Príspevky užívateľa

Trochu ticha. Potřebovala trochu svého soukromí a klidu. Po dlouhé době smečkového uzavření si ho mohla konečně dopřát. Vydala se na místo, kde by kromě žab a much nikoho nečekala (ačkoli ani ty teď v zimním prostředí nebyli v dohledu). Posadila se ke břehu jednoho z jezírek s blátivým dnem. Rozhlédla se po okolí a zabloudila až na oblohu posetou nudnými šedými mraky, bránícími Slunci, aby ohřívalo zemi aspoň tím málem, co v zimě mělo. Všechny ty šedé mraky se zrcadlily v hladině, stejně jako její mladá tvářička. Povzdychla si. Měla všechno - smečku, přátele, sílu a disciplínu i vysněnou práci... A přesto nebyla šťastná. Něco chybělo.

Byl chladný den. Modrá slečna mířila nahoru. Pěšky. I když mohla letět, zrovna nikam nespěchala, takže šetřila sil. Měla teď ze sebe dobrý pocit. Ačkoli celá její rodina byla pryč, mrtvá nebo navždy ztracena v čase, po dlouhé době byla opět schopna stát na svých nohách bez třesu a obav, že nezvládne další krok. Proč tu byla? Hranice už nebyly zavřené a mohla opět běžet do světa bez obav, že by mohla být potrestána. Tak proč zůstávala na místě? Teď měla práci. Od té doby, co se stala učedníkem léčitelky oficiálně, byla na cestě stejné jako Sasha, od které už leccos uměla. Jestli mohla udělat něco, aby před svou dospělou kamarádkou a před ostatními léčiteli zazářila, hodlala pro to udělat vše. Nadechla se čerstvého vzduchu a na chvíli se zastavila, hledíc do údolí.

Neuniklo jí jeho odtažité zaváhání, když mu podstrčila balíček rostlin. Vlastně takovou reakci docela čekala, ale byla ráda, že i přes předsudky nepřestal poslouchat. Jedovaté rostliny přibalila speciálně pro něj. Kdoví, třeba se mu budou někdy hodit. Ať už jako způsob vydírání, vraždy nebo sebevraždy, co s nimi udělá už nebyla její věc. Věděla, že hloupý není, aby podceňoval její schopnosti - jelikož tyhle schopnosti pomohl vypilovat, podkopával by tím jen sebe. Že je teď učednice léčitele mu říkat nehodlala. Mohl si to odvodit sám, ale nakonec... Ani na tom nesešlo. Dokázala mu, že není žádná nudná babka bylinkářka. Sám to přiznal, což brala jako čest. Mírně smutná byla představa, že po tomhle poněkud náhlém rozloučení ho už nikdy neuvidí a on na ni už nikdy nepomyslí. "Tobě taky," oplatila mu. Nevěděla, jak se má loučit, ale nakonec ještě dodala: "Máš v Nihilské smečce... Spojence." Nechtěla říkat, že má ve smečce "přítele", ačkoli by to nejspíš bylo přesnější. Závazky ale nebyly dobré, přece. Však ať ví, že až bude někdy v nesnázích, má tu možnost mít někoho, kdo mu bude krýt záda.

Položila na zem malý zelený balíček, aby mohla s tmavým vlkem mluvit normálně. Dívala se na něj, zvědavá, co chce povědět, ale zachovávajíc si neutrální výraz. Co měl tak zajímavého že tvořil tak tajemnou atmosféru? Nový úkol? Nebo drby? Ne. Poslouchala jeho slovům a nějaké to zmatené překvapení, které z významu toho proslovu cítila, uniklo i na povrch. Nečekala, že by už byla připravená. Na druhou stranu... Dlouhou cestu vskutku ušla od té doby, co se potkali prve. Možná i čas pomohl k zahojení ran, které po odchodu rodiny měla na duši, ale kdyby to vnímala z jiné perspektivy, uznala by, že trénink fyzický i psychický jí pomohl stejným, ne-li větším dílem. Možná stále nebyla dospělá, ale už se tak cítila. "Wow," vydechla zamyšleně, snažíc se zachovat klid. Nějaké to vlčecí nadšení v ní vřelo, a tak se ho snažila rychle uhasit. "To jsem nečekala." Když to tvrdí, asi na tom něco pravdy je. "Budu i nadále dělat vše, abych ty nabyté dovednosti využila způsobem jim hodným. Děkuji," ujistila ho, snad jen protože cítila potřebu ujistit jeho i sebe, že to nebylo zbytečné. I ona se podívala na měsíc a na chvíli se odmlčela. Měsíc. Obdivovala ho. Byl krásný a vždy byl v okolí. Ukazoval správnou cestu. Bylo to světlo ve tmě, co jen tak nepohasne. Jistota na moři plném otázek. Otočila se zpět ke Xennovi a přistrčila k němu balíček, co ležel na zemi. "Bylinky," začala náhle a rozbalila list, ukazujíc na jednotlivé hromádky rozemletých rostlin. "Na nachlazení, na zasycení a tohle," natáhla tlapku k odděleným třem červeným bobulím, "je jed. Jedna způsobí bolesti, druhá zabije." Netušila, jestli tenhle dar přijme nebo ne, ale být na jeho místě, nachází tyhle věci docela užitečnými. Ne každý věděl, jak tyhle věci fungují. Jelikož ona s tím měla díky Nihilu už nějakou praxi, věděla, co bylo užitečné. "Pro tebe," dodala, když to všechno zase jednoduše zabalila do cestovního listu.

Nihilské uzavření bylo u konce. Konečně mohla opět pocítit svobodu a vzdálit se od území bez obavy, že by jí někdo mohl sledovat. Svoboda. Ta jí při uzavření chyběla. Rostla, dospívala, z území smečky znala každý metr už odmala a pojila si s ním své trauma kvůli času, který na mnoha územích strávila s matkou. Nebylo divu, že s vidinou, že by se toho traumatu mohla zbavit, překračovala ještě pár dnů zpátky v noci hranice i pod nebezpečím trestu. Tmavý vlk, se kterým se stýkala, možná nebyl nijak přátelský a jeho metody byly poměrně tvrdé, ale... Pomohl jí. Zesílila, naučila se si poradit. Z depresivního obrazu její osobnosti se stal obraz s chladnýma očima, šibalským úsměvem a trochou jiskřiček v očích.
Šla lesem. Nebylo dost světla, byla noc. Pod korunami jehličnatých stromů byla tma ještě větší. A ona si přesto nesla malý balíček bylinek, snad aby na hranicích nepojali podezření, že jde dělat něco nekalého. Ne, to tentokrát nebyl důvod. Za výmluvy už se schovávat nepotřebovala. Nesla ho z jiného důvodu. Jako učednice léčitelství teď měla víc znalostí a byla si jistá, že rozdělit se o ně s Xennem vlastně... Neuškodí. Vlastně by mohl být i vděčný, že mu službu oplácí. Když náhle ucítila jeho pach poměrně blízko od sebe, zastavila se a mírně se přikrčila, připravená na možný nečekaný výpad. Terror ale nebyl tak nenápadný, jak si mohl myslet. Zaznamenala bílé světlo a bylo jí jasné, že je tu. "Hranice jsou dost daleko, nemusíš se skrývat," řekla snad téměř znuděným tónem jeho směrem. Narovnala se. Tuhle "nikdo za mnou nešel" věc si už si přece zažili.

Fakt, že její křídla pravděpodobně nikdy nepoletí jí zatím neobtěžoval tolik, jako bude v budoucnu. Vždyť byla ještě mladá. Každý jí říkal, že třeba ještě vyroste ona i její křídla, a ačkoli se snažila nedělat si zbytečné naděje a držet se s realistickým přístupem, věřila jim. "Třeba jo," zasmála se. Byla vděčná, že i on tu myšlenku podporuje.
Dostali se na vrchol hory, odkud viděli snad na celé Nihilské území. Byla to nádhera. Jak se Slunce odráželo v horských štítech a moře se v dálce lesklo... A i svět za smečkou byl odtud vidět. Těšila se, že se tam už brzy vydá. Už byla trochu starší přece. "Nooo, mohli bychom," protáhla, přemýšlejíc, "ale určitě budeš mít víc příležitostí se tam podívat, dnes už je pozdě. Já tam chodím s maminkou. Je tam socha našeho rodinného přítele, co zachránil Amiáše, mého bratra před... Ani nevim čím, ale je důležitý." Pokrčila rameny. Vždyť Amiáš byl podivný, co k tomu. A Hérit? Ten teď určitě někde chytal žáby a nabodával je na klacek, aby se mohl pyšnit tím, že dnes zrovna nikomu rohy nelámal, ale byl reálně užitečný. "Moc mluvím. Pověz mi něco o sobě," změnila téma a usadila se, hledíc do dálky.

"Uh," hlesla otráveně s jasnou nechutí na tváři. Ležela na tvrdé zemi po krásném hloupém pádu a nějak... Neměla chuť se zvednout. Ne, že by si něco udělala, spíš se jí prostě nechtělo. Život jí pod tlapy strkal klacky až příliš často, proč by se měla snažit? Vždyť může noc strávit i tady, taková zima ještě není. Povzdychla si, dívajíc se před sebe někam do blba, než jí výhled zastínily něčí nohy. Malé, tlušťoučké tlapičky vlčete, jedna žlutá, druhá nazelenalá, na ty další neviděla. Snad leknutím, že by její ucho náhodou mohlo být odsouzeno k ožužlání, se rychle vzpamatovala a zvedla se, dívajíc se na vlče z jiné perspektivy. Proč tu teď bylo touhle dobou tolik vlčat? Poznala, že tohle musí být potomek samotného panovníka. "Jé, ahoj," plácla rychle s falešnou pozitivitou a s křivým trapným úsměvem na tváři. To jsi nevidělo, vlče. Nene. Já jsem v naprostém pořádku. "Máš... Jméno?" Totálně netušila, jak s vlčaty mluvit, natož s královskými vlčaty. Jak se mluvilo s královskými vlčaty? Měla vůbec právo s nimi mluvit?

Bellanna dnes neměla tak mizernou náladu jako všechen zbytek dní, co její rodina zcela opustila Nihil prakticky bez rozloučení. Byla ráda za Sashu a její milý úsměv a stejně tak za onu vlčici z města, se kterou se seznámila teprve nedávno. A ani onen namyšlený, ale silný tmavý okřídlený vlk, co jí slíbil budoucnost a novou ideologii, nebyl tak špatný. Cítila se... Lépe. Stále sama a zničeně, ale lépe. Kráčela po louce směrem k noře s tím, že si tam po další celodenní procházce chvíli odpočine. Mezi trávou si však povšimla něčeho modrého. Zamračila se a vydala se tím směrem. Čím blíž byla, tím víc viděla, že se jedná o vlka - vlče, konkrétně. Došla až k němu. "Ahoj, maličký," pozdravila ho, snažíc se znít mile. Ne, že ona by byla nějak zvlášť vysoká, však sama před pár měsíci teprve začala rychlostí růst a dohánět sourozence, kterým byl teď konec kdovíkde. "Co tu děláš tak sám? Přišel ses podívat... Na louku?" Ani nebrala v úvahu západ Slunce, pro ni to byla jen kulisa, když takových viděla už mnoho. Zato louka byla zajímavá, plná myších děr a bylin. Modrá pak zvedla svoji hlavu a rozhlédla se, jestli je někde v okolí vidno jeho rodičů nebo sourozenců. Ty musíš být z královské rodiny, že? Který z nich jsi? Pomyslela si. Už měla čest s jeho bratrem a to nebylo zrovna šťastné setkání. No, aspoň že louka byla bezpečná, na rozdíl od skal a ledové řeky v propadlišti.

Ani se nedivila, že nevěděl, o čem mluví. Želvy byly zvířata do tepla, a to Corey asi ještě nezažil. Ale tak co, aspoň se něco naučí. Nebo aspoň bude rozvíjet fantazii. "No tak ji uděláme, ať víš, jak vypadá, až ji jednou potkáš," řekla ochotně s mírným úsměvem a začala pracovat se sněhem. Sdělila vlčeti, že prve potřebují udělat oválný krunýř. Snažila se nechat většinu tvoření na něm, ona jen nahrabávala další sníh a radila mu, co udělat, aby to vypadalo jako ona želva. "Co jsi vlastně dělal venku? Máš tu někde rodiče?" Zeptala se mimochodem, vlastně netušíc, jestli už se na to neptala. Nečekala plodnou odpověď, ale tak, aby nebylo ticho a i ona si z tohohle setkání něco odnesla než jen nervozitu, že by mohla být odhalena. Třeba se dozví něco zajímavého, Corey byl přece nakonec kořeny z královské rodiny. A nebo taky ne, ale co už. Tak jako tak se potřebovala ujistit, že se nic... Neví.

Začala pochybovat, že by sama někdy mohla být opatrovatelka, natož matka. Neměla by na tohle trpělivost. "Ne Corey, ty do vody neskákej. Je moc zima a jsi malé vlče. Do vody se chodí v létě," s ušima na zátylku nasadila umělý úsměv, říkajíc ani já jsem tam nechtěla, ale co už nadělám, život je nanic. Vítr byl nepříjemný. Vodu ze sebe střepala, ale nechtěla se dál zdržovat na místě, než se nastydne. A co teprve malý neznalý Corey? O něj se bála ještě víc, protože jestli bude nemocný, určitě to bude její vina. Museli se začít hýbat. "Tak jo," rozsekla to jasnými slovy s trochou předstíraného optimismu, "jdeme domů. Kde máš maminku?" Spíše řečnická otázka. Rozhlédla se po okolí, než se rozhodla, že čekání stejně nemá smysl. Naštěstí už byla dost vysoká na to, aby vlče unesla, a tak Coreyho bez okolků popadla za kůži na krku a dala se na cestu z tohohle problému. Delailah hledáme. V Nihilu bylo hodně vlků. Ještě že aspoň jména si dobře pamatovala.

Asi chápala, o čem mluví. Chtěl, aby přestala se svým žalem smlouvat a spoléhat na to, že někdo ze smečky z její hlavy ten bouřkový mrak plný strachu, smutku a pochybností odežene, protože to musí udělat sama. Když nad tím přemýšlela... To chtěla. Potřebovala mít čistou hlavu, chtěla být silná. Jako tenhle vlk, který se zprvu sice jevil jako neřád, ale rozhodně to měl v hlavě srovnané. Věděl, co chce. A nejspíš i jak toho docílit. A ona? Momentálně tápala. Byla mladá, v té části života, v dospívání, kdy se má rozhodnout o její budoucnosti. Nevěděla, do čeho kráčí, ale neměla co ztratit. Potřebovala nabít síly. Psychické, převážně. "To chci," přitakala ještě stále trochu nejistě, ale na jejím postoji se odhodlanost projevila viditelněji. "Naučíš mě... Jak toho docílit?" Nabídl jí čas. A ona nabídku od ďábla promeškat nechtěla.

Vyměnit si dárky bylo hezké. Milé. Totálně by to vlků z města nečekala, podle toho, co o nich do téhle chvíle znala z povídání vlků z Nihilu. I přes to, že sem Bellanna přišla s náladou pod bodem mrazu a velmi unavenýma tlapkama, nyní se cítila... Lépe. Cítila se být zase jednou chtěná, cítila, že pomáhá, i když to mohlo být třeba jen hloupou cetkou. Onu lahvičku, kterou dostala, si hodlala dobře uložit mezi cenné věci, mezi Héritův první klacek aka meč, Amiášovy oblázky a maminčiny rodinné mušle.
Byla udivená, že Kulťané nemají svého léčitele. Každý měl přece léčitele, co věděla. Překvapeně zastříhala ušima. "U nás je to... Tradice. Znalosti se hodí, protože se někdo každou chvíli zraní. Město snad není tak nebezpečné jako... Divočina?" Snažila se najít důvod, proč nemají lékaře. Pak si uvědomila, že to asi není její věc, a tak zase rychle zavřela tlamičku a dívala se, kam jde. "Příběh?" Zopakovala nad jejími slovy. "Zajímavé... Tak jsem o nich nikdy nepřemýšlela," dala najevo své prozření zavrtěním ocasu. Poznávat takhle jinou kulturu opět probouzelo její zvědavé nitro, kterým se pyšnila ještě v době, kdy její matka žila. "Jaký je tvůj příběh?" Zeptala se náhle. Netušila, jak ji tohle napadlo, ale znělo to... Poeticky.

Nevšímala si okolí. Zklamala sama sebe, opět. Co jiného poslední dobou dělala? Stála na vlastních nohou a snažila se odmítat veškerou pomoc, aby se necítila ještě neschopněji, ale nějak to nepomáhalo. Hledala alternativní cesty. Vždycky se ale dostala zpět k té jedné odpovědi - její vzezření jí moc nepomáhá. Zůstala ležet v trávě, vzpamatovávajíc ze svého pádu, když relativně blízko uslyšela hlas. Nastražila uši a zvedla hlavu, hledíc na světlou vlčici. Panovnice. Sklopila zrak, ale uvědomila si, že to je asi stejně jako projev respektu malé gesto, kterého si slepý stejně všimnout nemůže. V ten moment nevěděla, co odpovědět. Slova se zasekla v krku, možná šokem, možná smutkem. Nuditin téměř mateřský tón ji uklidňoval, žádal, aby mluvila. Bez otálení poslechla její slova a také se posadila, ačkoli hlavu stále nesla poraženě sklopenou, dívajíc se do trávy. "Já..." Snažila se najít způsob, jak se vyjádřit, ale stále to nešlo. Nadechla se, vydechla. Už nejsem malá. Jeden neúspěch mě neporazí. A přesto měla pocit, že si opět něco nalhává. "Tohle není poprvé. Kořist mi uteče, protože si mě všimne. Může za to ta hloupá srst a křídla, co mě ani pořádně nedokážou nést... K čemu pak jsou? K čemu jsem já? Všichni mi říkávali, že věci mají svůj důvod, ale já ho nevidím. Jaký je důvod toho, že svět už není barevný a pěkný, jako... Jako když tu byla maminka? Kdo za to může? Kdo ho změnil? Ať dělám, co dělám... Už nedokážu být Nihilu užitečná. A já chci být užitečná. Chci..." Vrah. Vrah ho změnil. Popotáhla a utřela si slzy. Nudita nejspíš nechtěla tuhle odpověď, ale Bellanna nevěděla, co říct. Zoufalství se snažilo převzít její mysl. Třeba tohoto kroku nebude litovat. A nebo bude, protože i vůdce té smečky si pomyslí, že k ničemu není.

Vychutnávala si vůni úspěchu. I Dovahkiin rozhodla někam odběhnout, což vzbudilo v mladé vlčici zvědavost. Šla také pro nějaký dárek? Nebo pro někoho? Netušila, co za tím je, ale neměla žádný důvod neuposlechnout. Přestala vrtět ocasem, když jí šedivka zmizela z dohledu někde v tmavém koutu lunaparku. Obklopila ji samota. Po chvíli se posadila, nervózně se rozhlížejíc kolem. Čekat bylo složitější než někam ve tmě jít. Netušili jste totiž, jestli na vás něco nečíhá. Při pohybu se jeden soustředí na to, za čím jde, ale takhle? Mysl mívá fantazii. A obzvlášť ta modré slečny. Zvedla hlavu k obloze a chvíli hleděla do světla měsíce. Byl nádherný. Stříbrný kotouč světla. Nedivila se, že byl v kulturách tak oblíbeným subjektem. Vtu však zář začala zářit zvukem. Jiskření. Bellanna odvrátila pohled a na moment zavřela oči.
To už byla její společnice zpět. Vesele vyskočila na nohy a kulila oči, co přinesla. Byla to lahvička se zeleným, bílým a červeným uvnitř - rostliny. "Páni!" Hlesla ohromeně. Možná ne až tak nad výrobkem samotným, ale cítila se poctěná oněmi slovy. Skleněná lahvička ji zaujala velmi - to totiž v Nihilu neměli, když jeden pořádně neprozkoumával loď. Hezky se leskla. "Děkuju, Dovahkiin. Bylo by mi ctí ho nosit," usmála se s vděkem v očích. Teď už provázek s mušlí, který se jí pomalu začínal kvůli růstu zařezávat do krku, nebyl na jejím krku samotný.
Jen kývla na její požadavek. Neměla problém popojít, když konverzace mohla pokračovat. "Taky jsem bývala chtěla být léčitelka... Kytičky jsou pěkné! A léčivé."

Vlastně... Bylo docela hezké zase zažít ten pocit, že je vám někdo vděčný. Hřálo to u srdíčka, hladilo na duši. Bellanna sice neznala šedivku dobře, ale přesto i jí pozvedl náladu úsměv na její tváři a určitý vděk - nezklamala. Hleděla, jak si vlčice novou cetku prohlíží a osvojuje. "To jsem ráda! Sluší ti," usmála se. Možná byla pravda, že se snažila moment jejich rozdělení oddálit. Jakýmkoli způsobem. Být sama v noci v tmavém lese? Nechtěla. Nakonec... Nepřiznávala si to nebo to ani nevěděla, ale po té události společnost někoho dalšího, kdo se zdá, že chápe, byla příjemná.