Príspevky užívateľa

Mrtvé tělo. O tom nebylo pochyb. Nebylo složité to poznat, stačilo se podívat. netušila jsem, kdo tahle vlčice byla, ani co ji zabilo, nicméně bylo jasné, že měla pěknou smůlu a už to měla za sebou. Co naplat. Přesto... nepřipadalo mi správné ji tu jen tak nechat. To se neslušelo, ne? A pochopitelně jsme neslyšela, co se mi tu ten duch snaží říct, protože to byl, no, duch. "Neznala jsem tě, přesto mi nepřísluší být k tvé tragédii lhostejnou," oznámila jsem tělo. Možná bych ji mohla vytáhnout ven? A tak ji pohřbím do země, nebo alespoň pod podzimní listí. Její rodina se patrně nikdy nedozví, co se jí stalo... pokud tu nějakou rodinu měla, ale přesto mi to tak připadalo správné. Takže jsem mrtvé tělo popadla a jala se ho táhnout ven před trosky, kde jsme měla v plánu vykopat jámu, říct pár krátkých slov a uspořádat jí tak maličký pohřeb.

Ruiny mě vždy lákaly. Shledávala jsme je podobně fascinující, jako zbraně našeho rodu. byl to odraz historie, dob dávno minulých, a nám už nezbývalo, než spekulovat, co je asi postavilo a jak mohly vypadat v době své největší slávy. věčná škoda jen, že tu se mnou nemohl být Evar'la. Nepochybovala jsem, že by byl tímto místem stejně fascinovaný jako já. Nechala jsem za zády louku a les a ponořila se hlouběji do stavby. Co jsem tu hledal, to nikdo nevěděl, dokonce ani já sama, ovšem velmi brzy jsem měla něco najít. Nikoli však masku nebo snad poklad. Čekalo tu na mě něco mnohem zvláštnějšího a také značně znepokojujícího. První, co jsem postřehla, byl cizí čerstvý pach, a jak jsme zahnula za roh, uviděla jsem někoho... spát na zemi? Tohle nebylo zrovna vhodné místo na spaní. Ovšem jak jsem přišla blíž, všimla jsem si jedné zásadní skutečnosti - vlčice byla mrtvá.

Já jsem byla rozhodně ráda, že se vrátí zpět. Jeho nepřítomnost po sobě zanechala stejně prázdné místo jako smrt matky spolu s nejistotou, zda ho ještě někdy uvidím. I kdyby nešlo o sourozeneckou lásku ale o pouhý zvyk, mělo to svou váhu.
"Otci samozřejmě vyřídím, že jsem tě potkala, přesto si myslím, že by tě rád viděl na vlastní oči." S informacemi i bez nich. "Blíží se čas, kdy bychom oba měli splnit zkoušky." Doufala jsem, že se do té doby už skutečně vrátí a já je nebudu plnit sama. Byli jsem sourozenci, tohle bylo něco, v čem jsme se měli držet jeden druhého. Ovšem dost řečí o otci. Nemyslela jsem si, že ho přesvědčím a měl pravdu, že ho smečka nepotřebovala. Otec se dozví, že Evar'la stále žije a že se vrátí a to jistě muselo být dost. "Náš starší bratr A'kaza se oženil s nihilskou panovnicí a splodili spolu potomky. Norek... Norek je pořád stejná. Vlastně jsem ji už nějakou dobu neviděla. Možná teď tráví čas hlavně v lesích a sbírá ty své mechy." Koneckonců o ně přes zimu přišla. Neměla jsem ponětí jak dlouho trvá takovou sbírku obnovit a abych řekla pravdu, nijak zvlášť mě to nezajímalo.

Výborně. To bylo něco, co jsem rozhodně nechtěla minout. "Ráda si poslechnu vše, co jsi se na svých cestách dozvěděl." Já nepochybovala, že se takových vlků najde víc, ale bylo možné, že jsem byla v tomto ohledu příliš optimistická. My dva jsme svou lásku ke vzdělání a vědomostech sdíleli, ale ne všichni ze smečky museli být nutně takoví. "To je dobrý důvod. Přesto... nemyslíš, že by bylo rozumné do smečky zavítat a až pak se vydat na další cestu za poznáním? Otec o tebe má jistě strach." Stále jsem si živě pamatovala na svůj vlastní návrat a S'Arikovo tiché pokárání za mou dlouhou nepřítomnost. byli jsme rodina. nebyli jsme jeden k druhému lhostejní. Co víc... možná jsem i trochu doufala, že bych se s bratrem mohla za poznáním vydat také.

na jeho poznámku jsem jen přikývla. Ano, byla jsem v pořádku. Život ve smečce mi svědčil a dokázala jsem snadno dohnat co jsem ztratila dobou strávenou strádáním ztracená v horách. Naklonila jsem hlavu na stranu, když odpověděl. "Hádám, že se tedy o své znalosti podělíš, až dorazíš zpět do smečky?" Byla jsem na ně zvědavá. Jistě se dozvěděl mnoho zajímavého - ale probírat takové věci bylo záhodno v bezpečí doupěte, nejlépe s dalšími vlky, kteří se zajímali, ne uprostřed hor během náhodného setkání. Všechno má svůj pravý čas.
pokud ovšem čekal, že se nezeptám, velmi se mýlil. Nedávalo mi smysl, že se po takové době, co byl pryč, chtěl zdržovat mimo domov a nespěchal s návratem. "Jaký je tedy důvod k tvému váhání?"

Bylo to vskutku nečekané setkání. Nevěděla jsem, co se s ním stalo a kam zmizel, ale teď... teď byl tady a jak jsem doufala také na cestě domů. Už jsem otevírala tlamu, abych se zeptala, kde celou tu dobu byl, když mě předběhl a začal vysvětlovat. Jako by mi četl myšlenky. Přikývla jsem. "Chtěla jsem se zeptat. Jsem ráda, že tě opět vidím a že jsi v pořádku." Žádný úsměv, žádné nadšené přivítání. To se v naší rodině nenosilo. Přesto jsme ho však viděla ráda a připadalo mi správné to říct. Byl to přece můj bratr. "Byla tvá mise úspěšné?" Zvědavě jsem si ho prohlédla. Měl u sebe nějaké psací potřeby? A co víc: "Doufám, že teď už s námi zůstaneš. Můžeme se na území vrátit společně."

Netušila jsem, proč jsem si vybrala zrovna tohle místo, kde vlčici hledat, protože to, že čeká vlčata, nebylo snad žádným tajemstvím a močály... nebyly zrovna vhodné místo pro březí vlčice. Možná že jsem jen já sama hledala záminku, proč sem vyrazit. Nicméně dnes mi mělo přát štěstí, protože sotva jsem překročila jedno zrádně vypadající místo a došlápla na pevnou zem, ucítila jsem povědomý pach. Mohla to být...? Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit, a já nebyla z těch, kteří by ztráceli čas zbytečným přemítáním. Vydala jsem se tedy rovnou po pachu. A opravdu. Brzy jsem zahlédla povědomou vlčici. "Přeji dobrý večer," řekla jsem, sotva jsem se dostala blíž.

Slunce se snášelo nad krajinou níž a níž a jeho obraz se zračil na vodní hladině. Kolem bujel život. Hmyz cvrkal v husté vegetaci a nízko nad hladinou se snášeli vodní ptáci, hledající potravu. vykročila jsme kupředu, dávajíc si pozor kam šlapu, abych neskončila v jednom z nespočet mělkých jezírek plných bahna. večery jako byl tenhle jsem milovala, ačkoli jsem nejvíc ocenila, že už nepražilo slunce, které pro mě bylo prokletím všech letních dnů. Dnes jsem se sem nicméně nepřišla kochat krajinou, měla jsem jiný cíl. Potřebovala jsme najít Fortis a požádat o zkoušku. Už jsme to nějakou dobu odkládala, ačkoli jsem ani sama sobě nedokázala zodpovědět otázku proč.

Netušila jsem, co se bude dít, ale od začátku mi bylo jasné, že se bude jednat o něco významného. Vždyť cokoli, co se týkalo kultury, bylo významné. Kultura vlky spojovala, dělala z nás víc, než obyčejnou kořist, dělala z nás semknutou rodinu. Na místo srazu jsem se dostavila včas a samozřejmě jsem po svému příchodu věnovala chvilku času tomu, abych prohodila pár slov s ostatními členy smečky, nebo alespoň pozdravila ty, které jsem neznala tak dobře.
A pak přišel čas vyslechnout si, co nám chtěl otec - dnes ne můj otec, dnes především vůdce smečky - sdělit. Ano, rozhodně se jednalo o něco významného. Jak mluvil, sledovala jsme ho. Dívala jsem se na to, jak moc se změnil v poslední době. jak moc... zestárl od doby co jsme ho jako malé vlče spatřila poprvé. Nikdo nežije věčně. I má matka nás už opustila a stejně tak strýc, kterého jsem nikdy příliš nepoznala. Život šel dál, všechno se měnilo.
Otec domluvil a jal se rozdávat přívěšky. Sama jsme si pro svůj došla a poděkovala mu, než jsem se vrátila na své předchozí místo. neuniklo mi však, že jedna z vlčic žádný nedostala. Mohlo se snad jednat o opomenutí, ovšem znala jsem svého otce a něco takového k němu zkrátka nesedělo. Ne pokud se jednalo o samotnou lex smečky. A skutečně. Brzy S'Arik vyslovil ona slova, která měla změnit budoucnost smečky.
Nový vůdce. Nepochybovala jsem, že vybral dobře a že vlčice svou úlohu splní, přesto můj pohled sklouzával především ke starému vlkovi, který se své úlohy vzdával. A co on? Co bude teď s ním?

I po svém návratu domů jsem se často toulala mimo území. Občas jsme si potřebovala vyčistit hlavu a nic nebylo lepší než dlouhá procházka a čas strávený o samotě. Chyběla mi moje matka. Mrzelo mě, že jsem tu nebyla, když umírala a mrzelo mě vidět, že i otec stárne. Přesto... takový byl život a já to snášela s jistou dávkou smířenosti. Všechno jednou pomine, naše životy nebyly věčné, lítost nic nezmění, tak proč bych se s ní zabývala.
Má cesta mě tentokrát zavedla do hor. Tohle nebyly ty hory, ve kterých jsem strávila většinu svého mládí. Tohle byly jen... hory. A já zamířila vzhůru. Z jejich vrcholků uvidím do kraje, z jejich vrcholků se můžu podívat na celé naše území. Krajina dole vypadala tak malá a všechny starosti všedního života bezvýznamné. nahoře nebyl nikdo než já a vítr. A... můj bratr, že? Ten pach jsem poznávala. Seděl tam a díval se do krajiny. "Evar'lo," řekla jsme místo pozdravu. "Nečekala jsem, že tu na tebe narazím."

Na ceremoniálu, jako byl tento, jsem nemohla chybět. Ne jako M'raan ze smečky Přízračných, ne jako dcera svého otce a sestra jednoho z novomanželů, i když pouze polovičný. Pravda, neznala jsem ho. Neznala jsem ho tak, jak bych ho jako jeho mladší sourozenec znát měla, nebyli jsme si blízcí, ale i přesto to byla moje krev a tato svatba byla významná událost pro obě smečky. Šlo zde přece o syna našeho Noxe a samotnou panovnici Nihilu.
Ale čí jen to byl nápad pořádat něco takového uprostřed zimy jako byla tahle, ještě když kolem řádila ta nemoc. Naštěstí se mi zatím vyhýbala a doufala jsem, že to tak i zůstane, ale jistotu jsem neměla. Musela jsem se sem trmácet celou tu cestu, kterou kdysi pořádal můj strýc kvůli své vlastní družce, než nedávno zemřel. Toho jsem také téměř neznala. Tolik ztraceného času, když jsem se ztratila v horách a musela dlouhou dobu přežívat sama a i dnes jsem se stálo občas cítila, že mezi ostatní nepatřím. Ne že bych to dávala najevo. Můj výraz byl perfektně neutrální a postoj hrdý a vznešený, když jsem seděla opodál a sledovala hosty a samotný ceremoniál.

Ano, byla jsem zpět. Byla jsem zpět, konečně. Už jsem se nemusela sama protloukat horami, už jsem nemusela hledat zdechliny a pokoušet se ve složitém terénu lovit jen abych se udržela na živu. Kdo ví, jestli bych to vůbec přes zimu dokázala. "Jsem," špitla jsem a cítila v nitru záblesk radosti. Nijak zvlášť se neodrazila na mém výrazu, přesto byla skutečná. A můj otec byl tady. potřebovala jsem vidět svého brášku. A... a matku. A všechny své známé a přátele. Sklopila jsem hlavu před jeho vážným pohledem. "Já vím... myslela jsem na vás každý den." Rozhodně jsem se za tu dobu naučila lekci. lekci o nepromyšleném jednání a neopatrnosti, která zůstane vrytá do mé paměti patrně až do smrti. Ale teď jsme byla zpátky a všechno bylo v pořádku a vrátí se do starých kolejí... ne? Na jeho dotaz jsem přikývla. "Hory jsou nepřehledné a dá se v nich snadno zabloudit," ale poznala jsme jich pěkný kus a musela jsem se jim přizpůsobit, pokud jsem chtěla přežít. znala jsem zrádný štěrk a kameny, znala jsem bezpečné cesty a způsob, jak se plížit za horskou zvěří. Ale dost bylo řečí. vyrazila jsem za ním, zvědavá, jakého se mi zpět doma dostane přivítání.

Bylo to skoro až neuvěřitelné. Tohle místo, ke kterému se vázalo tolik vzpomínek na mé vlčeství. Sestupovala jsem se zatajeným dechem, jako by se snad jednalo o iluzi, která se může každou chvíli rozplynout. Jiný vlk by možná štěstím brečel, skákal nadšením nebo něco takového, ale já ne, přesto jsem se šťastná cítila. Byla jsem doma. Tady byla celá moje rodina, tady na mě jistě všichni čekali.
Ani na okamžik mě nenapadlo, že by tu snad něco mohla být jinak, než když jsem odcházela. Koneckonců, se smrtí blízkých jsem ještě neměla mnoho zkušeností a zatím jsem netušila, že jsem minula smrt své matky jen o pár dní.
A pak jsem zaslechla známý hlas volající moje jméno. "Otče," zašeptala jsem skoro nevěřícně. "Otče!" Konečně známá tvář! Konečně jiný vlk. Táta byl tady, teď už bude všechno v pořádku. Přesto jsme cítila jistou nervozitu, když přišel blíž. Zklamala jsem ho, že jsem se tak vypařila? Jaké přivítání mě zde čekalo? Mírně jsem sklonila hlavu. O tom, jak jsem zmizela, patrně alespoň něco vědět. Byla jsem tehdy ještě docela mladá... tedy, mnohem mladší, než teď, někdo na mě patrně měl dohlížet. "Byla jsem lovit," řekla jsem, "pronásledovala jsem zajíce, který mě zavedl do hor, než se mi ztratil a já už pak nedokázala najít cestu zpátky." Málokdy předtím jsem opouštěla území, neuměla jsem se tehdy ještě tak dobře orientovat v neznámém prostředí a hory byly vždy zrádné.

Hory. Všude kolem mě byly hory. Pořád. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že jsou nekonečné. Pnuly se na všechny strany jako klec a svou němou přítomností mi připomínaly, že není úniku, že mě nikdy nepustí ze svého sevření.
Bylo tomu už dlouho, kdy jsme se při lovu zatoulala. Byla jsem tehdy sotva dost stará, abych se o sebe dokázala jakž takž postarat a i když jsem teď byla starší a měla jsem víc zkušeností, podepsalo se to na mě. Blížila se zima a já byla vychrtlá, téměř kost a kůže. Kořisti ubývalo, samotné se mi lovilo špatně a pořád jsem nebyla ani dospělá. Mnohokrát jsem si v hlavě přehrávala ten moment, kdy jsem se bezhlavě vrhla za zajícem. tam moc jsem tehdy toužila ostatním něco dokázat. prokázat svou vlastní hodnotu, když už e magií, alespoň schopností lovit. taková mladická neuváženost! A co mi to přineslo?
Přesto jsem se nevzdávala. Byla jsem dcerou svých rodičů a bez ohledu na to jak sama a ztracená jsem si připadala, v hloubi duše jsme si uchovávala plamínek naděje. Jednou se vrátím. jednou najdu cestu zpět. Domů. Tam, kam patřím. každý den, neúnavně, jsem se snažila dostat z těch hor. nešla jsme přímo, věděla jsem, že když najdu správnou cestu, že když vyrazím správným směrem, zase se dostanu zpět. Pokud bych hory opustila, bylo by to jako se té naděje vzdát. Odejít a hledat své místo jinde. Přiznat porážku.
A jednoho dne se na mě štěstí konečně usmálo. Ani jsem se nesnažila, ve skutečnosti jsem byla na stopě horské kozy ve snaze naplnit si žaludek, ale tak už to někdy bývá. Když nehledáme, najdeme. zahnula jsem po horské stezce a najednou se přede mnou rozvinulo známé údolí. nemohla jsme tomu uvěřit, připadalo mi skoro jako přelud. Srdce mi poskočilo v hrudi, když jsme se rozběhla dolů, vstříc planinám. Koza byla rázem zapomenuta. nemohla jsem tomu uvěřit, celou dobu jsme byla tak blízko.

Jméno: M’Raan
Prezdívka: ---
Věk: narození 26.2.2023
Pohlaví: Samice
Otec: S’Arik
Matka: Nwod’reoka
Sourozenci: Starší sourozenci: S’Aruun †, Sariel †, Její vrh: Evar’la, Starší poloviční sourozenci: Norek, A’kaza

Povaha: Už odmalička je vážnější a tišší než ostatní vlčata jejího věku, což si ponese i do dospělosti. Vše si nejdřív pořádně promyslí, než něco řekne, ale mluvit se nebojí, jen nemá potřebu prázdně tlachat. Je velmi přemýšlivá a ráda se učí novým věcem, ať už se jedná o dovednosti potřebné pro život, nebo přístupy jiných vlků k životu. Velmi se zajímá o historii a zvyky svého rodu, zakládá si na slušném vystupování a uhlazeném vyjadřování a odsuzuje vlky, kteří si libují v roznášení nepodložených drbů. Sama si váží upřímnosti a lži se jí příčí. Není dobrá lhářka, nedokáže lhát, aniž by se pak cítila provinile. Nikdy nebude výrazně projevovat své emoce. Emoce necítí příliš výrazně a málokdy se jimi řídí. Přednost pro ni má chladná logika. Její tvář je většinu času špatně čitelná a klidná maska. Usmívá se málokdy, obvykle jen na vlky, které má opravdu ráda a kteří pro ni hodně znamenají.
Boji se přímo nevyhýbá. Odmalička se v něm snaží trénovat a zakládá si i na svých fyzických dovednostech celkově, takže v něm bude dobrá. Pokud ovšem může, dává přednost diplomacii a dohodě nebo taktickému ústupu před bojem, který by znamenal jen zbytečné krveprolití. Není snadné ji vyprovokovat. Urážky a posměšky na ni nemají prakticky žádný efekt, ovlivní jen její mínění o druhém vlkovi. Jako malá bude mít pocit méněcennosti kvůli své magii, který ji bude hnát, aby se o to víc snažila v jiných ohledech, ale postupně z ní vyroste vlčice se zdravým sebevědomím, která zná svou vlastní hodnotu. Je velmi pracovitá a cílevědomá stejně jako si je vědoma svých hranic. Nezalekne se ani složitého úkolu a po matce zdědila smysl pro povinnost.

Minulost: ---

Zajímavosti:
- Po rodičích není žádný drobeček, měří 89 cm
- Má hustý kožich, který ji dobře chrání před zimou
- Její uši jsou o něco delší, díky tomu dobře slyší
- Oba své rodiče chová v úctě a je hrdá na svůj původ
- Zpočátku se bude zdát, že se kvůli pokročilému věku svých rodičů narodila bez magie.
- Bude jí trvat déle, než se naučí používat svou magii a zpočátku se jí s ní nebude příliš dařit, až to bude vypadat, že je její magie jen velmi slabá. To se však s rostoucím věkem změní a naopak bude mít nad svou magií téměř perfektní kontrolu.
- Nezalekne se boje, ačkoli dává přednost diplomacii.

Magie: Merger animo
Aneb splynutí mysli. Magie, která se v rodu dědí z generace na generaci. M’Raan v tomhle ohledu není výjimkou. Dokáže vidět do duše jiného vlka, a přečíst si o něm vše z minulosti, co si vlk sám pamatuje. V bezpečí před ní nejsou ani nejtajnější tajemství a záměry druhého vlka. Dále dokáže odhalit i druh magie a čeho je s ní vlastník schopen, včetně částí, o kterých druhý vlk ani sám nemusí vědět. Může si tak o druhém udělat téměř dokonalý obrázek včetně jeho slabin a moci. Pro použití magie je nutný dotyk. Letmý dotyk stačí pro zjištění základních informací, delší kontakt je pak potřeba pro zjištění podrobností a informací, které jsou v mysli vlka více skryté, nebo si je vlk nepamatuje tak dobře.
Druhý pozná fyzicky, když na něj magii použije – jde o pocit podobný šoku. Stejně tak se i on sám dozví něco málo o této vlčici, tedy zjistí její momentální rozpoložení a často i pochopí, že na něj použila magii – jak s touto informací naloží, to už je na něm.
Aby toho nebylo málo, kontaktem dokáže M’Raan přenést i své současné emoce na druhého vlka a zabránit tak například konfliktu, ale může přenést jen to, co v tu chvíli sama cítí. Tahle výměna je ovšem do jisté míry opět vzájemná, protože naopak ona ucítí to, co předtím cítil druhý a musí se s tím vypořádat. Emoce přenesené magií fungují stejně jako emoce přirozené. Pokud například vlka uklidní a vzápětí ho rozčílí něco dalšího, bude muset magii použít znova.
Dále se postupem času a tréninkem naučí i částečně pozdržet účinky cizích, psychicky založených magií nebo maličko zmírnit jejich dopad na sebe samou. Této schopnosti však nabude až v dospělosti.
Magie má samozřejmě i svou stinnou stránku. Prožitky jiných, které magií získá, jsou v její mysli stejně živé jako její vlastní vzpomínky a může je snadno zaměnit. Stejně tak ne vždy dokáže poznat, které myšlenky a pocity jsou skutečně její a které převzala od někoho jiného a po víc než zběžném použití magie se často musí uchylovat do samoty a ticha, aby si utřídila myšlenky a dokázala zůstat takříkajíc sama sebou.
Obrazy a špatné vzpomínky jiných ji budou také často pronásledovat ve snech a občas bude pociťovat bolesti hlavy a pocity dezorientace.

Obrázek:

Další postavy: Brisa, Charine

(Házím to sem předběžně, prosím o schválení až když už nebudu mít Kethira ve hře, M'Raan bude výměnou za něj)