Príspevky užívateľa

Pírko se mi brzy vytratilo z mysli. bylo to jen pírko. pěkné, ale takových se tu válela hromada. Každý pták občas nějaké ztratil - kdybych se o podobné věci zajímala, mohla bych si založit sbírku. Pokračovala jsem dál a...
...a pak jsem ji uviděla.
Stála ke mně zády a pojídala zajíce a... byla to ta nejkrásnější vlčice, kterou jsem kdy viděla. Srdce mi poskočilo v hrudi, když jsme vyrazila blíž, jako přitahovaná těmi silnými a neznámými pocity, které jsem v životě necítila. Mátlo mě to. "Do... dobrý den. Neruším vás?" Kam se vytratil můj obvykle tak strohý hlas bez emocí?

Dnes ne. Zítra snad také ne. Ale kdy? Bude to za týden? Bude to za měsíc? Kdy starého vlka stáří dožene a kdy už nebude mít dost sil mu vzdorovat? tady o samotě a přímo jemu do očí by se M'Raan i odvážila přiznat, že jí otec bude jednoho dne chybět stejně jako jí chyběla matka. Dnes tu však ještě byl a bylo by nerozumné nechat se unášet emocemi a oplakávat živé, místo aby žila přítomností.
Posadila jsem se, abych trochu odpočinula unaveným tlapkám. "S'Aruun?" Znala jsem jeho jméno, samozřejmě, ale kolik jsem o něm skutečně věděla? "Otče... vyprávěj mi prosím o rodině. A o Henobu." O Henobu jsem toho za ty roky slyšela poměrně víc, ale nikdy neškodilo slyšet některé věci dvakrát, a rodina... co když, až otec zevře, upadnou mí starší bratři v zapomnění? Co když propásnu příležitost a pak toho budu do konce života litovat?

Byla jsem věčně na nohou, věčně jsem se honila za nějakou činností. Tuhle to byla obhlídka území, támhle jsme si sedla a procvičovala psaní, tu jsem se zase uchýlila o samotě do lesa a rozjímala jen sama s vlastními myšlenkami. I dnes jsem byla na nohou a tentokrát jsem se pohybovala v horách. První jarní sluneční paprsky mi svítily na kožich, ale ještě pár dní potrvá, než začnou nabírat na síle. Nevadilo mi to. Měla jsem dost hustý kožich, aby mě trocha chladu netrápila. Ať už jsem plánovala cokoliv, můj původní úmysl byl odsunut do pozadí, jakmile jsem spatřila svého otce. Ačkoli bych to nahlas nepřiznala, vidět, jak stárne a chátrá před mýma očima mě bolelo. Kolik času mu ještě zbývalo, než bude následovat naši matku? Alespoň, že vyrazil ven. Dokud se pohyboval alespoň po území, mohla jsme si nalhávat, že ještě není TAK starý.
Došla jsem k němu a zastavila. "Otče," řekla jsem místo pozdravu.

---> Les na úpatí

Pohybovali jsme se o poznání pomaleji, než Aria, která vyrazila napřed. Dávala jsem po cestě pozor na oba vlky, kteří šli se mnou. Ani jeden z nich nevypadal moc dobře, a přestože si ani jeden z nich nestěžoval, ani nepožádal o pomoc, byla jsme připravená přiskočit, kdyby ji kdokoli z nich potřeboval. Celou cestu jsem mlčela. nebylo tu o čem mluvit a nebyla jsme si jistá, jestli by Everett vůbec rozptýlení v podobě rozhovoru ocenil.
Když jsme dorazili zpět, zůstala jsem po boku Evereta, pokud by s Gulášem ještě potřeboval pomoct, ale jak se zdálo, tělo teď bude předáno do Timových tlapek a mě už tedy nebylo dál potřeba. Ne tady. "Ráda bych přiložila tlapu k dílu a pomohla s hledáním," řekla jsem. "Tady nebudu moc platná, ale hory a okolí smečky znám jako své tlapy."

Irbis, hm? To by svým způsobem dávalo smysl. Hory byly plné nebezpečných koček a že by zaútočily na vlka nebylo nic neslýchaného. Přijala jsem to vysvětlení. Zdálo se být stejně dobré jako kterékoli jiné, hlavně když jsem neměla informace, které měl Hariuha. Co ho zabilo nebylo v tuhle chvíli tak důležité, jako najít Berryho a vrátit se do tábora. "Můžeme tedy doufat, že ho najdou brzy a že bude v pořádku."
Hariuha se ujal slova a já přikývla. "Zvládneme ho přepravit i ve dvou," řekla jsem. Guláš nebyl žádný velký vlk a Hariuha vypadal, že bude dost možná rád, když domů dojde po svých. Skutečně vlk se smyslem pro povinnost, když chtěl ještě pomáhat. Měl za to můj obdiv.
"Dobře tedy," řekla jsem na Everettovo rozhodnutí a opatrně tělo vzala, abych ho naložila na jeho hřbet. Pak jsme vyrazila s oběma vlky zpět. Držela jsme se u Everetta, abych mu pomohla v případě, že by se mu tělo neslo špatně nebo snad začalo z jeho hřbetu padat.

---> Starý hvozd

Ačkoli jsem se často zdržovala na území smečky, k čemu bych byla smečce užitečná, kdybych v životě nevystrčila čenich za hranice? Dnes jsem vyrazila do kotliny. Nepředpokládala jsem, že tu narazím na něco užitečného, ale jeden nikdy neví, co se mohlo stát. Na spoustu zajímavých věcí, které by se mohly smečce hodit, se dalo narazit úplnou náhodou.
vyběhla jsme po jednom z kopečků, abych se mohla po kotlině lépe rozhlédnout. Jak jsem kráčela sněhem, ucítila jsem pod tlapkou něco... co tak docela sníh nebylo. Zastavila jsem a podívala se. Hm... pírko. Docela obyčejné. Netušila jsem, co za ptáka ho tady mohlo vytrousit. Co na Norestu vůbec žilo, co by mělo takovouhle narůžovělou barvu? Zvláštní, ale nic, čím by bylo potřeba se znepokojovat. Možná ho sem zaneslo nějaké zvíře - vypadalo maličko ožužlaně. Nic důležitého. Pustila jsem to z hlavy a pokračovala v chůzi dál.

Ryumee už na mě čekala. Zjevně využila volného času k tomu, aby se najedla. Vešla jsem dovnitř a posadila se před ni. "Potkala jsem vlčici z Nihilské smečky. Jmenuje se Giuseppe, je to sestra panovníka." A moje příbuzná, ale to jsem nepovažovala za potřebné zmiňovat. nepochybovala jsem, že Ryumee ví o milagovské krvi, kolující v žilách poslední generace Nihilské dynastie. "To ona mi darovala to pírko. Co se týče mého použití magie, vysvětlila jsem jí, k čemu slouží a že jsem to dostala jako úkol a ona souhlasila. Dozvěděla jsem se díky své magii o její loajalitě k Arrakisovi." To bylo vše podstatné. Podívala jsem se na ni. Měla nějaké dotazy? Sama od sebe jsem neviděla důvod sdělovat další podrobnosti, ovšem pokud chtěla Ryumee vědět víc, neviděla jsme ani důvod jí víc nesdělit.

Nevěděla jsem, co nás čeká, když dorazíme na místo. Bála jsme se, aby se mé obavy nenaplnily, bála jsem se, že se něco stalo mému bratrovi. Možná jsem věřila v jeho schopnosti, ale byl vždycky tak... křehký. Kolikrát byl nemocný? Obavy o zdraví mé nejbližší rodiny ve mě byly hluboko zakořeněné už od smrti matky. Když jsme byli malí, brala jsem Evar'lovu křehkou konstituci spíš jako něco otravného, co mi často bránilo si s ním hrát, ale nemyslela jsem si, že by sad kdy mohla vést k jeho smrti. T se však později změnilo.
Jistě, že jsme se o něj bála i nyní. Moje obavy se ještě prohloubily, když jsme dorazili na místo a Evar'la i Roihu chyběli a Hariuha... Hariuha s sebou měl mrtvé tělo. Ghu'lasse. Podívala jsme se jinam, abych jeho mrtvé tělo neviděla. Zatraceně. Jaká to ironie. Už jednou jsme mu vystrojili pohřeb a teď... Zavrtěla jsem hlavou abych se té myšlenky zbavila. "Co se stalo?" zeptala jsem se místo toho. Prosím, ať jsou ostatní v pořádku...
Hariuha naštěstí rychle vysvětlil důvod jejich absence. Alespoň, že ti dva byli v pořádku. Takže druhý vlk taky chyběl. Podívala jsem se po Everettovi. Musel se teď cítit strašně. Nejen, že byl Guláš mrtvý, ale jeho druhý syn se pohřešoval. A přesto se vlk ujal vedení a rozdělování příkazů, ale... ale už při vyslovení jména mrtvého se jeho hlas zlomil. Tohle byla situace... Už jsem se chtěla otočit a vydat se hledat nějaký pramen, když vodu místo toho opatřila Aria. Vděčně jsem na ni kývla. Což znamenalo... což znamenalo, že já musela být užitečná jinak. Měli jsme tu mrtvé tělo a dva vlky, kteří na tom zjevně nebyli příliš dobře a i když bych se od toho, co zbylo z Guláše, nejradši držela dál, musela jsem zůstat silná. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mnou ten pohled na mrtvého mladého vlka a truchlícího otce nezamával, ale... ale nemohla jsem emocím dovolit, aby mě ovládly v situaci, kdy mě smečka potřebovala. Bylo to jen tělo. Musela jsem myslet pragmaticky a odsunout všechno ostatní stranou. Někdo ho musel dostat do tábora a někdo se musel postarat o tyhle dva vlky. Podívala jsem se na Ariu. "Nemám problém zastat cokoli." Až na to, že Aria se k tomu, aby se dotkla těla, moc neměla, a viděla jsem, že i s ní situace zamávala. Dobře, M'Raan, ty musíš být silná. "Everette, chceš abych... ho odnesla?" Pořád tu velel on, ale chtěla jsem, aby věděl, že v tom není sám, a že pokud potřebuje, můžu se o to postarat já. Nebude to pro něj žádná potupa. Nikdo to jistě neuvidí jako slabost. Vždyť by i dávalo smysl, aby právě on by ten, kdo se postará o vyčerpaného člena smečky, ne? Rozhodnutí bylo jeho.

Domluvila jsem a přesunula svůj pohled na bratra. Teď byl na řadě on a mně nezbývalo než čekat, než domluví, a otec rozhodne, jestli je s tím, co slyšel, spokojený. Řekla jsem vše správně? Nezapomněla jsem na nic důležitého? Jak bych se předvedla, kdybych to zkazila už takhle na začátku?
Pak ale domluvil i on a slova se opět ujal otec. Na okamžik jsem zalitovala, že jsem si podobně jako on něco málo nepřidala. Možná jsem měla? Možná to tak bylo správně? Nezáleželo na tom, jak dlouho jsem se na tohle připravovala a jak dobře jsem si ověřila, co všechno má přísaha obsahovat. Jak bratr domluvil, do mé mysli se plíživě vkradly pochyby. Otec nás naštěstí nenechal dlouho čekat a... prostě přísahy přijal? Bez dalšího vyjádření? Nu... asi to tak bylo správně, že? Nemohla jsem to posoudit, nebyla jsem tu, abych viděla přísahy svých starších sourozenců (a Norek tu svou stejně nakonec porušila, že?).
Dovolila jsem si na krátký okamžik pohlédnout otci do očí. "Nezklamu," slíbila jsem. Já ne. Už tak jsem zklamala matku, že jsme tu nebyla, když umírala, a nechtěla jsem opakovat chyby svého mladšího já. S'Arik v mých očích mohl vidět odhodlání. Myslela jsem svá slova vážně.
A tím... to skončilo. Tedy ne tak docela, ale prozatím skončila naše role a pozornost se přenesla jinam, na našeho bratrance a sestřenici. Dovolila jsem si se v tu chvíli otočit na bratra a věnovat mu drobný, nepatrný úsměv. Takový, který patřil jen členům rodiny, kteří my byli nejbližší. Zvládli jsme to. Je to za námi.

Dělo se toho dost a nic z toho rozhodně neznělo zrovna příznivě. Rychle se tu objevila poměrně velká část smečky a Hariuha se okamžitě chopil akce. Timothée se jal vysvětlovat, co se vlastně děje. Já jsem nic neříkala a jen jsem poslouchala. Vlci se rychle shodli na tom, jaké akce je potřeba a jak Hari vybral Evar'lu, pokývla jsme na svého bratra. "Hodně štěstí. Buďte opatrní." Možná že bych v tu chvíli ráda namítla, že bych se chtěla k pátrací skupině přidat. Ani jednoho z vlků, po kterých chtěli pátrat, jsme zas tak dobře neznala, ale vždyť stejnou pozici, jakou si zvolil Evar'la jsem zastávala i já. Až tedy a to, že zatímco já možná víc vynikala v boji než on, hlavně kvůli fyzickým předpokladům, on se už rozhodně dokázal předvést jako schopný vlk. Věřila jsem v jeho dovednosti a nepochybovala jen, že bez ohledu na to, co je v horách potká, to zvládnou. Takže jsem byla zticha. Hari věděl, co dělá. Já budu užitečná jinak a tady. Zvládnou to.
To jsem si alespoň myslela, než se ozvalo vytí. Nastražila jsem uši. To snad ne... Tázavě jsme se podívala na otce a pak na Everetta, který vyslovil mé jméno. Neváhala jsem ani na okamžik a vyrazila za ním.

Giuseppe x Daněk
Ossian x Salome
Arrakis x Darina

Nemuseli jsme čekat dlouho. Celý ten spolek, co se nahoře vybavoval, se brzy přemístil k nám a otec se ujal slova. když ně nás pokývl, oplatila jsme mu mírné pokývnutí zpátky, nic jsem ovšem neříkala. nyní mi nepříslušelo, abych mluvila. Na to přijde čas později. Nyní byl čas poslouchat. Otec začal tím běžným. To jsem poslouchala spíš ta napůl ucha a pohledem jsem klouzala po přítomných. Henob. Jednou bych se tam sama ráda podívala. Vždy mě zajímalo, odkud pochází naše kořeny a kam až sahá dlouhá historie našeho rodu. Mé místo bylo tady, na Norestu, ale možná jednoho dne...
Otec však mluvil dál a já obrátila pozornost k němu. Oddanost, soudržnost, vzdělanost... nikdy jsem neměla pochopení pro vlky, kteří se nechali zmítat vlastními emocemi. Nerozuměla jsem tomu. Mé vlastní emoce byly slabé a nebylo složité je odsunout do pozadí a jednat, jak mi radila chladná logika. Proč to nedokázali i všichni ostatní? Nebylo to nic složitého, ne snad? Ovšem nyní nebyl čas na úvahy. jak nám otec pokynul, věnovala jsme povzbudivý pohled bratrovi a pak sebevědomě vyrazila vpřed, abych předstoupila před otce.
Tak tedy... byl čas se ujmout slova. Už nějakou dobu předem jsem přemýšlela, jak svou přísahu podám. Strávila jsem pár dní tím, že jsem si sepisovala návrhy a vypilovala její znění k dokonalosti. Nehodlala jsem se před smečjkou a před svým vlastním rodem předvést tím, že v tak významný okamžik řeknu něco špatně. Její sdělení mělo být jasné a dobře jsem věděla, co měla obsahovat. Tak tedy...
Rozhlédla jsem se po přítomných. "Já, M'Raan, přísahám, že budu vždy věrná svému rodu. Budu ho reprezentovat a ctít jeho morální zásady i zákony. Nedovolím svým emocím, aby kdy převládly nad logickým úsudkem.Budu vždy ctít svobodu každého jedince a svou sílu budu využívat pouze uváženě a pro dobro všech. Budu dbát na rady starších a budu konat vždy tak, abych ctila vše, co náš rod znamená. " Mluvila jsem sebevědomě, bez sebemenších pochyb ve svém hlase. Nejen, že jsem ta slova vyslovila, myslela jsem je vážně. Do posledního detailu. Tohle byl můj slib mé smečce a mému rodu, který mě bude poutat až do smrti. "Ať jsou tedy nyní všichni přítomní svědky mých slov."

Pohybovala jsem se zrovna v okolí, když k mým uším dolehlo vytí. zastavila jsem uprostřed kroku a zaposlouchala se. Tohle neznělo jako Ryumee, ba ani můj otec, přesto však nebylo pochyb o tom, že se jedná o něco důležitého. A nebylo to daleko. Neváhala jsem o nic déle, otočila se a rozběhla se po hlase. na místě jsem byla brzy poté. Na místě byl... Timothée. Medik. Proč potřeboval medik svolávat smečku. "Co se děje?" zeptala jsem se místo pozdravu a očima jsme propátrávala okolí ve snaze přijít tomu na kloub. Timothée však brzy vysvětlil, co se děje a nejednalo se o dobré zprávy. Jeden z nás? Ohrožen čím?

Už zbýval jen poslední krok - najít Ryumee a sdělit jí, co jsem zjistila. A předat jí sojčí pírko, které jsem nyní nesla v tlamě a snažila se ho moc neoslintat - neodvažovala jsem se zamotat ho do srsti a neměla jsem jiný, lepší způsob, jak ho přepravit. Jak by se mi teď hodila taková brašna!
Dorazila jsem k noře smečky a nakoukla dovnitř. Tady jsem měla Ryumee hledat. Položila jsem pírko na zem. "Dobrý den přeji, jsem zpět s předmětem, který jsem měla přinést." A se splněným úkolem, ovšem předpokládala jsem, že k tomu bude mít Ryumee víc otázek. Bude se ptát, co jsme zjistila, nebo snad dá na mé slovo? Bude se ptát, kdo mi dovolil magii použít, bude s Pippou chtít mluvit, aby se o tom ujistila? Vlastně jsem nevěděla, ovšem neměla bych snad odpověď na jakoukoli z otázek, které mi mohla ohledně úkolu položit?

Rozumná dohoda, ano. Byla jsem s tím vcelku spokojená. Nic nebylo tak docela zadarmo, že? Ani informace, ani lepší postavení. Přesto mě v tuhle chvíli víc, než cokoli jiného, přemáhala touha zkoumat a dozvědět se. každý vlk byl v hloubi duše jiný, mysl každého poskytovala něco jiného, a zkoumat pomocí magie ostatní bylo něco, co nikdy tak docela neomrzelo, ačkoli jsem jen málokdy našla ochotný subjekt.
Giuseppe nezklamala. Její oddanost panovníkovi mě překvapila, avšak... bylo to skutečně tak překvapivé? Byl to její bratr. Její vlastní krev. bylo jen málo věcí, které bych já sama neudělala pro vlastního bratra, ačkoli moje loajalita té její zdaleka nedosahovala. ba dozvěděla jsem se i další informace a s každou z nich má úcta k této mladé vlčici jen vzrostla. Vskutku zajímavé osobnost, ta mladá Pippa. A kdo byl ten tajemný vlk, jehož tvář se v její mysli zableskla? Prohlížela jsem si ho zamyšleně, jako jsem se snažila onu záhadu rozluštit. Bála se ho snad Pippa? Ublížil jí? Co jiného by mohly její zmatené pocity znamenat? Nerozuměla jsem jim. Byla to nervozita? Ale nervozita se pojila hlavně se strachem, není-liž pravda?
Zamyšlený pohled jsme vlčici udělila i poté, co bylo spojení přerušeno, avšak nezeptala jsem se. Nebudu se ptát na nic, co jsme v její mysli viděla. To by bylo krajně neslušné. "To zajisté," souhlasila jsem a pak jsem před ní mírně sklonila hlavu. "Děkuji." Za svolení i za drobné pírko. "Váš vzkaz vyřídím. Vyřiďte prosím i vy ty mé pozdravy vaší ctěné rodině." A po rozloučení jsem se i já vydala vlastní cestou - zpět domů.