Príspevky užívateľa

Její tváření se zrovna nepolevilo, když se ho Rakis troufale rozhodl zmínit, zatímco žádal další informace. Skoro jí přecházela původní sdílná nálada, co nastoupila ze snahy se vymluvit z trapné situace, ze skutečného zájmu mluvit o léčitelství či snad z iluze, že princovi ukáže, jak důležitá pro Nihil je, a on ji pak nechá. Bellanna měla ale žel jako on soutěživé, nedůvěřivé střevo - nebo, spíš žárlivé střevo. Své vědomosti si schraňovala, a šklebila se, když někdo s její pomocí nenakládal tak, jak si to představovala. Vědění mohlo být jedovaté a byl důvod, proč jsou některá tajemství tajná. Princ ovšem prozradil, že jeho zvědavost měla osobní důvod, a ona se zamyslela, zda se v léčitelském kruhu s jejich případem setkali. Bylo možné, že se k ní tato informace nedostala, třeba kvůli královské povaze pacienta? Ne, jistě o tom slyšela, byla vévodkyní, ona slídila kolem i když nemusela. Ale nebylo to dávněji? "Narážíte na ten útok..?" Doufala, že odhalí víc, a dala mu k tomu prostor, zatímco pozdržela další infodump. Jen ať se také chlubí, ať dá kontext. Potřebovala ho, pokud měla dobře poradit, a to dokonce nebyla jen osobní potřeba, ale léčitelská nutnost. "A co?" Natočila hlavu na stranu, neskrývajíc podezřívavost. Nepatřila mezi vlky, co by se báli mít na věci svůj názor, ale byla pravda, že okolo královských si... Vesměs dávala pozor na tlamu.
"Jedy se nejvíce liší podle jeho původce, ano. Jed hmyzu je značně rozdílný od toho žab či hadů, ale třeba u jednotlivých druhů hadů už může být jed podobnější, a proto se na jejich protijed často používají i podobné byliny." Hadi možná nebyli zrovna nejlepší příklad, protože byl značný rozdíl v prudkosti jedu mezi druhy a ještě záleželo na věku hada, ale tak hluboko ty znalosti ani Bellanna neměla. Bylo spíše ojedinělé, že by se někdo ocitl v takové situaci. "Jedy vstřebávající se skrz kůži jsou špatné a je jen těžké se vyvarovat následkům. S prevencí je nejlepší mít mechanickou ochranu a za každou cenu se vyvarovat kontaktu s očima. Pokud už se jed na kůži dostane, je třeba jej setřít, dokud se ještě plně nevstřebá - na to je nejlepší houba či navlhčení hadřík. I opláchnutí pod tekoucí vodou je možnost, ale u toho je riziko, že se jed dostane na další místa." Na otázku ohledně houby a tekoucí vody nezapomněla, akorát chtěla počkat i na své odpovědi. Nebo aspoň ujištění, že neotráví jí. Ne, že by mu říkala, jak ostatní trávit - teď ho spíše školila, jak se neotrávit, a to se přecijen dalo považovat ještě za neškodnou vědomost.

Bellanna měla na vztah s královnou poměrně jiný názor. Pamatovala si každé rozhodnutí, co byť jen trochu připomínalo křivdu - od pozvání Ignisu, vrahů její matky, na ples, přes vyostřené řešení nemocné tulačky až po hádku okolo vlčat. Dříve to byla nechuť, co k Voltaire cítila - dnes to ale byla vřící nenávist. Pohár trpělivosti a rozumu přetekl, a ona jako obvykle věřila svému zkreslenému pohledu na svět více, než cizím posunkům. Jednou nepřítel, navždy nepřítel.
Bylo by to příliš jednoduché, kdyby královnu, údajného nejvyššího bossa smečky, skolila jediným podlým útokem ze zálohy. Byla zpozorována, už nemělo cenu být tiše - byli totiž samy. Možná. Voltaire se vyhnula prvnímu útoku, ale modrá si byla i nadále jistá tím, že zvítězí. "Dnes tvá vláda skončí!" Prskla vztekle s vyceněnýma tesákama, které Voltaire držela dál od svého krku, kam původně útočnice mířila. Bellanna se nad ní tyčila s nekompromisní grimasou smrtonoše, křídla způli roztažená, zářící tyrkysem. Předními tlapkami dupla královně, z tohohle pohledu tak malé a bezzbrané, přímo na krk, ve snaze jí odepřít přívod kyslíku. Připravovala se, že brzy použije zbraň, ale první... První chtěla chvíli hledět své i Voltiné tragédii do očí.

"Že!" Souhlasila nahlas, jak kdyby po letech našla někoho, s kým je možné otevřeně mluvit. Sice to v téhle situaci bylo způsbeno i tím, že ztratila dost krve a byla v šoku, že si tak otevírala tlamu na špacír, ale... Nelitovala, a litovat nebude, protože si stála za svou pravdou. Za svou pravdou si jeden musí stát, přeci. "A borka uspořádá ples a pozve tam i smečku vrahů? A zkritizuje můj odborný názor na přijímání nemocných tuláků v zimě, když už nemam čím je léčit a ve smečce má být osm vlčat? A ten A'Kaza, přižení se na koncila, vysmívá se celoživotní poctivé práci nás plebů! A pak se Voltaire dovolí nadávat mně a mým vlčatům, protože se nenechali zbít jejím rozmazleným synem? A, a,-" oheň v ní zas pohasl, protože se potřebovala nadechnout. Hlava se točila, když mluvila moc a rychle. Vlastně by se ve svém stavu dala přirovnat k opilému člověku. Sdílná byla až až, ačkoli některé věci ještě stále zvládla zamlčet nebo hrdě prezentovat svůj poměrně zkreslený obraz o světě. "Asi," připustila možnost, že vražedkyně už byla pryč. Vlastně jí to tak nějak podvědomě došlo už dávno, že tu samou osobu už nezastihne. Jinak by se to už stalo a kdoví, jak by to skončilo. Možná by vlci jejich barvy ývali vyhynuli.
"Není to fér. Proč si vlci v Nihilu nemůžou krále, královnu, vládce... Alfu, proč si nemůžou třeba zvolit?" Demokracie. Co by ale bylo třeba udělat, aby k ní dospělo? Zatím nad tím hodlala jen kňourat, ale jednoho krásného dne dostane takový nápad, že by překvapila i sama sebe. "Proč všichni říkají Azaryn?" Dovolila se nad tím sklesle a nechápavě pozastavit místo odpovědi. Že to říkali ti dva-tři, tři ignisané, to jí přišlo divný, ale proč i Ghaa'yel? Nebýt jí tu teď vylévat srdíčko o nespravedlnosti světa, skoro by si byla pomyslela, že kolaboruje s nepřítelem.
Jeden tymián byl lepší než žádný tymián. Noha jí byla přednější, než krk, na noze totiž aktivně záležela její schopnost pohybu. Vůbec tomu nepomáhal fakt, že na té samé tlapě měla od minulého střetu s ignisankou už zacelenou ránu od zubů. Rvala se, toto nebylo poprvé. Poloviční pravé ucho o tom vypovídalo své. "Hlubší rány na končetinách je nejlepší pokusit se uzavřít, když se obvazují. Stáhnout kraje k sobě. Nejlíp tomu pomůže nějaká liána, třeba břečťan." A toho kolem bylo jistě mnoho, když byli ve vlhkém lese. Bellanna občas zkřivila tvář, protože ošetřování nebylo příjemné, ale stejně jako mladší léčitelka se snažila soustředit na problém.
"Ne, teď... Nějaký hnědý. Hnědomodrý vlk. S křídly." Převalila hlavu na tvrdé zemi. "Rufus se jmenoval. Pokud to bylo skutečně jeho jméno. Šel si pro nás, já to vim." Ale zastavila ho.

Pravidla stanovila jasně, aby... Aby je všichni mohli porušit v první moment, co vypadal příhodně. Protáhla se, a vlčata místy také. "Tak-" nestihla ani doříct další instrukce, když se Seraphina bez rozmyslu vrhla ze skály. "NE!" Pozdě zastavováním, její sourozenci se přidali. Rozběhla se k okraji, že se rozletí za nimi, ale tělo strachy ochablo. Snad jakoby se připravovalo, že uvidí své na skalách rozpláclé a nabodané potomky. S hrůzou sledovala, neschopna slova ani akce, a tělo se jí začalo třást. Co. Se. Stalo. Vadilo jí, jakou bezmoc ve skutečnosti nad vlčaty měla. Myslela si, že je vychovala k poslušnosti, že už byli dost staří, aby poslechli základní povely a měli rozum... Měla snad panovnice pravdu, že byli opozdilí? Ani radost z jejich naštěstí úspěšného prvního rozletu se nemohla přes zažívaný šok dostavit. Matka hleděla dolů, ztracená ve svých myšlenkách a obavách. Selhala.

Zase jí krev chladla, když si dovolila emocionální výlev. Ulevilo se. Teď jen tiše poslouchala, jaké následky to přivedlo. Promlčela jeho ujištění, a až když se těšila hřejivému objetí, které jí popravdě v životě skutečně chybělo, zase pomalu otevřela tlamu. "Děkuju... Chtěla jsem ti ještě říct... Že si vážím, že jsi po zimě a nezmizel beze slova. Mnoho vlků by to totiž udělalo. Nevděčnost... Ale to není tvůj případ, že? A z královny si nic nedělej. Její veličenstvo zdaleka nemá zájmy své smečky na prvním místě, jak by sis mohl myslet." Bylo jí ho líto, že si muset projít veřejným soubojem, ale svým způsobem to bylo skoro hrdinské, že se toho nezalekl. O něco méně hrdinské byl údajný důvod, proč k tomu došlo. "Co chci říct... Můžeš se svými problémy zajít za mnou, ano? Za mnou jako za kamarádkou nebo za mnou jako léčitelkou. Co budeš potřebovat." Proložila svá slova pomlkou. Nepotřebovala odpověď, ale chtěla vidět jeho reakci - a tak se zase jemně odtáhla z jeho objetí. Toto rozhodně nebyl trapný moment.

Na další otázku na vraha její matky odpověděla první dlouhým tichem, než slovy. Jak dlouho to bylo? Uměla počítat, jen ji to číslo... Šokovalo. "Jen.. Jen ten osudný den. Byli jsme s mámou někde,-" že toto nebyl předmět otázky, to si uvědomila až v půli věty. Shledávala to kupodivu příjemným, že se někdo zajímal. Měla pocit, že Ghaa'yel je na její straně, také nesouhlasila se způsoby monarchie. Či? "Tehdy byl na trůně ještě Machiavelli. Ani on, ani Voltaire nedělali s touto situací nic, naprosté nic." Odpověděla rovnou i na následující údiv. Dobře, vzpomínala si matně na nějakou karanténu, ale to si nikdy nepřiřadila, že by bylo kvůli ztrátě její matky, to už totiž bylo dávno potom, co i otec s Héritem odešli. "Nebylo by to krásné, kdybychom měli panovníka, co neignoruje potřeby svých poddaných?" Zvolala náhle se zasmáním. Smích, protože po dlouhých letech to byl téměř směšný, nepředstavitelný scénář. Stejně rychle zase zmlkla a hleděla na svůj odraz.
Že by její konání mělo následky? Pravděpodobně. "Ale to oni na mou rodinu útočí! Vedou se mnou personální válku! Copak se nesmím bránit, stejně jako povelům královny? Já jim dala varování, já jsem v právu," mluvila naléhavě, ale tlumeně a se slzičkou na krajíčku. Bylo to spíše tak, že ona s nimi vedla personální válku, ne naopak. Válku, o které nikdo jiný nevěděl, a kterou nikdo
nechtěl řešit. Jé, mít tak kontrolu nad svými emocemi, jako měli někteří členi Ghaa'yeliny rodiny, to by byla kompletně jinou osobou. Život by nebyl lež.
"Mhm," vděčně přitakala na oznámení o ranách. To bylo důležité, říkat pacientovi, co se zrovna ošetřuje - byla to slušnost, byla to etika. "Máme tymián?" Zeptala se. Upatlala za tu chvíli chabou mast z jitrocele a řebříčku, co se teď válela na kameni na zemi. Nebylo jí moc, ale věřila, že i tím kolegyni pomůže. "Desinfekce." Odůvodnila. Pak vytáhla z vody pořezanou tlapu, aby se k ní její zachránkyně snadno dostala. "Chtělo by to obvaz."
Usmála se. Ano, ochrání je všechny. I bez Toshiho. Aspoň na řemeslo teď nebyla sama, a to ulehčovalo mnoho práce. "Ne. Bílá vlčice s kytkama a minikřídlama." Už jen s jedním a půl minikřídlem.

Cukla koutkem k úsměvu. Ne, že by ji to bavilo nějak zvlášť, ale díky Timovi přecijen nalezla k léčitelství druhou jiskru zájmu. I Ghaa'yel, její učednice, byla určitou formou motivace - vidět, že se někdo chce učit, to přimělo i jí, že se chce učit a využívat své znalosti. Přesto jí s každou větou začínalo být podezřelé, proč vůbec princ Nihilský o tyto vědomosti stojí? Proč se zajímá? A zajímá se vůbec, nebo předstírá a hledá první příležitost, jak veteránskou léčitelku Nihilu zesměšnit nebo za něco bonznout královně? Myšlenky jí nad možnými motivacemi ztrpkly, ale držela se profesionální mluvy.
Následující otázka jí mozkové závity roztočila ještě více. "Jedy? Pokud se ten dostane do krve, je důležité hlavně konat rychle. Ještě více než mech je v tomhle efektivní jedna speciální mořská houba, která se může do rány nacpat a nebude hrozit dodatečná infekce z nečistot, co v mechu bývají. Jed se ale dá šetrněji i vyplavit, vypálit či vysát, to ale nesmí mít ošetřující žádné rány na tlamě nebo v tlamě. Častěji než tyto metody se však používají masti, co působí jako protilátka, ale na to je nutné znát druh jedu. Pokud jed působí nějakou dobu, už je v těle rozšířeno, a pak už ani ono vytahování mechem nebo houbou nepomůže." Pohledem u svých slov zabloudila na skálu, k nohám, k válečným klackům, se kterými tu předtím trénovala, a zase zpět k Arrakisovi. "Ale záleží od jedu. Máte na mysli nějaký konkrétní?" Upřímně nebyla daleko ve výzkumu protijedů, používala to, co jí naučila Sasha a další tehdejší zelení Nihilští mistři. "A proč tak najednou zájem o jedy?" Neodpustila si poznámku se zamračením. Sice mu zatím neříkala, koho čím lze otrávit, ale tak nějak by od nevycválaného prince něco takového čekala. A s takovou vědomostí by byl ještě nebezpečnější než teď. Nebezpečnější její rodině.

Informace, co ona brala jako naprostou základní lidovou slovesnost, ostatní bohužel často postrádali. Zapomínala, jak krátce oproti ní v Nihilu žijí, a vzhledem k tomu, jak těžké bylo o mrtvých přátelích a příbuzných mluvit, se ani moc sama nezasazovala o to, aby se to šířilo. Aspoň, dokud se nikdo neptal. "No... Nějaká šedá ignisanka." Skoro ji to přivádělo do rozpaků, že ji tato konverzace přiměla na to zase vzpomínat. Byly to zamlžené obrazy z mládí, ke kterým se ale pojily jasné emoce - hrůza, panika, žal a vztek. "Nemůže, nemůže. Ale nechalo! Žádný z našich panovníků neposlouchal, když jsem jim o tom řekla, nikdo nebral v potaz to, že by se to mohlo opakovat! Nebo se to opakuje celou dobu, všechna zmizení, všechna náhlá úmrtí..." Na to snad dříve nepomyslela, že by Ignis mohl mít na svědomí i další Nihilské vlky, nebo aspoň... Ne všechny. Její úzkost a pocity křivdy však měly jasného původce, ale více viníků, mezi kterými byla i veškerá šlechta, která mohla za to, že Ignis stále nezastaven existoval.
Popotáhla nudli a učořila si některé z bylinek, co Ghaa'yel přinesla, aby z nich aspoň jednou tlapou začala připravovat směs pro hojení. Šlo to pomalu a měla sotva polovinu toho, co by potřebovala, ale instinktivně věděla, co dělá."Já... Nevim? Jednou jsem jim řekla, že matku pomstim, někdy loni... Ale já to tak nemyslela, ne ne! Zabila bych jen ty, co nám ublížili." Snad za to mohl ještě stále šok, že Ghaa'yel právě vysypala jedno ze svých tajemství, o kterém kromě ní věděla ze smečky jen Sasha. Ono setkání s Artemis. Kdysi opravdu svá slova nemyslela a litovala jich, ale co teď? "Dovolili si šáhnout na mou matku a nedávno i na má vlčata, co bude dál? Proč mě ignorují, proč mě monarchové ignorují? Já vlčata ale ochráním, ochráním..." Představa, že by se něco stalo vlčatům, ji strašila snad ještě víc než vzpomínky na vraždu. Bellanna přestala třít bylinky a položila si hlavu na kámen.

Méně či více trpělivě vyčkávala na příchod královny, a naštěstí se dočkala, i když až k večeru. Přikrčila se ve své skrýši, pozorujíc její počínání s pozornou analytikou. Ještě blíž. Ano, nevšímej si mě. Jen ignoruj, ignoruj nás špínu, tak jako vždy! To, čeho se hodlala dopustit, jí ještě před pár týdny ani nepadlo na mysl. Respektive... padlo, už dávno, ale nikdy si nemyslela, že to uskuteční. Byl to jen další z prazvláštně násilných fantazií vyobrazujících pomstu a konání spravedlnosti, co jí dělaly dobře, ale nebyly reálné. Osud však občas vede zvláštními směry, není tomu tak?
Královna se zastavila u vody, nedaleko od její skrýše, ale ne dostatečně blízko, aby mohla okamžitě zaútočit. Modrá vycenila tesáky, odhodlaná misi dokončit. Opatrně vykročila, plížíc se jako stín, jako kočka nocí, a když byla dostatečně blízko, nemohla čekat na odhalení. Není návratu. Jedna z jejích fantazií se stane skutečností. Otevřela čelisti, napřímila křídla, aby si s nimi pomohla správně přistát, a skočila Voltaire po zádech, čelistmi míříc na krk. Královna byla o dost menší, a tak doufala, že ji srazí a bez problému usmrtí. A potom... Potom bude teprve přemýšlet, co dál. Princ nihilský byl další na seznamu.

S pomocí dopajdala k říčce, a zatímco se její zachránkyně vydala pro brašnu, ona si znaveně kecla na zadek. Po chvíli ani to nebylo pro tíhnoucí hlavu dost a sesunula se do lehu. S hlavou napůl povislou hleděla na svůj odraz ve vlnící se vodě. Byl vůbec její? Působil tak... Zbitě. Prohrála bitvu? Ghaa'yel se vratila a ona poslušně posunula křídlo z rány na krku. Kousanec nebyl velký, ale byl hluboký, a stihl zabarvit bílou i modrou srst kolem. Čekala vláhu, ale stejně sebou cukla, když se mladší léčitelka dala do akce. "Au?" Namítla tlumeně, jakoby si snad nebyla jistá, jeslti neměla říct spíše dobré ráno nebo nazdraví. Sklopila uši a zraky nasměřovala k ráně. Nevěděla, jestli rána bolela víc sama o sobě nebo kvůli hrubším metodám. "Musíš jemnějiii. A do celé plochy." Téměř se jí zavíraly oči únavou. Zase odklonila pohled. Chtěla radit, uvědomovala si, že je také léčitelka a skutečný případ zranění byl přeci nejlepší nácvik - jen netušila, že sama bude pacientem, až na takový den přijde.
Cukla svým jedním a půl uchem, když po ní byla požadováno vysvětlení. "Ignisem." Opravila ji. Příliš se neměla k vysvětlování, ještě se necítila... Stabilně? Potřebovala probuzení. Natáhla pořezanou tlapku a bez rozmyslu ji strčila do vody. "Hsss!" Zasyčela hlasitěji. Pálilo to, nemilé. No, aspoň jí to dalo nakopnutí, do kterého se snažila donutit. "Ti sprostí vrazi, VRAZI, zabili mi mámu! A teď si šli i pro mě a vlčata!" A to byl nepochybně problém. "Zabila jsem toho asasína? Je mrtvej? Vidělas ho?" V očích měla hrůzu i strach, a teď se s nimi podívala na Ghaa'yel.

Neměla pocit, že by její výmluvu Arrakis žral, jak chtěla, ale hodlala to ignorovat a předstírat i nadále. Když tomu uvěří sama, musí tomu uvěřit i on. Přeci se nebála žádného mladého spratka ani jeho matky, ne? Ne? Nevěřila cizím lžím, ale těm vlastním, to byla jiná - skoro by to nazývala superschopností, že si dokáže mysl takto nastavit a obelhat i sebe, kdyby o tom jen takto smýšlela. "Je snadné se zabrat do práce, když je zábavná a vyžaduje soustředění," namítla, zatímco rozdělila narychlo získané mechy na tři hromádky. Byla lež, že by svou práci považovala za zábavnou, na druhou stranu... Balancování na skále skutečně soustředění vyžadovalo.
A že princ chtěl i nadále mluvit o léčitelství, nebo to tak aspoň vypadalo, to ji přinutilo zvednout hlavu. O oboru byla ochotná rozmlouvat s kýmkoli, to bylo zajímavé téma, o kterém mnoho věděla. S kýmkoli kromě ignisanů. Ignis si nezasloužil mít přístup k lepším metodám léčení. Jenže v jejích očích si ignis nezasloužil ani existovat, nýbrž lehnout popelem. "No, mech je základní složkou lékárničky, používá se při první pomoci. Je efektivní při zástavě krvácení, protože nasaje krev a zároveň je šetrný k ráně. Se svými savými schopnostmi je užitečný i při potřebě uchovat vodu při cestování či suchých obdobích. No a pak samozřejmě jako těsnění či podestýlka v norách." Vysvětlila mu základní použití. Během monologu jí z hlasu vymizel onen kapet nejistoty, a čekala, zda bude mít Arrakis více otázek, protože ona neměla. Nebo je spíš nechtěla vyslovit.

Při pití si chtě nechtě znovu všimla svého odrazu, který se snad jakoby v jednu chvíli zaleskl tmavou barvou a bílým, bodavým pohledem. Zvedla hlavu, ale viděla jen svou o půl ucho kratší tvář. Nezůstala dlouho sama, i někdo další se za soumraku vyskytl u vody. Nečekala, že by tu dalšího Přízračného potkala, ale pach byl jasný - a když zvedla hlavu od pití a polkla, zatímco si prohlížela vlčici, i v přítmí a barvách západu slunce tu srst a vlasy poznávala. "Ryumee Estrela do Norte," vyřkla, vlastně pozitivně překvapená. Nepřišla sem pro interakce, ale vidět vlčici, od které se kdysi na výměnném pobytu něco učila, ji vlastně těšilo. Teď i věděla, že je to příbuzná Tima, a že je lexem, pokud to tak tedy ještě bylo. "Dobrý večer." Dokončila pozdrav a narovnala se.

Věděla, že naučit vlčata létat bude znamenat je tak trochu i vypustit z hnízda, ale že by se s tím smířila, to se říct nedalo. Naopak - kdyby jí někdo řekl, o co se bude její tmavý syn dnes snažit, asi by jim zakázala létat navždycky, protože je to přeci nebezpečné. Kéžby existovalo kouzlo, jakým to snadno ovlivnit. Kéžby byla možnost být snadno šťastný a nemuset se obávat o nic! No, starostí poslední dobou Bellanně spíše přibývalo. Enkidu se sice oficiálně mohl starat o její milovaná vlčata a Toshi byl zpět, aby také přiložil tlapu k dílu, ale ona měla neblahé tušení, že Ignis by mohl zkusit něco dalšího. Nebyli v bezpečí.
Štrádovala si to po území cestou z bylinkářského výletu, váčky na boku plné kytek, když uviděla svého syna ve vzduchu. První se zastavila, vlastně s obdivem sledujíc, jak mu to létání jde - jenže pak se ani nedostala k onomu dmutí pýchou, protože chlapec se rozletěl k zemi. Úsměv jí spadl a nahradilo ho zděšení. "Ravonny!" Proboha živého! Snaží se zabít?! Co je špatně? Rozběhla se za ním, v půlce skoku roztáhla křídla, až z toho pár kytek z váčků vypadalo. Zachráním ho! Ne, nezachrání. Nestihne být dostatečně blízko, a rozhodně neměla účinný plán.

Vidět i slyšet Dina byla docela nostalgie, a musela se pousmát při jeho poznámce. Rozhodně stárli všichni, a i když si ona připadala do začátku rodičovství a do té zohavující rvačky mladá a pěkná, teď tuto jistotu ztrácela. Měla za sebou tolik, že když se sama na sebe do odrazu ve vodě podívala, nedokázala rozeznat, na koho hledí. To ale Dino vědět nemusel, co pociťuje, a Bell soustředila energii jinam. Zvědavě pootočila hlavu, když zmínil workshop. "Tam jsem byla, ano. Takže jsi zpět od podzimu? Proč ses nevrátil do Nihilu?" Snažila se ptát opatrně, přátelsky, ale v duchu si samozřejmě říkala, že kdyby bývali měli v zimě více léčitelů... Byli kolegové v oboru, a Bellanna k němu kdysi jako k mistrovi vzhlížela. Věci by bývaly hodně jiné, ale třeba by bylo méně stresu. Méně stresu by užila i teď, ale bála se, že spád událostí, do kterého zabředla... Je nezastavitelný. "Vlci, co tu žijí dlouho, jsou... Ojedinělí," souhlasila smutnějším tónem. Toshi byl sice zpět, ale co další, co zmizeli nebo odešli? Nikdy se nevrátí, to si myslela. Ale Dino se taky vrátil,- a to byla věc, co ji vlastně na tomto setkání překvapovala nejvíce.
Měli si jistě o čem povídat, a přestože byla Bell mírně nervózní a unavená z této interakce, další možnost promluvit jí přiměla přemýšlet i nad jinými věcmi. "No, mnoho se změnilo. Ale Sasha je stále ve smečce, stejnětak královské sestry. Toshi taky. Všichni potomci Delailah a Azueéna odešli, Brisa nedávno umřela a Sol... Ten taky teďka odešel." Pohlédla mu do očí, obávajíc se reakce. Byl to přec jeho syn - viděli se, když byl Dino kolem? Nechtěla zabřednout do rodinných ran, ale konec konců, Dino to už se svou otázkou udělal taky. "Mí sourozenci nejsou kolem snad od odchodu otce," zavrtěla hlavou. To bylo dávno předtím, než Dino odešel. "Jen Amiáše jsem před zimou viděla, ale... Byl jiný a zase zmizel. Ale... Mám teď novou rodinu. S Toshim máme čtyři vlčata." A že se mohla nazývat matkou, to jí přecijen vykouzlilo úsměv na tváři.

Létat bylo těžké a nebezpečné, a proto byla akorát víc v háji z toho, že Fäoline i nadále pokračovala rebelskou tóninou. Už je nesčetněkrát varovala, že když nebudou poslouchat, tak žádné létání nebude. Jenže opakovaná výhružka zřejmě nefungovala a matka věděla, že létat se vlčata naučí tak jako tak - však už vůbec nebyla malá! Jen v ní stále panovaly obavy a měla to nutkání o nich tak stále smýšlet. No, musela jim přeci i přes otrávenost z neposlouchání být podporou. Potlačila protočení očima a jen se nuceně pousmála, když se Ravonny ozval. "A co už jste zkoušeli?" Využila toho k otázce na jejich létání, aby pozjistila, pokud se ještě někdo dříve nepřiznal, že to už zkoušel. Bez jejího dozoru. "Socha Sórena nám slouží jako připomenutí, že existují hrdinové, co nám v nouzi pomůžou, ale i za hrdinství se občas platí. Je správné si vážit dobrých skutků a mít k takovým úctu. Pokud budete svým blízkým nápomocní, jistě si také vysloužíte jejich obdiv." A třeba i povýšení by si vysloužili, kdybychom nežili pod vládou královny, co si neviděla ani pod nohy. Být v očích druhých v dobrém světle bylo pěkné, každý mladý vlk toužil po tom být milován. Doufala, že svým vlčatům dávala lásky dost i ona sama, aby... No, aby kvůli tomu pro ostatní nikdy život neriskovali. I to byla lekce, co jim říkala na jiném příkladu: Mrtvý léčitel je špatný léčitel. Byl pak mrtvý hrdina byl špatný hrdina? "A ano, byla to magie. Magie, co dokázala... Tvarovat kámen." Nemohla jim přeci říct, že se tehdejší rytíř v kámen proměnil. Jeho socha nebyla sochou... Byl to jeho nejpřesnější odraz. Byl to on.
Duinymu na otázku kývla, ale zmínila, že se uvidí. Vytáhla nějaké lesní plody a nabídla i vlčatům, než zavelela, že můžou jít lítat. "Slíbili jste, že budete poslouchat, ano? Vždycky bude létat jeden, ostatní se budou dívat a učit se." Zopakovala jim to, co už jim vícekrát nastínila. Přesunuli se na skalnatou, mechem a travou porostlou plochu pod jeskyní. Nacházelo se tam pár balvanů a dole, směrem do nihilského údolí, se o pár desítek metrů dál rozprostíralo ještě ideální přistávací místo. Udělala kolečko v klusu a protáhla si u toho křídla a tělo, očekávajíc, že vlčata udělají to samé. Pak se na ně zvědavě podívala, očekávajíc, jestli teda Fäoline vystoupí první.