Príspevky užívateľa

Skoro neměla pocit, že si sem jsou promluvit o válečném plánu. Nebýt prachu, shledá to fakt útulným. "Těší mě, Suteki. Nejsi sestra Rue?" Musela si dělat přehled o rodinách ve svém novém domově, ne? Suteki měla podobné znaky jako Rue, a vlastně ji zajímalo, zda má i stejné zvyky... Na náhodné obyvatele města zírat z temnoty. Uměla si představit, že přesně tak by vypadalo jejich setkání, kdyby ji nespatřila první.
Tak k tomuhle byl onen gauč. Ležení. Bellanna hodila pohled k dalšímu nábytku na sezení v místnosti, ale nakonec se rozhodla ho neřešit. Toto bylo naléhavé! "Myslela jsem... Jak je tady lovíte? Já vím jak se loví ve smečce, ale město ještě tak dobře neznám." Zvláštní, takto se otvírat s nejistotami vlčici, kterou tu dříve ani nepotkala. Možná na ni mluvil fakt, že byla mladá. Ochranitelský pud, který teď vztahovala jen k jedinému synovi, co jí zbyl.

Ani se nedivila, když se na rváři kulťanky objevil škleb. Bylo to pro zdejší zvláštně charakteristické, a přestože by radši viděla úsměvy a veselá přivítání, na která byla zvyklá, nebyla v postavení si stěžovat. "Pojďme dovnitř a sestavit plán," šeptla znovu a naznačila ke dveřím z ulice, co vlčice neměla daleko. Trochu ji děsilo s ní jít dovnitř, kde měsíc nedohlíží na své děti, ale kde jinde tady mohly jednat?
Sama se také dvěmi mávnutími dostala na zem a zalezla dovnitř. "Jsem Bellanna. Ty?" Zeptala se. V domě se nacházel vcelku zachovalý obývák s gaučem, čajovým stolkem a skříněmi. Modrá vlčice si sedla na prašivý koberec. "Takže... Jak si Kult obvykle počíná s divokou zvěří?" Zeptala se a upřela pohled do okna. Musela být napozoru - sice ovládala své magie, ale nechtěla přilákat pozornost onoho zvířete.

Ve městě to chtělo mít pro strach uděláno, když se jeden stále pohyboval v temnotách. Oči modré léčitelky si sice už na tmu vcelku přivykly, ale na ono temné prázdno stále ne. A co hůř - všudypřítomné zvuky. Nemohla říkat, že ji nepřekvapilo, když ve městě zaznamenala pach divokého prasete, ale vůbec ji to netěšilo. Kde byli popravčí, aby se o něj postarali? Vždyť ve městě žili vlci! Co její syn, co kdyby ho to zvíře napadlo? Bellanna po dlouhé době roztáhla křídla a vznesla se ke střechám budov, aby obhlédla situaci. Kde zvíře bylo? Byl někdo v nebezpečí? Co mohli dělat? Hati, dohlížej na nás.
A našla někoho dalšího. "Hej," špitla ze střechy, když shlédla na mladou šedočernou vlčici. Byla podobná Rue. Sestry? "O ulici vedle je divočák. Bylo by fajn se ho zbavit. Pomůžeme si?" Vyřkla návrh. Měla co dělat, aby nezačala hovořit tím pobožným způsobem, kterému se tu docela účinně učila. Věděla, že je pouhým deviantem, ale za své schopnosti přežít děkovala bývalé smečce, mnohým učitelům a vlastnímu přežívání.

Z nějakého důvodu mu věřila, že se skutečně zajímá o její rodinu, když mu řekla, že je mu tím nejbližším. Trápila ji zrada, že nešli do Kultu s ní, ale Nirix vypadal, že má pochopení. Na moment se zadívala do jeho očí, přemýšlejíc, zda vyřknout to, na co myslela. "Ráda bych dělala víc než doufala. Je nějaká... Možnost, jak bych se o jejich bezpečí mohla přesvědčit?" Mluvila o procházce za město, aniž by řekla procházka za město. Tohle pravidlo bylo jasné - devianti nesmí ven. Ona ale opravdu nutně potřebovala vědět, zda rodina skutečně žije, a vzhlížela na mesiáše se zoufalou vírou, že možná najde nějaký způsob. Připravovala se, že takový složitý požadavek jí bude odmítnut, ale doufala.
Zatímco mluvili, její oči pomalu přivykaly tmě. Už rozeznávala zvláštní kovové tyče, rozeznávala pelech v koutu místnosti. Cítila texturu i odér místnosti, ale už se na něj tak nesoustředila. Pousmála se, když rudooký vyjádřil, že i on má víru v ně. To skutečně hřálo u srdce. Využila tuto příležitost k tomu, aby řekla více o svém synovi. "Aiduin je moc šikovný a učenlivý, přemýšlí nad věcmi, ale špatně snáší stres. Jestli můžu kulťany o něco prosit... Buďte k němu trpěliví a buďte nápomocní. Prosím." Kdyby se k němu někdo choval zle, nevěděla, čeho by byla schopná. Ne, věděla. A sama se toho obávala. Nirix ji ujistil, že ve městě jsou v bezpečí. Bála se, že ani on nedokáže ovládat všechno, co se ve stínech města skrývá, ale nedovolila si to komentovat. "Děkuju." Vydechla s předstíranou úlevou.
Nehla se, když se jí dotkl křídlem, ale vzala to jako znak, že může přijít blíže. Posadila se tedy k vlkovi blíž, zatímco vykládal o pravidlech. "Nevíš, proč se nesmí na sluneční světlo?" To tvrzení ji zarazilo. Měla za to, že mesiáš to jako onen výše postavená, blízký Hatimu, bude vědět - proč by to nevěděl? Lehce natočila hlavu na stranu. "Ano. Jak jeden získá Hatiho důvěru? Souvisí to s postavením?" Uměla si na to odpovědět jen částečně, a tak se ptala. Bylo důležité znát, co se v Kultu nesmí, aby mu mohla dopovědět příběh toho, jak se ke Kultu dostala. Sice nevypadal, že chce zbytek toho příběhu slyšet, ale Bellanna si pomalu uvědomovala, že mu to skutečně chce říct. Bylo to správné.

Měla pocit, že se jí daří prolamovat ledy. Nekomentovala, když se vlčice opravila, jen se pousmála. Doufala, že to veme jako znamení, že může mluvit upřímně. Kdo jsem já, abych soudila. Poznávala, že toto bude těžší oříšek - této madam totiž někdo zcela očividně zanedbával výchovu. Bylo jí z toho až smutno, a přeci to nemohla nechat jen tak. Toto setkání nebylo náhodné. Hati, snažíš se mi něco říct?
Bylo až doočíbijící, jaká paralela mezi nimi byla - obě v mládí přišly o většinu svých blízkých a co víc, Rue byla ta, kterou rodiče opustili, zatímco Bellanna byla... Tím rodičem, který opustil. Sama modrá léčitelka to tak nebrala, a vlastně se cítila ukřivděna, že zbytek rodiny nešel do Kultu s ní. Proč nezůstali věrní? Proč jí neoplatili to, že se o ně tak pečlivě starala? Já jsem zrádce v očích Nihilu, uvědomila si s těžkým srdcem. No, teď nevěděla, co Rue odpovědět. Z logiky věci si myslela, že každého by taková minulost trápila, protože to je prostě hrozný osud a au, a velmi ji litovala kvůli životu sirotka, na druhou stranu k ní nechtěla mluvit jako k malému vlčeti. Také se chtěla vyhnout pitvání v okolnostech, aby si tím přísun informací neutla. Složitý to balanc! "Máš nesnadný život," povzdechla si. Chtěla říct něco jako jistě je to Hatiho test, ale vzhledem k jejím kousavým poznámkám na víru předtím pomlčela. Taky by ji to ve fázi ukřivdění nepomohlo. "Je mi to líto... Ale čí krev ti koluje v žilách tě nedělá tím, kým seš, ne zcela. Kým se rozhodneš být, kým chceš být, to je důležité." Nekryla své emoce, když to říkala, a snažila se vyjádřit jak svůj obdiv a smutek pro vlčku bez rodičů, tak sebejistý důraz na to, že její minulost není vším. Sama se tuto lekci učila dlouho, a tak to vlastně brala jako sladké zadostiučení, že toto mohla sdílet z té druhé perspektivy. "Nenech se jimi zastrašit," dodala s povzbudivým úsměvem, komentujíc vlky Kultu, co o ni údajně nestojí. Tuto větu říkala i svému synovi.
Nechtěla sedět dlouho na jednom místě, a tak vstala. "Jsem Bellanna. Narodila jsem se v jedné z Norestských smeček a od začátku byl můj příběh propletený křivdou," začala vyprávět i ona. Slíbila informaci za informaci, hodlala dodržet. Pomalu se přitom rozešla dál do botanické zahrady. "Pro mírné a životu pohodlné podmínky mého tehdejšího domova nebylo zvykem jakékoli násilí. Když jsem viděla svou matku padnout, i já jsem změnila pohled na svět." Krátce pohlédla na Rue. Jak aby zjistila, jeslti ji tohle zajímá, tak aby naznačily, že to mají nejspíš podobné. "Otec a mí dva bratři časem... Zmizeli. Beze slova, beze stopy. Neznám konec jejich příběhů, který zůstává představivosti." Ale vyprávěla konec konců ten svůj, že? "Ignisu jsem zapřísáhla pomstu." Rozhodla se nechat děj stát na cliffhangeru, a zase se podívala po Rue. Kývla jí, že ať zase mluví ona. Jak hluboko dojdeme? Tázala se sama sebe, zatímco přemýšlela, co říct dál.

Oh ano, ona jedna ultimátní otázka - jaký je smysl života? Bellanna si už kdysi vytvořila názor, že každý na ni má jinou odpověď, ale sama si na ni zodpovědět s veškerou upřímností nedokázala. Její interpretace kdysi vypadala snad jako hromada malých poznámek napsaná smazatelným i permanentním fixem na sklo, které časem získávalo barvy a výraznější rysy... A pak se to celé sesypalo k zemi a rozbilo na tisíce střepů, které drželo pohromadě jen staré lepidlo a vyžvýkané žvýkačky. Některé střípky jejího života patrně zůstaly tam, kde podlehly destrukci - v Nihilu, kam už je nebude moct přijít získat zpět. I proto bylo pro ni tolik důležité vidět někoho, kdo smysl života našel, a Ossian se ukázal být právě tou osobou. I víra mohla být smyslem života. Životním posláním. Bellanna se trochu zasněně pousmála. Nepřerušila ho. Pokračování toho vysvětlení v ní ovšem zanechalo otázky. "Ale každý může žít v jeho světle, že ano? Hati je milostivý, a pomůže duši v neznázích, pokud ho přijme a bude ctít," vyřkla opatrně svou interpretaci. To byl ostatně jejich případ, že přišli do Kultu v době, kdy potřebovali pomoc. Měli však ale už ponětí o tom, že Hati je skutečný, a vstup do Kultu... Musela být přeci velká věc, však? Otázka, jestli to bylo znamením jejich rozhodnosti, pošetilosti nebo skutečným božím sdělením. Bellanna zatím neměla tušení, jak taková můžou vypadat, a jak je chápat. Měla ale reálnou naději, že i to jí znalý poutník sdělí.
Překvapil ji příběh, co se Ossian rozhodl sdělit. Viděla v něm motivy, které trochu popíraly její domněnky, ale také motivy o Hatiho velikosti. Netušila, jak si božskou entitu představovat, ale to byl nejmenší problém. Jak měla odpovědět na tuto otázku? Připadalo jí, že ať řekne cokoli, nebude to správně. Něco ale říct musela, však? Musela dokázat, že se snaží, a že Ossianův čas a snaha nejsou marné. "Rouhání božím jménem vládce dostalo do hrobu," shrnula si prostě, snad spíš sama pro sebe. "Hati je mocný a štědrý k těm, co ho uctívají, ale nestrpí falešné sliby a zradu." A hle, hned se učila něco o Hatiho charakteru. Sledovala Ossiana, jestli jí toto chápání schválí nebo poodhalí jinou skutečnost.
Její druhá otázka přinesla konkrétní odpověď, a to jí bylo příjemné. Stále v tom ovšem bylo mnoho neznámého, a ona si nebyla jistá, jestli je slušné se tak hloupě ptát. Čert ale vem slušnost a jistou hrdost nad nějakým tím věděním, toto bylo důležité. "Či nastal čas?" Čas na co? Chvíli mlčela. Na změnu? Na novou službu? "Jak poznám, co si Hati přeje? Mluví?" Uměla si představit, že by tomu tak bylo, protože Hati mi řekl nebo zeptám se Hatiho slyšela od Mesiáše. A jak... Jak to bylo možné? Se svou další otázkou, nebo spíše prosbou, chvíli otálela. "Jak... Jak probíhá modlení?" Doufala, že se jí dostane ukázky. Chtěla slyšet přesný postup, stejně jako ona praktikovala při léčení.

Její vyprávění bylo super efektivní, protože místo poznámek se ozvaly otázky. No, otázky. Modrá nevěděla, jestli šedivka reaguje na nesmyslnost jejích příběhů nebo skutečně neví, o čem mluví. Obrnila se však trpělivostí, a teď bylo třeba ten štít využívat. Zodpověděla jí na mračení s stížnosti až když domluvila. "Chceš slyšet víc?" Zeptala se, snad mírně provokativně. Musela ji přesvědčit, že má víc. Ve skutečnosti si kupovala trochu času, aby dala do kupy nějaký kloudný příběh, co nebude zcela odchýlený od pravdy a bude se jí hodit pro účely zasycení nepřiznané zvědavostí její mladé společnice. "Ignis je smečka, která mi zabila matku, když jsem byla ještě vlče. Krutým, ohavným způsobem, jen protože vypadala jinak jak ostatní a protože byla ve špatnou dobu na špatném místě." Do vyprávění tohoto zcela pravdivého příběhu - dle její interpretace - se nutit nemusela, ale v hlase jí zazněl nějaký ten smutek i vztek nad nespravedlností. "Asasín je vrah, který je zcela záměrně poslán někoho zabít." Vysvětlila i druhý pojem. Znala ho díky svému dávnému učiteli. Kde byl tomu šedému okřídlenému tuláku asi konec?
Následující sdělení jí sdělilo již naprosto jasně, že mladá nejspíš měla se svou smečkou... Koplikovaný vztah. Vyvolalo to v ní starost, a na chvíli se jí na tváři objevil soucit. "Cože? Proč by nestáli?" Zeptala se zaraženě. Rozhodně měla issues a Bellanna si teď přála ještě víc o nich vědět. Už z důvodu, že vlčice byla pouhým týnejdžerem. "Copak? Ještě se na tebe nikdo neusmál?" Řekla s mírným zavrtěním hlavy. Zdálo se jí, že začíná poodkrývat příběh této vlčice i přes velmi jednoduché poznámky, z pouhých náznaků. Měla jisté tušení, že je na velmi tenkém ledu s důvěrou, co si možná získala příběhy, ale nemohla okolo ní zase chodit jako okolo horké kaše, však? Teď toužila po tom na tváři bezejmenné vidět úsměv.
Tak ne, tak o víře se dnes nic nového nedozví. Trochu toho litovala, protože s tím potřebovala pomoci asi ze všeho nejvíc. "Řekni mi něco o sobě a já ti také řeknu více." Řekla to s vyzývavým úsměvem. Uzavřou výměnný obchod?

Přivinula si syna křídlem a pohodlněji se uvelebila na zídce. Cítila jeho napjaté tělo a klidně ho nechala, aby cítilo její klid, leč pracně předstíraný. Čím déle ale seděli, tím skutečnější ten klid byl - pro syna totiž cokoli. Naklonila k němu ouško, když sotva pípl o svých obavách. Druhým cukla dozadu, jestli náhodou... Skutečně nebyli sledováni. Nemyslela si, že tohle bylo kacířství, ale měl point. "Kolik budeš potřebovat," trvala si na svém, "Mesiáš je můj dávný přítel. Vím, že uvnitř má dobro, ať už se tváří jakkoliv. A obyvatelé města? Nevím, neznám je, ale nenech se jimi zastrašit, dobře? Máš stejné právo tady být jako oni." Za cenu, že tu budeme už navždy. A že do Hatiho moci vkládáme svůj osud. Ve skutečnosti si nemyslela, že Nirix je tím samým vlkem, co kdysi. Moc ovlivňovala, a když šlo o Kult, byl vážný. I Bellanna byla obezřetná. Věřila ale svým komunikačním schopnostem, které by pracovaly na 200%, kdyby je měla používat na obranu syna. Nedělej nic proti pravidlům a možná nás skutečně přijmou.
Nepotřebovala se ptát, jestli je v pořádku - věděla, že není. Znala svého syna. "Duiny, zlatíčko," vydechla soucitně. I ji uvnitř bolelo, že jejich domov už nebyl zalitý teplou září, vlídnými vlky a krásnou přírodou. Ale nebylo cesty zpět. Pro ni ani pro Aiduina, a začínalo ji trápit, že toto trpění museli sdílet. "Nevypadá to jako Nihil, ne. Ale je tu spousta jiných zajímavých míst," pokusila se nabídnout chabou útěchu. Město bylo zajímavé, to si skutečně myslela, jenže... Bellanna nikdy nebyla největší objevitel. Preferovala známé bezpečí. "Tohle je teď náš domov. A já tu jsem a budu s tebou, slibuju. Vždycky mi můžeš o všem říct! Zvykat si na nové prostředí trvá, ale určitě se nám jednou stane dobrým místem k životu, i když to teď třeba není v dohlednu. Musíme věřit." Mluvila se skutečnou nadějí v hlase. I když si to Aiduin vysloveně nevyžádal, chtěla mu dát najevo, že je vše v pořádku. Takto to mělo být. Vyslovila sliby, co nemohla s jistotou dodržet, ale přinášely jí motivaci je splnit.

Překvapilo ji, když z ní vypadlo něco jiného než urážka nebo kousavě myšlená věta. Možná se přecijen chtěla normálně bavit! Uklidnilo ji to. Bellanna nebyla zrovna šťastná, že prostředkem k nějaké možnosti nějaké rozvíjející se konverzace musely být zrovna její jizvy, ale s vidinou toho, že snad uspokojí týnejdžerský chtíč déle neotálela. Nemohla přeci vypadat, že si vymýšlí, že? Nadechla se. "Většina z nich je nedávná, způsobena vlky, co mně nebo mé rodině ukřivdili. Ucho mi vzala vlčice z Ignisu, když se pošetile pokusila ublížit mým vlčatům. Toto způsobila zbraň, co na mě vytáhl jejich asasín. Tyto," poodkryla popáleniny na levém boku a rameni, co trochu skrývala křídlem, "jejich historie mě a mého syna přivedla do Kultu." Zprvu to dalo trochu sebezapření, aby mluvila o svých nedostatcích, natož upřímně, ale měla pocit, že se jí to vcelku podařilo shrnout. Mluvila vážně, ale s dávkou vypravěčství, které matky uspávající svá vlčata pohádkami zkrátka uměly. Jediné, čeho se teď bála, bylo jestli toho neodhalila příliš. Neukázala slabé místo? A jak mladá vlčice zareaguje? Pokusila se obrnit svou mysl před zlými narážkami.
"... Že všichni členi Kultu ctí zvyklosti a ceremonie i když to není povinné. Protože je to stále svaté." Doplnila svá předchozí slova. Svaté natolik, že dobrovolně topí svá vlčata. Měla takový pocit, že nebyla zrovna dobrým náboženským příkladem, když nechodila na svaté rituály. Ovšem... Ona se tu narodila, jak pochopila - vlastně se nedivila, že neměla nejpříjemnější povahu, když si něčím takovým musela projít. Možná z toho dokonce měla trauma, a proto se neukázala? S tímto uvědoměním jí věnovala vlídné pousmání. Co byla ona, aby soudila? Hodit tam někdo některé z jejích vlčat, nejenže je půjde zachránit, ale i by zabila vlka, který se toho dopustil. Ještě před pár dny. Teď už ne - teď už věděla, že to je Hatiho soud, ale pochopit to... Chtělo čas. "Jak?" Lehce nahnula hlavu na stranu v otázce. Byla nová, to měla šedavá pravdu, a tak naivně nepochopila její grimasu. Hltala ovšem každou možnost se dozvědět něco nového o svém novém věčném domově.

Na její reakci jí věnovala velmi ironický pohled, i s úsměvem. Já vím. Tak výhružka? Mám se bát? Ovšemže se bála, ale nehodlala to dáw najevo. Vlastně teď vypadala klidně, trochu se uvolnila, když si dávala dohromady, že jde jen o plané řeči. Nehodlala se nechat šikanovat nikým dalším jako byla Omara. Ironicky se pousmála i při její druhé poznámce. Chtěla to nechat bez komentáře, ale zaujal ji její možný motiv. "Proč ho chceš slyšet?" Příběh jí vyprávět mohla, nechtěla vypadat tak nedostupně jako její společnost.
Posadila se. "Hm. Myslela jsem že všichni členi Kultu, Hatiho děti, ctí zvyklosti a účastní se ceremonií." Řekla mírně zvědavým tónem. Vlastně jí nedávalo smysl, aby je někdo ignoroval, když to byl jeden ze způsobů, jak dokázat svou věrnost. Už si myslela, že se naučí něco nového, než si to spojila s věkem vlčice. Něco jí říkalo, že to mladou hrozně nezajímalo. Ji zase hrozně nezajímaly prázdné urážky na její osobu. "Ale ty nemáš zájem o to se těšit z jeho přízně, či?" Náboženské řeči. Pomalu si připadala jako odborník.

Že byla většina členů Kultu spíše tmavých barev a zlověstných povah, toho už si všimnout stihla, a zrovna ji to netěšilo. Věřila ale, že v nich je dobro a že ji jen testují - Hati přeci bděl nad nimi všemi. Nedivila se, že byla tak prohlížena už kvůli kontrastnímu zbarvení, ačkoli si nemyslela, že to je ta věc, na kterou se její návštěva kouká. "Ty máš zvláštní způsoby pozdravu," odvětila podobným tónem, potlačujíc své nutkání se bránit prostým a dětinským já se neklepu! Nelíbilo se jí, jak obyvatelé města často neuměli normálně pozdravit a ještě se vysmívali strachu svých nových bratrů a sester. Zvedal se jí z toho tlak, a teď po incidentu na ceremoniálu ještě víc. Uměla se však bránit, jak svědčila i její historie. Proti všemu až nespravedlivému spádu života, haha. Co je jí po mých jizvách! Bellanna se za své kdysi krásné, nyní spáleninami zohavené tělo styděla, a leč už se s tím smiřovala, toto bylo bodání do citlivého místa.
Když její společnost vylezla ze stínu, prohlédla si ji. Mladá vlčice, rozhodně. "Co je ti po tom?" Ohradila se vcelku klidně, leč trochu dotčeně. Svou historii s atentátem na Nihilskou panovnici se snažila držet v tajnosti jak jen to šlo, a celou pravdu znali jen dva vlci v celém Kultu. Nebo si to aspoň myslela. "Neviděla jsem tě na ceremoniálu vlčat," konstatovala, snažíc se konverzaci odvést jinam. Taky se snažila znít přívětivě. Mohla být nepozorná, ale pokud by se jí ta skutečnost potvrdila... Znamenalo by to, že má před touhle vlčicí čistý štít. Nevzdávala svůj chtíč si dělat přátele jen na základě kousavé poznámky.

Nečekala že bude až tolik reagovat na její příběh, ale musela přiznat, že rozhodně měl právo na to pokládat otázky. Vůdce by měl vědět vše... A paradoxně byla Bellanna Nirixovi ochotná říct více než říkala své minulé panovnici. Znali se ještě z dob, kdy byli prostý pleb oba dva, a leč na ni Nirix na Mostě neudělal zrovna dojem, že by to byl ten samý Nirix kterého znala dříve, nyní zase ukazoval jistou zdravou zvědavost. Nebo tomu aspoň modrá chtěla věřit, že se zajímá pro její dobro. Kousla se do jazyka, jak položil otázku ohledně jejích vlčat. "Jejich otec se časem vrátil, ale po..." Znejistěla. Měla mu vůbec říkat zbytek toho příběhu, když takto reagoval? Měla mu zmiňovat, že Toshi Kult neměl rád a že se rozdělili? Zřejmě to analyzoval. "Chtěla jsem, aby se mnou vlčata šla do Kultu, ale neplánovaně jsme se rozdělili," shrnula smutně. Chtěla, aby i nadále žili spolu, ať už kdekoli. Hati by je jistě přijal, tomu věřila. Tak proč nešli? Proč mě nenásledovali? Tolik pro ně udělala!
Jeho zmínka o bezpečí jí přivodila v očích starost. Pohlédla mu do očí, jestli to myslí vážně, ale pak byla trochu překvapena jeho interpretací situace. "To jsi zle pochopil, mně rozhodně nevadí práce! Snažím se být užitečná jak můžu, leč tady jsem ještě to správné místo nenašla..." Vyvážit tu práci s rodinným životem, to byl její problém. A také přimět společnost chápat, že rodina je jí nejdůležitější, a že nechce zanedbávat roli ani jako léčitelka ani jako matka. Teď už to ale možná bylo jedno. Všechno bylo zničeno a Bellanna akorát kráčela po střepech svého sesypaného života. "Avšak bezpečí... Kult chrání své členy, že ano?" Doufala, že být členem znamenalo mít podporu, i když byli s Aiduinem pouzí devianti. "Potřebujeme s Aiduinem... Čas na to se přizpůsobit, a bojím se, aby vlci zvenčí,-" zastavila se uprostřed věty a její výraz značil, že ji skutečně děsí, co by mohlo přijít. Musíš mu říct pravdu. Bez té nepochopí. Čím déle s tím ale otálela, tím méně se jí chtělo.
Mesiášova otázka jí dala příležitost se odklonit od tématu. Uvězní. To se jí vůbec nelíbilo. "Vysvětlíš mi pravidla více, prosím?" Něco již slyšeli, ale mít to potvrzené od samotného vůdce jí připadalo jako dobrý nápad.

Ticho jí bylo odpovědí. Napjatě sledovala okolí a každý pohyb rostlin ve větru jí byl podezřelý. To není vtipné! Chtěla zvolat, ale taky nechtěla odhalit svůj strach ještě víc. Možná si to jen vymýšlela, ten pocit že je sledována. Možná to byla zkouška. Chvíli nic nezaznamenávala, a tak se s povzdechem přiměla ke klidu. Toto je bezpečné místo, snažila se nalhat si, a udělala pár krůčků dál, snad aby si prohlídla podivné rostliny, co ještě jinde neviděla. Držela se na stříbrném světle měsíce, a skutečně se téměř dostala do zenu, když se přecijen ozval cizí hlas. S jemným trhnutím se otočila ke stínu truhlíků, ve kterém se rýsovala vlčí silueta a ze které hleděly různobarevné oči. Hodných pár sekund modrá jen hleděla, přemýšlejíc, na co se vlastně neznámá ptala. "Ano. Už pár měsíců." Nedala na svém tónu znát své překvapení ani úvahy. Byli v Kultu, takže tohle byla také kulťanka - nemohla být nebezpečím, však? Možná to byla příležitost se zase něco dozvědět a udělat si přátele, kterou Bellanna nemohla odmítnout. Neměla náladu na rozhovory, ale nebylo na ní, aby vybírala čas.
Proč jsi neodpověděla na moje volání? Tázala se v duchu. Nahlas však vyřkla jinou otázku. "Proč se skrýváš před Hatiho světlem, sestro?" Komentovala její zdržování ve stínu. Křídla si porovnala na zádech a pokusila se s nimi co nejvíc skrýt své jizvy.

Společnost byla jedním z důvodů, proč se ke Kultu přidala, a co věděla, nebyli zrovna malá smečka. Ve městě a ve tmě se však všechno zdálo být smutnější, osamělejší a nepřátelštější, než na co kdy byla zvyklá. Mít při sobě další živou bytost se pak zdálo skoro jako sen - obzvláště takovou jakou byla Lesley. "Černá ovce, ano. Jeden by si skoro připadal jako blázen, když nikdo nesdílí stejný názor," konstatovala se zasmáním. Bylo to skoro ironické, že společnost údajně chtěla hledat pravdu, ale když pravdu někdo vyslovil... Mlčeli. Bellanna neměla tušení, jak dobře se tato moudrost dá aplikovat i na situaci Lesley. "Ale jeden musí za svou pravdou stát, však?" Pro ni teď byla nová, definující pravda víra. Jak v boha, tak v samu sebe. I věřit v boha však bylo teď jednodušší než věřit v to, že v minulosti konala správně. Prostá pochybnost a svírající pocit viny a jejího odmítání musela vytěsnit myšlenkou, že byla v právu.
Vděčně přijala tělesný kontakt. Lehce se o Lesley opřela. Doslovně a vlastně i psychicky - sdílet tyto pocity modré velmi pomáhalo a věděla to. Slzy žalu mívala v očích vcelku často, ale vždy bylo méně bolestivé je prolévat v přítomnosti někoho, koho považovala za blízkého. Lesley... Tímto vlastně vyjadřovala důvěru, a rozhodně stoupla na jejím nyní vcelku prázdném řebříčku přátel. "Děkuju," popotáhla. Slova útěchy jí skutečně útěchu přinesla. "Děkuju, že posloucháš. A promiň." Měla pocit, že svými problémy ji teď nechtěně zasvětila do větší problematiky, a vědomost je prokletí. Cítila se zátěží. Vlhký vzduch a ticho protnulo kapaní ze zamračených mračen. Začínalo pršet. "Jenom doufám, že jsou v pořádku. Přála bych si je vidět, byť třeba i jen z dálky... Chtěla bych vědět, že jsou šťastní a v bezpečí." Povzdechla si. Kde její rodina byla teď, to byla velká otázka. Velké neznámo, které ji trápilo i více než aklimatizování na nový život. Bellanna si tlapkou utřela vlhkou tvář a roztáhla křídlo, aby Lesley skryla před studenými kapkami padajícími z nebe, které pomalu nabíraly na intenzitě. Nevadilo jí sedět v dešti, neb ji přemáhala síla této situace, ale smiřovala se s tím, že bude moudřejší se schovat.

Kráčela mezi truhlíky bujícími všemožnými vlhkomilnými rostlinami a pomalu si přiznávala, že toto skutečně bude oáza klidu. Chodba byla mírně tísnivá, ale měsíční světlo sem dopadalo skrz okna a dotvářelo iluzi dne. Dorazila do části, kde se prostor značně rozpřáhl všemi směry. Došla zhruba doprostřed velkého skleníku po rozpraskané dlažbě cihlové barvy a vzhlédla nad sebe, kde by očekávala strom. Viděla ale jen další konstrukci držící sklo, které lámalo měsíční světlo všemi směry. Líbilo se jí tu. Velmi. Po ceremoniálu ještě více než předtím potřebovala svůj klid a potřebovala o věcech přemýšlet. Možná i o jiných věcech než jen o víře, jejíž možné oběti její v Nihilu vychovanou mysl vlastně značně děsily. Život v Kultu byl každým dnem zajímavější a zajímavější, to bezpochyby - jenže Bellanna nevěděla, jestli se jí to líbí. A záleželo na tom?
Měla pocit, že slyší kroky, ale pak se jakousi skulinou či rozbitým oknem dovnitř dostal poryv vzduchu. Na nočním životě ve městě považovala za nějtěžší se přesvědčit o tom, že skutečně je sama. Leč to většinou byla pravda, strach z cizího příchodu i samoty ve tmě byl vždycky přítomen. Povzdechla si a rozešla se poklidně dál po cestě, než se v doprovodu jakéhosi mumlání ozval zvuk mnohem hlasitější. Rána. Slabá, ale rozhodně způsobená... Něčím. "Kdo je to?" Zeptala se rázně do tmy a skoro se lekla, když se zvuk trochu rozlehl. Tlející i bující rostlinstvo nacpané v uzavřeném prostoru jí mátlo smysly, ale určitě něco cítila. Někoho. Měla pocit, že v koutku oka zaznamenala tmavou postavu s planoucíma očima a čímsi na čele, ale když se otočila, tma byla... Prázdná a stále temná, neforemná. Nikdo tam nestál. Modrá vyčkala, jestli se jí dostane odpovědi, a stála v prostoru s křídly polootevřenými.