Príspevky užívateľa
< návrat spät
Hemživé nožičky. Furt by někam běhaly. Ještě, že jim v tom bylo zabráněno. Nebo to bylo špatně? Potřebovala objevovat, potřebovala to všechno zažít na vlastní kůži. "Ňeeee," protestovala proti zadržení. Musí se dostat z vězení. Vždyť jde udělat dobrou věc! Sice ještě nevěděla jakou, natolik dopředu přemýšlet neuměla, ale věděla, že to udělat musí. Byl to instinkt. Vyschlo jí v krku a chtěla se napít jako máma před chvílí. Nebo taky byla rošťanda a prostě něco chtěla. Tak jako tak, nebyl její záměr maminku trápit. "Čkej," fňukla frustrovaně. Přece ji musí někdy pustit. Pravé zoubky jí ještě růst nezačaly, ale když ji maminka k vodě ne a ne pustit, začala jí na odpor žužlat tlapu. Bellanna si to představovala jako lítý souboj, dokonce roztáhla svá malinká křídlka, aby vypadala větší. "Maaa bouček piit," přestala sebou šít a vysíleně zůstala ležet. Tedy, to byl jen trik. Pokud bude propuštěna, jasně, že se hned zase vrhne k vodě. Kvůli tomu tady byli, ne?
I přes svou snahu napodobit matku jak nejlépe jí to její hlavička dovolovala se opět ozval ten tón, který chtěla z maminčina hlasu vymýtit. Zřejmě se nepovedlo. A ještě k tomu jí zamrzl mozek, když tu hlavu do vody namočila. Tak přece jen ta voda byl zákeřný had. Možná začínala přicházet na to, co to opatrně znamená. Asi, že do toho nemá strkat ten čumák. Ale vždyť maminka do toho taky čumák strčila! Zmateně zakroutila hlavou. Tolik inteligence jako starší sourozenci zřejmě nepobrala. Zatím. A ani křidélka stále ne a ne povyrůst, i když o ta zatím nešlo. Už už se znovu nepoučitelně drala k vodě, aby to zkusila znovu, ale protisíla gravitaci ji odnesla do teplé náruče. Do bezpečné náruče. Chvíli protestovala, chtěla zpátky k té zajímavé řece, ale rychle se unavila. Uvítala objetí a zastávku na svačinu. Kdyby byla kočka, asi by vrněla. Tady se cítila klidně a v bezpečí. Tady mohla zavřít oči a nic by jí neuniklo. A taky to na chvíli udělala, aby si vychutnala mateřskou péči. Pár minut odpočinku a ticha, to musí být příjemné i pro opatrovatele. Pak se malé ale náhle vrátila touha svou chybu napravit. "Maaa, oduu!" Vznesla námitku a už se znovu drala z náruče k vodě.
Tenhle tón slyšela Bell často. Maminka ho svým medovým hláskem používala pokaždé, když se někam rozutekli nebo měli namířeno k nějakému dobrodružství, které - bohužel - občas končilo neúspěchem. Stach byl na místě, když vlčata ani netušila, do čeho strkají čumák. Chudák matka, že se o ně musí starat. Bohužel, podle zákonů přírody to tak ale být mělo. S potomky přichází starosti, výchova a probdělé noci. Věděla to i Luna? Nejspíše už ano. Potomek, se kterým teď byla, její starostlivý tón zachytil. Děti prý vycítí, co si druzí myslí. Aspoň emoce. Nechápala je, ale cítila to. A byl to instinkt nebo geny, kdo ji přinutil se na chvíli zastavit, zírat na maminku a tázat se, proč ten zvuk vyluzuje. "Padout?" Natočila hlavu na stranu. Pak se podívala na vodu a zpět na maminku. "Pie!" Pije. Tak dobře. Pozorně sledovala, co maminka udělala a postavila se k vodě podobně, jako ona. Hezky čelem. I krk sklonila. "Šrrrk!" To je lehký. Předními tlapičkami se postavila do vody. Byla ještě příliš malinká, než aby tam svým malým krčkem dosáhla z břehu. Studilo to, ale pochopila, že je to tak dobře. No a tak do vody prostě ponořila skoro celou hlavu, čehož samozřejmě hned litovala. Voda v nose. Fuj. Postěžovala si, vyplázla jazyk a spadla dozadu na zadek. Tudí! Takhle asi ne. Znovu upřela očička na maminku. Musí tam strkat ten nos?
Aby malé vlče pochopilo věčnou starost rodičů, to se u modré princezny ještě nekonalo. I to na ni čekalo v budoucnosti, teď se soustředila na zábavu. Všechno to potřebovala prozkoumat a přijít na to, jak to funguje. Přirozeně. Teď měla období, kdy si toho její tělo zapamatuje nejvíc - teď se musí učit, co má a co nemá, co bolí a čemu se radši vyhnout. Samozřejmě věděla, že maminka je celý svět a že má být s ní, a tak se ani nikam nevzdalovala. Prozkoumávat se dalo i s matkou za zády, přece - navíc, máma bude zase mluvit a ona se něco dozví. S hlasitým "vííí" a úsměvem na tváři sjela po Luniném křídle na zem. Chvíli tam tak ležela a koukala okolo. Tahle tvrdá země už nebyla měkká jako srst její maminky. "Žieka!" Čím více času stráví ležením, tím méně bude mít času na hry. Vyskočila na své vratké tlapky a podívala se na maminku, jestli může blíž. Co když má řeka trny? Nebo kouše? Dlouho ale na povolení nečekala, proklouzla mamince mezi nohama a šup k řece, která v tomto místě příjemně rychle tekla a ani nebyla nebezpečná. To až dál, tam byly pořádné peřeje. "Delá to šššš!" Sdělila svůj poznatek a napodobila zvuk tekoucí vody. "A tudí!" Na to přišla, když do vody ponořila tlapky. Ledová horská voda. Zato byla určitě dobrá. Modřinka se tázavě podívala na maminku. Ta jí určitě prozradí, co tohle všechno má znamenat a co se s tím dělá. Vodu znala - ale takhle velkou vodní plochu ještě nepotkala. Byla lesklá a studená! To smrdí po něčem větším.
Vlče v horách. Kdo by to řekl. To byla malá Bellanna, droboučká, nedorostlá, ale přesto dobrodružné mysli. Statečně se drápala o každý kámen výš od jejich rodinného brlohu, ale příliš vysoko to nedotáhla. Její malé tlapičky dál už nemohly. Ale i tady toho bylo spoustu zajímavého. Ten výhled. Měla pocit, že vidí na celý svět! A to jí ještě ve výhledu na celý Norest bránily protější hory. Zatočila se kolem své osy a sledovala, jak se všechny ty barvy prolínají, splývají a potom se zase rozdělují, když se točit přestane. Až se jí z toho zamotaly i nohy a spadla do trávy. Chvíli se tam jen tak válela a hlasitě se smála. Dívala se na nebe, ukazovala si na něj tlapkami a představovala si, jak skáče po obláčcích, které se tam honily. Byla to nádhera! Měla štěstí, že vyrůstala v tak krásné krajině. Bohužel díky tomu zapomínala na své bezpečí. Sice už věděla, že do pícháků se nekouše, protože to bolí, ale takovéých divokých zvířat by si ani nevšimla. Skalní pták, tak dvakrát větší jak ona, si na maličkou princezničku brousil zobák. Kroužil nad ní a čekal, kdy přijde správná chvíle. Nevědíc o této hrozbě modrá hodlala nadále pokračovat s průzkumem. Zpozorněla. Tkaa! Zřela kytku. Krásnou. Zabodla na ni svá velká kukadla a neohrabaně se k ní vydala, aby si očichala její krásný květ. Ty barevné měla nejraději.
Dva rohy, pár ryšavých vlasů a maličká křidélka. Někdo by řekl, že to už je na vka moc. Malá Bellanna se sama sebou však ještě příliš nezaobírala - ne, řeči o kráse a ohavnosti přijdou později, až si uvědomí rozdíl mezi sebou a ostatními. Až si sama sebe začne uvědomovat víc. Teď se soustředila na to, na co by kulilo oči každé vlče - na svět okolo. Zůstala pohodlně ležet v maminčině měkké srsti, která ji jako chlupatá deka příjemně hřála, a sledovala, jak kolem ubíhá svět. Byla ohromená vším tím okolo, ale nejraději se dívala přes hlavu maminky. Připadala si tak, že to ona je ta velká. "Sem vyyyš!" Pískala radostně. "Buu!" Natáhla tlapku směrem ke skalám, které se tyčily výš a výš. Taková výška! A takhle vlastně komentovala každou věc, kterou potkaly.
Dokud se nedostaly k tomu zurčícímu hadovi, který stále přibližoval. Ten lesk si stáhl veškerou její pozornost a to tak, že pár minut před zastávkou už jen netrpělivě vyhlížela, kdy tam budou. "Maaa coee?" Natáhla svou malinkou tlapku přes maminčino rameno a ukázala na vodu. A pak se zastavilo - a Bellanna nepřemýšlela nad ničím jiným, než to ochutnat, namočit do toho čumák nebo se s tím poprat. Postavila se na všechny čtyři a chtěla z modrého kožíšku maminky dolů. Jak? Hezky po hlavě, přes ty velké měkké plachty, co se podél hřbetu maminky tyčily.
Tak velký ten svět byl. Sotva co otevřela oči, žasla nad každým jeho stéblem, hranou i barvou. A tak moc to všechno chtěla prozkoumat, ale chodit po vlastních nohou bylo prostě těžké. Sotva se postavila a posunula tlapku vpřed, neudržela rovnováhu. Nejdřív ji to bavilo prostě jen tak ležet, protože ji to nenamáhalo. Protože se ale rodina vydala na procházku, musela také, žejo. Velmi ji děsila představa, že by tam zůstala sama. Ne, musela jít s rodinou - ta jí přeci byla nejbližší - a tak se začala snažit. Nejdříve se furt jako klíště držela u maminčiny zadní nohy, jakoby to byl sloup, o který se může opřít.
Větším stínem na cestě k nebi byl však stále tatínek. Jakmile získala v chůzi větší jistotu, nacpala se mezi tatínka a maminku, aby se jim s tímhle úspěchem pochlubila. Otočila hlavu za nimi nahoru a usmívajíc se od ucha k uchu jim s kvílením dala najevo svoji přítomnost. "Libi tiški!" Odpověděla mamince. Vůbec nevěděla, co ta slova měla znamenají nebo měla znamenat, ale ten zvuk, co vyluzovali její rodiče z tlamiček se jí prostě líbil. Nebylo nad konejšívé hlasy rodičů. Med pro duši. Roztáhla svá maličká křidélka, jakoby chtěla být vysoká, jako oni. Ty dva opeřené pahýly na svých zádech ale stále nechápala, rovnováhu neudržela a spadla na bok, přímo do kytek. "Pšííí!" Nevýhoda louky byla, že toho touhle dobou spoustu kvetlo. A ona se hravě zakousla do první věci, kterou viděla - přímo do pichlavého bodláku.
Svět. Krutý chladný svět. Uvnitř bylo lépe. Poslední vlče Luny a Orsona se na svět narodilo neochotně. Chvíli se z té náhlé změny nespokojeně svíjelo a plakalo, dokud ho objala teplá náruč matky. Čím déle maličká venku byla, tím více se s tím smiřovala. Už měla dost prostoru kolem sebe a dokázala se poprvé nadechnout. Paprsky zapadajícího Slunce jí ohřály téměř holá záda a to ji donutilo ke klidu. I třást se přestala. Navzdory své drobné velikosti se i s válečným pokřikem - úpěnlivým kňučením - velmi hravě pustila do boje o mléko. Snad se s takovou vervou povede i její život, který nyní započal. Sice se nyní se sourozenci neprala o to, kdo půjde první, ale to znovu přijde. Čekal je boj o jiné věci. O pozornost. O vedoucí pozici. Jídlo. Uznání. Kamarády. A celé to začalo tady na pláži ve zlatavých paprscích zapadajícího Slunce.
Drobné tělíčko dcery pyšných rodičů se poprvé nasytilo a když se Měsíc vyhoupl na oblohu a přímořský vzduch se ochladil, jen se pevně přitisklo do okolních kožichů. Nepřítomně ještě zakňučelo obklopené těly své rodiny - a spokojeně usnulo.