Mar je vesměs stejná jako každé jiné vlče. Hravá, naivní, většinu času tak hyperaktivní, až může být otravná. Jejím hlavním povahovým rysem bude pravděpodobně radost. Tu jí nic a nikdo nedokáže sebrat, a pokud už, tak rozhodně ne na dlouho. Je taky poměrně bezstarostná, takže ji ani zatím ne zrovna růžové dětství nemůže rozhodit. Naivita jí zaručuje, že by i k vrahovi jejích blízkých s radostí běžela.
Dále jí do vínku byla dána zvědavost. Nu, opět jako většině malých vlčátek. Zkoumá, leze, kam nemá, přičichla by si i k jedu. Je nebojácná, jakoby ji nic nemohlo porazit. Nijak silná ani šikovná ovšem není, takže kdyby na nějaký ten fyzický boj došlo, rozhodně by nebyla tou odcházející jako vítěz. Spíš by se s bolavým kňučením odplazila kamsi do nory… na několik málo minut, než by s nově nabytou radostí vyskákala zase zpátky ven.
Poslední její vlastností, kterou třeba zmínit, poněkud kontraindikující zbytek jejích povahových rysů, je strach. Ač to tak na první pohled asi nevypadá, její minulost v ní zanechala nějaké to trauma, a tak v rádoby náhodných momentech náhle s kňučením uteče.

Jak se tahle malá vlčka vůbec dostala do Norestu, to je jednou velkou záhadou. Malá je ve věku, kdy by ještě dlouho měla žít společně se svými rodiči a sourozenci, byť už k přežití nepotřebuje mateřské mléko.
Legenda praví, že se jako jediné vlče narodila jednomu páru kdesi za horizontem. Onen pár žil v ne zrovna hezké části lesa, rozbité všemi možnými lidskými silami. Odpadků se po lese povalovalo také mnoho, mimo jiné i lidský šátek červené barvy, který jednou její matka donesla do nory a který od té doby Mar nosí na krku.
Polovina stromů pokácena, tráva žlutá, čisté vody nevidět. Snad i to přispělo k tvorbě její magie, nepříjemného jedu. Ono je s podivem, že i samotná zvěř, kterými se její malinká rodinka živila, nebyla jedovatá. A ona možná byla, neboť brzy stála oba dospělé vlky život. Či to bylo skutečně zvěří, lidskou puškou či přirozenými silami, to už se nedozvíme. Omara totiž neví, ví jen, že se jednoho dne ani jeden z jejích rodičů nevrátil.
A tak se po několika hodinách hladovění malé vlčí mládě sebralo a vydalo se na výzvědy. Těžko říct, čím se po cestě živilo, snad pozůstatky z lovů ostatních zvířat, každopádně se pomalu dobatolilo až sem.

> Modrá srst v jejím kožichu pořád slabě září, jako špatně svítící lampička.
> Červený šátek

Jedy

Jako mládě to ještě neví, ale v budoucnu dokáže zjedovatět jakýkoliv organický materiál včetně žijících živočichů. Takový jed nikomu nijak těžce neublíží, ale i tak dokáže nadělat pěknou paseku v podobě bolavého břicha, zvracení či motání hlavy.
Prvním náznakem její magie je, že i ona sama je vlastně jedovatá. Zjistí to každý, kdo se jí uváží kousnout či dokonce pokusit sežrat. Ona sama je také jediná, jehož jedovatost magie udržuje přirozeně a zcela beze snahy. Onu snahu však bude muset využít na zjedovatění čehokoliv jiného, zároveň v ničem nedokáže jed udržet příliš dlouho - alespoň v začátcích.
Omezením její magie je to, že jedovatý předmět není vůbec těžké poznat. Stejně jako Mar samotná, i předmět s jedem bude protkán modrými linkami. Jak už bylo řečeno, jed poměrně snadno vyprchá. Kdo by však nechtěl čekat, fungují také skoro všechny běžné protijedy i léčitelská magie.