Príspevky užívateľa

Pousmála se. Byla ráda, že se na ni Miriam už nezlobí, zezačátku vypadala, že jí za tento malý prohřešek utrhne hlavu. Vzápětí jí však zarazila otázka mladé vlčice. Chvíli přemýšlela, co na to odpovědět. "Hm, nu, je pravda, že většinu času teď trávím za hranicemi. Ale občas páchnu mezi domorodce, víš." Ušklíbla se. "Třeba kvůli tomu ceremoniálu, který Bellanna málem zpackala. Těch pár posledních dní jsem vlastně byla jenom na území smečky..." Zamyslela se. Miriam měla pravdu, jako vždy. Už by měla zase jít šířit víru. Raději proto změnila téma. "A co ty|? Věřící jsi už docela dlouho, nemyslíš, že brzo taky povýšíš na gammu? Už máš vybráno, co bys chtěla dělat?" Zeptala se vesele a zavrtěla ocasem, snad na znamení, že to myslí dobře.
"Venkovní svět... je fajn. Myslím, že je to tam vizuálně trochu hezčí než tady, protože tady to lidé zničili. Všemi těmi domy a kameny, cihlami a panely a tak. Na druhou stranu, tohle místo nám Hati vybral k životu a jistě pro to měl dobrý důvod. Je tu bezpečno a... je to můj domov, chápeš?" Odpověděla po chvíli i na druhou Miriaminu otáázku. Z jejího tónu hlasu cítila, že by se i ona ráda podívala za hranice. Snad se jí to brzo vyplní...

Trhla s sebou, když se z kraje knihovny něco ozvalo. "Ach." Pravila, jakmile se trochu uklidnila. "Promiň, nechtěla jsem budit, jen... no íš, slyšela jsem nějaké zvuky. V Kultu jsem už dlouho, skoro celý svůj život, ale přesto mě cizí zvuky ve tmě občas děsí." Pravila omluvně a zavrtěla ocasem. Poté byste si mohli říct, že uřejmě nechá chuděru Ebony na pokoji a bude si hledět svého, že? Kdepak, Omara se vydala přímo za ní. Vrtěla přitom ocasem, jakoby si chtěla povídat.
"Mno..." Začala nejistě, nevědíc, jak bude ospalá Ebony reagovat. "Když už jsem tě vzbudila, tak už je to stejně jedno, ne? Už neusneš. Teda alespoň já bych neusnula." Ušklíbla se. "Navíc už je noc, Hati chce, abychom byli vzhůru." Pousmála se. "Ty jsi Ebony, že? Vídám tě tu už dlouho, ale myslím, že jsme spolu nikdy pořádně nehovořily." A s těmito slovy se posadila a obtočila ocas kolem tlapek, jako nějaká kočka.

Byl krásný podzimní den a Omara - nyní už i nezkušeným okem alespoň v polovině cyklu březosti - se procházela po lese. Až na to, že teda ta březost nebyla moc vidět, neboť celé své tělo skrývala pod pláštěm z pevné maskáčové látky. Snad aby se nespálila nebo tak něco, kdo ví, Kulťané byli divní.
Jak tak šla, uvědomila si, že tu dlouho nebyla. Přesněji řečeno od toho obrovského lovu, který tehdy zorganizovali s Chrisem a Noctrou. Ach, tehdy jsme byli s Baileym ještě devianti, teď jsem apoštolka a Bailey- ...mrtvý. Zarazila se nad skutečností jejího bývalého přítele. Ne však na dlouho, podobně jako většina Kultu na něj totiž i ona zanevřela, jakmile se rozhodl smečku zradit. A tak jen pokračovala dál ve své procházce. Procházce a možná lovu, kdo ví, kam ji Hati zavede.

Její volání se sice nesetkalo s ovocem, přesto si po chvíli všimla vlčice sedící na okraji nábřeží a pozorující vlnky. Proč neodpověděla na volání bylo Omaře záhadou, ale nehodlala to teď řešit a rozpoutíávat další konflikt. Ne, konfliktů bylo dnes až dost. "Ach, to jsi ty." Prohodila proto jen, zníc zklamaně. Nu což, jednou chtěla být sama a hned jí do toho musel někdo skočit. Na tuto písčitou vlčici se však nehněvala, nemělo tedy cenu si na ni vylévat své emoce. Proto jen potřásla hlavou a posadila se vedle ní.
Chvíli jen tak seděly v tichu - pokud se snad Salome neodhodlala něco říct - až nakonec Omara promluvila. "Jsem Omara. Omara Nec Asperra Terrent." Prohodila jen tak do ticha. "Asi sis mě všimla na tom ceremoniálu. Uznávám, že Bellannu jsem mohla zastavit i... diskrétněji." Zahájila konnverzaci něčím, co snad měla být omluva za její ne zrovna rozumné chování. "Ale obvykle taková nebývám, vlastně bych řekla, že dokud nikdo neruší zde zavedené zvyky a pravidla, jsem docela přátelská." Pousmála se a zadívala se vlčici do obličeje - pokud se k ní v tu chvíli mladá otočila, pak i do očí.

Pousmála se. "Jen vymysli, rodů není nikdy dost." Pobídla ho vesele. Malý kluk se jí začínal líbit. Svou další větou ho však musela zklamat. "Azazei? Žádného takového neznám. Ale je pravda, že já se moc nepohybuju po Norestu, víš. Většinu času trávím doma v Kultu... už jsi slyšel o Kultu? Je to smečka, má smečka. Jestli ještě nemáš svou smečku, ráda ti o ní něco povyprávím." Navrhla hned nadšeně malému Apoillyonovi. To by byl na mě bráška hrdý, kdybych hned první vycházku dovedla do Kultu vlče. Proběhlo jí hlavou. Její plány se však rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku, když jí Apollyon oznámil, že má i smečku i opatrovníka. "Ach." Pravila a nedokázala při tom skrýt zklamání. "Nu, ptám se, protože jsem jednou také bývala vlčetem jako ty - než mě Kult zachránil. A pamatuju si, jak jsem bývala osamělá a bývala mi zima a bála jsem se. A nerada bych, aby tohle čekalo i tebe, přece jenom brzy nastane zima a ty tady bývají kruté." Odpověděla pak smířlivě. "Ale musím uznat, že vypadáš docela dobře. Tím myslím, jakože se o tebe někdo stará. O mě když se nikdo nestaral, vypadala jsem podstatně hůř, byla jsem špinavá a hubená a... no, nebyl to hezký pohled. Díky Hatimu za Kult." Pousmála se.
Ha! Žeby Apollyona přece jenom zajímal Kult? Omara nehodlala zmeškat příležitosti tam vlče dotáhnout. "Ale jistěže! V území Norestu máme jen jedno město, právě to, kde žijí vlci Kultu. Lidé tam už nežijí, ale zanechali po sobě spoustu zajímavých věcí. A kdo ví, třeba by tě náš Mesiáš nechal se k nám podívat, alespoň na chvilinku Víš, jje to můj bratr a třeba bych se u něj za tebe mohla přimluvit..." Mrkla na něj.

Se zájmem poslouchala, jak to z Ciela leze jak z chlupaté deky. Bylo znát, že je velice nervózní, zároveň však působil odhodlaně. "Jistěže dovolím, ale teprve až budou dospělá. Vlčata u nás bohužel nesmí mimo území smečky... avšak pravda, snad by můj bratr mohl udělat výjimku, aby spatřily svého otce. NU, uvidíme." Pověděla mu, také celá zamilovaná. Narozdíl od Ciela nad vlčátky nijak zvláš|ť nepřemýšlela, rovnou se jich nemohla dočkat.
Jakmile z Ciela vypadla ta krásná věta, Omara zalapala po dechu. Znělo to tak... pohádkově. Byla si však okamžitě jistá svou odpovědí, proto dlouho nezahálela. "Ano." Řekl klidně a pak se jemně dotkla čenichem toho Cielova. Bylo to zpečetěno, teď byli svoji.

Omara byla ráda, že je Lesley z ceremoniálu tak nadšená. Ona sama, když se ceremoniál udával, byla spíše nervózní, proto Lesley to nadšení možná i trošku záviděla. Ochotně se jí nechala zavést do místa, kde se mělo všecičko udát a pozorně zkontrolovala všechny okna i dveře, zdali jsou opravdu zavřené a dovnitř neproudí ani malý proužek světla. Pak už se jen pohodlně posadila, po chvíli položila, a jaka se koukat na vlčici. Trošičku světla holky měly, to byla pravda - Omařina magie, respektive světlo v srsti, se totiž nedalo vypnout. Výjimečně na chvíli odběhla se napít nebo něco sníst, ale jinak tam s vlčicí poctivě seděla celé dva dny. I Omara se po chvíi neovládla a ztratila se v mysli. Přemýšlela nad Hatim, nad smečkou, nad bratrem, nad vším - jistě by to vydalo na další ceremoniál. Dnes to však nebyl Omařin den, ale Lesleyin, a na to se musela zaměřit.
Jakmile se měsíční světlo objevilo podruhé od doby, co do pivnice zalezly, Omara zamlaskala. "Jsem si jistá, že dva dny už odběhly... teď rychle za mesiášem mu povědět, co jsi vykoumala, ať se pak můžeš jít najíst a napít. Já teda nevim, co ty, ale já byla po ceremoniálu jak polomrtvá." Zasmála se Omara, vstala a jemně žďuchla do Lesley. Ceremoniál byl u konce.

Pousmála se. Jsem ráda, že se ti to líbí." Prohodila jenom a pak se zaposlouchala do Cielových slov. Zněly pro ni jako melodie, krásná melodie. Když Bach či Mozart skládali své ódy, jistě se inspirovali někým s tak krásným hlasem, jako byl Cielo. Ano. Omara sice nevěděla, ani kdo je Mozart, ani kdo je Bach, ale věděla, že hlas má Cielo moc krásný. Usmála se jako měsíček na hnoji. "Jak uzavřeme toto spojení?" Zopakovala po vlkovi a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. "Myslíš, že už je čas na ty... na ty vlčátka?" Zeptala se druhého vlka nadšeně. Nebyla moc dobrá v odhadování toho, co vlk myslí, když něco nazačuje, doufala však, že tentokráte Cielo myslel na to stejné co ona. Pokud měl na to stejné co ona myslet jen jednou v životě, pak ať je to dnes. Ano.

Omara uskočila a vypískla, když na ni někdo tak ostře zavrčel. Díky tomu si ale všimla, že se jí zvezla kapuce po temeni hlavy, a tak si ji rychle zase nasadila a pro jistotu zalezla pod jeden z domů, naproti tomu přístřešku, pod kterým byla schovaná Miriam. Zbytek krysy zůstal na místě, kde Omara ještě před chvílí hodovala, mladá vlčice na něj, zdá se, zapomněla. "Díky za připomenutí." Pípla Omara vyděšeně, ale přesto vděčně. Doufala, že si toho chvilkového přešlapu Hati nevšimnul a nepotrestá ji za to. Trest by si asi zasloužila, ale vzhledem k tomu, co poslední týdny prováděla s Cielem, věděla, že trest ji už tak čeká a že Hati se zlobí, takže jí teď nic neprojde. Sice si to ve své malé hloupé hlavičky pomocí trochy mentální gymnastiky udělala tak, že věřila, že Hati se ve skutečnosti nezlobí, ale v hloubi duše tušila, že zřejmě ano a trest ji nemine.

Omara prováděla rutinní obhlídku území. Bylo uprostřed dne, ale vlčice byla celá zakrytá pláštěm z kusu látky nalezené kdesi v nákupním středisku či někde v těchto končinách. Sluneční světlo jí nedosáhlo ani na špičku nosu. Ach... jak osvěžující je jednou se zase vydat na denní světlo. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. Měla poměrně dobrou náladu, snad poprvé od posledního vlčecího ceremoniálu.
Najednou dostala hlad, a tak se rozhodla konat. Vyhlédla si mezi domy malou, ale chutně vypadající krysu, přikrčila se a vzápětí se jí vydala naproti. Našlapovala potichu a pomalu, krysa, zdá se, nikam nespěchala a tak ani Omara ne. Ještě dva kroky, načež vyskočila a úspěšně lapila krysu mezi packy. Zvířátko zapištělo, ale nebylo už mu to nic platné, brzy skončila se zlomeným vazem. Omara se do ní hladově pustila, ani si nevšimla, že jí přitom spadl kousek plášťové kapuce z hlavy.

Pokrčila rameny. "Zpravidla si ho někdo vymyslí. Takový vlk se jmenuje zakladatel toho rodu. V našem případě jsme si ho vymysleli s partnerem - tedy, skoro - abychom tak stvrdili naši lásku." Pokrčila rameny, jako by to byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě.
Poté posmutněla, když jí Apollyon oznámil, že si nepamatuje nikoho ze své rodiny. "To je ale nanejvýš smutné. Ačkoliv, pro tebe asi ne, když si to... nepamatuješ." Opět jen pokrčila rameny. "Každopádně, cítím z tebe pach Přízračných. Jsi crona, že? Tak nějak se to postavení vlčat v Přízračných jmenuje. To znamená, že se o tebe nutně musí někdo starat, nemám pravdu? Nebo tě v té smečce nechali bez opatrovníků?" Zeptala se vesele, jakoby se snažila změnit téma. Moc daleko od rodičů tedy neodešla, ale alespoň trošku. A pokud se o tebe nikdo nestará, nechtěl by ses přidat k nám do Kultu? Proběhlo jí hlavou a ona se usmála. V Kultu by malému Apollyonovi jistě bylo dobře, byť musela uznat, že ani Přízrační nejsou špatná smečka. Hodlala ale přece jenom zkusit ho přetáhnout, pokud se ukáže, že v Přízračných nemá žádné opatrovníky. V Kultu by jistě nějakého dostal, sama by se o něj starala! Milovala totiž vlčata.
"Lidé jsou... takoví zvláštní tvorové." Začala opatrně hned, co byla Apollyonovou otázkou vytržena ze zamyšlení. "Chodí jen po dvou nohách a nemají žádné chlupy a ovládají zlé bouchavé věci, co vlkům ubližují. Některé z nás, třeba jednu vlčici od nás ze smečky, také zavřeli do klecí a zkoumali. Ale prý umí být i hodní, jen jsem zatím potkala tak maximálně jednoho vlka, na kterého by hodní byli. A to jsem jich za život potkala hodně a sama žiju v lidském městě." Ušklíbla se a pomalu se vydala směrem k othamským troskám.

Omara se po otřesení se z událostí ceremoniálu pomalu vydala směrem od bazénů pryč. Nevěděla ani, kam jde, jen prostě potřebovala být na chvíli sama. Vydala se proto rovnou za nosem, až dorazila k nábřeží. tady byla naposledy při záchraně Suteki a Ruo, tehdá ještě malých novicek. Omara si sedla na okraj a zapoclouchala se do šplouchající vody. Bylo to vlastně celkem uklidňující, sedět tu a sledovat vodu. Omara si dávala dobrý pozor, aby se držela dál od díry v nábřeží, kterou tu kdysi se smečkou nadělali, jinak si ale užívala přítomnost a relaxovala.
Po chvíli, kdy už se trochu uklidnila, dostala pocit, že ji něco sleduje. Omara okamžitě vyskočila na nohy a začala se rozhlížet kolem sebe, své velké tělo přikrčené k zemi, připravené vyrazit a porazit ty stíny. Ach ta paranoia... v tu chvíli se zřejmě měla vrátit do svého úkrytu a zobnout si něco na uklidnění, ale neudělala to. Místo toho zavolala do tmy. "Je tu někdo?"

Pousmála se. "To je v pořádku, že jsi jenom Apollyon. Rody beztak nejsou důležité, jen já ten svůj mám ráda, nemám ho totiž dlouho." Dodala směrem k vlčkovi a pak se rozhlédla. Ještě ne kvůli otázce na budovy v dáli, ta teprve měla následovat, tentokrát... nu, prostě jen tak.
"Bez rodičů?" Zarazila se a povytáhla obočí. "Jak to funguje, narodit se bez rodičů?" Zeptala se nevěřicně. "Vždyť tě někdo musel počít, někdo tě musel odnosit, porodit, odkojit... a tak, jinak bys tu nebyl, drahý Apollyone." Poučila ho láskyplně. Usoudila však, že jméno jeho rodičů z něj nejspíš nevytáhne, neboť si je zřejmě nepamatoval. Jen doufala, že nebyli norestští. Zatím nepoznala jediného vlka v Norestu narozeného, kdo by si nepamatoval své rodiče, ale v Norestu jako takovém bylo podobných imigrantů mnoho. Apollyon musel být jedním z nich.
Jakmíle Apollík ukázal na budovy v dáli, nevěděla, zda se jen snaží odpoutat pozornost od tématu, nebo se nyní skutečně nadchnul pro to magické místo. Tak jako tak mu hodlala odpovědět. "To jsou trosky othamského hradu. Postavili je lidé, ale už tam nežijí. Teda oni lidé obvykle neživí v takovýchto budovách... vlastně nevím, proč ho postavili. Ale každopádně, je tam hezky, nechtěl by ses tam podívat?" Navrhla vlčátku.

Omaře oči plály vztekem, jen a jen zaútočit. Zákony Kultu jí však byly svaté a proto by nikdy nezaútočila první, ba by se snad ani nebránila, kdyby se po ní Bellanna vrhla. Kdepak, ona by jen samolibě pozorovala, jak z ní trhá kousky masa, a myslela by na to, jakého trestu se jí dostane, až si toho všimne Nirix - tentokrát ne z pozice jejího bratra se silnými ochranitelskými pudy, ale z pozice spravedlivého Mesiáše.
Bellanna se však k útoku nerozhodla. Jaká to promarněná příležitost. Ohrnula pysky Omara a už už se chystala zavrčet něco mezi zuby, snad aby Bellannu ještě trochu popíchla přes hranici únosného, když tu jí do cesty vstoupila Lesley. Ustup- Chtěla zavrčet, ale tu najednou se Lesley tak krásně zabarvila očka. Omaře stačil jediný pohled do nich a tělem se jí rozlil nebeský klid. Po vlččiných slovech se otřásla, snad aby se upravila, když je teda reprezentuje. Škubnutím kousku kůže na ramene si z něj smetla pomyslné smítko prachu a pak se Lesley opět zadívala do očí. "Máš pravdu. Díky, žes mi to připomněla. Jako apoštolka bych měla šířit víru, ne se starat o ty, kdo nevěří. Nevěřící nechť jsou vydání napospas Hatimu, kdo jsem já, abych soudila, kdo je mu oddán a kdo ne." Pravila rozvážně a pomalu se vrátila zpátky do řady, vedle Bellanny a Aiduina. Když tu se ozval Ossian. Omara, teď už pořádně vymytá vyzenovaná, se na něj klidně podívala a pak sklopila hlavu. Věnovala si chvilku přemýšlení sama se sebou, pak hlavu zase zvedla a otočila se přes Bellannu na Aiduina. Nebylo to však za účelem útoku, jak by si Bellanna mohla oprávněně myslet. Kdyby mezi ně teď vstoupila, upřímně by se ani nezlobila, ale v mluvení by pokračovala. "A tobě se omlouvám, snad se tě mé jednání nějak nedotklo. Jednala jsem... nerozvážně, přinejmenším. Jak říká Ossian, měla bych tě místo urážení učit něco o víře. Zpravidla se zaměřuji na vlky zevně Kultu, ale ráda si o víře proluvím i s tebou a třeba se od sebe něco naučíme navzájem... bratře." Zasněně se usmála a pak hodila očkem po Ossianovi, snad jestli to jako ta omluva stačí, nebo se má sklonit a začít mu tu lízat tlapky zespoda.

Jen tak se procházela po planinách, kterým zdejší říkali nekonečné. Procházela se a hledata svou další oběť, tedy vlka, kterého by přesvědčila o dobrotě Kultu a přivedla ho tak na cestu víry v Hatiho. A brzo se jí taky poštěstilo.
Najednou si za sebou všimla jakéhosi šumu. Kdo to asi je? V duchu začala počítat do tří a jakmile dopočítala, prudce se otočila. A te, koho uviděla, bylo... vlče? Omara naklonika hlavu na stranu. "Ahoj, kdo jsi?" Zeptala se přátelsky a nenápadně přičichla k vlčkově pachu. Byl to samec, patrně ze smečky Přízračných, ale pach smečky nebyl příliš silný. Cítila z něj i jiné pachy. Žeby nový přírustek? Proběhlo jí hlavou a mladá Apoštolka se ušklíbla. Jak je možné, že osamělá vlčata nikdy nezabloudí do Kultu?
"Já jsem Omara. Omara Nec Aspera Terrent." Pronesla skoro až slavnostně. "Ty musíš být od Přízračných, kdo jsou tvoji rodiče? Třeba je znám." Mateřsky se na vlka usmála. Třeba bych ho mohla zkonvertovat i s celou rodinou.