Príspevky užívateľa

Bylo nutno říci, že se notně vylekala, když k ní najednou doběhl černý stín a začal žvatlat něco o hvězdičkách. Onen úlek se projevoval tak, že vypískla a uskočila. V zápští se však zklidnila, neboť ve tmě začala rozeznávat vlččiny oči a světlejší znaky na čumáku. "Ježiš! Vylekala jsi mě!" Pokračovala už podstatně méně vyděšeným hlasem. "Já jsem Omara. A ty?" Zeptala se a zavrtěla ocasem na znamení přátelství. "Jo a to světlo - hvězdičky, jak ty tomu říkáš - mám v kožíšku už od narození. Takže asi od Hatiho." Nu, musela uznat, že slovo Hati jí ještě moc dobře nešlo přes čumák. Nebyla v Kultu tak dlouho, aby sdílela ten fanatický pohled na svět, že Hati je bůh všeho, může za všechno a každého vlka stvoří. Snažila se, to ano, ale bylo pro ni těžké najednou změnit všechna její přesvědčení.
"Nejsem tady dlouho. Vlastně, tohle je má pátá noc tady." Pousmála se. Její oči si teprve přivykaly na tmu a mozek na spaní ve dne a fungování v noci. "Teprve obhlížím území a přišla jsem sem, abych se tu trochu porozhlédla. Pak mě ale přemohls únava, proto jsem si zpívala tu ukolébavku. Je to jedna z mála vzpomínek, co mám na své rodiče, tahle melodie." Pousmála se po chvíli. "A mám zhruba rok a půl. A ty? Taky nevypadáš nijak, no, velce." Zašklebila se na vlčici, která byla snad ještě menší než ona sama. No ano, bylo to vskutku ještě vlče. "Kterej je okřídlenec, mimochodem?" Uchechtla se nad tou přezdívkou.

Omara přikývla. "Rufus." Zopakovala po vlkovi a jakoby jméno převalovala po jazyku. Zajímavé jméno, takové drsné. Proběhlo jí hlavou a ona se ušklíbla. "Co tu dělám?" Opět papouškovala vlka. "Um... no..." Přece nepřizná, že si tu hraje, no né. Je už velká vlčice a ty si nehrají. A tak přemýšlela, co říct. Dlouho přemýšlela. Nakonec z ní vypadlo něco, co sama považovala za nejvyspělejší možnou odpověď "Zkoumám terén." Pokývala hlavou důležitě. Na jeho poslední větu jen povytáhla obočí. "Vždycky jsem sama. Nikdy jsi neviděl samotného vlka? Vím, že se mnoho z nás shlukuje do smeček, ale... já ne." Jak domluvila, vzpomněla si přitom, jak se neúspěšně pokusila přidat k přízračným. Píchlo i to u srdce. Usoudila ale, že před cizím vlkem musí být statečná, a tak nic neřekla.

Drobnou, vyhublou vlčici prozkoumávání území její nové smečky dovedlo až do knihovny. Tedy, knihovny. Ona Omara vlastně vůbec nevěděla, co je to knihovna. Věděla jen, že je tímto místem maximálně fascinovaná. Přestože to na místě páchlo plísní, patrně ze všech těch už dlouho nepoužívaných knih, a několika otvory ve stropě na zem padal sníh, nebylo to tedy moc dobré místo pro delší pobyt, Omaře se tu moc líbilo. A tak vlezla pod jednu z laviček a začala pomalu usínat. Sama pro sebe si pobrukovala jakousi ukolébavku, patrně jednu z mála vzpomínek, co jí zbyly na její už dávno ztracené rodiče. Už téměř spala, když se k jejímu hlasu náhle přidal další, snad ještě tenčí a víc štěněcí, než její vlastní. Omara se pokusila postavit a praštila tak hlavou do lavičky, na kterou v tom šoku úplně zapomněla. Potupně vylezla z pod ní a rozhlédla se kolem sebe. Ale ať koukala, jak koukala, nikoho kolem sebe neviděla. "Haló? Je tu někdo?" Zavolala do tmy.

"Majdalenka? To je hezké jméno!" Vypískla vesele. Skutečně se jí líbilo, bylo takové roztomilé. Většina vlků neměla zrovna roztomilá jména, když už, tak třeba ušlechtilá, ale Majdalenka bylo takové... no, sladké.
"Omara z..." Zarazila se. Odkud vlastně pocházela? Rozhodně to nebylo z nikama. Chvíli přemýšlela, aby nakonec vypískla vlastně první věc, co se v její malé hlavičce urodila. "Omara z Ainetu!" Tak a bylo to. Právě zem, ze které pocházela, pojmenovala Ainet. Jak se ona zem ve skutečnosti jmenovala, to netušila, neboť byla ještě strašně maličká, když ji opustila a vydala se do Norestu. Pro naše účely se ale nyní jmenovala Ainet.
Zavrtěla hlavou. "Nikam nespěchám. Teda, možná trochu. Už jsem strašně dlouho nejedla a nerada bych umřela hlady. Nebo zimou." S pochybnostmi v očích se zadívala na svůj kožišek, celý slepený, obklopující její vyhublé tělo. "Ale běžela jsem, protože jsem už dlouho nenarazila na živou duši, víš. Tak jsem tě chtěla poznat. Doufám tedy, že mě nesežereš." Když jsme u toho žraní, nemohla nezaslehnout Majdalenčinu poznámku o jehličí. Na to se ošklivě zašklebila. "Jehličí? Jsem snad srnka? Nene, fujky." Prskla. "Já jím maso... občas nějaké bobulky a tak, ale jehličí ne." Informovala starší vlčici.

Omara, mladá a dosti vyhublá vlčice, zrovna pospávala v jednom z úkrytů, když zaslechla vytí mesiáše. Byla nejnovější členkou smečky, po svém celém životě jako tulačka, a tak nebyla na tento způsob svolávání zvyklá, něco jí však říkalo, že by za vytím měla jít. Už jenom ze zvědavosti. A tak taky udělala. Hned, co jsi zkontrolovala, že na obloze už svítí měsíc, vyšplhala se z garáže jednoho z činžáků a vydala se za vytím. Zatím si však netroufla přidat se k ostatním vlkům. Svého nového bratra se nebála, ale z ostatních, zvláště výše postavených vlků, měla stále respekt. A tak postávala s jednou tlapkou ve vzduchu a čekala, jako by očekávala svolení od jednoho ze smečkanů. Na mesiášovu otázku o návrzích jen zavrtěla hlavou, nic ji nenapadalo. Tedy napadalo. Vycházky s doprovodem i pro devianty. Něco jí však říkalo, že toto není vhodná příležitost, aby otevírala tlamu. A tak jen čekala na nápady ostatních.

"Aha. Jo, to dává smysl." Nebylo to tak zlé, jak to znělo, když o tomto postavení slyšela poprvé. Věřit v sílu Hatiho jí nepřipadalo tak těžké, pokud je skutečně tak mocný, jak Nirix říkal, a jak o něm nešířit lži, to se jistě naučí společně s pravdami o něm. "Zajímavé. Ráda lovím, tŕeba se nakonec taky stanu popravčím." Uchechtla se. Zabíjet jiné vlky si neuměla představit, ale lov ji skutečně bavil, byť k plnému ovládnutí tohoto umění měla ještě daleko. A takposlouchala a pomalu se se svým novým bratrem přesouvala do centra dění.
"Neboj, dosud jsem se zabavila sama, zvládnu to i ve smečce. Kor pokud mě bude někdo jiný učit, jak být dobrým vlkem." Pousmála se nad tou představou. Přestože toho zatím mnoho neuměla a chytrosti také mnoho nepobrala, byla velice učenlivá.
Nadšebě přikývla. "Tak jo. A když mi ji namaluješ, to znamená, že se oficiálně stanu členkou smečky?" Upřímně, nemohla se dočkat. Konečně bude někam patřit.

Sněhem směrem k vlčici Majdalence se plahočila vlčice druhá. Byla podstatně menší, nejen výškou, ale i pocitově. Jistě to bylo sotva odrostlé vlče, pokud vůbec odrostlé. Dost dobře mohla být taky vlčetem neodrostlým, byla totiž na svůj věk fakt maličká. Její nedostatečný vývoj bychom mohli vysvětlit tím, že byla také notně podvyživená. Její rodiče se o ni zjevně nestarali zrovna dobře.
"Hej! Počkej!" Zavolala po vlčici po chvíli a přidala do kroku, aby ji dohnala. Sněhovým závějem musela skákat, s běžnou chůzí by se totiž daleko nedostala, jak byla malá a sníh poměrně vysoký. "Já jjsem Omara." Dostala ze sebe zadýchaně, jen co vlčici konečně dohonila. "Nemáš něco k jídlu?" Zadívala se na ni s nadějí v očích.

Nastražila uši. "Z popravčích?" Zeptala se opatrně. "To zní děsivě. Jakože popravuje zlobivé vlky?" Tak takto, popravená, skončit rozhodně nechtěla. Snad to maso, co 'loví', není z těch zlobivých vlků. Nejsem kanibal. Otřásla se při představě, že by měla povečeřet jiného vlka. Ale to, že ji na jaře Nirix naučí lovit, se jí zalíbilo.
"Dobré vědět." Opět se podívala na koleje. Vlastně se jí tady docela líbilo. Lidé si to uměli udělat hezké, možná dokonce hezčí, než vlci samotní. Asi byli praktičtější nebo tak něco.
Po Nirixově další větě ale vykulila oči. "Takže... to ty jsi mesiáš? Teda jako, alfa?" Dokonce měla tolik slušnosti, aby se po obdržení těto nové informace vlkovi poklonila. Nevěděla, jestli to dělá správně, ale určitě se minimálně snažila. "To je vlastně docela dobrý, mít za bráchu mesiáše." Prohodila po chvíli, co si všechno nové srovnala v hlavě. "To mi určitě nikdo neublíží." Pousmála se. "Mimochodem, já budu mít taky nějaké malůvky na obličeji, i když nejsem mesiáš?" Zeptala se zvědavě.

Uznale pokývala hlavou. "Tak nejmocnější." Hlesla. "Wau, chtěla bych být jako on." Dodala pak, zastavila se a toužebně se zadívala na hvězdy. "A, um, děkuju. Zatím jsem si vždy vystačila se vším sama - teda tak nějak - ale mít někoho, kdo mi v případě potřeby pomůže, bude určitě super. Zvlášť teď, zima je za rohem a já nejsem moc dobrá lovkyně, takže kdyby mi někdo třeba nosil jídlo nebo mě alespoň ten lov pořádně naučil, to by bylo moc fajn. Nebo o to se postará smečka?" Zadívala se zpátky na staršího vlka a naklonia hlavu na stranu. Poté ho rychle doběhla, neboť jak se zastavila, začal jí trochu utíkat. Jakmile byla zase na jeho úrovni, pokračovala jeho tempem - nešel nijak zvlášť rychle, takže přestože musela dělat více kroků, než on, v pohodě mu stačila - a chvíli jen poslouchala, co měl na srdci. "Mhm. A hranice poznám jak? Pachové stopy? Ty měli přízrační a tady jsem si jich před chvílí taky všimla. Nebo prostě tam, kde to už nebude vypadat jako po zásahu člověka?" Zeptala se opatrně. Ani jedno z pravidel se jí pranic nezamlouvalo, ale v tuto chvíli byla ochotna udělat cokoliv pro to, aby se dostala do vlkovy smečky. "A jestli můžu mít ještě jednu otázku, kdo je váš alfa? Jak ho poznám?" Tak nějak tušila, že je Nirix vyššího postavení, už jenom proto, že mluvil o chození mimo hranice smečky jen právě pro výše postavené vlky, ale s kým ve skutečnosti mluví, to neměla nejmenší tušení.

Poprosím o úkryt pro Omaru (dám také vědět do ticketů), díky!

Vlčice to možná zatím ještě netušily, ale jejich stopu sledovalo vyhublé odrostlé vlče. Tak. Omara vskutku nevypadala dobře, k její obvyklé vyhublosti a špinavosti se přidal ještě úděl zimy, neutuchajícího mrazu a nedostatku kořisti, kterou stejně neuměla pořádně lovit. Ve výsledku tak vypadala přinejmenším zbědovaně. Snad i proto se vydala na stopu dalším vlkům. V tuto chvíli už jí snad bylo i jedno, zda jí pomohou, nebo ji zabijí, jako jí vyhrožovali někteří. Nevěnovala ani pozornost tomu, zda jsou vlčice z nějaké smečky, šla takříkajíc na blind. Neměla co ztratit, ostatně.
Sláva! Zajásala v duchu, když se vlčice konečně objevily v jejím zorném poli. Dodalo jí to do žil novou energii a byla tak schopna pookračovat v cestě o něco rychleji. Když je měla několik (desítek) metrů před sebou, všimla si, že patrně něco loví a nedovolila si je v tom vyrušovat, proto se na chvilku zastavila. V tu chvíli ji také přepadl strach, že by jí skutečně něco udělaly. "Zdravím." Prohodila potichu, skoro šeptem, jakmile k nim konečně došla. "Doufám, že neruším, jen hledám někoho živého. Moc živého toho totiž poslední dobou nevídám." Dodala a prosebně se zadívala na kořist, kterou jedna z vlčic svírala v tlapách. Poprosit o ni se však neodvážila.

Byla zrovna uprostřed schodů, když vzduch kromě zvuku jejích pobíhajících tlapek protrhl také jeden hlas. Nezněl zrovna jistě, avšak i tak Omaru vyděsil. Nečekala, že by se sem v tuhle roční dobu kdokoliv zatoulal, ostatně celkově na Norestu už dlouho nepotkala žádného vlka, tak si zřejmě odvykla. Proto při zvuku jeho hlasu vyděšeně vypískla a div že se přes schody nenatáhla. Nakonec to však nějak ustála, otočila se čelem vzad a došla dolů k vlkovi. Teď tedy byla zase o něco menší, neboť jak už bylo řečeno, byla teprve dospívající a i na svůj věk hodně malá a podvyživená. "Ahoj!" Zvolala vesele hned, jak se vzpamatovala z prvotního šoku. "Já jsem Omara... a ty?" Nezapomněla se hned i představit, snad aby vlku dodala trochu odvahy a ujistila ho, že nepřišla se špatným úmyslem.

Vykulenýma očkama koukala na tu nádheru... nebo snad nadělení? před sebou. Semtam k nekončícímu běhu železnice přičichla, jednou do ní dokonce kopla, aby s bolestným zakňučením zjistila, že je tvrdý a akorát si tím narazila drápky. Po onom incidentu s kopnutím se do kolejí pokusila i zakousnout, vzápětí však zjistila, že ani zuby jí v boji proti této lidské kreatuře moc nepomohou. Usoudila, že je to jakoby z kamene, jen ještě něčeho mnohem tvrdšího a pevnějšího, protože i z takového kamene se semtam něco odlomí. Z tohoto materiálu neviděla ani jeden úlomek, ani střípek, co by z kolejí upadl. "Hati musí být skutečně mocný, když dokázal vyhnat někoho, kdo umí ovládat tohle, z jeho obydlí." Přikývla uznaně hlavou a zadívala se na Nirixe. Pak se uchechtla. "Nejsi trochu starý na to, abys byl můj brácha?" A rovnou si i dokázala sama odpovědět, ani nedala tu příležitost staršímu vlku. "Jsi. Jsi moc starý a moudrý, radši buď můj jako táta. A nebo něco mezi tím, to je vlastně jedno. Stejně nikoho nemám, ani bratra, ani otce." Pokrčila rameny.

Byla víc než jen potěšená, že v ní starší vlk viděl možný přínos své smečce. Upřímně si moc tté užitečnosti zatím nezažila, takže tohle pro ni byl zcela nový - a mimochodem moc hezký - pocit. Krátce zavrtěla ocasem a vydala se za vlkem směrem k železnici. Že jde k železnici tedy ale zatím nevěděla, neboť takovou železnici v životě neviděla a určitě by si ji nezvládla ani domyslet, vzhledem k divnosti tohoto lidského výtvoru. Proto taky náležitě vykulila očka, když na místo dorazili. "Jé... co to je?" Došla až ke kolejišti a nedůvěřivě k němu přičichla. "To jsem ještě neviděla... je to něco lidského? Roihu - um, ten vlk, co měl být původně mým opatrovníkem - říkal, že žijete v místě, kde původně žili nějací lidé." Zadívala se na staršího vlka. "Ani ty lidi jsem v životě neviděla, ale prý je to dobře. Roihu říkal, že k vlkům nebývají zrovna přívětiví. Taky mi je popisoval jako někoho, kdo chodí jen po dvou nohách, je fakt vysoký a nemá žádnou srst. No nevím, jak tobě, ale mně to přijde docela děsivé." Potřásla hlavou.

Poslouchala, co starší vlk říká. Všechno to znělo moc pěkně. Místo, kde spát, blízké vlky, rodinu, neomezený přísun jídla... jo, znělo to jako všechno, o čem kdy snila a co jí smečka Přízračných nebyla schopna poskytnout. "Věřit v Hatiho bych snad zvládla, i když dosud pořádně nevím, kdo to je. Ale umím být docela poslušná. Taky už umím lovit a myslím si, že vlčata mě mají docela rády, tolik k mým možným kontribucím ke smečkovému životu." Nic moc jiného neuměla, na druhou stranu byla ještě sama skoro vlčetem, tak snad tato skromná sbírka dovedností, které se naučila většinou tak nějak sama dlouhým touláním po Norestu, mohla stačit. "Tak jo." Odpověděla jednoduše na vlkovu poslední větu. "Zaveď mě k vám. Půjdeme?" Dodala ještě a pomalu se zvedla k odchodu, čekajíc na povel, že má vyrazit, nebo spíš na druhého vlka, aby ji vedl.