Príspevky užívateľa

Omara se procházela v okolí mostu a zkoumala zdejší terén. Nebylo to tak, že by něco ztratila či z jiného důvodu hledala, spíš to byla další z jejích obhlídek po území její nové smečky. Zkrátka se tu nechtěla v budoucnu ztratit. A tak se procházela, čmuchala, vylezla na most a už už se chystala slézt dolů, dokonce slezla na schody, když její pozornost upoutala středně velká, avšak poměrně úzká štěrbina. Nevypadala jako jiné praskliny, sotva na nataženou tlapku dlouhé. Tato vypadala, jakože za ní něco je. A to něco bylo nutné prozkoumat.
Mladá černá vlčice se štěrbinou protáhla, a co nevidí, ůkryt! Bohužel nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále, takže jí buď nedošlo, že tohle může být něčí soukromé místo, nebo jí to bylo zkrátka jedno. Vydala se tedy na průzkum po obvodu. Její pozornost brzo upoutaly pruhlubiny s bylinkami. Omara si ke každé přičichla, nějakou dokonce zkusila vzít do úst, aby ji následně se zkřivenou tvářičkou vyplivla - asi byla hořká nebo tak něco. A tak to tam všechno zkoumala a zadělávala si tak na stále větší problém.

"Aha." Pověděla zaraženě, nevědě, co si o tom celém vlastně myslet. Jí nikdy nenapadlo zkusit ochutnat vlka. I kdyby někdy někde viděla nějakou jeho mrtvolu, nikdy neměla dostatečný hlad na to, aby pozřela svůj vlastní druh. Nebyla přece jen tak ledajaký kanibal! "Ty pocházíš z fakt zvláštního rodu, víš to? Máš vílí křídla, při pohřbech jíte mrtvé..." Zadívala se na Majdalenku pak. Myslela to upřímně, avšak ne nijak zle. Upřímně, ale s nejvyšším možným respektem, tak.
Jakmile dopovídala, zarazila se. "Ty pláčeš?" Zadívala se na druhou vlčici podezřívavě. Nechápala, proč by teď plakala. "Neplakej, namočíš se. A pak ti bude zima." To dávalo smysl, bylo totiž mínus bůh ví, kolik stupňů pod nulou. Mínus hodně, jo. A upřímně, Omara taky absolutně netušila, jak uklidnit takového plačícího vlka, tak na to šla logikou. Jakmile to vypadalo, žese starší vlčice rozpovídá, zvedla hlavu. "Co? Co? No tak povídej, hlavu ti za to neukousnu!" Vyzvídala. Nesnášela, když si někdo rozmyslel větu uprostřed toho, co ji povídal. Jak se má pak člověk dozvědět všechen čaj světa, když jí vlci nechtějí ani pořádně povědět, jak šel jejich den!
"Kde? Co?" Vyjekla, když ji Majda navedla na jedno konkrétní místo. Netrvalo dlouho a i ona si ho všimla. "A jo!" Vypískla vesele a přesunula se o kousek dál před sebe, na místo, ze kterého trčelo vrabčí hnízdo, napůl zapadlé sněhem. Chvíli hrabala, než se konečně dostala k odměně. Ptáčci. Dva. Byli malí a vyhublí, ale to Omaře v tuto chvíli hrálo spíš do karet. Kvůli svému zbídačenému stavu byli také mrtví, ale sníh je dobře zakonzervoval, takže na mršiny byli vlastně v dobrém stavu. "Podívej, jeden pro každého!" Hlásila vesele starší vlčici a už už jí jednoho nesla v zubech. Na druhém pak začala sama hodovat.

Vypískla, když se jí mladší vlčice zakousla do ocasu. Nebylo to však bolestí, jako spíš udivením. Dalo se sice čekat, že když kousne ona ji, bude jí to oplaceno, Omarka však, alespoň zatím, nebyla zrovna nejostřejší tužkou v penále. A tak byla upřímně překvapena. "Au!" Zasmála se. Jak už bylo řečeno, vůbec to nebolelo - možná malinko - přesto po černé vlčce musela štěknout.
"Za tebou? Rozkaz!" Omara se rozhodla vzít Miriam za slovo. A jak řekla, tak udělala, postavila se přímo druhé vlčici za ohon, skoro se ho dotýkala. Kdo by se teď postavil před Miriam, viděl by ji osvícenou modrými světýlky z Omařina kožíšku. Vlastně by to byl moc hezký pohled, černá vlčí silueta, kterou od ostatní tmy oddělovala jen aura modrého světla.
Měla jsem pravdu. Má bráchu. Pokývala hlavou a na chvíli se zamyslela nad tím, jak samanikoho nemá a jak by byla šťastná, kdyby byla v Miriamině situaci. Rychle tyto žárlivé myšlenky však setřásla a rozhodla se soustředit na přítomnost. "Šilmou? Kdo to je? Tu ještě neznám." Naklonila hlavu na stranu. "Já za tím jen s tebou a Nirixem, ale tu Šilmu musím určitě poznat. I tvoje rodiče, teda mamku. A brášku!" Přikývla.

Ze srdce se zasmála. "To víš že to potřebuješ. Každý to potřebuje, je to totiž lahůdka." Prohlásila a poté se zkoumavě zadívala na svou malou kamarádku. Na kamarádku, která se právě kroutila jako paragraf. "No, tak nějak," Zašklebila se nakonec a taky se začala podobným způsobem vlnit. A tak tam stály, dvě mladé vlčice, a vlnily se jako ryby. A u toho se nezapomněly náležité zubit, tedy alespoň Omarka.
Nad Miriaminým škádlivým úšklebkem modročerná vlčice jen protočila očima. "No tak jsi výš, to je toho." Prohodila otráveně, pak se ale i ona vžila do role. "Teda, chtěla jsem říct... smím prosit, má paní?" Uklonila se mladší vlčici vesele a škádlivě ji kousla do ouška. "Tvá otrokyně je připravena splnit tvé každé přání!" Vypískla poté.
"No to nevím. Zatím jsem tu moc vlků nepotkala, upřímně. Já nevím, máš ze mě respekt?" Zeptala se černošedé vlčice a jelikož veselý úšklebek z její tváře zmizel, patrně to myslela upřímně. "Vlastně jsi první, s kým tady nějakou delší dobu mluvím. Kromě Nirixe samozřejmě. Okřídlence." Mladé vlčici zacukaly koutky, když onu přezdívku vyslovila. Líbila se jí. Nevěděla, jestli by se její pan bratr neurazil, kdyby to byl slyšel, ale nyní se v okolí naštěstí nenacházel, tak si o něm mohla říkat, co chtěla.
Zmateně se na ní zadívala. "O popravcích a věštci jsem taky slyšela, ale nevím.Možná jsou oni to zástupci? Kdo ví, musím se na to Nirixe někdy zeptat. Nebo se ty zeptej mamky a dej mi vědět, jo? To bude asi jednodušší, tvoje mamka na tebe má určitě dost času. Nirix mi říkal, že na mě moc času mít nebude." Navrhla Miriam. "Tak jo!" Vypískla poté na vlččina slova o pomoci. To se jí líbilo, teď už byly tým. Teď už byly na Nirixe dvě.

"Aha, zajímavé." Omara se zamyslela. Jak je možné, že o tom každý věděl? To to každý někdy ochutnal a vyzkoušel si na vlastní kůži ty účinky? A jelikož Omara měla co na srdci, to na jazyku, musela se na to hned také zeptat. "Takže tvá celá smečka někdy měla vlčí maso?" Vypadlo z ní rychleji, než bys řekl švec. Chuděrka Majdalenka skoro ani nestačila domluvit, a už musela odpovídat na další otázku.
Zadívala se na svou starší společnici s tázavým pohledem v očích. Co, jestli mám? Smečku? Ne, nemám." Odpověděla a najednou posmutněla, protože si vzpomněla na Roižána a jeho náhlé odmítnutí. "A nikdy jsem ani neměla, myslím. Nevím, své rodiče si skoro ani nepamatuju. Kdybys je přede mě postavila, nepoznám je. Pamatuju si jen ukolébavku, kterou mi maminka zpívávala, když jsem byla ještě malá." Pokrčila rameny. Ta ukolébavka byla skutečně jediná vzpomínka, která jí zbyla na její rané dětství. A veškerý její další život se odehrával tady, v Norestu a bez rodičů. "A jaký je Ainet, to taky nevím. Pamatuju si jen, že tam byla celkem zima, ale už bylo jaro. Bylo tam hezky, ale já musela jít hledat... no... rodiče." Náhle se zarazila. Vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, že kvůli Roihuovi i přestala hledat své pravé rodiče. To všechno jen proto, aby ji starší vlk později nechal napospas světu.
Na její další popichování se Omara jen zašklebila a nijak to dále nekomentovala. Co však komentovala byl Majdalenčin smích, když se vlčice dozvěděla, že by snad měla být býložravá. Na to se také rozesmála, jakoby to vůbec, ale vůbec nemyslela vážně. "Zkažené ovoce? No fůj!" Nakrčila nosík. Ještě si pamatovala, jak tehdy jednou ochutnala zkažené jablko. Nechutná to vzpomínka. Jestli Majdě chutnají zkažená jablka, ony výrustky ze smrčků jistě budou také pěkně nechutné.
Ani na to nemyslela a už už jí Majdalenka pobízela, ať se pustí do lovu. A Omara, hladová jako pravý vlk, na nic nečekala a jala se hrabání. Nečekala, jestli si nějakého hnízda všimne pouhým okem, prostě začala zběsile hrabat a zcela zbytně plýtvat energií. Jedno hnízdečko se nacházelo pouhých pár metrů před ní, ale ona byla tak zabraná do hrabání, že si ho ani nevšimla. Nu, snad bude mít Majdalenka více rozumu.

'To teda je. Nechtěl to potkat. Já jsem je jednou viděla, z dálky, a to bohatě stačilo." Přikývla tónem, jako by snědla všechnu moudrost světa. Po chvíli se ale opětovně usmála. "Ryby? Ne, ryby nejsou vůbec děsivé. Možná z blízka, ale jinak jsou malé a neškodné. A chutné." Omara s oblízla tesáky při vzpomínce na poslední rybu, kterou měla. "Jsou to taková slizká zvířata žijící ve vodě. Nemají tlapy ani nohy, zato mají ploutve - to jsou takové výrostky na těle, kterými mohou hýbat, ale moc to nedělá. Myslím, že se pohybují hlavně pomocí ocasu, tak divně se kroutí, chápeš." Vysvětlovala. "Všimla jsem si, že tady kolem hranic protéká řeka. Někdy, až nebude voda celá zamrzlá, ti je ukážu, platí?" Navrhla mladší vlčici.
Rozvžně pokývala hlavou. "Novic? To je myslím post prostě pro vlčata, pokud si dobře pamatuju." Odpověděla. "Jsi výš postavená než já jako deviant - já jsem postavená nejníž, protože jsem ve smečce nová - ale níž než všechny ostatní posty. Ale máš pravdu, táta mesiáš - i když bývalý - ti jistě ve smečce dává nějaký respekt. A vlastně, co tvoje máma? Předpokládám, že ona mesiášem nebyla, jinak by jím zůstala do teď. Ale snad byla alespoň jeho zástupkyní, ne|? Jak se tomu tady říká,.." Zamyslela se. Ať se ale snažila, jak se snažila, nemohla tomu přijít na kloub. "Kněz? Biskup? Nebo... no prostě zástupce, určitě chápeš, co myslí." Zasmála se nakonec.
"Díky." Prohodila jen na poznámku o hlase, Byla ráda, že zní jako Hati. I když ho nikdy zpívat neslyšela, to, že zní jako nejmocnější bůh tohoto světa - i když v něj ještě plně nevěřila - byla jistě dobrá věc. "Dobrý nápad, až tu budu bydlet trochu déle, zeptám se ho, jestli třeba neuspořádá nějaké zasedání." Pokývala hlavou.

"Ach tak." Hlesla jenom a pokývala hlavou, asi jakože teda rozumí. "Mně na tom nic nadpozemského nepřijde, ale pokud říkáš... ty už jsi vlčí maso někdy měla? Nebo tví rodiče, že tě tohle o tom naučili?" Zeptala se se zájmem, hopsajíc ze závěje do závěje. O chvilku později se zašklebila na poznámku, že to pochopí, až bude starší. "Jak moc starší? Úplně stará? Jako ty?" Vrátila Majdě nejapnou poznámku.
Pokývala hlavou. Taky je mi s tebou dobře, pokud mi zrovna neříkáš, že něco pochopím, až budu dospělá." Uchechtla se a pokračovala dál. "A co jím? Nu, nejsem zrovna vybíravá." To, že předtím odmítla jíst šišky, jehličí a houby, to se jistě do vybíravosti nepočítalo. Sby taky jo, vždyť to nebyla potrava pro vlky, ale pro nějaké housenky! "To, co jí takový průměrný vlk. Hlavně maso, ale když někdy narazím na nějaké bobule - jahody, maliny, borůvky - taky si dám. Ty ale teď v zimním období nejsou, takže se musím zaměřit na to maso." Pousmála se. "A co jíš ty? Neříkej, že jsi býložravá!" Zasmálase vlastnímu vtípku. Býložravý vlk, absurdní.

Vlci: Nirix, A'Kaza, Alaric
Vlčice: Silmä, Majdalenka, Deetrah

Na své obhlídce terénem své nově smečky Omara časem musela zamířit i do lunaparku. Brodila se sněhem, občas vyskočila, aby ho ze sebe setřásla. Bylo poměrně brzo, setmělo se teprve před chvílí, takže ani neočekávala, že by tu na někoho narazila. Ale na tom nezáleželo, ráda sice poznávala nové vlky - kor teď, kdž věděla, že jí neublíží - ale prozkoumat území bylo také důležité.
Nutno říci, že Omaře smečkování zřejmě prospívalo. Sice byla pořád tak malá a vyhublá, alespoň ale už nebyla špinavá. Také vypadala o mnoho šťastnější. Nyní si s údivem prohlížela všechno, co lunapark nabízel. Svítící kožíšek sloužil jako perfektní lampička.Labutě, zaseknuté ve zmrzlé vodě, velké ruské kolo, houpačky. Všechno možné a Omara se toho nemohla nabažit. Byla tak zaujatá prozkoumáváním a šmejděním, že si skoro ani nevšimla, když narazila na pachovou stopu. Došlo jí to až v posledním momentu, kdy se zarazila a zadívala se do dálky. Tak. Dál už nesmím. Bylo to poprvé, co narazila na hranice. Upřímně, posmutněla z toho. Možná území její smečky nakonec nebylo tak velké. A ona tak moc chtěla hranici překročit. Na této straně města to za hranicemi ještě neznala, ale moc dobře už věděla, že nesmí.

"Aha, to mě moc mrzí." Potřásla hlavou Omara na znamení, že jí je jejího tatínka asi fakt moc líto. No jo, takhle maličká.. nedivím se, že jí máma nechtěla nic říct, věci o smrti nebývají hezké. Proběhlo jí hlavou a ona se smutně usmála. Její máma ji jistě musela mít moc ráda, že ji před takovými fakty ušetřila.
Vlččina další slova pro ni však byla jako ledová sprcha. Na chvíli zmlkla, jakoby nemohla najít řeč, až nakonec z ní něco málo vylezlo. "Co jsem udělala špatně?" Špitla a i ona sklonila hlavu. Fakt nevěděla, co by bylo nefér na tom, že má teď konečně bratra. Vždyť nikdy nikoho neměla! Jediný, kdo se jí kdy chtěl ujmout, ji nakonec stejně opustil. Miriam měla celou rodinu, i když jí táta umřel, měla ještě milující mámu a jistě i nějaké bratry a sestry. Jestli si tady měl někdo stěžovat, že je život nefér, byla to Omara.
Jakmile se však vlčice uklidnila a začala se vyptávat na zvířata, rychle jí to odpustila i Mája. Byla holt ještě taková splachovací. "Víš, jak vypadá prase? To je takové celkem velké zvíře, růžové, s rypákem. Kanec je takové větší prase s tesáky. Spodními a fakt dlouhými. A medvěd, no...medvěd je vlastně takový hezký. Když se na něj díváš z dálky. Ale z blízka je velice nebezpečný. Je to obrovské chlupaté hnědé zvíře, které umí stát na zadních - a tím je ještě větší - má dlouhé drápy a hubu plnou ostrých zubů. Připomíná mi trochu nás, jen... no... větší a chlupatější. Ale v zimě prý spí, což je dobré. Alespoň nejsme v nebezpečí." Pronesla tónem, o kterém si jistě myslela, že bude pro malé vlče strašidelný. Nechtěla ji však nijak vyděsit, jako spíš varovat. "A když znáš jen bažanty, ryby a králíky... to neznáš ani ryby?" Vykulila pak oči. Ona už ve vlččině věku tedy byla o mnoho vzdělanější, ale možná to bylo tím, že ona nevyrůstala v bezpečí opuštěného města.
"Fakt? No to teda musíš být ta vyvolená, protože jako vlče jistě vysoko postavená nejsi." Uznale pokývala hlavou, nevšímajíc si Miriamina kyselého tónu. Ten se naštěstí brzo změnil v milejší, jakmile dozpívala. "Fakt zním jako Hati?" Zeptala se, očividně poctěná. "A jistě, jistě že můžeme zazpívat pro celé město. Třeba až se někdy uvidíme s celou smečkou na nějakém významném setkání. Setkává se tvoje - teda vlastně naše - smečka občas?" Položila vlčeti další dotaz. Sice byla mladší, ale o Kultu jistě věděla více, než Omara. Ona koneckonců nevěděla, k čemu to vlastně upisuje svůj život, když se ke Kultu přidávala.

Chvíli jen tak poslouchala a ani nedutala, snad aby nenarušila konverzaci výše postavených. A nebo stejně postavených, ke konci se totiž začali připojovat i ostatní devianti. A v tu chvíli něco přistálo na jejím malém mozečku i jí. "Myslím, že je správné, aby zdraví vlci byli spolu. Zima je letos fakt krutá a možná bude hůr. To znamená, že najít jeden hromadný pelech, kdy se budeme moci zahříat svými těly, mi přijde jako dobrý nápad. Kdybychom se rozdělili jenom do dvojich, myslím, že bychom mohli dokonce umrznout, zvlášť ti menší z nás." Rozhlédla se po továrně, patrně hledajíc vlčata. Ostatně i ona se rozhodně řadila mezi ty menší, tím, jak byla podvyživená, její zdravý vývoj se už dávno zpomalil a ve výsledku sama ještě působila jako vlče. "U pelechu pro nemocné nemůžeme použít výhodu hřání se navzájem, ale musíme ho rozhodně dobře vystlat, alespoň něco. Jednou mi někdo říkal, že když jsme nemocní, máme pokaženou jakousi imunitu, kvůli které pak snadněji chytáme další nemoci. Takže aby někdo k nějaké rýmě nedostal třeba ještě chřipku a ve výsledku neumřel." Tak. V léčitelství nikdy moc dobrá nebyla, ale tohle si zhruba pamatovala. Jakmile dokončila svlj zdlouhavý monolog, opět se však odmlčela, neboť se začala řešit taktika lovu. Lovu, kterého se beztak nesměla zúčastnit.

Pokývala hlavou. "Bývalého mesiáše? Co se s ním stalo?"Byla překvapená, že si někdo takto cenil svého otce. Možná proto, že sama žádného neměla. Ach, jak by si přála moci být hrdá na svého tátu. Nu, co. Teď má alespoň bráchu, kterým se může pyšnit. "Mně říkal Nirix, že je teď něco jako můj bratr. Takže já jsem vlastně sestra mesiáše současného." Zazubila se na vlčku, nemajíc tušení, že Nirix je přesně ten, kterého vlče nemá v lásce.
"Vidíš, já bych zase chtěla nemoct být vidět ve tmě. Hvězdičky jsou fajn, ale když jsem ještě žila sama, bylo to docea nebezpečné. Hlavně v noci, kdy se lesem potulovala všelijaká zvířata. Víš, já jsem docela malá a ulovím dotva krysu nebo zajíce, nad takovým medvědem nebo kancem bych neměla šanci. A přesně ti medvědi nebo kanci mě na území vždy viděli." Potřásla smutně hlavou. "Naštěstí už je to za mnou. Když jsme u toho, jsou tady ve městě taky medvědi a kanci? S tím, že se teď mám pohybovat venku hlavně v noci, a tedy je hůř uvidím, no... prostě bych nerada na nějakého narazila." Ušklíbla se a s očekáváním se zadívala na druhou včici, očividně doufajíc, že odpivěď bude záporná.
Nad dalšími slovy vlčete jen povytáhla obočí. "Hati ti zpívá v hlavě? V mojí hlavě je teda věčně ticho, slyším jenom své myšlenky." Vykulila oči. Ke zpívání se nicméně nechala přemluvit poměrně jednoduše. "Neslyšela jsi mě zpívat? Však jsi se ke konci přidala!" Štěkla, ne však nějak nepřátelsky. "Ale dobře, zazpívám ti to tedy ještě jednou." A jak řekla, tak i udělala, nadechla se a dala se do zpívání. Zpívala dobré dvě minuty, než melodii zdárně dovedla do konce. |Možná občas popletla nějakou notu, ale jinak zhruba zkopírovala to, co zpívala předtím.
Zamračila se. "Takže myslíš Nirixe." Potřásla hlavou, zjevně nespokojena. "Jak to myslíš, přičmoudlej? Já ho poprvé viděla asi před rokem a už tehdy se mi líbil. No a teď, teď... přivedl mě do smečky a tak. A řekl mi, že bude můj bratr a bude tu pro mě, kdykoliv bych něco potřebovala. Zajímá se o mě, jo. Určitě se o mě zajímá." Troufla si odporovat vlčici. V jejích očích byl Nirix fakt ten nejvíc kůl vlk v Norestu.

Jako princezna teda moc nevypadala, to je nutné říci. Byla celá špinavá, srst slepenou do malých dredů, volně jí trčících z kožíšku. Taky byla trochu zasněžená, což blokovalo zářivé světlo, světélkující v jejím kožichu. MInimálně v noci jako hvězdička ale zářila, to ano. A oslovení princeznou ji jistě velice potěšilo, tak jí totiž ještě nikdo nikdy neřekl. "Ano! Jsem princezna!" Vypískla vesele, ale pokud měla Majdalenka alespoň trochu sociálního cítění, jistě jí došlo, že to Omarka nemyslí vážně.
"Nebojí. Žádnou rodinu totiž nemám, a smečku taky ne." Zavrtěla hlavou a zdálo se, že trchu posmutněla. Mno jo, ona princezna zní o něco lépe než sirotek a ještě k tomu bezdomovec, že.
Se zaujetím se na ní zadívala. "Posvátné? Čím je tak speciální?" Pro ni bylo maso jako maso. Svého kamaráda by nesežrala, ale na někom cizím, jehož mršinu by třeba našla... na tom by jí zas tak nezáleželo. "Tak jako tak, tahle zima určitě je výjimečným momentem. Je mimořádně krutá, už jsem zažila jednu, ale ta nebyla vůbec tak zlá jako tahle! Přežila jsem ji ještě jako vlče, tuhle by mé předroční já rozhodně nezvládlo. Vždyť jsem ani neuměla lovit!" Vypískla, až skoro uraženě. A nad dalšími Majdinými slovy se jen zašklebila. Jako správné puberťačce jí rozhodně nebylo příjemné, když o ní někdo mluvil jako o někom roztomilém. "Nejsem roztomilá! To se říká vlčatům, já už jsem skoro dospělá!" Zavrčela. Nezněla nijak nepřátelsky, tentokrát spíš fakt uraženě.
"Houby?" Vykulila Mája oči. "Ne, ty taky nejím. Jednou jsem to totiž zkusila a pak mi po tom bylo tuze špatně." Zavrtěla hlavou. Na vlččinu pobídku o tom, ať jde za ní, nicméně přikývla. Třeba při tom najdou něco k jídlu. "Hmm... a co bys o mně chtěla vědět?" Zeptala se hned.

Zřejmě si nevšimla Rufusova chladného tónu. Byla ráda, že jí neodporuje, a že jí tahle výmluva prošla. Nebyla ráda, když si musela dlouho něco vymýšlet, nebyla v tom totiž vůbec dobrá. Většinou druhý vlk prokoukl, že lže, ještě než si vůbec vymyslela konec svého příběhu.
Jeho další slova ji však velice nadchla. "Tys tu bydlel?" Zeptala se. Bylo to tak, zřejmě byla jako všechna ta ostatní vlčata, nad kterými Rufus nyní přemýšlel. Dívala se na něj nyní kromě zvědavosti také trochu kriticky, jakoby bylo v její režii kontrolovat krásu obydlí, ve kterých vlkové skládají hlavu. "Nu, máš pravdu, mezi zdmi nefouká vítr - tedy pokud jsou celé - a stropy tě zase uchrání od deště. Pokud si sem vlk donese trochu suché trávy na pelech, může to tady být vlastně docela útulné." Zakončila nakonec své hodnocení a opět se zvědavě zadívala na vlka. "No tak povídej, jaké to bylo tu bydlet? A proč jsi tady teď? Z nostalgie?" Vyzvídala.

Rok se s rokem sešel a Omara se opět nacházela na jednom z nejchladnějších a nejseverněji posazeních míst v Norestu. Odsud minulou zimu na toto krásné území přišla a nyní se tu opět brodila sněhem. O něco vyšší, ale pořád stejně podvaživená a neupravená. Kožíšek slepený do nehezkých dredů, v tuto chvíli celý zasněžený tak, že skoro nebylo vidět její barevné, světélkující znaky.
Najednou ji do čumáku udeřil nějaký pach. Omara zvedla hlavu a zavětřila. Tento pach ještě neznala, ale hodlala poznat. Ve sněhové vánici, uprostřed které se právě nacházela, nebylo vůbec snadné ho lokalizovat, nakonec se však vydala směrem na sever, doufajíc, že přesně to je to, odkud pach pochází. A měla štěstí, neboť po chvíli se před ní začal rýsovat jakýsi obrys. Když se opatrně probrodila ještě blíže, sotva na pár metrů od onoho stvoření, dokázala i poznat, že se jedná o vlka. "Ahoj!" Zavolala za ní, pokud si jí vlčice dříve nevšimla. "Kam se brodíš v téhle zimě? Jsi snad jedna z Přízračných?" Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala si vlččin pach mezi Přízračné zařadit. A to se kolem nich potulovala skoro celý svůj život. "Já jsem Omara, a ty?" Dodala po chvíli.