Príspevky užívateľa

Nejspíše to bylo něco, co maminka nechtěla příliš říkat, a tak ze strany dcerky nastalo smutné ticho. Nechtěla, aby byla máma smutná a sama si to potřebovala v hlavě srovnat. Pochopila, že tento vlk je hrdina, že udělal něco velkého pro jejího bratříčka i pro rodinu a že mu toto čestné místo rozhodně patří. Ta magie ho proměnila v kámen. Lunina dcerka chvíli zírala do země, jakoby vzdávala svůj dík. Pak odběhla pryč a vrátila se se žlutou kytičkou, kterou před vlka z kamene položila. "To byl statečný vlk, že zachránil brášku," řekla tiše s kukadly stále upřenými na soše. "Chci být jako on!" Prohlásila a otočila se na maminku. Sice byla od hrdiny menší a měla navíc křídla, růžky a čupřinku, ale také měla fantazii a odhodlání. "A jak se jmenuje?"

Příjemné letní počasí bylo pro toto setkání skvělou kulisou. Ne, že by bylo nutné, ale kdyby třeba pršelo, Bell by nejspíš ani nevylezla z pelechu. Zasmála se na jeho gesto. Vskutku, klidně by se mohli i hravě prát, ale to ještě Bellanku nikdo příliš nenaučil. "No já vlastně ještě nevím. Možná to budou ty divné sny, co mívám, ale ještě tomu nějak nerozumím," řekla sklesle. Maminka uměla věci zmrazit, otec se ubránil a ona? Ani netušila, jak to má celé fungovat. Štvaly jí slova jako 'jednou na to přijdeš'. Neurčité termíny ji štvaly. Trpělivosti příliš neměla. "Elektřina? Ukáž!" Jelikož nevěděla, o čem to vlastně Lucky mluví, byla zvědavá, jestli to opravdu funguje. A jak to funguje. Poslouchala jeho příběh a mezitím se posadila do suché trávy. Dokonce i maliník už nebyl tak zajímavý, když měla společnost. "To jsi statečný," řekla s obdivem k historii jeho šrámu. "Pes?" Nikdy psa neviděla a nepoznala by, že není zcela jejího druhu. Co na tom ale sešlo - vždyť ona byla modrá, měla křídla a parůžky. "To mě mrzí," sklopila ouška. Nedokázala si představit, jaké by to bylo žít bez rodiny za zády. "Ale určitě je zase někdy najdeš. Tudy prochází hodně vlků. Nedávno tu bylo dokonce velké setkání! Tam, za horami," máchla tlapkou za vrcholky hor, co měla za sebou. Bál už byl pryč, ale ona si stále vybavovala ta kvanta vlků. "To je znak mé rodiny. Mušle. Nosí ji moji rodiče, sourozenci nebo třeba naši dobří přátelé. Mám ji od maminky," pochlubila se se svým klenotem. "Ty máš toto taky z tvého domova?"

Ačkoli o sobě už smýšlela jako o dospělé dámě, ještě dospělá zdaleka nebyla. Hlavou se jí honilo spoustu špatných a špatnějších nápadů, jak strávit letní čas. A když teď nebyla sama, ale měla společnost, měla těch nápadů ještě víc. Všechno je ve dvou zábavnější. Lehce stydlivě sklopila zrak, když jí pochválil jméno, záhy se však musela zasmát, že se jejího vtipu o vzhledu chytil. "No samozřejmě. A i koušu, když chci," s těmi slovy se rychle přikrčila a zavrčela, aby to uvedla na správnou vlnu, ale hned se zase narovnala, hravě zavrtěla ocasem a zasmála se. "Ty jsou po mamince. Teda ten jeden. Slouží k používání magie, prý," odpověděla mu na jeho otázku. Příliš toho o svojí moci zatím nevěděla, ačkoli již měla pár divných vizí. Líbilo se jí však, že se může někomu se svou teorií svěřit. Že se o to vůbec někdo zajímá. A že ji neodsuzuje kvůli vzhledu. Svým způsobem si toho vlka rychle oblíbila. Zahihňala se, když jí polichotil, ale opravdu nevěděla, co na to odpovědět. Rozhodla se také zeptat na jeho osobu. "Od čeho máš ten šrám?" Zeptala se starostlivě.

Maliny. Ty měla nejraději. Byla velmi šťastná, že je našla a hned si jejich polohu značila do pomyslné mapy mňamin na území smečky, kterou si v hlavě vytvořila. Jedla asi tak dvanáctou, když za svými zády uslyšela kroky. Byly hlasité, to znamenalo přítele. Nebo velmi troufalého nepřítele. Se zvědavým výrazem si příchozího prohlédla. Byl větší, ale určitě ne o tolik starší. Střihla ušima na stranu a postavila se čelem k němu, jak ji učila maminka. Slušnost, přece. "Dobrý den," pozdravila ho a naklonila hlavu na stranu. Byl patrně ve velmi dobré náladě. Potřebovala potkat někoho v dobré náladě. Matka se vždycky moc strachovala, když jí říkala nějaký dobrý zážitek a otec byl příliš vážný. Možná narazila na někoho na stejné vlně. "Lucky. Já jsem Bellanna. A nepleť si mě s děckem, už nejsem mrně, dokonce i slyším a mluvím," řekla mimochodem, protože měla pocit, že se s ní opět zachází jako s dítětem, kterým sice stále nepochybně byla, ale všem se snažila dokázat, že ne. Nezapomněla mu přátelské vrtění ocasem a úsměv oplatit.

Modrá princeznička už nebyla takové mimino, aby musela všude chodit s maminkou. Ba naopak, celé území smečky už objevovala sama, učila se a potkávala nové tváře na vlastní pěst, bez rodiny za zadkem. Její sourozenci si dělali, co chtěli, tak proč by ona ne? Tak třeba i zrovna teď pobíhala po jedné z malebných luk území a snažila se najít něco k snědku. Pořádně ještě lovit neuměla, ale učila se to. Zato hledat rostliny, které jde pořádně zužitkovat, to jí šlo víc a i ji to víc bavilo. Bylo to zajímavé, učit se, jak se co jmenuje a jak se to používá. Odvádělo to její pozornost od faktu, že už si uvědomovala, jak odlišná je od ostatních. Neměla jen modrou barvu, ale i růžky a čupřinu. Nemluvě o křídlech, která ne a ne vzletět - byla příliš maličká. A možná už měla přes půlrok a inteligenci už nějakou získala, ale vzrůstem se stále pohybovala někde na hraně čtyřměsíčního štěnete. Mrňka, řekli by. Ona sI názorů ostatních ale ještě tolik nevšímala. Dokázala se odreagovat. Maliny! V očích jí zajiskřilo a rozběhla se k blízkému keři s červenými plody.

Mladá dcerka modré maminky a hnědého táy byla velmi natěšená, že se na ples podívá. Vždyť to byla tak velká událost! A ona teprve objevovala, co to znamená být členem smečky - proto bylo smečkové setkání to nejlepší, co by se jí ve výchově mohlo hodit. A nebo taky ne. Kdoví, se uvidí. Bellanna sem přišla po boku své maminky hezky nastrojená, a když to bylo možné, ohlásila jí to a šla se projít mezi účastníky plesu. Bylo tu tolik nových tváří! Pan Kapr dnes mohl zůstat doma, protože ona nepochybovala, že by si tu našla nějakého kamaráda. Zvědavě kulila oči na všechny ty vlky různých tvarů, barev i velikosti a procházela mezi nimi. Nejvíc ji zaujali tancující jedinci, a to tak, že se je sama pokusila napodobit. Zatočila se jí z toho ale hlava a nechtěně narazila do staršího, většího vlka. "Promiňte!" Udělala krok zpět a podívala se na něj, aby si ho prohlédla. Byl starší jak ona, ale určitě ne dospělý. A byl z cizí smečky, nepochybně. Docela ji svým vzhledem zaujal. "Nechtěla jsem do tebe vrazit," doplnila se, když se po chvilkovém odmlčení přistihla, že na něj moc zírá.

Už byla docela daleko od nory, ale vůbec jí to nevadilo. Ba naopak, chtěla pokračovat dál. Cítila se tak dospěle, když rodiče nebyli nablízku a ona si mohla dělat, co chtěla. Taky dělala - a procházku si udělala dlouhou, dokonce až za hranice smečky, která ji před nebezpečím chránila. Tady už neměla žádnou jistotu ani místo, kde by se skryla. Pravé dobrodružství! Vesele poskakovala v dlouhé místy vedrem zežloutlé trávě a hrála si, že stopuje myš. Zajímavější než imaginární myš ale byl barevný motýl, co proletěl kolem. A to by nebyla ona, aby vesele nevýskla "no počkej, já tě dostanu!" Rozběhla se za ním pomáhajíc si svými malinkými křidýlky. Vyskočila, aby ho snědla, ale neuspěla a spadla na tlamu. Jak zvedla hlavu, lekla se a s hlasitým "jeee" ucouvla. Dívala se totiž přímo na flekatého vlka, který tu ještě před chvílí nestál. Chvíli na něj kulila oči, nevědíc, co říct. Pak se vzpamatovala a vzpomněla si, co jí učila maminka. "Promiň. Dobrý den, velký vlku!" Zavrtěla ocasem, aby napravila svou chybu. Motýl už byl dávno v tahu, ale ten už byl mimo její zájem. Seznámit se s dalším dospělým bylo větší dobrodružství. Třeba bude zajímavý!

Později jí došlo, že ten vlk je mrtvý a už se nepohne. Tak jako zvířata, když je jedli nebo jako ti, kteří měli své hrobní kameny ozdobené kytičkami, aby na ně druzí nezapomněli. Tento velikán ale zůstal ve své podobě a stále vypadal, že na ně shlíží. Škoda, že ho také nepoznala. To, co její maminka říkala, znělo vážně. Neznala ten příběh. Sklopila uši, když zmínila bratříčka. Jestli ten vlk pomohl bratříčkovi, musel to být velký hrdina. Každý, kdo stál při jejich rodině, byl hrdina. Ty měla ráda. Mohla je totiž obdivovat a zkoumat je, učit se od nich. Zároveň ale cítila lítost, že s tímhle hrdinou už si povídat nemůže. "A jak ho zachránil?" Zeptala se trošku váhavě se smutkem v hlase, ale její pohled do matčiným očí říkal všechno - chce to slyšet. Musela přece vědět, co se v rodině a ve smečce děje, i když tomu ještě úplně nerozuměla.

Slyšela kroky už předem, ale když se ozval maminčin hlas, stejně se polekaně podívala za sebe. Zavrtěla ocáskem, že jí někdo objasní záhadu nehybného vlka, o což se Luna jako správná matka také začala snažit. "Co to znamená? Proč se nehýbe a nemluví?" Jakmile maminka olízla její malou hlavičku a ona jí naoplátku věnovala široký úsměv, začala se ptát. Sice věděla, že myši se zabíjejí, aby se jedlo, ale ty ležely na zemi jako hadrové panenky. Tento vlk stál. Nechápala to. Byla to další z těch "magií"? Možná spí. Ale proč u toho vypadá tak vzhůru? Zvědavě ho obešla, ale žádná reakce. A když olízla jeho tlapu ve snaze ho na svou přítomnost upozornit, byl studený. Jako kámen. Pochopila, že se asi nepohne. Byl to vůbec vlk? "Kdo je to?" Zamrkala a svá velká kukadla upřela na maminku. Nevěděla, že se za vlčí sochou skrývá docela smutný příběh, ale bylo to pro ni setkání velmi fascinující. Vlk, co už nechodí, ale přesto stojí.

To malé stvoření ještě nemělo pro slova pochopení, ale čím víc toho slyšelo, tím větší to dávalo smysl. Nejspíše to pro její maminku bylo ještě spoustu hodin, dnů a týdnů napětí a čirého strachu, když se vlče vrhalo přímo na věci, které mu mohly uškodit, ale určitě i matka viděla, že se to malá princezna všechno hezky pomalu učí. Nakonec, ani u té řeky se tehdy neutopila a vypadalo to, že pochopila, že "led" se rovná zamrzlé vodě a že z lesklého hada, nebo-li z řeky, má pít opatrně, protože by se mamince nelíbilo, kdyby zase někam spadla nebo začala naříkat. Taky jí tak nějak začalo docházet, že slovo "magie" souvisí se světýlkem na maminčině modré hlavě. Ze všeho nejvíc si zapamatovala, že maminčině slovu nemá cenu odporovat, a to si odnesla.

Mladá dáma už byla na světě nějaký ten měsíc a náležitě si své mládí užívala. Jen co mohla, utíkala prozkoumat vršky hor. Už věděla, že se nesmí po kamenech příliš rychle, musí dívat se pod nohy a taky hlídat, aby nad ní nekroužil nějaký velký pták. Vesele vykračovala do kopce. Stále byla malinká, bratři ji dávno přerostli. Poslední dobou se nad svým tělem hodně zamýšlela, jak postupně začala chápat, že se od ostatních vlků liší. Jediný, komu byla podobná, byli její rodiče. Mamince byla podobná. Ale proč neměla křídla jako ona? Nedokázala létat, ještě ne. Rostla pomalu a pomalu jí šla i cesta na kopec, když měla tak krátké nožičky.
A pak tam byla - a žasla. Tak krásný tu byl výhled na svět! Viděla dál, než dřív. Slunce zrovna prosvítilo mraky a velká pláň za horami chráněným územím Nihilu jí málem sebrala dech. Hrozně si teď přála se na to dívat z maminčina hřbetu a sledovat, jak tráva ubíhá pod nimi. Vzpomněla si, co maminka vždycky dělala předtím, než vzlétla. Podívala se ze srázu a pak na svůj hřbet. Roztáhla svá křidélka a chvíli pozorovala svá malá křidélka. To nedokážu. Zase je složila na záda a vydala se jinam s hlavou u země. A málem nadskočila, když na ni padl stín a zjistila, že před ní stojí vlk. "Dobrý den, velký vlku!" Opravila své překvapení rychle, ale odpověď nedostala. Vlk se nehýbal. Jen tam stál. Jako kámen. Nechápavě nahla hlavu na stranu.

Roh se znovu nerozsvítil, ale maminka se dala do slov. To jí ke spokojenosti stačilo, slyšet její hlas. A co sešlo na tom, že to nechápala. Slyšet vlky mluvit bylo to nejlepší, co mohla ve vývoji dostat. "Gie?" Zopakovala nechápavě. Ne. Dokud to sama neokusí, asi to nepochopí. "Mlzá oda!" Zmrzlá voda. Voda byla ale řeka! Tak co bylo toto? Zmrzlá voda muselo být něco jako voda. "Mlzlá oda?" Řekla znovu zamyšleně. Místo spojitosti s ledem opodál si však vybavila pouze tu řeku. Tam taky znovu namířila svá očka. Třeba by to taky dokázala proměnit ve zmrzlou vodu. Stačilo by světýlko. Kde má to světýlko ale vzít? A už zase nevěděla a čím víc nad tím tiše přemýšlela, tím větší nesmysl jí to v hlavě působilo. To už jí bylo až nepříjemné. Ona nemá přemýšlet, ona má konat, je přeci dobrá bojovnice! Náhle sebrala své síly a vyskočila mamince z náruče, aby se zase dostala k břehu řeky. Tentokrát u břehu zpomalila, aby se otočila na maminku. Minule to dělala špatně, teďka třeba dostane novou lekci. "To? Mlzlá vóda?" Tentokrát byla připravená se dát na útěk a sledovala každý pohyb, kdyby ji máma chtěla od lesklého hada zase odnést. Jen co by jí její krátké nezkušené tlapičky stačily by utíkala.

Každý byl jednou malý. A i když si to nemusel pamatovat nebo to potlačil, tu dětinskou hravost měl v sobě celý život. Bellanna si stěžovat přestala, když maminka její pozornost odvedla jinam. Tohle bylo zajímavé, tohle chtěla vidět! Nejdříve zmateně vykulila oči, co to v té trávě vyrostlo. Byla to další tráva? A jak se to tam objevilo? To máma? "Čo tooo!" A taky požadovala vysvětlení. Podívala se na svoji maminku a všimla si, že ten divný roh ve světlém háru na její hlavě zářil. Světýlko! To bylo ještě zajímavější, než ta zarostlá tráva tam někde opodál, kterou si stejně nebude moct jít očuchat a ochutnat, dokud jí to tedy nebude dovoleno. Malá bojovnice se opřela o maminku předními tlapkami a zvědavě sledovala, jestli to začne zářit znovu. "Maaa akoo?" Tolik otázek a žádná odpověď! Kdyby byly její myšlenky hlasité, asi by na ně jeden ani nestíhal odpovídat. Magie byla něčím, co teď ani ještě pochopit nemohla. Nemělo to logiku, nemělo to nohy a ani to nebylo jedlé a hmotné, tudíž neměla, jak to zatím pochopit. Svým očím ale věřila a věděla, že je to skutečné.

"Ňeee," vřískla. Jasně, že se mohla napít i z mlíčka. To už ale udělala, mlíčko už znala, to už byla nuda. Chtěla ochutnat vodu. Byla chladná a v nose štípala, ale pevně věřila, že v ní je i něco dobrého. Jinak by do ní matka taky nestrkala čumák, ne? Nedělala by před ní něco, co nechce, aby dělala ona. Vždyť máma byla dokonalá, všechno dělala správně. Vlastně... By i ona, její dcera, měla být jako ona. Měly stejnou krev, stejnou barvu a stejné předpoklady. Byly rodina. Ať už z respektu z mamince nebo z únavy se snažit přeprat její ochranářský pud, princezna to vzdala. Zatvářila se krapet uraženě, ale tomu přes její velké oči bylo těžké uvěřit. Samozřejmě si postěžovala, že zase leží zpátky u struků. Ani sourozencům teď nemohla kousat do uší, tak co čím by se zabavila? "Ším!" Prosím. Měla všechnu pozornost světa a stejně se netvářila spokojeně. "Pruuvat to maaa," zabořila hlavu do modré srsti a zakňučela. Nudila se. Nudit se byla nuda. Spát se jí nechtělo, jíst už taky nechtěla, jen si přála se rozběhnout a něco dělat. "Ším!"