Príspevky užívateľa

Omara byla ráda, že je Lesley z ceremoniálu tak nadšená. Ona sama, když se ceremoniál udával, byla spíše nervózní, proto Lesley to nadšení možná i trošku záviděla. Ochotně se jí nechala zavést do místa, kde se mělo všecičko udát a pozorně zkontrolovala všechny okna i dveře, zdali jsou opravdu zavřené a dovnitř neproudí ani malý proužek světla. Pak už se jen pohodlně posadila, po chvíli položila, a jaka se koukat na vlčici. Trošičku světla holky měly, to byla pravda - Omařina magie, respektive světlo v srsti, se totiž nedalo vypnout. Výjimečně na chvíli odběhla se napít nebo něco sníst, ale jinak tam s vlčicí poctivě seděla celé dva dny. I Omara se po chvíi neovládla a ztratila se v mysli. Přemýšlela nad Hatim, nad smečkou, nad bratrem, nad vším - jistě by to vydalo na další ceremoniál. Dnes to však nebyl Omařin den, ale Lesleyin, a na to se musela zaměřit.
Jakmile se měsíční světlo objevilo podruhé od doby, co do pivnice zalezly, Omara zamlaskala. "Jsem si jistá, že dva dny už odběhly... teď rychle za mesiášem mu povědět, co jsi vykoumala, ať se pak můžeš jít najíst a napít. Já teda nevim, co ty, ale já byla po ceremoniálu jak polomrtvá." Zasmála se Omara, vstala a jemně žďuchla do Lesley. Ceremoniál byl u konce.

Pousmála se. Jsem ráda, že se ti to líbí." Prohodila jenom a pak se zaposlouchala do Cielových slov. Zněly pro ni jako melodie, krásná melodie. Když Bach či Mozart skládali své ódy, jistě se inspirovali někým s tak krásným hlasem, jako byl Cielo. Ano. Omara sice nevěděla, ani kdo je Mozart, ani kdo je Bach, ale věděla, že hlas má Cielo moc krásný. Usmála se jako měsíček na hnoji. "Jak uzavřeme toto spojení?" Zopakovala po vlkovi a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. "Myslíš, že už je čas na ty... na ty vlčátka?" Zeptala se druhého vlka nadšeně. Nebyla moc dobrá v odhadování toho, co vlk myslí, když něco nazačuje, doufala však, že tentokráte Cielo myslel na to stejné co ona. Pokud měl na to stejné co ona myslet jen jednou v životě, pak ať je to dnes. Ano.

Omara uskočila a vypískla, když na ni někdo tak ostře zavrčel. Díky tomu si ale všimla, že se jí zvezla kapuce po temeni hlavy, a tak si ji rychle zase nasadila a pro jistotu zalezla pod jeden z domů, naproti tomu přístřešku, pod kterým byla schovaná Miriam. Zbytek krysy zůstal na místě, kde Omara ještě před chvílí hodovala, mladá vlčice na něj, zdá se, zapomněla. "Díky za připomenutí." Pípla Omara vyděšeně, ale přesto vděčně. Doufala, že si toho chvilkového přešlapu Hati nevšimnul a nepotrestá ji za to. Trest by si asi zasloužila, ale vzhledem k tomu, co poslední týdny prováděla s Cielem, věděla, že trest ji už tak čeká a že Hati se zlobí, takže jí teď nic neprojde. Sice si to ve své malé hloupé hlavičky pomocí trochy mentální gymnastiky udělala tak, že věřila, že Hati se ve skutečnosti nezlobí, ale v hloubi duše tušila, že zřejmě ano a trest ji nemine.

Omara prováděla rutinní obhlídku území. Bylo uprostřed dne, ale vlčice byla celá zakrytá pláštěm z kusu látky nalezené kdesi v nákupním středisku či někde v těchto končinách. Sluneční světlo jí nedosáhlo ani na špičku nosu. Ach... jak osvěžující je jednou se zase vydat na denní světlo. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Měla poměrně dobrou náladu, snad poprvé od posledního vlčecího ceremoniálu.
Najednou dostala hlad, a tak se rozhodla konat. Vyhlédla si mezi domy malou, ale chutně vypadající krysu, přikrčila se a vzápětí se jí vydala naproti. Našlapovala potichu a pomalu, krysa, zdá se, nikam nespěchala a tak ani Omara ne. Ještě dva kroky, načež vyskočila a úspěšně lapila krysu mezi packy. Zvířátko zapištělo, ale nebylo už mu to nic platné, brzy skončila se zlomeným vazem. Omara se do ní hladově pustila, ani si nevšimla, že jí přitom spadl kousek plášťové kapuce z hlavy.

Pokrčila rameny. "Zpravidla si ho někdo vymyslí. Takový vlk se jmenuje zakladatel toho rodu. V našem případě jsme si ho vymysleli s partnerem - tedy, skoro - abychom tak stvrdili naši lásku." Pokrčila rameny, jako by to byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě.
Poté posmutněla, když jí Apollyon oznámil, že si nepamatuje nikoho ze své rodiny. "To je ale nanejvýš smutné. Ačkoliv, pro tebe asi ne, když si to... nepamatuješ." Opět jen pokrčila rameny. "Každopádně, cítím z tebe pach Přízračných. Jsi crona, že? Tak nějak se to postavení vlčat v Přízračných jmenuje. To znamená, že se o tebe nutně musí někdo starat, nemám pravdu? Nebo tě v té smečce nechali bez opatrovníků?" Zeptala se vesele, jakoby se snažila změnit téma. Moc daleko od rodičů tedy neodešla, ale alespoň trošku. A pokud se o tebe nikdo nestará, nechtěl by ses přidat k nám do Kultu? Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. V Kultu by malému Apollyonovi jistě bylo dobře, byť musela uznat, že ani Přízrační nejsou špatná smečka. Hodlala ale přece jenom zkusit ho přetáhnout, pokud se ukáže, že v Přízračných nemá žádné opatrovníky. V Kultu by jistě nějakého dostal, sama by se o něj starala! Milovala totiž vlčata.
"Lidé jsou... takoví zvláštní tvorové." Začala opatrně hned, co byla Apollyonovou otázkou vytržena ze zamyšlení. "Chodí jen po dvou nohách a nemají žádné chlupy a ovládají zlé bouchavé věci, co vlkům ubližují. Některé z nás, třeba jednu vlčici od nás ze smečky, také zavřeli do klecí a zkoumali. Ale prý umí být i hodní, jen jsem zatím potkala tak maximálně jednoho vlka, na kterého by hodní byli. A to jsem jich za život potkala hodně a sama žiju v lidském městě." Ušklíbla se a pomalu se vydala směrem k othamským troskám.

Omara se po otřesení se z událostí ceremoniálu pomalu vydala směrem od bazénů pryč. Nevěděla ani, kam jde, jen prostě potřebovala být na chvíli sama. Vydala se proto rovnou za nosem, až dorazila k nábřeží. tady byla naposledy při záchraně Suteki a Ruo, tehdá ještě malých novicek. Omara si sedla na okraj a zapoclouchala se do šplouchající vody. Bylo to vlastně celkem uklidňující, sedět tu a sledovat vodu. Omara si dávala dobrý pozor, aby se držela dál od díry v nábřeží, kterou tu kdysi se smečkou nadělali, jinak si ale užívala přítomnost a relaxovala.
Po chvíli, kdy už se trochu uklidnila, dostala pocit, že ji něco sleduje. Omara okamžitě vyskočila na nohy a začala se rozhlížet kolem sebe, své velké tělo přikrčené k zemi, připravené vyrazit a porazit ty stíny. Ach ta paranoia... v tu chvíli se zřejmě měla vrátit do svého úkrytu a zobnout si něco na uklidnění, ale neudělala to. Místo toho zavolala do tmy. "Je tu někdo?"

Pousmála se. "To je v pořádku, že jsi jenom Apollyon. Rody beztak nejsou důležité, jen já ten svůj mám ráda, nemám ho totiž dlouho." Dodala směrem k vlčkovi a pak se rozhlédla. Ještě ne kvůli otázce na budovy v dáli, ta teprve měla následovat, tentokrát... nu, prostě jen tak.
"Bez rodičů?" Zarazila se a povytáhla obočí. "Jak to funguje, narodit se bez rodičů?" Zeptala se nevěřicně. "Vždyť tě někdo musel počít, někdo tě musel odnosit, porodit, odkojit... a tak, jinak bys tu nebyl, drahý Apollyone." Poučila ho láskyplně. Usoudila však, že jméno jeho rodičů z něj nejspíš nevytáhne, neboť si je zřejmě nepamatoval. Jen doufala, že nebyli norestští. Zatím nepoznala jediného vlka v Norestu narozeného, kdo by si nepamatoval své rodiče, ale v Norestu jako takovém bylo podobných imigrantů mnoho. Apollyon musel být jedním z nich.
Jakmíle Apollík ukázal na budovy v dáli, nevěděla, zda se jen snaží odpoutat pozornost od tématu, nebo se nyní skutečně nadchnul pro to magické místo. Tak jako tak mu hodlala odpovědět. "To jsou trosky othamského hradu. Postavili je lidé, ale už tam nežijí. Teda oni lidé obvykle neživí v takovýchto budovách... vlastně nevím, proč ho postavili. Ale každopádně, je tam hezky, nechtěl by ses tam podívat?" Navrhla vlčátku.

Omaře oči plály vztekem, jen a jen zaútočit. Zákony Kultu jí však byly svaté a proto by nikdy nezaútočila první, ba by se snad ani nebránila, kdyby se po ní Bellanna vrhla. Kdepak, ona by jen samolibě pozorovala, jak z ní trhá kousky masa, a myslela by na to, jakého trestu se jí dostane, až si toho všimne Nirix - tentokrát ne z pozice jejího bratra se silnými ochranitelskými pudy, ale z pozice spravedlivého Mesiáše.
Bellanna se však k útoku nerozhodla. Jaká to promarněná příležitost. Ohrnula pysky Omara a už už se chystala zavrčet něco mezi zuby, snad aby Bellannu ještě trochu popíchla přes hranici únosného, když tu jí do cesty vstoupila Lesley. Ustup- Chtěla zavrčet, ale tu najednou se Lesley tak krásně zabarvila očka. Omaře stačil jediný pohled do nich a tělem se jí rozlil nebeský klid. Po vlččiných slovech se otřásla, snad aby se upravila, když je teda reprezentuje. Škubnutím kousku kůže na ramene si z něj smetla pomyslné smítko prachu a pak se Lesley opět zadívala do očí. "Máš pravdu. Díky, žes mi to připomněla. Jako apoštolka bych měla šířit víru, ne se starat o ty, kdo nevěří. Nevěřící nechť jsou vydání napospas Hatimu, kdo jsem já, abych soudila, kdo je mu oddán a kdo ne." Pravila rozvážně a pomalu se vrátila zpátky do řady, vedle Bellanny a Aiduina. Když tu se ozval Ossian. Omara, teď už pořádně vymytá vyzenovaná, se na něj klidně podívala a pak sklopila hlavu. Věnovala si chvilku přemýšlení sama se sebou, pak hlavu zase zvedla a otočila se přes Bellannu na Aiduina. Nebylo to však za účelem útoku, jak by si Bellanna mohla oprávněně myslet. Kdyby mezi ně teď vstoupila, upřímně by se ani nezlobila, ale v mluvení by pokračovala. "A tobě se omlouvám, snad se tě mé jednání nějak nedotklo. Jednala jsem... nerozvážně, přinejmenším. Jak říká Ossian, měla bych tě místo urážení učit něco o víře. Zpravidla se zaměřuji na vlky zevně Kultu, ale ráda si o víře proluvím i s tebou a třeba se od sebe něco naučíme navzájem... bratře." Zasněně se usmála a pak hodila očkem po Ossianovi, snad jestli to jako ta omluva stačí, nebo se má sklonit a začít mu tu lízat tlapky zespoda.

Jen tak se procházela po planinách, kterým zdejší říkali nekonečné. Procházela se a hledata svou další oběť, tedy vlka, kterého by přesvědčila o dobrotě Kultu a přivedla ho tak na cestu víry v Hatiho. A brzo se jí taky poštěstilo.
Najednou si za sebou všimla jakéhosi šumu. Kdo to asi je? V duchu začala počítat do tří a jakmile dopočítala, prudce se otočila. A te, koho uviděla, bylo... vlče? Omara naklonika hlavu na stranu. "Ahoj, kdo jsi?" Zeptala se přátelsky a nenápadně přičichla k vlčkově pachu. Byl to samec, patrně ze smečky Přízračných, ale pach smečky nebyl příliš silný. Cítila z něj i jiné pachy. Žeby nový přírustek? Proběhlo jí hlavou a mladá Apoštolka se ušklíbla. Jak je možné, že osamělá vlčata nikdy nezabloudí do Kultu?
"Já jsem Omara. Omara Nec Aspera Terrent." Pronesla skoro až slavnostně. "Ty musíš být od Přízračných, kdo jsou tvoji rodiče? Třeba je znám." Mateřsky se na vlka usmála. Třeba bych ho mohla zkonvertovat i s celou rodinou.

Jakmile mu pokynula na pozdrav a setkala se i s pozdravem jeho, pusmála se i malinko upřímně. Byl slušně vychovaný, to bylo poznat. Ne jako ta individua, která se okolo Kultu občas potulovala. Kdepak, tohle byl vlk ze smečky. Dobře vychovaný, dobře živený - no ano, srst se mu jen leskla - zvyklý, že každou noc spí v teple smečkového úkrytu. Vypadal mladý, mohl mu být sotva rok, ve smečce se proto zřejmě narodil. Omara si přičichla k jeho pachu a sama pro sebe konstatovala, že musí být ze smečky nihilské. Sama v těch končinách nikdy nebyla, pamatovala si však, že Bellanna o té smečce mluvila. Osud ji vyhnali. Proěhlo jí hlavou a Omara musela dělat všechno proto, aby na vlka nepřátelsky neohrnula pysk. Neměla Bellannu nijak zvlášť v oblibě, ale vyhnat vlčici prakticky za nic, to bylo i pod morální hranici Kultu.
Jakmile vlk znvu promluvil, zarazila se. Je blízko území mé smečky, skoro tam, kde bych ho mohla bez lítosti zabít, a už mě uráží? Povytáhla obočí, ale nechala vlka dokončit větu. Uvědomila si tak, že vlk ji vlastně neuráží, naopak - má zřejmě jen špatné informace, protože jí naopak lichotil. "Ach, těší mne, že vám taková nepřípadám. Musím vás však vyvést z omylu, kdybyste potkal celou smečku, jistě byste si všimnul, že emočně nestabilní, ani jak říkáte vy - kousaví - není ani jeden z nás. Jsme vlastně jako taková normální smečka, jen nás místo Alfy vede náš bůh, Hati." Pousmála se.
Jakmile se vlk představil zarazila se ještě jednou. "Princ? To musíte být ale velmi vysoce postavený." Obrátila hlavu na stranu. "Teď promiňte zase vy mně, pokud se mýlím, ale nejste vy ještě vlčetem? Vypadáte velice dobře, přesto ale mladě. Co jste musel pro smečku udělat, abyste se tak brzy vyhoupnul na tak vysoké postavení?" Zeptala se a posadila se před vlka, předpokládaje, že nepředstavuje pro její smečku žádné nebezpečí. "Mimochodem, také mne těší, mé jméno je Omara. Omara Nec Asperra Terrent, celým jméněm." Jakmile své celé jméno vyslovila, srdce jí zaplesalo. Bylo to snad poprvé, co se představovala rodem, který s jejím drahým vymysleli. A moc se jí líbil, tento rod. Krásně zněl na jazyku.

Chvíli kroutila hlavou ze strany na stranu, když si konečně všimla hlavy trčící z keře. Zarazila se, podívala se na svoje tělo, a pak se podívala zpátky na vlče. "No... jasně že žiju. Mrtví přece nemluví." Ušklíbla se a ukousla si další sousto ze své krysy, uvolněná faktem, že šustění není jen nějaký děsivý frankenštajn, ale existující vlk. A ještě k tomu z její smečky, jak si rychle uvědomila podle vlkova pachu. "No ahoj." Pousmála se a zavrtěla ocasem. "Já jsem Omara, apoštolka smečky. A ty, ty musíš být jedno z vlčat od Lailah a Alexeie, myslím, že jsou letos jediní, kdo vlčata plánovali." Změřila si vlka pohledem a usoudila tak, že mu bude zhruba rok. "Od Bellanny nejsi, to vím, a žádná jiná vlčata jsem tu letos neviděla." Ušklíbla se. "Myslím, že se ty vlčata jmenovala... Sabrina a Axas... takže ty budeš Axas, že? Těší mě." Její úsměv se ještě rozšířil, div že mu nepodala packu.

Omara pozorně poslouchala, jak se Erora ne zrovna úspěšně snažila lovit z hlavy vzpomínky. "Vypadá to, že si svou minulost moc dobře nepamatuješ." Konstatovala pak poměrně nešťastně a opatrně se na vlčici zadívala, snad kontrolujíc, jestli z toho Erora není nějaká smutná. A byla, zdálo se však, že ne přímo ze svého nešťastného dětství, jako spíš z jakési Jedušky. Z toho Omara moc moudrá nebyla, jaktože jí po ní zůstala jen tlapka? Co to všechno znamenalo?
Omara si už dříve všimla, že Erora má jednu tlapku navíc, ale nechápala, co to, kdo to, jak to. Proto se rozhodla zavalit Eroru palbou otázek. "Jací jsou lidé? Proč myslíš, že si s tvými mladšími sourozenci 'hráli'? A nakonec - kdo je Jeduška a proč ti z ní zůstala jen tlapka?" Položila Eroře přesně čtyři otázky a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Vůbec nic nechápala.

Jak čas plynul, tvrdý výraz v Omařině tváři měkl a pomalu se nahrazoval výrazem poměrně neutrálním, praktickým. Možná i trochu přátelským, kdo ví. Když už tady Nirix tu vlčici v Kultu chtěl, nemohla dělat nic jiného, než se přizpůsobit a pomoct jí. Mesiáš by jistě nebyl rád, kdyby vlčice pod jejími tlapkami zemřela, a přitom Bellanna vypadala, jakoby docela zemřít chtěla. Tedy nechtěla samozřejmě, ale musela, brzo jistě podlehne svým ranám, pokud se jí nedostane dodatečné pomoci. A tak pokračovala ten malý kousek do útočiště bývalé léčitelky, možná dokonce pomohla Bellannu podpírat, pokud to nezvládl Aiduin sám. "Tak, tady si můžeš lehnout." Kývla na pelech a nemusela vůbec čekat, protože Bellanna se tam okamžitě svalila. "A povím, ráda." Podívejme, na Omařině tváři se objevil úsměv. Ťádný umělý, kdepak, tento byl upřímný. Zřejmě velice ráda mluvila o svém domově. "Ale nejdřív mi dovol ti pomoct." Prohodila, když si všimla, že vlččina magie už nefunguje. A tak mast popadla do tlapek a opatrně ji rozetřela na Bellaniny rány, podstatně obratněji, než si počínala předtím s bylinami na mostě. A pak se posadila a spustila. "Nu, náš domov se celý točí kolem naší víry v Hatiho. Hati nám totiž všem v určité fázi našeho života ukázal cestu sem do Kultu, do své smečky - nu, tak jako vám dvěma." Pousmála se. "Naše Kultura není vlastně vůbec složitá. Pro vás je zatím důležité to, že jjao devianti nesmíte odejít mimo hranice ani mluvit s cizáky - ani s členy vlastní rodiny, pokud nejsou taky v Kultu. Až Mesiáš uzná za vhodné, můžete podstoupit ceremoniál věřících. Pokud při něm budete úspěšní, stanete se věřícími. Ti stále nemohou odejít, ale mohou už mluvit s vlky z území mimo smečku." Začala prvně s praktickými informacemi. "Kromě ceremoniálu věřících, který je neveřejný, máme ještě ceremoniál vlčat, a ten je veřejný. A potom oslavy, scházíme se na slunovraty, rovnodennosti a svátek mrtvých.Velmi důležitým svátkem je pak Esbat, při kterém se nejen koná ceremoniál vlčat, ale také si obnovujeme masky na obličejích Ty má každé postavení specifické, nejvíce bohaté ho má samozřejmě mesiáš, nejméně pak vy devianti... To je k našim základům asi všechno, ale pokud máte nějaké otázky, ptejte se." Pobídnula oba vlky.

Dveře od knihovny zavrzaly a ve tmě zazářily dvě nebesky modré oči. Omara, apoštolka smečky nesoucí jméno Kult, za sebou zavřela dveře a zabránila tak průchodu měsíčního svitu do budovy. Knihovna, či alespoň místnost, ve které Omara právě stála, se zalila do tmy. Mladá apoštolka si odkašlala. "Je tu někdo?" Zeptala se potichu. Chtěla být sama a tak doufala, že se nikdo neozve. Od doby, co na ni Bellanna při ceremoniálu zaútočila, byla celá nesvá. Věděla, že o ní něco zná a to tajemství by měla říci ||Nirixovi, ale něco ji od toho drželo. Předtím ji nepovažovala za nebezečnou, ale cožpak si může být jista, že nezaútočí na jejího bratra, když před pár dny zaútočila na ni? S bratrem byli prý sice kamarádi, alespoň tak to Nirix zmiňoval při Bellannině přijímání, ale i tak. Bellanna měla problém s autoritami, to už Omara věděla. Měla problém s autoritami a pokud plánovala útok na mesiáše, mohla jí v tom Omara zabránit.

Cielo ji nechtěl naštvat a taky nenaštval. Přestože nebyla fanynkou žárlivých a majentických vlků, v této fázi vztahu to bylo zřejmě normální, možná až zdravé. Teda ne že by byla nějakou expertkou na vztahy, ono kvůli nedostatku samců v její smečce žádné páry moc nebyly a ty, co byly, byly spojeny Hatim a ne láskou, ale i tak měla dojem, že žárlivost se na začátku vztahu objevuje velice často.
I jí ocas vrtěl pomalu půlkou těla, když vyslovila svá další slova. "Nec asperra terrent. To znamená těžkosti jsou zatraceny, je to v latině. Máma to kdysi používala." Pousmála se při myšlence na matku, jejíž vzpomínka však byla zastřená mlhou, jak už si na ni skoro nepamatovala. "Schovávala jsem si tato slova pro někoho speciálního, ale ty speciální jsi. Moc speciální. Navíc myslím, že nás to skvěle vystihuje, máme se rádi a budeme spolu mít vlčata i přes všechny těžkosti, co nám naše smečky - hlavně ta moje - přinášejí." Pravila Omara vesele, přesto poměrně klidně. Byla nadšená, ale tak jako... dospělácky nadšená. Kdepak, už nebyla malým, rozpustilým vlčetem. Teď byla dospělou vlčicí a nejen to, brzy bude i matkou.