Príspevky užívateľa

Chvíli zase držela tlamu a jen poslouchala, co má vlk na srdci. "No fůj!" Pověděla poté, co vlk skončil, a znechuceně nakrčila nosík. Možná má ten vlk pravdu a fakt bych měla jít s ním. Hnačka zní jako něco, co bych nechtěla dostat. Ani jinou vážnou nemoc. Ale copak můžu, po setkání s tou vlčicí? Sama pro sebe zavrtěla hlavou.
Omaja jako... no... Vypadala, že se fakt snaží to slovo vyslovit. "Oma... llla. No pjostě to, co jsi žíkal." Zakončila nakonec své snahy a střihla ušima. "Ale Mája je taky hezký, klidně mi tak můžeš žíkat!" Vypískne vesele. "Máma mi kdysi žíkaja, že to znamená něco jako... djouhověkost. Mysjím." Při vzpomínce na matku se jí do tváře vrátil znechucený, ale stále lehce posmutnělý výraz. Přes zradu své matky se za tak krátkou dobu ještě nemohla dost dobře přenést. Joihu, to je hezké jméno." Možná jí připadalo hezké, ale ne dost hezké, aby ho ušetřila nechutného zkomolení. "Jak to mysjíš, že tvůj oheň uhasíná? Ty umíš manipujovat s ohněm? To je hustý!" Vypískla a zavrtěla ocasem. "Můj táta uměj manipujovat s vodou a máma dokázaja pšimět pšedměty jítat. Aje já, já neumím nic." Trošku posmutněla. Moc ráda by měla taky nějakou magii. Její jedinou nadějí je, že se jen ještě neprojevila a časem se něco naučí.
Ze svého neúspěchu si nic nedělala, jen se otřásla po pádu a pak zase nasadila svůj rozpustilý úsměv. Po Roihuových slovech však zvážněla. "Postajám! Umím jovit! Jeden vjk mě to naučij." Oponovala. "Už jsem jednou ujovija zajíce!" Dodala poté, jakoby tím mohla něco zlepšit.

Opět ho sotva nechá dokončit větu a už mu bere slovo. "Jedja! Já se o sebe umím postajat!" Kvičí odmítavě. Je to už velká holka, žejo. Nebo si to alespoň myslí. Nakonec mu ale musí dát za pravdu. "Jo, zbytky. Aje vždycky jsem si je našja sama!" Najednou je celá důležitá. Musí mu ukázat, že to zvládne sama, žejo. Přitom by jeho nabídku smečky tak ráda přijala, ale v hlavě má stále tu vlčici, kterou nedávno potkala u řeky kousek odtud. Teda, u jiné řeky, ale to je vlastně jedno, vodní tok jako vodní tok. Možná si rozdíl mezi těmito dvěma řekami ani sama neuvědomuje.
"Počkej ještě, vjku. Vždyť já ani nevím, jak se jmenuješ, a ty už mě zveš do smečky. To je tjochu divný, ne?" Povídá s lehkým podtónem podezíravosti v hlase. "Já jsem Omaja, aje můžeš mi žíkat Maj." Představí se a najednou je zase důležitá, jakoby mu právě sdělila jméno budoucí královny celého Norestu.
"Tak jo!" Povídá bojovně, když je vyzvána k lovu. Už se rozednívá, tím líp pro mě. Švihne ocasem směrem k vycházejícímu slunci. Modrýma očkama se rozhlédne po okolí, dokud nespatří cosi hýbajícího se v trávě. Nevidí, co je to zač, ale rozhodne se, že právě toto bude její dnešní kořistí. Pamatuj, jak tě to učil ten zlý vlk u vřesoviště. "Sjeduj." Skrčí se do trávy a pomalu se plazí k onomu hýbajícímu se místu. Dostane se až na zhruba metr od něj a poté vyskočí s tlapkama před sebou, připravena svou kořist chňapnout. Ale co to? Tráva zašumí a ven vyletí... pěkná velká můra. "Jé!" Zaječí vyděšeně Omara a pokusí se ve skoku změnit směr. To se jí ukázkově nepodaří a ona tvrdě dopadne do trávy, bokem napřed. Au. Zakňučí a neohrabaně se vyhrabe do sedu. "Fuj, to jsem se jekja!" Vyprskne.

Pozorně sleduje hnědého vlka a co jí má k tomu barevnému problému co říct. "Aháá," odpoví pak moudře, jakože už to teď všecičko chápe. Ona je totiž moc chytrá vlčka, víte? Určitě jo. Jenom ji ty přirovnání, jak tomu její společník říká, nikdo nenaučil.
Dále hltá každé slovo vycházející z Roihuovy tlamy a edukuje se o chodu světa. Vidět svět růžově znamená vidět ho přikrášleně, úplněk je, když je měsíc celá koule, jít pro mlíko znamená odejít a už se nevrátit. Teď už to všechno ví. Přikrášleně, to je dobrý slovo. Proběhne jí hlavou a ona se ušklíbne. "No to teda nejsem mimino. Já už jsem vejká. Ne tak jako ty, ale dost, abych dokázala pžežít bez maminky." Zvážní, když na ni starší vlk vypálí tuhle neskutečnou urážku. Dokonce se ani nezeptá na význam tečení mlíka po bradě, ha.
Po jeho dalších slovech švihne ocasem a zamyslí se. Jít ke smečce... jo, to nezní spatně. Ale co ta vlčice, kterou jsem potkala minule? Přemýšlí. Nakonec odmítavě zavrtí hlavou. "Mysjím, že to není dobjý nápad. Možná později, teď chci být ještě chvíjí vojná. Musím si nechat pjojít hjavou mámu a jestji mě fakt opustija." Odpoví opatrně, snad jakoby nechtěla vlka urazit. Potom se jí na tváři zase objeví ten rozpustilý výraz a ona prohlásí: "Co kdybychom si ujoviji něco tady?" Navrhne vesele. "Ve tmě jsem tu moc zvížat neviděja, aje tžeba něco najdeme." Dodá, načež pokývá hlavou. "Jo, bezďák. Mysjím, že chci být ještě chvíji bezďák." Zakončí svou promluvu.

Vykulí očka. "Jůžovej? Ty vidíš svět jůžově?" Zeptá se nevěřícně. "Já teda vidim bajvy. Teda teď moc ne, pjotože je tma, ale až bude zase světlo, tak pak." Poučí ho, chudáčka. Holt jí tyhle přenesený významy nikdo nenaučil. Skoro jakoby neměla rodiče, kteří by se o takové věci postarali, ha. Nebo možná byla prostě jen malá na to, aby tohle všechno chápala.
"Měsíc, to je hezký!" Vypískla. Potom ho ale musela přerušit, sotva ho nechala dokončit větu. "Jednou, Jednou v úplňku... nebo teda v tom, kdy je tenhle měsíc celá koule." Upřesnila, jakoby to mohlo nějak závratně změnit situaci. "Pjo mlíko? To né, pjo to ujčitě nešli. Jedaže by měji dajší vjčata, aje to bych o nich ujčitě věděja. Já už aje mjíko nepiju a mámu ani tátu jsem taky nikdy neviděja ho pít. Vždyť mjíko je pjo mimina!" Zašklebí se, jakoby říkala, že je onen vlčí chlapec úplně, ale úplně hloupý.
Po chvíli vyleze zpátky do stoje a vážně se na vlka zadívá. "Aha." To je jediné, co z ní vyjde po té vlkově přednášce o tom, jak si někteří vlci nezaslouží mítí vlčata. Jakoby se nezmohla na víc. "Takže mysjíš, že moji jodiče jsou pjostě... špatní? To je nějaký divný, mámá mě vždycky měja moc jáda." Odfrkne si. "Jestji to jenom hjája, tak ať si mě nepžeje. To je od ní pěkně hnusný." Zavrčí a vlkovi ukáže své malé tesáky - očividně však nevrčí na něj, ale na imaginární matku vedle něj.
Čapne si na zadek. "Né, vjátit né. Jestji je moje máma fakt taková héječka, tak se k ní vjátit nechci. Taky jí nebudu mít jáda, když ona nemá ráda mě, tak." Odpoví zatvrzele, jakoby tím nad zlou zlou matkou vyzrála. "Aje kdybys měj něco k jídju, jo, to bych si daja." V očích se jí zableskne chtíč. A ono podívejme se na ni - skutečně vypadá hladově. Pod špinavou srstí se jí znatelně rýsují žebra, je vyhublá jak srny v zimě. "Chcípáček?" Zvědavě se na něj zadívá, zjevně význam ani tohoto slova nezná.

Zklamaně sklopila ouška. "Fakt mi to nechceš žíct? Tak dobže..." Zadívala se kamsi za obzor. Ne že by toho v té noci moc viděla, že. Jediný zářící objekt široko daleko byla ona. Respektive ta část její srsti, která byla modře zbarvená. Ale jelikož černá naopak splývala s okolím, působila celá Omara jako taková pěkná modrá lampička.
"Hmm..." Zamyslela se. Jak dlouho je už hledala? Těžká otázka pro tak malé stvoření, mající sotva pojetí o čase. Kdyby se jí někdo zeptal na věk, pravděpodobně by mu taky nedokázala odpovědět jinak než slovy, že je ještě malá. Štěně. Jo. To, že není dospělá, si uvědomovala, už jenom kvůli výškovému rozdílu mezi ní a ostatními vlky - moc jich teda za svou cestu nepotkala, ale tak alespoň podle výšky sebe a toho samce stojícího před ní. Ale jak dlouho je to od doby, co odešli rodiče? A co z rodného pelechu odešla ona? To na ni bylo moc. "No... doceja djouho. Mysjím." Odpověděla nejistě, stále ještě zamyšlená. "Nevím, nepamatuju si, ale tahje velká kouje, co je teď vjastně spíš pojokouje-" Ukázala hlavou na měsíc. "Už byja ve vzduchu hodněkját. Vjastně, když jsem odešla z nojy, vypadaja stejně jako teď, pak to byja kouje, pak tohje, ale objácené opačně... a pak zase kouje, než to je teď zase pojokouje." Začala neobratně vysvětlovat. "A to byjo páj dní po tom, co odešji. Mysjím. No, potom, co jsem dostaja fakt hodně hjad a snědja ty dva zajíce, co byji u nás v nože." Upřesnila. Jakmile však cizí vlk zmínil, že někteří rodiče se pro své už možná nevrátí, strachem se jí rozšířili zorničky. "Jak to mysjíš, nevjátí? Však je to moje máma. Žíkaja, že se vždycky vjátí. A ujčitě mysjeja i tátu." Prohlásila zatvrzele a odmítavě zavrtěla hlavou.
Náhle jí však něco proběhlo hlavou. Co když se vrátili, ale já jsem odešla? Co když mě hledají, ale já už tam nejsem? Neměla jsem porušovat mámino pravidlo, abych nikdy nevycházela ven bez ní nebo bez táty. Vlčka nasadila smutný výraz, zakňučela a položila se na zem, pokládaje si hlavu na tlapky. "Vjku-" Oslovila hnědého. "Mysjíš, že se mohji vjátit do nojy a hjedat mě, když jsem odešja?" Zeptá se se strachem v hlase. "Co když jsem jim utekja...? Zašeptá a nechá větu viset ve vzduchu.
Na chvilku se zase ztiší a poslouchá vlka. "Aha." Povídá poté zaraženě. To nechápu. Jak může být někomu líp bez mámy, co bych za to dala, kdybych našla tu svojí. Zavrtí hlavou.

Jeho neurčité odpovědi okamžitě využila k další otázce, stále s tím tázavým výrazem v obličeji. "A co se ti stajo?" Zeptala se vesele, jakoby chtěla zvýraznit zcela jistý fakt, že na světě není nic, kvůli čemu by měl být vlk takhle nešťastný. Třeba taky hledá mámu a tátu... ale to by přece nebyl takhle smutný, však je určitě zase najde! Proběhlo malé vlčici hlavou. Možná se bojí, že ho opustí. Ale to by přece neudělali. Máma vždycky říkala, že mě nikdy neopustí, tak tu někde musí být. A ta jeho taky. Hlavou jí probíhalo tolik myšlenek jako nějakému filozofovi z dávných dob antických.
Po jeho dalších slovech střihla vlčka ušima a o poznání posmutněla. Tak a bylo to. Dva smutní vlci mající dýchánek u řeky. Dýchánek smutku, ha. "Když já nevím, kde jsou," postěžovala si. "Jednoho dne odešji a už se..." Na chvíli ztichla a zadívala se kamsi za vlka, určitě hledala vhodné slovo. "Nevjátiji. Jo, nevjátiji." Prohlásila pak jistě vítězoslavněji, než celá věta měla znít. "Já je hjedám, víš?" Dodala poté důležitě.
Na chvilku jen tak stála před vlkem, celá zamyšlená. Poté se posadila a spustila. "A kde jsou tvoji jodiče? Jsi už vejký, ale stejně ujčitě potšebuješ maminku. Určitě." Otázala se vlka opatrně, jakoby se obávala odpovědi. Jo, určitě je taky hledá. Usoudila.

Ze spánku ji vytrhl nějaký hlas. Nejdřív, s myslí stále zabalenou do pláště snů, předpokládala, že se jí to asi jenom zdá, poté se ale patrně rozhodla, že hlas na ni volající je skutečný. A přesně v tu chvíli vyskočila na nohy, div že si přitom nějakou nezlámala. Vykulila přitom oči na neznámého vlka, kazitele jejího odpoledního šlofíka. Hned po prvotním šoku se ale uklidnila a na tvář nasadila svůj běžný, rozoustilý úsměv. "Ahoj!" Vypískla a zavrtěla ocasem na znamení přátelství. Vypadá nějak sklíčeně... Zamyslela se poté a tázavě naklonila hlavičku na stranu. "Stajo se ti něco?" Zeptala se poté, pečlivě vyslovujíc každičké slovo - a stejně výslovnost hned toho prvního popletla. Holt byla ještě maličká, možná ji ani nikdo pořádně mluvit nenaučil. Kdo ví, kam patří takové vlče, osaměle se válící u řeky, ještě na neutrálním území, nepatřící žádné ze smeček. Může být neposlušným členem nějaké z nich, ale také může být odpadlíkem, kterého zde zanechala nedbalá matka. Kdo ví.

Kde se vzala, tu se vzala, na plácku u řeky se objevila vlčice. Nu, vlčice... podle pachu by se jistě dalo poznat, že jde o samici, jinak na plácku ale stálo malé, sotva tří nebo čtyřměsíční vlče. Nutno říci, že poněkud zanedbané vlče. Bylo pohublé, jakoby mu jeho smečka nedávala najíst, modročerný kožíšek špinavý od prachu a bláta. Doufejme, že se do té řeky přišlo vykoupat, neboť by to skutečně potřebovalo.
Zdá se ale, že koupání se konat nebude. Vlčka sice vesele přiběhne k řece a zastaví se až na jejím okraji, ale místo koupačky se jen nahne nad hladinu a začne hltavě pít. Žbluňk, žbluňk, takhle nějak to asi zní. Nu a jakmile má dost, olízne si tlamu a kecne sebou do trávy asi metr od vodního zdroje. Po chvíli se obrátí na záda a tělo zkroutí do fakt divné polohy, takové, jaké jsou schopny jen spokojené, odpočívající psovité šelmy. Nu a pak? Pak chvíli kouká do blba, než pomalu zavře očka a propadne se do lehkého spánku. Dobrou noc.

Posadila se a pustila zajíce z tlamy, zatímco se věnovala nějaké té bleše ve svém kožichu. Zabrala se do toho tak, že si v první chvíli ani nevšimla, když jí hnědočerný vlk kořist sebral. A ani poté nevypadala, že by jí to nějak extra vadilo. Možná se svého společníka prostě bála. Jen ať si ho nechá, já si ulovím nového. Jen pokrčila rameny a zadívala se vlkovi do očí. nebo se o to spíš trapně pokusila, neboť byla oproti němu stále poměrně malá. "Jó, nebyjo to tak těžký." Odpověděla pyšně, jakoby v lovení už byla profík. Holt hrdosti se v tomto malém tělíčku skrývá hodně, i přes jeji vyzáblou postavu a ošklivý, špinavý kožich. "Jaký tjest? Pjoč bys mě tjestal? Nic jsem ti neudějaja." Odpověděla poté uraženě a naježila se. S tím zajícem si to zřejmě nakonec rozmyslela a tak si ho, stále ještě uraženě naježená, přitáhla zase k sobě. "A nebej mi moji kožist." Zavrčela, snad rádoby zlověstně. A aniž by dala vlkovi čas nějak reagovat, přímo před ním se do zajíce pustila. I kdyby jí ho nakonec Enkidu sebral, prvního sousta se mu nedostane.

"Aha," odpověděla zaraženě na jeho větu, že se jen chová tak, jaký je. To jsem nevěděla, že to takto funguje... Zavrtěla hlavou, aby vyhnala tyhle myšlenky z hlavy a soustředila se na jeho poznámky o lovu. "Přijozené? No ale mě to... nikdo nenaučij." Zdálo se, že má se skládáním takto dlouhých vět ještě poměrně velké problémy. "Moje máma i táta odešji, než mě to naučiji, víš?" Dodala důležitě a na okamžik posmutněla, snad při vzpomínce na ono chybějící rodičovstvo. Jakmile se ale Enkidu vrhnul do lovu, na tvář se jí vrátilo pekelné soustředění. Aha, tak takhle se to dělá! Chytře kývala hlavou, jakože všemu rozumí, zatímco její společník lovil. Když pak přinesl kořist až k ní, zamávala ocasem. "Teď já!" Zahlásila a vydala se hledat dalšího zajíce. Doběhla až skoro na konec vřesoviště, než nějakého zahlédla. Tentokrát už byla opatrnější a při lovu se přikrčila skoro až k zemi, načež se začala plížit ke kořisti. Modře zářící pruhy v jejím kožichu ji stále trochu prozrazovaly, ale celkový dojem byl jistě o poznání lepší než dříve.
Takto se pomalu dosunula na metr ke králíkovi, načež vyskočila a vrhla se za ním. Bohužel, zajíc byl i tentokrát rychlejší a bleskově zmizel v noře, takže vlčce zbyl jen čumák od hlíny, když ho za králíkem nacpala. "Ach jó." Zakňourala dramaticky, ale nevzdala se. Než bys řekl králík, už byla zase na nohou a honila se za další potenciální obětí.
Zde přesně zopakovala postup. Plížila se co nejblíž ke králíkovi, poté vyskočila jako na pérkách a tlapkami dopadla na králíka. Zjevně nevěděla, jak ho rychle usmrtit, a tak chudáka začala prostě trhat zaživa. Nakonec se však dostala až k tepně a všude kolem vystříkla notná dávka králičí krve. Ten v jejím sevření ochabl, a tak ho vlčice popadla do zubů a pyšně se s ním běžela ukázat Enkiduovi. "Dokázaja jsem to!" Mumlala přes králičí mrtvolu v tlamě.

Mluví tak vtipně... Na tvář se jí pomalu začal vracet úsměv, či spíš úšklebek, vzhledem ke zbytkům krve stále se nacházejícím kolem její tlamy. Po chvíli se však zarazila a výraz jí z tváře zmizel. "Pjoč jsi na mě tak zjý?" Zeptala se posmutněle, patrně si konečně všimla vlkova tónu. Sklopila uši, když kolem ní vlk začal kráčet v kruzích, snad se dokonce i trochu lekla. Celá tato emoce ale zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, jakmile se její rohatý společník zmínil o lovu. "Tak jo!" Vypískla a rozběhla se za zajícem, náhle se však zarazila. Zajíc, ten mezitím jistě odběhl kamsi do neznáma, pokud tedy nebyl úplně stupidní a nechtěl se nechat chytit vlčetem stojícím dva metry od něj. "Jak se joví? Já umím jovit jen ty, co se nehýbají, ale co tenhje? Však mi uteče!" Zakňourala a pomalu se začala vracet k vlkovi s pohledem plným naděje, snad že z něj vyšťourá nějakou tu loveckou radu.

Jeho vražedného pohledu si buď nevšimla, nebo byla prostě tak naivní, že ho ignorovala. Prohlížela si vlka od hlavy až k patě. Téda, ten je velký... určitě užje dospělý, jako máma a táa. Třeba ví, kam šli. Chvíli vypadala, že by na mladého vlka měla nějakou otázku, pak si to snas rozmyslela a zůstala zticha. Zastříhala ušima a tázavě se na něj zadívala, když vlk promluvil. "Pjáce? Jak to myslíš?" Zeptala se opatrně. "Jakože já mám pjacovat? A co mám dějat?" Pokračovala v palbě otázek. "Ty teď pjacuješ? Můžu ti pomoct? Už skojo umím lovit, minule jsem ujovija zajíce!" Pochlubí se. O tom, že onen zajíc byl už mrtvý a že ho našla jako napůl snědenou kostru, se však nezmínila. Není třeba říkat vše, že.

Drobné vlče, sotva tři nebo čtyři měsíce staré, si vykračovalo po louce. Vypadalo velice bezstarostně, nechalo si čechrat větrem špinavou srst černomodré barvy a jeden by řekl, že se i usmívalo. Kolem tlamy mělo snadno patrné stopy po mase, zdá se tedy, že jeho vyhublé tělíčko bylo nedávno nasyceno.
Nyní před sebou spatřilo motýla či jiný podobný hmyz, nu a jelikož je velkým a děsivým lovcem, rozhodlo se ukončit jeho život... nebo si s ním alespoň rozpustile pohrát. A tak honilo a honilo, vesele po něm chňapalo malou špinavou tlamičkou... do lovu se zabralo tak, že si ani nevšimlo lovícího vlka opodál. Co, nevšimlo, dokonce do něj skoro vrazilo. Zastavilo se sotva půl metru od něj a zarazilo se. Zvědavě začenichalo ve větru, než se na hnědočernou postavu obrátilo. "Ahoj." Pozdravilo vesele a očkama zašilhalo za motýlem.

Super, díky!

Ráda by se napila či se alespoň hnula z místa, snad si konečně uvědomila, že ležet tady hned u vody sama - ještě s kožichem zářícím jako lampička - není nejbezpečnější nápad. Podle všeho ale na to nedisponuje dostatkem energie, a tak sebou po chvilce zase sekne do trávy. Kručící žaludek si však žádá něco jiného než spánek, a tak Omara místo zavření oček opět zakňourá. Má hlad, to je jasné. Ale jistě se cítí také osamělá, takhle sama v noci. Jakmile se k ní přiloudá další z vlků, s nadějí v hlase vypískne. "Mami?" Jakoby jí vidina matky dodala novou energii, vyskočí rázem na nohy a čichne k přicházející vlčce. "Ty nejsi máma," konstatuje pak posmutněle a sklopí uši. Já hjedám mámu." Informuje potom vlčici, jakoby to z jejích předchozích slov nebylo jasné. "A tátu," dodá po chvilce přemýšlení.