Príspevky užívateľa

Dřepla si na zadek. Tlapky se jí od únavy třásly a stále jí z hrdla vycházelo tlumené přerušované vrčení, jak oddechovala. Zavřela oči. Věděla, že problémem není samotná dráha, že tu by snad proletět dokázala, kdyby měla správné podmínky a rychle reagovala. Problém byl v ní, jako obvykle. Tohle se stávalo, když nedokázala emoce držet pod pokličkou. Náhodně v čase, občas se prostě přestala snažit, ačkoli chtěla. Ztratila kontrolu. Impulzy jí zaslepovaly jak úsudek, tak běžné chování. Nabít ji zpět bylo těžké a měla pocit, že to poslední dobou akorát sílí. Mohlo to být tím, že teď mělo být výročí, kdy se to stalo? Zklamání se v ní náhle přeměnilo v čirý vztek a drápy zaryla do balvanu před sebou, zanechávajíc v něm bílé šrámy. Zvuku máchajících křídel si přes svou hlasitou mysl nevšimla.
Že vlastně není sama zjistila až když na ni v tuto chvíli neznámý vlk promluvil. Zamrazilo ji. Ne z toho, že tu byl cizí vlk, spíše z toho, že ji mohl vidět v její slabé chvilce. Očividně ji znal a to znamenalo, že je pravděpodobně ze smečky. Také na to smrděl. Otočila se obratem, snažíc se vypadat, že má všech pět pohromadě. Křídla u těla, přímý postoj. Obvykle na území i na akcích nosila neutrální, ale chladnou masku na tváři, tak přesně tu se snažila napodobit i teď. Prach na její běžně krásné čisté srsti a odřeniny říkaly něco jiného. "Ano... Ano, Bellanna," vyblila ze sebe chabá slova. Šedého vlka poznala. Byl výše postavený - a i když byli mimo smečku, reputace pro ni byla velmi důležitá. Hej, začni se chovat! Normálně, prosím, pomyslela si směrem k sobě, když místo další odpovědi docela bez ducha hleděla vlkovi do tváře. "Vy jste sir Arxi, že? Ráda vás potkávám." Do jejího tónu už se vrátil klid. Minimálně snaha tak působit z ní přímo křičela.

Dobře, tak ho neprobudila kompletně, jelikož zareagoval docela rychle. Odpočíval nebo rozjímal, pravděpodobně. Mladší člen Nihilu - nebylo divu, možná přehodnocoval svá životní rozhodnutí. Nebo se učil chodit v nových šlépějích a potřeboval oddech. Asi byla příliš zvědavá a potřebovala naplnit svou spokojenost, než aby ho v té aktivitě podpořila. Začínala si vybavovat, kde na podobnou bílou kouli narazila. Na nějaké smečkové záležitosti? Asi. Nemohla zakrýt překvapení, když jí omylem ukázal svou tvář. Ne zděšené, se odtažité překvapení, jen překvapení. Viděla mnoho, ale vlka jako byl tento ještě ne. Jakmile se odvrátil, snad leknutím se jejího leknutí, udělala malý krůček dozadu. Ne kvůli němu, spíš ji zaujaly černé chomáče. Magie? "Co? To dneska vypadám až tak špatně?" Vyslovila s mírným pobavením, nenechávajíc na svém hlase znát předešlé překvapení. Kdo by se podíval, určitě by v Bellanně nespatřil někoho ošklivého. Mohla být modrá, okřídlená a mít dva rohy, ale také měla dlouhou, čistou, místy kudrnatou srst a pevný, elegantní postoj. "Nejdu si tě dát k snídani," dodala a posadila se.

Relaxovala. Skoro zapomněla, jak pěkné to je, když je vlku teplo a ani se nemusí těsnat s jinými v noře. Sashu sice ještě tolerovat dokázala a měla ráda ji i její vůni, ostatním už se ale radši s fyzickým kontaktem vyhýbala. Ne, že by je neměla ráda - vyloženě nenávist v tomto momentě k nikomu asi necítila, ačkoli byli takoví, kterými tiše a za rouškou přetvářky opovrhovala. Ryla asi třetí usmívající se tvář do kamene před sebou, když si všimla přicházejícího tvora. Přes stoupající páru rozeznávala jen obrysy. Má jít rušit? Vypadalo to, že se to přišlo zakuklit, ne mluvit. Po chvíli jí ale nedalo. Když jsou spolu na jednom území, proč by ho měla nechat bez pozornosti. Sasha říkala, že si má jít dělat kamarády, tak ji třeba bude moct potěšit. Zvedla se, během pár cvalových kroků se odlepila od země a během pár sekund opět přistávala, tentokrát před velkou hordou bílých chlupů. Mohla poznat, že ho už potkala, dle pachu. "Dobré ráno," vyřkla nahlas místo pozdravu. Nejspíš ho budila, tak ať to nebere jako útok.

Nebylo běžné, že by Bellanna chodila tak daleko. Věděla, že tu není bezpečno. Ne kvůli Kultu, kterému se vyhnula. Kulťané mimo město nechodí. Spíš kvůli té druhé smečce. Ignis. Své trauma možná zdánlivě překonala, zatím však neměla možnost zjistit, jak by se chovala, kdyby se s někým z ohnivé smečky potkala nyní. A že její chování jakožto dospívající samici bez rodiny a s tragickou minulostí bylo divoké a plné emocí, impulzivní a nerozvážné. Dělala chyby i hlouposti, ačkoli si je buď nepřiznávala, nebo je zakrývala. Možná proto chodila mimo smečku, když věděla, že směsici náhodných výbojů energie už nedokáže ukočírovat. Nestála o to, aby si pokazila svou image v očích královské rodiny a výše postavených. Nihil byl jejím domovem a byla mu věrná i přes všechno, za co systém neprávem vinila.
V Kotlině nasbírala nějaké bylinky a nechala je na jedné ze skal zatížené kamenem, zatímco se vydala trochu trénovat. Velká modrá křídla ještě zcela neposlouchala, jak měla, ale díky Xennovi věděla to, co se nestihla naučit od matky. Kde tomu byl vlastně konec? Neměla nejmenší tušení. Praxe v letu byla stále těžší než teorie, a to jí dělalo problémy. Vytyčila si obtížný cíl: proletět pár desítek metrů dlouhou pár metrů širokou průrvu mezi skalami - a zatím pokaždé se jí nepodařilo vytočit poslední zlom vpravo. Prolétala to popáté, tentokrát velmi odhodlaná to vytočit, ale rychlost ji opět nepříjemně omlela o zeď a téměř i o hranaté výstupky za ní. Přistála tvrdě na trávou porostlé plošině za její dráhou. Opět bez úspěchu. Dopalovalo ji to. "Aghrhraaaa!" Vztekle bouchla do země a zběsile oddychovala. Reflektovala si na nepovedených pokusech své nedostatky a selhání. Třeba to, že nedokázala uchránit matku před jistou smrtí. Zavrtěla hlavou, aby tuhle myšlenku zahnala. Ztrácela naději, ale nebyla ochotná to vzdát. Jen si odpočine.

Podzim v plném proudu, listí všude, obrovská hejna odlétající na jih. Zrovna na jedno takové narazila, když letěla směrem k Větrné louce. Nebylo divem, že si potenciál svých křídel začala uvědomovat teprve nedávno, když tak dlouho byla její křídla natolik malá, že ji nedokázala vyzvednout do vzduchu. Teď létala po boku ptáků a sledovala krajinu. Vzdálenosti byly najednou menší, než se zdály být ze země. Pokud si však měla vybírat, stejně vždy upřednostnila chůzi. Výšky nebyly pěkná věc a stále byla mírně otřesená zkušeností s poryvy větru v Průsmyku. Pod sebou si všimla pramenů. Jednou či dvakrát zakroužila kolem sloupu stoupajícího horkého vzduchu, než se jí podařilo zpomalit a docela ladně přistát na plochém kusu pevniny. Trávy kolem pramenů moc nebylo vzhledem k podstatě tohoto místa. Pěkné místo ta však bylo stále. Barvičky, teplo... Hlavně to teplo. Posadila se u břehu. Vybavily se jí matné vzpomínky na to, jak sem chodila s Héritem.

Svatba Miry a Nicolase pro ni byla docela nečekaná. Věděla, že Mira už vlčata měla s někým mimo smečku, proto ji docela mátlo, že se dávala dohromady zrovna s Nicolasem. Ta vlčata kolem viděla, když přicházela. Po zemi, aby se neunavila letem v horských vzdušných proudech. Svá velká modrá křídla měla sklopená na zádech. Když se posadila někam do zadních řad, spatřila vpředu ty, kterým tato svatba byla ustrojena. Miru znala jako svou učitelku, jako hlavní léčitelku. Vybavovala si své pocity, jak se před ní vždycky snažila vypadat v tom nejlepším světle a jak moc se snažila dokázat, že je schopným učedníkem. Teď už byla skoro dospělá... Rozhodně Miru uznávala za schopnou a zároveň k ní chovala sympatie kvůli jejímu nepřirozenému zbarvení, protože to měly společné. Bohužel do osobního života zelené vlčice příliš neviděla. No a Nicolas? To byla ta šokující část tohoto obřadu, která jí tak trochu zvedla k tomu, aby se přišla podívat. Toho vlka tehdy v bažinách potkala a byl úplně mimo, jako kdyby přišel z jiného vesmíru. Extrovertní, výstřední a otravnější než vlče. No, vypadalo to, že za svůj pobyt v Nihilu se dokázal stát typickým nihilanem a nějakým způsobem si i získat srdce Miry. Úplně si nemyslela, že si ho zaslouží, ale také věděla, že to není její rozhodnutí. Nezná celou historii, co by se vměšovala?
Celý ten obřad byl strojen klasicky. Kytičky, sluníčko... Posledně si pamatovala svatbu Azueéna a Delailah, a už tehdy přemmýšlela nad tím, že takovou pěknou chvíli měli i její rodiče. Myšlenky na rodiče rychle zahnala. Zahlédla Toshiho v přítomnosti obrovského bílého... Čeho? Chvíli od nebohého nováčka Irise nemohla odpoutat zrak. Vlka jako byl on ještě neviděla, a to viděla mnoho. Ona sama patřila k těm výstředním a každý jí to otloukal o hlavu, nebo to tak aspoň bylo v její hlavě. No, rychle pohledem zase uhla, když si uvědomila, že příliš zírá. Ačkoli jí to bylo proti srsti, dívala se tam, kam se měla dívat - na novopečené partnery.

Jak se dozvěděla, Toshi také neměl lehký život. Nejspíš se potýkal s toxickým chováním a trýzněním, zatímco sám musel trýznit, aby přežil. Neo tak si to aspoň představovala podle toho, co jí popisoval. Sice se k tomu nemohla přirovnat, její trauma bylo docela jiné, ale do jisté míry s ním soucítila. "To je mi líto," podívala se na něj a viděla, jak zahání slzy. "Tak aspoň že Nihil se ti stal dobrým domovem. Občas mám pocit, že naše generace v cestě svého osudu... Nemá na výběr." Očividně byli podobně staří a měli něco společného. Chtěla zjistit nakolik, ale nechat Toshiho rozvádět události, které ho očividně přiváděly k slzám, nebrala jako dobrý tah při seznamování. Chtěla si z něj udělat kamaráda, ne někoho, kdo se jí bude bát. "Co vlastně vykonáváš za povolání?" Rozhodla se odvést řeč jinam.

"V čem byl problém?" Zeptala se, reagujíc na své dojmy z adoptivní rodiny. Ona osobně dovnitř neviděla, ale nedivila se, že sami měli jisté... Problémy. Znala vlčata těch dvou osobně, ačkoli tehdy ještě velmi mladé. "Tedy... Pokud o tom chceš mluvit," dodala posléze, když si uvědomila jeho původní skleslost ohledně tohoto tématu. Nebyl snad se svými životními volbami spokojený? Nebyl spokojený s Nihilem? Nebo snad nebyl spokojený sám se sebou? To byly věci, na které by ráda měla odpovědi.
Na jiskřičky naděje v jeho očích zareagovala jen mírným úsměvem. Sice nevěděla na jakou diplomatickou misi se to Delailah s Azueénem vydali, ale znala historii Nihilu. Vlci se rádi ztráceli. Umírali. Nechtěla mu však kazit iluze jen proto, že sama už naivní víru v lepší scénáře opustila.

Nestála o náhodné projevy soucitu, který měl přijít v jiný čas. Kdysi dávno, když to potřebovala nejvíc. Poslouchala slova svého společníka a ačkoli by chtěla, nedokázala v nich vidět hloubku. Lunu... Sama znala víc jako matku, než vlčici, kterou byla pro smečku a žel jí paměť limitovala natolik, že nemohla říct víc o jejím pracovním životě - nežila tak dlouho, když se to stalo. Toshiho větu nechala bez komentáře, jen s pousmátím.
Že se ho ujal Azueén a Delailah nevěděla. "Takže si vyrůstal s královskou rodinou?" Zeptala se spíš řečnicky, naznačujíc, že by to měl brát jako čest. Škoda, že někteří z nich byli také pryč. "Jaké to bylo?"

Těšilo ji jeho gesto, ale úsměv mu oplatila jen letmo. Nebyla jako Sasha či jiní vlci ze smečky, kteří rozdávali úsměvy 24/7. Ohledně jména se kousla, aby mu neřekla obvyklé - že oslovení Bell používají jen její přátelé, tedy více známí. Ne, že by se jím Toshi nemohl stát, ale bylo krapet divné, když vám téměř cizí osoba, ačkoli vašeho věku, říká přezdívkou z vlčecího věku. Neřekla ale nic, jen pokrčila rameny.
Že nevěděl o osudu Luny se ani nedivila, ale radost jí to neudělalo. Nikdo o tom nemluvil. A o to míň o tom, že za to tehdy mohl Ignis. Že byla chladnokrevně zavražděna. Bylo to takové tabu smečky, za které Nihil... Nenáviděla. Očekávala by, že Luna bude mít aspoň jméno, když už nedostala sochu, ale ono ne. Svou zášt skrývala uvnitř. S žalem se už vyrovnala. "Moje matka byla vévodkyní," řekla a konečně uhnula pohledem někam pryč, směrem k pobřeží. "Je mrtvá." Smutný to příběh rodiny, ze které zbyla sama, na tváři však smutek neprojevila. Bylo to uzavřené téma, i dle Nihilské filosofie. "Jak ty jsi se do smečky dostal?" Vrátila se pohledem k němu, tázajíc se na jeho minulost.

Svůj pohled od něj zatím neodvracela, ačkoli tělo měla nasměrované z části stále směrem k vodě, jakoby byla každou chvíli připravena zase zamyšleně hledět do vody než vést konverzaci. Asi by to bylo příjemnější, jednodušší a šlo by jí to víc než toto... Ale ona před vlky hlavu neklopila. Ne kvůli povaze - měla nějakou svou ctižádost, kterou propagovala při každém setkání. Ve smečce však znala své místo a před výše postavenými věděla, jak se chovat. Toshi se zdál, že tento problém taktéž nemá, když se k dámě choval patřičně. "Bellanna," odpověděla mu suše, nepřestávajíc se dívat jeho směrem. Zaujala ji jeho křídla. "Narodila jsem se tady, v Nihilu. Jsem dcera lady Luny a Orsona. Aspoň o mojí matce jsi někdy slyšel, pokud tu už chvíli pobýváš," navázala, když už byli u představování. Byla zvědavá, jestli o bývalé modré vlčici Nihilu a případně jejím osudu šedý něco ví.

Téměř by mohla poslouchat melodii zvučících jeskyněk ukrytých mezi kameny zátočiny. Bijící vlny, leč dnes docela klidné, dodávaly času rytmus a vítr dotvářel melodii, kterou by dokázala poslouchat nejspíš celý den. Nebo to vlastně už ne - příliš přemýšlení bylo prostě příliš přemýšlení a občas z toho bolela hlava. Moře obvykle zvládlo přehlušit její myšlenky, to byl další důvod, proč sem chodila. Tentokrát je přehlušil i cizí hlas.
Modrá se otočila a poznala, na koho hledí. Možná se zatím neměli šanci se nějak dobře seznámit, ale minimálně od vidění se znala se všemi členy Nihilu snad každá nihilská duše. Tak smečky fungovaly - a ona rozhodně nebyla nová. "Toshi, že?" Odpověděla klidně, otázkou za otázku. Posadila se a dala mu tím najevo, že jí jeho přítomnost nevadí.

Léto bylo... Horké. Mladá vlčice si ho sice užila, bylo pěkné počasí, v okolí dobrá nálada a další přírůstky do Nihilské smečky, stále však příchod podzimu vítala. Chladnější počasí se jí líbilo víc - ať už to bylo spojením s ledem v rodině nebo tím, že to více odpovídalo jejímu - poslední dobou - poměrně neempatického charakteru. I vlk má rád chvíle, kdy jen v klidu sedí, poslouchá vítr a feeluje s tím vším okolo, jakoby mezi to vše sám rád zapadl, áckoli ví, že to jen předstírá. Ví, jaké to je být ztracen, zrazen a posunut na druhou příčku... Ví, co znamená ztráta, kterou odvál čas. Proto Bellanna měla nejradši podzim.
Posledních pár dnů se zdržovala opět na území. Hlavně protože to byl její domov, také však kvůli Nihilu samotnému - musela projevit, že si smečky stále váží. Její nekalé sklony nový panovník zahnal do ústraní, a ačkoli stále měla skrytý problém, pro všechny vlky smečky byla stále ta okřídlená, autoritativní léčitelka s sarkastickou myslí. Nepletla se do věcí, do kterých jí nic nebylo, měla úctu. A dnes? Dnes letěla k moři. Možná protože dávná vzpomínka jí říkala, že to tady vznikla rodinná tradice nosit mušle. Ležela na jednom z útesů, nechávajíc si čechrat srst a poslouchala píseň moře. Počasí dnes přálo - a uvědomovala si, že tohle může být jeden z posledních teplých dní.

Tvář se jí zkřivila do zvědavého úsměvu. Tak on o smečkách věděl? Ona věděla jen to, co ji naučili v Nihilu. Což... Asi stejně bude víc, než by věděl tulák. I přesto určitě měl zajímavé názory a pohledy na věc, které by se jí hodily. Možná i něco o Ignisu, což... Chtěla slyšet. Nechtěla ho však příliš zatěžovat vytahováním informací, ne, to nebyl její styl. "No, do Nihilu je ti vždy cesta otevřená," řekla jen tak mimochodem. Ne, že by ho zvala.
Její starostlivost se jí vrátila v podobě mokrého čumáku. Překvapeně se stáhla dozadu, kysele se zašklebila a nechápavě se podívala na hnědého, požadujíc vysvětlení. Co to mělo znamenat?? Seznamovala se docela ráda, to jo, ale tohle překračovalo nějaké meze slušného chování. Začal se omlouvat, modrá ale stále měla na tváři ten nechápavý zaražený výraz a snažila se si mokré místo tlapkou vyčistit, přibližně tak, jak to dělají kočky. "Asi," hlesla, "máš nějakou nemoc," vyslovila své obavy. Svatý panovníku, snad to na mě nepřenesl! I přes vnitřní paniku se snažila najít klid, ale stejně netušila, co říct. Takže... Plán? Rychle odbočit od tématu! "Měli bychom ti sehnat nějaký lék... Učím se na léčitelku, jaké máš příznaky? Točí se ti hlava? Dvojité vidění?" Upřímně na něm neviděla nějaké známky nemoci a ani v tom léčitelství zatím tak dobrá nebyla, ale potřebovala rozptýlení. Místo plné pozornosti na Mikovi se rozhlédla po okolí. Měla štěstí - ta žahavá rostlina byla poblíž. "Tohle! To sněz," ukázala na bylinu, čekajíc, jestli bude natolik ochotný a poslechne.

Na jeho lichotku nevěděla, co říct. Vyšlo z ní jen trapné "díky" s úsměvem. Asi by se i začervenala, nebýt faktu, že Mika znala fakt jen pár chvil. Rozhodně byl milý, to se muselo nechat, ale nic s ním mít nechtěla. Tedy... Určitě chtěla kamaráda. Ale to víte, jí už toto říkalo několik osob, až ji mátlo, jestli to má být balící hláška nebo čistá výplňková věta do konverzace. Ani to přátelství si teď nebudovala tak snadno, takže... Osud musí být trpělivý. "Tak to jsi měl pravdu. I když pokud vím, stejně jsi tipoval, však jsou tu jen čtyři smečky," nasadila mírně nevěřícný pohled. Ne, že by mu tu znalost nevěřila, spíš ho pošťuchovala, aby se o svých znalostech smeček rozmluvil více. "Ty žiješ... Sám? Nejsi na to příliš mladý?" Přišlo jí velmi smutné, že ke smečce nepatřil. Vždyť takoví jako on zrovna ke smečce chodí, nebo měla mylnou představu? Mají o čem mluvit.
Že na ní zíral, to se snažila přecházet tím, že sama čuměla někam jinam. Jeho tichou větu ale zachytila. "Cože? Co s tebou je?" V tom momentu se na ní projevila mírná starost. Naklonila se k němu. Jestli mu něco je, musí mu pomoct!