Príspevky užívateľa

Seděli tam nahoře a čekali, než přijde... Co vlastně? Západ Slunce? No, času měli dost, mohli si klidně povídat do aleluja. Vlastně ne! Maminka řekla, že do tmy musím být doma! Uvědomila si. Budou plány muset trochu uspíšit. Zatímco se dívala do dálky, právě na tu Svatyni, snad jakoby ta šedá tečka znázorňující Sórena měla náhled pohnout a jít normálně žít, její nový kamarád mluvil. Pozorně poslouchala jeho příběh, a konečně měla pocit, že ho aspoň trochu zná. Sice v jeho příběhu našla několik momentů, kterým nerozuměla, na to se ale zeptá později. Tak jako tak měl život mnohem zajímavější než ona. Co dělala ona? Pobíhala po nádherném území smečky, hrála si se sourozenci a chytala motýli... Ale on? Měl za sebou pořádné dobrodružství. "Páni," vzdychla nad jeho vyprávěním, "neměl jsi to lehké. Ale jsem ráda, že jsi přišel sem! V Nihilu se ti bude líbit!" Snažila se ho povzbudit, ale docela při tom zapomněla, že ty události, kterými si prošel, jsou vlastně docela smutný. Vzhledem k tomu, že si nic podobného sama nezažila, si to však nedokázala představit. "Ale něco mi musíš vysvětlit... Co je farma? A pes?" Slovní zásoba, no jo.

Snažit se ho přesvědčit o tom, že něco je nějak, i když to bylo jinak, bylo marné. A to tolik sázela na svůj šarm. U dospělých to procházelo, proč ne u něj? Protočila nad tím očima, nemělo ale cenu se nad tím pozastavovat. Stejně tak nad pochvalou jména, kterou rozhodně od naprosto cizího mládence nečekala. To bylo moc... Osobní. A divný. Vždyť si představte, že někomu chválíte dárek od jeho rodičů. To... Prostě bylo divný. Možná na nějakou chválu jmen jen nebyla zvyklá, ačkoli nevědomky často dělala to ostatním druhým, v situaci, kdy už nevěděla, jak lépe se zavděčit. Jo tak! Přesto se tak trochu nekontrolovaně usmála.
Od svého závěru, že je natvrdlý, když se ptá na způsob pomoci, upustila. Odpovědí jí totiž byla upřímnost. "Jo. Jsem z Nihilské smečky. Sídlí na jihu u moře, mezi horami, domov pro každého, kdo emm... Domov pro každého," kromě kultury neměla, co mu o své smečce říct. Její smečka byla v jejích očích tou nejobyčejnější smečkou. Tou dobrou, samozřejmě, to však neměnilo nic na tom, že zrovna dvakrát silné vlky by tam nehledala. Někdy se sama cítila být tou silnou. Když zrovna neměla depku nebo blbou, kousavou náladu. "Ty nejsi ze smečky, že ne?" Snažíc se odvést debatu od sebe, zeptala se na něj. Zajímalo ji, proč tak mladý vlk nenosí v kožichu pach žádné smečky.

Zřejmě byli odsouzeni se v tom bahně čvachtat ještě nějakou chvíli, soudě dle rychlosti, kterou rezavý přemýšlel. Co se týkalo Bellanny, sice jí to zprvu iritovalo, teď už si k tomu ale vypěstovala stejnou lhostejnost, jako k tomu, že se opět zašpinila. "Otevři oči a nebudeš slepý," poradila mu, doufajíc, že to řekla srozumitelným jazykem. Však on to jednou pochopí, však on se jednou adaptuje na mluvu vlčí, jestliže bude i nadále žít mezi vlky Nihilu. "Co je... Laborka?" Zamračila se, když zmínil podivný název a číslo. Připadala si docela divně, když byla ona tou, která nechápala význam slov. Že je cizinec, to jí došlo, ale kdo nebo co byl ten laborka, to už jí nešlo na mysl. Možná název jeho domovské smečky? "Já jsem z Nihilu, narodila jsem se tam," představila krátce svou minulost. Nebyla jistě tak zajímavá jako ta jeho, ale měla spoustu temných koutů i tak, nehledě na to, jak krásným světlým místem se tento svět zdál být. Překvapeně ucukla, když jí náhlý kontakt s jeho uchem přičinil necitlivost v pravém křídle. Pokusila se ho stáhnout, ale svaly nějak ochably. "Co jsi to udělal?!" Poplašeně se zase začala sápat z jezírka. Že si při tom špinila své nádherné peří ji netěšilo. Ať to bylo kdovíco, asi musí sehnat nějaké léčivo.

Ne, že by Bellanna byla na nějaké zdvořilostní a logické hry, kdy se nehledí na emoce, ale měla určitý profesionální přístup, který ji před hloupými vtipy a výstřednostmi chránil. Takovou tvář si nasazovala klasicky v situaci, kdy chtěla ukázat, že je schopná, učenlivá, zodpovědná a že rozhodně může být přínosným členem týmu. Tolik se chtěla zavděčit dospělým, tolik jim chtěla ukázat, že už je také dospělá a stejně schopná - ne-li schopnější, než oni. Na rozdíl od ostatních nudných vlků Nihilu, za které je podvědomě měla, v sobě nesla jisté zkušenosti, které jí zpečetily život.
Zatímco pobývali na horské louce, Mira se rozhodla začít jejich léčitelský trénink částí teoretickou. Modrá vlčka se na chvíli odmlčela, aby si pořádně promyslela, co odpoví, jenže hnědý byl rychlejší a plácnul... První, co ho napadlo. Bell, mírně zaskočená, cítila, že musí napravit jak jeho chybu, tak jeho chování. Takže. Nehybný vlk na Slunci... "Oslovím ho, abych zjistila, jestli reaguje," začala, trochu nejistě, ale jistotu zase rychle nabrala, "protože... Pravděpodobně spí. A nebo se přehřál. Jestli reaguje na první pokus normálně, asi mu nic není. Když nereaguje, můžu do něj strčit a případně mu dál nějak pomoct, jestli mu něco je." Potlačila nutkání říct pokud to není Ignisan. Radši hezky popořadě, a tak se odmlčela a podívala se na Miru, doufajíc, že to má správně. Přítomného Nilese nevědomky odsunovala stranou, snad protože se chtěla předvést.

Svatyně. Majestátní místo na území Nihilské smečky, velmi dobře rozpoznatelné pro svou polohu i pověst. Oplývalo jedinečným výhledem, který za západu Slunce dokázal ohromit nejednoho vlka. Co tu bylo výjimečného pro Bellannu? Ačkoli se západy slunce už si tolik nerozuměla a s tímto místem měla spojených několik úzkostlivých událostí - nebo spíše osob - stále to pro ni byla lokace velmi majestátní a úctyhodná. Zejména socha Sórena, kterou nezapomněla jako vždy tiše pozdravit, když přicházela. Letěla ze spodních luk s kyticí plnou růžových tulipánů v tlamě. Jejich sběr zapříčinil to mírné zdržení, které nabrala, ale když nemotorně přistála poblíž obřadní místnosti a pospíchala tam, zjistila, že je vlastně včas. Bylo tu plno vlků, všichni se přišli podívat na svatbu. Nestihla je pozdravit všechny, ale kdo si jí všiml, toho s úsměvem pozdravila, než se usadila někde u svých známých. Ještě se rychle upravila, aby dobře reprezentovala, a pak už jen v tichosti poslouchala obřad.
Po pravdě ani netušila, jestli sem přijde. Svůj žal a smutek ohledně faktu, že ze své rodiny zůstala poslední, sice už ostatním neukazovala, svou přetvářku zdokonalila, ale stále tam byl a sžíral ji zevnitř, aniž by s tím kdokoli mohl něco dělat. Cizí štěstí... Jí tolik netěšilo. Ba naopak, působilo bolest. Všechno jí to znovu házeli před čumák, když takto veřejně vyznávali svou lásku. I moji rodiče tu měli svatbu, pomyslela si úsměvně, vzpomínajíc si, jak jí o tom Luna říkávala. Kéž by tu mohli být.
Myslet si mohla co chtěla, no snažila se být šťastná za ty dva. Možná nechápala, proč nejdříve měli vlčata, a až pak svatbu, ale to nebyla její věc. Dle slov, která byla vyřčena, to zřejmě dobře promysleli a nyní měli vskutku romantický vztah, na kterém se bude stavět i v budoucnu. Královská rodina bude vzkvétat. Sledovala, jak si zaplétali květy do srsti, pomýšlejíc na krásou tohoto zvyku. Bude mít někdy sama takovou příležitost?
Jakmile bylo po obřadech a už bylo místo pro zdvořilosti a interakce pro rozhovory jen tak mezi smečkou, zvedla se modrá ze svého místa a popadla kytici tulipánů, se kterými si dříve dávala takovou práci. Možná to byly jenom kytky, stále to však bylo... Něco. Zhluboka se nadechla a vydechla a když měla příležitost se k novomanželům dostat, chopila se jí. "Lorde Azueéne, paní Delailah," přistoupila s úsměvem na tváři a sklonila hlavu, vyjadřujíc respekt. Ačkoli to byla akce veřejná a rodinného rázu, měla vychování, přece. Nebyla těm dvěma zrovna nejbližší, ale... Znala jejich děti. Docela dobře. "Přijměte mou gratulaci. Je krásné vidět Vás oficiálně ve svazku manželském. Byl to krásný obřad." Podala jim kytici.

"Nevyděsil jsi mě," zareagovala rychle. Ona nebyla mimo. Zase. Vždyť ho viděla přicházet a věděla, že dojde ke kontaktu. Leknutí jenom předstírala. To si nalhávala, aby se cítila lépe. Samozřejmě byla připravená ke konverzaci s kýmkoliv a tenhle vlk neměl být výjimkou. Vždyť je dost vyspělá na to, aby se rychle přizpůsobila okolnostem. A kdoví - třeba tenhle vlk může být užitečný. Být milý se vyplácelo.
"Bellanna," představila se také. Přemýšlela, jestli má zmínit svou smečku, ale nakonec to neudělala. Jestli tu pobýval déle, stejně určitě poznal, že její pach patří do Nihilu. Ne každý měl však smečky rád, ačkoli u tohohle jedince to nečekala. Sám přišel za vlčicí - to chtělo nějakou odvahu. Nebo drogy. Ty však v úvahu nebereme. "S čím bys mi měl pomoct?" Ona se ptala, on měl odpovědět. Opačně to nefungovalo. O co mu šlo? "Můžeš se mnou házet kameny do potoka. Je to faaakt zábava," zmínila ironicky, aby ho seznámila s užitečností toho, co tu dělá.

Co dělala tak daleko od domova? No to bylo jednoduché. Hranice se otevřely a ona byla opět volná. Co by byla za dospívající vlčici, kdyby si nešla užít svou svobodu? Samozřejmě to schovávala za sbírání bylinek, kdyby se někdo ptal, ale on se nikdo ani neptal, když se z území smečky vytratila. Čemu se divit, když v tom vytrácení už měla nějakou praxi. Procházela se po kraji, trochu blbla, trochu létala. Snažila se vyhýbat vzpomínkám na Lunu a spíše se zaměřit na přítomnost. Mohla by jít opět navštívit Dovah. Nebo zkusit najít Xenna. Kde byl dobré společnosti konec, když potřebovala zábavu?
Zrovna velmi znuděně shazovala oblázky do malého potoka, snažíc se přijít na to, co na všech těch oblázcích Amiáš viděl. No a v tu se v její blízkosti zčistajasna zjevila cizí osoba. Leknutím sebou trhla, jelikož ji probudil ze zamyšlení, a otočila hlavu jeho směrem. Hnědý vlček s šedým nádechem byl rozhodně podobného věku jako ona. Kupodivu byl... Nižší. Chvíli si ho prohlížela. Bylo to divný být vyšší jak někdo. U vlčat s tím byla smířená, ale mezi vrstevníky a staršími byla vždycky ona ta mrňavá. Rostla snad? "Ahojjjj," zazubila se na oplátku. Na moment jí popadla konverzační panika, že neví, co říct, ale rychle se vzpamatovala. "Můžu ti... Pomoct?" Nechtěla ho odehnat, to ne. To jen aby nezůstala v tom svém pohledu.

K tomu blbému civění, možná na tom byla ještě dobře. Onen vlk, který se až příliš podobal Nicolasovi, příliš slov nevypustil. Možná měl trému, možná byl šokován tím, že je v přítomnosti dvou vlčic, k tomu velmi nepřirozeně zbarvených. Překvapilo ji, že tenhle vlk byl taky učedník. V tuto chvíli Bellanna cítila nutnost opět převzít tu roli staršího, i když ve skutečnosti do dospělosti měla daleko. "Jistě," provinile sklopila zrak, když hlavní léčitelka odmítla ono zdvořilé oslovení. Však ona to byla jen slušnost, že, nic tím pokazit nemohla. Modrá výše postaveným projevovala respekt, nejspíše aby předvedla svou disciplínu, ačkoli... Už je jako dřív nebrala. Své vlastní názory ale do společenského života tahat nehodlala. Vždyť Mira byla milá vlčice - a nebyla žádná lež, že si vážila jejích schopností. "To by jsi byla hodná," zavrtěla svým huňatým ocasem, "já jsem připravená." Sebejistota jí nechyběla. Jestli měla příležitost předvést co vše okoukala od Sashy a dalších od dob svého narození, hodlala tak udělat.

Netušila, že i taková prostá aktivita jako je zavření očí by mu mohlo dělat problémy. Chtěl, aby si z toho něco vzal, ale on vypadal... Že si z toho i nadále dělá srandu. No, komu není rady, tomu není pomoci. "Počkej, ne! Stůj,- nestihla to, zahučel do další bažiny. Ještěže na jeho srsti ta špína až tolik vidět nebyla. Plácla by se so čela, kdyby k tomu měla vhodně uzpůsobené končetiny. Teď díky své pozici získala jen další důvod k umytí. A jí to přistálo přímo na bílém kožíšku. "Ano, to znamená být slepý," podívala se za ním do jámy, "tak už slepý nebuď." Co s ním má dělat, když bez pomoci neudělá ani krok? Tedy, on jich udělá až moc, ale vedou do špatné situace. Potřebovala jeho chování pochopit, jinak ho bude muset hodit na krk někomu jinému. Nebo... Skočila za ním a zvedla tak další vlnu hnědého fuja. "Odkud vůbec jsi ty?" Položila mu otázku a hravě v mazlave, ale na dotek příjemné hmotě poskočila. K čertu s čistotou.

Jemu asi fakt nikdo neřekl, jak se žije ve smečce. Nesměla ho za to ale soudit, vždyť měla nějaké vychování. Všechno má svůj čas a on si na to přijde časem. Nebo mu taky může pomoct. "Ano, alfám Nihilu se říká panovník." Možná neznal ani slovo alfa, ale s tím se určitě ještě setká. Hierarchie doprovázela každý společenský život. Na jeho odhalení, že neví, co he slepota, měla jasnou odpověď. "Zavři oči," rozhodla se mu to ukázat prakticky. Začala kroužit kolem něj, aby její pohyb vnímal jen pomocí sluchu. "Slepý je vlk, který nic nevidí ani když má otevřené oči. Udělej krok dopředu," zastavila se vedle něj. "Nevíš, kam kráčíš. To znamená být slepý." Snad její vysvětlení pochopí, aby stejnou chybu v budoucnu neudělal před výše postavenými. "A jak to hodláš udělat?" Asi taky neví, že. Však to sám zjistí.
Zeptal se na důvod její přítomnosti. Co mu měla říct? Že je otrávená a potřebovala být sama, protože celá její rodina zmizela a ona sice je velmi dobře samostatná, ale ne šťastná? To by přece nepochopil. "Na procházce," pokrčila rameny. Však ono tak daleko od pravdy nebylo. Kdyby náhodou chtěl z téhle konverzace utéct, tlapkou mu naznačila směr. "Smečka je tudy."

Vypadal, že mu její odmítnutí podivného pozdravu tlapkou nevadilo. Vlastně vypadal, že se tím vůbec nezabýval. Váhala, jestli se s ním vůbec dokáže normálně bavit, když zřejmě ani nechápal, o čem mluví. Klid, vydechla, připomínajíc si základní vychování. Nasadila přátelský úsměv, aby skryla svůj odpor. Bylo mu ho líto. Tolik naivního toho v sobě měl... Jako ona kdysi. "Podívej, vím že do Nihilu nepatříš dlouho, Nicolasi," protože bych o tom věděla, "ale o panovnické rodině se mluví... S úctou. Ano, Machiavelli se ztratil, ale já mluvím o jeho družce, Nuditě. Je slepá. Proto se o slepotě nevtipkuje." Netušila, nakolik dokáže její slova pochopit, jelikož se choval jako vlče. Připadala si tu jako ten dospělý, což... Byla docela ironie. "Od čeho chceš svět zachraňovat?" Nahla hlavu na stranu. To ji zajímalo. Jestli svět potřeboval zachránit, měl tu být půl roku zpátky, když se její rodina vzdala a sesypala k zemi jako roztříštěné sklo. No, cítila, že by ho asi měla trochu uvést do reality. První co ji při pohledu na tak naivní osobu napadlo bylo totiž ta palčivá bolest, která při srážce s krutým chladným světem vznikala.
Otřela ze zadní nohy zbytek bahna, co setřít šel, a pomalu udělala pár kroků k cestičce v trávě, že by jakože mohli popojít od těch nebezpečně špinavých úseků močálů. Ocasem mu naznačila, ať se přidá. Voda nemá,- při zmínce její barvy měla co dělat, aby potlačila zavrčení. Kdyby neměla srst, asi by teď byla vzteky rudá jako rajče. Její vzhled ji trápil už od mala a bude navždy. Lišila se od ostatních vlků až příliš. Když byla sama, připadala si i dobře... Ale jakmile byla s dalšími, bylo to jako být s jiným živočišným druhem. "Ne, jsem modrá protože moje máma byla modrá. A vlasy mám po tátovi," odpověděla po chvíli. Prosím, nemluvme o mojí mámě. Prosím prosím prosím, pomyslela si a zatla zuby, doufajíc, že Nicolas bude mít dostatek sociální inteligence, aby její přání bylo vyslyšeno.

Právě ono nadechnutí jí řeklo, že v okolí jsou vlci. Měla nutkání jít pryč, nechtěla si s nikým povídat o tom jak krásně ošklivé je počasí ani co měli k snídani, na to zase náladu neměla a ke všemu, nezajímalo ji to. Druhé nadechnutí jí však řeklo, že onen pach nepatří nikomu jinému než Miře - známé léčitelce, významné pro smečku. Ten druhý jí byl povědomý. Brzy se ukázala zelená vlčice. I modrá jí věnovala mírný úsměv. "Dobré ráno, lady Miro," opětovala pozdrav a na znamení úcty sklonila hlavu. Díky tomu si všimla, že vlčice má zřejmě brzy vrhnout. Pro hlavní léčitelku to asi bude na chvíli znamenat přestávku od funkce. Byla tady kvůli tomu? "Můžu,-" nestihla svou myšlenku doříct, protože se přiřítila ona druhá osoba, co byla v okolí. Bellanna zůstala stát na místě s otevřenou tlamou a mírně zaskočeným výrazem. Neznam tě? Ten vlk jí byl velmi povědomý. "Ahoj," zareagovala rychle, když si uvědomila, že blbě civí.

Jedno ucho zvedla, druhé nechala sklopené, aby vyjádřila své rozpolcení. Nejseš? Opravdu? Potřebovala chvíli, aby ho pochopila. Kromě zvláštní řeči totiž používal i podivnou řeč těla. Něco jí říkalo, že on rozhodně nebude zdejší. Kdoví, možná to ani nebyl vlk. Co ale měla říkat ona? Byla modrá, měla křídla, ofinu a k tomu dva rohy, ne jeden, ale dva. "Oh," hlesla, "potkal jsi někdy naši panovnici?" Ne, že by na to chtěla odpověď, to spíš tak mimo. O slepotě se nežertovalo. Netušila, jaké to je, ale věděla, že úplná ztráta zraku není žádná fáma. "Čím jsi vyvolený?" Nešikovností? Nahla hlavu na stranu, otřepávajíc bahno ze zadních nohou. Asi se bude muset umýt co nejdřív, aby to nezaschlo. Při pomyšlení na koupel v tomhle chladu se klepala zimou. Když ze sebe sundala, co mohla, přepadl jí s dalším divným zvykem. Chvíli těkala pohledem z jeho natažené tlapky, ze které ještě odkapávala ona černá hmota, na jeho nevinně milou tvář. "Bellanna," křivě se usmála s přivřenýma očima, slušně tím jeho špinavou tlapku odmítla.

Byla poněkud zmatená chováním neznámého. Vypadal dospěle, ale taky ne. On fyzický vzhled často neřekne vše. Seděla a nechápavě sledovala jeho počínání. Když se začal přibližovat, zamračila se a už už se chystala ho oslovit, protože si myslela, že ji ignoruje schválně. No pak udělal nečekaný pohyb a než stihla zareagovat, válela se v té mazlavé tmavé břečce celá.
Zvedla hlavu a otočila ji směrem k němu, tvář z půli od bahna, uši podrážděně u zátylku, ukazujíc mu velmi nasupený výraz. Měla sto chutí na něj vyjet. Praštilo tě to? Prašť to zpátky, zákon akce a reakce. Kdyby nebyli ve stejné smečce, asi by to už udělala, tentokrát se ale udržela a z hrdla se jí vydralo jen podrážděné zavrčení. "Seš slepej?" Zvedla se a znechuceně máchla tlapkou, ze které odlétl kus oné hmoty. Až tolik pro jedno seznámení nedám. Očekávala vysvětlení, zatímco se ze sebe snažila dostat co nejvíc, co mohla, otírajíc se o trávu.

Sledovala svůj odraz na lesklé hladině. Nebyla ošklivá, ale svou barvu stále nenáviděla. Usmála se, sledujíc, jak voda udělala to samé. Škoda, že ten úsměv nebyl příliš upřímný. Zase rychle opadl. Povzdychla si, otáčejíc svůj pohled jinam. Dlouhá tráva se klidně houpala v mírném větříku. Něco tu ale ten vítr narušovalo. Cizí pach, ale zcela jistě nihilský, se dostal až k ní. Prve chtěla rychle zabalit kufry a popojít dál, než si jí ten někdo všimne, pak si to ale rozmyslela. Třeba jí konverzace zvedne náladu. Zvedla se a vydala se tím směrem, rozhlížejíc se kolem. Šlápla přitom do nechutně mazlavého bahna, nad čímž jen ohrnula čumák a pokračovala dál. Tam bude mít špinavé tlapky, nu což. Nebála se si ušpinit tlapy, když to stálo za to. Stálo to teď za to? To se uvidí. Brzy poznala, s kým má tu čest. Od pohledu věděla, o koho jde, ale víc neměla ani páru, protože ve smečce nebyl tak dlouho. Vypadal, že má napilno, a tak se jen posadila na kraji travnatého pole a čekala, za jak dlouho bude její nenápadná pozice odhalena.