Príspevky užívateľa

Poslouchala konverzaci mezi oběma mladými vlky, ale moudrá z toho nebyla. Holt na hovory dospělých nebo nedospělých byla asi ještě trochu moc mladá. Očkama bloudila z jednoho vlka na druhého a snažila se tu jejich tichou komunikaci nějak dekódovat, nakonec ale jen pokrčila rameny a vyhnala jejich hlasy z hlavy. Když jí však vlčice nabídla místo vedle sebe na pelechu, snad jakoby si vzpomněla, jak se jí ještě před chvílí klížily oči a jak do tábora ani nedošla po svých. Nebo si snad uvědomila, že je noc a všechno vlčstvo kolem ještě spí, takže by mohla taky. Nebo se jí ty oči prostě začaly klížit teď, každopádně pro ni vytvořeného místa hbitě využila a uvelebila se vedle starší vlčice. A netrvalo to dlouho a z jejího místa se začalo ozývat jen tiché oddechování, nu, jako když to vlče, vyřízené po dni plném hraní, konečně zařízne u mámy - byť třeba teprve budoucí.

Nu, co k tomu říci. Z jejích dalších slov Omara moc moudrá nebyla. "Pjoč tu nesmím jovit?" Zeptala se větší vlčice bezelstně. On jí to určitě někdo kdysi říkal, že si smečky chrání svá území před cizími lovci - specificky třeba její drahý adoptivní otec - ale co jí šlo jedním uchem dovnitř, to vylezlo tím druhým zase hezky ven. Učit tuhle hloupoučkou malou vlčici cokoliv bylo jako házet hrách na stěnu. A pěkně matlavý, rozvařený hrách, jo. "Jo tak. Jako Pžízjační? Aje ti jsou pžece nejjepší smečka, né?" Táta říkal. Jestli mladou vlčici před ní mohla něčím rozohnit, tak to jistě bylo toto tvrzení. To ale naše malé vlčátko s IQ tykve nevědělo a tak dále vesele přilévalo olej do ohně. "Jejich členové mohou všude pobíhat vojně, dějat si, co chtějí... a tak." Vysvětlila. A co je to vlastně Norest? I z názvu zdejšího území šla Omaře hlava kolem. Holt ji nikdo nic nenaučil, no. Svou novou rodinu sotva našla, na nějaké učení zatím nebyl čas."Já nejsem sjaboch! Jsem už vejká a umím jovit kjájíky!" Tak teď se malá Omarka pěkně rozohnila. Že je slaboch, to o ní nikdo tvrdit nebude, ani tahle... ani tahle Gjejs fon Akvijejo!

A tak se malá černá vlčka dál bezděky potulovala lesem, stále hledajíc nějakou tu pohyblivou částici v ne zrovna hustém porostu. A vstutku, brzy jednu takovou našla. Holt byla taková hloupoučká, takže si nevšimla, že jde o dalšího vlka. Myslela, že jde o nějakou srnku a vzhledem ke svému god complexu byla dostatečně chrabrá, aby se takovou srnku pokusila ulovit. Jo. Svými schopnostmi tříměsíčního spratka, kterého nikdo nic pořádně nenaučil.
Přikrčila se tedy do porostu a s uspokojením konstatovala, že se k ní zvíře blíží. Tak nedělala nic a trpělivě čekala, až dokud se postava dostala na pár metrů od ní. Připravila se ke skoku... a zarazila se. "Ty nejsi sjnka!" Postěžovala si nešťastně. "Hjedám něco k jídju a mysjeja jsem, že bych mohja něco ujovit." Potřásla hlavičkou, snad aby vyhnala ten smutek z hlavy. Pachové stopy? Ignis? Zmateně se po starší vlčce zadívala. "Pachové stopy číst neumím. Co je to Ignis?" Zeptala se bezelstně. O Ignisu nikdy neslyšela. Když se pokusila zavětřit, opravdu si všimla jakéhosi slaného pachu, což by mohly být ty pachové stopy, o kterých vlčice mluvila. Ale Ignis? Tím ji dočista vyvedla z rovnováhy. "Mimochodem, já jsem Omaja. A ty?" Zavrtěla ocasem na znamení přátelství nebo něčeho takového.

Musela bejt fakt unavená, neboť se ani nebránila, když ji Roihu zvedl a začal vláčet do nory. Možná rovnou upadla do nějakého toho polospánku, minimálně zavřela očka a nic neříkala. Mám mámu a tátu. Zase. Při této myšlence se musela sama pro sebe usmát. Už to bylo dlouho, co pocítila teplo domova. Tak dlouho, že už si ho chuděrka skoro ani nepamatovala. O to víc pozitivně překvapená byla, když vstoupili do nory a ji zasáhla salva tepla. Dokonce i otevřela očka. "Jé, tady je hezky." Špitla a uculila se. Netrvalo dlouho a byla donešena až k Anjel, kdy ji pan fotr snad konečně pustil. "Ty jsi Anjej?" Zeptala se ospalé vlčice. "Fakt vypadáš skojo jako sjnka, Joihu měj pjavdu." Pokývala hlavou a slabě zavrtěla ocasem. Potom se zvedla do stoje a drcla do vlčice ocasem. "Jsi hezká." Prohodila.

"Tak jo." Prohodila vesele a pokračovala v cestě. Budu umět plavat! Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Uculila se i při zmínce o Anjel jako srně. Nu, spíš rozesmála na celý les, z nějakého důvodu jí toto přirovnání totiž připadalo maximálně vtipné. Fakt vypadá jako srna? Má i rohy? A dlouhý nohy? Miniaturní ocas? Pomyslela si, stále se usmívajíc. Před očima měla obraz srny a porovnávala ho s obrazem vlka, představovala si, jak moc může být jedno podobné druhému. Nutno říci, že jí to moc do hlavy nešlo. Tak hlavou po chvíli potřásla, aby takové myšlenky vyhnala z hlavy, a podívala se zase na Roihua. Na tátu. "Aje jsi stajej! Však podívej, jak jsi vejikej. Takhje vejcí vjci jsou staží." Nedala se a nedala. Drahý Roihu se holt bude muset smířit s tím, že alespoň dokud Omara nedoroste do jeho výše, bude pro ni prostě dědek.
"To je dajeko. Jsem už unavená." Zaúpěla, jakmile dorazili k řece. "Nedáme si pauzu?" I přes všechno stěžování a kňourání, které z ní vycházelo, to nakonec dotřepala až do daného hvozdu a pak do tábora. Tam sebou ale plácla na zem a kdyby se ji někdo pokusil zvednout, razantně by ho odmítla. "Tak kde je ta Anjej? Zavojej ji." Poručila a položila si hlavu na své gigantické tlapy. Dneska už nikam nejdu.

Roihuovo nadšení bylo nakažlivé. Netrvalo dlouho a i ona tak zběsile vrtila ocasem a házela jeden nápad za druhým, co všechno ji má její nový fotros naučit. "Ještě bych se potžebovaja naučit pjavat, abych mohja jovit jyby." Vložila do Rojzáčovy nabídky jeden z požadavků. "A až budu vejká, tak chci umět ujovit něco vejkéhoy tžeba sjnu. Aje to ne teď, teď by ta sjna spíš ujovija mě." Zašklebila se a chňapla staršímu vlku po ocase. Přesněji řečeno ho začala bez ostychu lovit, jakoby byl ta srna. A zřejmě z toho měla skvělou zábavu, protože se smála jako sluníčko. "Jaktože se toho musíš ještě hodně naučit? Však už jsi vejký. Vejký a stajý." Tázavě naklonila hlavičku poté, co ji to s vlkovým ocasem přestalo bavit. "Tak jo." Kývla, tentokrát to zřejmě směřovala na Roihuovu poznámku o jakorodičích. Nu a pak? Pak už se jenom rozběhla pryč, chvíli sama, pak se ale nechala vlčkem nasměrovat správným směrem. "Né, asi nemusíš. teď jsem si odpočinuja a můžu běžet sama. Poběžíme dlouho?" Zeptala se a doběhla malý skluz, který mezi ní a vlkem vznikl, zatímco mluvila.

Roihuovo nadšení bylo nakažlivé. Netrvalo dlouho a i ona tak zběsile vrtila ocasem a házela jeden nápad za druhým, co všechno ji má její nový fotros naučit. "Ještě bych se potžebovaja naučit pjavat, abych mohja jovit jyby." Vložila do Rojzáčovy nabídky jeden z požadavků. "A až budu vejká, tak chci umět ujovit něco vejkéhoy tžeba sjnu. Aje to ne teď, teď by ta sjna spíš ujovija mě." Zašklebila se a chňapla staršímu vlku po ocase. Přesněji řečeno ho začala bez ostychu lovit, jakoby byl ta srna. A zřejmě z toho měla skvělou zábavu, protože se smála jako sluníčko. "Jaktože se toho musíš ještě hodně naučit? Však už jsi vejký. Vejký a stajý." Tázavě naklonila hlavičku poté, co ji to s vlkovým ocasem přestalo bavit. "Tak jo." Kývla, tentokrát to zřejmě směřovala na Roihuovu poznámku o jakorodičích. Nu a pak? Pak už se jenom rozběhla pryč, chvíli sama, pak se ale nechala vlčkem nasměrovat správným směrem. "Né, asi nemusíš. teď jsem si odpočinuja a můžu běžet sama. Poběžíme dlouho?" Zeptala se a doběhla malý skluz, který mezi ní a vlkem vznikl, zatímco mluvila.

I ona zavrtěla ocasem, když viděla Roizáčovo nadšení. Jen o něco méně než on, narozdíl od staršího vlka si totiž nechtěla urvat ocas od zadku. "Takže vozit na zádech mě taky budeš?" Vypískla vesele. Myslela to jako vtip, ale kdo ví. Kdyby t fakt udělal, mohlo by to bejt super. Proběhlo jí hlavou a ona se ještě více zašklebila. "Nebo mě je můžeš naučit jovit, ty myši. To by byjo ještě jepší, pak bych si mohja dát myš, kdykojiv bych chtěja." Navrhla mu a nechala se trapně obejmout. Možna vlka dokonce ii objala zpátky, ale těžko říct, u vlků se to objímání moc nepozná, když nemají ruce. "Takže jakože s Anjej budete... můj novej táta a máma?" Zeptala se s nadějí v hlase. Staré rodičovstvo už zřejmě ditchla nadobro, nebo na ně alespoň byla ochotná velmi rychle zapomenout. Táta jako táta, hlavně když loví myši... a neopustí mě. Jakmile začal Roihu mluvit o dalším přesunu, vyskočila na nohy a oklepala se, jakoby právě vylezla z vody. Ve skutečnosti se ale chtěla zbavit jen jehličí, které teď měla nalepené skoro všude. "Tak jdem?" Zeptala se. Na odpověď nečekala, prostě se rozběhla někam pryč, směrem dále do vnitrozemí. Jestli jde správně, to jí asi taky bylo vcelku jedno, hlavně že někam šla.

Natáhla se v tom jehličí do fakt divnýho úhlu, s předníma za hlavou a zadníma rovnoběžně s ocasem. A takhle si tam hověla a čuměla přitom na chudákaz Roizáče, kterak jí tam něco vypráví o rodičích. "No, možná máš pjavdu." Zakončila nakonec, zase už tak nějak posmutnělá, stále však zkroucená jako paragraf. To teda nechápu, jak mě v tom ti rodičové mohli nechat. Potřásla hlavičkou, aby vyhnala myšlenky na rodiče z hlavy. Takže jsem fakt sirotek, jak říkal ten zlej vlk z vřesoviště. To tu ale rovnou můžu zůstat. Zahrabala nohama ve vzduchu, švihla sebou a vyskočila do vzduchu. Pořádně se otřepala, až roznesla všechno to jehličí na kilometry daleko, a pak se posadila. "Tak dobže teda. Zůstanu tady... aje musíš mi sjíbit, že mi budeš nosit čejstvý myši, tahle byla fakt dobjá." Zašklebila se a kdyby chápala lidské grimasy, určitě by na vlka teď vyplázla jazyk. Teď se na něj místo toho jenom dívala s těma šibalskýma jiskřičkama v očích. "Ale... kdo teď budou moji jodiče, když žádný nemám? Nebo to má smečka nějak pošéfený?" Zeptala se s náznakem strachu v hlase. Sirotky nikdo nechce, tak nějak to říkal tamten vlk. Ale Roihu zněl, jakože zrovna mě jeho smečka chce, nevim proč. Už zase moc přemýšlela.

Jakmile ji starší vlk domyl, zvedla se a odcupitala pár kroků od něj, kde si jehla na záda. Rozplácla se do jehličí jako palačinka a světu ukázala své černočerné bříško. "Takže jako fakt mysjíš, že bych neměja hjedat jodiče? Že mě asi fakt opustiji a měja bych zůstat tady, s tebou?" Zeptala se a myslela to vážně. Roihu jí asi zrovna objektivní odpověď dát nemohl, ale i tak chtěla z nějakého důvodu slyšet jeho názor. I když, ona ho vlastně už znala. Ale chtěla ho slyšet znovu.
"Co je to vůbec ta pejspektiva?" Zeptala se nevinně. Nikdy to slovíčko neslyšela, "Áha." Pronesla potom. "A ségže vězení vyhovuje? To je nějaký divný, ne? Nikdo nemá jád vězení." Nechápavě zavrtěla hlavou. Proč by byl někdo dobrovolně ve vězení? Pomyslela si. "Takže ty tu smečku jako můžeš opustit, až budeš chtít? To je dobjý, to se mi jíbí. Možná bych pžece jenom zůstaja..." Nechala tu větu viset ve vzduchu.

Zamračila se. To, co vlk říkal, se jí ani trochu nelíbilo. Hodit do řeky? Která mamka by hodila svoje dítě do řeky? Nechápala. "To je teda nějaká divná máma." Konstatovala věcně a zašklebila se. Po slovech o jeho sestře a procestování světa se ale zase usmála, tetokrát poněkud zasněně. "Jé, pjocestovat svět, to bych taky chtěla. Já zatím cestovaja jenom od jodičů sem." Pověděla trochu zklamaně. "Aje neboj, já ještě pjocestuju světy kjidně dva, až budu vejká!" Slíbila mu a tím taky sobě. Jo. Budu největši cestovatel tady. Sama pro sebe se musela pousmát. Největší cestovatel. Zatím byla jenom největší bezďák, ale největší cestovatel zněl o hodně líp. Ale to se nejdřív musí naučit pořádně lovit a vůbec přežít v divočině.
"Bezďákem bez perspektivy? Jako já?" Tázavě se na vlka zadívala. Ale ne, ona přece měla perspektivu - no hledala ty rodiče. Ale dost možná žádní rodiče nebyli. Byla sama, tady vlk jí nabízel teplo smečky, ale ona odmítala, hledajíc imaginární páreček dospěláků někde v čudu. Ty jsi ale hloupá, Omaro. Řekla sama sobě, pak ale radši zatřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. "Jak djouho jsi vjastně ve smečce? A pjoč tu ta tvoje ségja není s tebou?" Rozhodla se mu položit poslední otázku, snad aby co nejvíc prodloužila ten čas, který ještě měla na rozhodování, zda zůstane nebo ne.

Uculila se. "Taky jsi někdy byj takhje špinavej? Já musim žíct, že teď jsem teda požádně, nikdo mě nemyj od té doby, co maminka odešja." POvěděla vlkovi. Dobrý znamení bylo, že si tu svojí špínu alespoň uvědomovala. Kdyby si myslela, že je čistá jako obláček, bylo by určitě o dost těžší ji k tomu mytí doutit, takhle se nechala skoro až dobrovolně. Fakt je to dobrý, takhle by mě mohl mejt častěji... ale to bych se nesměla vydávat hledat mámu a tátu. Ale já potřebuju mámu a tátu, žejo? Žejo? Najednou si nebyla jistá sama sebou. Zůstat v komfortu smečky nebo se vydávat na vlastní pěst někam, kde ani nevěděla, jestli někoho najde? Před chvílí by jí byla odpověď jasná, teď už si tím ale tak jistá nebyla.
"Aje ujčitě znáš. To ti maminka žádnou nevypjávěja, když jsi byj majej?" Drcla do vlka čenichem, snad aby ho povzbudila. Krátkou pohádkou, nebo spíš příběhem o něm a o Anjel ale byla zřejmě uspokojena dostatečně na to, aby ho zase na chvíli nechala. Doufám, že až budu velká, budu mít taky svojí Anjel. Sama pro sebe se musela usmát. Roihu a Anjel se pro ni teď asi fakt staly idoly z pohádek, jako když se malý zoomer kouká na Disneyovky a tam je princezna se svým sexy mladým brunetem, co je zároveň čistou náhodou taky princ, za kterýho se má provdat. "Jak djouho jsi vjastně ve smečce?" Vypadlo z ní po chvilce přemýšlení nad svým ideálním budoucím klukem.

Pokývala hlavou. "Ahá." Jakože už asi chápe. Ale já nechci být sirotek. Pomyslela si a najednou byla zase celá nešťastná. Narozdíl od Enkidua to ale dávala najevo, takže kdyby se teď vlk pozorně podíval, mohl by před sebou vidět hotovou hromádku neštěstí. Tohle smutnění však Omaře tradične nevydrželo dlouho a tak se po chvilce oklepala a nasadila zpět svůj rozpustilý výraz. Musím je najít, a to rychle. Nebo jít za tím vlkem, Roihu se jmenoval. Jo. To zní jako plán. Pousmála se.
Jakmile na ni vlk zavrčel, asi se fakt hodně lekla, protože úplně nadskočila a pak stáhla ocas pod sebe. "Jaká pjavidja?" Zeptala se opatrně. No ale fákt, o zádných pravidlech nevěděla. Jen že nesmí lézt na území cizí smečky, to věděla. Ale tam zase neuměla používat čumák dostatečně na to, aby poznala, kde takové území smečky je. Holt to má těžký s tim životem. "A není to Omaja, ale Oma.... Oma... lla." Vypadlo z ní ještě nakonec.

Nechala se vlkem obejmout a i přes pevné sevření zavrtěla ocasem. "Tak tedy myj, mami." Zašklebila se na vlka vesele a uvelebila se na zemi, podstatnou částí těla nalepená na Roihovo masivní sigma male hrudník. To je celkem příjemný. Musela ve své mysli konstatovat chvilku poté, co ji Roihu začal lízat jako zmrzlinu. A tak se nechala mýt dál a dál. Jak to asi chutná, moje srst? Prolétlo jí hlavou, nu a tak ochutnala. Brzo na to zkřivila znechucením nosík a ušklíbla se. "No fůj, pžekvapuje mě, že mě myješ dobjovojně." Prohodila se smíchem.
Po chvilce ve vlkově sevření se ale začala nudit. Chvíli vlčkovi lehce okousávala packy, ne tak, aby to bolelo, ale aby to cítil, pak začala koukat po okolí... "Hej, Joihu, vypjávěj mi nějakou pohádku! Zaprosila a posunula se, aby vlkovi viděla do tváře. "Tžeba o tobě a té tvojí Anjel, jo." Navrhla poté a zase se usadila.

Pozorný pozorovatel si mohl povšimnout vlčete běžícího po úpatí jedné z hor, tyčících se hned vedle řeky Cayny. Bylo sice černé, ale modře svítící pruhy v jeho srsti všem okolo sdělovaly jeho přítomnost. Holt moc efektivní maskování z nich asi nebude. Ti, kteří by se dostali tak blízko, aby mohli ochutnat jeho pach, si jistě velmi rychle uvědomí, že jde o samici. Kam asi běží?
Hlavně ne do města. Jenom najít mámu a pak hezky zpátky k Roihuovi. Proběhlo jí hlavou. Zanedlouho poté se musela zastavit. Byla už unavená, běžěla poměrně dlouho a jako vlče nemohla mít dobrou kondici. Ve svých čtyřech měsících byla ráda, že se vůbec drží na nohou a dokáže běžet, natož aby lítala nějaké dlouho maratóny. Škoda že nemám křídla, jako ptáci. Pomyslela si, když se nad ní jeden takový pták objevil. Ah, pozor, to nebyl pták. Byl to... vlk? Omara vykulila oči. Létajícího vlka ještě neviděla. Co to...? Potřásla hlavou, aby si ověřila, jestli se jí to jenom nezdá. "Hej, hej ty tam nahoře!" Zavolala poté za létající figurkou. "Pojď sem dolů!" Poprosila a zavrtěla ocasem, snad na znamení, že to myslí dobře a jen se chce kamarádit.