Príspevky užívateľa

Příchod Omary přidal do tohoto už tak silného zážitku ještě více adrenalinu, a Bellanna si skutečně nebyla jistá, zda se udrží, pokud po ní výše postavená vyjede znovu. Bránit se musela a bude, toto byly přeci řeči nepřípustné! No, naštěstí se u nich objevila Lesley, kterou modrá ani neviděla přicházet. Nevnímala vlky vzdálenější jejich hloučku, snad aby se obránila před jejich nepřejícími, zlými reakcemi. Byla si vědomá, že Ossian byl na její straně, ale přesto se ve společnosti více vlků začala cítit zle. A co víc - Lesley se nevydala uklidnit ji, jak si myslela že udělá, ale věnovala se Omaře. Rohatou matku bodlo u srdce. Cítila se svou kamarádkou mírně zrazená, a nemohla z barevné vlčice spustit zmatený pohled. Udělala nejistý krok zpátky, protože se slova ujal i Ossian, a cítila, že bude lepší, když přenechá náboženské řeči druhým. Jak najednou nebyla středem pozornosti, doléhalo na ní, jak vážné toto mohlo být. Chtěla brečet, chtěla běžet pryč, chtěla řvát a chtěla vidět Omařin výraz, kdyby ji silou mrštila do bazénu plného krvavé vody, ale ve výsledku zůstala stát a bezbranně poslouchat, co ostatní říkají. Starostlivě během toho hodila očkem po Duinym. "Je to v pořádku," hlesla k němu s úsměvem, i když to nebyl zrovna nejvěrohodnější úsměv. Musela o tom totiž přesvědčit i sebe, že je to v pořádku. Nabídla Aiduinovi své křídlo, kdyby toužil po troše fyzického kontaktu a chtěl se přitulit. Nevypadal, že to prožívá dobře, a to matce svíralo srdíčko. Co měla ale dělat? Nebyla tady v pozici, kdy by mohla říct a dost, rozejděte se, jak tomu bývalo v Nihilu. Byla však přesvědčená Duinyho ochraňovat i proti byť jen potenciálním hrozbám, i kdyby to znamenalo být za to nenáviděna celým světem. Byl to poslední, co z rodiny měla - a ačkoli se v Kultu snažila získat novou, nyní to nevypadalo zrovna optimisticky.
Probodla Omaru pohledem, když se pustila do... Omlouvání? Bellanna od ní čekala všechno, ale tohle ne. Vzdorně se zamračila, když zmínila nevěřící. Jakoby oni byli nevěřící! Co ona mohla soudit! Co ona mohla soudit, jak také řekla. Taková pokora modrou značně mátla, a absolutně jí nevěřila, že je i nadále nesoudí, leč potichu. O po jejím proslovu tmavou vlčici provázela nedůvěřivým pohledem. Věděla, že v Kultu jsou všichni bratři sestry a je to součástí kultury, ale žaludek jí dělal kotrmelce, když si stoupla vedle a oslovila Aiduina. S pohledem značícím tak to asi ne, brát ven ho bez mého svolení nebudeš a mě se neomluvíš?? ještě chvíli hleděla jejím směrem, než si uvědomila, že na ni mluví Ossian. A šoky nepřestaly, protože i on vyřkl něco, co by od chápavého průvodce nečekala. A nebo možná od něho ano. Věděla, že se šedý neštítí poukazování na chyby. "Hranice?" Řekla rozpačitě a nahla se k němu. Otevřela tlamu, aby něco řekla, i když jí docházelo, že asi odpověď nechtěl. Jeho slova byla ultimátum, a i když ji podpořil, asi měla průser. "Ale... Láska nemá hranice," pípla tiše a odvrátila pohled na dlažbu. Teď už si asi nebyla jistá ani tímto tvrzením.
Stále vířící emoce se mohly aspoň trochu uklidnit, když zpozorovala - nebo spíš zaslechla - že aspoň jedno z vlčat už se dostalo na břeh. Chtěla za ním přispěchat, ale věděla, že to jí asi také není souzeno, a navíc - navíc její oči sklouzávaly k Lesley, kterou chvíli z přehlcení vjemy asi nechtěně ignorovala. Když zaostřila, hleděla na její úsměv. Trpce jí ho oplatila. Byla vděčná, že tu je - stále rozjasňovala svět, byla malou nadějí a hřejivým ramenem bezpečí. Obávala se však, že i ji zklamala, a tak zase sklopila zrak. Potřebovala se mentálně připravit na hovor s Ossianem, ze kterého měla z nějakého důvodu trému. Stále to všechno bylo nové a teď snad ještě zdánlivě nedosažitelnější, když dělala chyby. Hati si mě vybral za svého následovníka jí teď připadalo téměř prázdným tvrzením. Bylo její chápání světa do základu špatně?

Sebevědomosti ve svých slovech nabývala, ale zároveň ztrácela jistotu ve správnosti svého přístupu, když viděla, jak jistý si v tom svém byl Ossian. Bála se, že něco dělá špatně - ale šedý jí o tom zatím nespravil, a tak mluvila dál. Vylila by si srdíčko, kdyby nectila že méně slov vlastně může být více. Tento proslov Bellannu ovšem naplňoval nutně požadovanou nadějí, jak že věci se zlepší, tak že to všechno v minulosti mělo nějaký smysl. Minimálně ji to dovedlo sem, však? "To bych... Bylo by mi ctí," odpověděla na nabídku s vděčným pousmáním. Znělo to jako taková, která přijde jednou za život, a rozhodně se neodmítá. Respektovala Ossianovu odhodlanost i nápomocnost, a i pro své vlastní dobro usoudila, že nechat si pomoct je to nejlepší, co teď může udělat. Otevřela tlamu, aby něco řekla, ale nakonec ji zase zavřela, nejistá svou myšlenkou. Nechtěla narušovat možná tak důležitý a klíčový moment, co jí mohl snadno ovlivnit celé bytí v Kultu.
Následovala ho, i nadále mlčíc, zpracovávajíc tu zprávu. Být něčím učedníkem, to jí připomínalo vlčecí léta - a přesto toto bylo na milionkrát jiné. Tohle bylo vážnější než učit se kytičky, lovit ryby a létat, tady měla pocit, že víra jí pomůže odhalit největší tajemství ze všech. Důvod, smysl a cíl života. Ohlédla se vzhůru ke střeše továrny. Teď, když se nacházeli venku, se cítila méně ohrožená okolím. A měla společnost, co stejnou nervozitu neprojevovala. Měla by se obávat? Ossian se rozhodl odhalit svůj příběh příchodu k víře, a Bellanna v tom příběhu hledala podobnosti s tím svým. "Co pro tebe víra znamená, Ossiane?" Zeptala se na otázku, na kterou věděla, že by sama neznala uspokující odpověď. On ale znal Hatiho déle - nebo si aspoň déle uvědomoval, že je to Hati, co vede jeho cesty. Modrá mu do jisté míry záviděla takové brzké uvědomění. "A kde mám začít, když jí chci porozumět?" Připravovala se, že toto nebude snadná konverzace, a bude nad tím muset přemýšlet ještě nějakou dobu, ale položila ty otázky z dobrého důvodu.

Vzduch kolem prořízlo letící tělo, a pak ji polil šok z chladné vody, co jí celou obejmul. Vynořila se a plavala za cizími vlčaty, jejichž tvář sotva znala. Nemohla se tam utopit, nemohla! Pro ni bylo plavání jednoduché, přeci je nenechá trpět! Otočila se zpět, aby dosáhla břehu, ale břeh... Už neexistoval. Jen ostrý pach krve, co vířil všude kolem. Každou sekundou jí zápolením s houstnoucí tekutinou tíhlo tělo. Vlčecí nářek, rudé peří...
Zamrkala. To se stát mohlo, ale naštěstí ten další krok - skok do bazénu - nepodnikla. Narazila totiž do překážky, a jakmile obrátila svůj stále vyděšený zrak, aby se vrátila do reality, setkala se s párem Ossianových žhnoucích očí. Nebála se jich, víc - respektovala je. Šedý vlk nepřestával prokazovat svou náboženskou inteligenci, a Bellanna věděla, že jeho slova jsou pravdivá. O tomhle měl rozhodnout Hati, a ona nesměla zasáhnout, ať už jí mateřský pud říkal cokoli. "Jsou to jen vlčata," pípla nešťastně, stejně tiše, jako jí Ossian věnoval svá moudrá slova. Po tváři jí stekla slza frustrace. Teď ale byla zpět, a věděla, co dělat. Neodvažovala se ohlížet na reakce jiných členů Kultu, a jen pomalu udělala zase krok zpět, když jí Ossian odstranil svou předkročenou nohu. Dával jí svobodnou volbu, a důležitěji, vkládal v ní důvěru. Podívala se na vlčata stále zápolící ve vodě a dopřála si hluboký nádech a výdech. Neudělá to. Do moci božské vkládáme svůj osud, zopakovala si.
Byla to sotva chvilka, co si dopřála trošky uklidnění, když jí výhled na vlčata zahradila statná postava modře zářící vlčice. Šok se vrátil do jejích očí a hanbou i strachem sklonila hlavu před jejími slovy, která byla pravým opakem přístupu jejího duchovního průvodce. Cítila srdce až někdy v krku z poselství, co Omařin nenávistný projev nesl, dokud... Se nezmínila o Aiduinovi jako o spratkovi. Bellanna si myslela, že tahle noc už nemůže být horší, ale zřejmě žila svou nejhorší noční můru, protože tomuto volání nemohla odolat. Zprudka hlavu zvedla, udělala krok mezi Duinyho a Omaru a Omaře se do očí podívala se stejnou kuráží a výhružkou, kterou nesla... V den, kdy se pokusila zabít Nihilskou královnu. "Neopovažuj se takhle mluvit o mém synovi," procedila skrze tesáky tiše. Dalo jí práci potlačit vrčení, co ji svrbilo v krku. Okolo rohů jí přitom stříbřitě zajiskřilo, jak se magie chtěla probudit. Modrá léčitelka ji nenechala. A nehodlala nechat ani Omaru nazývat je spratky a nechat se sebou vytírat podlahu, ať už byla v Kultu jakkoli postavená. Nezájem. K čertu s následky, tady šlo o princip! Bellanna měla doteď o Omaře vcelku smíšené pocity - pomohla jim na mostě, ale nebyla zrovna přátelská, patřila k apoštolům, ale narozdíl od Ossiana se s nimi jakožto nováčky o víru ještě nepodělila. No, nyní se dotkla Bellannina syna, a to byla chyba, která ji na seznam modré vlčice připsala několik vykřičníků. Mesiáš jim dal své požehnání žít ve městě, a ona byla odhodlaná splnit jak jeho, tak své, Ossianovy i Hatiho přání. Ať už byla jakákoli. Teď to věděla. "Bráníš mi ve výhledu," řekla stále ostře probodávajíc Omaru pohledem. Zuby už necenila - zvládne to s klidem.

Snažila se před Duinym vypadat klidně a přirozeně. Věděla, že si spoustou věcí není jistý, a i když to měla stejně, musela mu být přeci oporou. Syn věděl, že to oba mají těžké, ale toto byly chvíle, za které byla ochotná sama sobě uvěřit tu lež, že je v pořádku, protože někdo tu jistotu mít musel. Její láska k rodině totiž byla pravá a upřímná, nezlomná hodnota, kterou teď bohužel kalila hořká chuť ztráty vlků, které milovala. O to víc byla ochotná udělat vše pro syna, který jí zbyl. Dozvěděla se, že vlčata účastnící se dnešního ceremoniálu zná, a stejnětak že už zná Lesley. Právě té věnovala Bellanna upřímný úsměv a zamávání oháňky, když k bazénu dorazily. Bylo jí líto, že nemůže být v blízkosti té zářící vlčice, ale už její přítomnost dělala z tohohle místa a příležitosti méně děsivý zážitek.
Během sezení si všímala členů Kultu. V davu spatřila hnědou srst vlčice, se kterou se potkala tehdy při útesech. Musela se pousmát - skutečně nečekala, že se setkají právě ve městě. Že já tu skončím. Podivné vidět Salome bez pláště. Méně povzbudivá reakce byla tmavší vlčice, co se Salome docela podobala. Nevypadala z jejich přítomnosti nadšená. Bellanna instinktivně přikročila k Aiduinovi. Jak pochopila, hnědá byla matka vlčat, co dneska měla projít ceremoniálem. Abraxas a Sabrina. Snažila si zapamatovat jména. Nerozdávej úsměvy, přiměla se k myšlence, když si všimla, jak vážně všichni Kulťané vypadali. Nebylo by to tak, že by se usmívala jako měsíček na hnoji, ale snažila se působit uvolněně. Uctivě kývla Ossianovi, který se k jejímu povzbuzení zřejmě hodlal zdržovat poblíž. Očekávala, že k této náboženské ceremonii bude něco znát, a tak ji překvapilo, když přišla nepřesná odpověď na její otázku.
Kdo jí odpověděl velmi přesně byla Omara, její kolegyně v oboru. Provlíkla se kolem zrovna ve chvíli, kdy měla Bellanna pohled zase na lesknoucí se hladině bazénu. COŽE? Krve? Z OBĚTÍ? Šokovalo ji to. V určitém směru to od kultu téměř čekala, ale stále tu bylo to hluboké doufání, které... Se teď zlomilo. Nevěděla, co říct. Chtě nechtě stáhla své ucho a půl k zátylku a věnovala Omaře neurčitý ověřující pohled, aby si zbytek vysvětlení poslechla v přímém očním kontaktu a věděla, že si to její hlava nevymýšlí. ZDA PŘEŽIJÍ? Chtělo se jí ječet. Ječet. Asi nikdy necítila, že by bylo tak složité udržet neutrální masku, a to byla ze všech těch let v Nihilu zvyklá na přetvářku. Zvládla se tvářit chápavě aspoň do té doby, než se Omara otočila, aby se šla zmocnit házení vlčete. V tu chvíli se Bellanna zahleděla zpátky na hladinu bazénu, oči otevřené dokořán, zorničky panikou zmenšené, uši stále u zátylku. Bůh měl tedy soudit, zda si vlčata narozená v Kultu zaslouží žít, podle toho, jestli přežijí první plavbu. Polkla. Vlčata. A byla reálná možnost, že to nezvládnou a utopí se, a kulťané to věděli. Utonutí - nejhorší způsob přirozené smrti, domnívala se modrá léčitelka už dříve. Tohle bylo záměrné vystavování vlčat smrti! Na chvíli zalitovala, že už znala jejich jména. Kdyby náhodou skutečně zemřela, aspoň by jim nemohla přiřadit identitu. A čí je to krev? Zvířecí, vlčí? Ani se nechtěla ptát. Na ten moment skoro zapomněla, že nějaký bůh existuje. Jako matce jí nový život byl tím nejcennějším, a skočila by pro jeho záchranu do ohně. Možná i... Do krve?
Mírně se probudila, když se vlčata do vody skutečně potopila. Nadějně sledovala, kdy vyplavou, a cítila, jak jí nervozitou srdíčko závodí. Ani si neuvědomila, že si stoupla na všechny čtyři, když se nad hladinou objevila Abraxasova hlava. Už nedokázala zakrýt šokovaný, napjatý výraz. Celé tělo bylo v pohotovosti. Bylo jí jasné, že nezasahovat nejspíš byla pointa této ceremonie, ale neovládala se. Vynořilo se i druhé vlče a modrá radostně střihla uchem, ale každá sekunda kdy trávili v krvavé vodě ji naplňoval strachem. Propána, plavte ke břehu! Ne, toto nešlo nehnutě pozorovat.
Bellanna udělala zbrklý krok vpřed.

Tohle byl výjimečný den čas - konal se totiž ceremoniál. Bellanna ještě žádný v Kultu nezažila, ale slyšela, že jsou pro náboženský život velmi důležité, a upřímně na to byla velmi zvědavá. Měla představu o tom, jak pěkný společný večer plný veselí spolu smečka mohla strávit, a navíc s úplňkem nad hlavou! Optimisticky si představovala i to, že tu potká zbytek členů a možná s nimi i hodí řeč. Ve městě si stále i se synem zvykala jen velmi pomalu, a cítila potřebu udělat si více přátel, na které by se mohla v případě potřeby otočit. Věřila, že to by celému procesu začlenění velmi pomohlo.
Upřímně neměla nejmenší tušení, co od ceremoniálu vlčat čekat. Neslyšela o detailech, jen něco o tom, že tak jsou v Kultu novicové Hatim přijímáni. Byli svoláni, a tak samozřejmě přišla. "Dneska můžeme poznat zbytek Kultu," říkala s úsměvem Aiduinovi. Na místě už vlci byli, a jakmile uctivým skloněním hlavy pozdravila Mesiáše, našla si místo mezi vlky, vyhledávajíc blízkost Lesley nebo Ossiana. Zadívala se na bazén. Zdál se v měsíčním světle být zbarven... Rudě? Zamrkala a odvrátila pohled, odhánějíc zlé myšlenky. "Co se bude dít?" Zeptala se tiše těch, co seděli kolem. Doufala, že to není proti nějakým pravidlům, ptát se, ale byla nováček, potřebovala se to nějak dozvědět.
To už Nirix promluvil a tyrkysové oči se obrátily k němu. Prohlížela si dvě vlčata - pro ně musel být tento rituál myšlený, došlo jí. Že byl tmavý vlček pak vhozen do bazénu... To nečekala, a zůstala s očima dokořán sedět. Co se to právě dělo?

<< Most

Mesiáš je opustil a byl jim nabídnut úkryt, kde zůstat. Bellanna nebyla Omařiným výrazem zrovna ujištěna o tom, že černá vlčice chtěla slyšet její rady, a tak brzy zase zmlkla. Mentálně se připravila na cestu do úkrytu bývalé léčitelky a na bolest, co jí čerstvá zranění zase způsobí, ale nakonec byla příjemně překvapena, že to nebylo daleko. I tak potřebovala dolů pomoct a nějakou slzu cestou uronila - s pomocí svého syna se však dovnitř dostala. Chtěla něco říct Chrisovi, který je rovněž doprovázel - snad poděkovat, snad se zeptat, jestli bude s nimi i nadále - ale nakonec nechala hlas na chvíli odpočinout.
Interiér jí v mnohém připomínal domov, soudě tedy aspoň podle toho mála, co spatřila v pruhu měsíční záře. Více o místě vypovídal pach, který nejenže nasákl městem, cihlami po dešti a rzí z rozpadající se konstrukce mostu, ale i slabší, leč stále snadno znatelného zápachu rozkládajícího se masa, moči a výkalů. Modrá to vnímala jen napůl - byla upřímně ráda, že se protáhla vchodem a mohla si lehnout tam, kde jí řekli. Na starší pelech se spíše svalila, než uložila. "Děkujeme," řekla co nejjasněji mohla. Párkrát se nadechla, snažíc se přizpůsobit na těžší vzduch uvnitř. Divila se, že všechny bylinky nezplesnivěly - a že jich tu byla docela zásoba. Po sekundách rekonvalescence zvedla hlavu, oddechla si a podívala se na zářící vlčici, co je sem dovedla. "Viděla jsem že mesiáš je nejspíš zaneprázdněn... Řeknete nám zatím o našem novém domově víc? Základy?" Poprosila pokorně Omaru s Huntleym (pokud i ten zůstal). Natáhla se pro zvláštní nádobu s mastí a přičichla k ní. Rozhodně bude lepší než to, co spěšně vytvořili na mostě. Rozzářila roh, aby ji uchopila a namazala, ale do hlavy jí náhle udeřila palčivá bolest a krabička spadla na zem. "Hss!" Sykla. Dnes už bylo magie příliš. Byla unavená a rozbolavělá.

Život ve skrývání jí sice nebyl úplně cizí, aspoň v přejatém slova významu, ale nepřála by si muset neustále žít na vážkách z toho, aby byla ve správný čas na správném místě. Vypadala asi trošku šokovaně, jak zamyšleně nad takovými situacemi hleděla skrz Lesley, s její nabídkou ale zase zvedla zraky. "Určitě si o tom rádi poslechneme," přijala s úsměvem. Tak, a už měli plán na návštěvu - oni se dozví něco víc o lidských městech a lidech, a mezitím ji přesvědčí, že v Kultě má dva nové přátele. Bellanna si myslela, že i Duinymu by takové přátelské posezení a vyprávění mohlo prospět. Jednou to nebude o jejich duchovní cestě, ale o prostém sociálním kontaktu.
S tímto vysvětlením chápala, proč jí život v kultě připadal tak tichý. Jak už nad tím uvažovala dřív, město bylo spletitější a plné úkrytů, a i když tu mohlo bydlet mnoho vlků, rozložilo se to více. "Chápu," přikývla pokojně a pár sekund byla zticha, věnujíc prostor jejím myšlenkám. "Já nikdy neopustila smečky. Mám své chvíle, kdy vlky nechci ani vidět, ale patří to ke mně, ta společnost." A že se i za ta léta naučila být odborníkem, matkou i pracovat v kolektivu, to už jeden nevymazal. Nové kolektivy ale byly děsivé, a přestože všechny chtěla poznat, protože jeden byl pak v obraze, měla trému. Vlna nostalgie ji udeřila, jak vzpomínala na spolupráce - vždy se měla za soběstačnou osobu, ale na většině z těch obrazů vždy někdo v pozadí byl. "No každopádně, Lesley, až budeš potřebovat zahrabat ticho a třeba si pořvat, jsem tady." Mrkla po ní s lišáckým úsměvem a druhé křídlo mírně roztáhla, aby naznačila, že se nebojí být expresivní. Ani v Kultu.
Neměla co skrývat - až na věci, se kterými se zatím ještě sama nesmířila. Všimla si, jak se její kamarádka zatvářila na zmínku ohnivé smečky, a poznamenala si, že se na to musí zeptat. Věděla něco? Znala je pro jejich pravou podstatu? Konečně někdo?? Nyní byla příliš zažraná do vyprávění svého příběhu. Žádného zastavujícího komentáře se jí nedostalo. Lesley vlastně působila jako věrný nesoudící posluchač. "Nihil má na své straně vlka, který mívá vize o budoucnosti. Zrzavý, okřídlený, šaman. Věděl, co se stane, a vše překazil." Povzdychla si a musela se nadechnout, aby pokračovala. Ohlédla se u toho na své jizvy. "Ta smečka je od základů propletená lží a prokletou vládou těch, co se lépe narodili. Nikdo se za mě nepostavil, když jsem na to po tom boji poukazovala. Asi... Jsem jediná, kdo viděl věci pro jejich pravou podstatu." A konec konců si i z tohohle přesvědčení domýšlela, že jí to mohl podvědomě ukázat sám bůh měsíce. Že bylo souzeno, aby se toto stalo - nakonec přeci přišla do Kultu. "Královská rodina vyhrožovala té mé, několikrát. Rodina mi je tím nejdražším, co mám, Lesley, ale potom, co mě z Nihilu vykázali, už jsem se s nikým jiným než s Duinym neviděla... Ani nevím, jestli jsou v bezpečí! Už tam nejsem, abych je obránila před dalšími vrahy, a ta nevědomost bolí." Musela si hluboce oddechnout, aby uklidnila tok slz, co se jí spustil z očí. Sklonila hlavu a oči zavřela. Byla to zoufalá situace, a nebylo divu, že cítí zoufalé myšlenky.

Úplně nechápala, kdo by na takovém místě žil celý život a nebál se za každým rohem o svůj život. Tady nemluvili o přírodě, ve které jeden mohl čekat jeskyně a skrýše, tohle bylo něco velkého a nepředstavitelného původu. Mohla jen hádat, k čemu to všechno sloužilo, a byla pravděpodobně od pravdy velmi daleko. O to víc ji naplňovalo zvědavostí, že Lesley měla aspoň nějaké to tušení díky dřívějšímu životu. "Neznamenalo to pro tebe pak skrývání? O těch... Dvounožcích jsem jen slyšela, ale ani jednou nic dobrého." Konkrétní otázky na chod města si zatím nechala pro sebe - na ty přeci jistě bude čas, a zdály se právě teď být vcelku nepodstatné.
Nemohla si nevšimnout, že Lesley odpověděla na její otázku nepřímo. Jakoby nemluvila o sobě, ale o obecném stereotypu. Byla ho ale součástí? Bellanna otevřela tlamu, aby se jí na to zeptala, ale pak ji zase zavřela. Určitě měla důvod, proč neformulovat své myšlenky jinak. Zadívala se do ulice, jako její společnice. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost. "Samota je těžkým sokem," konstatovala smířeně s povzdechem. "Byla jsi hodně zvyklá být v neustálé přítomnosti dalších vlků?" Každá smečka znamenala že je jeden neustále ve společnosti, ale myslela si, že i ty první týdny zde jí řekly dost o tom, jak moc jiná tato společnost je. Toto nebyla společnost plná lásky, nevázaného veselí, trhání květin a dovádění - nebo jí aspoň tato část kultského života ještě nebyla ukázána. Náruč Lesley byla tou první skutečně vřelou a hřejivou.
Nejspíš vynechala nádech, když jí byly dveře ke sdílení i nadále otevřeny. Nevěděla, jestli to skutečně chce sdílet - ona si sice stále stála za svou pravdou, ale co na to řekne neznalý pozorující? Věnovala Lesley nervózní pohled, vyjadřujíc tuto emoci, ale pak zase zabodla pohled do země, v očích pevné odhodlání, že říká pravdu. "Byla jsem v Nihilu od malička. Matku mi zabili a královská rodina odmítla řešit, že za to mohl Ignis. Za ta léta jsem se vzdělala v léčitelství, abych smečce co nejvíc pomohla, s vidinou že mě povýší. Tak to totiž funguje v monarchii, víš - tvůj hlas není slyšet, dokud nestojíš vedle samotného panovníka. Do té doby jsi prachprostý poddaný." Už teď bylo cítit, že má v hlase jistý oheň. Nadechla se, vydechla a klidněji pokračovala. "Ale ani to nestačilo, abych královnu rozumně přivedla k rozumu. Věřím, že svými rozhodnutími ohrožovala i se svými psychopatickými potomky nás všechny - smečku i mou rodinu, která mi je vším. Naši budoucnost, bezpečí a spravedlnost. Tak... Jsem se ji pokusila odstranit." Ach bože, jak byla ráda, že ji Lesley neviděla už v moment, kdy se celá v krvi ukázala i s Duinym na Mostě. Myslela by si, že jsem blázen. Ale to ona nebyla, nebo si to aspoň myslila. Odmlčela se, aby sledovala svou kamarádku.

Ač z Ossiana, jak se vlk představil měla, dobrý pocit co se týkalo náboženství, čím déle stáli sami ve staré rozpadající se budově, tím více měla nápadů, co by mohlo jít zle. Neměla co skrývat, pravidla Kultu neporušovala. Věřila, nebo si aspoň myslela, že věří - nikdo jí doteď totiž zrovna dvakrát jasně podstatu víry neobjasnil, a tak byla nucena si prázdná místa v knize vědění vyplnit poznámkami tužkou.
Jen zavrtěla ocasem nad jeho poznámkou. Když přicházela do Kultu, z výše postavených měla akorát tak strach. Ani teďka si nedokázala přesně říct, proč jí i nadále přišli tvrdí a nepřístupní, když si kultský kolektiv představovala... Přátelštější. U Ossiana by neřekla, že byl přátelský, ale konal s jistou svatou pokorou, co klidnila i její přirozené nutkání nevěřit nikomu. "Myslím, že mám všechen čas na to ji nalézt," řekla s nadějnou zasněností, skrývajíc fakt, že pravidlo nikdy neopustíš město ji začínalo vzhledem k povaze bývalého lidského sídla mírně stresovat. "Neočekávám, že je to jednoduchá cesta, ale myslím, že Kult mi k tomu bude dobrým začátkem. Mohu-li se ptát... Vy jste již pochopil pravou podstatu víry? Jak?" Potřebovala se dozvědět, co dál. Čeho se chytnout, ke komu se obrátit, jak pokládat správné otázky a jak si na ně odpovídat. Potřebovala vědět, čím začít - snad i tutoriál by se hodil.
Tázána na svou cestu k Hatimu už byla dříve, a vždy bylo těžké odpovědět, když nevěděla, co chce ten druhý slyšet. Nevěděla, jestli existuje nějaká správná cesta, kterou měla na cestu víry přijít. Zbývalo jí tedy zamýšlet se nad minulostí a odpovídat srdíčkem. "Ano," odpověděla vcelku sebevědomě, "celý život jsem strávila v Nihilu, jedné ze smeček Norestu. Něco mi tam ale vždy scházelo, a až po čase jsem pochopila, že to musí být víra." Čím častěji však o svém přesvědčení mluvila, tím intenzivněji ho cítila - nebyl to jen závazek sobě, byl to závazek společnosti. A bohu, konec konců. Po setkání s Lesley si byla jistější, že Kult je místo, kam chce i se svou rodinou patřit, ale příliš mnoho promněných jí stále nechávalo prostor pro úvahy, které... Ne vždy vedou k požadovanému výsledku. "Bylo pro mě jasnou volbou sem zamířit, když jsem potřebovala pomoc, a myslím, že když Hati vyslal své služebné, vybral i on nás." Svým slovům věřila křehce, protože stavěly na domněnkách. Jak rychle jeden přestane věřit na náhodu, když se děje často? Pro Bellannu to většinou byly náhody negativního charakteru. V Kultu zatím takové náhody nepotkala. Bylo snad i ticho a klid, co je s Aiduinem provázelo a co potřebovali na aklimatizaci, také dáno z vůle Hatiho?

Na zem naštěstí dosedla s dostatečným zhoupnutím, a tak jí to ani nezpůsobilo dodatečnou bolest v nových ranách, co zdobily její tělo. Ony už možná nebyly tak nové, i si je léčila, čím jen mohla, ale bolest mentální a vsugerovaná přetrvávala. Stačilo totiž prosté vědomí, že má zohyzděné tělo a že se těch šrámů už jen těžko zbaví, a vzpomínala, co k nim vedlo. Rozchodila to celkem odvážně - a možná až příliš rychle. Křídla si složila na záda a překryla si s nimi co nejvíc ze zohyzděného boku. Pak se na cizince usmála.
Šedý vlk už od pohledu věděl mnohem líp, co dělá, než ona. Omlouvala by se za přeřeky, nebýt dojmu, že vlk ji za malou nevědomost nezlinčuje. Děkovně kývla na jeho pozdrav, kloníc přitom oči dolů na znak ûcty. Neměla ponětí, s kým se setkává, však? Lépe chybu neudělat! "Nezvyk, ano," nepatrně zamávala oháňkou. "Jsem v Kultu nová, je tu pro mne mnoho k poznání. Bellanna, těší mě." Snažila se zachovat klidnou tvář - uvnitř ale pištěla nadšením, že má konečně šanci zjistit více. Tento vlk vypadal znale, ten určitě věděl! Ví. Ta teorie jí nechávala i v obavách.

Zpráva, že Lesley byla zprvu také ztracená, ji naplňovala smutným soucitem pro barevnou vlčici, obavou o své vlastní působení a paradoxně i útěchou, že to prožívá každý. Není poškozená, není na nesprávném místě, to potřebovala vědět. "Vždycky jsem město viděla jen z dálky, párkrát z výšky. Je to ale nic oproti tomu stát mezi těmi valy budov, dívat se na ně zespoda nebo kráčet uvnitř. Ani nevím, jak se tady věčině věcí říká!" Postěžovala si, napůl vážně a napůl s humorem. Bylo to až směšné, jak si tady připadala jak malé vlče. Aspoň slovo budova už znala. "Jaké to vlastně je teď po té době, žití v Kultu?" I ona naklonila hlavu. Doufala, že uslyší něco jako skvělý, na všechno si zvykneš, yayy! Ale ač by jí i ta odpověď dala na chvíli pokoj, ptala se nejen z vlastního rozmaru, ale i protože ji zajímalo, jak se Lesley daří.
Nad její poznámkou se ironicky zasmála, jakoby to slýchala častěji. Ano, jak se opovažovali ji opouštět? Byla to tak přesná otázka. "Vlci v mym životě odchází častěji, než by se jednomu zdálo. Jeden by si řekl, že na to už musim být zvyklá, ale fakt nejsem." Přiznat si to byla velká věc, a svým způsobem i to vědomí pomohlo, když se jí posledně vytratil Toshi. Bell s mírnou prolukou vřele přijala objetí své kamarádky a přehodila před ní své křídlo. "Možná... Jsem tentokrát opustila já je, aniž bych chtěla. Opravdu jsem věřila, že mě budou následovat... Konec konců jsem to všechno udělala pro ně." A to skutečně nechápalo. Víc než samotná udalost, co ji sem dostala, ji trápilo právě to, že vlčata svou matku nenásledovala. Hned by tu měli více opory, aspoň vzájemně.

Jak správné úvahy! Bohužel takovou možnost, že by Kult snad nebyl tím, za co si ho v mysli vykreslila, takovou si ani nepřipouštěla. Znamenalo by se, že udělala chybu při rozhodování, a z dělání chyb už jí bylo špatně. Chybovat je lidské, ale přiznat si je božské - a s mnohými chybami Bellanna ještě na božské úrovni skutečně nebyla, nebo aspoň ne ve všech okruzích smýšlení. Že Kult není tím kouzelným místem víry a pokoje jako místem, kde se sešli fanatici na jednom místě a obehnali svá srdce ostnatým drátem, když je bůh milostivě přijal, to by ani nechtěla slyšet.
Cítila jistou potřebu Lesley vysvětlit, co je za těmi slzami. Sama by nerada viděla kamarádku v bolesti, aniž by z nedostatku informací mohla nabídnout pomoc. Ne, že by to Lesley připisovala jako povinnost, ale v tuhle chvíli šla i po pouhém porozumění. "Já si jsem jistá, že jsem vybrala správně, že Kult mi je souzený, jenže... Cítila ses i ty v prvních dnech také tak nešťastně?" Opatrně se podívala do jejích očí, hledajíc pokračující podobnost. Velmi věřila, že to prvotní zmatení po nějaké době poleví, ale neměla nikoho, kdo by dával záruky. Snad Lesley? Skoro se až styděla za to, kolik důležitosti této vlčici během pár společných momentů stihla připsat. Kamarádka, průvodkyně, vlk pro objetí, vlk kterému sdělit všechna tajemství... Kde byly ty staré známé trust issues? "Asi si jen vyčítám, že jsme sem nepřišli jako celá rodina, když jsme si slíbili držet pospolu. Měla jsem přítele a čtyři vlčata... Zbyl mi jenom Aiduin," znovu si utřela slzičku. Nádech, výdech. Věděla, že jí uděla líp, když o tom někomu řekne, a tak musela učinit. Vykecat se, i kdyby to stálo spoustu slov! Aiduin byl jediný, kdo při ní zůstal stát, a vůbec se jí nelíbilo, že si na novém místě zvyká stejně špatně jako jeho matka. Chtěla pro něj jen to nejlepší, jenže tomu se těžko pomáhalo, když si teď nebyla ani jistá tím, co je nejlepší pro ni samotnou.

Už to bylo chvíli, co se Bellanna i se svým synem po nepěkném sledu událostí v Nihilu přišla přidat ke Kultu - čtvrté ze smeček Norestských, která se navenek projevovala nejméně ze všech. Vzpomínala na to s trpkým úsměvem, když se tehdy na plese objevil jen jeden kulťan. Shodou okolností byl tím jedním sám nynější mesiáš, Nirix... Vlk, kterého kdysi považovala za kamaráda. Téměř. Služebník Hatiho se přeci nemůže přátelit s nevěřícím. Kult měl mnoho pravidel, co se Bellanna zatím jen náročně učila pamatovat. Nebylo to však učení typu znám a rozumím, nýbrž víceméně znám, protože musím. Věřila, že jednoho dne tomu porozumí kompletně, až se snad více přiučí způsobům véřících, které zatím jen neobratně (leč snaživě) napodobovala... Ale zatím měla jen pocit, že se jí členi kultu vyhýbají. Nebo se ona nevědomky vyhýbala jim, když se zdržovala jen na východě města, nedaleko od úkrytu pod mostem? Čas od času viděla siluetu vlka ve stínech či snad na střeše, jak pozoruje, ale upřímně si nebyla jistá, zda se jednalo o sen či realitu.
Továrna nebylo místo, kam by chodila rozjímat ani odpočívat. Vlastně se jí obloukem vyhýbala, i když nebyla tak daleko od mostu. Vysoké kovové stěny se zdály být prostě nedosažitelné, když někdo stál u nich. Dnes však Bellanna vkročila dovnitř, a nebylo to úplně zamýšleno - honila kořist. Kuna byla sama predátorem a Bellanna ji vyrušila při lovu, a pak se za ní hnala hodnou dobu jako neřízená střela do továrny, po schodech a až do patra. Kdyby každý silnější krok nedělal takový rámus a popálená končetina nevysílala nespokojené signály... Možná by ji bývala byla dostihla. Proteď se musela spokojit s hladem. Zase. "Jakoby to nebývalo složitý už předtim," zamumlala poraženě a položila na oné vyvýšené platformě, co se jako levitující chodba táhla pod střechou. Hlavu odložila na tlapky, a konečně se podívala, kam se to dostala. Kovová mašinerie se obepínala okolo jiných struktur komplikovaněji, než si kdy představovala. Skenovala pohledem všechny záhyby. V měsíčním světle, co pronikalo dírami v budově, si po chvíli všimla příchozího.
Vlk! "Pozdrav pán- Hati." Sebejistě vyslovený pozdrav se jí zlomil v tlamě, když si uvědomila, že neví, jak kolegu pozdravit. Neváhala ovšem dlouho, tohle byla šance si popovídat s členy Kultu - zvedla se, roztáhla křídla a trochu nemotorně slétla dolů, aby přistála kousek před něj.

Snad to byla poklidná aura Lesley, co nutila Bellannu svou vnitřní nepohodu dávat aspoň malými náznaky, nebo čistá radost ze známé tváře - tak jako tak by se s cizím ale tvářila a vyjadřovala zcela jinak, bojíc se ukázat pravou tvář či snad přiznat prohru. No, prohru v životě si nepřiznávala ani v tomto případě, leč to bylo těžké popírat, když jí vlastní tělo i místo, kde žila, připomínalo opak. Zatím se jen těžko nutila k optimističtějším myšlenkám, obzvlášť za temných chladných nocí s nanejvýš matnou září měsíce. Těšila se, že ty noci už nebudou tak černobílé - Lesley byla vše, jen to! Nebo tak si ji aspoň pamatovala. Možná ji svrbělo vnitřní tušení, co pobyt v kultu za takovou dobu s jedním udělá, jestli... Tu otázku ale zatlačila do pozadí. Její kamarádka se zdála být v Kultu, no, prostě zabydlená. Nesálalo z ní nadšení, ale posvátná pokora, a té si Bellanna musela vážit.
Každý měl své příběhy, a bála se, až přijde řada na ten její. Měla by říct vše, co se stalo? Nebo jen proč se to stalo? Możná by to taky neměla říkat vůbec. Vesele zamávala oháňkou, když jí byl o veselé gesto o přítomnosti toho druhého oplaceno. "Budeme mu teď sloužit spolu," zase se usmála - a cítila se jak trapný týnejdžr, co si plánuje s kámoškou prázdniny, ne jak služebník jednoho boha.
Otázka směřovaná na ni ji nezarazila, neb už jí byla dříve polożena. Přesto si nechala chvíli, aby se uklidnila, protože tohle byla vážná věc, přeci. Víra. "Vlastně mám pocit, že mi to už dlouho bylo souzeno. Žila jsem v Nihilu, víš, ale... Domov mi už dlouho nepřipadal jako domov. V průběhu let jsem poznala pár vlků co vedlo své životy ve službách Hatiho, a vlastně jsem... Asi zatoužila mít také takovou víru v lepší zítřky." A na tom nebylo nic lživého - skutečně toužila po tom mít lepší život. Akorá netušila, jak trnitá je cesta k lepšímu żivotu a że možná bude muset víc dát než dostane... Vůbec něco. Nadechla se a podívala se Lesley do očí. "Chyběl mi smysl života, tak bych to řekla. Stabilita." Pokrčila křídly, jakoby znovu zvažovala, co teď řekla. Pak ale zase pokývala hlavou. Proč mi nedošlo, že smysl života už... Při vzpomínce na veselé tváře Ravonnyho, Seraphiny, Fäoline a Aiduina se jí nahrnuly slzy do očí. Spěšně je otřela. "Promiň... Promiň. Kult je pro mě velká změna způsobu života, a jsem nejvíc vděčná mesiášovi, že mě přijal, když jsem potřebovala pomoc." Chtěla dodat ale, ale radši ssi ho ponechala pro sebe a zabodla oči do země.

Nervózně se usmála, když jí bylo věnováno uklidňující gesto. Ani netušila, jak moc vlčí kontakt potřebovala, dokud Lesley neřízeně nepadla kolem krku. Potlačila slzy - ty přece do šťastného shledání nepatřily, či? Neměly přece čeho litovat, když obě měly tu čest skončit v kultu, na posvátné půdě boha, či? Toto pro ni byla emocionální scéna, a tak se ze slz nedivila, akorát litovala, že nedokáže projevit více radosti, jak by si přála. S cizími členy Kultu si na takové otevřené chování nikdy netroufla, dokonce ani s Nirixem, kterého znala předtím. Když ještě nebyl mesiášem. "To nic, to nic- tos přeci nemohla vědět. Všichni za sebou máme těžké časy, s tou zimou a tak dál..." Neměla tušení, jak se v zimě měla její kamarádka, ale něco jí říkalo, že se to brzy dozví. "Bydlíme teď s Duinym pod Mostem na východě, v úkrytu bývalé léčitelky," řekla hned, aby teda Lesley doplnila informace. Teď se budou moct navštěvovat častěji! "Co? Nesmysl," podivila se, a to naprosto upřímně, "samozřejmě žes mi chyběla? Ty-ty... Přineslas mi takovou radost, posledně co jsme se potkaly, víš?" Co když mohlo být vše jinak, kdyby se bývaly potkávaly častěji. Co když by všichni přežili ve zdraví, panovnice dostala rozum a, a- "Teď už ti nikam neodejdu a ty mě také ne, což?" Nadnesla s humorem. Z Kultu nebylo odchodu, to byl jeden z prvních faktů, se kterým byla seznámena. Hati bdí nad všemi, všichni věří a pro bezvěřence není v Kultu místo. Ještě nevěděla přesně, jak se ke vší té víře staví, ale měla skvělý nápad - Lesley jí s tím přeci dokáže pomoct! Fakt, že už se znaly, velmi ulehčovat všechny trust issues, kterými Bellanna trpěla.
Na povídání se odvážila si sednout. Lesley skutečně měla příběh, a vůbec jí nedocházelo, jak děsivý. V němém souvitu a šoku na ni s pootecvřenou tlamou zírala. Tušila, že ví, o které nemoci mluví, ale to teď nebylo hlavním předmětem. "To je mi líto, Lesley." Zahleděla se na své tlapy, pak na zem, na oblohu a zpáaky na zelenookou vlčici před sebou. "Myslím- to, že jsi onemocněla, to je mi líto," opravila se, uvědomujíc si, že to mohlo vyznít jinak. Možná kdyby tam tehdy byla ona, uzdravila by ji v Nihilu ještě dřív, než by se... A mohly by být přes zimu i potom v kontaktu... "Když tě Hati ušetřil, jistě i chtěl, abychom se tady sešly... No, nebudu lhát, je to pro mě radostná zpráva, že tu vidím známou tvář, obzvlášť tu tvou." Snažila se do toho vnést trochu radosti.