila. Bílý nevypadal, že by byl příliš zvyklý mluvit. Bál se jí? Nebo se bál závěrů, které by si o něm druzí mohli udělat? "Měla bych se bát? Jakože... Vypadáš jako nezemšťan, ale očividně rozumíš a mluvíš. Jsi nový ve smečce?" Zkusí ho rozmluvit. Třeba se pak přestane chovat jako zmoklé štěně a dostane z něj nějaké užitečné informace.

Šedý potvrdil její domněnku a k jejímu překvapení se uklonil. Úplně nechápala toto gesto - nebyl on ten výše postavený? Ona byla sotva tři roky stará. Kupodivu se jí ale toto gesto zalíbilo. Vyjadřovalo respekt. Po jeho vzoru udělala to samé - poklonila se a zvedla při tom tlapku, jako koně na přehlídce. "Ovšem, dobře," zareagovala na jeho apel, aby to oslovovala pouze jménem. Měla vychování, pravidla znala a velmi se snažila, aby v očích výše postavených vypadala dobře. Pokládala za dobré oslovení použít aspoň při prvním setkání. Sice by si přála, aby toto setkání začalo trochu jinak, ale jeho přístup jí přinášel uklidnění. Usmála se.
Přišlo na otázku, co dělala. Doufala, že se tomu vyhne řečí o bylinkách, které sháněla, ale nemělo cenu lhát, když ji viděl. Respektive, neříkat celou pravdu. Podívala se na svá křídla a všimla si nápadných znaků. Oklepala se, aby je dostala pryč. Nadechla se a vydechla. "Ano. S mými křídly zatím nejsem... Sžitá. Zatím přicházím na to, jak fungují a toto místo mi dovoluje to prozkoumat," odpověděla mu na otázku. Zkoumala tvrdě, co si budeme. Nešetřila se. Nebylo to tak, že by vůbec nelétala - naopak, uměla dost od Xenna, ale fakt, že její křídla byla dostatečně velká pro let o dost později než u normálních vlčat ji posouval o krok zpět. "Kam máte namířeno?" Vyřkla najednou, snažíc se odvést řeč jinam než ke svým selháním.

Změnit budoucnost k lepšímu, zopakovala si jeho slova v hlavě. Velmi ráda by sama přispěla, tu lepší budoucnost Nihilu zaručila, jenže nevěděla jak. Měla pocit, že byla stále brána jako to malé vlče, co ztratilo rodiče. Občas se cítila stejně ztracená jako oni, ačkoli věděla, že její místo je zde. I ona se na chvíli zadívala do dálky. Obzor byl stejně prázdný jako její nitro. Jejich řeč se dostala k tématu povolání. Že byl Toshi špeh, to nevěděla. "Léčitelství," odpověděla i jemu. Je to to, co by máma chtěla, abych dělala, pomyslela si, ale už to nevyslovila nahlas. Ve skutečnosti ji velmi štvalo, že byla stále na učedníkovi, když už se učila nějakou chvíli. Neměla příliš trpělivosti a z jejího pohledu si zasloužila být oceněna. "Zatím jsem se stejně nedostala do situace, ve které bych své znalosti použila," pousmála se se sarkasmem v hlase. "Co obnáší být špehem?" Pohled opět věnovala šedému.