Príspevky užívateľa

Bude někdy vůbec schopná se z téhle nálady dostat? Netušila. To prázdné místo nejspíš mělo zůstat prázdné napořád. Co ale mohla dělat? Toto nové prostředí jí přinášelo rozptýlení, pohled na jiný svět. Jako všechny procházky pryč z území Nihilu. Slova o Kultu žijícím ve městě ji velmi zaujala už když byla malá, ale to se řídila pravidly. Co s pravidly nyní? Měla pocit, že ztrácely smysl, když už nebylo rodiny. Nikdy neměly smysl. Zjišťovala tolik věcí! O sobě, o rodině, o smečce. O nespravedlnosti světa, o životě.
"Kiin." Modrá se usmála, když se její společnice představila, ale ten zase rychle opadl. Udržet si radost bylo těžké. Vzpomínala si na dobu, kdy jí říkali Bello nebo Ani. Byla ale vlčici skutečně vděčná, že nebyla taková... Taková. Ještě před chvílí se jí i docela bála, když vyslovila výhružku o zakázaném městě, teď jí připadalo, že jde po boku někoho úplně jiného. Milého. Tohle nebylo to, co ji rodina o vlcích z města učila, nebylo to to, co si představovala. Vyvedení z omylu bylo v tomto případě příjemnou záležitostí. "Byla jsem na procházce," obhájila se spěšně, "ale cesta zpátky už byla moc dlouhá." Malá lež. Nebo spíše neúplná pravda. Utekla. "Proč je město... Nebo Kult, proč je tak nebezpečný, jak se všude říká?" Zeptala se. Zajímalo ji, z jakého důvodu by ji někdo tady měl zakousnout. Ale tak... Dovahkiin to ještě neudělala, proto byla zmatená. Neudělala protože byla ještě mladá, bezbranná? "Asi Kult nedokáže přivést k životu mrtvé, že?" Hlesla po chvíli nad její nabídkou. Dalo jí to hodně snažení, aby to řekla bez slz na tváři. Normálně by nemluvila o sobě s úplně cizí osobou. Na druhou stranu, co mohla řečením takových informací ztratit? V téhle době se jí zdálo snažší mluvit s cizincem, než s vlastními přáteli.

Nebavilo ji sledovat toho egoistického, namyšleného a sebestředného vlka, který si myslel, že ona si o něm myslí, jaký že je úžasný a silný. Rameno ji pálilo, ale kňučení potlačila. Měla chuť mu to oplatit. Mohla utéct. A asi by i měla. Podle toho, co ji učila matka, tak nemělo cenu se se zlými vlky bavit. Zakřenila se, když ji nazval štěnětem. Sice štěnětem stále byla, ale mysl už měla docela vyspělou, poznamenanou nedávnými událostmi. Znala to, co by vlče jejího věku nemělo vůbec cítit. Svíjela se v psychické bolesti, trpěla. A ten tmavý vlk jí ukázal, že to dobré už nebude. Že možná opravdu byla naivní, když si to myslela. A začínala přicházet na to, že odpor je zbytečný. "Co můžu dělat? Povzdechla si a sklonila hlavu, vyjadřujíc, že je jí to všechno vlastně jedno. Byla to spíše řečnická otázka, naplněna smutkem a pocitem bezvýchodnosti. "Nihil je za rohem. Ten se o mě stará." Měl starat. Jak by ale mohl, když utíkám? "Měl byste odejít, než vás potrestají za moje ublížení," varovala ho stroze. Blafovala. Nečekala, že by smeččani přišli, natož aby bojovali. Ne, Nihil nebyl tím tipem smečky a ona to věděla. Na víc boje ale už neměla energii.

Led. Když ji voda pohltila, vzpomněla si, že Luna ovládala led. Chladný asi tak jako byla nyní chladná řeka. Pro její napjaté tělo to byl šok, ale okamžitě začala bojovat, aby se dostala na hladinu, což bylo se srstí nasáklou vodou krapet těžké. Pernatá křídla jako pádla použít nešla. Jen co se vynořila nad hladinou, lapavě se nadechla. Zahlédla onu osobu, která se blížila k řece, a poznala v ní vlče. Momentálně jí nezáleželo na tom, o koho šlo, věděla, že to není dobrý nápad, aby se vlče šlo koupat do řeky v kaňonu. Nejen, že byla v tuhle dobu roku už nebezpečně studená, ale o pár desítek metrů dál začínal být proud rychlejší. Ani ona sice nebyla kdovíjak stará nebo velká, ale ten rok už jí byl, plavat uměla. Že by to měla ráda, to už byla jiná.
Ne! Vyděsila se, když viděla, k čemu se hnědý chystal. Nedokázala to zařvat nahlas, jak byla v šoku a sotva popadala dech. Zabrala tlapami, co mohla, aby se k němu dostala dřív, než se hloupě rozhodne, ale bylo pozdě. Co měla dělat? Bude mít na svědomí smrt vlčete, které zrovna stálo na nesprávném místě? Nejspíš se v ní probudila ta starostlivost, kterou si podědila po matce... Nebo také touha vyvrátit fakt, že je prokletá a na tlapky se jí lepí smůla všude, kudy chodí. Jakmile vlče lokalizovala a byla k němu dost blízko, pokusila se Coreyho popadnout za zátylek a odtáhnout ho zpět na břeh. Když se konečně tlapami dotkla pevné země, popošla od břehu dál a únavou se svalila, celá roztřesená.

Modrý kožich, čupřinka, rohy a křídla. Co si mladá vlčice podědila po matce, to si teď nesla a nést měla až do smrti. V této době se vyhýbala všemu, co jí matku jen připomínalo. Území smečky, vlkům, radosti... Všemu, co dělala předtím s Lunou, která se nyní zmítala v hrobě. Její nebohé dceři zůstaly jen vzpomínky a trauma z bytí svědkem při její vraždě. Po takové době si však už uvědomovala, že se těch myšlenek nikdy nezbaví. Že vlastně čím dál jde, tím víc si uvědomuje, proč jde. Dnes to zkoušela naopak. Ležela na skále nad Propadlištěm, které si matně spojovala jako místo, kde se poprvé poučila o magiích.
Nechávala sebou volně proudit myšlenky, až se z nich stal pouze ruch v postranní její mysli. Prázdnota. Hleděla pod sebe do hloubi kaňonu. Takhle už to jednou zažila. Amiáš ji přesvědčil k tomu, aby práh mezi skálou a prázdnem nepřekročila. Co ji drželo zpátky teď? Nic. Amiáš se také ztratil. Otřela si z tváře slzy, protože si všimla malé siluety dole pod sebou, u řeky. Znám ho? Zvedla hlavu a postavila se. Mohla by za ním. Sice náladu na rozhovory neměla, ale potřebovala rozptýlení. Přistoupila k okraji, ale při pohledu dolů se jí zatočila hlava a rychle zase couvla. Možná... To nedokážu. Vždy si myslela, že je to jednodušší jen tak roztáhnout křídla a spustit se dolů. Ale ona? Bála se. Svým křídlům stále příliš nevěřila, uměla sotva základy. Co ztratím?
Roztáhla křídla a po mnoze překonávání vlastních zábran se vskutku přehoupla přes okraj. Srdce se jí rozbušilo, protože se nedokázala pořádně opřít do křídel a klást odpor vzduchu. Pohled dolů na přibližující zem jí způsoboval nevolnost. Notak! Konečně správně. Pocítila závrať, když se konečně sklouzla. Mávla křídly a plachtila, zem se však stále přibližovala rychle. Nestíhala si při tom prohlížet vlče, který se nacházel v kolizním kurzu. Aby utlumila svůj pád přistávací manévr a nezrakvila kromě sebe i neznámého, na poslední chvíli zatočila do řeky a na chvíli skončila pod hladinou, zvedajíc za sebou vlnu.

Šedá nezanevřela nad smutným vlčetem. A získala si tak nějaké ty sympatie od modré, která rozhodně netušila, že kdyby se střetla s jiným z onoho Kultu, už by byla mohla potkat smrt podobným způsobem, jako její matka. Tiše vlčici poděkovala, když souhlasila, a následovala ji. Doufala, že cesta k hranicím bude chvíli trvat. Měla spoustu otázek. Na rozdíl od doby dřívější však nezačala všechny chrlit naráz. Neměla náladu příliš mluvit. "Bellanna," vyřkla své jméno. Mohla si vymyslet přezdívku, ale nakonec - k čemu bylo vědět cizí jméno? Zatím v tom ještě neviděla výhod. "Jsem z Nihilské smečky. Dcera,-" už by se řádně představila, jen ze slušnosti, ale vzpomínky na Lunu byly stále otevřenou ránou. Místo dokončení věty si jen povzdechla. Musí přesměrovat řeč na jiné téma. "A kdo jsi ty?" Zeptala se na oplátku ona a vrhla po šedivce pohled. Bylo v něm něco smutného, mrtvého. Byla zahořklá emocemi, které poznávali většinou až vlci mnohem starší, než ona.

Ačkoli se stále klepala strachy z toho, že by tohle setkání s nespoutaným živlem mohlo dopadnout špatně, začínala si rozpomínat, k čemu byla vychována. Že dospělí mají pravdu. Ale pak že tu jsou i zlí dospělí, kterým se nesmí věřit. Ten tmavý vlk byl dospělý, věděl, co dělá. A stejně se choval tak divně. Modrá vlčka věděla, že je to špatně, a i přes svůj žal - nebo právě díky němu - byla naštvaná, že k ní má nulový respekt. Možná byla malá, ale respekt napříč generacemi byl klíč k úspěchu, ne posměch. Když se opět vrhl směrem k ní, využila svých mladých pružných tlapek a uskočila stranou. Tentokrát už něco podobného čekala. Stejně se však nevyhla velkým tlapám a z tlamy se jí vydralo překvapené zakňučení, když jeho drápy zasáhly její rameno. To nesmí! Ucítila vůči tomu vlku nechuť. A jako vždy, co na srdci, to na jazyku. "Jste zlý, pane," řekla mu do očí, uši stažené, ale ocas nebojácně vodorovně s tělem.

Zahrávat si s nebezpečím pro ni teď nic neznamenalo. Tak nějak nic ji teď nenaplňovalo, cítila se prázdně a čím dál častěji se tázala, proč nevypadá jako ostatní vlci. Křídla, rohy, ofina, modrá barva... Bylo jí jedno, že se o ni teď už doma v Nihilu nejspíš bojí. Litovala z nich jen Amiáše, posledního člena rodiny, který jí zbyl. Zvedla hlavu a svýma smutnýma očima pohlédla do těch šedivčiných. Mluvila vážně. Co mi hrozí, když tu zůstanu? Možná by to i zkusila, ale nechtěla vlčici provokovat. K jejímu překvapení dostala místo výprasku, že se ještě nehnula z místa, radu. To bylo tak viditelné, že nemá kde dnes přenocovat? Byla za ta slova však ráda, protože okolí neznala. A překvapovalo ji, že místní zřejmě také ne. Nejspíš jedna z výstředností vlků z města. Čím déle tu stála, tím víc o nich chtěla vědět. Udělala pár kroků dozadu. "Nemužeš mě... Vyprovodit? Prosím." Souhlasila s tím, že půjde, ale vyřkla svou prosbu. Teď byla ta chvíle, kdy se jí její menší vzrůst může vyplatit. Cílila na mateřský pud, které samice k opuštěným vlčatům občas mívaly. Aspoň podle ideálů, podle kterých byla modrá slečna vychována.

Bellanna nebyla v takovém rozpoložení, aby snesla poslouchat hlas cizího samce. Mluvil o ní před ní a hlavně mluvil až příliš, aby to dokázala zpracovat. Narážky na její křídla, dva rohy i čupřinku jí dráždily, ale nevěděla, jak se bránit. Jednou bude vědět. Jednou. Dnes však zůstala mlčet, snažíc se udržet si od vlka bezpečnou vzdálenost, upírajíc na něj výrazné tyrkysové oči, jakoby zírala na ducha. Ovšem že si se svým tělem dělala starosti. Vůbec nevypadala jako ostatní vlci. Dokud však po boku měla Lunu, nepřipadalo jí to tak jiné. V Nihilu se na tělesný vzhled naštěstí nehledělo. Zjišťovala, že tady už ano. Nechtěla tomu vlkovi věřit ani slovo, což jen potvrzoval její zamračený výraz. Jestli jsi byl v Nihilu, už vím, proč tě vykopli. "Přestaň... Mluvit," procedila skrz zuby. Potřebovala chvíli na to to pobrat. A nějak mu sdělit, že si zrovna nepřála s ním mluvit. Náladu měla v bodě mrazu. Byla si jistá, že toho vlka ještě nikdy nepotkala, ale jeho pach byl z nějaké části povědomý. Kde to jen bylo? Kde ho cítila? Pak si to uvědomila. Jakoby tam opět stála, skrytá v bezpečí, s očima plnýma hrůzy, před očima její krásnou matku křičící a naříkající... Ne. Tam cítila podobný pach. Když se to stalo. V ten osudný den. Ne! Začala se třást, oči v hrůze. Jakmile se znovu přiblížil, aby zřejmě ověřil její pach, ohnala se po něm tesáky, křídla otevřená, snad aby vypadala větší. "Nepřibližuj se ke mně! Ať už... S tím máš společného... cokoli." Nyní už byla velmi rázná. Snad od strachu míšeného se vztekem jí od růžků na hlavě zajiskřilo jasným černo-bílým světlem. Na chvíli se jí zatočila hlava a před očima probleskly nespecifikovatelné obrazy, ale zase to odeznělo, když světlo od rohů pohaslo. "Ano, jsem z Nihilu. Dcera Orsona... A lady Luny. Hérit je můj bratr, a jestli jsi mu něco udělal... Přísahám, že odtud neodejdeš," zavrčela. Kde se ve vlčeti jejího věku brala taková slova? Zažívala takové emoce... Strach, vztek, prázdnotu, frustraci... Takové emoce, které ani neměla znát, proto. Poslední dny byly těžší a těžší. Byla citlivější, lehce dotknutelná. Snad instinktivně se od modrého ignisana ještě vzdálila. Na jediné možné místo, kam ještě mohla - na parapet vyskleného okna, ze kterého ještě před chvílí obdivovala krajinu. Jestli si uvědomovala, že krok za sebou má dvacetimetrovou výšku, to už bylo otazné.

Zírala dolů, pod sebe. Líbilo se jí tu - šumění vln, vítr čechrající srst, moře. Ano, ta velká modrá plocha ji fascinovala. Uměla být tak klidná, mírumilovná jako letní louka obsypaná květy... A v jiném místě sebou mlela, ustupovala se a pak zas útočila, tříštila se o ostré kameny u břehu. Jako bouře, které se není radno stavit do cesty. Mocné vlny rozhodně mohly být každému mláděti osudnými, stejně jako ta výška a neznámý povrch dna. Ta pravidelnost, se kterou vlny narážely do stěny útesu dávala Bellanně jistotu. Snad by i řekla, že je to dobrým rozptýlením. Už se chystala udělat krok dopředu, když zaslechla volání. Docela tiché, ale poznávala hlas svého bratra. Chvíli přemýšlela, jestli vůbec má náladu teď mluvit - nebo spíše nemluvit - s jediným členem rodiny, který jí ještě zbyl. Než si to ale stihla rozmyslet, starší bratr už stál vedle. Otřela si z očí slzy a pohlédla na něj. Ačkoli si nikdy příliš nerozuměli, stále jí na něm záleželo a bolel ji pohled do jeho nešťastných očí snad víc, než prázdné místo v jejím srdci. "Amiáši," šeptla jeho jméno a pomalu složila svá křídla, větší než kdy dřív. "Taky utíkáš. Že?" Pryč od míst, kde trávili čas společně s rodinou. Jinak si nebyla schopna jeho přítomnost zde odůvodnit. Dělala to samé, proto jí to přišlo na mysl. Otočila hlavu zpět k moři, hledíc daleko za něj. Byla tohle ta chvíle, kdy se měli začít bavit, jako by se nic nestalo? Nebo naopak - měla je smrt matky a zmizení zbytku rodiny sblížit? "Občas si říkám... Že všechno to bylo jen naoko. Svět není tak veselý, jak se zdál," řekla. Ani od svého bratra nečekala reakci. Sklonila hlavu, opět smutně hledíc do bílé pěny vln.

Kult? Zírala na šedou vlčici před sebou a analyzovala své možnosti. Neměla náladu se bavit, ale poslechnout ji a odejít odtud by znamenalo, že musí jít domů. To bylo na noční cestu už docela daleko. "Promiň," omluvila se tiše, hledíc na její packy. Jak má z toho vybruslit? Cizí vlčice byla starší a určitě silnější. Nasála vzduch do plic, aby zjistila, jestli se v okolí nachází ještě někdo další. Zaznamenala všudy přítomný těžký pach kovu, ale žádné čerstvé známky toho, že by tu nebyly samy. Udělala pár kroků dozadu. "Takže je to pravda... I ve městě sídlí smečka." Ne, že by těm příběhům nevěřila. Nikdo jí však doteď neřekl, jak se nazývají. Kult. Zajímavé jméno. Nejspíš byli hodně nebezpeční, když měli pověst po celém území Norestu. Bellanna však nikam nespěchala.

Modrá vlčice s křídly, rohy a čupřinkou se i dnes zatoulala daleko od Nihilské smečky. Čím déle od matčiny smrti to bylo, tím dále se na své celodenní procházky vydávala. A tentokrát dorazila až k městu, o kterém tolik slyšela. Pamatovala si slova svých rodičů: Do města nikdy nechoď! Žijí tam zlí vlci. Dnes ale ignorovala všech příkazů. Je až obdivuhodné, jak lhostejný ke svému životu dokáže vlk být, když trpí. Bellanna v poslední době možná už začala růst, sílit a její křídla se zvětšovala, neměla z toho však radost. Bylo tak těžké si užívat života, když vám všechno připomínalo tu nejmilejší osobu, která už tu s vámi nemohla být. Obrazy z té příšerné vraždy byly živé i teď. A ačkoli byla stále vlčetem, co by mělo vesele poskakovat kolem a sbírat kytičky... Její nitro náhle zchladlo, zasažené onou ranou osudu, svíjející se v melancholii. Ano, dnes jí bylo jedno, kam kráčí.
Nic jako lunapark ještě v životě neviděla. Nic jako město ještě neviděla. Z dálky vypadalo tak ošklivě, nezapadalo do krajiny... Ale zblízka byly ty nové tvary pěkné. Byla noc. Zůstávala vzhůru déle, než bylo zvykem. Snad tu už hledala místo na přespání, neuvědomujíc, že by to byl špatný nápad. Pokukovala za sebe. Musela přiznat, že tajemnější místo neviděla. A pak, když zaslechla skřípání a vrčení, zastavila se a zamrzla uprostřed kroku. Bylo to mířené na ni? "Nejsem nepřítel," odpověděla po chvíli, smysly v pozoru, připravená vykrýt případný útok. Nevěděla, co jiného by řekla na svou obranu. A rozhodně nechtěla skončit v něčích zubech. Znovu.

Xenn. Terror. Ta jména si bude pamatovat. Ne jen jako jména vlka, který na ni nebyl zrovna milý, ale i jako vlka, o kterém informuje Machiavelliho. Pokud ovšem vyvázne, samozřejmě. "To není pravda... Smečka se navzájem chrání a pomáhá si... Proto jsou silní spolu," pípla tiše. Říkal jí pravý opak, než co se učila. Ironií bylo, že tu teď stála sama. Chvílemi měla pocit, že Xenn musí být hluchý, když mluvil tak nahlas. "Náš panovník o tobě neuslyší rád," řekla celá naježená, když konečně měla příležitost vyklouznout z vlkova sevření. A že tak učinila rychle, s ocasem staženým mezi nohama. Co neměla na síle, to si vynahrazovala rychlostí a obratností. Zastavila se až v bezpečné vzdálenosti na dvě vlčí délky od Xenna.

Být na něčím jídelníčku si opravdu nepřála. Sice znala potravní řetězec, ale právě v tuto chvíli si nevybavovala, že by pro ni měl končit takhle. Nyní by potřebovala maminku, která ji ochraňovala i před tím nejmenším nebezpečím. Pravda však byla bolestná - máma dnes na pomoc nepřijde. Otevřela oči, aby spatřila tmavého vlka, vysmívajícího se jejímu strachu. Nepříjemný pohled, a tak je zase rychle zavřela. Zlý vlk. Tak by ho nazvala Luna, dělící svět na dobré a zlé bytosti. V tu chvíli si uvědomila, že ona musí hrát tu dobrou. Postavit se nebezpečí, i když se to zdálo být tak těžké. Nebo radši zůstat zpátky a doufat, že to útočníka brzy přejde? "Nech mě být!" Pobrala v sobě síly ke vzdoru a rozhodnutá otevřela oči. "Jsem... Jsem dcera Nihilské smečky a nejsem malá... Šmouho!" Dala mu přezdívku. Těžko říct, jestli jen z nutnosti označit ho jménem nebo to bylo myšlené jako nadávka. Hlas měla stále roztřesený, ale nechtěla hrát hluchou. Je východ z každé krabice , je řešení každé hádanky...

Spokojeně sledovala černého kapra s růžovými ploutvičkami, jak si pluje vzduchem. Ty bys tam určitě dokázal doplout, že? Nebo doletět? Víš, je zvláštní, že létáš. Nejsi jako jiné ryby... Stejně jako já nejsem jako ostatní vlci, pomyslela si a pohlédla na svá modrá křídla. Z myšlenek nad přátelstvím s létající rybou jí vyrušil ženský hlas volající její jméno. Poznala ho - a s jiskřičkami v očích se otočila směrem, odkud ho slyšela znít. Sasha! Velká bylinkářka! Hbitě se vyhoupla na nohy a rozběhla se té známé milé vlčici naproti. "Sasha!" Zvolala nadšeně. Její oblíbená vlčice z Nihilu, tedy hned po mamince, se na ni přišla podívat! Normálně by v běhu nebyla příliš rychlá kvůli svým malým štěněcím nožkám, dnes však už byly delší. Rozhodně bylo poznat, že jestli ještě vyroste, bude mít dlouhé rychlé nohy po tátovi. "Sasho podívej! Moje pírka mají nové barvičky," musela se pochlubit tím, že konečně roste. Kdy se totiž viděli naposledy? Tak včera? Minulý týden? Bellanna rozhodně členy smečky vídala často, když mohla, většinou ale příliš spěchala za dobrodružstvím, než aby se stavila a mluvila s nimi. Dnes ne, dnes měla tu zamyšlenější, soustředěnější náladu, kdy by byla schopná snad i poslouchat, co druzí říkají. A Sashu rozhodně, protože tu brala jako kamarádku.

Ještě jí nedocházelo, že Pan Kapr, kterého občas viděla létat ve svém okolí, není hmotný. Ostatní ho neviděli. Místo něho dneska však měla tu čest s vlkem z masa a kostí. Docela ji překvapil - jeho slova v ní vyvolaly jemný záškub. Otočila se a na chvíli ztratila slov. Prvně si ho potřebovala prohlédnout. Znala ho? Určitě! Akumuru, baron, jasně. "Dobrý den přeji," usmála se a zavrtěla ocasem na znak přátelství. Mnozí měli pozdravy za zbytečné, ona ale následovala způsoby, tak jak ji vychovala Luna. "Hledala jsem svého kamaráda! Ale on asi někam letěl, to nevadí. A vy někoho hledáte?" Optala se také, protože by rozhodně ráda pomohla. Znala tu snad každý roh, ale to on nejspíš také. Vždy ráda poznávala členy Nihilu. Byli milí a měli spoustu zajímavých příběhů. A o co líp - uměli spoustu věcí, které si také chtěla osvojit.